Můj první bloodcon

   „Onehdá se mi v hlavě zrodil úchylný nápad. Jít darovat krev. Tak jsem poprvé učinil v únoru. Potom jsem šel ještě jednou a postupně se mi v hlavě zrodila ještě úchylnější myšlenka. Lidé pořádají pochody Prahou v kostýmech a uniformách, chodí v uniformách do kina, do divadla… Co takhle kdyby šli lidi v kostýmech darovat krev?“ vysvětluje Johnak na svém blogu důvody vzniku téhle svérázné události.
Od onoho září 2009 už došlo k celkem čtyřem Bloodconům, a mě pokaždé hrozně mrzelo, že jsem tam nikdy nemohla být s nimi. Vždyť je to něco naprosto úžasného! Vzdát se pár kapek své krve, abyste zachránili něčí život? Děsně jsem se trápila tím, že jsem nikdy dříve krev darovat nemohla, ale tentokrát jsem na to prostě zcela spontánně a jen pár hodin před celou akcí kývla s tím, že buď to vyjde a já budu i přes všechny své nemoci vhodným dárcem, nebo to nevyjde… a potom nic, alespoň je u toho všechny nafotím :). Navíc bylo třeba dělat reklamu Rebel Legion, v sestavě, kterou Johnak do nemocnice v Krči vedl, totiž nebyl žádný ryzí Starwarsák – vyskytovali se tam sice nějací Trekkies se svými dvojbarevnými pyžamky, Harringtoňáci ve vojenských uniformách a dokonce i dvě japonské lolitky v naducaných sukýnkách, jenže ani jediný zástupce Lucasova universa. To jsem pochopitelně nemohla nechat jen tak. Mám vůči svému kostýmu přece jisté závazky!
‚Věděla jsem, že dárce by na odběr neměl jít hladový, ale vzhledem k tomu, že já ráno prostě nejím, vyrazila jsem na místo srazu, na dosud nezmapované území Prahy čtyři nalačno. U nemocnice se mezitím už začali všichni nadšenci jaksepatří srocovat, takže jsem se k nim doloudala i já a rozpačitě se zapojila do všeobecného štěbetání. Rozhlížím se po nějakém spojenci, většinu lidí, co kolem mě stojí, znám jenom od vidění. Připadám si jako dítě ztracené v lunaparku, proto se kryju za objektiv svého foťáku a vše z patřičného odstupu dokumentuju. Foťák může být mocným spojencem… konečně v davu zahlédnu povědomé tváře. Jsme kompletní, hromadně se přesunujeme přímo do transfúzní stanice. Čekala jsem, že z přívalu rozdováděných pošuků v kostýmech budou všechny zdejší zdravotní sestřičky přinejmenším trošku vyvedené z míry, ale vzhledem k tomu, že nešlo o první akci podobného charakteru, zdravotnice jsou na nás dokonce milé a náš vpád do jinak poklidného úterního dopoledne je nijak nerozhodil. Alespoň měly co dělat, jinak by to jistě byla zase jenom suchá rutina, zapsat si dárce do počítače, dát mu kartu, počkat, až ji vyplní, vzít mu krev, počkat, jak dopadnou testy, poslat ho za doktorkou, počkat na výsledek pohovoru… nic zvláštního, jenom stereotypní šedivo.
Stojím v řadě, jako robot postupuju dopředu, krok, zastavit, krok, zastavit… automaticky lovím z kapsy kartičku pojištěnce a občanku. Následuje včelička na zkušební vzorek, ani to nezabolí, jako zkušený veterán ani neusyknu, a vzápětí všichni vyfasujeme takřka povinné občerstvení – tedy silnou kávu a tatranku. Jako start do nového dne, proč ne. Sušenku si namáčím do kafe a poočku sleduju své společníky. Kromě dříve zmiňovaných pyžamářů a ramenatých mladíků s frčkami na ramenou (já vím, že je to jen kostým, ale stejně mi přijde trochu absurdní, když si kluci, které nikdy nepotká vojenská služba, hrají na vojáky a myslí to děsně vážně 🙂 ) společnost okostýmovaných nerdů doplňuje například i křehká začínající spisovatelka (ne, teď fakt nemluvím o sobě), váhavě do sebe soukající časnou snídani. Zachytí můj pohled. Všichni u stolu číslo dva se shodujeme, že je půl devátá ráno na tak velké jídlo opravdu ještě příliš brzy.
Nudné papírování zvládnu během chvilky. Není nad to, když se až z nutných dotazníků dozvíte, že ačkoliv si to o sobě nemyslíte, ve skutečnosti jste vlastně nechutně zdravý člověk, kterého v poslední době nepotkaly žádné operace, zlomeniny, ošklivé choroby typu žloutenka, toxoplazmóza či syfilis, nebo dlouhodobý pobyt ve Velké Británii či Francii (don’t ask). Jak jsem to všecko proškrtávala a zaškrtávala, nejednou jsem si při tom vzpomněla na Billa Baileyho a jeho stand up show Part Troll, to když jsem se i já pozastavila nad otázkami typu „nepobývala jste v letech 1980 – 1996 déle než půl roku ve Velké Británii nebo Francii?“ Zatraceně, vždyť já ani nevím, co jsem dělala minulý týden! Vážně by mě nepřekvapilo, kdyby po mně naše zdravotnictví v tom nepřeberném množství vět zakončených otazníkem vyzvídalo i to, kde jsem trávila druhou neděli v dubnu loňského roku kolem poledne, co jsem v tu dobu zrovna obědvala, jakou barvu mělo tričko, které jsem zrovna měla na sobě navlečené, a kolik stálo, a zda-li si ho mí rodiče odečetli z daní či nikoliv. Ale ne, nad takovouhle byrokracií bych možná povytáhla obočí.
S lejstry v ruce mne otylá zdravotnice koriguje k nepříliš sympatické lékařce. Relativně mladá, evidentně otrávená, prohlédne si mne od hlavy k patě a po zbytek našeho dialogu mi už nevěnuje ani pohled. Znovu se mne ptá prakticky na to samé, co jsem před chvílí fajfkovala ve vyfasovaných dokumentech, a já přemýšlím, jak je to dlouho, co ji přestala bavit její práce. I přes mou nadále trvající nejistotu ohledně mého chatrného zdraví mě s mírně ironickým úsměvem (úšklebkem?) ujistila, že skutečně mohu být vyhovujícím kandidátem na dárcovství. Má krev bude buď využita jako transfúze (tedy doplněna protisrážlivým roztokem a podána nedostatkem krve trpícímu potřebnému), anebo bude zpracována na jednotlivé složky, kdy se z ní dále využijí červené krvinky, krevní destičky nebo plazma. Nejsem nakažlivá. Má snaha pomoct nikomu neublíží. To mne utěšuje, po tomto pohovoru jsem vlastně již připravená na druhou včeličku – na rozdíl třeba od jedné slečny v Harringtoňáckém, která se až z odběru dozvěděla, že má vlastně chřipku, a nemůže se proto svou krví podělit s ostatními. Mrzuté.
Nebála jsem se, naopak. Byla jsem natěšená, naspeedovaná jako po první lajně, a nahopsala jsem do křesla tak dychtivě, že jsem z něj málem spadla – to když mi ho ta sestra, co mne odbavovala, podsunula pod zadkem tak, abych měla nohy výš než hlavu, což jsem logicky zrovna nečekala a notně mě to zaskočilo. S braním krve žádný problém nemám, už odmalička mi lékaři vráží jehly do rukou tak často, že se ani nemusím odvracet, když proniká její ostrý hrot pod mou kůži do vystouplé žíly. Zvědavě pozoruji chladný kov, zarývající se do mé paže, nádech, výdech – a má krev proudí do sáčku pohupujícího se na digitální váze po mé pravici. Jako při klasickém odběru. A stejně tohle bylo trochu jiné. Po celou dobu si pohrávám s malým červeným balonkem, mačkám ho tak usilovně, až napumpuji svých 450 mililitrů do plastového vaku mnohem dříve než mé dvě kolegyně Taťána a Marticzka, které cedily krev již notnou dobu předtím, než jsem já vůbec byla napíchnuta a vysávána. Žádné omdlévání, žádná nevolnost, hematom (tedy hezky česky modřina) se mi po vpichu neudělal vůbec, a i ta únava se spolu s mírnou bolestí hlavy dostavila až o několik hodin později (což bylo ale možná spíše tím depresivním stavem a stresem, kterému jsem pak byla v odpoledních hodinách vystavena, a díky kterému jsem spíše o spoustu tekutin přišla, místo toho, abych je doplňovala).
