Závěrečná etapa naší výpravy na Celebration bude o dost kratší. Jednak toho není moc na vyprávění, na rozdíl od té minulé části, kde jsem popisovala „conování“, a také si z toho už mnoho nepamatuji. Ale jdeme na to…
DEN +1 – Pondělí
Zatímco někteří naši přátelé se ještě v neděli večer vraceli do Prahy, například Anakin s Nellie, nebo Mira a Sany, nás čekal ještě jeden celý den v Londýně a odlet až v úterý. Mám ráda tohle město, je hrozně fotogenické, a na každém kroku je zde cítit patriotismus. V Česku by na ulicích vlající vlajky vypadaly podivně, ale v Anglii? Tady to vypadá naprosto přirozeně. Naše kroky vedly na Piccadilly, kde je to vždycky nádherně nazdobené – a kde jsou v okolí naše oblíbené obchůdky. Například legendární Forbidden Planet, což je ráj pro každého milovníka komiksů, sci-fi a fantasy fanouška… zkrátka pro každého geeka.
Klasické památky jsme se tentokrát rozhodli vynechat. Vzhledem k tomu, že hlavní město Velké Británie patří mezi místa mému srdci blízká, mám ho prozkoumané již z mnoha svých předchozích návštěv. Byla jsem zde se školou, se svým bývalým přítelem, s kamarádkou, s bývalou spolužačkou… a také s Jorsskem, to když jsme se účastnili MCM Comic Conu. Už tenkrát jsme si společně prošli highlighty tohoto města, nejsme tedy úplní kulturní barbaři :). Přesto jsme se tentokrát rozhodli, že budeme děsně přízemní a půjdeme čistě po nákupech. A i to mělo něco do sebe.
Jelikož jsme v té době s Jorsskem aktivně sledovali nejnovější animované Teenage Mutant Ninja Turtles na televizní stanici Nickelodeon, nemohli jsme si nechat ujít ani jejich krámek. Tam se nám opět stalo něco nečekaného. Vybírali jsme si zrovna nějaká trička s TMNT (což především pro Jorsska byl problém, trička pro dospělého muže byly nedostatkové zboží, a dámská se pro jistotu nevyráběla vůbec, ale naštěstí se vejdu do triček pro patnáctileté chlapce), když tu se k nám přitočil mladý prodavač. Jedním pohledem zhodnotil moje šatičky s Darthem Vaderem, Jorsskovu košili s nápisy Star Wars, chvíli nás poslouchal, asi aby se ujistil, že skutečně nejsme místní, a nakonec se smutným hlasem otázal: „Vy jste určitě byli na Celebration, je to tak?“ Když jsme nejistě přikývli, posmutněl ještě víc. „Taky jsem chtěl. Ale musel jsem být v práci…“ postěžoval si. Bylo nám ho neskutečně líto, ale z nějakého záhadného a škodolibého důvodu jsme se rozhodli přisypat mu soli do ran a začali mu vypravovat, jak skvělý con byl. Chlapec koukal jako nakopnuté štěně.
Na Leicester Square byl zase M&M’s World Store, tedy největší obchod zaměřený na čokoládové bonbony ne nepodobné našim Lentilkám na světě. V obrovském čtyřpatrovém krámku jsou k dostání nejenom tyto populární cukrovinky, ale také jejich merchandising. A ten je i tematický, například zaměřený na naše milované Hvězdné války – což je v reálu stejně tak bizarní, jak to i zní. Bonbon jako pincezna Leia? Bonbon jako Boba Fett? Tady je možné úplně všechno! Hrozně jsme se nasmáli.
Na delší procházku pro nás byl Disney store na Oxford Street, kam jsme zamířili z Forbidden Planet. Vynechat jsme ho nemohli, měla jsem tam spadeno na nádhernou kabelku s motivem R2-D2 a BB-8. Jednu z nich jsem sice nakonec nesehnala, i tak to byl ale lov poměrně úspěšný… a ještě jsme pak cestou do Hamleys, což je britský hračkárenský řetězec založený roku 1760 (je tedy nejstarší na světě), potkali divadlo, kde se hraje divadelní hra Harry Potter a prokleté dítě, to pokračování oblíbené ságy o obrýleném kouzelníkovi. Anebo to bylo cestou do LEGO store? Těžko říct.
Obtěžkáni taškami s nákupy jsme pospíchali rychle na hostel, abychom se hodili do gala. Večer nás totiž čekal muzikál! A ne jen tak ledajaký, ale rovnou slavný Fantom Opery. V rámci přípravy jsme na něj s Jorsskem šli v Praze do GoJi – samozřejmě nepočítám-li film s Emmy Rossumovou a Gerardem Butlerem, nebo záznam muzikálu jako takový, co jsme měli nakoukaný z let předešlých. Zajímalo nás ale, jak moc se bude lišit české zpracování od toho anglického v Her Majesty’s Theatre. Očekávání byla tedy hodně veliká.
Ještě před začátkem jsme měli ale domluvenou večeři s Blairem a Bossi. Nečekejte nic nóbl, zamířili jsme pouze do Pizza Hut kousek od Piccadilly. Zdůrazňuji, že to bylo v dobách, kdy v tuzemsku ještě tento řetězec pizzerií nebyl, a tak se na něj především Jorssk velice těšil. Kdysi tam totiž jedl jako dítě na cestě do zahraničí a zanechalo to v něm tak silný dojem, že o tom dokázal hovořit dlouhé minuty.
A i v Pizza Hut došlo ke kuriózní situaci: když jsme si začali vybírat jídlo a já, v mluvené angličtině velice nejistá v kramflecích, koktala na servírku svou objednávku, došlo k okamžiku, kdy jsem nevěděla, jak se určité slovo říká anglicky. Otočila jsem se tedy na Bossi, která má coby překladatelka slušnou slovní zásobu, a jakmile jsem na ni začala chrlit svůj dotaz, rozzářily se servírce oči.
„Vy jste z Česka? Já jsem ze Slovenska!“ zajásala.
Problém s dorozumíváním byl rázem vyřešen, mohli jsme si klidně objednat ve své mateřštině, a slečna měla naopak radost, že si s námi může pohovořit jazykem jejímu srdci blízkým. Této roztomilé náhodě jsme se pak museli všichni ještě dlouho usmívat, a já se nemohla zabavit dojmu, že podobná bizarní setkání snad nějakým záhadným způsobem přitahujeme.
Já si každopádně poručila pivko, Budweiser, a řeknu vám, větší chcanky jsem snad ještě nepila. V Británii si zkrátka člověk na pivu nepochutná. Zato si ale moc dobře narve bříška jídlem, jelikož porce, které nám byly v Pizza Hut předloženy, byly zcela gargantuovské. Málem jsem měla pocit, že v těšných černých šatech á la Wednesday Addams budu s nacpaným pupkem vypadat jako březí slonice. Nicméně i tak jsme se museli odkulit od stolů a zamířit do divadla.
Ruku na srdce, byl to kulturní šok. Já osobně miluji návštěvu divadel a muzikálů obzvlášť, a jsem bytostně alergická na burany, co tyto kulturní události hodlají prožívat v džínách, ve svetrech a s ledvinkou u pasu, což je bohužel velmi častý nešvar u českého publika. To, co jsme zažili v Her Majesty’s Theatre, ve skutečně nádherné, historické budově, jsem si ale nedokázala představit ani v těch nejčernějších nočních můrách. A to bohužel nepřeháním.
Jako, já chápu, že na Fantoma Opery chodí lidi všech věkových skupin, a dokonce i všech možných i nemožných národností. Ale rozhodně nechápu, proč na něj chodí Japonci v šusťákových soupravách a s batůžky na zádech, které neodložili ani během představení. Seděli jsme v lóži na balkoně a pod sebou měli jak jeviště, tak i část hlediště, takže jsme tu hrůzu měli jako na dlani. V divadle byl pochopitelně zákaz fotografování, ale Asiaté toužící po záběrech neustále vybíhali do uličky a dělali si „tajně“ snímečky. Přestože se jim to jedna z uvaděček snažila zakazovat, bylo jich prostě moc, a někteří jí prostě a jednoduše nerozuměli. Anebo nechtěli rozumět…
Kromě nich tam byla také spousta jiných zvláštních existencí, podivných lidiček, co se neobtěžovali se společenským oblečením, až jsem měla téměř pocit, že je tento slavný muzikál jenom turistickou atrakcí, podobně jako London Eye či Tower Bridge. To byl docela rušivý element, co se do paměti rozhodně zapíše. Navíc si už tak nějak ani nevybavuji, zda tam vůbec byly šatny…
Má rozmrzelost z dění kolem se ovšem zázračně rozplynula ve chvíli, kdy se zvedla opona a začaly hrát první tóny. A představení jako takové? Co si budem, muzikál Andrewa Lloyda Webbera, ověnčený sedmi cenami Tony, byl skutečně dechberoucím zážitkem. Herecké i pěvecké výkony naprosto úžasné, krásná scéna, skvěle udělané efekty. Aby tohle představení nebylo vymazlené do posledního detailu: však se na těchto prknech, co znamenají svět, hraje již od své premiéry. A té došlo 27. září 1986. Tento muzikál je tedy stejně starý jako já, Bossi a Jorssk! Byli jsme všichni jako u vytržení.
Na druhou stranu jsme měli srovnání s Prahou, takže jsme mohli například s klidným svědomím konstatovat, že v Praze je podstatně větší lustr (v Londýně ovšem „padal“ podstatně rychleji, což udělalo mnohem větší „wow efekt“), a na scéně bylo daleko více herců. V Londýně byla například polovina účastníků plesu, kdy zaznívá Masquerade, pouhými figurínami navlečenými do kostýmů, zatímco Karel Janeček v GoJe „statisty“ rozhodně nešetří. Koneckonců, GoJa je o dost větší než Her Majety’s Theatre, a tak londýnské jeviště celkově působilo komornějším dojmem. Ale jenom na první dobrou, s prostorem se totiž velice kreativně pracovalo a budil tak daleko rozsáhlejší dojem – například ve scénách, kdy se fantom pohyboval po podzemí. Přirozeněji působilo i „plavení se“ po jezeře ve fantomově doupěti, a to dokonce i z našich míst na balkoně.
Přestože z Japonců v šusťácích jsem byla trochu vyvedena z konceptu, plusové body získal Blair, s nímž je nejspíš zábavný i nákup ponožek. Blair totiž neodolal a jako suvenýr si během přestávky zakoupil fantomovu ikonickou masku. Seděl o dvě řady šikmo od nás, a jakmile s maskou usedl do polstrovaného křesla, ihned ji vybalil, nasadil si ji… a bafnul na dvě důchodkyně, co seděly za ním. Dodnes nevím, proč to vlastně udělal, ale musím se smát pokaždé, když si na to vzpomenu. Důchodkyně se ostatně smály také, jakmile se tedy vzpamatovaly z šoku, a ještě více se smály, když pak Blair začal operním hlasem tvrdit, že „I’m your Angel of Musiiiic, come to me, Angel of Musiiiic“ :). I to se do mé paměti zapsalo, a dokonce zlatým fontem.
Na cestě z divadla do hostelu jsme v mačkanici v metru potkali kamaráda z Prahy s (tehdejší) přítelkyní. Svět je prostě malý.
DEN +2 – Úterý
Taky tak hrozně nesnášíte ty poslední dny, kdy se musíte sbalit a jet domů? Když vám navíc letadlo jede až v odpoledních hodinách a vás se všemi zavazadly vyhodí z ubytování kolem desáté, je to vysloveně mrzuté. S kufry, v nichž máte kostýmy, a s taškami narvanými „merchem“, se dá jenom těžko cestovat po hlavním městě Spojeného království Velké Británie, přestože čas by na to ještě byl.
Nikam jsme nespěchali a naopak šli vyhledat zastávku metra Canary Wharf. Zní to trochu divně, ale hned vysvětlím: jak jsem v jednom z minulých příspěvků psala, že jsme měli tu možnost vidět první trailer k Rogue One, mnozí si povšimli, že jedna scéna v traileru je právě na téhle zastávce natáčená. Taky aby ne, je to tam poměrně dost sci-fi, stačilo jenom zakrýt eskalátor. A tak se všichni fanoušci Hvězdných válek, co mířili na letiště, na Canary Wharf zastavovali. Nebyli jsme s Jorsskýnem vůbec jediní, naopak, když jsme tak hrdě pózovali u cedulí, všimli jsme si, že se zde fotí i jiní nadšenci. A později se snímky právě z tohoto místa chlubil nejeden náš známý z legie, jak z rebelské, tak z imperiální. A to především z těch zahraničních… Jsme zkrátka všichni stejní magoři.
Na letišti, kde jsme si dali oběd a o něco později také kafčo v Costa Coffee, nás zase s Jorsskýnem zaujala výzdoba ve stylu Ghostbusters. Ten rok šla totiž do kin ona hrozivá předělávka Krotitelů duchů s ženským ansámblem, a i když jsme v té době samozřejmě nevěděli, jak katastrofálně ten film dopadne (dost možná v té době ještě nebyla ani jedna ukázka), výzdoba nás dostala do kolen. Ze stropů se táhly provazce slizu, z podlahy vylézal Stay Puft! Marshallow Man v životní velikosti, na zemi byl nakreslený obří Slimer… Vyřádili jsme se tam s Jorsskem jako malí, a shodli jsme se, že promo to má skutečně působivé. Jen jsme netušili, že promo bude nakonec lepší než celý film, a že ho ani sexy Thor, tedy Chris Hemsworth, nezachrání.
Nakonec nás čekal už jenom odlet do Česka, z čehož jsme byli dost smutní. Ale to vždycky na konci dovolené, tím spíše, že jsem si neprozřetelně nenechala dovolenou i na středu, ale čekala mne hned další den práce, tehdy ještě na soudě.
Utěšovala mne však alespoň představa, že se příští léto vypravíme na Celebration do Ameriky… a že to bude velké. Naivně jsem se domnívala, že pokud to bude alespoň z části taková bomba jako tenhle speciální Hvězdnoválečný con, nebudou to peníze vyhozené z okna. Přece jenom trip za velkou louži nebude z levného kraje. Jenom ten Jorssk nám “dal košem” – prohlásil, že do Ameriky sice chce, ale radši našetří na con zaměřený na Transformers. Škoda, ale jak se říká, každému, co jeho jest.
Se spokojeným úsměvem na rtech jsem sledovala mraky, co pod naším letadlem vypadaly jako velké chuchvalce cukrové vaty, v hlavě si urovnávala všechny ty skvělé zážitky, co jsem měla za sebou, a sestavovala je do historek, které budu ráda dávat k dobru svým přátelům… a bylo mi hezky. Je hrozně fajn být geek, a je hrozně fajn mít kolem sebe lidičky, co mám právě já. Jenom díky nim jsem si tuhle dovolenou tak užila.