Star Wars Celebration Londýn 2016 – část 3: Fáze ryze conovací

V minulé části jsem popsala náš odlet do Anglie, ubytování, blízká setkání třetího druhu… tedy, setkání s prvními celebritami ze světa Hvězdných válek, a první den Celebration. Co se dělo dál?

DEN 3 – Sobota

Také v sobotu jsme s Jorsskem přišli na Celebration pozdě. Přestože jsme tentokrát nezaspali a naopak vyrazili včas, stala se nám náramně nemilá věc: potkali jsme revizora. Měli jsme čisté svědomí, Oyster card jsme měli nabitou z předchozího dne s platností čtyřiadvacet hodin. Jenže jak se ukázalo, já ji u sebe sice měla, ale Jorssk ne. Museli jsme se pro ni tedy vracet a kvůli tomu jsme přišli o poměrně zásadní akci: o společné focení legií. Úplně se nám to vykouřilo z hlavy, asi v tom stresu z extempore s revizorem (a to nám ani nedal pokutu!), a celkem nás to pak mrzelo. A to jsme v té době ani pochopitelně netušili, jaké to bude mít nepříjemné následky později – tedy, hlavně pro Jorsska, jemuž neúčast na této fotce pak byla, byť trochu nesmyslně, za nějaký čas vyčítána při volbách do vedení české odnože 501. Na místo jsme doběhli až poté, co cosplayeři z místa odcházeli, a já jen tak tak stihla „polovit“ kolegy z Lion Base, abych byla alespoň na jednom oficiálním snímku.

Kvůli early accesu jsme si ale mohli aspoň vychutnat výstavu kostýmu z Rogue One bez davů všudypřítomných fanoušků. Na všem je potřeba hledat pozitiva.

Kromě toho se mi stala kuriózní věc. Šmatlám si po chodbě výstaviště, když v ten moment mi někdo ťuká na rameno. „Můžu se s tebou vyfotit?“ ptá se mě mužský hlas. Automaticky to odkývám, nahodím postoj… a teprve nyní zaostřuji na člověka, co si se mnou pořizuje společnou fotku (omlouvá mne fakt, že jsem měla na hlavě přilbu a pořádně nic neviděla?). Dave Filoni. Dave Filoni, autor Star Wars Rebels, autor postavy, jíž kostým mám na sobě!

To, že tento režisér a scenárista chodí po conech jako jeden z davu, nakupuje si a fotí oblíbené postavy, není žádná novinka, ale naopak dosti známý fakt. Ovšem já ho zatraceně vůbec nečekala! A rozhodně ne, že si mne odchytne. Kromě toho, na conech se často objevují lidé, co právě tohoto muže cosplayují – není to nic těžkého, stačí se pár dní neholit, na sebe obléct tričko se stylizovaným vlkem a na hlavu narazit kovbojský klobouk, a jste tenhle rodák z Pensylvánie jako vyšitý.

Setkání s ním pro mne bylo ještě větším šokem než ono setkání s Danielem Loganem. Nepřeháním, dostala jsem takzvaný „fangirl moment“ – to je takový ten stav, kdy jste tak nadšení, že ani nemůžete pořádně mluvit. Něco jsem koktala a Filoni, ano, Filoni mě musel uklidňovat, což je teda pořádný trapas. „A můžu se teď vyfotit já s váma?“ vyhrkla jsem na něj. Souhlasil. Tak máme společnou fotku. A tu historku pak dal k dobru na přednášce. Ačkoliv, mluvil obecně, a tak je možná na to, že po jeho boku mají lidi záchvat fanouškovského rozrušení, už zvyklý. Přece jenom se z „ulovení fotky“ právě s jeho osoubou stal během cenu málem až sport, a na konci víkendu se jí mohla pochlubit například Bossi či Silvara s Jirkou.

Zamířili jsme pak všichni na panel o Rebels, kde byly nejenom k vidění ukázky z nové, tehdy třetí série, ale také nové kostýmy „našich“ postav. Sabine tentokrát měla mít oranžovo-fialovou kombinaci a bílo-fialové vlásky. Báječný. Fakt báječný. „Hm, super, budeme si muset vyrábět další verze našich armorů…“ podotkla jsem směrem k Bossi, co seděla vedle mě, a stejně jako já nevěřícně zírala na nový Heřin outfit. Mimochodem, právě tuhle verzi Sabinina armoru, z této série, mám nakonec nejradši – byť barevně preferuji verzi ze sezóny druhé, v oranžovo-žluté.

