Často se mě lidi ptají, jak je možné, že já, dospělá žena po třicítce, tak často a tak ráda jezdím do Disneylandů, tedy hlavně do toho pařížského, jiný v Evropě bohužel nemáme. Jenže… ono se to těžko vysvětluje. Vlastně se to asi ani vysvětlit nedá, je potřeba to zažít. A pokud máte děti, tak určitě s nimi.
Pohledu směrem k zámku, když přicházíte skrze hlavní třídu ve stylu padesátých let v USA, se nejspíš nic nevyrovná. Zámek je totiž v jakoukoliv denní, večerní či noční dobu dechberoucí.
V parku navíc panuje tak omamná atmosféra, že i když máte mrzutou náladu, dlouho vás zde netrápí. Každý se tu usmívá, od návštěvníků přes staffáky, co vás pouštějí na atrakce, až po pumprlíky, co vynášejí koše a umývají toalety. Nepřeháním, to tak skutečně je, a nejspíš to nemá žádné rozumné vysvětlení. Já osobně tedy mám jistou teorii založenou na nějakých opiátech ve vzduchu, ale to sem teď nepatří ;).
DLP – part 1: Parťáci
Nejspíš jen tak nespočítám, kolikrát jsem byla v tom pařížském, známějším pod zkratkou DLP – v USA jsem byla jenom jednou, tak se to počítá docela snadno. To ale nešlo o Disneyland, ale o DisneyWorld, a ten je k nalezení pouze na Floridě. Viděla jsem park na jaře, v létě, na podzim, tedy o Halloweenu, i na Vánoce, kdy byl nazdobený tak nádherně, až z té krásy oči přecházely – což pro mě, velkého milovníka Vánoc, bylo asi tím nejsilnějším zážitkem.
Nejprve proto zkusím rozdělit své návštěvy DLP podle lidiček, s nimiž jsem na tyhle nezapomenutelné výpravy vyrážela. S každým z nich je totiž takový výlet neopakovatelný a plný jiných zážitků. Potom vám představím svoje nejmilovanější atrakce. Ale předem vás varuji, že nebudu nejspíš skákat od tématu k tématu jako blecha. To se mi tak občas stává u věcí, co tak šíleně miluji, že o nich nedokážu dostatečně seriózně a negeekovsky informovat…
Bossi & Blair
– jezdím s nimi do těchto zábavních parků nejčastěji. Bossi, moje „nejka“ už od školky, je stejný, a možná (vlastě spíš určitě 😉 ) větší Disney freak než já. Nejradši má Belle z Krásky a Zvířete, a Annu z Ledového království. Blair zase ujíždí na kačerech a je to oficiální tata výpravy*, což je terminus technikus. Jsou to manželé z Brna a mají společný yT kanál Czech Disney Adventures. Doporučuji. Prošli si spoustou Disneylandů v Americe, a další mají ještě v plánu, například ty v Asii.
Byl to právě Blair, kdo přišel s nápadem využívat balíčky, co nabízí DLP, tedy vstupné společně s ubytováním v Disney hotelích. Díky neustále se zvyšujícím cenám vstupenek to vychází neskutečně výhodně. Naposledy jsme měli balíček i s polopenzí, co se dala využít jak na hotelu, tak i v restauracích v parcích. Díky objednávce předem jsme se tak dostali na oběd do Plaza Gardens Restaurant, kde jsou obvykle fronty až ven, jak se zde všichni touží najíst. Kromě toho Blair vyzařuje nějakou auru, díky níž jsme například dostali přednostně vstupenky do parku. Podezíráme ho, že má v DLP nějaké známosti, protože jinak si neodkážeme vysvětlit, proč se k němu tak družně hlásil třeba Aladin.
Kromě toho byl on, kdo nám vyhandloval pro zrušení termínu kvůli první vlně koronaviru přesun do jiného hotelu, o třídu, možná o dvě výš. Předtím jsme byli v hotelu Santa Fe, místem inspirovaným animákem Autíčka. V tomto duchu tam byly nazdoben chodby, koberce a dokonce i lampičky vypadaly jako kužely. Poté jsme měli ozkoušet tříhvězdičkový hotel Cheyenne, ve stylu Příběhu hraček, respektive ve westernovém světě kovboje Woodyho. Teď jsme se však dostali do docela jiného, luxusního světa, obřího hotelu stylizovaného do námořnického stylu, kde byl mimo jiné i bazén. Tam jsme pak trávili večery a bylo to po dni stráveném capáním po parcích náramně příjemné. Jak jsme se všichni shodli, nic takového jako v Disney’s Newport Bay Clubu už nejspíš nikdy nezažijeme.
