Rok s covidem

Rok koronavirové krize. Je to divné, že? Jak rychle jsme přišli o svět, tedy takový, jak jsme ho znali, milovali a brali za samozřejmost. Ať už šlo o setkávání s rodinou a přáteli, cestování po celém světě, a v podstatě i o obyčejné nakupování v obchodních centrech, chození do kin, do divadel i na koncerty. A jak rychle jsme si zvykli na to, že to prostě nemáme, že musíme sedět doma a zírat do čtyř zdí… Každý se s tím snažíme popasovat po svém. Mé více či méně (spíš méně 😉 ) veselé postřehy z první vlny si můžete počíst zde, říkám jim Koronavirové zápisky.
Během té druhé, třetí nebo kdovíkolikátá je teď, už není tolik sil si z toho všeho dění okolo dělat legraci, ale připouštím, že tam možná něco málo budu průběžně doplňovat. Kdyby si totiž člověk ze současné situace nedělal legraci, musel by plakat. A já plakat nechci!

Osobně sice patřím mezi osoby, co mají rády svůj klid, ale úplná samota mi taky zrovna dvakrát nesvědčí. A přiznám se, že jsem se nikdy necítila tak sama jako teď. Kromě toho zanedbávám i sociální sítě jako takové. Co se mých stránek týče, ty už nejsou aktivní x let – ale to bych nyní ráda napravila 🙂 (dělám to čistě kvůli sobě, jelikož nepředpokládám, že v dnešní době někoho ještě baví číst, teď jsou in podcasty a videa na youTube). Jenže, a to je alarmující, mě nebaví ani facebook, ani instagram. A to se ani nezmiňuji o skutečnosti, že třeba takový twitter jsem nepoužila už pár let. Možná je to věkem, ale držím se hesla, že kdo nemá co říct… má prostě mlčet. Tak většinou mlčím.

A probírám se starými fotkami, kterých mám skutečná kvanta. Hrozně mě baví pocit, že jsem ještě nedávno měla něco, čemu se říkalo život. Při vzpomínání na časy podstatně šťastnější jsem sepsala několik článků o svém milovaném Disneylandu. Ten první se zaměřuje na to, že je potřeba mít s sebou toho správného parťáka, ten druhý je zase o mých oblíbených atrakcích, a ten třetí, ten popisuje, co se dá v parku dělat, když atrakcím jako takovým neholdujete. Než se tam zase dostanu, nic jiného než vzpomínání mi ostatně ani nezbývá, no ne?

Držme se, přátelé.

P. S.: Snažím se přijít na to, jak zde mít komentáře, alespoň z facebooku. Moc by mne totiž zajímalo, jak se máte vy, jak tuhle nelehkou dobu zvládáte! Něco zkouším…