Trip to USA 2022: Mise Kalifornie

Podruhé za velkou louži, podruhé na americkou Star Wars Celebration i blízkých zábavních parků… a samozřejmě také průzkum okolí. Tentokrát na šestnáct akcí nabitých dní a zase to bylo v duchu mého životního motta „zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je intenzivní“. Ale ne, to bych přeháněla. Tohle sice bylo intenzivní, ale především dobré. Na rozdíl od minulého výletu jsme si to totiž lépe rozložili a měli čas poznávat krásy LA.

Sestava:
– já – beze mě by to nešlo, to je jasné. Fanynka animáků od Disneyovek, Hvězdných válek… a milovnice výletů a cestování, i když z toho má nervy x týdnů předem. A taky trpím akutním orientačním nesmyslem. To je naprostý opak orientačního smyslu :). Vlastně jsem schopná se ztratit v momentě, kdy se otočím na patě. Asi je to moje podivná a rozhodně nijak záviděníhodná superschopnost…
– Brňáci – do této kategorie spadá moje nejlepší kamarádka už od dětství Bossi a její manžel Blair, kteří společně již od dob studií na vysoké škole žijí v Brně. Blair je bez přehánění všudezdejší a zároveň také velitelem kostýmové organizace Rebel Legion – Lion Base, a Bossi je zase machr přes kostýmy a zkušená překladatelka, co vždycky pomůže, když mi dojde moje omezená slovní zásoba a začnu bezradně koktat… nebo ještě bezradněji mlčet.
– Valach – Blairův bratránek Roman, který sice není ani Disney freak, ani Star Wars fanatik jako my, ale zase nezkazí žádnou legraci. Je z Valašska, takže s sebou měl zásobu slivovice. Já si ji spletla s vodou a namíchala si s ní přesladkou americkou limonádu… no, ten šok, když jsem si pak nic netušíc zavdala pořádný doušek ve snaze dodržovat pitný režim, bych nikomu nepřála :D.

Vypisovat sem, co jsme přesně kdy dělali, by bylo o ničem. Deníček jsem si sice poctivě vedla během celého svého pobytu v Kalifornii, ale zveřejnit ho v jeho syrové podobě opravdu nemůžu. Občas se totiž nechám strhnout emocemi a je to pak… ehm, nereprezentativní XD. Napíšu sem alespoň pár postřehů.

Nejzákladnější je hlavně tento: že Amerika je zemí stereotypů. Těch nejklasičtějších, co znáte z filmů, ale nevěříte, že je tomu tak doopravdy. Žluté školní autobusy, co vozí nešťastnou drobotinu každý všední den do školy. Všudypřítomné taxíky a americké vlajky. Hydranty, ze kterých kape voda, a vy jen čekáte, kdy vytryskne ven a kolem ní se seběhne smečka dětí. Podniky, v nichž si objednáte palačinky s javorovým sirupem a servírky vám neustále dolévají kafe. Automat na kostky ledu na chodbě hotelu, kam si můžete v jakoukoliv denní i noční hodinu zajít s kyblíčkem a dát si chladit třeba šampaňské. Skupinky mladých Amíků, co na plážích z papírových pytlíků „nenápadně“ popíjejí alkohol. Věčně nadšení a družní Amíci, co se s vámi dají jen tak do řeči, třeba jenom proto, aby vám pochválili šaty nebo tričko.

Anaheim, kde jsme trávili nejvíce času, měl jedno nepříjemné specifikum: naprosto a zcela nevyzpytatelné počasí. Ráno opar a dusno, přes den horko a nemilosrdně spalující slunce, navečer chladno, až drkotáte zuby. Kromě toho všechny budovy a hotely mají neustále puštěnou klimatizaci, a z toho věčného běhání mezi horkem a zimou jsme pak měli všichni připečenou kůži a jednodenní, maximálně dvoudenní chřipečku.
Kompletní galerii jsem dala na Rajče.

Star Wars Celebration
– nejlepší Celebration, jakou jsem kdy zažila, zůstává ta v Londýně. Ale pořád to byl v Anaheimu podstatně menší stres než v Orlandu. Jak jsme si to tam užili tentokrát? To jsem pro vás sice shrnula, jelikož je to ale vypravování poněkud delší, do speciálního článku, ale ještě není úplně zpracovaný, takže… stay tuned, jak říkají cool děcka ;).
– ve stručnosti pro ty, co to až tak nezajímá: úžasné panely o chystaných hvězdnoválečných projektech, na vlastní oči viděné hvězdy hollywoodského nebe i filmoví tvůrci, co stojí za aktuálními Star Wars seriály a filmy, na vlastní uši slyšený minikoncert bezkonkurenčního Johna Williamse, splněný sen v podobě focení s mým nejoblíbenějším hercem na světě (řeč je samozřejmě o Ewanu McGregorovi, o kom jiném 😉 ), a lehká lítost, že jsem s sebou neměla žádný kostým. Na druhou stranu… potit se tam v armoru se mi po zkušenostech z Floridy opravdu nechtělo.
– má druhá a se vší pravděpodobností také poslední americká Celebration v podstatě splnila má očekávání, v něčem více, v něčem méně, a já si uvědomila, že se možná daleko více než na setkání se stejně naladěnými pošuky (tady opravdu nebyly žádné ty internetové fňukny, co jsou přesvědčené, že jim filmy 7-9 zkazily dětství a Star Wars pro ně skončily v momentě, kdy je koupil velký zlý myšák neboli společnost Disney, takže plní sociální sítě svou nenávistí) těším na to ostatní, co nám prosluněné Los Angeles nabízelo. Jenže… jsem si to vysnila většinou dost jinak.

Hollywood
– velké těšení a ještě větší zklamání. Nic totiž není takové, jak si představujete! V tomto případě rozhodně neplatí, že je všechno jako ve filmech. Tak třeba slavný nápis Hollywood na Mount Lee? Je na něj sice krásně vidět z Griffith Observatory, jak se dočtete ve všech průvodcích, ale nikde vám už neřeknou, že blíž se prakticky nedostanete… a tak z Hollywood Sign uvidíte jen rozmazaný bílý flek v dáli.
– na druhou stranu, od Griffith Observatory (do níž jsme se nedostali, jelikož byla bohužel zavřená) je nádherný výhled na Los Angeles. Až v momentě, kdy se pod vámi objeví to obří mraveniště plné rovných ulic, si teprve uvědomíte, jaké je to velkoměsto. A to, že je svět malý, vám dojde v okamžiku, kdy se vracíte od observatoře kolem tunelu, co hrál docela důležitou roli ve filmu Návrat do budoucnosti, a kolemjdoucí týpci na vás začnou česky pokřikovat výsledky hokeje. My máme na taková setkání s krajany prostě podivné štěstí :).
– Walk of Fame, tedy ony slavné hvězdy patřící hercům, zpěvákům a jiným celebritám na chodníku před TCL Chinese Theatre? Zklamání číslo dvě! Jde totiž o docela obyčejnou zaplivanou ulici plnou dlaždic se slavnými jmény…, které nikoho nezajímají! Všichni po nich chodí sem a tam, a nikdo z nich není paf. Patrně jenom když zde dostane hvězdu někdo nový, vše se zde opentlí a na fotkách to pak působí daleko načančaněji. Větší! A honosnější! Tohle byl trapas.
– a otisky dlaní a bot slavných celebrit před Chinese Theatre? Zklamání číslo tři! Tedy, jsou tam a je to boží, můžete si třeba porovnat velikost nohy s Arnoldem Schwarzeneggerem či velikost ruky s Meryl Streep, jenže zase, turisti po tom přecházejí zcela lhostejně, a vyčíhnout chvilku, aby se daly alespoň některé otisky vyfotit, nebylo jen tak. Kromě toho navíc probíhalo promítání filmu Top Gun: Maverick. O premiéru nešlo, k té došlo už pár dní před, ale i tak tam byl přes otisky položený červený koberec, před kinem se to hemžilo cosplayery v kožených bundách a s brýlemi ve stylu osmdesátkových „pilotek“ zrcadlovek, a štáb tam s nějakými – pro nás neznámými – lidmi dělal rozhovory. Atmosféru to však mělo a jsem ráda, že jsem tohle slavné místo mohla vidět na vlastní oči.

Santa Monica
– vybrat si americký svátek jako den, kdy navštívíte pláž, je poměrně blbý nápad. Je tam totiž hlava na hlavě! Na druhou stranu, když jsme se ptali místňáků, kdy je vhodné dojet na pobřeží, aby se nám podařilo urvat dobrý flek, bylo nám řečeno, že prý co nejdříve. Trvalo nám, než jsme vyrazili, jelikož nachlazení z klimatizace se každý den projevilo u někoho jiného, a každý se s tím taky jinak popasoval (ano, někteří muži na rýmičku skutečně umírají 😉 ), a na místo jsme dorazili až cca v 11 dopoledne – a v obavách, že už nezaparkujeme. Jenže pro Amíky je „brzy“ patrně někdy jindy nežli pro nás Evropany. Začali se sjíždět až po obědě a my pak nevěřícně zírali na ty kolony zoufalých lidí, co se snažili udat vůz co nejblíž pieru (molu).
– i na pláži došlo na stereotyp: skutečně tam byli plavčíci v červených plavkách a s červenými plováky, co sledovali situaci ve vlnách, v ten den poměrně poklidných, z takového toho dřevěného domečku na písku jako z vystřiženého z Pobřežní hlídky. Taky jezdili po dunách teréňákem. Akorát teda jako Mitch Buchannon z nich nevypadal nikdo…
– oceán byl ledový a foukal od něj děsný vichr, a tak jsme si nějaké koupání rychle rozmysleli – přece jenom jsme byli stále nachcípaní. Tomu, abychom se v té nekonečné, slané nádheře alespoň smočili, jsme ale neodolali. Já osobně jsem ale zmlsaná z našeho bazénu na chatě, kde do vody nejdu, dokud nemá aspoň 30 stupňů ;).
– na Santa Monice je na pieru zábavní park, jednoduše nazvaný Pacific Park. Pro nás, zmlsané Disneylandy, ovšem těch pár kolotočů nebylo žádným lákadlem. Daleko více nás zaujal jiný fakt – na tomto molu končí slavná route (dálnice) 66.
– na pieru jsme konečně zašli do franšízy Bubba Gump Schrimp Company, odkazující, jak vám nejspíš došlo, na slavný film Forrest Gump. Kromě toho, kde jinde si dát plody moře, nežli u oceánu? Bylo to nadmíru stylové místo a já si tam dala výběr krevet, grilovaných, smažených, v těstíčku… a drink, po jehož vypití jsem si mohla nechat skleničku. Tu mám teď doma jako stylový suvenýr.

San Francisco
– do Frisca se jelo vypůjčeným Mustangem (rychlé, pěkné a s ajfounem spolupracující, ale jinak neskutečně nepohodlné auto…) a ve voze jsme strávili pár hodin v dychtivém očekávání toho, co uvidíme. No… neviděli jsme. Na San Francisko totiž padla jejich slavná mlha, jak jsme se dozvěděli z tamních informačních cedulí. Golden Gate Bridge jsme měli z větší části zahalený v bílé nicotě, a to i když jsme zkoušeli pohled na slavný most, co se v každém druhém katastrofickém snímku efektně bortí, zkouknout hned z několika vyhlídek. Musela jsem se tomu až smát, protože je to další věc, jakou vám v bijácích odehrávajících se v San Franciscu neukáží :). Mlha se rozestoupila alespoň částečně v průběhu dne, a i tak byla vidět ani ne polovina mostu. Nebylo nám zkrátka přáno, ale lepší něco než nic.
– ve Friscu, tedy ve městě jako takovém, jsou skutečně ty jejich bizarní kopce. Tramvají jsme ale nejeli a teď mě to trochu mrzí, protože se tam už nejspíš nikdy nedostanu a tuhle příležitost už nikdy nevyužiju.
– z pobřeží jsme viděli Alcatraz, malý skalnatý ostrov ležící uprostřed Sanfranciského zálivu v Kalifornii, na němž se nachází stejnojmenné vězení, ze kterého se údajně nikdy nikomu nepodařilo utéct. Tedy, ne úspěšně. Nebo alespoň ne oficiálně. Jak se dočtete na internetech, většinu trestanců, co se pokoušeli pevnost opustit, stráže ještě na ostrově zadržely… nebo je rovnou zastřelily. Alcatraz se nachází dva kilometry od břehu, a tak je během procházky po pláži krásně vidět.
– prošli jsme si i Palace of Fine Arts, tedy místo, kde se často natáčí. Nedivím se, jde o velice fotogenickou stavbu. Zdejší kopule dokonce posloužily Lucasfilmu coby paláce planety Naboo. A ano, když už jsme byli v tom Friscu, nevynechali jsme návštěvu kanceláří Lucasfilmu. To je pro všechny fanoušky Hvězdných válek prakticky povinnost ;). U slavné fontány se sochou Mistra Yody jsem si udělala asi bambilion fotek… a nepořídila ani jedno jediné video. Nechápu.

Disneyland
– v Disneylandu jsme byli během těch 16 dní několikrát, z toho jednou zcela neplánovaně – rozhodli jsme se totiž až na místě vynechat Universal Studios, jelikož Bossi a Blair jej již v minulosti navštívili a prý to nebyla dobrá zkušenost. Přestože na Floridě jsem byla z Universalu nadšená, dala jsem na jejich rady a dopřála si ještě jeden den na Batuu ;). Jaké to konkrétně tam bylo, to si můžete přečíst ZDE.
– navštívit Disneyland v den, kdy máte narozeniny, má své klady. Například dostanete zdarma speciální placku, kterou si připnete na hruď, a všichni tak vědí, že jste oslavenec. Každý je na vás proto neskutečně milý, nejenom cast membeři. Docela cizí lidé na mě pokřikovali „happy birthday“, když kolem procházeli, což mi přišlo zezačátku hezké, ale posléze už celkem cringy. Taky jsem se díky placce stala hledaným rebelem na Startours – během každé jízdy totiž ze skupinky návštěvníků vyberou jednoho coby špeha, kvůli kterému prchají C-3PO a R2-D2 i s celou posádkou Startours před Impériem / Prvním řádem. Celá naše skupinka hlasitě zajásala, když se má tvář objevila v datapadu v rukou Mistra Yody. Kromě mě, já se hrozně styděla :D.
– přestože jsou si všechny Disney parky dost podobné, například svým rozložením, v lecčem se liší. Mě zklamal hned příchod do parku – po Main Street totiž jak na Orlandu v Disneyworldu, tak v Paříži v DLP kráčíte vstříc nádhernému, velikému zámku. Jenže v Anaheimu je mrňavý! Jakože opravdu mrňavý! Údajně se měl ještě rozšiřovat, ale po smrti Walta Disneye skončil tak, jak byl. Krpatý.
– Disneyland se zde dělí na dva parky, klasický Disneyland Park a pak Disney California Adventure, což je něco jako Hollywood Studios v Paříži. Každý pak má v sobě jednotlivé světy, mnohem více ale vymazlenější než v Evropě. Výše zmiňovaný Star Warsový Spitfire Outpost, komiksy od Marvelu inspirovaný Avengers Campus, nebo třeba Radiator Springs ve stylu filmových Autíček.
– oproti evropskému Disneylandu mají v USA mnohem více show, nejenom závěrečný večerní videomapping na zámek i domy Main Street s ohňostrojem. Třeba epické World of Color promítané na tryskající vodu, působivou Electric Parade, co ve tmě působila málem až psychadelicky (a některé floaty, tedy určitým způsobem nazdobené vozy či postavičky, zářivě a blikavě psychadelické skutečně byly 😀 ), a dechberoucí Fantasmic, což byla kombinace ohňostroje, promítání a lodí s Disney postavičkami. Mnohem častější tu jsou i malé miniprůvody, show a „divadelní“ vystoupení v průběhu dne.
– v Evropě se nám taky nikdy nestalo, že by před branami do parku stál magor s transparenty, co vykřikoval, že je Mickey Mouse falešná modla, co podporuje čarodějnictví, a že všichni skončíme v pekle. To byl hodně zajímavý moment, chvíli jsme tam na něj pobaveně zírali. Ale ne moc dlouho, park i s falešnými modlami a čarodějnictvím byl zkrátka zajímavější a zábavnější ;).

Warner Bros Studio Tour
– Universal jsme sice vynechali, ale o Harryho Pottera jsme ochuzeni nebyli. Dopřáli jsme si totiž projížďku filmovými studii Warner Bros, pod které příběhy populárního obrýleného kouzelníka spadají. Ona tour zahrnovala nejenom projížďku studii, kulisami a částmi měst, lesů a chatek, co se v mírné úpravě objevily už v řadě filmů a nikdy byste to nepoznali, ale i kostýmů, rekvizit a filmových setů – třeba ze seriálů Přátelé či Teorie velkého třesku. Já osobně nemusím ani jedno, ale zbytek mé party si to v kavárně Central Perk nebo v bytě Leonarda a Sheldona rozhodně užil.
– projížďka autíčky po place byla skoro až edukativní a podporující známé tvrzení, že film je podvod. Nejvíc mne nadchnul asi desetimetrový úsek „pralesa“, v němž se natočila ona dlouhá a dramatická scéna v Jurském parku, kdy se džíp s hlavními hrdiny snaží ujet T-Rexovi. Jistě si to vybavíte, když to tak sledujete a nervozitou si koušete rty, máte pocit, že se ta honička odehrává na kdovíjak rozsáhlém úseku… a ono ne. Zaujala mě i banka, co byla už ve sto padesáti obměnách vyloupená. Filmové lokace byly v reálu zkrátka dost… jiné.
– podívali jsme se také na plac právě natáčeného seriálu o jakési roztleskávačce, respektive na část domu, kde hlavní hrdinka bydlí. Tam byl ovšem přísný zákaz fotit, jelikož to tam všechno skutečně právě vzniká. Až to pak uvidím na televizní obrazovce, určitě to poznám, tím si jsem jista :).
– některé části tour byly interaktivní, především tedy ty týkající se světa z pera J. K. Rowlingové. V učebně lektvarů mohl člověk například nachystat – překvapivě – lektvar, a když dodržel správný postup, rozhodně to poznal. O kousek dál byla možnost naučit se metat kouzla při boji s kouzelnickou hůlkou a mít u toho ty správné postoje, čemuž neodolal Blair s Bossi. Mohli jste si ale také vyzkoušet bydlení v přístěnku pod schody, zkusit si zalézt do kufru Mloka Scamandera, vytáhnout z květináče mandragoru a podobně.
– kompletní galerie zde.

Když to shrnu, bylo to náročné, ale nezapomenutelné. A protože jsem hlava děravá, co by nakonec přece jenom leccos zapomněla, tady to zůstane uchováno. Alespoň po nějakou dobu, než mi web zase spadne ;).

NEGATIVA
– zničený kufr. Minule mi zničili kufr někde během cesty na Floridu, ten nový málem nepřežil cestu do LA. Nebyla jsem v tom ale sama – Blairovi zničili velké zavazadlo během přesunů mezi letadly také, ale alespoň až na zpáteční cestě do Česka. Tomu mému poskoci na letišti urvali celé držadlo na boku, a tak s ním měli sami mnohem těžší manipulaci. Nechci si ani představovat, jak s ním museli vztekle házet…
– hned první den odřená a bolavá noha. Byť jsem obuv nepodcenila a tohle byly boty, které mne nikdy předtím nezradily, teď mi sedřely achilovky do krve. Jsem v tomhle ohledu prostě „klikař“. O puchýřích (a puchýřích, co měly puchýře) radši ani nemluvím, s těmi jsme bojovali snad všichni…
– hned druhý den jsem si spálila ramena. Vlastně se mi povedlo spálit se přes poloprůhledné tričko s puntíky, takže jsem měla v rudé kůži bílé fleky a vypadala jsem jak osoba s nějakou hodně divnou nemocí… Naštěstí jsem pak brzy zhnědla a barva překvapivě udržela až do návratu do Česka, to je u mě dost neobvyklé, většinou se totiž spálím, oloupu… a jsem zase nechutně bledá. Kromě rudého zbarvení mi půobením sluníčka vyskákaly nenáviděné pihy. Pihy mi nesluší a berou mě mory vždycky, když vidím na internetech tutorialy, jak si pihy nakreslit. Pravé pihy nejsou tak estetické!
– po jednom, maximálně po dvou dnech v jú-es-ej mne opustil můj foťák a zamířil do křemíkového nebe. To byla zrada, na svou PENku jsem spoléhala, a po zbytek dovolené jsem si musela vystačit s mobilem. I to byl důvod, proč jsem téměř nic nepostovala na sociální sítě – po těch vyčerpávajících dnech jsem obvykle neměla sílu probírat se těmi desítkami fotek. Na druhou stranu, mé Vivo fotí více než obstojně.
– většina mých fotek z výletu jsou selfíčka. Tak nějak jsme se moc nefotili navzájem. Nevím proč.

POZITIVA
– spousta kroků a spálených kalorií (což sice zní dobře, ale všechna ta kila nabraná vydatnou americkou stravou, ta už neshodím nikdy – představte si, že oni třeba servírují k hot dogu balíček chipsů a zelenina je u Amíků takřka sprosté slovo… na druhou stranu, v Disneylandu si můžete koupit jako svačinku chlazenou okurku nakladačku, nelžu vám 😀 ). Přestože jsme si na větší přejezdy půjčili auto, jinak jsme se většinou pohybovali pěšky.
– dobře zvolený hotel. Ten vybíral samozřejmě Blair, tata výpravy (terminus technikus vysvětlený v jednom z mých dřívějších článků). Byl v dochodové vzdálenosti od všech míst, v nichž jsme se pohybovali nejčastěji – cca 15-20 minut k Conventions Centre, kde se konala SW Celebration, cca 15 minut k Disneylandu, 5-10 minut k obchodům se smíšeným zbožím, v nichž bylo na minimálním prostoru prakticky všechno, od jídla až po elektroniku a léky. Vlastně mě zklamalo jenom to, že zde neprodávali střelivo. Tím by se potvrdil další stereotyp, ve který jsem doufala… a který v praxi neplatil. Ale možná že kdybychom navštívili podobné obchůdky, ale větší…? 😉 V hotelu byl každopádně bazén, kam jsme se často chodili po náročných dnech zrelaxovat, což bylo velice příjemné…
– spousta zážitků, spousta fotek, spousta videí a spousta cetek dovezených domů coby suvenýry. Ono to možná vypadá, že si pořád jenom stěžuji, ale víte co? Opak je pravdou :).