U baru stojí Galadriel a povídá si se stormtrooperem, o kus dál je Joker a Barbie, co společně listují v nejnovějších fantasy románech, skupinka vojáků z Umbrella Corporation nakupuje deskovky, a červené uniformy ze Star Treku se fotí u auta, ve kterém jezdí Krotitelé duchů, a člověk při pohledu na ně podvědomě čeká, že se to auto odbrzdí a přejede je. Týpek v tričku s nápisem „Vesmírní chameleoni? Ne, děkuji!“ paří retro počítačové hry na konzoli a venku pokuřuje Eddie ze Stranger Things s kočičkami z animé v zatraceně krátkých sukýnkách s volánky. Všechen ten ruch, všechna ta vůně a vlastně i ten zápach je mi tak důvěrně povědomý, že si na okamžik říkám ‚jo, jsem doma‘, a vůbec si nepřipadám divně, i když sama mám ve vlasech parůžky a make-up tak výrazný, že na mě cestou do O2 Universa v tramvaji všichni blbě čučeli. Kolem mě jsou teď totiž ještě mnohem divnější lidé a je to krásné. Jsem totiž na Comic Conu Prague (CCP).
Někdo říká, že je tenhle megalomanský pražský con událostí pro normály. Já s tím tak docela nesouhlasím, protože na to, aby tam chodili lidi „z ulice“, víte co, ti takzvaní civilisté, kteří jenom chtějí nějakým programem zaplácnout víkend, aby se nedejbože nemuseli doma bavit sami, tak na to tahle akce stojí docela dost peněz. My, respektive já a mí přátelé, jsme takový vyšší level geeků. Ti pošuci, co nosí kostýmy a myslí to (relativně…. 
občas…) vážně. Každý, kdo je v kostýmové organizaci, to musí myslet vážně. Koneckonců ani ty kostýmy nejsou zrovna levné, pokud mají skutečně vypadat tak, jak mají vypadat, být ze stejných materiálů jako ve filmu… Nejde zkrátka o žádné hadry za pár šupů z nějakých Ptákovin. Což ovšem neznamená, že těmi, co si v těchto kostýmech za pár stovek vyrazí na tuhle akci, opovrhujeme. Kdepak (i když jsou samozřejmě výjimky, co potvrzují pravidlo, všude se vždycky najdou blbci). Tohle je festival sci-fi a fantasy a každý je vítán.
Letošní CCP pro mě byl dost jiný, především proto, že jsem tam tentokrát nebyla na pozici organizátora tak jako minulé roky, kdy dělám záslužnou funkci „podržtašky“ své nejlepší kamarádce, která je hlavou a srdcem cosplay soutěže. Jenže zasáhl osud a tak se Bossi v té době nacházela v nemocnici i se svým novorozeným mimčem. Con s těhotenským bříškem se tedy nakonec vzdor původním plánům nekonal a ledacos bylo jinak. Tentokrát jsem zde proto byla bez ní… a jako docela běžný host. To sice mělo jisté nevýhody, nebudu lhát, jakožto org se například obvykle zdárně vyhýbám frontám 😉 , ale na druhou stranu i to mělo své výhody – jakože jsem se třeba při čekání na panely či focení družila s neznámými lidmi, měla možnost pokecat s kamarády, kolem kterých jsem jindy jenom proběhla a když byl jó čas, tak jsem jim stihla i zamávat, a snad poprvé viděla celou řadu besed s hosty. Obvykle je totiž kvůli všemu tomu zařizování, zajišťování, předposuzování, chystání, stresování a tak dále naprosto nestíhám. Což si samozřejmě nestěžuji, naopak, všechno má své pro a proti.
Vychutnala jsem si to tedy z docela jiného pohledu, a jak jsme se shodovali s přáteli, tento ročník byl opravdu hodně nabitý, co se týkalo zajímavých celebrit. Však kdo by si nechal ujít kluky z Červeného trpaslíka, tedy Craiga Charlese a Chrise Barrieho (Listera a Rimmera)? Nechtěl si pohlédnout do očí samotným Terminátorem T-1000 Robertem Patrickem? Přesvědčit se, že Patrick Duffy coby Bobby Ewing skutečně přežil a po několik sezón Dallasu bylo vše pouhým snem? Přesvědčit se na vlastní oči, zda jsou názory Kevina Sorba, seriálového Hercula, tak radikální i na conech, stejně jako na Twitteru? A samozřejmě další a další osobnosti, letos dokonce i některé tuzemské, takže výběr byl skutečně široký. S těmito hosty se pak konaly besedy, focení i autogramiády, a já nejspíš nikdy nezapomenu na to, jak Rimmer učil celý sál správně salutovat, jak Anthony Daniels alias C-3PO ze Star Wars opakovaně během svého panelu „šikanoval“ nejmenšího stormtroopera z 501. Bena, jak jsem se dojala u vyprávění Michaela lronsidea (drsný Rasczak z Hvězdné pěchoty), anebo jak si Terminátor svým břitkým humorem (doufám, že to byl humor! 😀 ) mazal za bujarého smíchu celého publika na chleba moderátora.