Na panelu také došlo k velkému odhalení, že se v nové řadě našeho oblíbeného seriálu objeví postava, kterou znali fanoušci knižního svět Star Wars. Hrdina, co už dávno nebyl kanonický, ale součástí takzvaných Legends: Velkoadmirál Thrawn. Milovníci Impéria pro něj mají slabost nejenom u nás, ale i v zahraničí, jelikož když se tento známý důstojník s modrou kůží objevil na plátně, vyskočila řada vepředu sedících mladých mužů, začali pumpovat rukama do vzduchu a skandovat jeho jméno…

Odpoledne mne pak čekalo dalších pár minut slávy. Tentokrát už o minuty šlo. Blair má totiž konexe docela všude, a tak mě protlačil na pódium Star Wars Show! Live společně ještě s jednou Italkou v kostýmu Sabine, abychom dělaly „křoví“ herečce a dabérce Tyie Sircar. Ta právě Sabine propůjčila v našem oblíbeném seriálu svůj hlas. Nic po mně naštěstí nechtěli, jenom tam po celou dobu stát a usmívat se, což bylo sice na jednu stranu fajn, na tu druhou jsem i tak nevěděla, co dělat s rukama, jak pózovat, zda mít na hlavě přilbu nebo ne… nemluvě o tom, jak těžké bylo celou dobu zatahovat břicho, aby můj pupek kameramanům nerozbil objektiv.

Po očku jsem si přitom prohlížela “konkurenční” Italku (stejně jako ona zase hodnotila mě). Byla o dost vyšší jak já, velice hezká, s příjemným úsměvem. Na rozdíl od mé maličkosti, prťavé a tlusté, zase neměla tak hezkou zbroj ani paruku. Byly jsme tak opravdu velice kontrastní, jako Laurel a Hardy, a ani jedna z nás nebyla tou dokonalou animovanou Sabine, co má nohy až do nebe a čtyřicet kilo i s lodním kufrem. A byly jsme si toho obě moc dobře vědomy…

Tyia byla každopádně rozkošná, měla na sobě roztomilé minišaty a vypadala jako holčička, mnohem mladší, než působí na televizních obrazovkách, a přiznám se, že jsem neodolala, abych po ní neloudila společný snímeček. Přestože jsem se k tomu musela hodně dlouho odhodlávat a musel mne k tomu vyhecovat právě Blair – já bych si asi ve své trapnosti a ostýchavosti vystačila jenom s tím, abych na ni z nepříjemné blízkosti nadšeně zírala, díky čemuž bych si od Tyii vysloužila leda tak nálepku pořádného creepa. Později si s námi přímo na stagei udělala selfie i sama Tiya. Byl to zážitek skutečně neopakovatelný a vlastně také nepopsatelný, jelikož žádná slova nejspíš nedokáží vyjádřit to, co jsem cítila…

Každopádně den ještě nekončil. Čekal nás kromě procházení krámků také i nějaký ten program – zašli jsme na panel o chystaném filmu o mladém Hanu Solovi, kde se mikrofonu chopili režiséři Phil Lord a Chris Miller. Ti se netajili svou uměleckou vizí a už tehdy bylo jasné, že to začíná zavánět menším průserem – a když poskočíme v čase, tedy do současnosti, moc dobře již víme, že to nakonec průser skutečně byl. Bohémské režiséry musel nahradit hollywoodský veterán Ron Howard, jenž prý přetočil většinu toho, co pod taktovkou téhle dvojice vzniklo… a výsledný film byl tak nějak nemastný neslaný. Každopádně jsme měli možnost vidět na vlastní oči představitele hlavní role, Aldena Ehrenreicha, a shodli jsme se, že se Harrisonu Fordovi skutečně ani trochu nepodobá. Ale byl roztomilý, to zase jo.

V pozdějších hodinách conu jsem shodila kostým, nechala ho v zázemí Rebel Legion, a užívala si červencového počasí v překvapivě slunném Londýně jenom v šatičkách s motivem droida R2-D2. Díky tomu jsem zažila další pozoruhodné setkání – tentokrát s hercem Anthonym Danielsem, jenž se proslavil v podstatě jenom rolí upovídaného zlatého droida C-3PO… a od té doby z tohoto úspěchu vlastně žije. Nejenom, že ho dabuje ve všech možných i nemožných filmech a seriálech (od Clone Wars až třeba pro LEGO příběh), ale coby herec z Hvězdných válek jezdí na cony, moderuje různé akce a také je autorem knihy I Am C-3PO: The Inside Story – a myslím, že se dá celkem odhadnout, o čem tato autobiografie asi především bude.

Narazili jsme na něj s Jorsskem, když jsme se ochomýtali kolem výstavy kostýmů, a pochopitelně jsme zatoužili po fotce s touto celebritkou. Jenže jsme pochopitelně nebyli jediní, vzhledem k tomu, že si Daniels procházel con jako „prostý smrtelník“, neustále se kolem něj shlukovali fanoušci a dělali si s ním selfíčka. Než jsme se k němu prodrali, byl už z toho všeho zájmu lehce otrávený a na odchodu. „Kašleme na to,“ řekla jsem Jorsskovi. V tu chvíli na mě Daniels zaostřil, všiml si, že mám šatičky s věrným souputníkem jeho Threepia, a mávl na mě: „Pojď sem, vyfotíme se spolu!“ lákal mě. On mě!

Připouštím, že i v tomto případě mohla v jeho zájmu hrát jistou roli skutečnost, že jsem měla opravdu velký výstřih, a vzhledem k tomu, jak jsem buclatá, mám dekolt poměrně naducaný, nicméně – fotku jsem s ním měla, jak se říká, naprosto zadarmo. Při pořizování onoho snímku mě mimochodem Daniels držel za zadek (asi má slabost pro macaté holky), ale pochopitelně to na výsledné fotografii vidět není. To je jenom úsměvnou vzpomínkou pro mě samotnou, heh. V té době ještě nebyly žádné kauzy „me too“… a i kdyby byly, asi bych si beztak nestěžovala a nijak mě to nepohoršilo. Však kdo se může pochlubit tím, že ho osahával C-3PO?

S Jorsskýnem se už ale Daniels fotit nechtěl a tak byl můj společník lehce mrzutý. Možná kdyby měl mé proporce…?

DEN 4 – Neděle

V neděli jsme opravdu plánovali jet na výstaviště dříve. Vážně. A dokonce jsme ještě potmě vyrazili na zastávku, odkud jsme pokaždé vyjížděli. Přestože byla polovina léta, takhle brzy ráno tedy žádné teplo, a tak jsme se tam venku třepali zimou. Jenže autobus nikde. Prostě nikde! V tom londýnském jízdním řádu aby se čert vyznal… Po nějaké době jsme to vzdali a vrátili se zpátky na hostel. Až o něco později jsme se dozvěděli, že v neděli to právě z této zastávky jede až kolem osmé.

To, že jsme ale byli na nohou už v takhle časnou hodinu, jsme vlastně přivítali. Dosud jsem totiž nevysvětlila, proč se nám po celou dobu dařilo na začátek akce chodit pozdě – a hlavně, proč nám to ani moc nevadilo. Ten hlavní důvod, proč jsme z našeho penzionku nespěchali na Excel, je totiž velice prozaický a přízemní, a proto doufám, že mne kvůli němu příkře neodsoudíte. Oproti tomu, jak nevábný, a nebojím se říct rovnou i ohavný byl ten hostel, kde jsme bydleli, snídaně zde připravovali skutečně opulentní – a typicky anglickou. Nechyběla dokřupava upražená slanina, opečené buřtíky, fazolky, nakládané žampiony, čerstvé toustíky i vajíčka. K tomu kotel kafe a džus.

Na jídlo jsme najednou měli moře času a já se nacpala tak moc, až jsem přetékala ze svého kostýmu Sabine na všechny strany, ovšem jak vždycky říkám (a také podle toho vypadám), je lepší, když je člověku špatně z toho, jak se nádherně přejedl, než aby mu bylo špatně z hladu.

Po dobu conu jsem si dala dva mini questy. Podobně jako to bývá u videoher, kde máte main quest (tedy v tomto případě „přežít“ Celebration), a pro oživení malé side questy. Jedním byl úkol vyfotit se s každým cosplayerem, co bude mít na sobě kostým nějaké postavy z Rebels, a tím druhým bylo najít figurku Poea Damerona, která bude skutečně podobná herci Oscaru Isaacovi. Na rozdíl od toho prvního questu, ten druhý se ukázal být zcela nemožným. Sexy fešák z Guatemaly, co ve světě Hvězdných válek ztvárňuje nejlepšího pilota Odboje, má totiž rysy tak specifické, že snad neexistuje výrobce hraček, kterému by se podařilo je trefně vystihnout. Za celou dobu jsem měla pořádnou sbírku fotek dosti děsivých Oscarů (na požádání ukážu 🙂 ), ale ani jednu jedinou figurku, na které by byl stejně krásný jako ve skutečnosti, zakoupenou. Nejlépe vypadajícím Poem se nakonec stal partner (možná manžel?) právě té Italky, se kterou jsem byla na stagei Star Wars Show! Live. Toho jsem si ovšem domů odvézt nemohla…

Nu což.

Můj kostým Sabine mi mimochodem zajistil i jiná privilegia než se stát křovím v SW Show!. Mohla jsem si například jako první osahat chystanou figurku Sabine z Black Series, která byla na Celebration speciálně k vidění. Prodejcům Hasbra jsem se natolik líbila, že mi ji vyndali z vitríny, jenom abych se s ní mohla vyfotit – a dokonce si mě s ní vyfotili i oni. Upřímně, takový boost sebevědomí jsem hodně dlouho necítila. Jo a když také tentokrát poskočíme do budoucnosti, tedy do současnosti…, no prostě z roku 2016 do nynějška, tato figurka si už hoví na poličce v mém bytě, a domnívám se, že jí to tam skutečně sluší.

Kromě pózování u stánku Rebel Legion a šmejdění po krámcích s merchem jsme také lovili podpisy. Doprovázela jsem především Blaira, který šel po dabérech Rebels. Tyia Sircar si mne z předchozího dne pamatovala (a zapamatovala si mne mimochodem i do dalšího roku) a opět byla milá. Ptala se nás, odkud jsme, a když jsme jí oznámili, že z Česka, zazářily jí oči. „Tam letím zítra!“ zajásala, a hnedle se začala vyptávat, co by jí nemělo v Praze utéct. Doporučili jsme jí kromě památek rovněž ozkoušet i české pivo, speciálně Kozla. O několik dní později pak Tyia skutečně sdílala na svém instagramu snímky, na nichž si v jedné známé pražské putyce dopřává právě Kozlíka. Měli jsme z ní upřímnou radost, přestože tmavovlasá sympaťanda se na těch fotkách tvářila, že jí jeden půllitr bohatě stačil a že má dost. Asi by potřebovala naši školu…

Při čekání na závěrečný panel jsme každopádně trávili hodně času ve frontě. Během té doby jsme hodnotili con a tak nějak padlo rozhodnutí, že na další Celebration, které bude příští rok v USA, prostě jet musíme. I když to bude stát učiněný majlant. I když to bude znamenat několikahodinový let letadem. Sany se navíc nadchla pro cosplay a začala si plánovat, že si do té doby musí vyrobit kostým své oblíbené postavy – Ahsoky Tano. Pokud naše výprava do „Améru“ bude alespoň částečně takový sukces jako tady v Londýně, máme se rozhodně na co těšit. Připouštím, byli jsme naivní. Velice naivní… Ale i o tom se rozepíšu někdy příště ;).

Na závěrečný panel jsme se hrozně těšili, například jsme trochu doufali, že se na scéně třeba najednou zjeví Ewan McGregor a potvrdí plánované natáčení filmu nebo seriálu o Obi-Wanovi. Urvali jsme si dobrá místa na sezení a odpočítávali minuty do začátku. Před přednáškou jako takovou se ovšem na velkém plátně promítaly fotky pořízené oficiálním fotografem Star Wars Celebration. A představte si, byla jsem na nich i já! Ve chvíli, kdy jsem se mezi snímky objevila společně s cosplayerem v kostýmu bounty huntera Bosska, jenom jsem ohromeně zalapala po dechu. Okolo sedící přátelé propukli v hlasitý jásot. Vzhledem k tomu, že z fotek byla jakási smyčka, jakmile jsem se tam objevila podruhé, musela jsem si to ve své marnivosti vyfotit.

Aby to ovšem nevypadalo, že jsem skórovala jenom já – není to samozřejmě pravda. Bossi dávala například rozhovor do jakési britské televize, což mi přijde jako mnohem větší úspěch.

Ewana jsme se na panelu sice nedočkali, ale zase jsme měli tu čest vidět na vlastní oči například Johna Boyegu, co v epizodách 7 – 9 ztvárnil bývalého stormtroopera Finna, Marka Hamilla, tedy slavného Luka Skywalkera, který dorazil i se svou fenečkou Millie, a jeho filmovou sestru, půvabnou princeznu Leiu, tedy Carrie Fisher, kterou také doprovázel její čtyřnohý kamarád, buldoček Gary. Přestože se v té době všichni její fanoušci domnívali, že je Carrie po svých alkoholových a drogových excesech z minulosti již čistá, na pódiu mluvila úplně z cesty.

A to, že své démony podle všeho stále nepřekonala, jsem si nemyslela jenom já. „Že je sjetá?“ naklonil se ke mně Jorssk. Musela jsem přisvědčit. V té době jsme bohužel nikdo netušili, že má před sebou už jenom pouhý půlrok života. V prosinci 2016 prodělala na palubě letadla infarkt (a aby také ne, v žilách jí kolovala vražedná kombinace kokainu, morfinu, kodeinu, heroinu a extáze), a pár dní po Vánocích pak zesnula.

Po skončení Celebration se nám ještě na hostel vracet nechtělo. Řekli jsme si, že by nebylo marné zajít na pivko do hospůdky naproti Excelu. Tenhle nápad ale měla i spousta jiných fanoušků, a tak jsme se přesunuli do lobby nedalekého hotelu, na zahrádku. Zprvu jsem se domnívala, že Blair vybral tento hotel náhodně, záhy však vyšlo najevo, že zde bydlí všechny celebrity. „Jsme na číhané. To by bylo, aby někdo z nich nezašel na jedno…“ plánovali jsme si. Točili tam Guinness – a i když jsou britská pivka velice slabá a tak nějak… řídká, tahle irská dobrůtka byla neskutečně lahodná. Není nejspíš divu, že jsme pro jeden večer nekoukali na to, kolik stojí, a zapařili. Sám Blair pak přiznal, že druhý den nevěřícně zíral do své prázdné peněženky a nechápal, kam se všechny jeho peníze poděly.

„Vždyť tu nikdo není,“ stěžovala jsem si Blairovi, když se začalo pomalu, ale jistě stmívat, a já zatím neviděla ani jednu hvězdu stříbrného plátna. Stáli jsme zrovna na baru, čekali, až nám načepují, a já se nijak nesnažila zakrýt svou rozmrzelost.

„Není? Tak se otoč,“ ušklíbl se Blair.

Ohlédla jsem se přes rameno – a viděla, že na barové stoličce hned vedle mě sedí herec a kaskadér Ray Park, co v epizodě 1 propůjčil svou tvář i pohybové nadání Darthu Maulovi. O kousek dál stála Andi Gutierrez, moderátorka Star Wars Show!, a když jí Blair předával nášivku Lion Base, zaostřila na mě, vzpomněla si, co jsem zač, a už mi podávala ruku a chtěla si povídat. Neumím moc dobře anglicky, rozumím, ale neumím mluvit, a když s ní zapředl hovor Blair, byla jsem jen ráda, že jsem jí mohla uniknout zpátky na zahrádku. A tam jsem si všimla, že hned za námi celou dobu seděl Peter Mayhew, tedy představitel Chewbaccy!

Zatímco s Andi jsem už v podstatě fotku měla, když se mnou dělala ten minirozhovor v pátek, a s Rayem Parkem jsem si udělala rychlou fotku hned u toho baru (dodnes si vybavuji, že byl takovým tím milým, přítulným způsobem podnapilý, byl cítit alkoholem a měl teplé ruce), Mayhewa jsem neměla to srdce obtěžovat. Seděl tam na proutěném křesle napůl zhroucený, bylo vidět, že mu není dobře… Už v té době trpěl vážnými zdravotními problémy. A mimochodem, ani on už není mezi námi – na věčnost se tento 2,21 metrů vysoký herec odebral v dubnu 2019.

Večer to byl nakonec moc milý a my pak do postýlek v lehce povznesené náladě, plni domů a bohatší o zážitky, které nám už nikdo nevezme.

Pokračování – část 4: Fáze závěrečná, tedy kulturní