Star Wars Celebration Londýn 2016 – část 1: Fáze přípravná

Nemohu se ubránit širokému zubení. Vlastně mám dojem, že budu muset večer ten úsměv od ucha z uchu seškrábat z obličeje i s make-upem. Jsem nadšená z toho všeho, co se děje kolem mě – a to koncept zahraničních conů moc nemusím, jelikož se příliš liší od našeho divokého a družného conování v Česku. Ale na rozdíl od jiných mých přátel jsem ještě nikdy nebyla na velkém mezinárodním Star Wars conu nazvaném Celebration.

Tahle gigantická setkání fanoušků Star Wars se konají vždy jeden rok v USA a druhý rok v Evropě již od roku 1999, tedy od premiéry epizody 1, a pokaždé na nich dochází k přednáškovým panelům herců a tvůrců nejnovějších SW projektů, můžete se zde setkat se svými oblíbenými hvězdami, a když si připlatíte, tak se s nimi i vyfotíte či ukořistíte podpis s věnováním, a samozřejmě si nakoupíte množství merchandisingu, který jinak neseženete.

Mnozí kamarádi vyrazili na Celebration do německého Essenu v roce 2013 a tak v roce 2016 do Londýna nejeli s takovým bezelstným očekáváním jako já, alebrž s přezíravými úšklebky lidí, kteří už podobnou masovou akci zažili a tak je teď už jen tak něco nezaskočí. Díky nim jsem však tušila, jak to bude zhruba vypadat (navíc jsem měla průpravu z londýnského MCM Comic Conu), a nic jsem nezanedbala, co se příprav týkalo.

Tak například vstupenky jsme si museli kupovat prakticky rok před Celebration jako takovou, stejně tak jsme si zajišťovali i ubytování, a jelikož jsme se tehdy s Jorsskem dohodli, že tam strávíme trochu více času než jen jeden víkend, zařídili jsme si rovněž i lístky na Fantoma opery (a abychom měli srovnání, byli jsme spolu dokonce v lednu na Fantomovi v Praze v Goja divadle 😉 ). Cestu jsme zase tolik neřešili, jelikož jsme plánovali udělat cosi jako road trip a vyrazit s partou Jorsskových kumpánů dodávkou, a veškerá organizace byla na řidičích Lokim a Anakinovi. Těšila jsem se, jak to bude super, jak se budu skvěle bavit celou cestu, jak si pobalím s sebou všechny své kostýmy a budu je tam střídat… Jak jen jsem byla naivní.

A protože to bude dlouhé čtení, rozdělím své vyprávění vždy po dvou dnech. Jen naznačím, že to bude čtivo skutečně pestré: v Anglii jsem totiž slavila velký úspěch se svým kostýmem, vyfotila se s celou řadou celebrit, prožila mnohá pozoruhodná setkání… a zažila menší kulturní šok. Zkrátka jak se říká, stay tuned!

DEN -1 – Úterý

Den před plánovaným odjezdem jsme si dali orientační schůzku v Geekárně. Kluci tam hráli dračák, já a Jorssk jsme zašli prostě na pivko. Zde jsem se dozvěděla, že hoši nehodlají řešit nic a „prostě to nějak dopadne“. Nejsem sice typ člověka, který potřebuje přesný harmonogram naplánovaný přesně od minuty do minuty, ale přece jenom bych ocenila, kdyby alespoň projevili snahu o jakoukoliv organizaci, například popřemýšlet nad přesunem mezi Francií a Anglií. Poté, co Jorssk vypátral, že nás trajekt vyjde podstatně levněji než eurotunel, padlo konečně alespoň jedno rozhodnutí, a to přepravit se přes Lamanšský průliv po vodě. Ne však s nějakým zajišťováním rezervace Calais – Dover, leč s tím, že lístek na trajekt koupíme na místě. Třeba na něm bude místo. A když ne, tak počkáme na další trajekt. A kdyby i ten byl plný, tak na další. O co jde. „Prostě to nějak dopadne.“

Myslím, že v ten moment jsem dostala tik do oka.

Loki, hlavní vedoucí chystané výpravy, se však zjevně rozhodl sypat soli do rány, protože si přisadil, že ze dvou dodávek, které má k dispozici, nakonec může využít jen jednu a tu zrovna jako na potvoru zlobí startér. A smál se, ano, smál se, že je dost možné, že nás auto někde během cesty vypeče, že ho třeba budeme muset tlačit z trajektu ven. Ale ať se nebojíme, „prostě to nějak dopadne“. Kromě toho musíme vyrazit domů o něco dřív, protože jedna z účastnic zájezdu spěchá do Prahy kvůli práci.

Myslím, že v ten moment jsem už měla tik v celém obličeji. Ještě že v Geekárně čepují dobré pivo. Mrzutá nálada se dala oroseným zrzkem dobře spláchnout.

DEN 0 – Středa

Dle (ne)plánu A jsme měli vyjíždět přesně o půlnoci. Ještě přes den jsem byla v práci, něco jsem si sbalila předchozí den, dnes jsem hodlala dobalit zbytek a nachystat svačinku na dlouhou a vyčerpávající cestu. V poledním šrumci mi však zazvonil telefon. S jistými obavami jsem ho zvedla a mé špatné tušení se vyplnilo – na druhé straně byl Jorssk a rozrušeně mi oznamoval, že Loki se dnes pokoušel nastartovat auto. Marně. Došlo totiž na jeho slova a startér odešel do křemíkového nebe. Přivolaný opravář se mu doslova vysmál, když mu Loki oznámil, že by za pár hodin potřeboval jet do Anglie, a sehnat jinou dodávku, za jejíž půjčení na tolik dní by autopůjčovny nechtěly majlant, se rovněž nezdařilo.

Obratem se tedy vymyslel plán B – dojet tam normálním malým autem. V pěti lidech bychom tam však byli namačkaní jako sardinky a ani bychom nepobrali všechny věci, kromě našich zavazadel jsme měli vézt části kostýmů i jiným přátelům, například obrovskou pušku pro Lišáka, který se pyšní černým trooperem. Rozmrzelý Loki se svého místa v autě vzdal s tím, že se stejně těšil více na road trip jako takový nežli na Celebration, a počítali jsme, na kolik by nás cesta vyšla ve čtyřech.

Jenže kdo bude řídit? Takhle se měl střídat zkušený řidič Loki s méně zkušeným, leč dobrým šoférem Anakinem, spolu by se dokázali bavit celou noc, bavili by i nás a nehrozil by (dost možná nikomu z nás) mikrospánek. Kdo by střídal Anakina? Copak by vydržel jet tolik hodin? Navíc jsme neměli ani GPS  – v roce 2016 ještě nebyl samozřejmostí internet v mobilu i v zahraničí,  a to, co bylo k dispozici, bylo zase šíleně drahé. Měli jsme strach, jak vlastně trefíme, tím spíše po Londýně. A zvládne Anakin vůbec jízdu vlevo? Čím dále jsme to rozmýšleli, tím více se kolem nás vršily otázky a nejasnosti.

Nevím, zda to bylo v tuto chvíli nebo už okamžik předtím, ale někdy tehdy jsem ztratila nervy a všem oznámila, že chci letět. Plán C. A tečka. Tak jako tak jsme neměli šanci pobrat do auta všechny naše kufry a s nimi i různé části kostýmů, které jsme tam měli dovézt kamarádům, kteří dali přednost letadlu (a proto nemohli vzít ze zcela logických důvodů na palubu například atrapy zbraní nebo zbroje). Možná to ode mne nebylo fér, ucouvnout takhle na poslední chvíli, jenže jsem získala dojem, a je to jistě pochopitelné, že přístup „prostě to nějak dopadne“ selhal – a to, jak to dopadlo, se mi nelíbilo ani trochu.

Koupit letenky na následující den bylo otázkou okamžiku. Let bude trvat pouhou hodinu a půl, ještě se můžeme v klidu vyspat a do Londýna dorazit ve čtvrtek, tedy úplně stejně jako jsme měli dojet původně autem. Letenky jsme si nakonec koupili všichni a myslím, že ten šutrák, který mi spadl ze srdce, byl slyšet až do Londýna.

Pokračování – část 2: Fáze cestovní a první den conu