Popsat pocit, jaký se mne zhostil v okamžiku, kdy jsem držela v rukou svou vlastní vzácnou nulu negativní…, to nedokážu. Vím jenom, že to bylo opojné (tak takhle se cítí upíři? 😉 ), a má krev byla ještě dlouho po odběru teplá, vyrvaná z mého těla mi velmi pomalu chladla v dlaních.
„Jak vám je?“ pronese směrem ke mně jedna ze sester ve škrobeném bílém stejnokroji, když si všimne, že tam pořád tak nějak postávám, připitoměle se uculuju a v rukou stále třímám svou „krevní konzervu“. Asi jsem jí byla sympatická, když jsem tam předtím seděla a nechala si pouštět žilou, pořád si se mnou povídala a hladila mě po ruce (dobře, uznávám, že takhle napsané to vypadá trochu divně, ale v ten okamžik to bylo to naprosto nejpřirozenější, k čemu tam mohlo dojít, skutečně).
„Báječně,“ ujistila jsem ji.
„Teď by na vás měli být všichni hodní,“ pokračuje přátelsky.
„Myslíte?“ podivím se. Přikývla. „Určitě. Udělala jste dobrý skutek.“
A měla pravdu, tak kdo by z toho nebyl v euforii? Na památku obdržím odznáček Krůpěj krve, hrdě si ho připnu na batoh, od zdravotní pojišťovny zase vitamíny podporující krvetvorbu, a když se v tom zvláštním psychickém rozpoložení dopotácím za přáteli, kteří dárcovství už měli za sebou, dostanu i další, tentokrát mnohem hutnější svačinku – kromě kávy na srovnání tlaku a nepříliš sladké šťávy zřejmě pro správné dodržování pitného režimu jsem mohla mlsat také párek s hořčicí a pečivem, lentilky a banánek v čokoládě… učiněná hostina. Nacpu se až k prasknutí a hnedle mi je podstatně lépe než předtím – hrdost je sice poměrně uspokojující emoce, to je fakt, ale s plným bříškem je to přece jenom zase o něčem trochu jiném. Takové dvojité zadostiučinění.
A pak si náhle s rohlíkem v ruce uvědomím, že to je vlastně všechno, že to mám za sebou, jenom to tak nějak ohromně rychle uteklo – a to aniž by došlo k nějakému incidentu, který by celý Bloodcon zpestřil (dokonce i Rouwi, které se minule údajně udělalo poněkud špatně, zvládla tentokráte celou vysilující proceduru s šarmem sobě vlastním). Zkrátka to bylo celé fajn, a ze sedmnácti geeků až na dvě výjimky darovali své tělní tekutiny všichni. To je docela slušná bilance. Tak co, kdo se k nám přidá příště, až zase vyrazíme vlastními silami podpořit české zdravotnictví? I když to tak vypadá, kostým doopravdy není povinností. Přece jenom nám tam chyběl nějaký podvratný živel, který by celou akci cynicky komentoval ;).

By the way, věděli jste, že trvanlivost takovéhle „krevní konzervy“ je při standardních dvou až šesti stupních pouhých pětatřicet dní? Mně to přijde hrozně málo…


Šestnáct statečných. Sedmnáctý fotí.


Já mám 0 negativní. Jak to později kdosi shrnul: má krev je tak drahocenná, že jsme my „s nulkou“ vlastně něco jako priesti ve World of Warcraft. To jsou ti, co chtějí mít všichni ostatní v družině – my totiž můžeme léčit ostatní, na to jsme dobří, ale sami nemůžeme moc bojovat, protože pokud nás zraní, pomůžou nám zase jenom další priestové. Ostatně tady můžete vidět, že ač prolévající krev, hrdinně se křením i dál :). Kdepak, mne humor neopouští ani poté, co sama upustím půllitr krve ;).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *