Na svět jsem přišla v květnu v dobách let osmdesátých, kdy v hudbě hrály prim rockové pecky, nosily se šílené účesy, legíny a šusťákovky, a mládež vyrůstala bez internetů. Dětství jsem tak prožila způsobem, jaký dnešní generace nejspíš neznají, hraním her venku před domem, výletováním na kolech, zakládáním tajných kluboven a hledáním pokladů, ke kterým jsem sama kreslila mapy. Kromě toho jsem byla také aktivní skautkou. Z revoluce si vybavuji jenom to, že jsem nesla lampión. Ale taky to klidně mohly být nějaké čarodějnice. Koneckonců byla jsem opravdu ještě hodně malá.
Odmalička jsem ale ráda psala – moje maminka Lenka Lanczová je ostatně známou spisovatelkou, a psala knihy, co si pamatuji. A dokonce je sepisovala v dobách, kdy jsem byla ještě na švestkách, ale to si samozřejmě nepamatuji vůbec. Psaní bylo pro mne tedy zcela přirozené, a tak jsem psala první básničky a povídky už krátce poté, co jsem se ještě před započetím povinné školní docházky naučila psát. Na nižším stupni slavonické základní školy jsem založila třídní časopis Progres, na vyšším stupni jsme s kamarádkami (ano, to jsme už měly „redakci“), povýšily na časopis celoškolní. Ten se jmenoval Titanic a úspěšně jsme ho vedly až do deváté třídy.
Vzhledem k tomu, že mou další celoživotní láskou bylo kreslení, nastoupila jsem na SUŠG v Jihlavě, tedy Střední uměleckou školu grafickou. Tam jsem prožila naprosto úžasné čtyři roky a dodnes na tuto dobu ráda vzpomínám. Každopádně po čtyřech letech studia jsem trochu tápala, co dál. Studium gráfky mi dalo totiž jedno zásadní poznání: nemám výtvarný talent. Abych citovala známého dramatika George Bernarda Shawa, „kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí“, zkusila jsem po maturitě jít na pedagogickou fakultu. Ale nebylo to moc šťastné rozhodnutí.
Začít studium na VOŠP v Praze, čili na Vyšší odborné škole publicistické, ale rozhodně šťastným rozhodnutím bylo. Po třech letech strávených ve školních škamnách a praxí v oboru jsem získala titul diplomovaného specialisty, což vlastně žádný skutečný titul není. Studium publicistiky mi ale dalo další zásadní poznání: nemám talent ani literární. Přestože jsem do té doby napsala celkem devět knih pro dívky a v desáté knížce publikovala povídku, plus tu a tam měla povídky i v jednom známém časopise pro dívky, bylo mi tehdy jasné, že se psaním nikdy živit nebudu.
Poskočím-li ve vyprávění trochu dál do budoucnosti (respektive do současnosti), dnes se psaním živím. Byť trochu jinak, než jsem si tehdy myslela. Jsem totiž redaktorkou v nejprodávanějších novinách v naší republice – a hrozně mě to baví. Cesta k tomuto zaměstnání byla dlážděna brigádami a prací zcela mimo jakýkoliv umělecký obor, vytvářením nějakých webovek na zakázku či kreslením svatebních oznámení pro přátele, skriptováním v České televizi či „úředničinou“ na rozhodčím soudu… Díky tomu všemu jsem si však uvědomila, že bez psaní asi opravdu žít nedokážu.
V Praze se kromě práce věnuji i svému velkému koníčku – již od předškolního věku miluji Star Wars, a o něco později jsem se stala členkou kostýmové organizace Rebel Legion, respektive její české odnože Lion Base. Společně s přáteli se oblékám do kostýmů ze světa Hvězdných válek a účastním se různých akcí, ať už conů, tuzemských nebo zahraničních, či charitativních akcí, což je něco, co mne skutečně naplňuje. Ve svém volném čase se také věnuji svému pejskovi, fence z útulku jménem Nera, a životem se snažím tak nějak neškodně proplouvat.
…a pokud vám ani tento výčet nestačil, můžete mrknout na detailní „dotazník“, kde se o mé osobě dozvíte naprosto všechno :).