II. Lancz-con (2008)

Jak psát report z události, od které mne dělí bezmála měsíc? Nutí mne to k zamyšlení, leč já se toho nebojím, já do toho půjdu, já na to mám :). A kromě odhodlání mám navíc také veselou obrazovou dokumentaci (na které se zcela úmyslně a naprosto sebestředně vyskytuji jenom já) ;). Každopádně to zkusím pojmout spíše jako své postřehy z této události nežli jako klasický report.

Tak s chutí do toho a půl je hotovo – ovšem varuji vás, je to report tak trochu… delší – pustit mne ke klávesnici a nechat mne psát se nikdy nevyplatí :)). Ačkoliv si myslím, že tu délku dělají spíše ty fotky nežli text.

Před conem

– con pro mne začal již vlastně o dost dříve – spolu s mamkou jsem například vyráběla mapu :), podle které se měly čtenářky vydat z vlakové zastávky Malý Ratmírov až do kempu, aktualizovala jsem zprávy na jejím (a vlastně i na svém webíku) a tak dále. Ale musím uznat, že mne to bavilo. Ta mapa, pod kterou jsem se odmítala „podepsat“ stála za to – a jste-li kdokoliv zvědavý na mapu, kterou nakreslila mamka, stačí kliknout sem 🙂
– ve čtvrtek jsem absolvovala besedu v malé vesničce u Brna jménem Hostěrádky. Bylo to tam ohromně milé, paní knihovnice se vskutku činila a připravila nám půdu opravdu profesionálně – a to ani nemluvím ani o tom občerstvení, které bylo laděné do jahodova (kromě jahod a různých pamlsků s jahodami nesmím opomenout ani jahodový ubrus či voňavý jahodový toaletní papír :))) ). Horší na této akci bylo, že jsem nebyla nikterak připravená, neboť jsem neplánovala, že se této akce zúčastním, a že v „publiku“ usedli samí lidé věku poněkud vyššího, než pro který jsou mé knihy určeny. Nejvíce mne pak vyděsilo, když mi na konci mé besedy jakási paní důchodového věku řekla, že ji zaujala má nejnovější kniha Lásky a nelásky, a že se rozhodla si ji přečíst. Huh.
– ve pátek jsem se pak „přichystala“ na svou besedu, což ovšem v praxi znamená pouze to, že jsem si vypsala pořadí všech knih, jak mi vyšly (já vím, že jich mám jenom devět, ale stejně mám prostě problém si zapamatovat, v jakém pořadí se dostaly na trh 🙂 ), vypsala si pár poznámek, které bych měla při své prezentaci zmínit, hlášky jsem se rozhodla dodat až na místě :). Tato příprava je pro mne nutná, neboť na rozdíl od mamky se k mým knihám nevážou tak zajímavé historie, a já se vždy bojím, že nebudu mít co povídat. Ovšem Hostěrádkovská beseda mne docela uklinila, protože jsem se na ní poměrně osvědčila, takže jsem se na sobotní „conování“ začala dívat poměrně optimisticky.

Pátek
– již od začátku to bylo veselé – odpoledne jsem se dozvěděla, jaké panují problémy s úzkokolejkou, tedy že poslední vláček z Jindřichova Hradce odjíždí už o půl třetí, takže se hned muselo řešit, co dál, co s těmi, co tam dojedou později, jak se dostanou do Malého Ratmírova a tak dále. Varianty byly vlastně jen dvě, buď jet autobusem do Blažejova a do Ratmírova pak dva kilometry pěšky, nebo počkat v Hradci do večera na Petra, mého otčíma, který by pro ně zajel autem. Naštěstí to ale nakonec dobře dopadlo, někteří se prošli (zato si ale mohli prohlédnout Blažejov, který pozorní čtenáři znali z mamčiných knížek 😉 ), někteří jeli s Petrem, a jiní měli svou vlastní dopravu – takže nakonec se jich šťastně v kempu Agmar sešlo celých 21 (poznámka, druhý den nás pak bylo 34, a to je tuším numera uváděná bez naší trojčlenné rodiny).
– náš příjezd do kempu hodně závisel na tom, že je ještě třeba vyčkat na mamčin příchod z práce. Inu, knihovna není holubník, a otevřeno má v pátek až do šesti hodin, ale již kolem osmé jsme pak celí rozjaření (a bez Pajdíčka, kterého jsme odložili do chaty, aby v hospodě nezlobil) dorazili na bod B (bodem A nazývejme Jindřichův Hradec, bodem B kemp Agmar, bodem C ohniště a bodem D Kaproun, o němž se zmíním později 🙂 ).
– na jiných akcích obvykle zastávám názor, že není na takovýchto srazech nic lepšího nežli vítání. Já to mám v nose z klasických conů, na kterých se na počátku lidé ještě vidí rádi, jsou šťastní, že se po tak dlouhé době zase setkali, všichni se objímají a usmívají – a následující den se už mají plné zuby. Na našem conu to tak ale naštěstí nebylo (alespoň co se mé osoby týče, samozřejmě 😉 ).
– velké vítání pro mne velmi zábavnou událostí, už proto, že tady se všichni poslušně postavili do řady, takže jsem chodila od člověka k člověku a každému jsem mohla stisknout ruku a představit se. A co, že jsem se představovala i těm, co jsem znala – nakonec jsem se představila i mamce, potřásla si s ní pravicí a bylo to :).

Vítání bylo milé a bujaré – a mimo jiné jsem si tam vyřizovala své pochopitelně nelegální machinace :P.
Photobucket

Photobucket

– zábava se pak přesunula do kempové hospody, kde sice již jakási bujará oslava probíhala, ale co na tom, my si srazili stoly k sobě a po chvíli jsme byli nepochybně hlučnější než oni 🙂
– mezi šoky na hlavu rozhodně považuji neustále hlásící paní číšnici. Zprvu se daly ještě její hlody považovat za vtipné – například nás z nějakého důvodu neustále oslovovala jako „holčičkové“, když jsem si objednávala latté, bylo mi řečeno, že latté nedělají, stroj na jeho výrobu je prý rozbitý, ale že mi udělá „úžasné presso“ (načež Káčátko, které sedělo naproti a toto „úžasné presso“ už popíjelo, suše opáčilo, že zase až tak úžasné není XD ) a tak dále. Později se mi však její perly začaly zdát otravné a ke konci večera jsem definitivně došla k závěru, že ta paní musí ujíždět na nějakém tripu, jinak si to vysvětlit nedokážu :).
– nu a potom se jenom povídalo. Já nejprve seděla na jednom konci stolu, s mamkou a Petrem, kde navíc seděla ještě například sar.be, Tanakin, Adélka, Richenza (kterou zkrátka odmítám vyslovovat jako „Richenzu“, pro mne to bude navždy „Ričenza“), tuším, že tam ještě byla také Luciferie, Patty, Kukačka a tak dále, později jsem se přesunula na druhou stranu stolu, tedy k Ace, Mišulce, Petě, Verunce, Ami, Jarušce a kdo ví, kdo tam ještě seděl, a musím uznat, že jsem si i v takovém babinci velmi dobře pokecala :).
– poté, co jsem vypila jedno úžasné presso a dvě pivka, jsme se to s našima rozhodli zabalit a vrátili jsme se na chatu, abychom byly na zítřejší velký den fit 🙂

V hospodě – pořád se fotilo. Bohužel jsem byla focená i já :).
Photobucket

Sobota
– bohužel jsem musela strávit sobotní dopoledne učením, takže si dokážete jistě představit, jak skvěle jsem se bavila místo výletu na místo A s literaturou 19. století, chmpf. Ostatní se projeli úzkokolejkou, navštívili zámek a zažili jistě mnoho legrací, kdežto já se snažila donutit mozek ke spolupráci a něco si zapamatovat. Marně :).
– někteří místo návštěvy bodu A vyrazili na bod D, tedy do Kaprouna, což je velmi komický památník Járy Cimrmana, kterého tam údajně „vystoupili“ z vlaku, když jel načerno.
– kolem čtvrté, tuším, jsem se s našima opět vrátila na bod B, kde měly být naše besedy a v podstatě oficiální zahájení conu, to předchozí posezení se ze regulérní con samozřejmě považovat nedalo :). Než jsem se rozkoukala, snesly se před chatkami dohromady stoly, posedalo se, rozložily se buchty, bábovky a jiné mlsoty, každý si nabral, na co měl chuť, a ve chvíli, kdy jsem vyrazila do hospody koupit kafe, mamka začala svou besedu.
– je zajímavé, že mamčinu besedu už začínám znát téměř nazpaměť :). Sice jsem si neslyšela tolikrát, kolikrát ji ona musela kdy vypravovat, přesto už bezpečně vím, kdy přijde jaká historka, kdy jaký vtípek a na co se zeptá posluchačů. Je to mírně frustrující, přesto ji však velmi obdivuji – a nejen za to, jaký má krásný plynulý přednes :).
– mamča si rovněž udělala na besedě „reklamu“, a to když prozradila název nové knihy, její děj a rovněž ukázala holkám její obal. Pravda, kazila jí to trochu skutečnost, že to v pátek předtím stihla vyšpiónit jedna slečna na jejích stránkách, ale i tak z toho byli všichni unesení a já tedy musím říct, že rázem ze všech začalo sálat neskutečné nadšení :). Fascinující.
– náš Pajda, kterého jsme tentokrát vzali s sebou, aby se nenudil na chatě, opět předvedl, že se prostě neumí chovat. Zatímco mamka mluvila, on vytrvale skuhral, vyžadoval si naši pozornost i jednohubky, a zaručeně tak všem dokázal, jaký je to dareba.

Před mamčinou besedou 🙂
Photobucket

Photobucket

Photobucket

– po besedě následovalo předání dárečků (mamka dostala kromě „klasických“ svíček například velkého keramického trpaslíka – a to Peťa ani nevěděla, že trpaslíci jsou mamčini úhlavní Nemesis XD, sýr, nebo čaje), a dokonce jsem několik dárečků dostala i já, za což ještě jednou všem moc a moc děkuji, děcka, udělali jste mi obrovskou radost a moc mne těšilo, že jste si kvůli mně dělali škodu! :3.
– další v pořadí bylo, samozřejmě, podepisování knih. Na rozdíl od loňska jsem si tentokrát tu svou muří nožku skutečně pocvičila, a v duchu jsem blahořečila svému profesorovi písma Vyoralovi ze střední školy, který mne vycepoval v psaní italiky – můj podpis se líbil :).
– bohužel poté se fotilo. Jak mnozí ví, já osobně nesnáším focení, nejradši jsem, když jsem já ten, kdo fotí, kdežto tentokrát se našli i tací, kteří se se mnou chtěli vyfotit, tak jsem to bohužel musela přetrpět, a moc se omlouvám všem, kterým se na fotkách tak hrozně šklebím. Ono zprvu to ještě šlo, ale čím déle jsem se snažila tvářit normálně, tím horší to pořád bylo – a na té poslední fotce se tvářím vysloveně otráveně.

Focení po besedě :(.
Photobucket

Photobucket

– a ač jsem se tomu snažila vyhnout sebevíc a po mamčině besedě a po focení panoval u stolu opravdu rachot, že jsem se už skoro radovala, že besedovat prostě nebudu moct, nakonec se všichni utišili a upřeli na mne své zraky – a očekávali, že jim povím něco o sobě a o svých knihách. No. Pustila jsem se do toho se skutečnou vervou, jak mám ostatně ve zvyku :), akorát že když mluvím před více lidmi, neustále se zadrhávám, koktám, mumlám, chrochtám… no dobře, nechrochtám, ale plete se mi jazyk a ti, kdož mne musí poslouchat, musí skutečně trpět. Přesto však během besedy odešel jenom Vendík, takže buď mé posluchače má beseda zaujala, nebo jsou to masochisti, kteří se vyžívali v mé bezradnosti :). Anebo v mé upřímnosti – neboť já co nevím, nepovím, zato co vím, to řeknu každému a klidně to i na požádání zopakuji ;)).
– rovněž musím poznamenat, že pro mě bylo hrozné přednášet s rodiči za zády, kteří se neustále chichotali a měli k mému vystoupení podvratné řeči. Takže když mi pak říkáte, že byla má beseda vtipná, nevěřím vám, protože je mi jasné, že jste se smáli spíše tomu, jak jsme tam na sebe vzájemně hlásili, jak mne rodiče několikrát ošklivě vypekli (viz citace: já: „Knihu kluky neřeším jsem napsala podle jedné věty: ‚dvě holky jedou na chatu‘, teď už to také více rozpracovávám.“ Petr: „ Jo, na dvě věty!“, a také jejich zákeřné připomenutí mého školního faux-pas s mým školním úkolem, nepovedeným lepeným leporelem, což od nich bylo dost nevkusné a do mé besedy o mých knihách se to ani trošku nehodilo).
– potěšilo mne ale, že pobavilo mé vzájemné špičkování s mým nakladatelem, který mne pokládá za sprejera, lesbu, a člověka, který na sci-fi a fantasy cony jezdí jenom proto, aby mohl souložit na toaletách :), a že rozesmály i alternativní názvy pro mé knihy (kdo tam byl, jistě si vzpomene na „Tři jazyky v puse“ či „Dvakrát na zemi, jednou na stole“).
– nelíbilo se mi, že se téměř nikdo na nic neptal, když jsem jim dala prostor na dotazy. Pravda, téměř všechno jsem jim řekla při besedě, ale i tak mohli být trošku zvídaví :/ – děsivé ale bylo, že jakmile jsem ukončila svůj monolog, nikdo se nezvedal a neodcházel, nýbrž tam všichni zůstali sedět a stále na mne dychtivě hleděli. Bylo mi to velmi trapné, takže jsem se je snažila vyhnat slovy „děkuji za pozornost, můžete se rozejít“. Marně :).

Má beseda probíhala velmi vesele :).
Photobucket

Photobucket

– jakmile bylo dobesedováno, konečně jsem se mohla uvolnit a dopřát si nějakou tu buchtu. Všechny, co jsem ochutnala, byly vynikající, a moc chválím všechny kuchtičky, které si s nimi daly tu práci :). Také jsem si došla pro pivko a Petr rozdělal v bodě C oheň, u kterého jsme se pak všichni semkli, a opékaly se buřtíky, což bylo velice zábavné.
– jeden buřtík zbyl i na Pajdíčka. On sice původně patřil Ace, ale Pajdovi poměrně zachutnal a docela dlouho ho bavilo jej jen tak hlídat, než se jej uráčil sežrat. Všechny okolo sedící slečny se na Pajdu tvářily jako na nějakého zabijáka, ani se na něj neodvažovaly podívat (pravda, náš milovaný mazlíček při jakémkoliv křivém pohledu vrčel jako rozbitá sekačka na trávu, ale stejně… jak se někdo může bát takového plyšáčka?). Abych jim dokázala, že to není žádný strhávač srn, posadila jsem se vedle něj a otáčela mu ouška, až vypadal jako myšák – a on se ani na okamžik netvářil jako trhač, který by mi kvůli tomu hodlal ukousnout ruku :).

Zábava u ohniště neměla chybu – také proto, že jsem seděla vedle své Princezny Mišulky, se kterou jsem si moc dobře popovídala (a ano, rovněž ona je autorem té mé „nepříčetné“ fotky).
Photobucket

Photobucket

Photobucket

Photobucket

Photobucket

– jelikož se udělala zima a rovněž se setmělo, přesunuli jsme se z bodu C do hospody. Předtím ale bylo třeba odnést stoly a sbalit buchty, jelikož logicky do hospody jsme si nesměli přinést vlastní jídlo (tedy, ono to šlo, ale za jistý „poplatek“, takže bylo spíše lepší to všechno sbouchat předtím a jít do hospůdky jenom na pití).
– protože buchet bylo daleko více než strávníků, dostaly jsme s mamkou nakázáno něco si odnést domů. Jelikož jsme měly s sebou krabici od jednohubek (které se z nějakého záhadného důvodu všichni ostýchali jíst XDD ), nabalily jsme si tam od každé dobroty něco, a ano, i Ačin „šunkový“ dort. Nejvíce mi ale chutnala ta buchta od Jasmine, tu jsem měla ještě v neděli ke kafi a opravdu jsem si na ní pochutnala, a Verin VIP dortík.

Balení pišingrů:
Photobucket

Photobucket

– než jsme se ale usadili v hospodě, následovalo hromadné focení na schodech. Těžko bych vyjmenovala všechny jejich nicků, proto podle a neoriginálně využiji mamčinu citaci z webíku: „Na fotce se nám nepodařilo zachytit všechny (byli jste jak pytel blech, přátelé), takže aspoň vyjmenuji ty, kteří tam jsou (zespodu odleva, pokusím se trochu popsat): Tanakin, Aka, Peťa78, San, nad nimi Vendík, Mišule, Veri, Alice, ve třetí řadě Petr, Lusi v šedobílém, Lucánek v džínovém, Lentilka, nad nimi Sar.be, AdélkaS v bílé bundě, Dandy, Míša, Nelly, Kukačka, úplně nahoře vlevo ta nejstarší osoba, to jsem já, a pak v té skrumáži vedle: Markéta, nad ní vykukuje Richenza, vedle se krčí Luciferie, Káčátko je v hnědém, Jasmina v zeleném, vedle Ami, Antonie a Kalamita, nad nimi se schovává Romana. Na obrázku chybí Zdeněk, asistent Vojta, Cullik a Vendina sestra, no a samozřejmě ti, kdož fotili :-), tedy Miki a Petr.“
Photobucket

– jakmile jsme se posadili a všichni si řádně objednali něco k pití, rozdaly jsme s mamkou její soutěž a holky se pustily do jejího vyplňování. Nutno podotknout, že soutěž byla nadmíru vypečená a dosti těžká, takže si holky mezi sebou šuškaly a radily… a v ten moment jsem se stala Pančelkou. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, ale řeknu vám tedy, že mi tato role vskutku sedla. Každého jsem napomínala, kroužila jsem mezi stoly jako orel… a stejně se mi to po chvíli rozklížilo, má autorita poklesla, a za okamžik beztak opisoval každý od každého. Ach jo, zlobíte mne, děti moje takřka vlastní XD.
– zatímco mamka opravovala, já rozdala svou soutěž (pravda, vytvořila mi ji sice mamka, ale upřímně, já bych ji jinak rozhodně neudělala, neboť jsem lepák, a navíc ona zvolila otázky, na které jsem předtím vlastně odpověděla při besedě, takže kdo dával pozor, nemohl to napsat špatně 🙂 ), a pak jsem pomáhala mamce s opravováním. Musím říct, že jsme se u toho báječně pobavily, neboť některé odpovědi stály vskutku za to (hlavně tedy Jaruška předvedla, že její fantazie nezná mezí XDD ).
– také musím všechny moc pochválit, mou soutěž až na jednu jedinou výjimku (která ovšem ztratila pouhý jeden bodík) dali všichni na plný počet. Udělalo mi to obrovskou radost, jelikož to znamenalo, že mi odpoledne všichni skutečně naslouchali a něco si z toho dokonce i zapamatovali :).
– vítězem mamčiny soutěže se po řádném vylosování stala Jasmína, mé soutěže Ami. Losoval Zdeněk a Míša, za to jim moc a moc děkuji :).
– každopádně výherkyně Jasmína má u mne velké mínus, neboť v chumlu, v němž se vyskytovala (kam patřila ještě Káčátko a Romana), to hučelo jako v úle, a co čert nechtěl, zrovna jejich trojice měla nejvyšší počet bodů ze všech soutěžících! Udělila jsem jí za to důtku třídního učitele, aby viděla, že se mnou není žádná legrace ;).
– velké plus má ale Jaruška – nejen za svou bláznivou odpovědní listinu, ale také za to, že neutekla do lesa, jak původně slibovala :). Jakmile se totiž dozvěděla o tom, že se bude na conu soutěžit, vyhrožovala, že předtím prostě uteče do lesa, a poté soutěž nazývala „písemkou“. Inu, pak jsem se tam neměla cítit jako ve škole, že ;).

Při soutěži jsem jaksepatří „pančelkovala“ 🙂
Photobucket

Photobucket

– po soutěžích se to opět rozjelo, popíjelo se, mlsalo se (a já dodnes lituji, že jsem si nakonec nedala ty horké maliny, na které jsem pořád smutně koukala v jídelním a nápojovém lístku), povídalo se, smálo se, fotilo se… prostě bylo to hrozně fajn.
– dokonce jsem pak vyrazila na obhlídku chatek – respektive, Míšulka s Peťou mne zavedly do chatky za zákeřným úmyslem nabídnout mi panáčka Jelzina. Samozřejmě jsem neodolala ;). A pokud si někdo stahoval mé fotky z našeho conu a divil se, proč tam mám Míšina záda, či čupící Peťu na zemi, tak vězte, že to bylo proto, že se Míša odmítala nechat vyfotit, když popíjí alkohol, a Peťa se na té zemi snažila toho Jelzina otevřít :). Peťa mi pak na svém notebooku ukázala fotky z posledních srazíků, například v Pardubicích, a já moc litovala, že jsem tam nemohla být s nimi.
– bohužel pak se čas nachýlil a bylo mi řečeno, že se pojede domů. Tuto informaci jsem kvitovala velmi nespokojeně, také proto, že jsem právě měla rozkreslený miniobrázek pro Káčátko do notýsku, tuším. Jelikož se ale mamka zapovídala s Dandy, jejím Míšou a Zdeňkem, stihla jsem ještě nakreslit pajduláčka do notýsku i darebákovi Jasmíně :). Každopádně ani pak se mi ještě nechtělo jít domů. Bylo teprve kolem půlnoci. Zůstala bych tam, problém by pak ale nastal ve chvíli, kdy bych měla vyrazit nazpět do chaty – dozajista bych se ztratila :(.

A bohužel, ani před odchodem jsme se nevyhnuli focení – ačkoliv tentokrát jsem to už brala více s humorem – také proto, že se za mne mamka pokoušela (marně) schovat :).
Photobucket

– loučení bylo hrozně dojemnou záležitostí, tedy alespoň pro mě. Ani s polovinou lidiček jsem se ani rozloučit nestihla, což mě doteď mrzí. Taky mi bylo líto, že ostatní tam ještě zůstanou, budou se dále bavit, budou popíjet a smát se, a já u toho nebudu :(.
– nejúžasnější pak bylo ovšem to, kdy jsem si s posledními dala sbohem, posledního človíčka objala, a zamířila jsem ke dveřím. A v momentě, kdy jsem se otočila, abych jim ještě naposledy zamávala, naskytl se mi ten nejjímavější pohled – všichni tam stáli a mávali mi. Přiznám se, že jsem z toho byla dost naměkko a musela si to vyfotit (načež Miki zákeřně vyfotil zase mne). Tenhle obraz se mi však vryl do paměti a myslím, že vždycky, když mi bude smutno, vzpomenu si na něj a hned mne to zahřeje u srdíčka.

Photobucket

Photobucket

– takže shrnutí? V pořadí již druhý oficiální Lancz-con byl naprosto úžasnou a neopakovatelnou akcí, a všem vám moc a moc děkuji za to, že jsem tam s vámi mohla pobýt, pobavit se a zasmát, neboť to bylo přesně to, co jsem uprostřed svého náročného zkouškového potřebovala. Všichni jste byli ohromní a bezvadní, a hrozně vás obdivuji i za to, že vás neodradily ani nízké noční teploty, problémy s dopravou z bodu A do bodu B, či mé neustálé otravování s foťákem! 🙂

Poznámka: Všechny hlášky uvedené v bublinkách u fotek jsou vymyšlené :).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *