Milý deníčku. „A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes…“ No, anketou na instagramu jsem zjistila, že většinu z mých followerů Broučci Jana Karafiáta nijak duševně nepoznamenali, což jim tedy upřímně závidím. Já bohužel k těm šťastným nepatřím, takže v každé rozkošné sedmikrásce vidím mrtvý, pobožný hmyz… a to mě notně traumatizuje.
Jaro nemám ráda, protože pro mne znamená hodně bolesti. Někteří trpí na alergie a s prvními kvetoucími stromy už do sebe ládují zyrteky, já trpím kvůli změnám tlaku a počasí na silné a nepříjemné migrény. Neustále mám zalehlé uši a hlava mi div nepraskne. Všechno je to venku zkrátka tak krásné, až to bolí, a to zcela doslovně. Jak v Praze, tak i na jihu. Ale co na tom, zahájila jsem úspěšně chatařskou sezónu, dokonce ještě před Velikonocemi (viděli jste mé velikonoční přání včetně mé smečky a zombie beránka? hm? hmm? hmmm?!). Vzhledem k tomu, že nebyla žádná pořádná zima, teplo přišlo brzy. Možná až příliš brzy. Už aby byl zase podzim! Možná (možná?) jsem šílená, ale pomalu, ale jistě začínám odpočítávat dny do Vánoc… 😉
Ale postupně. S novým rokem bylo v práci mnoho změn – z nichž mezi ty nejmarkantnější patřila drastická reorganizace a následné stěhování přeživších velké čistky do nových, menších prostorů. Dala jsem sbohem Holešovicím, svému místu v kanceláři, a začala se zabydlovat na Vinohradech. Nová, hypermoderní budova je velice prakticky umístěná hned u hřbitovů (a že jich na Žižkově je!), asi aby to kolegové neměli daleko na přímé přenosy z pohřbů, co mají u nás na bulvárku neskutečnou sledovanost (jako fakt, lidi, jste normální?!), je děsně eko a má plno oken, tudíž je v ní strašně moc světla. Dlouho mi trvalo, než jsem si v nových prostorách zvykla, a vlastně si zvykám neustále, protože jsem ten podivný typ člověka, co nemá rád jakékoliv změny. Obrovský open space mne znervózňuje, stýská se mi po kolezích, co byli „odejiti“, a taky tam mám složitější dopravu emhádéčkem, než jakou jsem měla na Prahu 7. Není to zkrátka tak snadné, jak by se mohlo zdát.
S novým rokem se vrátily i cony. Jak ty menší, jako byl rozkošný březnový Starcon na Praze 4, tak i velký Comic Con Prague, co se konal v dubnu. Ten byl pro mne letos o dost jiný než obvykle, a vy si o tom můžete přečíst TADY, takže zde to už opakovat nebudu.
A Starcon, akce poznamenaná mými všudypřítomnými šerednými chibíky? Na tom jsem byla letos jenom na skok, kvůli páteční práci pouze v sobotu. Nebudu ale lhát, že jsem si to neužila, byla to náramně příjemná akce. Fandila jsem kamarádům, co hráli děsně zlou hru, ve které v rámci přežití třeba pálili dětem hračky. Fandila jsem Tess, která měla přednášku o vybírání peněz na Doniu na vydání samonákladem své vlastní knihy (která je mimochodem také poznamenaná mými obrázky…), a která pak měla autogramiádu, kterou jsem nechtěně zkazila (don’t ask, it’s too awkward!). Fandila jsem přátelům, o jejichž veselce jsem se dozvěděla. Fandila jsem pořadatelům Starconu, které mám tuze ráda, aby se vše vyvedlo bez nějakého většího průseru… Bylo to moc příjemné, dokonce tak moc, že jsem si ani nestihla udělat žádné pořádné fotky s přáteli. Bylo to totiž nejenom příjemné, ale i příliš krátké…
Letos jsem si na Silvestra dala předsevzetí, a to, že si chci letos dopřát více kultury. Více kina, více divadel. O tom jsem už ostatně psala v ve svém zimním deníčku. S potěšením mohu říct, že se mi to zatím daří plnit. Tak třeba to divadlo. Dopřála jsem si derniéru divadelní hry Legenda jménem Holmes, co byla výjimečná tím, že šlo skutečně o poslední představení, a tak se na jevišti vystřídaly skoro všechny alternace. To byl zajímavý zážitek, ale trochu mě mrzelo, že jsem vlastně neviděla, jak to mělo vypadat původně. Jsem totiž ostuda, co si tenhle muzikál nechala utíkat spoustu let, než jsem se na něj konečně, až v úplném závěru, dostala. Ale tak jak se říká, lepší pozdě než vůbec, no ne?
Zašla jsem na speciální stou reprízu muzikálu Láska nebeská, který je vytvořen z písniček Waldemara Matušky, a protože to bylo kulaté výročí, hodně se tam slavilo. Dokonce se dostavil i režisér Zdeněk Zelenka a herec Petr Kostka, co tu namluvil jednu z rolí, která se jenom promítá na obrazovky. I díky tomu mělo celé představení velký nádech exkluzivity.
A také jsem konečně viděla pohádkový muzikál jménem Kapku medu pro Verunku. Ten zase vznikl podle pohádky Krůpěj medu pro Verunku od Jana Pixy, který jsem v dětství milovala. Měla jsem ji i na gramofonové desce, pouštěla si ji vždycky, když jsem marodila, a dodnes ji umím nazpaměť. Má očekávání proto byla skutečně velká. Leč co naplat, nebyla naplněna. Představovala jsem si to všechno úplně jinak a změny a nové písničky mne moc nebavily. V tomhle jsem děsná konzerva. A navíc hlediště bylo plné dětí, které neustále vyrušovaly, takže jsem ke konci měla už solidní tik v oku. Zejména, když v jeden moment na neposlušného žáka zařvala učitelka těsně za mým uchem a já měla málem infarkt. Obsazení bylo ale fajné.
Ach, a nesmím zapomenout ani na Draculu, kterého jsem v okleštěné verzi viděla společně s mou drahou Enu v rámci Kultury pod hvězdami v nádherném prostředí Hrádku u Nechanic. Co si budem‘, první muzikál i první Dracula jako takový, jehož jsem milovala, a přestože Daniel Hůlka za všechny ty roky, co hraje hlavní roli, výrazně zestárnul, když se rozezpíval, šla jsem do kolen. Pořád to tam je a pořád je to krásné.
Neodepírala jsem si ani kino. Byla jsem na druhém dílu epické Duny, a to dokonce dvakrát (napoprvé jsem nesehnala lístky na požadovaný termín na IMAX, a věřte mi, že tohle je film, který vidět v IMAXu fakt chcete). Také jsem díky jisté všudezdejší osobě měla možnost zajít si na předpremiéru Krotitelů duchů: Říše ledu. Bylo tam plno celebrit a influencerů (ne, ty mezi celebrity skutečně nepočítám…) a také jako dekorace naprosto úžasný Slimer vytvořený z ledu. A taky jsem tam docela náhodou a aniž bych věděla, že tam budou, potkala další přátele. Svět je malý a Praha ještě menší, co k tomu dodat.
Do kina jsem se dostala i společně s přáteli z Legie. Byli jsme totiž pozvaní na speciální Disney+ předpremiéry seriálu Akolytka – viděli jsme ho tak o dobré dva týdny předtím, než se na téhle streamovací platformě vůbec objevil. Sešlo se nás tam solidní množství rytířů Jedi, kteří jsou v téhle show natočené režisérkou Leslye Headland na můj vkus až zbytečně arogantní. Ačkoliv… to byli i v epizodách 1-3, než jim Palpatine přistřihnul perka… 🙂 Kromě toho jsem s podpořila přátele rebely, kteří propagovali Star Wars den v Lego store. Tento vrchol naší činnosti se pak konal 4. května v Cross Clubu, o čemž píšu pro změnu ZDE, takže ani to nebudu opakovat. Kvůli covidu se tato akce pár let nekonala, nicméně lidi dorazili v dost hojném počtu i tak – a bylo moc milé vidět, že se nám mnoho z nich vrátilo i po této pauze.
Co se týče kulturních zážitků, tak to byly mé potřeby relativně saturovány. Jenže jsem se rovněž zařekla, že chci letos více poznávat krásy naší země. To se mi ale v období březen až květen moc nedařilo, samozřejmě nepočítáme-li návštěvu pražské zoo, kde jsem se rozněžňovala nad sladkými gorilími miminky i hravým orangutankem. Jediným hradem nebo zámkem, na který jsem se dostala, byl ten v Mníšku pod Brdy. Moc pěkné místo – a navíc se tu prý natáčela i pohádka Tajemství staré bambitky 2. To ale říkají jen internety, sama průvodkyně se o tom nezmínila ani slovem. A to byl její výklad opravdu hodně rozsáhlý a zapálený 🙂 . Ale nevadí, snad se mi podaří si to vynahradit v létě. A když ne…., tak ne.
Co se týče zážitků hezkých, musím zmínit i narození jednoho malého tvorečka, kterého jsme během neskutečně spontánní akce uprostřed týdne řádně zapili. Bylo to potřeba, protože se hnal na svět příliš brzy a musel se pak ještě nějakou chvíli „dopékat“ v inkubátoru. A k tomu je zdraví potřeba. Teď je ze mě tedy díky Bossi a Blairovi (nevlastní, ale o nic méně milující) teta San. Taky jsem v květnu oslavila narozeniny i já sama. To na jednu stranu hezké není vůbec, jelikož jsem stará jako Metuzalém, ale na druhou bych měla být šťastná za každý den. Tak jsem 🙂 .
Ovšem je pravdou, že se mi neděly jenom samé příjemné věci – například moje milovaná pejska Nera musela na operaci. Ta se ale naštěstí vydařila a já se budu jenom modlit, aby se jí nádůrky už nevracely. Bohužel je tu ta možnost, z čehož jsem dost vystrašená. Přece jenom moje holčička letos v létě oslaví již dvanácté přineseniny… a v takovém věku, co je pro pejsky bez přehánění důchodcovský, jsou už narkózy celkem nebezpečné. Rvalo mi srdce ji vidět jako bolestínka, ta bezmocnost byla něco strašného 🙁 . Naštěstí ale má moje holčička tuhý kořínek – a tak už pár hodin po zákroku hopsala a štěkala se zbytkem smečky, jako kdyby žádné stehy neměla. Takže nám držte palce i do budoucna.
A já… já jdu vyrážet vstříc letním měsícům.
Červen 2024