III. Lancz-con (2010)

Předem hlásím, že report se mi psát nechce. A protože jsem typ člověka, který to, co mu nejde, přes koleno neláme, donutit se k napsání nějakého článečku, který jasnou a zábavnou formou shrne všechno dění na historicky již třetího Lancz-conu, prostě nehodlám. Místo toho postavím svůj článek spíše na fotkách, kterých jsem pořídila požehnaně (přes osm stovek snímků za necelé dva dny, to je docela pěkná úroda, že? 🙂 ), protože těm, kteří tam byli, se díky nim všechny vzpomínky alespoň příjemně oživí, a těm, kteří tam nebyli, se díky nim všechna ta milá atmosféra, co tam panovala, alespoň trošku přiblíží, jelikož stejně jako u všech jiných akcí platí jediné – kdo tam nebyl, beztak pochopit nemůže.

    Celá akce se „conala“ 18.- 20. června 2010 v kempu Agmar, což je nepříliš velká chatová osada na Malém Ratmírově, tedy kousek od místa, kde má naše rodina chatu – mimo jiné i z tohoto důvodu jsme vybrali Agmar jako vhodné místo pro sraz čtenářek i roce 2008, a jelikož se kemp osvědčil, využili jsme jeho služeb letos zase. Když se vydaří počasí, je tam opravdu krásně – stín zpod lesa, obrovský rybník, nedaleko vesnička Blažejov (kdo ví, ví, kdo neví, čumí 🙂 ), plně vybavené chatičky, hospůdka, ve které se dá posedět, popít a pokecat… zkrátka kdyby všechno klaplo, byl by to hodně fajn víkend.
Jenže jsou věci, které prostě naplánovat nejde, jako například to výše zmiňované počasí. V pátek lilo, v sobotu bylo zataženo, večer jsme se u chatiček, to když už i oheň uhasl, všichni klepali jako ratlíci, ale dovnitř se nám nechtělo, když venku bylo tak pohodově – navíc ani v té hospůdce nebylo otevřeno. Protivné slečně servírce se evidentně nechtělo pracovat i v sobotu večer, a přestože jsme ji přemlouvali, ona přece jenom zavřela krám poměrně brzy – což kdyby majitel kempu věděl, jistě by ji nepochválil, takhle bychom jí tam udělali útraty za celý večer dost a dost ;). Kromě toho to všechno tak nějak rychle uteklo, pátek byl kratičký, sobota nabitá výlety, zážitky, dojmy a dobrotami (přibrala jsem za tu dobu celá čtyři kila, takže svým BMI opět spadám do škatulky lidí s nadváhou 🙁 ), a v neděli se už jelo domů, skoro jsem měla pocit, že sotva se člověk pořádně dostal do té správné „conovací“ nálady, už byl čas se začít s ostatními loučit. Ach jo.
Zkrátka na to, aby se někdo stihl nudit, prostě nebyl čas…, možná proto, že se nás sešlo tolik. Celkem nás bylo dobrých 28, a odečteme-li čtyři členy naší rodiny, přijel se na nás do jižních Čech podívat 1 milý čtenář a úžasných 22 čtenářek (plus jeden manžel), obsadilo se asi pět chatiček, kromě hromady mlsek se dovezla i spousta alkoholu, a nechyběli ani domácí mazlíčci – k našim dvěma jezevčíkům se totiž na conu přidal i Jarčulin kokršpaněl. Zkrátka bylo rušno :).

 

Pátek, 18. června 2010

– na con jsme se dostali až večer. Má maminka, „ta slavná spisovatelka“ Lenka Lanczová, totiž pracuje jako knihovnice ve Slavonicích, a ke konci týdne má výpůjční dobu až do osmnácti nula nula. Než jsme se dojeli do Malého Ratmírova, bylo už kolem osmé, byla zima, pršelo a dělala se mlha. Ideální počasí na con!

– vzhledem k tomu, že se holky mezi sebou již víceméně znaly (často si totiž dělají i menší srazy bez nás, holek Lanczovic), odpadlo veškeré seznamování, představování, a vlastně všechny ty rozpačité a směšné situace s tím spojené. Možná to byla ale trochu škoda, k partě, kterou jsem znala, přibylo několik nových tváří, k nimiž jsem zpočátku měla problém přiřadit ta správná jména, a pořádně se mi do povědomí dostala až ke konci conu (a také poté, co jsem si jejich přezdívky spojila s jejich fotkami na Facebooku – pche, a pak že je ta stránka na nic 😉 ).

– celý večer jsme strávili v hospůdce, a šlo vlastně jenom o příjemný pokec a posezení u kafe / pivka / vínečka / či jiných tekutin vlastního výběru, prokládané častými kuřpauzami na terase restauračního zařízení. Do jedenácti, kdy jsme byli z podniku vykázáni (a někteří dále pokračovali v bujaré zábavě jednotlivě ve svých chatkách), se také dostavovaly další a další „conařky“, a Ferdoušek se hlučně seznamoval s Jaruščiným nevychovaným Kurtíkem – a ve své rozvernosti neváhali ti dva pitomci vběhnout i do kuchyně. Kuchaři se to kupodivu nelíbilo.

– ukázalo se, že je někdy neskutečný problém na něčem se domluvit :). V momentě, kdy se plánoval sobotní program, někteří nedávali pozor, další remcali, jiní se k tomu vůbec nevyjadřovali a remcali až poté, co bylo rozhodnuto… zkrátka to nebylo jen tak. Velká pochvala patří rozhodně Nikol a Jitušce, které se organizace výletu na nedalekou Červenou Lhotu chopily vskutku rázně, všechno řádně propočítaly a dokázaly naplánovat, kterak to bude s přesunem všech „účastníků zájezdu“, přestože do Malého Ratmírova nejezdí o víkendu žádné použitelné vlaky nebo autobusy.

Sobota, 19. června 2010

– plánovaný odjezd na výlet přesně v 9,30 naše rodinka o pět minut promeškala, a já se klidně přiznám, že na vině jsem tomu byla já – příprava jednohubek zkrátka zabrala daleko více času, než jsem očekávala, a já poté nestíhala přípravu svou vlastní :). V Agmaru se ovšem ukázalo, že ani tam ono výhrůžné „devět třicet nula nula“ nikdo nehrotil, a předtím, než jsme vyrazili na Lhotu, jsme se stihli dokonce i vyfotit.

– vedoucí auto celé kolony nemusí být nutně neomylné. Nemám to prý moc rozmazávat, tak snad jen naznačím, že skutečnost, že jsme se museli docela všichni otáčet, nebyla v konečném důsledku ani tak moc trapná, jak jsme se obávali, naopak, dokonce jsme si s ostatními zamávali ;). Alespoň nějaké zpestření!

– ve Lhotě se naše parta rozdrobila na několik menších skupinek – někteří šli na prohlídku zámku (a dlooouhou návštěvu obchůdku se suvenýry, kde se samozřejmě musely nakoupit pohlednice 🙂 ), jiní zamířili na lodičky, a někdo se dokonce trhnul na kafe. Já patřila do té první grupy, spolu s Kačenkou, Zdeňkou, Lentilkou, Mikim, Lusi, Zdeňkem, Jíťou, Bárou, oběma Simčama a mým ctěným brotherem.

– zámek Červená Lhota je pohádkovej a krásnej. Sice jsem na něm už několikrát byla, ale absolvovat to všechno s holkama „Lanczovkama“ bylo zase docela jiným zážitkem. Připadala jsem si s nimi jako na střední škole, pořád samé chichotání :)). Ale ne, nemyslete si, že jsou to nějaké puberťačky – většinou jde o studentky vysokých škol, a nejmladší „conařce“ je kolem třiadvaceti, takže i já patřím mezi ty nejmladší. A to už je co říct! Kromě toho patřím i mezi ty vzrůstem nejmenší, a i když se postavím na špičky, pořád jsem za pygmeje… ale na tom už nic tak překvapivého není :).

– na oběd jsme zamířili do Jindřichova Hradce, do osvědčené restaurace Jitřenka, kde každý hladovec dostane doslova a do písmene megaporci, kterou má téměř problém sníst, a je-li zrovna i nějaká akce, ani tam neutratí moc peněz. A my měli štěstí, protože k hlavnímu jídlu tentokrát byla polévka za korunu. Zde se k nám také připojily poslední dvě „conařky“ Eva a Světla, které si mezitím, co my byli ve Lhotě, prošly Jindřichohradecký zámek.

– po návratu do Malého Ratmírova byl odpolední program víceméně individuální. Já si jela umýt své rusé vlásky, jiní relaxovali u kafíčka v chatkách, a další, ti nejodvážnější, zamířili ve svém neutuchajícím nadšení do Blažejova (pro nezasvěcené: nesnažte se pochopit, proč byly holky tak nadšené tou dírou, která nejspíše není ani na mapách, jde o takovou… no, interní záležitost 🙂 ). Ukázalo se však, že zrovna možnost C nebyla z těch nejšťastnějších, protože se jim podařilo narazit na nepříliš dobře naladěného domorodce, který byl na vyptávající se Jarušku dokonce vysloveně nevrlý :).

– kolem páté hodiny večerní jsem se vrátila s rodiči do Agmaru, rozdělal se oheň, sedělo se, povídalo se, a hlavně, opékaly se buřtíky, přičemž jsme se bavili dvěma extrémy – Jaruščiným jako uhel černým špekáčkem, který byl údajně uvnitř docela syrový ;), a Zdenčiným nezdravě zeleným kabanosem, který nakonec na stole zůstal až do následujícího rána :).

– největším zlem se staly „obložené stoly“, na které holky vyskládaly všechny dobroty, které speciálně pro tuhle příležitost nachystaly a napekly. Následovala zcela vražedná ochutnávka – a já prostě neodolala, uzobávala jsem si naprosto od každého, a nacpala jsem se tak moc, že je mi ještě teď špatně…, ale ničeho nelituju, ničeho! 🙂 K degustaci se zde nabízely například báječné jednohubky, slaďounké banánky v čokoládě, úžasný pudingovo-smetanový dort (za který musím jeho „autorce“ Lusi vyseknout poklonu, byl totiž naprosto nepřekonatelný!), pravá čokoláda z Ruska či šnekovitě zakroucené mini-pizzy… hmmm, pořád se mi sbíhají sliny, když to píšu :).

– přestože tentokrát neměla ani mamka, ani já besedu o svých knížkách, nevynechala se ani autogramiáda (při které jsem si dokonce i já ozkoušela tu svou muří nožku), ani soutěž. A že byla jaksepatří vypečená a těžká – skládala se totiž z nejznámějších hlášek z mamčiných knih, které by ty nejzarytější čtenářky měly poznat. Všechny soutěžící mne ale náramně zklamaly, neuvěřitelně si během vyplňování testu radily, šuškaly si, domlouvaly se… pff, úroveň jako na základní škole :). Výherkyní se nakonec stala Jaruška, která měla na patnáct otázek čtrnáct odpovědí správně a ještě k tomu stihla za tu krátkou dobu nakreslit celou řadu obrázků. Dobře ona! 🙂

– po vyhasnutí ohně jsme se přesunuli do chatek – nejdříve na jejich terasy, později i dovnitř, jelikož venku byla skutečně nepříjemná zima. Tam jsme se báječně bavili, například jsme si povídali o porodu, došlo i na duchařské historky, hráli jsme Macháčka (tedy jednoduchou hru s kostkami, během níž se každý rychle opije), podle Kačenky jsme dokonce i „kouleli“, ať už to znamenalo cokoliv ;)… zkrátka to bylo fajn. Spát se šlo až k ránu.

 

Neděle, 20. června 2010

– poprvé v životě jsem vstala jako první. Krátce po mně se vzbudila Zuzka a pak i zbytek chatky číslo pět, ale v momentě, kdy jsem začala navrhovat společnou ranní rozcvičku, nesetkala jsem se s pochopením. Místo toho jsem si musela vystát dlouhou a nekonečnou frontu do koupelny, a poté, co jsem z ní vylezla, jsem byla zaskočena Evou a jejím foťákem, která tam na mě číhala. To se nedělá :).

– snídaní nám byl nádherný švédsko-ruský stůl, na kterém měla největší úspěch obrovská „tatranka“(jak alespoň Eva nazývala tu velikou sušenku z Ruska), ze které jsme se všechny vydatně najedly :). A než jsme dopily kafe, došlo na první odchody „conařů“ na vlak, a s tím spojené i dojemné loučení, a vzápětí jsme se už tak nějak všichni rozjeli domů – a con jako takový se stal pouhou vzpomínkou. Vlastně ne, ještě něco mi po tom všem zbylo, něco hmatatelného: několik milých dárečků, které jsem od holek dostala (a které mi udělaly ohromnou radost, to je snad jasné), a zbytek buchty od Aky, kterou jsme pak ještě s mamkou odpoledne mlsaly ke kávě ;).

 

Tak.

   Třetí oficiální con skončil. Že by do třetice všeho dobrého? Já se báječně bavila – tak snad se bavili i ostatní :). Doufám, že nikdo nelituje „promarněného“ víkendu, že nikomu nevadily komplikace spojené se složitou dopravou na ten náš konec světa, kde se con conal, že nikdo (kromě mě) nenastydl, že nikdo nebyl zklamaný průběhem celé akce, že nikoho nepohoršilo psí přiteplené dovádění, že… a tak vůbec.
Pac a pusu zase za dva roky. Byli jste úžasní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *