Londýnská mise

Už od počátku to byl Anetin nápad. Tehdy s tím přišla jednoho dne do školy, a že prý pojedeme do Anglie. A já jí na to kývla, protože jsem od letních prázdnin vlastně ani nic neočekávala a bylo mi jasné, že tohle by mohla být má jediná šance podívat se do zahraničí trochu jinak než s rodiči k moři, jak tomu alespoň většinou bývalo dosud.
Sehnaly se jízdenky, Aneta zařídila bydlení v Londýně, vyměnilo se něco málo korun za libry, zajistilo pojištění, a přede mnou nebyl jiný úkol než si řádně sbalit a dojet do Prahy. Kupodivu i tak prostá věc se pro mne málem stala osudnou – jízdenku jsem si nechala v pražském bytě a po celou dobu jsem se bezelstně domnívala, že jedeme až třetího srpna, tudíž v pondělí. Kdyby mi ve čtvrtek Aneta nepřipomněla, abych v neděli v pět večer nezapomněla dojít na Florenc včas, byla bych tou dobou teprve v autobuse směrem do hlavního města.
Po dalším stresování s balením a s radami rodičů a prarodičů (znáte to, taková ta dobře míněná poučení, která vám nasadí ještě navíc nějaké ty brouky do hlavy) mi pak v neděli udělal obrovskou radost Nikolas, který se přijel se mnou rozloučit před mým odjezdem do ciziny – asi vzal vážně mé výhrůžky, že tam v té daleké tramtárii dozajista zemřu.
A potom našemu odjezdu do Anglie již vůbec nic nebránilo.

Ale než se pustím do klasických deníkových zápisků, podělím se s vámi o pár postřehů:
– až příště vyrazím do United Kingdom, rozhodně si zvolím jako dopravní prostředek letadlo, protože sedmnáct hodin v autobuse je skutečně dost i na člověka, který rád cestuje
– jídla pro Angličany jsou bez chuti a bez zápachu, ale zato velice výživná a velice dietní. Není divu, že většina obyvatel Londýna je tak vyzáblá
– móda v Londýně je velmi zvláštní – nikomu tam evidentně nezáleží na tom, co si o jejich outfitu myslí ostatní. Převažují ale kostkované košile, úzké džíny, a patky.
– Aneta řekla o mém milovaném psopýrovi (kterého jsem před rokem zabavila Nikovi, ale to je jiná pohádka), že je to ten nejošklivější plyšák, jakého kdy viděla
– Jerome s námi vyrazil do Londýna najít svého tatínka Patricka Wolfa. Shodou okolností však byl tento sympatický britský zpěvák tou dobou v Praze. No nenaštve to?

Ale co, jak se lidově říká, na to už sere pes (citlivějším se omlouvám za vulgarismus), jdeme na LONDÝNSKOU MISI.

ÚČINKUJÍ:


ANETA
– osoba, která je plně zodpovědná za celou Londýnskou misi a průběh pobytu
– aupair králičího dítěte
– žena z Aljašky



– osoba, která se na Anetu přilepila jako žvýkačka a pronásledovala ji i do kuchyně, aby se náhodou neztratila v cizím bytě
– zavilý nepřítel králičího dítěte
– protivná bytost fotící všechno a všude


BÁRA / BASHI
– osoba, která nám v Londýně poskytla volný pokojíček a stala se tudíž na týden naší paní domácí
– ke králičímu dítěti nemá žádný vztah, ale patří mezi fanoušky Patricka Wolfa


JEROME
– králičí dítě
– stále dobře naladěný nemanželský syn Patricka Wolfa
– během Londýnského pobytu jsme mu s Anetou pořídily bongo 🙂


PATRICK WOLF
– mladý a talentovaný hudebník z Velké Británie se stále podivnějšími hvězdnými manýry
– nedobrovolný otec králičího dítěte (a neptejte se, prosím, na detaily)

. . .

