Trip to USA – třetí část: Postřehy, zajímavosti, poznámky

Vzhledem k tomu, že jsem se opět rozepsala a ve výsledku je to text dlouhý jako týden, rozhodla jsem se ustoupit ze svého původního plánu připravit pouze dva články, ale udělat ještě jeden, třetí, podstatně kratší a vše shrnující.

Ve stručnosti: zjistili jsme, jak důležité je mít správného tatu výpravy (terminus technikus, vysvětlen v článku o Disneylandu), že existují momenty, kdy není dobré škudlit (dyškerece nejenom v restauracích, ale i třeba v taxíku nebo v hotelu je samozřejmostí, jinak se zachází s těmi, co přidají pár dolarů navíc, nežli s těmi, co si nechají vrátit útratu do koruny, tedy do posledního centu), že žádná fronta pro nás už nikdy nebude dostatečně dlouhá, a že Amíci mají prostě úplně jinou mentalitu než my. V zábavních parcích se tam totiž neustále všem malým návštěvníkům opakuje, že jsou nejlepší, protože jsou Američané, že si musí věřit a pak dokážou všechno, mohou být kýmkoliv… Prostě takové ty kecy, co v reálném životě fakt nefungují, ale vedou k neochvějnému a především zcela bezdůvodně vysokému sebevědomí. Zprvu mi to přišlo úsměvné, postupem času… už tolik ne.

Hotely

  • Naše ubytování bylo fajn, ale poměrně daleko od výstaviště, kde se konalo SWC. Asi tak 20, 25 minut chůze. To sice nezní jako nějaká extra dálka, jenže je potřeba si uvědomit, že to bylo na Floridě, kde je přes den více než 30 stupňů ve stínu, všude svítí slunce a nikde žádný stín. A zkuste v tom spěchat na výstaviště v kostýmu! A navíc, až v poslední den akce jsme objevili zkratku…
  • Bossi s Blairem bydleli o dvě třídy lépe než my, v drahém hotelu hned naproti výstavišti, kde se SWC konalo. Nemuseli z něj ani vylézat, aby se dostali na con, stačilo přejít po lávkách důmyslně spojených s Exhibition Centerem. Měli velký pokojík (jemuž při dotváření kostýmu zaprasili koberec 🙂 ) s nádherným výhledem a dokonce i bazén. My bydleli v kutlochu v přízemí, kde byl nejvyužívanějším předmětem fén. A pozor, nebyla jsem to ani já, ani Sany, kdo jej proháněl několikrát denně – ale Luke. Dodnes mi není jasné, proč tomu tak vlastně bylo…
  • To, že náš pokojíček nebyl zrovna ztělesněný přepych, nám nevadilo. Nějaký luxus jsme beztak ani nepotřebovali, celé dny jsme trávili mimo hotel a vraceli se do něj až v noci, bolaví a na pokraji sil. Pak už jsme jen padli na postele a spali. Já vím, že to takhle zní, jako kdybychom tam podstupovali denně nějaký náročný vojenský dril, že to zní, jako že hrozně přeháním, ale nabitý program v kombinaci s tím vedrem byl prostě zcela vražedný. Ani jeden den jsme neměli na odpočinek a rozhodně to byla chyba, jelikož z naší únavy pramenila i jistá nasranost a docházelo ke zcela zbytečným hádkám.
  • Nedaleko našeho ubytka bylo také velké nákupní středisko Orlando Premium Outlets, kde bylo plno fajn obchodů, od Disney Store až po Victoria’s Secret. Tam se nakupovalo velice příjemně – jednak hned první den, kdy jsme „mapovali terén“, poté v den poslední, kdy bylo potřeba utratit poslední dolary. Leccos tam vyšlo mnohem levněji – například ono zmiňované dámské prádlo. V českých obchodech je tahle značka až absurdně předražená, tam bylo, jak se říká, za babku.

Cestování

  • Let do USA byl… dlouhý. Nekonečný. Pokud si to pamatuji dobře, trval asi patnáct hodin, samozřejmě včetně přestupů a čekání na letištích. Jenže na těch se člověk stejně nevyspí… Ale to ostatně ani v letadle. Během devítihodinové cesty přes oceán nás totiž letušky neustále cpaly jídlem a nabízely nám nápoje. Některé sušenky, co jsem si vzala jako suvenýr, jsem docela nedávno objevila ve svém bytě, když jsem něco hledala. Poživatelné už pochopitelně nebyly a putovaly do koše :).
  • Po nejbližším okolí Orlanda jsme se pohybovali pomocí městské hromadné dopravy. Její princip jsme po celou dobu nějak nepochopili, naštěstí řidiči s námi měli soucit, vysvětlovali nám, kde vystupovat, jak hlásit výstup, a tu a tam nám dokonce i odpustili koupi jízdenky – asi tam jsou na zmatené turisty už zvyklí. Celkově to ale působilo jako nějaká atrakce pro návštěvníky z jiných zemí, například znamení řidiči se dávalo zataháním za šňůru se zvonečkem. To jsme taky zprvu netušili, takže jsme naši zastávku nejednou přejeli…
  • Po Celebration jsme si půjčili auto. Parkoviště jsme platit nemuseli, bylo hned u hotelu, kde jsem spala se Sany a Lukem. To byla výhoda. Díky tomu jsme mohli zajet na výlet – dokonce jsme projížděli i kolem NASA Kennedy Space Center, tedy slavného vesmírného střediska, co je dnes spíše turistickou atrakcí. Tou dobou jsme byli ale už tak vyčerpaní, že jsme někteří ani nevylezli z auta, abychom se na ono slavné místo podívali zblízka.
  • Pokud si někdy v USA budete půjčovat vůz, nenechte se umluvit na jinou nabídku nežli tu, co jste si objednali. Luke, který šel auto vyzvednout, kývl na vidinu silnějšího motoru, a nás pak málem omylo, když jsme viděli tu cenu.
  • V Améru jsme rovněž se Sany propadly Unicorn Frapuccinu ze Starbucks. Naprosto geniální, sladko-kyselý drink, růžovo-modrý, se šlehačkou a zasypaný růžovo-modrými třpytkami. Ta chuť byla naprosto fantastická a velice mě mrzelo, že se tento drink vůbec do Česka nedostal.
  • Já, Sany a Luke jsme se vrátili do ČR o den dříve než Bossi s Blairem. Až na nějaké turbulence to bylo poměrně klidné cestování, jen přílet do Prahy notně pokazila skutečnost, že se Lukovi ztratily kufry. Zkrátka to, že cestujete se zavazadly, není zárukou toho, že s těmi zavazadly i docestujete. Lukův kufr zmizel někdy během našich dvou přestupů, v Atlantě nebo v Amsterodamu. Pro Luka to bylo mrzuté i proto, že měl ve svých zavazadlech uloženou bundu. Cestou jsme teplejší oblečení nepotřebovali, ale v hlavním městě mrzlo a jeho čekala ještě cesta do Ostravy. Nakonec jel do Moravskoslezského kraje jenom v tričku s krátkým rukávem, a kufr mu byl doručen druhý den. Sice až pěkně ke dveřím, ale s křížkem po funuse. Naštěstí ne doslova, ani to neodmarodil.
  • Poprvé jsem okusila jet lag. Zatímco pro příletu do USA jsme po náročné cestě šli prakticky hned po check inu v hotelu spát, takže ráno jsme se probudili čilí, návrat byl o dost horší. Prospala jsem skoro celý den a i tak jsem si připadala jako praštěná pytlem s pískem, takovým tím velikým, kterým se zabraňuje povodním.

Pláž

  • Jedním z cílů našich výletů po okolí byla Cocoa Beach, tedy jedna moc nádherná pláž. Oceán byl přesně tak studený, jak od oceánu očekáváte, někteří mí kamarádi byli ale u moře poprvé v životě, tak si to jaksepatří užívali a dováděli ve vlnách jako malí.
  • Co jsem ale neočekávala, bylo to, jak má bledá pleť, nezvyklá na jakékoliv delší opalování, zareaguje na zdejší slunce. Měla jsem s sebou sice opalovací krém s ochranným faktorem 50, takovým tím pro děti, co vytvoří na kůži bílý povlak a nesmyjete ho ani ve vodě, ale neochránil mne. Neskutečně jsem si spálila nohy, a to dokonce tak, že mi napuchly jako dva neforemné sloupy a nemohla jsem ani pokrčit kolena. Takovou bolest si nedokáže nikdo, kdo to nezažil, představit, tím spíš, že jsem druhý den pak měla absolvovat několikahodinovou cestu letadlem. Na přestupech mi Sany s Lukem vyprosili u nějakého prodejce s limonádami led a já si jím ty rudé špalky chladila.
  • Na Cocoa Beach se nám stala taky jedna kuriózní situace. Usadili jsme se na pláži, zvesela klábosili… a najednou se na nás otočila paní, co měla ručník položený nedaleko od nás, a nadšeně se zeptala: „Vy jste Češi? Tak to bych tady nečekala! Já jsem původně od Krumlova!“ A zvesela se s námi pustila do debatování. No, nečekala to ani naše skupinka. Jak moc je pravděpodobné, že se něco takového stane? Tohle se fakt může přihodit jenom nám…
  • Selfie rovnou z vln jsme ještě ten den poslali na sociální síť, a všechny naše kamarády, co sledovali náš trip do USA, tím pořádně namíchli. Přestože byla polovina dubna a nedlouho po Velikonocích, v Česku vesele sněžilo, zatímco my si stěžovali na vysoké teploty a Blair dokonce na úžeh. Já jenom na spáleniny. A to se nám přátelé smáli, že jsme na oné fotce všichni ještě úplně bledí. Jak rychle se to změnilo…

…no a tak dále

  • Zjistili jsme, že Američani jsou (tedy kromě přesvědčení o vlastní dokonalosti) hrozná čuňata. To, co byli schopni udělat za bordel v restauraci, to jsem v životě neviděla. Docela už chápu, proč se tam dávají v hospodách tak vysoká dýška – to je podle mě prostě za to, že to musejí ti chudáci uklidit. Americké podniky také nejsou dělané na klasické „nadlábneme se, dáme pivko a posedíme“, jak jsme zvyklí z tuzemska. Od toho jsou jenom bary. V restauraci dojíte, a sotva odložíte příbor a otřete si ústa ubrouskem, už na vás pikolík významně kouká, že by vám donesl účet.
  • V restauracích i fastfoodech jsme byli několikrát. Největším zážitkem byla asi návštěva frančízy Red Lobster, kde jsme okusili, a modří už vědí, mořské potvory. Blair tam z legrace laškoval s číšníkem, a ve chvíli, kdy ten přistoupil na hru, toho Blair začal celkem litovat a nestačil okázale předvádět svůj snubní prstýnek, aby si náhodou neudělal známost. Taky jsme tam šli do různých míchaných drinků a na závěr jsme si jako suvenýr odnesli skleničku. Neodcizili jsme ji, zaplatili jsme za ni, je tu součástí menu :).
  • Nevím, jak je to možné, ale v amerických filmech jsou všichni krásní a štíhlí. Většina Američanů, které jsme potkali, je ale tlustých. Neuvěřitelné množství jich je dokonce morbidně obézních, a ani neobtěžují se chodit – svá tlustá těla naopak převážejí na malých motorčičkách. Ty byly velice tiché a na conu s nimi tlouštíci jezdili dost neomaleně, takže se často stávalo, že do vás málem vrazili. Doufám, že se tento trend do našich končin nikdy nedostane, stačí, že v Praze otravují segwaye a elektrické koloběžky.
  • Obezitu Američanů si vysvětluji především tím, že tam nemají dobrou vodu. Chutná prostě hnusně. A všude, opravdu všude jsou automaty s limonádami. V zábavních parcích se daly jejich příchutě různě kombinovat, takže pak vznikaly bizarnosti ve stylu malinový Sprite nebo jahodová Fanta. Vše bylo příšerně přeslazené, ale byla žízeň a klasický sifon si člověk koupit nemohl, a tak jsme pili jenom tyhle hnusy. Po návratu domů jsem několik let (ano, skutečně let) nemohla Coca Colu ani cítit.
  • Na druhou stranu, Američané jsou možná buclatý, ale jinak velice družný národ. V Česku by nikoho jen tak nenapadlo začít se bavit s lidmi vedle sebe ve frontě, někomu jen tak pochválit tričko, šaty nebo účes. Kdyby na mě tady zčistajasna začal mluvit cizí člověk, nastříkám mu do obličeje pepřák. V USA byla taková komunikace však zcela běžná a bylo to vlastně docela milé.
  • V životě jsem nebyla tak unavená a vyčerpaná jako po téhle dovolené. Ani výlety do Disneylandu, kdy se člověk po celé tři dny nezastaví a nikde si pořádně nesedne, nás na to nemohly dostatečně připravit. Už po prvním dni v Orlandu jsme si zničili nohy, ke konci pobytu jsme už mleli z posledního.
  • Zjistila jsem, že můžete mít puchýře na puchýřích. Nikdy jsem neměla tak zrasované nohy jako na Floridě. Bylo to ovšem i proto, že jsem si s sebou kromě tenisek vzala jenom své oblíbené černé botky, co jsou hrozně pohodlné… jenže jsem se při balení přehmátla a vzala si jednu černou botku levou a druhou úplně jinou, šedou. Ale taky levou. Nosit se to pochopitelně nedalo – věřte mi, že jsem byla tak zoufalá, že bych klidně nosila jednu botu takovou a druhou makovou. Koupila jsem si tam alespoň jakési balerínky a žabky, které jsem pak vyhodila, a speciální gelové vložky do bot, ale už bylo pozdě. Pokud někdy korona pomine a bude se zase moct cestovat na akce, řádnou obuv s sebou už nikdy nepodcením. I když je to klišé nad klišé, chybami se člověk opravdu učí…
  • Jak jsem zmiňovala v minulém článku, z neustálého přecházení z klimatizovaných budov do venkovního horka jsem měla už zhruba čtvrtý den rudé oči jako angorský králík (které jsem si pak na fotkách musela vyPhotoshopovat, vypadalo to totiž vážně hrozně 🙂 ). Skoro jsem měla strach, že mám zánět spojivek, a tak jsem si pro jistotu pořídila zklidňující kapky. Díky tomu jsme zjistili, že věci, co v ČR seženete leda v lékárně, v Améru mají i ve večerce. A to bylo rozhodně pozoruhodné. Inu, jiný kraj, jiný mrav…

Zkrátka jak říkám, nejlepší, a zároveň nejhorší dovolená mého života :)).

Fotky mapující „to všechno ostatní“ najdete zde: