V minulé části jsem popisovala, jak probíhaly naše přípravy na Star Wars Celebration v Anglii, a jak jsme z minuty na minutu museli měnit způsob dopravy. Jak naše Odyssea pokračovala?
DEN 1 – Čtvrtek
Lokiho hryzalo svědomí, že nás zklamal s dodávkou, a proto nám slíbil alespoň odvoz na letiště a zpět. Bylo nás hodně a zavazadla byla rovněž objemná, a tak nás tam svážel na etapy. Na letišti, co bývalo dřív ruzyňské a teď je Václava Havla, jsme se pak setkali s dalšími parťáky, tedy s Mirou a Sany, a postávali jsme tam než dojel Anakin s Nellie. Mezitím došlo k pozoruhodné situaci – nebyli jsme vizuálně nijak geekovští, naše Star Wars trička zůstávala skryta pod negeekovskými mikinami, a dokonce jsme se ani nebavili o tom, co nás čeká a nemine, vypadali jsme prostě jenom jako skupinka přátel, která jede na výlet…, a přitom k nám rozpačitě přistoupil jakýsi mladík.
„Můžu se na něco zeptat?“ – „Ano…?“ – „Nejedete náhodou na Star Wars Celebration?“ – „No… ano, jedeme.“ – „Tak to se tam uvidíme.“
A bez dalšího vysvětlení odešel. Mimochodem, na Celebration jsme ho samozřejmě nepotkali, v tom neskutečném davu lidí to bylo zcela nemyslitelné. A ani bychom ho nepoznali. Kromě toho jsme měli kostýmy, takže je dost možné, že spíše on nepoznal nás.
Poté jsme zamířili do Starbucks na kafčo, to už je taková naše tradice. Před každým odletem se prostě musí na kafe a prostě sem! 🙂 Než jsme si tam udělali společnou fotku naší výpravy, dorazil za námi i Kaďous s Bárou, kteří letěli do Londýna stejně jako my, ale pozdějším letadlem. Jak jsme se tak fotili, Kaďous se k nám rozjařeně hnal a že se vyfotí s námi. „Ne, jenom naše výprava!“ utrhla jsem se na něj a Kaďous se schlíple odporoučel. Sice mne to pak trochu mrzelo a Kaďous mi to trochu vyčítal, ale ani to mé mrzení, ani to jeho vyčítání nebylo tak velké, aby mi to nějak výrazně zkazilo náladu.
Loki si pak s námi dal, dle jeho slov, nejdražší džusík v životě (inu, Starbucks, co dodat), a my se pomalu přesunuli na odbavení (kde jsme potkali další známé, Lišáka a Vojtu), povinné kontroly a všechny ty další srandy, které musí každý budoucí pasažér a pochopitelně také potenciální terorista absolvovat. Kdyby Sany u rámu nepípala a nemusela si sundávat i boty, proběhlo by to naprosto v klidu – jelikož na ty větší nepříjemnosti došlo až na palubě našich chytrých křídel – tedy, letecké společnosti Smart Wings.
Vzhledem k bookování míst den předem jsme si zajistili všichni sedadla hezky u sebe, v řadě přede mnou a Jorsskem byla Sandra s Mirou, za námi Anakin s Nellie, takže jsme k sobě měli prakticky ze všech stran přístup, což bylo fajn. Jenže vedle Sany se usadil jakýsi obtloustlý Amík kolem šedesátky, od pohledu potížista, co se okamžitě rozvalil po obou podpěrkách, zul si boty, jednu bosou nohu strčil Sany na místo, kde měla mít nohy ona, druhou vysunul do uličky. Sany je klidné, nekonfliktní děvče, takže chlapíka neokřikla, své končetiny úhledně složila stranou, a tak jsme vzlétli. Problém nastal v okamžiku, kdy se krátce po startu rozhodla letuška ve slušivé uniformě projet uličkou s vozíčkem, na němž nabízela pasažérům občerstvení. Mužova chodidla si samozřejmě nevšimla – a lehce do něj drcla kolečkem.
A nastalo tóčo. Přestože se mu nebohá stevardka několikrát omluvila, chlap se stále vztekal a požadoval víc. Omluva prý nestačí. Po chvíli dohadování to letuška vzdala a doporučila pánovi, aby tedy napsal stížnost na vedení a nadiktovala mu své jméno i číslo letu, aby mohl být ve svém zlostném dopise konkrétní. V tu chvíli se Sany napřímila a podotkla směrem ke stevardce, že jí klidně dosvědčí, že chlapík strkal nohy kam neměl, a směrem k nám prohodila, že týpek je zřejmě idiot. Nemýlila se. Po zbytek letu muž zuřivě sepisoval elaborát o kruté křivdě, která se mu na palubě letadla stala, a Jorssk mu ji pro obveselení četl přes rameno a překládal nám. Bavili jsme se královsky. Muž připsal, že svědectví Sany o tom, co se stalo, není relevantní, jelikož nemohla jeho příkoří vidět – v tu chvíli si totiž určitě povídala se svými „divnými kamarády“ (což jsem byla já s Jorsskem). To jsme už řičeli. Muž nezapomněl připojit větičku, že je sice z USA, ale česky umí velice dobře, jelikož v naší republice několik let žije a pracuje, a tak nám velice dobře rozumí a cítí se být uražen tím, že jej považujeme za idiota. Nám to bylo upřímně jedno a řehtali jsme se dál. Muž byl čím dál vytočenější, jelikož jsme se smáli jeho utrpení, jak alespoň do své rozsáhlé slohovky podotknul, a nakonec vytáhnul mobil, kterým si Sany vyfotil s tím, že za to, jak se zachovala, půjde do novin.
A nastalo tóčo no. 2. Dosud dobře naladěná Sany vybuchla, dožadovala se smazání fotky, muž odmítal, kolemjdoucí letuška mu připomínala, že §12/1 v naší republice zakazuje pořizování snímků bez souhlasu dotčené osoby, že jde o zásah do osobnostních práv dle §12, dotyčný má naprosté právo dožadovat se odstranění oné fotografie a tak dále…, a jejich dohadování pokračovalo po celý zbytek letu, tedy v té době něco kolem hodiny a půl. Celá anabáze nakonec skončila tím, že se rozběsněná Sany podepsala stevardce na nějaké lejstro shrnující celou záležitost, pána poslala do patřičných míst a po vystoupení z letadla si musela dát cigárko na uklidnění.
Dá se tedy říct, že nám díky tomuto zpestření cesta z Prahy do Londýna utekla rychle, a podobně jsme zvládli i cestu z Gatwicku do centra města na Victoria Station – většina z nás to v autobuse jednoduše prospala. Což bylo fajn, jelikož i tenhle přesun trval kolem hodiny a půl. Na Victorii se naše cesty rozdělily, já a Jorssk jsme měli Oyster karty z loňska, ostatní si je museli kupovat, a navíc my bydleli docela jinde než ostatní, a proto jsme se rozloučili s tím, že se za pár hodin zase setkáme kousek od výstaviště na Meet & Greet s dalšími členy Rebel Legion z celého světa.
Náš hostel jsme našli raz dva, byl prakticky hned u autobusové zastávky. Zvenčí nevypadal nijak divně, dokonce měl i celkem příjemnou recepci, ale jakmile jsme vyfasovali čipové karty ke dveřím a zamířili k uzounkému schodišti, šlo do tuhého. Víte, já vydržím leccos, přece jenom jsem byla skautka, jezdila jsem na letní tábory, kde slovo hygiena prakticky neexistovalo (a když už, tak rozhodně neznamenalo totéž, co ve zbytku světa), a když se na nějakém festivale nemohu jeden večer vysprchovat, přežiju to…, jenže tady jsem se musela hodně ošívat. Pominu-li podivné prostory chodeb, kde by vedle sebe dva lidi rozhodně neprošli, a podlahu, která se na různých místech nesmyslně zvedala a zase klesala, takže člověk po koberci hodně klopýtal, nemohu nezmínit malinkaté nepříliš čisté světničky (mladík ze dveří naproti svůj pokoj kvůli všudypřítomné plísni dokonce reklamoval) a pouhé dvě toalety a dvě sprchy pro celý hotel čítající cca 50 místností. Usoudili jsme proto, že bude lepší se v hostelu zdržovat co nejméně, a tak jsme se hodili do gala (já se nasoukala do šatiček ve stylu Boby Fetta, Jorssk navlékl elegantní košili s Darth Vaderem) a vyrazili do víru velkoměsta.
Nejprve však naše kroky zamířily na výstaviště, tedy na Excel London, kde jsme si plánovali vyzvednout vstupenky. Obdivovali jsme výzdobu výstaviště, všude vlály obrovské poutače lákající na Celebration, a když už jsme byli kousek od vchodu, vyřítil se naproti nám velký halasný hlouček lidí. Většina z nich měla na sobě staffácká trička z Celebration a uprostřed šel jakýsi mladík, který, jakmile mne zahlédl, začal křičet a mávat rukama:
„Líbí se mi tvoje šaty! Boba Fettišistický šaty! Super! Boba Fettiš!“
Nijak jsem si ho neprohlížela, zdál se mi přiopilý, jeho pozornost jsem si zřejmě získala díky poměrně velikému dekoltu a ne díky potisku na oblečení. Zamumlala jsem proto nějaké to „jo, to víš, že jo“, a pokračovala v chůzi. Takové týpky je lepší ignorovat, s tím už mám nějakou tu zkušenost. Jorssk se ale zastavil a jakmile nás skupinka minula, otočil se na mě s očima navrch hlavy:
„Víš, kdo to byl?!“ – „No… ne?“ – „To byl přece Daniel Logan! Ten, co hrál malého Bobu Fetta v epizodě 2!“
No úžasné, pomyslela jsem si rozmrzele. První celebrita a já se na ni ani pořádně nepodívala!
S nádhernými plastovými vstupenkami, co jsme vyfasovali, jsme spokojeně pokračovali do nedaleké hospůdky, kde na nás již čekal zbytek party plus Bossi s Blairem a několik členů slovenské 501. legie. Jo a taky neuvěřitelné množství ostatních členů Rebel Legion a 501. z celého světa. V tom nepřehledném davu bylo takřka nemožné se s někým „potkat a vítat“, abychom dostáli doslovnému překladu této akce, a tak jsem si dala britské pivko Amstel, jako zkušený pivař usoudila, že chutná jako chcanky a chybí mu pěna, a sledovala cvrkot kolem sebe.
Jakmile se však zábava začínala trochu rozjíždět (tzn. jakmile jsme si dali tři, čtyři pivka na uvolnění a odpadl stud způsobený jazykovou bariérou), objevil se u našeho stolu vyhazovač, významně si poklepal na hodinky na zápěstí a oznámil nám, že bude jedenáct a v jedenáct se tu zavírá, tudíž máme dopít a jít. To nás zaskočilo. A ještě více nás zaskočilo, když se v jedenáct nula nula opravdu vrátil, znovu ukazoval na hodinky a zdůrazňoval, že máme už konečně odejít. Ani dopít jsme nestačili. Anakin, Nellie a Miro situaci jednoduše vyřešili po svém – popadli své takřka plné půllitry a i s nimi odkráčeli středem.
Ke hromadné dopravě se procházelo skrze Excel, a když už jsme tam byli, zašli jsme se podívat na „kempery“. Tak jsme totiž přezdívali Amíkům, kteří v rámci čekání na vstupenky na přednáškové panely zabírali místa ve frontě již večer předem a spali tam ve spacácích, aby pak v sedm ráno, kdy se začnou vstupenky rozdávat, měli své jisté. Poněkud nechápavě jsme na ně zírali. Pravda, na tu přednášku jsme se také těšili, ale do fronty se nám nechtělo ani náhodou, ani teď na noc, ani následující den brzy ráno, nicméně jsme se alespoň všichni zařekli, že si nastavíme budíky a… no, pokusíme se vstát. Udělali jsme si tedy s kempery alespoň veselé selfíčko, dali pac a pusu Bossi a Blairovi, kteří bydleli s nóbl hotelu hned u Excelu, a pomalu se hodlali rozprchnout.
Naštěstí jsme to neudělali – vzápětí jsme totiž opět narazili na Daniela Logana. Bavil se s nějakými fanoušky, podepisoval se jim, byl celý rozzářený a ano, ještě stále vypadal, že je pod parou. Toho by přece byla škoda nevyužít! Rozpačitě jsme zakotvili kousek od něj a vyčkávali na vhodnou příležitost se k němu přimotat blíž a pořídit si s ním foto na památku. Anakin mě neustále poňoukal, abych za ním prostě šla, protože mám na sobě ty šaty, co se mu tolik líbily, nicméně já jsem plachá a ostýchala jsem se. Tak jsem nikam nešla. Navíc se mi zdálo, že se Daniel dobře baví s tou jinou skupinkou a bylo mi hloupé ho rušit. Každopádně když se od nich po chvíli odpojil, neomylně zamířil rovnou k nám, jelikož jsem směrem k němu pochopitelně po celou dobu vysílala četné úsměvy a on je nemohl přehlédnout. A taky jsem měla ten pekelný výstřih, to dost upoutává pozornost. Rázem jsem měla jeho ruku kolem pasu a už jsme se spolu křenili do objektivu. V příští moment se přihnal i zbytek party a udělali jsme si ještě jeden společný snímeček (který nám pak sám Daniel „olajkoval“ na instagramu). Nádhera.
S touto kořistí jsme pak s Jorsskem zamířili ku autobusu a pak na byt, a tak jsme bohužel přišli ještě o jedno extempore s Danielem. Anakin, Nellie, Sany a Mira totiž ještě před odjezdem na své ubytování hledali toalety, a jediné záchodky, které našli, byly zavřené, respektive zatažené jakousi mříží. Pročež se k nim přiřítil Daniel, který si podle všeho také potřeboval odskočit, mříž prostě odtáhnul a pak se otočil na zkoprnělého Anakina a Miru.
„Tak co, kluci, kdo mi podrží můj blaster?!“ halekal na ně dvojsmyslně.
Ani Anakin, ani Mira mu blaster nepodrželi. Oba však později připustili, že toho litují, protože vidět a tím spíš potěžkat blaster Boby Fetta, to je nabídka, kterou již patrně nikdy v životě znovu nedostanou .
DEN 2 – Pátek
Budík mne probudil ve zcela nekřesťanskou dobu – naivně jsem si ho nastavila asi na půl pátou, abychom vstali brzy na autobus, dojeli na výstaviště na šestou a ukořistili místa na přednášku. Jenže se mi taaaak nechtělo vstávat… tak strašně moc… Otočila jsem se na Jorsska a ten jen něco nesrozumitelně huhlal. Zkusili jsme napsat Mirovi a Sany, kteří bydleli zhruba stejně tak daleko jako my, jak to se vstáváním vidí oni. Ale ani oni nebyli schopni opustit ještě za tmy vyhřáté pelíšky, a proto jsme budíky zase vypnuli a spali dál.
K výstavišti jsme se přesunuli až o něco později. Z předchozího dne jsme už věděli, kudy kam, dokonce jsme měli vytipované i nejkratší trasy. Díky early accesu jsme se dostali do prostor mnohem dříve než ostatní smrtelníci. Bylo to skvělé, stačilo se jenom včas nahlásit za legii a hned jsme měli své jisté, hezky s foťákem v ruce jsem si mohla projít všechny, nebo víceméně všechny stánky, atrakce, modely, a to mnohem dříve, než je obklopili všudypřítomní návštěvníci – naopak právě pro ně jsme pak byli při otevření vstupu na Celebration atrakcí. A vzhledem k tomu, že jsme byli náramně krásní, nebylo možné udělat krok, aniž by se s námi někdo nechtěl vyfotit. Sebevědomí booster: level max.
Byla jsem jako u vytržení. Uprostřed jedné haly, hned vedle hlavní stage Star Wars Show! live stálo obrovské AT-AT, hned vedle něj TIE Fighter, na podiu byl k vidění Rayin spídr z epizody 7, o kus dál, přesněji řečeno u stánku 501. legie, nešlo přehlédnout „tuskení vesničku“ a různé fotokoutky, například ve stylu krabičky pro akční figurku či wampí jeskyně z Hothu (včetně světelného meče Luka Skywalkera). S nadšením jsem prošla do další místnosti, kde byla výstava kostýmů z plánovaného filmu Rogue One, a přiznám se, že jsem neměla daleko k tomu, abych jásala nahlas. Všechno tady bylo jako na dlani.
Hodně jsme se fotili a hodně jsme nakupovali – já například neodolala rozkošné plyšové lohtal kočičce. Kromě toho jsme stíhali i něco málo z programu. Když už jsme se nedostali do přednáškových sálů, mohli jsme si vychutnat alespoň „náhradní“ program na Star Wars Show! Live stagei. Tam jsem trávila času docela dost. Když jsem společně s Blairem zírala na velkém plátně na rozhovor s Markem Hamillem, záhy se mi Blair vzdálil s tím, že jde hledat Bossi (mám pocit, že jsme všichni celý con neustále někoho někde hledali 🙂 ), všimla jsem si, že se pod jevištěm něco děje. Nenápadně jsem se přitočila blíž a než jsem se vzpamatovala, už mne bral někdo za ruku, a se slovy, že vypadám dobře a ať se ničeho nebojím, si mne aranžoval hezky do záře reflektorů.
Během několika vteřin jsem ke své hrůze pochopila, že se zde chystá rozhovor moderátorky Andi s okostýmovanými návštěvníky, a já jsem jeden z těch, na které se Andi s mikrofonem v ruce hodlá vrhnout. Na zlomek chvilky jsem zvažovala, že zpanikařím a uteču, pak jsem ale sebrala zbytky odvahy a svou chatrnou angličtinou režiséra jemně upozornila, že nejsem z Anglie a že anglicky zase tak dobře neumím. Ten člověk mne tam však asi opravdu chtěl mít, jelikož se pustil do zjišťování, jak moc tedy rozumím, a když viděl, že se přece jenom chytám, vzápětí začal smlouvat, zda by mi Andi nemohla položit alespoň dvě tři jednoduché otázky.
Odkývala jsem to. Jednoduché otázky zvládnu.
I když… v přímém přenosu…? Kdy všichni, všichni, co zrovna budou sledovat stream, uvidí, jak nerozumím, jak koktám, jak mi vypadávají slovíčka, jak, jak…?! Při Síle… pomoc! Vyvalenýma očima jsem zírala na Andi, která se vynořila ze zákulisí. Skutečně je to ona! Ještě poslední úpravy, přepudrovat nosík, upravit kudrlinky, panebože, je tak krásná a malinkatá, v reálu působí mnohem rozkošněji a drobněji než na monitoru, zatraceně, teď ale bere do ruky mikrofon, opravdu ho bere do ruky!, otáčí se na nás, režisér jí dává stručné pokyny, ukazuje přímo na mě, ona se na mě zadívá, přikývne, blíží se, chce se mi čůrat –
Než jsem se stihla pořádně (nebo spíš ještě víc) vyděsit, už jsem se ocitla v živém vysílání a zažila svou minutu slávy (vím, že se používá spíš spojení „svých pět minut slávy“, ale ačkoliv jsem měla pocit, že se během našeho interview čas vleče naprosto neskutečně dlouho, prohodily jsme spolu doopravdy jen pár stručných vět, přesně jak slíbil režisér). Jeden náš rodinný přítel říkává, že nezáleží na tom, zda jde o zážitek dobrý či špatný, hlavně, že je intenzivní a že je to zkušenost. Tohle intenzivní zkušenost byla nepochybně – a to i přesto, že jsem vedla s Andi dialog, který by zvládl i hluchoněmý kůň po lobotomii.
„Ahoj, co to máš na sobě za kostým?“ – *úsměv do kamery no.2, Sabinina pózička* „Sabine Wren ze Star Wars Rebels.“ – „Je to tvá oblíbená postava?“ – „Ano, je.“ – „Odkud jsi sem přijela?“ – „Z České republiky.“ – „Je tohle tvé první Celebration?“ – „Ano.“ – „Děkuji za rozhovor.“ – „Není zač.“
Odpotácela jsem se do zázemí pro Rebel Legion, kde jsem narazila na Blaira, Bossi a Miru. Roztřeseně jsem se jim svěřila, že jsem se právě ocitla v živém vstupu ze SW Show!, a vzápětí jsme zjistili, že z českých fanoušků si toho nejenže mnozí všimli, ale dokonce to již stihli napsat na stránky Lion Base. Takže je to opravdu mezinárodní ostuda, usoudila jsem.
Dále jsme se ještě účastnili přednášky týkající se nového Star Wars filmu, Rogue One. Tedy, nebyli jsme přímo v tom sále, abychom mohli dýchat ten samý vzduch jako půvabná herečka Felicity Jones či badass Ben Mendhelson (jenž se na scéně objevil v kostýmu a v doprovodu deathtrooperů, což bylo stylové jak čert), podařilo se nám ukořistit pouze vedlejší sál s live streamem. I to mělo své kouzlo, když nám pouštěli trailer, nebyl snad nikdo, kdo by neřval nadšením. Sice jsme tedy všechny ty hvězdy, co se na pódiu objevily, na vlastní oči neviděli, ale zase jsme si mohli na památku odnést speciální plakát z Rogue One, který se dnes, s odstupem pár let, prodává na ebayi za pořádný balík. Já ho mám nalepený na skříni a neprodala bych ho ani za nic.
Páteční večer vrcholil kostýmovou soutěží. Z České republiky se soutěže účastnily dvě odvážné dívky, Bossi se svou Herou, a Silvara s kostýmem Padmé. Já byla Bossiina podržtaška, což je terminus technikus. Blaira a zbytek party jsme nechali v publiku, a společně si prošly i předposuzováním, kde Bossi grilovala přísně vyhlížející porota. Bossi musela vysvětlovat (a v angličtině!), jak vytvářela svůj kostým. Vzhledem k tomu, že je to překladatelka a má na to dokonce vysokoškolský titul, nedělalo jí to sebemenší problémy.
Nakonec jsme pokračovaly do zákulisí, kde se nervozita stupňovala. Bohužel jsme zjistily, že Bossi byla zařazena do špatné skupiny… a i to byl důvod, proč se nakonec neumístila.
Každopádně i v zákulisí, kde jsme čekaly, než se Bossi vrhne na jeviště, jsme se nenudily. Fotily jsme se s ostatními soutěžícími, vyměňovaly si s nimi postřehy, a také sledovaly dění kolem sebe. A že se bylo na co dívat – například kolem nás prošla Gwendoline Christie, herečka, co ve Star Wars hraje drsnou kapitánku Phasmu, a ve Hře o trůny ztvárnila sympaťačku Brienne z Tarthu. Pamatuji si jenom to, že byla naživo neskutečně krásná, šíleně vysoká… a strašně hezky voněla. Taky jsme se těsně minuly z Alanem Tudykem, představitelem droida K-2SO z Rogue One, a Warwickem Davisem, což je trpaslík, který v sérii Hvězdných válek má vždy nějakou roličku jistou, ať už je to ewok či divák závodu kluzáků… Ale ti ve mně nezanechali tak silný dojem jako právě Gwendoline. Myslela jsem na ni ještě dlouho poté, co jsme se vrátili z conu na ubytko.
Pokračování – část 3: Fáze ryze conovací