Nevnímám bolest, jediný, co teď pociťuju, je nejistota, strach a adrenalin pumpující mi snad až ve spáncích. Se zbraní v ruce se krčím za jedním keříkem, a když se pokusím opatrně vyhlédnout a zhodnotit situaci, modlím se, aby mě soupeřova zbraň nezasáhla. Jakmile opatrně vystrčím hlavu zpoza listů, okamžitě se mým směrem spustí palba. Bleskově se zase odkulím do bezpečí, a jediný, co slyším, je kromě mého vlastního zrychleného dechu svištění a bubnování kulek všude okolo. Zakleju. Bylo to těsný, to jo, na druhou stranu mám ale konečně jistotu, že napravo se schovávají dva mí protivníci, choulící se za barely, a jeden bastard je nalevo zhruba na devíti hodinách. Velitel naší skupinky navrhoval, že až začne být situace neúnosná, prostě se vrhneme kupředu k nepřátelské baště a ti z nás, kteří přežijí, se pokusí dobýt jejich pevnost. Někteří z nás se tomu nervózně zasmáli, jiní zcela vážně přikývli. Sebevražedná mise. A vlastně… proč ne. Kývnu na svého spolubojovníka. I on má na sobě maskáčový mundúr a na tváři masku, takže nemám tušení, kdo z mých přátel to vzal zavděk převráceným kmenem stromu.
„Tři,“ křiknu na něj.
„Vím o nich!“ odvětí. „Kryj mě,“ dodá, a jakmile si zapřu pušku o rameno a připravím se, on se v příští chvíli neohroženě vrhne kupředu. Zatímco se snaží obratně prosmýknout nepřátelskou salvou, já vyskočím zpoza svého úkrytu a několika nepříliš přesně mířenými ranami se mu snažím zajistit bezpečný průchod na strategičtější místo. I přes mou nejistou mušku se mi podaří jednoho z našich protivníků trefit, zaslechnu jeho výkřik, a rázem také palba z jejich strany utichne – čehož můj kolega pochopitelně využije a vklouzne mezi drobné stromky. Ve vzduchu se okamžitě začnou třepotat vyplašení motýli. Zcela okouzleně ten výjev sleduju, ale jsem zřejmě na celým bitevním poli jediná, kdo si uvědomuje půvab téhle situace vzdor všemu tomu zmatku i testosteronu ve vzduchu. Další série výstřelů mne v mžiku donutí přestat se kochat a zapadnout nazpět do svého dočasného úkrytu.
Pečlivě napínám sluch. V dálce dochází k zuřivé přestřelce. Musím jim jít na pomoc, to je jasný, ale vzápětí se zamračím, zleva zaslechnu kradmé kroky. Nikdo z mého týmu by tam být neměl, zadky jsme kryli svým kamarádům ve zbrani jenom my dva. Že by nás ti bastardi s červeným značením obešli zezadu a teď nám hodlají vpadnout do zad…? Zatraceně. Rychle se otočím, s prstem připraveným na spoušti, ale v ten moment se zapotácím nazpět, jak mě tvrdě zasáhla nepřátelská střela. Usyknu bolestí, vztáhnu ruce ke svému rameni, a nahmatám slizkou žlutou kapalinu.
Sejmuli mě.
Game Over.
Kdepak, žádný strach, nenechala jsem se naverbovat do armády. Jenom jsem se nechala přemluvit Bossi na výlet do Brna za účelem navštívení paintballu, takové té agresivní bojové hry, ve které po sobě dvě skupinky militantních nadšenců střílí kuličkami naplněnými barvou. Ačkoliv nejsem zrovna ten typ, kterého by uspokojovalo pobíhání po hřišti a hraní si na vojáky, řekla jsem si, co na tom, prázdniny co nevidět skončí, chtělo by to ještě něco zažít, a paintball jsem v životě nehrála, mohlo by to být zajímavé… a pak, i když je mi to trapné přiznat, rovněž se mi stýskalo po mých drahých Brňácích.
Problém s dopravou do Brna byl vyřešen raz dva, jelikož do téhle pražské periferie jel svým autem Tom-Mie, Bossiin mladší bráška, a proto jsem se mohla svézt s ním. Pravda, domluvili jsme se, že vyrazíme v devět nula nula ráno, ale mne patrně zradila technika – jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že jsem tak drasticky zaspala. Každopádně do moravské Prahy jsme nakonec šťastně dorazili krátce před polednem, zašli s Bossi a Blairem na oběd, pořešili mírné komplikace s místem srazu s ostatními, nabrali do auta ještě Jekkyla, a vyrazili jsme směrem k paintballovému hřišti. Ačkoliv to vzhledem ke všem těm objížďkám v rozkopaném Brně nebylo zrovna nejjednodušší, a Lord a zbytek party o nás silně pochybovali, ukázalo se, že hledání Army parku nebylo natolik těžké, jak jsme se všichni obávali, a našli jsme ho raz dva.
Tam už na nás čekala naše dobře se bavící skupinka – některé jsem znala, některé ne (tedy spíše ne, vzhledem k tomu, že nás bylo málo, jsme byli spojeni se docela neznámými hráči), každopádně to bylo jedno, za chvíli nás nahnali do šatny, kde jsme se bez rozdílů pohlaví narvali do asexuálně působících maskáčových overalů, ve kterých jsme beztak všichni vypadali docela stejně – alespoň do doby, než Xixi objevila v těch neforemných mundúrech stahovací tkaničky, díky kterým jsme my holky získaly i v takových dupačkách ženské tvary :). Kromě vojenských kombinéz jsme vyfasovali i chrániče krku, rukavice, šátek na hlavu (nikdy bych neřekla, jak velký problém může být pro kluky uvázat si šátek 🙂 ), a po dlouhé a zatraceně deprimující instruktážní přednášce, co všechno můžeme, nemůžeme, a nesmíme dělat, jsme dostali i masky na obličej, patrně, abychom si nevystřelili oko, takže jsem své přátele rozlišovala například podle bot, postavy nebo chůze. Pln optimismu jeden každý z nás ještě obdržel poloautomatickou pušku (Čéče tvrdí, že se to jmenuje Tippmann 98C, a já bych mu i věřila), dvě stovky kuliček (v případě vystřílené munice s možností dokoupit si další), barevné návleky, které určovaly, v jakém jsme týmu (já, Bossi, Tom-Mie, Čéče a Xixi jsme byli ve žluté skupince, zatímco Lord, Blair, Jura, Hooke a Jekkyl byli v té druhé, červené), a vzápětí jsme již byli vyhnáni na herní plochu – načež následoval drsný death-match. A že drsný byl, protože tu proti sobě stáli jak sourozenci (Čéče a Jekkyl), tak i partneři (Bossi a Blair: „Miláčku, já tě sejmu!“).
Celkem jsme během čtyř hodin zvládli několik hracích scénářů, kromě klasického vystřílení nepřátelského družstva například nám z conů moc dobře známé Capture the Flag, či dobývání tvrze, a pobíhali jsme tam v tom vojenském areálu až do západu slunce, přičemž bylo téměř zábavné pozorovat, jak nás postupně opouštěl spolu s energií i elán. Paintball jako takový je totiž fyzicky docela náročný – dost se to liší od hraní klasických stříleček na PC, to je jasné, a není to rovněž jenom o tom, že „zakempíte“ za nějakou překážkou a počkáte si, až k vám přijde nepřítel a nechá se zastřelit :). Z toho všeho pobíhání v podřepu a vrhání se za barely vás po chvíli rozbolí celé tělo, a když máte tu smůlu a jste v baště při hraní na její zteč, je to docela jistě i náročné po psychické stránce – také proto, že se na nás všichni ostatní vrhnou stylem „krleš!“, a všechny ty explodující kuličky všude okolo vás jistě zrovna nepotěší :).
Nicméně ani tak to nebylo natolik zlé, když nad tím teď s odstupem času přemýšlím: náš žlutý tým s přehledem vyhrál nad červenými, přežila jsem všechna příkoří jako vedro, bahno i únava, ochranná maska se mi (na rozdíl od jiných) nikterak nemlžila, „mrtvá“ jsem byla jenom párkrát, a dokonce i mé obavy, že rány vypálené z té upravené vzduchovky (která byla, mimochodem, zatraceně těžká, ještě teď mám namožené obě ruce) budou bolet, byly naprosto liché, spíše než bolestivé byly zásahy nepříjemné – zvlášť když byl člověk trefen třeba do masky, takže přes barvu neviděl, případně když mu prasklá kulička ocákla obličej; jako třeba Bossi, která si ještě následujících několik hodin stěžovala na to, že stále cítí chuť toho žlutého pigmentu.
Z toho všeho dobrodružství jsme nakonec byli všichni totálně vyčerpaní, málem jsme ani nedojeli do centra na pivko za ostatními (přičemž jsme pochopitelně neměli ani potuchy, že druhý den se nebudeme moct hýbat už vůbec), ale zase taková tragédie to nebyla, a my přece jenom nakonec usedli nad půllitrem výborného Pegase a posléze i hnusného Starobrna, pokecali, vymysleli porno-con (copyright by Albi), zapili ho tequillou a… a tak dále, je to vlastně jedno, jelikož naší paintballové mise se to už vůbec netýká a vám do toho vlastně nic není :).
Abych to ale shrnula pár slovy, mé hodnocení celé akce je jasné: dávám palec nahoru. Budeme si to muset co nejdříve zopakovat…, samozřejmě až opět nastřádáme nějaké ty penízky (jako pravidelná zábava by se to totiž silně prodražilo), a hlavně, až nám zmizí všechny modřiny od kuliček :).
. . .
Mimochodem, pokud stojíte o podrobnější report z paintballu z pohledu kluka, odkážu vás na Ceceho Život neživot ;).