NEDĚLE– 2. srpna 2009
Milý deníčku!
V neděli nastal den D, kdy jsme s Anetou (a Jeromem) zamířily do Englandu. V pět nula nula jsem i s Nikolasem došla na Florenc, odkud jsme my dvě vyrážely – Aneta tu už byla, ji přišla vyprovodit babička, a čekalo se na autobus. Ten mě půlhodinu zpoždění, což byl takový příjemný začátek, který mne zrovna optimismem nenaplnil. I tak mne však dobrá nálada neopouštěla ani ve Student Agency žluťáskovi, a to i přesto, že jsme projížděli bouřkou, a že nám byl pouštěn jakýsi hrozný film Let’s Go To Prison. Filmový zážitek nám však poté napravil Formanův Man On The Moon, a přestože jsme s Anetou hlasitě vyžadovaly po desáté hodině nějaký film pro dospělé, například s pohledným pornohercem Brentem Corriganem, nedočkaly jsme se. Svět je někdy fakt nespravedlivej.

. . .

PONDĚLÍ– 3. srpna 2009
Milý deníčku!
V autobuse se opravdu spát moc nedalo, navíc jsme se s Anetou celou dobu obávaly o svá zavazadla – po cestě se totiž několikrát zastavovalo, například v Bruselu. Tím ostatně byla Aneta vysloveně nadšená, prohlížela si všechny ty domy, a vykřikovala, že chce v hlavním městě Belgie bydlet, hlavně proto, že tam bylo podstatně méně lidí než třeba v Praze (aby taky ne, v Bruselu jsme byly v pět hodin ráno). Při čurací pauze si pak Aneta užívala vlahého rána, zatímco já rozmrzele sledovala okolní svět. V pět ráno by opravdu neměl být nikdo vzhůru, tím spíš ne já.
Autobus se pak nalodil do vláčku, který nás provezl eurotunelem, a my v něm navštívily toalety, což se nakonec ukázal jako ten nejděsivější zážitek z celé cesty (a dost možná z celé dovolené v Londýně). Záchody byly totiž malé, hnusné, zapuchlé, a nesplachovaly, takže než tam člověk vykonal potřebu, div se nepozvracel.
Před polednem jsme dorazily do Londýna. Nastalo naprosté zmatení hodinami – v Londýně je čas posunutý o hodinu dopředu, jenže my nevěděly, kolik vlastně je, kolik bylo a kolik má být, a když jsme se pokoušely zjistit, zda je jedenáct nebo ne, nedokázaly jsme tenhle problém rozlousknout, protože i hodiny na Victoria Green Line Station, kde jsme čekaly na Báru, u které jsme měly bydlet, ukazovaly čas naprosto jiný, než který byl třeba na hodinkách na ruce kolem procházejícího chlapíka.
A když už jsme si na autobusáku začaly připadat skoro jako bezdomovci, konečně dorazila Bára, nebo spíše Bashi, jak si říká v Londýně, drobná pěkná blondýnka s kloboukem se širokou krempou. Ta nás provedla složitým metrem, kde jsme dvakrát přestupovaly, a co nevidět jsme už vystupovaly z červeného doubledeckeru na Brick Lane. Bářin byt na Bacon Street byl velký, krásný a světlý – na můj vkus sice možná až příliš světlý, ale zase to vyvažují všechny ty rozkošné kuchyňské doplňky s mumínky, od podtácků přes utěrku až po hrníčky na kafe. Pokoj, který měl být naším domovem pro následující dny, byl menší a černobílý, a my se v něm okamžitě zabydlely.
Jakmile jsme si s Anetou vybalily, rozhodly jsme se vyrazit na průzkum okolí. Zdárně jsme našly Tesco Metro na Liverpool Street a koupily si v něm obrovské geneticky vypěstované borůvky za jednu libru, které uvnitř vůbec nebyly fialové, což jsem tedy považovala za tu největší možnou zradu. Cestou nazpět jsme přešly dům a musely se vracet.
I přesto, že jsme se původně hodlaly večer vzpamatovávat z cesty a jít brzy na kutě, pozvala nás Bára ven a my jsme neodmítly – vzala nás do jednoho velmi bohémského podniku na mexické pivo Sol, které chutnalo jako perlivá limonáda, na jablkovou vodní dýmku, která chutnala jako jablková vodní dýmka, a seznámila nás se svou kamarádkou Karlou, které jsem tedy já osobně příliš nerozuměla, jelikož mluvila anglicky velmi rychle. Tak jsem tam jen tak seděla, poslouchala, byla mimo a bylo mi fajn.

. . .