Já neodolala možnosti nechat si podepsat oblíbený komiks Sunstone od úžasného chorvatského kreslíře Stjepana Šejiće a ještě jsem se mohla podívat na to, jak si na zkrácení dlouhé chvíle jen tak skicuje. Vždycky lituji, že jsem takový nekomunikativní divnotvor, protože bych toho všem těm svým idolům chtěla říct tolik, tolik!!!…, ale příliš se stydím a nikdy to neudělám. Hýčkám si alespoň jako poklad všechny fotky a podpisy a hřejí mě vzpomínky na ty krásně trapné okamžiky, kdy jsem byla v jejich přítomnosti a nebyla ze sebe schopna vykoktat ve své chabé angličtině nic víc než to, že mě hrozně těší a jaká je to pro mě čest 🙂 .
A největší highlight CCP? Bezesporu páteční párty. Kromě klasického tucání, což nás s přáteli nikoho moc nebavilo, jsme se v pozdějších hodinách dočkali i mnohem větší jízdy. Hlavním tahákem tohoto večírku byl totiž samotný Craig Charles. Kromě toho, že je tento bývalý básník uznávaným hercem, je také aktivním DJem, a ve funky stylu to rozjel i v Praze. To bylo hodně cool – prodrala jsem se prakticky až dopředu a pařila jako o život. Víte, když máte metr padesát jako já, tak nikdy nic nevidíte – jak říká Radar ze seriálu M.A.S.H.: „Jediný průvod, jaký jsem kdy viděl, byl ten, ve kterém jsem sám šel.“ Tady se mi ale i bez boje podařilo prosmýknout mezi lidmi, co třeba odcházeli na pivko, až k pódiu, a abych použila svou oblíbenou červenotrpaslíkovskou citaci: „Faktor pařby byl pět. Ou jé!“ Samozřejmě pak opět došlo na moji typickou Sanuškovskou smůlu: jakmile jsem si konečně získala dobrý flek, po chvíli si před Craiga stoupnul kameraman a já stejně neviděla… 😀
Nejvíce času jsem trávila s přáteli z Rebel Legion. Ti zde mají stánek se zázemím, u kterého mám vždycky jistotu, že tam potkám někoho, s kým si ráda pokecám. A když už tam není nikdo „od nás“, hned vedle jsou kamarádi z 501. (my jsme ti dobří, oni záporáci – ovšem neznamená to, že si jdeme po krku a děláme si naschvály, to se nebojte, naše organizace skvěle spolupracují). A když jsem nebyla ani s nimi, ani v přednáškových sálech, nebylo těžké mě najít po boku jiných přátel, třeba kamarádů Bauího nebo Oldy, manželů Mitsuko a Roba, anebo ex-spolužačky Lucky, co si říká Zrzavá Gamerka, zpravidla poblíž nějakého občerstvovacího okénka s předraženým pivkem. To bylo totiž náramně taktické – dříve či později tam všichni zamířili.
Možná ale bylo trochu složitější mě poznat – během těch tří dní jsem totiž vystřídala hned několik kostýmů. Tedy, svých „odlehčených“ variant kostýmů, protože říkat tomu kostým, to je už fakt hodně silný termín a já žádnou cosplayerkou – na rozdíl od svých mnohem šikovnějších známých – rozhodně nejsem. Kromě výše zmiňovaného steampunkového koloucha jsem se stala i obstarožní zmijozelskou studentkou, věčně zamračenou Wednesday Addamsovou (to mi šlo fakt samo!) či civilní Spider-Gwen. Jako „civil“ jsem pak měla podobu fanynky Červeného trpaslíka s mozkožroutem z Futuramy na hlavě… A víte co? Všechny své proměny jsem si náramně užívala.
A jistě nejenom já. Potkala jsem tolik úžasných cosplayerů, až mi šly oči kolem. Mé srdce si ale získala především skupinka lidí, co měli kostýmy z klasických českých pohádek – jako třeba princezna Dišperanda, Káča a Kuba Kabát z Hrátek s čertem, zákeřní rádcové z Šíleně smutné princezny, Popelky z Tří oříšků pro Popelku… a mnohé další. Žasla jsem nad tím, jak jsou tihle lidé neuvěřitelně kreativní. Škoda, že jsem si jich nenafotila víc… A cosplay soutěž, co tento rok konala pod velením cosplayerky Prue, co v minulosti právě zde soutěžila a další ročník byla porotcem? Ta se vyvedla na jedničku! Sice jsem tentokrát neviděla onen šrumec, paniku a hysterii v zákulisí (a že bývá vždycky 😉 ), ale z pohledu diváka to stálo za to. A vítězové si hodnotné ceny i přímý přenos na České televizi (na záznam se můžete podívat zde) rozhodně zasloužili. Až jsem málem zamáčkla slzu, jak jsem na ně byla hrdá.
Co bude příští rok? Těžko říct. Bossi bude mít ročního prcka a je ve hvězdách, zda se vůbec pustí do organizování soutěže, takže rozhodně vůbec netuším, zda mne využije jako asistentku. Jisté je teď jedno: že „komornější“ Comic Con Junior v Brně letos bohužel kvůli práci a jiným, soukromým záležitostem nedávám. Ale vy určitě jděte, pokud vás můj popis conu pražského zaujal. Jistě to bude stát za to i v hlavním městě Moravy. To Junior v názvu totiž rozhodně neznamená, že půjde o akci čistě pro děti. Už teď se začínají oznamovat první, zajímaví hosté, co tam dorazí! Tak si pište do diářů – 2. – 3. listopadu 2024!