Koronavirové zápisky

Tak je to rok. Rok od chvíle, kdy jsem měla letět v pátek ráno do Paříže, ale ve čtvrtek vyhlásila vláda kvůli narůstajícím počtům lidí trpících koronavirem první lockdown a zavřely se hranice. Lety do zahraničí se hromadně rušily a nás poslali z práce na home office. Ze dne na den. Nafasovala jsem pracovní notebook  a říkala si, že nejdéle do Velikonoc to vydržím. A už je to rok…
Svět se zastavil a už nikdy nebude stejný, jako byl předtím. Dojímala mě tvrzení, že covid-19 je nemoc, jakou si lidstvo zaslouží, aby k sobě odcizení jedinci našli cestu, a podobné ezo kecy. Nechápu, proč by kvůli tomu, že se páry doma spíš míjejí, než aby spolu skutečně žily, musely umírat tisíce lidí po celém světě. Z roušek se stala každodenní součást šatníku a na moje pracovní místo v redakci padá prach. Nebo tak si to alespoň představuji :). Slovo samota dostalo docela nový význam, a nikdo, kdo nežije sám, si to nedokáže představit. Svět se změnil, jak ten kolem nás, tak i ten náš soukromý.
Patřím ke šťastlivcům, které pandemie nepřipravila o práci, a také k těm, kterým se nákaza (prozatím) vyhýbá. Stejně tak i mé nejbližší rodině. Lhala bych, kdybych tvrdila, že je v tom případě vše zalité sluncem, ale připouštím, že jsem z toho všeho dění tak nějak asi otupěla. Světlo na konci tunelu prozatím není moc jasně vidět, přesto jsem nasbírala několik postřehů během první vlny covidu, co jsem si zapisovala ve své koronavirové izolaci v Praze… a které mi teď, s odstupem času, již připadají úsměvné.
Ne že by se situace zlepšila, ale už alespoň nejsem sama. To by mi totiž hráblo! A pochopíte proč…

Mimochodem, v žádném případě se nesnažím cokoliv zlehčovat. Ale myslím si, že by ani v těchto temných časech neměl člověk přicházet o smysl pro humor, no ne?

.:. Nákupy bych přirovnala k prehistorické výpravě na lov. Je to téměř až rituál, jednou týdně se skutečně hezky nalíčit, učesat vlasy, co jinak bez ladu a skladu dredatí, obléct se, na ruce natáhnout gumové rukavice, zkontrolovat magickou trojici mobil – klíče – peněženku po kapsách, rozloučit se v messengeru se všemi milovanými, co kdybych se náhodou nevrátila, a opatrně se vyplížit z domu tak, abych potkala co nejméně sousedů.
Zpravidla až venku mezi dveřmi domu si uvědomím, že nemám roušku, a musím se vrátit.
Což je lepší varianta.
Jednou jsem si to uvědomila až v obchodě, kdy na mě částečně nevěřícně a částečně pohoršeně koukala jedna babička, zakuklená nejenom do roušky, ale i do obličejového štítu a čehosi, co by se dalo nazvat oblečkem proti atomovému spadu.
Její outfit mě vyděsil ještě víc než skutečnost, že nemám roušku. Opravdu kolem zuří korona, nebo se děje něco daleko děsivější a ta babča to na rozdíl ode mě ví?!

.:. V jediném obchůdku, tedy v tom nejbližším, kam se odvážím „na výpravu“, neměli na počátku prvního lockdownu, který lockdownem nikdy oficiálně nebyl, žádnou zeleninu, těstoviny… a především žádné maso. Jsem hrozný masožravec, vegetariánství mi přijde srovnatelné s hladem, a pohled na prázdné regály je depresivní. Koupila jsem si v tom záchvatu zoufalství, co mne ovládl, alespoň uzené kuřecí stehno zatavené v igelitu, které vypadalo stejně uměle jako obal, ve kterém bylo zapečetěno.
Doma jsem si vzpomněla, tedy hnedle poté, co opadl první nával paniky, že vlastně uzené kuřecí stehno nemám ráda.
Po pár dnech odříkání a chuti na maso bylo ale i uzené kuřecí stehno dobré.

.:. Soused, co bydlí nalevo od mého bytu, každé ráno chrchlá, jako kdyby si hodlal vychrchlat plíce. Přemýšlím, zda má koronavirus, a zda je to přenosné stoupačkami.
O dva měsíce později poslouchám, že soused stále stejným způsobem chrchlá, takže usuzuji, že jde o zavilého kuřáka a ty plíce si skutečně vychrchlává…, ale z jiného důvodu než je covid.

.:. Nějaký můj soused se rozhodl koronavirový lockdown využít k tomu, aby se naučil hrát na flétnu. Myslím, že za chvíli začnu nenávidět svou milovanou ústřední melodii z Harryho Pottera. Hraje ji totiž pořád dokola, děsně špatně a děsně falešně…

.:. Netušila jsem, kolik máme v domě pracantů, a ještě větší překvapením pro mne je, že vstávají nějak podezřele brzy. Vrtačky a kladiva už od půl osmé, to by mělo být trestné.

.:. Jsem doma celý den, ale pošta má tu drzost mi objednané zboží nedoručit a ještě mi vzkázat skrze papírek strčený do schránky, že jsem v uvedenou dobu nebyla k zastižení.
Napsala jsem proto na svou schránku velkými písmeny „jsem doma a čekám balík, prosím, zazvoňte“. Pošťák mě převezl, lísteček o nedoručení mi pro jistotu nedal vůbec, a že jsem v uvedený čas údajně nebyla doma, to jsem se dozvěděla z track&trace. Oukej, Sanuška versus pošťák 0:2.
Neházím flintu do žita. Hodlám si objednávat tak dlouho, než to ten debil, co má na starost tento okrsek, vzdá.

.:. Zažila jsem docela prázdnou Prahu. Prošla jsem se po Staromáku, kde nebylo živé duše (kromě Mirky, co mi dělala – pochopitelně orouškovanou – společnost), viděla jsem prázdný Václavák i Karlův most bez jediného kejklíře, co prodává obrázky, a bez jediného japonského turisty.
Bylo to pozoruhodné.
Ale už nikdy to nechci zažít znovu.

.:. Sousedi napravo od mého bytu souloží zhruba dvakrát denně. Je březen, pokud počítám dobře, v prosinci očekávám babyboom.
Je půlka března. Sousedi souloží o něco méně. Začínám si myslet, že ty zvuky, co jsem pokládala za slastné vzdychání, jsou ve skutečnosti zalykavým pláčem.
Je duben. Sousedi vyměnili soulož dvakrát denně za hádky dvakrát denně. Má slovní zásoba se rozšířila o několik pikantních slovních spojení, která ale nikdy nepoužiju, neb se mi při nich červenají uši.

.:. Sousedi nalevo od mého bytu jsou po včerejší hádce, jejíž meritum bylo to, že muž dostal k večeři brambory, na které neměl chuť, a argument, že si měl v tom případě uvařit sám, nebral jako validní, podezřele zticha. Přemýšlím, zda se vzájemně nezabili. Má zvědavost dosáhla dokonce takové míry, že jsem se rozhodla riskovat koronavirovou nákazu, vyplížila se z bytu a poslouchala u jejich dveří.
Jo, tak moc se nudím.

.:. Sousedi, co bydlí nade mnou, mají psa? Poslední dobou slyším nějaké podivné kníkání.
Po delší době usuzuji, že ono kňourající stvoření bude spíš dítě. Což je tedy horší varianta.

.:. Cítím se sama. Kdykoli slyším na chodbě rachotit klíče, pospíchám ke dveřím a kukátkem načuhuju, kdo to je, odkud vychází a co má na sobě. Sousedku poznám už podle způsobu, jakým otevře dveře.

.:. Zase jsem si začala kousat nehty, i když je to hrozný a nechutný zlozvyk. Nikdo mě ale neokřikne a nikdo na mě znechuceně nekouká. Ta svoboda!
O týden později zjišťuji, že nemám už žádné nehty. Hlodám tedy kůžičku kolem nich. Asi jsem neurotik.

.:. Abych nebyla neurotik, zkouším podle youTube jógu. Slečna na obrazovce všechno zvládá s úsměvem, krásně a ladně, a pravidelně u toho dýchá. Já funím jako lokomotiva, při každé figuře doslova a do písmene padám na hubu, a místo „namasté“ na závěr na ni řvu „naser si“. Asi to dělám špatně.

.:. Několik dní jsem si už neumyla vlasy. Je to divný pocit, ale v pravěku taky neměli šampony, no ne? Dokud nebudu muset mezi lidi, až mi dojdou zásoby, tak si ty vlasy neumyju. Hecuju sama sebe. Pistoli nemám, abych si zahrála ruskou ruletu, tož alespoň toto.

.:. Začínám si zvykat na home office. Překulit se z postele k notebooku a pustit se do práce je mnohem lepší, než vstávat o hodinku a půl dřív, čistit si zuby, líčit se, česat, převlékat, jet půl hodiny do práce MHDéčkem…
Což mi připomíná, že lítačka, do které jsem v listopadu vrazila skoro čtyři tisíce, mi je úplně na nic.

.:. Myslela jsem si, že budu hrozně šetřit. Opak je pravdou. Daleko více času trávím na e-shopech a neumím si říct „ne“, i když objednávám naprosté nesmysly. Zkouším sama na sebe psychologii, jakože „jsi dospělá žena po třicítce, opravdu potřebuješ kartáč na vlasy s Mickey Mousem / papuče s Darthem Vaderem / kouzelné kukátko?“
Jenže odpověď je zpravidla „sakra, a proč by ne, vždyť si na něj poctivě vydělávám!“. Takže tak.
Mimochodem, kouzelné kukátko jsem si nakoupila.
Zatím.

.:. Mám podezření, že se ten mladý PPLák, který mi obden doručuje balíčky se zbytečnostmi, za chvíli začne obávat, že si chci udělat známost. Příště si půjdu pro zásilku radši v převleku. Jak se asi bude tvářit, až mu dveře otevře zmijozelská studentka… nebo Mandalorian v cool armoru? S přilbou na hlavě si navíc nebudu muset brát roušku…