ÚTERÝ– 4. srpna 2009
Milý deníčku!
Aneta si vůbec nedokáže užívat prázdnin! Místo toho ráno celkem třikrát vstávala, poprvé o půl šesté, naposledy kolem jedenácté, a stěžovala si, že jsem prý chrápala plyšákem na hlavě, přestože jsem jí večer upozorňovala, že tato situace může vzhledem k mé rýmě nastat, a tudíž do mne má v tom případě kopnout. A to odmítla, tak nevím, proč měla připomínky :).
Jakmile jsem se po jedenácté vyhrabala z pelíšku a zahnala noční můry (mimochodem, po celý pobyt v Londýně jsem měla každou noc neuvěřitelně dobrodružné a akční sny, což je divné, protože doma se mi obvykle nezdá nic), po snídani jsme naskočily na doubledecker, vylezly do patra, a jely až na Oxford Circus, ale byly jsme trochu zmatené trasou autobusu a vystoupily jsme trochu dřív (anebo později), než jsme měly původně v plánu. Poté jsme se ale zdárně napojily na Oxford Street a následoval vyčerpávající pochod pouhými dvěma ulicemi nacpanými obchody, který trval až do sedmi večer.
Nejvíce času jsme strávily v Toshopu, kde byla Aneta spokojená s hudbou, kterou hráli (při naší první návštěvě tam pouštěli La Roux, při druhé Patricka Wolfa), a dvakrát skórovala – koupila si zde kostkovanou sexy košili a veselé fialové botičky. A zatímco Aneta byla ve svém živlu v podnicích s módou, já byla nepříčetná v obrovském, několikapatrovém hračkářství Hamleys – Darth Vader z Lega! Velký plastový Anakin Skywalker z Clone Wars! Velká interaktivní plyšová zvířátka! Ken Zac Efron z High School Musicalu!
Na byt jsme se vrátily až po osmé, přičemž jsme opět přešly náš dočasný domov (ale jenom o metr!), a Aneta okamžitě začala litovat, že si nekoupila černé botičky místo těch fialových. To jsem ale ještě netušila, že toho bude litovat až do konce našeho pobytu ;).

. . .

STŘEDA – 5. srpna 2009
Milý deníčku,
předchozí večer jsem Anetě slíbila, že vstanu brzy, a tudíž jsem si nastavila budík už na půl desátou. Přesto jsme se z domu vykotrmelily až v jedenáct. Na Liverpool Street jsme si koupily každá flašku pití a sendviče, a přes hypermoderní náměstí Picaddilly jsme zamířily ke slavnému obchůdku Forbidden Planet. Každý správný sci-fista, který je v Londýně, sem musí zajít, takže ani já jsem nechtěla být výjimkou. A i když to bylo trochu z ruky a ta ulice se zdála vysloveně nekonečná, nakonec jsme Forbidden Planet našly, já se před ní nechala nadšeně vyfotit, a pak jsem vtrhla dovnitř. A byla jsem mírně zklamaná, protože jsem čekala něco… většího. Star Warsové akční figurky byly téměř totožné s těmi, které jsou k dostání i u nás, a postaviček z anime měli žalostně málo – pravda, ten Cloud s motorkou byl cool, ale Sephiroth tu byl jenom z Kingdom Hearts, ten divný. I tak jsem zde ale koupila malý dáreček pro Nikolase, a vyfotila Anetu s WOWkařskou figurkou jakéhosi elfíka :).
Z Forbidden Planet jsme zamířily do St. James Parku, kde jsme hodlaly poobědvat. Usadily jsme se do trávy a daly jsme si sendviče. Z dobré vůle jsem hodila pár drobků holubům a ti se na mě slétli jako v Ptácích od Hitchcocka, z čehož měla Aneta zlomyslnou radost. Ta ostatně natáčela videa s chudákem natěšeným Jeromem, který se už nemohl dočkat, až se konečně setká s tatínkem, a snažila se nás dvě vyfotit na trávě, ale vzhledem k protivnému sluníčku jsme se obě do objektivu tak šklebily, až z toho vyšly snímky natolik krpaté, že zveřejnitelné není snad nic :). Rovněž jsme byly obtěžované vilnými Japonci. Ach, ty parky…
Poté jsme se přesunuly k parlamentu s Big Benem a poseděly na břehu Temže, přičemž Aneta identifikovala v nedaleké nemocnici místo zrození Patricka Wolfa, což jí ohromně zvedlo náladu, a okamžitě si to také vyfotila. Ačkoliv jsme původně měly trochu jiné plány na zbytek odpoledne, SMSka od Báry nám trochu změnila denní rozvrh, a vyrazily jsme za ní do čtvrti Soho do kavárny First Out, první a zatím jediné kavárny pro homosexuály v Londýně, kam, mimo jiné, chodí i (překvapivě) Páťa Wolfů. Předtím jsme se ale stavily v Primarku, obchoďáku, kam hrozně toužila Aneta zajít, protože jí kdosi řekl, že to tam mají velice levné. Primark pro ni byl ale hrozným rozčarováním, jelikož to byla neskutečná hrabačka podobná vietnamským obchůdkům, narvaná lidmi tak moc, že se v ní pomalu ani nedalo projít.
Ve First Out sice už Bára i Karla byly, ale s nimi i spousta jiných, naprosto neznámých anglicky hovořících lidí, tudíž nás Bashi vzala na průzkum Shoreditch, tedy té čtvrti, kde jsme bydlely, a posléze i do podniku Hoxton Square Bar, kde jsme pily vcelku ucházející brooklynský ležák. A nebýt menšího trapasu při vstupu do tohohle kulturního zařízení (vstup byl pro starší osmnácti let, jenže já u sebe samozřejmě žádné ID neměla, jenom kartičku zdravotní pojišťovny, kterou mi ten vyhazovač u dveří moc vzít nechtěl…), bylo by to tam až na ten hluk docela fajn. Cestou na byt nám Bára koupila housku s lososem, místní specialitu, v jedné malinké pekárně, přičemž ve frontě tam s námi stál i jakýsi ošklivý mládenec s nerdovskými brýlemi a kudrnatou patkou – který se ovšem velice líbil Anetě. Nemáme holt stejný vkus :).
Mimochodem, než jsme šly spát, Aneta opět litovala toho, že si nekoupila černé botičky místo těch fialových.