Roman
– Blairův bratránek, co s námi byl v DLP již 2x. Na rozdíl od naší ujeté party není takový nadšenec do Disneyovek, ale zase má rád výlety. Hodně fotí a bojí se adrenalinových atrakcí, nechal se zlomit jen na Big Thunder Mountain, což je takový trošku rychlejší vláček. Shodou okolností ten den byly velice nevypočitatelné přeháňky, takže když jsme čekali ve frontě, svítilo sluníčko, jakmile jsme usedli do vozíčků, spustil se slejvák. Trasa vede přes uzavřený prostor až ven, a vzhledem rychlejšímu tempu jízdy to bylo skutečně dobrodružné. V provazcích vody, co nám bičovaly obličej, jsme nemohli pořádně dýchat, takže jsme si alespoň všichni ozkoušeli, jak se asi cítí lidé, co jsou mučeni waterboardingem.
Romča s námi byl s námi naposledy na halloweenské akci v Disneylandu, kdy jsme zašli na tematická jídla či se setkali s postavičkami, co zde obvykle k vidění nejsou: například na takového Jacka Skellingtona z Noční můry před Vánoci běžně nenarazíte! Roman, byť mu mnozí disneyovští hrdinové nic moc neříkají, si však užívá každou vteřinu, a dokonce i on si zapózoval třeba s Goofym nebo Mickey Mousem. A díky Romanovu autu jsme celý výlet pojali jako road trip – přece jenom v době mezi první a druhou vlnou koronavirové pandemie jsme si nebyli jisti, jak to s našimi letenkami, v březnu zrušenými, bude, a tak jsme vyrazili po vlastní ose. Vyšlo to nakonec levněji a ještě jsme se skvěle bavili… přestože nám odjezd z Prahy zpestřila návštěva městské policie, což možná zní jako začátek veselé příhody, ale nám do smíchu tehdy moc nebylo.
Na poslední večeři našeho posledního pobytu v DLP jsme zamířili do The Lucky Nugget Saloonu a rozhodně jsme neprohloupili, byť tam Roman pořádně vytrolil pikolíka. Společně s Bossi dlouze uvažovali, co si dají za dezert ke svému menu, a nakonec se Bossi rozhodla pro karamelovou zmrzlinu a Roman pro ovoce. Pikolík ho přemlouval, aby si dal radši zmrzlinu, že není moc sladká, ale Roman se zviklat nenechal. Jak už to tak bývá, u stolu si lidi vzájemně objednané jídlo závidí, a tak si Bossi s Romanem své dezerty přehodili. Pikolík měl radost, že měl pravdu, a smál se, že mu to říkal. Když k našemu stolu přišel potřetí, Bosi dojídala zmrzlinu a Roman ovoce…
Xixi
– moje drahá kamarádka z Brna, se mnou s DLP 2x. Jednou jsme jely autobusem (díky čemuž pak poznala svého partnera) na Halloween, podruhé jsme letěly letadlem a prožily si vánoční Disneyland. Jízda autobusem byla nekonečná, a Xixi se nalodila až v Brně, zatímco já jela už od Prahy. Vtipkovaly jsme, že řidiči jsou Karel a Karel, podle komedie Účastníci zájezdu. S jedním Karlem pak Xixi navázala poměr, ale detaily po mně nechtějte. Ten večer padlo příliš mnoho domácí pálenky, na kterou nás řidiči pozvali… nicméně jak říkám, to je už jiná pohádka a dost možná to ani pohádka není. Třeba to někdy použiju do románu, jelikož historka je to zábavná stoprocentně. Ale patří do jinýho hrníčku.
Xixi není zrovna příznivcem adrenalinových atrakcí, ale „padající výtah“ v Tower of Terror si zamilovala, dokonce tak moc, že jsme na ni šly několikrát v řadě. Při naší poslední jízdě nás víc než padající výtah vylekala obsluha atrakce, mladík v livreji poslíčka, co na nás, sedící v první řadě, hned poté, co skončila naše šílená jízda, bafnul. A já mu tak důvěřovala! Než atrakce začala, pochválil mi totiž mou zmijozelskou kabelku a ukazoval, že on má zmijozelský mobil. Nikdy by mě v mé naivitě nenapadlo, že udělá takovou lumpárnu, málem jsem z něj měla infarkt :).
Yokite
– moje kamarádka přes SW, v Disneylandu v mé společnosti 1x. Kromě klasických parků jsme si užily i večerní akci FanDaze, která se konala po zavírací době do pozdních nočních hodin. Přežila pochod smrti – tím byl právě návrat z FanDaze na hotel, místo vzdálené jednu stanici metrem. Jenže metro tou dobou, kdy akce končila, už nejezdilo. Z nějakého záhadného důvodu jsme se společně s Blairem a Bossi rozhodli, že půjdeme pěšky. Dnes už tohle rozhodnutí nechápu, ale myslím, že jsem uvěřila Blairovu tvrzení, že je to jenom kousek. Na mapě to ostatně jenom kousek bylo. Kolem parku to bylo ovšem rozkopané a cesta nekonečná. My holky jsme byly vyčerpané, s puchýři (a nejen s nimi) na nohou, a následovaly jsme tatu výpravy Blaira jako robůtci. Jakmile jsme se dobelhaly na hotel, a doslova se vydrápaly na postel, dostaly jsme s Yokite hysterický záchvat smíchu, takový ten, kdy nevíte, jestli se ještě smějete, nebo už pláčete.
FanDaze bylo ovšem úžasné, spousta postaviček, na které normálně nenarazíte, speciální průvod, a zábavné show, třeba s Kačery z Kačerova. Kdyby mi někdo řekl, že budu ve svém věku hopsat na ulici DLP a předvádět kačeří tanec, asi bych mu nevěřila – a přece se to stalo. Za to ale mohla ta chytlavá hudba, no fakt, tančili snad úplně všichni. A díky Blairovi a Bossi, co tuhle show viděli v jiný čas než my, jsme navíc s Yoki věděly, kde se to bude odehrávat, a urvaly jsme si díky tomu vhodná místa. Bossi a Blair v té době byli navíc takzvanými passholdery, tedy že měli něco jako permanentku, čímž jsme i my s Yoki získaly photopass – tedy kvalitní fotky od profesionálních fotografů a rovněž úžasné momentky z atrakcí, u kterých se člověk s odstupem času vždy ohromně nasměje.
Mouný
– moje milované stvoření z Hradce Králové, i s ní jsem byla v DLP 1x, autobusem a s cestovní kanceláří. Zájezd byl dvoudenní, spojený s prohlídkou Paříže, takže jsme kromě Magic Kingdom viděly Eiffelovku, hledaly Máří Magdalénu v Louvru (nenašly jsme ji, jelikož, jak jsme se pak dozvěděly, jsme pátraly u docela jiné pyramidy 🙂 ), prošly si nádherné akvárium, viděly tehdy ještě kompletní katedrálu Notre Damme, a projely se na lodičce po Seině kolem dalších významných památek, což bylo fajn. A plné vzpomínek – nebyly jsme totiž spolu v Paříži poprvé, jednou jsme už výpravu za kulturou absolvovaly na střední škole, na jihlavské gráfce, kterou jsme společně studovaly.
Mouný byla z DLP upřímně nadšená, a aby také ne: u hlavní parade postaviček z Disneyovek se k nám například přihnal náš oblíbený hrdina Petr Pan. Víte, v Disneylandech je interakce s diváky docela běžnou věcí, většinou však tyhle pohádkové postavičky komunikují s dětmi. Jenže najednou byl u nás Petr Pan, co vypadal trochu jako herec Zac Efron, a než jsme se nadály, držel Mouný za flitrovaná myší ouška, která si je v parku prostě nutnost koupit. „Líbí se mi tvoje uši,“ oznámil jí, a vzápětí se už probíral jejími nádhernými dlouhými zrzavými loknami. „A máš hezký vlasy,“ dodal, než ho Wendy odtáhla stranou. Bylo to skutečně kouzelné a Mouný se pak chichotala ještě dlouho poté. Do Walt Disney Studios parku jsme se bohužel nedostaly.
Jorssk
– můj kamarád a bývalý přítel, společně jsme jeli do DLP 1x, a rovněž autobusem. Neměli jsme tatu výpravy, šlo o jednodenní zájezd s cestovkou – večer vyjet Prahy, cestovat přes noc, den dovádět v parku, večer odjezd z Paříže. Neviděli jsme proto oba parky, jenom Magic Kingdom, ovšem bylo to nakolik vyčerpávající, že nám to bohatě stačilo takhle. Tehdy se psal rok 2015 a byla to má docela první výprava do DLP. Je to tak dávno, že už to dneska ani pravda není, vlastně doslova: tehdy tam byl úplně jiný průvod, úplně jiný mapping na zámek v závěru dne, a také tehdy ještě probíhaly ve Videopolis výcviky malých Jediů, což byla neskutečně roztomilá akce pro děti, které milují Hvězdné války. Ty se totiž mohly do show přihlásit, vyfasovaly pláštík, světelný meč, vyzkoušely si s Mistry Jedi pár póziček a natrénovali několik úderů… a pak se utkali se samotným Darthem Vaderem.
Mimochodem, před naší výpravou jsme se informovali u Bossi a Blaira, jaké atrakce navštívit. Oni už totiž DLP v té době měli poprvé za sebou, takže byli na koni. Když nám ale tenkrát Blair vřele doporučoval It’s Small World, čula jsem nějakou zradu. Jorsskýnovi jsem nakonec návštěvu této atrakce, podezřelé už na první pohled, rozmluvila. Tomu se to sice moc nezdálo, podle obrovské fronty, co se táhla několik zatáček a zákrut, došel k závěru, že to bude hrozná pecka. Jenže ani fronta není zárukou kvality. It’s Small World je sice velice ikonickou podívanou, zároveň ale také zážitkem srovnatelným s lobotomií. Pokud tedy nejde o vánoční verzi, tu by skutečně neměl nikdo vynechat.
A protože je tenhle článek už teď dlouhý jako týden, na konkrétní atrakce se podíváme v jiném příspěvku…
___
* Poznámka pod čarou: Tata výpravy = čestný titul pro toho, co všechno zorganizuje a časově naplánuje, všude se dostane, všechno vykomunikuje. Jeho účast na akci je nezbytná. Musí jít ale o zodpovědného jedince, na kterého se můžete spolehnout. Blair je dokonalým tatou.