Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren … A CO VŠECHNO TOMU PŘEDCHÁZELO
Vlastně jsem měla jasno už od prvního traileru na chystaný nový seriál na Disney Channelu s názvem Povstalci. Nejen, že se mi zamlouvala myšlenka seriálu, ale i ty postavy – a hlavně mladá mandalorianka Sabina, anarchistka, specialistka na výbušniny, umělkyně a sprejerka. I když se pod trailerem rozjela divoká debata mezi geeky, kteří seriál odsoudili spoustu měsíců předtím, než ho vůbec mohli vidět, nestyděla jsem se přidat svůj pozitivní názor (vždyť zatraceně, proč by to mělo být špatné jenom proto, že je to od Disneye? Avengers jsou taky od Disneye a nikomu to nevadí…) a navíc jsem vyslovila i neskromné přání si Sabinin kostým výhledově pořídit. Nebyla jsem jediná, posádka vesmírné lodi Ghost čítající dva lidi, jednu Twi’lečku, jednoho Lasata a jednoho astrodroida se zamlouvala i jiným cosplayerům, jak jsem alespoň věděla z fóra Rebel Legion, a tak nějak jsme si všichni ty ústřední postavy rozebrali. Jenže pořád u mě bylo to důležité slovíčko „výhledově“.
Už si přesně nevybavím, kdy se to zlomilo. Pamatuji si jen, že mi Blair jednoho dne napsal, že zná týpka, co dělá mandalorianské přilby, a že kdybych chtěla, objednal by mi u něj tu Sabininu. S pravidelným dospěláckým platem už tolik nemusím počítat každou korunku, takže jsem byla pro. Vždycky jsem si ostatně moc přála kostým s helmou, pod kterou bych nebyla vidět ;). Přilba pak došla začátkem léta a Blair na ní okamžitě začal pracovat, vytmelil ji a vyhladil, a když už byl v tom kostýmovém šílenství, vyrobil mi i z plastu a dřeva pistole. Sabina má totiž hned dvě.
Pořád jsem to však nebrala nijak vážně a deadline jsem si nastřelila zhruba do Koprconu. A když to nevyjde, tak do dalšího FFka, proč to hrotit. Přece jenom, obrázků bylo zatím málo a nějaká motivace mi zřejmě také chyběla – a to, že Margh začal docházet kamsi k Disneymu a studovat zatím tajné nákresy postav z plánovaného animáku, se mi zdálo leda tak cool. Stejně jako fakt, že si kostým z Povstalců plánuje stvořit vedle Margha i Bossi a možná i Kaďous. Stejně jako zjištění, že se Blair pustil do lepení droida Choppera v životní velikosti. Prostě cool. Nic víc. 
Přesně jedenáctého července pak Bossi založila na Facebooku skupinu, do které zařadila všechny výše zmiňované včetně mě, a její záměr byl geniálně prostý – tady se budeme domlouvat, radit si a vzájemně se informovat o postupech…, aniž bychom to veřejně ventilovali. To mně osobně náramně vyhovovalo, nerada mluvím o rozjetých projektech – a kromě toho jsem si nebyla jistá, jaké budou na tento kostým v Sanuščině buclatém podání reakce širokého okolí. Navíc byla v téhle skupině celkem sranda.
Akorát že všichni ostatní už skutečně na svých kostýmech začali pracovat… takže jsem se do toho pustila i já. Pečlivě jsem si rozkreslila a rozepsala všechny části kostýmu a dumala, jak na ně. Několik následujících dní a týdnů jsem prozkoumávala internet a leccos objednávala, několik následujících dní a týdnů jsem prolézala i se svou fóbií z nakupování obchody a leccos sháněla. Jen co mi dalo práce najít černé kožené kozačky na klínku, které by mi pasovaly! S mým macatým lýtkem to byl takřka nadlidský úkol (málokteré kozačky se mi totiž podaří zapnout, aniž by mi odumírala noha) a celkem mi všechny ty drobné problémy spojené se získáváním částí kostýmu braly elán pokračovat.
Dám jeden příklad za všechny. Když mi došlo na konci července do práce funkční tričko, které jsem hodlala na Sabinu využít, ihned jsem si ho běžela vyzkoušet na toalety. Sedělo mi dobře a cítila jsem se v něm poměrně příjemně… minimálně do chvíle, než jsem se zahlédla v zrcadle. V ten moment jsem totiž zjistila, že v tomhle tričku vypadá mé poprsí neskutečně obrovsky. Málem mě omývali, protože podle všech referencí jsem věděla, že Sabina je hubené děvče bez ženských křivek s mírami zhruba 60 – 30 – 60, žádná kopie Pamely Anderson.
„Kozatost není na překážku, beztak budeš mít přes ňadra pláty,“ uklidňoval mě Margh.
„U Sabiny to ale na překážku je,“ nedala jsem se a následně jsem si pořídila stahovací podprsenku na sport. Margh sice hulákal něco jako „takovou krásu přece nemůžeš zmenšovat“, nicméně alespoň tenhle problém, který mne tolik pálil, byl víceméně uhašen (dvacet kilo nadváhy mi sice zůstalo, ale víte, jak to myslím, že jo).
Bossi to nakonec shrnula velice věcně: „Amíci by nás měli za šílence. Tam borky řeší, jak co nejvíc prsa do kostýmu zvětšit – kdežto my na to jdeme naopak.“
Není tedy divu, že jsem z toho všeho okolo začínala být… no, deprimovaná. Jenže pak přišla nakopávka největšího kalibru. Vyjednávání s Disneym bylo natolik úspěšné, že nám ke konci července oznámili úžasnou zprávu – pokud kostýmy stihneme vytvořit včas, rádi by naši partu využili k oficiální propagaci seriálu nejen v Praze, ale i v zahraničí, tedy konkrétně v maďarské Budapešti a rumunské Bukurešti. To mě nadchlo. A vyděsilo.
„Stejně nechápu, jak budu s sebou převážet dvoumetrovou zrůdu,“ odtušil Margh, který byl z možnosti „mezinárodně se vytáhnout v kostýmech“, jak to alespoň shrnul Blair, překvapený a nejistý stejně jako já, avšak on řešil spíše dopravu své obrovské masky, kterou v té době pečlivě tvaroval z hlíny, vytvářel formy a následně odléval z latexu. Běh na dlouhou trať.
Kdo mě znáte, jste si vědomi smutného faktu, že nejsem manuálně zrovna z nejšikovnějších. Neumím šít, neumím lepit a ani neumím ohýbat a následně barvit plast – všechno tohle bylo však třeba pro Sabinin kostým umět. Mám sice šikovné přátele, ale jistě si dokážete představit mou hysterii. Času ubývalo, do toho všeho jsem měla naplánovanou a zaplacenou dovolenou v Bulharsku, a aby toho nebylo málo, ještě se nečekaně posunulo datum premiéry směrem kupředu. Margh pomocí na koleni vyrobeného vakuového stolku vytlačil z plastu části mého brnění, a Bossi mi spíchla jak triko, tak i kalhoty (které bryskně přejmenovala na „nasrávačky“, jelikož se u nich prý opakovaně nasr… naštvávala :)) ).
No a na mě zbylo barvení. Z nějakého záhadného důvodu všichni došli k závěru, že umím kreslit, a jelikož umím kreslit, jistě zvládnu nabarvit svůj armor. Jenže to už zbýval prakticky vzato jen týden do plánovaného odletu do Rumunska! Tak jsem zrušila spánek – následkem čehož se mi spustila ukázková migréna, udělaly se mi kruhy pod očima na kruzích pod očima (to fakt jde! jsem toho živoucím důkazem!), a abych byla vycukaná ještě o trochu víc, udělal se mi na rtu i opar. Byla jsem nucena s těžkým srdcem odvolat svou účast na vinobraní na Moravě (a jak jsem se tam letos těšila 🙁 ) i charitativní akci Helppes v Praze. V práci jsem pilně (leč tajně, v krátkých pauzičkách mezi jednáními) pod stolem šila suché zipy na látkové části kostýmu, a po práci se věnovala barvení.
Nejspokojenější jsem nakonec byla z pistolek („pjů pjů!“), alespoň tedy do chvíle, kdy jsem se je rozhodla zafixovat, aby se mi hned neodřely. Margh mi půjčil jakýsi lak, já ho na pistolku nastříkala – a ona se roztekla. Chtělo se mi trochu plakat. Nepanikařila jsem však sama, podobné stresy zažíval i Margh. Ten si kvůli svému megalomanskému kostýmu vzal skoro týden dovolené, lepil, vyhlazoval, montoval, poutkoval… samozřejmě nic nešlo bez komplikací a jeden, dva dny to dokonce vypadalo, že svého Zeba ani nestihne, vykašle se na něj a na žádný výlet s Disneyem nepojede (nutno ještě dodat, že kostým dokončoval pouhých pár hodin před odjezdem, a v mezičase mezi Budapeští a Prahou pak ještě stíhal vyrobit masce zuby, je to zkrátka frajer 😉 ). 
Mezitím se Blairovi ozvala Mary Franklin z Lucasfilmu a vysekla mu poklonu za Choppera. To byl v té době jediný „kostým“, který byl hotový, a maximálně se u něj řešilo, jak ho rozpohybovat, aniž by mu odpadly nožičky. Naše nadšení neznalo mezí. To už se vědělo, jak si to rozdělíme – do Budapeště se v úterý vypraví pouze Margh s Blairem (velkou dodávkou a s „vlastním“ řidičem, aby se kluci náhodou neunavili, a hlavně aby zvládli převézt svá prostorově náročná zavazadla, která se jim do zavazadlového prostoru skutečně nevejdou), jelikož postavu Sabine i Hery měli Maďaři vlastní, a do Bukureště ve středu poletím já s Bossi. A ve čtvrtek budeme hezky všichni v Praze, kompletní tým, posádka Ghosta. Kostýmy byly hotové, nafocené u Margha na chodbě, odeslány slečně ze společnosti Disney „ke schválení“ (píši to v uvozovkách, se slečnou jsme totiž byli v kontaktu již několik měsíců a dokonce přihlížela tvorbě našich kostýmů – a fandila nám 🙂 ).
To nejtěžší bylo teprve před námi. Akce samotná. V Bukurešti… a v Praze. Fotky dokumentující postup výroby kostýmu. S patřičnými popisky.
A) Armor
Nejsložitější část mého kostýmu byla nepochybně Sabinina mandalorianská zbroj. Helma se objednala, ale tohle se muselo natvarovat z plastů. Klukům naštěstí nějaké plasty přebývaly, šlo o „odřezky“ z brnění clonetrooperů, a Margh, v jehož režii se vytvoření mého armoru odehrávalo, si s nimi uměl poradit. Nejprve jsem na sebe oblékla tričko a pečlivě se rozměřovalo a posuzovalo, v jakých místech a jak velké to všechno má být. Potom mě Bossi s Marghem oblepili izolační páskou, dali pořádnou vrstvu, a když to pak ze mě sundali, dokonale to drželo tvar. Přesně takhle to má tedy vypadat a není toho málo – je třeba vyrobit brnění na ramenou, klíčních kostech, na hrudi, na loktech, na kolenou a na botách. „Formy“ si pak Margh odvezl domů a vytvořil je z hlíny. Nádhera, přesně to pasovalo. Bohužel si však nikdo neuvědomil, že hlína bude pracovat, smrskávat se a zmenšovat… 😉
Následoval v mých očích nejsložitější úkon, tedy rozehřátí plastů v troubě a vytlačení podle hliněných forem na provizorním vakuovém stole (to je ta krabice s vysavačem :))) ). Části se pak musely vyřezat dremelem (což, jak vidíte na obrázku úplně napravo, zvládal Margh doslova a do písmene na koleni, až mne chytaly mory, že si tím nebezpečným nástrojem ublíží) a vyhladit. Jakmile jsem si je vyzkoušela, zjistili jsme, že jsou mi o ždibíček menší a že se ještě musí jejich tvary doladit nad horkovzdušnou pistolí. Až pak se mohl armor přestříkat podkladovou stříbrnou barvou, olepit páskou, aby vypadal oprýskaně, a znovu přestříkat – tentokráte základní vínovou barvou. No a nakonec… pokreslit. To už bylo zcela na mně. Koupila jsem si akrylové barvičky, posadila se v obýváku na koberec a pustila se do toho s vervou. Nedopadlo to nejhůř, co myslíte? 🙂
B) „Pjů pjů“ blastery
Abych konečně vysvětlila to „pjů pjů“ (tedy anglicky „pew pew“) – bylo to totiž to první, co mě napadlo, jakmile jsem vzala svou pistolku poprvé do ruky. To byla ještě hrubá, neopracovaná, nedokončená… ale byl to blaster a bylo to boží :). Vždycky jsem si přála kostým s pořádnými zbraněmi! 🙂 Blastery mi vyráběl Blair, ze dřeva a z plastu, škvírky vytmelil a předal mi je nastříkané základní stříbrnou barvou. A já opět barvila. Jako předlohu jsem měla encyklopedii Povstalců, kterou nám zapůjčila slečna z Disneye ještě předtím, než u nás vůbec vyšla. Neskromně mohu prohlásit, že se mi blastery povedly – a když jsem je porovnávala s blastery jiných Sabin schválených v Rebel Legion, ty moje jsou nejpřesnější.
C) Helma
Nejlepší část mého kostýmu. Přilbička. Narazíte si ji na hlavu a nemusíte se usmívat na každou fotku. Vlastně se pod maskou můžete klidně šklebit a nikdo o tom neví :). Pravda, sice v ní není moc dobře slyšet, když na vás někdo mluví, a tu a tam v ní není ani moc dobře vidět, když jdete třeba po schodech, ale stojí to za to. Přilby jsou prostě sexy. Tahle ke mně dorazila z USA a musela se celá vytmelit a vyhladit, protože byla samá bublinka a boule. Poté byla stejně jako armor nastříkána nejprve stříbrně a poté vínovou barvou – a opět následovalo mé barvení. Z helmy jsem byla vycukaná více než z armoru, přece jenom je velká a je víc vidět. Kromě toho to muselo být i symetrické a geometrické – a já jsem člověk, co neudělá rovnou čáru ani podle pravítka, natož na kulaté helmě. Zkrátka, byl to boj. Ale zvítězila jsem! 🙂 Je krásná ze všech stran! <3
D) …a ten zbytek
Zbývají drobné detaily, jako třeba Sabinin sprej, který mi slepil Blair a který jsem doladila já, a samozřejmě tričko, které mi pomohla ušít Bossi (zhruba uprostřed ji vidíte v plném pracovním nasazení – a ano, to pivo na rohu stolu je její, razí totiž teorii, že tvořit kostýmy bez dvojky v krvi se nedá 😉 ). Na triko jsem pak našila suché zipy, kterými se připevňuje armor, opasek s pouzdry na blastery mi na míru vytvořil Blairův známý kožař, a tradá… úplně napravo můžete vidět výsledek našeho snažení. Tedy hlavně mých úžasných přátel, bez kterých by nebylo nic, vůbec nic. Obrovské velké veřejné děkuju, kamarádi!