Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren …A CO SE DĚLO V BUKUREŠTI
„To se tam nevejde! Do háje! Do háje!“ stála jsem bezradně nad kufrem, do kterého jsem se vpředvečer odletu do Rumunska pokoušela za Bossiiny asistence nacpat Sabininu mandalorianskou přilbu. Veškerá má volání o pomoc na všechny strany však zůstala nevyslyšena, jediná osoba, co bydlela poblíž a mohla mi půjčit větší zavazadlo, mi telefon nezvedala, a na letišti mi nebyli schopni odpovědět, zda je možné vzít si na palubu letadla helmu.
Což o to, do kufru by se ta zatracená věc vešla, ale jen tak tak, musela tam být doslova našlapána a zmáčknuta, čímž na ni byl vyvíjen takový tlak, že při pouhém zkoušení, zda to vydrží, povolilo plexisklo. Pro sprosté slovo jsem v tu chvíli neměla daleko a nadávala jsem tedy jako špaček. Hodiny ukazovaly půlnoc, na šestou jsme měly zajištěný odvoz na letiště, a my teprve balily. Doufala jsem proto, že se mi snad už konečně přestane lepit smůla na paty, že jsem si to nepříjemné vybrala hned na začátku.
Krátce předtím jsem se navíc dozvěděla, že se mi už jisté osoby ve fandomu vysmívají, že se svými proporcemi a kily navíc hodlám představovat mladičkou hubenou Sabinu Wren, tudíž si jistě dovedete představit, že má nálada byla na bodu mrazu. Nemluvě o sebevědomí. Zatraceně, ano, jsem si plně vědoma faktu, že nemám postavu jako šestnáctiletá animovaná postavička. Jsem kulatá, mám slovanské boky á la věstonická Venuše, a šestnáct mi už taky nikdy nebude, ale proč by to mělo znamenat, že ji nemám a ani nesmím cosplayovat? Je snazší nechat si zajít chuť na nošení krásného kostýmu a nečeřit už tak dost kalné vody špinavého cosplayerského rybníčku ve stylu „každý by měl mít soudnost a vybírat si jen postavy, které se na něj hodí, a když se na něj nehodí žádná, tak nenosit radši nic“, anebo to na sebe navléct s vědomím, že se mi budou konkrétní jedinci posmívat?
Moc mi ani nepomáhalo ujišťování Margha, že to bude dobré, ať si z těch řečí nic nedělám. Jenže to se snadno říká, vidina (mezi)národní ostudy se nade mnou vznášela jako Damoklův meč. (Malá poznámka takřka pod čarou: S odstupem času jsem nakonec usoudila, že je mi vlastně jedno, že to leckdo řeší, protože já se v kostýmu cítím dobře a mám z něj radost – a to je přece nejdůležitější. Proto ho budu nosit i přes všechny posměšky…)
Ráno se mi jekot budíka zaryl do bolavé hlavy jako sekačka a já se nevrle vypotácela z postele. Najednou se dostavila hrozná nervozita a cestovní horečka. Panebože, co s nadměrnými kufry, jak se vyznáme na letišti, jaký vlastně bude let letadlem, a co potom v Bukurešti?! Nebyla jsem schopná se ani nasnídat a Bossi na tom nebyla jinak, zvládly jsme sotva kafe, než nám před domem zastavil objednaný taxík. Řidič nám pak pomohl se zavazadly a už jsme se vezly k terminálu 1.
Přes zmatky s letenkou se nám na Ruzyni nakonec podařilo odbavit zavazadla (kupodivu jsme kufr ani jedna neměla nadměrný, přestože nám to slečna z Disneye vyjednala předem), a abychom to oslavily, daly jsme si před letem kafíčko ve Starbucks. Nepříjemnou nervozitu nahradilo příjemné očekávání a já se začínala snad i těšit – dokud nás nevpustili k našemu „gejtu“, odkud bylo krásně vidět naše letadlo, a já nespatřila na vlastní oči, jak skupinka zaměstnanců aerolinek zachází se zavazadly. Pohled na to, jak s kufry hází, mi skutečně dobře neudělal, a okamžitě jsem dostala nerva z možného zničení přilby. Neklidně jsem se pak usadila na sedadlo u okýnka, abych mohla fotit mraky, pole, hory a malinkaté domečky, co budou pod námi, a umanula si, že si to prostě užiju. I kdyby to helma náhodou nepřežila. Let do hlavního města Rumunska utekl rychle, aby také ne, vždyť trval necelé dvě hodinky, a než jsme si vypily (další) kafe, pivko a snědly svačinku, co jsme nafasovaly, už se šlo na přistání.
Vyčkaly jsme u jezdícího pásu na zavazadla (pročež jsem okamžitě zkontrolovala, jak to s přilbou dopadlo, a s úlevou jsem mohla konstatovat, že je to naštěstí – s výjimkou křupnutí, ke kterému došlo už v Praze – v pohodě) a pokračovaly na letiště. Věděly jsme, že tam na nás má čekat slečna Adela – a taky na nás čekala, přesně jako ve filmech, s velkou papírovou cedulkou STAR WARS REBELS v ruce :). Po boku měla dva řidiče a dva kluky z Maďarska, Krisztiana a Norberta, tedy stormtroopery, kteří se den předtím účastnili slavnostní premiéry v Budapešti. Já a Bossi jsme jako primadony dostaly přiděleného jednoho z řidičů a ten nás zavezl do hotelu, kde jsme si měly odpočinout a nachystat se na odpolední focení v centru.
Apartmán, ve kterém jsme byly ubytované (oproti klukům stormtrooperům, kterým byl přidělen „obyčejný“ hotelový pokoj), nám vyrazil dech. Byl totiž obrovský, s prostorným obýváčkem a velkou ložnicí, v každé místnosti byla velká plazmová televize… Tak jsme jednu hned zapnuly a našly tam Disney Channel, jak jinak, byly jsme stylové a věrné svým barvám ;). A co se barev týkalo, i ty jsme na sebe nakonec musely nahodit – hlavně tedy Bossi, jejíž Hera je zelený Twi’lek. Předtím jsme se však lehce naobědvaly. Ani jedna z nás sice neměla nějak zvlášť velký hlad, ale Adela, poté, co se jí nepodařilo nás zlomit na oběd v přilehlé pizzerii, nám donesla alespoň tašku plnou mlsek, sendviče a několik PET lahví s vodou.
„Starají se o nás jako o Disney princezny,“ smála se Bossi – a to ještě ani zdaleka netušila, co za komfort nás ještě čeká :).
V plné polní jsme vyběhly před hotel a naskočily do přistaveného auta s naším šoférem, který nás dovezl k bukurešťskému parlamentu. Je to údajně druhá největší administrativní stavba na světě (hned po americkém Pentagonu) a patří mezi dominanty (nejen) hlavního města Rumunska, proto jsme se měli fotit právě před ní. Společně s Norbertem a Krisztianem jsme házeli naučené pózičky, nechaly jsme se s „Herou“ zajmout stormíky, pak jsme zajaly stormíky my, tu jsme se křenily do objektivu několika profesionálních fotografů samy, tu s „plasťáky“… vlastně to bylo celkem fajn. Tedy až na to, že jsme tyhle snímky pořizovali u čtyřproudé hlavní silnice a řidiči na nás neustále dost vyjeveně civěli, velice často houkali, a občas neváhali dokonce přijet tak na metr od nás, aby se mohli podívat zblízka, což mi bylo sakra nepříjemné.
V té době jsme samozřejmě ještě vůbec netušili, nikdo z nás, že obě dvě fotky, které si mladá paní Gabi ze společnosti Disney jen tak mimochodem pořídí na svůj iPhone, pak obletí svět a dostanou se přes sociální sítě i na oficiální stránky Star Wars. A co víc, jedna tam získá neuvěřitelný počet „lajků“, druhá zase retweetů. Neuvěřitelný úspěch.
Kluci maďarští byli taky fajn, hlavně jsem obdivovala jejich oddanost kostýmu – razili totiž teorii, že když se troopuje, přilba se prostě nesundává, i když je v ní špatně slyšet, špatně vidět a mluvit se dá pouze skrz mikrofon. To byl dost nezvyk proti českým stormíkům, kteří si na akcích často nandávají přilbu pouze kvůli fotkám ;). Tak jsem je potichu obdivovala. Kromě toho s nimi byla sranda, hlavně když nám hned zkraje pochválil kostýmy s tím, že vypadáme mnohem lépe než maďarská Hera a Sabina (což byla pravda, pak jsme je viděly na fotkách a i když se nerada chlubím, byly jsme o několik levelů výš), a také když nám v pauzách mezi focením vyprávěli veselé zážitky z Budapeště.
Nemohla jsem si však pomoct, přišlo mi velmi divné, že pokaždé, kdy se ti dva zmínili o Blairovi, mluvili o něm jako o Šprtovi.
„Proč mu pořád říkáš příjmením?“ nevydržela jsem to nakonec a zeptala se Norberta. „Jmenuje se přece Vlasta. Nebo přezdívkou Blair.“
„Fakt? Ten druhý týpek na něj ale pořád volal Šprtaaaaa,“ napodobil věrně Marghův hlas a já a Bossi jsme šly okamžitě do kolen.
Rázem nám totiž bylo jasné, jak k této bizarní záměně došlo – Margh, který ve svém kostýmu Zeba sotva vidí a špatně se mu chodí, totiž jistě často vyžadoval pomoc svého kamaráda – jenže ten mu nepochybně neustále někam utíkal a nechával ho na holičkách 🙂 (a jak jsme se následující den dozvěděly, přesně takhle to i bylo 😀 ).
Od parlamentu jsme pak byli všichni přesunuti do kina, kde se měla odehrávat premiéra Povstalců, tedy rumunsky Rebelii (ačkoliv v maďarštině to zní lépe, Lázadók :))) ). Mohli jsme si na chvíli odfrknout, než začne focení s dětičkami a vyhodnocení jakési soutěže, a zatímco jsme se občerstvovali, povídali jsme si – samozřejmě hlavně o Povstalcích, jelikož je kluci viděli předchozí den, a o Hvězdných válkách jako takových. Prostě jsme se oťukávali a zjišťovali, jak si budeme rozumět.
A rozuměli jsme si. Dokonce tak moc, až jsme lumpačili a tím lumpačením rušili nedaleký brainstorming zaměstnanců kina s jejich nadřízenou – a ta nás šla okřiknout jako zlobivé děti, načež jsme se museli stydět a smát zároveň.
„Mluvíte během akce s dětmi?” překvapila mě a Bossi svým dotazem Gabi.
„No… většinou jo,” potvrdily jsme rozpačitě.
„Tak to tentokrát nesmíte,” převezla nás Gabi. „Tyhle děti totiž musí věřit tomu, že i Hera se Sabinou jsou Rumunky.”
S tím se šlo na plac. Doslova. Stáli jsme totiž na jevišti a po jednom k nám chodili děti i dospělí, co se s námi fotili, jako na běžícím páse. Dítě, úsměv, cvak. Další dítě, úsměv, cvak. Další dítě, úsměv, cvak. Když už jsem měla obličej celý ztuhlý a bolavý od permanentního zubení se do objektivu, narazila jsem si na hlavu přilbu (pročež jsem zjistila – a to je fakticky uhozené – že mám tendence se usmívat i pod helmou, přestože to nikdo nemůže vidět :))) ). Nevím, jak dlouho to trvalo, hodinu, dvě? Do toho se ještě losovala jakási soutěž a také se vyhodnocoval nejlepší kostým. Zvítězila jedna naprosto kouzelná rodinka – tatínek se synáčkem na sobě totiž měli tuniky rytířů Jedi a miminko v maminčině náručí bylo navlečené v oblečku á la Chewbacca, což bylo doopravdy sladší než dort z cukrkandlu :).
Kolem osmé konečně dav zapadl do kina a nás čekala společně s Adelou cesta nazpět do hotelu. Gabi nám moc děkovala a navíc nám darovala pytlíky, co vypadaly jako ty, v nichž jsme jako děti nosili do školy cvičky, akorát tentokrát na nich byli Povstalci a uvnitř se skrýval blok, placka a také naprosto úžasný černý hrneček, na kterém se poté, co se do něj naleje horká tekutina, objeví jako kouzlem výrazný oranžový obrázek z výše zmiňovaného seriálu. Gabi nám nejdřív sehnala několik mňamek z rautu, kterého jsme se bohužel neúčastnili, a pak ještě poprosila Adelu, aby nás vzala na večeři.
S Bossi jsme měly jasno – rozhodně chceme do nějakého podniku, který je typicky rumunský a servírují tam typicky rumunská jídla. Převlečené do civilu a odlíčené jsme absolvovaly projížďku městem a Adela nám byla vynikající průvodkyní, co nám ukazovala významná místa, a já jen tiše litovala, že jsme tu jen takhle krátce a nemáme možnost si to všechno pořádně prohlédnout (a nafotit 😉 ).
Do restaurace jsme šli už zase všichni pěkně společně – a naše přání se splnilo, tohle místo bylo skutečně… tradiční. V horním patře „tucala” místní hudba, v dolním patře, kde jsme seděli my, vyhrávala a juchala živá kapela v krojích s housličkami, cimbálem, a když spustili pěkně zvostra a od podlahy Škoda lásky, vyprskla jsem smíchy tak moc, že mi místní pivo málem vylétlo nosem. Přes mírné zmatky s objednáváním jídla jsme pak s Bossi daly napůl naprosto vynikající fazolovou polévku v chlebu a vychutnaly si obložené talíře spoustou salámů na styl čabajek, paštik a vařených kožek (ano, čtete dobře, kožek), a když nám potom donesli na stůl hlavní chod, byla jsem už tak plná, že jsem si málem musela rozepnout knoflík u riflí ;). Kluci maďarští se rozhodli neriskovat a měli tuším nějaké řízky, ale my s Bossi jsme byly za dobrodruhy. Ona si poručila kapra s bílou omáčkou, já cosi mletého ve viných lístcích a kaši z… no, nevím přesně, co to bylo, ale něco mezi krupicí a kuskusem. Zábava se příjemně rozproudila, my však byli všichni tak unavení, že jsme to zapíchli kolem půlnoci.
Zhruba v jednu jsme se dostali do hotelu, a když jsme pak kolem druhé hodiny ranní šly s Bossi spát (tedy poté, co jsme si zabalily, jelikož pakování našich věcí ráno před odletem bylo naprosto nesmyslné), s hrůzou jsme si uvědomily, že už za pouhé tři hodiny pro nás přijede auto, které s námi zamíří na letiště – let do Prahy nás totiž bohužel čekal v nekřesťanských sedm hodin, to abychom byly v devět v Česku a mohly se angažovat při propagaci Povstalců v našem krásném hlavním městě.
Jediné, z čeho jsem měla lehce nervy, bylo odbavení. Po předchozích zkušenostech z pražského letiště a po stresu z teoretického poškození helmy jsem se totiž rozhodla ji vzít na palubu. Mé obavy však byly naprosto zbytečné – nikoho velká přilba s kovovými částmi ve velké zelené tašce nevzrušovala. Let se pro nás stal napínavým vlastně pouze v jednom jediném okamžiku – to když jsem koukala z okna a všimla si, že souběžně s námi letí jiné letadlo.
„Jé, podívej, jak je blízko!” šťouchala jsem do podřimující Bossi. Vyhlédly jsme společně z okénka a nevěřícně sledovaly, jak se letadlo otáčí… a míří rovnou na nás, z čehož jsem byla tak zaskočena, že jsem to ani nebyla s to vyfotit (a kdo mě zná, ví, že to už něco znamená! :)) ). Když už to začínalo být celkem dost napínavé, konkurenční letadlo zvedlo čumák a krásně nás obletělo, čímž pominulo nebezpečí, které nám ve skutečnosti nikdy ani nehrozilo :).
„Nic horšího se nám už dneska nemůže stát,” prohlásila jsem proto pevným hlasem a v ten moment jsem tomu snad i věřila. A přesto to nejtěžší, to skutečně nejtěžší, bylo teprve před námi.
Akce v Praze.
