Proč to nepřiznat, více než na Celebration, kde se to jenom bude hemžit stejně postiženými Star Wars fanoušky jako jsem já, jsem se těšila na výlet do Anglie jako takový. Londýn je totiž jedno z mých nejoblíbenějších měst a já ho turisticky hrozně ráda navštěvuji. Vždycky je v něm co objevovat a vždycky mne dostane. Třeba taková Paříž, kde jsem byla už tolikrát, se mi zdá zbytečně přeceňovaná – a přece prý patří mezi nejkrásnější místa v Evropě. Já si to nemyslím.
I přesto mne však tentokrát hlavní město Anglie zklamalo – pamatuji si ho mnohem čistší a úhlednější. Ale možná si ho jenom idealizuji, protože ho mám prostě v srdíčku na hodně vysoké pozici. V mých očích je to pozoruhodné, barevné město, kde se počasí mění doslova a do písmene z minuty na minutu.
Takže jsem si prošla ta nejprofláklejší místa, obhlédla Big Ben (Petr Pan nepřiletěl… už jsem pro něj moc stará, ach jo) a London Eye, navštívila čínskou čtvrť a Carnaby Market, prošla krámky i trhy, vychutnávala si jako správný tůůůůrista všechny ty památky a taky (nejeden) Guiness. Tentokrát jsme mnohem více využívali hromadné dopravy – nejenom metra a autobusy, ale i loď či lanovku. Byl to hned docela jiný zážitek, který rozhodně mohu doporučit. Docela jinak si člověk užije pohled na Tower Bridge, když jede pod ním. A co teprve Millenium Bridge. To už fakt jenom čekáte, odkud se vynoří Smrtijedi, aby ho před vašima očima zničili…
Každopádně ta Celebration. Místo, kam se sjedou fanoušci Star Wars ne proto, aby si zanadávali a hejtovali na tento fenomén, jak to známe z mnoha českých akcí, ale užívali si ho. Aby také ne – člověk nezaplatí nemalou částku za vstupné, jenom aby tam na všechno brblal. Tady byla spousta nadšení, kostýmů (a to i těch více či méně ujetých 🙂 ), krámků, maket strojů v „životní“ velikosti, pohyblivých droidů i svítících stíhaček, zajímavých panelů s celebritami, kde se dozvíte spoustu zajímavého, všechno stylově označené a nazdobené… ale taky tam byly i neustálé fronty, vyčerpání a předražené zboží. Všechno má zkrátka své pro a proti. Já si na tom všem nejvíce užila panel o seriálu Obi-Wan, kde byl jak Ewan McGregor s rozkošným knírem, co mu tak hrozně nesluší, až je to roztomilé, tak i Hayden Christensen (a pak ještě nějací další herci a tvůrci, ale ti pro mě byli vedle této dvojky takřka neviditelní 😉 ), panel o seriálu Ahsoka… a samozřejmě skutečnost, že jsem to všechno mohla sdílet s přáteli. Odpusťte mi můj sentiment, ale toho si cením prostě nejvíce.
Právě s kamarády jsem se pak účastnila i večerní plavby po Temži – to byla akce pořádaná pro členy Rebel Legion, jejíž české odnože jsem hrdým členem, na lodi, co měla kouzelné jméno Golden Sunrise. A jak vtipně podotknul Blair, to bylo poprvé, co jsme se nacházeli uprostřed noci uprostřed Londýna a nijak se nebáli o svůj život :D. Naopak, s pivkem v ruce jsme si tu náheru kolem sebe plně vychutnávali a skvěle se bavili. Aby ne. Opět se prokázalo, že Londýn je krásný, ještě krásnější v noci… a docela nejkrásnější z paluby lodi. Bolestně jsem zalitovala, že nemám funkční foťák – ten se na výpravě do USA odebral do křemíkového nebe a já ještě nebyla schopna si pořídit nový (především proto, že ten konkrétní, co jsem měla, se už nevyrábí – a já se v tom zase tolik nevyznám, abych našla vhodnou alternativu). Můj mobil, ačkoliv za dne fotí velmi kvalitně a mnohdy i lépe než má bezzrcadlovka, ve tmě naprosto nezvládal, a tak z toho vyšly snímky ne nepodobné blízkému setkání rozostřeného druhu. Chjo :(.
Shrnuto a podtrženo to byla fajn akce, a přesto jsem se zařekla, že evropská Celebration bude po všech mých předchozích zkušenostech (nejenom z USA) poslední, jakou navštívím. Možná jsem si na to už připadala stará, nevím. Anebo mě prostě už po tolika podobných akcích přestaly bavit ty výše zmiňované neustálé fronty prakticky na cokoliv – od vstupu přes jídlo a obchody až po toalety. A často se stály fronty na fronty. Tyhle zahraniční cony jsou zkrátka jenom o čekání. Jenže pak oznámili, že se bude další Celebration konat v Tokiu… a bylo jasno. Japonsko, ta nádherná, exotická země vycházejícího slunce, je totiž už od dob mé puberty, kdy jsem propadla manze a anime (a objevila divoký a nádherně zvrácený svět yaoi a yuri), můj velký sen. Jak strašně se tam toužím podívat! Tak snad se zadaří a já ho v roce 2025 splním. A – prsty zkřížené – to už bude skutečně poslední Celebration! A pak… pak je asi na čase dospět.
Mimochodem, pokud by někoho zajímaly fotky, a to jak ty turistické, co jsou všechny na jedno brdo, tak ty conové, kdy jsem si neodpustila bambilion selfíček, abych byla alespoň na nějakých fotkách, můžete se mrknout sem… a sem.
Duben 2023