. . .

ČTVRTEK – 6. srpna 2009
Milý deníčku!
I ve čtvrtek jsme vstávaly brzy, protože jsme si předchozí večer domluvily s Bashi, že nás provede po Shoreditch a ukáže nám místní obchůdky, z čehož jsem měla tak trochu předem osypky, protože já na nakupování, natož na bezcílné procházení butiků moc nejsem. Bára nás provedla po místních sekáčích a obchůdcích, ve kterých nyní letí tzv. „vintage móda“, takové to obnošené retro, a Aneta toho využila ihned ke koupi rozkošné jasně rudé kabelky. Mně se zase podařilo zaskórovat v jednom velmi podezřelém podniku, ve kterém jsem objevila naprosto úžasné Star Wars akční figurky z epizod 4 a 5, přičemž jsem si koupila Luka Skywalkera, Hana Sola a princeznu Leiu, a připadala jsem si jako naprostý freak – a až později jsem se dozvěděla, že jsem v onom podniku největším divňoušem nebyla, jelikož mladý rozevlátý prodavač v kraťasech měl červeně nalakované nehty na nohou. Nu a na bleším trhu jsem si zase pořídila naprosto unikátní komiks The Empire Strikes Back, zatímco Aneta fešáckou brož. Podle toho je jasně vidět, že Aneta je spíše normální holka, zatímco já ujetej fanoušek Star Wars :)).
Vzhledem k šílenému vedru, ve kterém se opravdu nedalo chodit rozpálenými ulicemi, jsme se vrátily na byt. Bára nám v dobré vůli koupila pivo, dobré irské Magners, které chutná spíše jako mošt, ovšem při otevírání jí vypadlo z ruky, rozbilo se, a o střepy se pak ubohá Bashi pořezala. Pomohly jsme jí s Anetou ten nepořádek uklidit, a jakmile jsme měly jistotu, že nevykrvácí, zamířily jsme si odpočinout, abychom navečer mohly zase vyrazit do víru velkoměsta. Zapadly jsme do pokojíčku a řádně prodrbaly Lapiduch, na nikom jsme nenechaly nitku suchou :).
A protože se zatáhlo, opět jsme naskočily na doubledecker směrem na Oxford Street. V HMV pak San skórovala – koupila tři trička, všechna s motivem Star Wars, dvě pro sebe, jedno pro Nikolase, a Aneta zase zaskórovala v japonském Uniqo, kde si pořídila gaťky, a v Topshopu, kam jsme šly pro jednu košili, kterou si tam Aneta vyhlédla už v úterý. Opět kostkovanou. V kombinaci s těmi hnědými riflemi ta košile vypadá děsně Aljašsky, jak říkám, už jí chybí jen taková ta mývalí čepice Davyho Crocketta :). Jakmile jsme ale vylezly z obchodu, zjistily jsme, že lije jako z konve. Byla jsem nadšená, že je konečně to pravé londýnské počasí, a i přesto, že jsme měly deštník, byly jsme během cesty do Hamleys docela promočené, jak jsme se tak čvachtaly těmi loužemi. V Hamleys jsem koupila pumprlíka s máslovými sušenkami, a pošprechtila s mladým prodavačem – samozřejmě jsem si vybrala věc bez cenovky i bez čárového kódu a on z toho byl tak nějak roztomile bezradný a omlouval se mi, takže jsem ho musela nějak rozveselit… třeba svou lámanou angličtinou.
Venku ale déšť trval a dokonce stále sílil, proto jsme se rozhodly na byt zase vrátit. Jenže to by musel jet autobus. Na Oxford Street byla hodinová zácpa, řada doubledeckerů jako kdyby byla snad nekonečná, a když jsme se konečně dočkaly, v tom našem buse číslo 8 s námi jel jakýsi „divoch“ – snědý mladík, do půl těla nahý, s dlouhými umolousanými vlasy, který neustále hulákal a zpíval… což bylo neuvěřitelně otravné. Na byt jsme se vrátily celé unavené, Aneta dokonce s napůl polorozlepenými botičkami, a zatímco si je sušila novinami a zkoušela nový outfit, já povečeřela sushi a schovala se za gauč. Aneta mě nemohla najít a tuze jsme se nasmály. Ale ne zase tak moc.
Načež Aneta přestála infarkt a opět litovala, že si nekoupila místo fialových botiček ty černé, protože teď se jí ty černé rozpadnou a ona nebude mít žádné neutrální botky ke svému novému aljašskému stylu.

. . .

PÁTEK – 7. srpna 2009
Milý deníčku,
tak už se nám to začíná krátit.
Budík mě dnes vzbudil opět o půl desáté, a protože jsem si předchozí večer změnila jeho vyzvánění, ráno mne vyděsil zvuk alarmu při biologické havárii docela slušně. Ale vstala jsem poměrně čile, protože jsme měly docela nabitý program – a začaly jsme slavným britským muzeem. Tam jsme si prohlédly převážně Egypt a Řecko (kde jsme – marně – hledaly hanbaté vázy), mnoho toho nafotily a leccos nakoupily (přičemž já jsem zde měla největší radost z modrého plyšového hrocha pro mamku, která hrochy sbírá). Venku mne pak čekalo další zklamání – slavné londýnské fish & chips, které jsem měla v plánu ochutnat, mi přišlo za šest liber trochu dost, a proto jsem doufala, že ještě nějaké levnější cestou potkám. Ale protože hlad se hlásil poměrně neúprosně, koupily jsme si opět sendviče a pěkně je poobědvaly v parku u kaderály St. Paul. Po kovovém Millenium Bridge (ano, to je ten, který zničili v novém Harry Potterovi Smrtijedi) jsme zamířily do Tate Gallery. Na mostě jsme zjistily, že z jedné strany nádherně vidíme na Tower Bridge kdesi v dálce, a z druhé strany máme výhled na dům, kde dříve bydlel Patrick Wolf – a Jerome byl tak nešťastný, že se s taťkou minul, až se vrhnul z mostu do rozvodněné Temže. Aneta sice navrhovala, že se vydáme přímo k tomu domu a budeme hledat Patrickův zvonek, ale já kategoricky odmítla, protože jsem byla přesvědčená, že když se Patrick odstěhoval, zcela logicky si jmenovku ze zvonku už dávno sundal.
Tate Gallery, tedy galerie moderního umění, mne nijak zvláště nenadchla, a jelikož ani Aneta nebyla z obrazů zde vystavených zrovna odvázaná, vyrazily jsme k Tower Bridgi, vzdálenému několik kilometrů. Šly jsme podél Temže a jaksepatří jsme si tenhle slavný most nafotily ze všech stran, navíc se protrhala oblaka a nakonec dokonce začalo svítit i sluníčko, takže jsme se po cestě opravdu vyblbly i s Jeromem (Aneta s ním natáčela dokumentární film a já se zkrátka nikdy nedokázala udržet, abych pokaždé nevyprskla smíchy). Jakmile jsme dorazily k Toweru, bylo už kolem sedmé a tudíž zavřeno, navštívily jsme tedy alespoň obchod se suvenýry a znovu zaskórovaly, i když tedy ani tentokrát jsem se nenechala zviklat na fish & chips za šest liber. Jen tak projíst skoro dvě stovky se mi zkrátka nechtělo, to jsem radši utratila ty penízky za dárečky pro lidi, které mám ráda :).
Cestou na byt jsme se ještě jednou stavily v Tescu, doma se najedly (Aneta si koupila naprosto ohavnou věc zvanou Marmite, kterou Patrick Wolf z nějakého záhadného důvodu zbožňuje, a dává si ji do čaje, přestože je slaná a chutná jako sójová omáčka – pro zajímavost tady je k vidění promo materiál nafocený Anetou, libo-li), natočily dojemné video s Jeromem, který stále marně hledá tátu, a zcela vyčerpané šly na kutě.

. . .

SOBOTA – 8. srpna 2009
Milý deníčku,
sobota pro nás byla posledním normálním dnem v Londýně, což bylo docela depresivní a nejspíše to bylo znát i na našich náladách. Ostatně, není ani divu, po týdnu stráveném v mé otravné přítomnosti by měl ponorkovou nemoc naprosto každý ;).
Po snídani jsme s krátkou zastávkou v Tescu zamířily opět do Primarku, kde si Aneta koupila levné botičky místo těch promočených (které bez jakéhokoliv dojemného rozloučení pohřbila do odpadkového koše), a já si udělala radost rozkošným baretem s anténkou, a poté jsme vyrazily na slavný Notting Hill, kde dnes měly být – alespoň podle Báry – jakési trhy. Dorazily jsme na místo, ale nemohly jsme to samozřejmě nikde najít, i přesto, že jsme se držely davu. Nakonec jsme zkusily jít na druhou stranu než původně a konečně jsme trhy objevily: byla to spousta malých krámků po ulicích, plných zbytečností a antikvariátového zboží, které nás okamžitě okouzlily. Zaskórovaly jsme tam obě, když jsme koupily ještě nějaké ty zbývající dárečky – například naprosto kouzelné hrníčky s doubledeckery za více než lidovou cenu.
Na oběd jsme hodlaly jít do jakéhosi parku poblíž Notting Hillu, ale bohužel se nám to nepovedlo nalézt ani podle mapy. Nasedly jsme tedy na jeden autobus a zamířily do Kensington Parku, což je část slavného Hyde Parku, konkrétně ta část, kam údajně chodí Patrick Wolf se svým přítelem Williamem souložit :). Aneta hledala v trávě roztroušenou „Patrickovu božskou manu“, od čehož jsem se rázně distancovala, a vesele jsme se tam fotily i s Jeromem. A bylo to fajn.
Než jsme se vrátily na byt, opět jsme šly nakoupit do Tesca nějakou tu večeři, ale vzhledem k tomu, že nějak nejezdily autobusy, my musely ťapat pěšky, já byla unavená a nevrlá, a zapracovaly trochu nervy… no, to zkrátka už tak moc fajn nebylo, každopádně to brzy vyšumělo, a při večeři bez chuti (kdybych si nedochutila těstoviny krevetami, bylo by to vážně naprosto o ničem) hned zase panovala naše obvyklá rozvernost. A protože Bashi byla kdesi s přáteli a její obrovská televize ležela ladem, zapnula jsem si na DVD Dark Knighta, druhý díl k novému Batmanovi. Pustila jsem si jenom ty nejlepší scény (tzn. přeskakuju zbytečné „kecací scény“), ovšem i tak, než jsem se dokoukala, Aneta už spala.

. . .

NEDĚLE – 9. srpna 2009
Milý deníčku!
V neděli jsme nedělaly vůbec, ale vůbec nic. Vzhledem k tomu, že následující den jsme měly odjet nazpět do Česka, krátce poté, co jsme vstaly a snažily se dojíst veškeré zbylé potraviny, pokoušely jsme si sbalit. Nevím proč, ale i když se mi původně všechno pěkně vešlo do batůžku a do menší cestovní tašky, teď jsem zkrátka nemohla přijít na způsob, jak to tam všechno vměstnat. Několikrát jsem to musela přerovnávat, abych to jakž takž nacpala do svých zavazadel, ale beztak mi bylo jasné, že k tomu všemu ještě budu muset mít i igelitku do ruky. Úžasný, budu vypadat jako trhovkyně.
Jedinou aktivní činností, ke které jsme se za celý den vzmohly, byla výprava do Tesca a následné nakoupení sendvičů na cestu do Prahy. To samozřejmě také nebylo jenom tak, protože polovinu odpoledne jsem spokojeně prospala v rámci čerpání sil na zítřek, a Aneta si četla jednu Bářinu knihu, takže než jsme došly do Tesca, už tam zavírali. Musely jsme tedy vzít zavděk menším Tescem Express, přičemž jsem měla v plánu zbavit se veškerých drobných, ovšem místo toho se mi podařilo rozměnit si ještě víc. Všechno bylo proti mně. Alespoň jsem si cestou vyfotila vtipné reklamy na pojištění s rockerem Iggy Poppem, zdobící doubledeckery, které mne totálně okouzlily :).
A protože večer se nám ještě nechtělo jít spát, Aneta si kreslila veselé komiksy, a já zevlovala, vymýšlely jsme spolu alespoň Mezisvět, to RPG na mé fórum…, ačkoliv mně je velmi proti srsti mluvit o něčem, co mám vymyšlené, co chci psát. Vždycky mi přijde, že jakmile to vyslovím, působí to hrozně hloupě a trapně, a to i když jako psané slovo to potom může fungovat. Divný.

. . .

PONDĚLÍ – 10. srpna 2009
Milý deníčku,
už od rána jsem byla nervózní jako sáňky v létě. Nadopovala jsem se kofeinem, posnídala, a už bylo skoro na čase vyrazit na Victoria Green Line Station. Ach jo, nesnáším ten stres před odjezdem, tím spíše, že jsem měla tolik tašek, o které jsem se musela starat během cesty městskou hromadnou dopravou. Připadala jsem si s nimi hrozně neohrabaná, protože byly hrozně těžké a blbě se mi nesly. Stejný problém ostatně řešila i Aneta, proto jsme se každou chvilku zastavovaly a přerovnávaly své neforemné cestovky. Na nádraží jsme ale dorazily včas, úspěšně se nalodily do autobusu (přičemž já měla velkou radost z faktu, že jsme byly umístěné kousek od toalet), a vyrazily směrem k rodné zemi.
Z předchozí jízdy eurotunelem jsme byly poučené, že zdejší záchodky nejsou nejvhodnějším místem, kam si odskočit, přesto však potřeba je potřeba a znáte to, větru, dešti neporučíš, takže jsme opět vyrazily ve vagónku najít záchody. Protože jsem se ocitla ve velení, vedla jsem nás do zadní části vlaku, ale ten byl naprosto nekonečný, takže jsme se na to po chvíli nikam nevedoucího tápání vykašlaly, a já šla čůrat až ve Francii. Alespoň ty filmy nám pouštěli zajímavější než cestou do Anglie – rozjezd byl s mou oblíbenou pohádkou S čerty nejsou žerty, poté s Menzelovými Postřižinami, pak nám vysílali Tajnosti, následoval jakýsi nic moc thiller s Anthony Hopkinsem, a nakonec Zloděj životů s Angelinou Jolie.
A potom se šlo spát. Nebo se spíš o spánek pokoušet.

. . .

Úterý – 11. srpna 2009
Milý deníčku!
Do Prahy jsme s Anetou a se Student Agency žluťáskem dorazily o půl páté ráno. Aneta sice nadhazovala cosi o dalším vlahém ránu, ale já v tuhle hodinu opravdu nemám smysl pro humor, takže jsme se rozloučily, počkaly si na tramvaje, a rozjely se domů, kde jsem konečně mohla spokojeně dospat ten šílený spánkový deficit. Schrupla jsem si vydatně, pospala jsem si až do pozdních odpoledních hodin, a když nad tím tak přemýšlím, to, co jsem dělala poté, se už vůbec naší slavné „Londýnské mise“ netýká.
Takže můj závěr? Byla to naprosto úžasná akce, za kterou ještě jednou velice děkuji Anetě, a moc doufám, že si to zase někdy (brzy, pokud mě tedy Aneta ještě nemá plné zuby 🙂 ) zopakujeme :).

Fotky mají copyright by má maličkost a Aneta (její fotky poznáte snadno, ty lépe vypadající pochází z jejího Olympusu 🙂 ).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *