Disneyland Paris 2021: Božoboží Marvel hotel

První zářijový týden byl moc fajn: Vypravila jsem se totiž s přáteli do Francie. Modří už tuší – do pařížského Disneylandu. Tradice se musejí dodržovat, a tak se snažím navštěvovat tohle “nejšťastnější místo na světě” každý rok. Pokaždé je to totiž docela jiné!

Tentokrát jsme bydleli v nejnovějším hotelu, a bez jakéhokoliv přehánění mohu říct, že Disney’s Hotel New York: The Art of Marvel je pro všechny milovníky komiksů dechberoucím místem! Připadat si jeden víkend jako (Disney) princezna v lepšopokoji* s nádherným výhledem na Disney Village za to rozhodně stálo.
Už třeba ten příjezd do hotelu – a vlastně i odjezd. Jako v hollywoodských filmech. Pikolík naložil kufry, opatřil je visačkami, a než jsme zvládli check-in, už byly pěkně uložené na našem pokoji. Další pikolík zatím odvezl zaparkovat náš vůz, klíčky si ponechali v úschovně. Nebyl problém ani o něco později, kdy si jeden z nás chtěl něco vyzvednout v kufru – stačilo nahlásit číslo pokoje (a zamávat “kouzelnou kartičkou” dokazující, že máme mít garantovaný lepšopřístup).
Ubytování samotné? Luxus vymazlený do posledního detailu. Nejenom stylové dekorace a obrazy, jemně hrající swingové variace na známé melodie z Marvelovek a interaktivní televize zabudovaná v zrcadle jako z blízké budoucnosti, ale i třeba tematická mýdla nebo župánek s papučemi, které si pak člověk mohl odvézt jako suvenýr. Teda jen ty papuče, u županů byla prosba, aby se nekradly – v hotelovém obchůdku se suvenýry se ale daly zakoupit.

Blair pak prohlásil, že odnynějška budeme na výpravách do DLP vždy využívat tyhle dražší hotely. V rámci našeho balíčku, který jsme si zakoupili, bylo totiž nejenom ubytování a vstupné do obou parků včetně early accesů před oficiální otevírací dobou, ale i snídaně, “čaj o páté” a nárok na uvítací koktejl, jenž se dal využít jak v hotelu samotném, tak i v určitých podnicích DLP. Když se to propočítá, věřte tomu nebo ne, všechno dohromady to nakonec vychází velice výhodně.
Co se welcome drinků týče, měli jsme jasno – chtěli jsme je ozkoušet v hotelových barech. Byly rovnou dva: “denní” Bleecker Street Lounge, stylizovaný do sídla Doktora Strange, a “večerní” Skyline Bar. Zatímco v Bleecker Street převládaly nealko drinky a člověk si zde mohl objednat i nějaké to jídlo, ve Skyline Baru se chodilo posedět spíše nad koktejly. Tehdy se ve mně, doteď to nechápu, probudil dobrodružný duch. Chápete ve mně, ve staré konzervě! Zatímco mí společníci nikterak neriskovali a šli do toho, co znělo jejich uchu nejbezpečněji, já z nějakého záhadného důvodu experimentovala.
Carrot Cake Juice v Bleecker Street byl ještě v pohodě. Kombinace mrkvového a ananasového džusu, řeckého jogurtu, oříšků, skořice a muškátového oříšku, podávaná se syrovou mrkví, mi vlastně i chutnala – byť jsem závistivě pokukovala po Mystic Glow Cocktailu, co si dal Blair s Romanem. V jejich skleničce totiž svítila kouzelná kostka ledu, zatímco já chřoupala svou mrkev. Stejně tak jsem žasla i nad Bossiiným elixírem, jenž vzniknul téměř až alchymistickým smícháním dvou tekutin podávaných ve stylových baňkách.
Ve Skyline Baru to už bylo divočejší. Tedy, první drink nazvaný Cosmic rozhodně nebyl krokem vedle. Ovocná chuť, hodně ledu, nic v něm sice nesvítilo, ale zato hezky zahřál na hrudi. I to mi možná dalo kuráž poručit si Orange Soul Martini Coctail. Já se tedy ptala servírky, zda je to dobrý nápad, zda je to doopravdy chutné, ale ona mi tvrdila, že ona si to dává. Mno. Whiskey Jack Daniels se slaninou, pomerančovým džusem, mangovým pyré, medovým likérem a syrovým bílkem (ano, čtete dobře 🙂 ), to už bylo zážitkové. A zážitky přece nemusejí být dobré, ale intenzivní! Na chuť té podivnosti jsem si musela zvykat, a pochutnávat jsem si na ní začala až docela v závěru.
Skyline bar měl ještě jedno originální specifikum. Místo oken zde byly nainstalovány obrovské obrazovky, které budily dojem skutečných oken s výhledem na New York. Se Stark Tower, na které tu a tam přistával quinjet, jindy se za oknem mihnul Spider Man anebo proletěl Iron Man. Bylo to ohromně atmosférické a většinou se jen málokdo v tyto okamžiky ubránil nadšeným výkřikům. Jen málokdo ale stihnul tyto okamžiky natočit, jelikož se na obrazovky nevracely tyto sekvence nějak pravidelně, ale ve velice náhodné časy. Na fotkách to rovněž nevyzní tak kouzelně, jak to vypadalo v reálu, což je velká škoda.

V hotelu bylo i několik restaurací. My vyzkoušeli Downtown Restaurant, kde by v normálním světě, v němž nikdy nebyla pandemie viru covid-19, byl bufet se švédskými stoly a s “all you can eat”. Takhle jsme si jen poroučeli jednotlivé chody a ty nám donášeli pikolíci. Byla to nevýhoda především v tom, že člověk by si za těchto ideálních podmínek naložil porci docela jinak – méně brambor, více masa, méně nudlí, více zeleniny… Znáte to, prostě tak, jak to máte rádi, vše byste vylupali z talíře a nic by po vás nezbylo. Já takhle zkoušela například krevety s nudlemi. Krevety byly dobré, ale nudle byly zcela nepoživatelné, a tak jsem je musela nechat a to já dělám hrozně nerada (taky tím tak trpíte? myslím, že na vině jsou naši rodiče a jejich výchova ve stylu “koukej dojídat, budeš tady sedět, dokud to nesníš!”). Pikolík, co nás obsluhoval, navíc nebyl ze své funkce “donašeče” příliš nadšený, a po několikátém chodu (na talíři byly opravdu malé porce) nám dal jasně najevo, že žádný další hlavní chod už nedostaneme a je na řadě dezert.
Zatímco hlavní chody byly slabší, předkrmy a především zákusky byly ale skutečně báječné – byť z čokoládové pěny se sušenkou ve tvaru Groota nám všem bylo vždycky velmi těžko, a po jedné sněhové pusince s logem Captain Marvel měl člověk pocit, že ho takové množství cukru zabije na místě. O jídle ale jistě budou brzy sdílet své postřehy Czech Disney Adventures, Blair se v hodnocení pokrmů vyžívá, takže vám doporučuji sdílet jejich youTube kanál.
Problém v hotelu byl i v tom, že na rozdíl od parků, kde se anglicky naprosto dokonale domluvíte, tady na tom byli zaměstnanci o dost hůř. Většina rozuměla zcela minimálně a zdálo se, že na tom ani nejsou ochotni cokoliv měnit. To bylo dost nepříjemné. Připomnělo to náš “incident” ze supermarketu, kdy se na Blaira poměrně nevybíravým způsobem obořil prodavač poté, co na něj náš tata výpravy promluvil anglicky. Záhy se ukázalo, že dotyčný byl nepříjemný jenom proto, že si myslel, že je Blair z Anglie. Jakmile pochopil, že nepocházíme ze stejné země jako “úhlavní nepřátelé Francie”, byla s ním domluva daleko snazší.
Takové incidenty nás sice v hotelu nepotkaly, i tak zde ale docházelo ke kuriózním situacím. V rámci “čaje o páté” jsme měli ku zdolání podnosy se sladkými i slanými pochutinami. Když jsme pak žádali servírku, aby donesla pouze sendviče, vzápětí byla zpátky s podnosem, na němž bylo všechno… kromě sendvičů. Na naší straně chyba nebude, Blair i Bossi mluví díky své práci pro zahraniční firmu anglicky plynně a Bossi je dokonce překladatelka.

Hotel ale nabízel i jiné kratochvíle. Byl v něm nádherný bazén, a to jak vnitřní, tak i venkovní – během dne byly přístupné obě jeho části, večer se uzavřela ta venkovní a člověk se mohl ráchat v té vnitřní. Ovšem nebyl to bazén pro prďoly, měl hloubku 1,6 metru, což byl pro mě, člověka měřícího pouhých 156 centimetrů, co neumí moc dobře plavat, trošku problém :). Kromě toho zde byla i speciální hala plná zajímavě řešených photopointů. Přes den v něm byl Spiderman, s nímž se člověk mohl vyfotit. Pro nás cosplayery žádné terno, s lokálními Spajďáky se můžeme cvaknout na každém trošku větším conu, ale vymazlené byly například speciálně upravené a nasvícené koutky, v nichž mohl člověk prostupovat kouzly Doktora Strange, ocitnout se na stropě dětského pokojíčku Petera Parkera, projít kvantovým tokem jako Ant-Man, či se pokusit zvednout Thorovo kladivo alias Mjau Mjau, jak by řekla Darcy. To už bylo lepší. Docela jsme se tam vyblbli.

* Lepšopokoj – terminus technikus pro trochu dražší ubytování v kategorii “empire state club”.

Video, které jsem tam pořídila:

A na všechny fotky z toho božobožího místa se můžete mrknout do alba na mém Rajčeti 🙂.