Poslední část mé absolventské práce o upírech je konečně zde. Vím, že to poměrně dost dlouho trvalo, ale musela jsem ji v lecčem zaktualizovat a také o něco málo rozšířit – a i přesto končíme už v roce 2010 (ačkoliv ruku na srdce, od té doby k natočení žádného výraznějšího upírského filmu beztak nedošlo…). Rovněž jsem byla nucena vyházet většinu citací, aby text působil svižnějším dojmem, a proto nyní moc a moc doufám, že se vám to bude všechno dobře číst. Aspoň trochu. Malinko. No tak!
Tož enjoy a korky na tesáky, moje děti noci :).
Od akčního filmu k romantickému… až k zamilovaným upírům
Upíři se, jak už jsem vám ukázala, sice za celou dobu notně měnili (a to nejen ze záporných postav v kladné, bojujících po boku lidí proti ostatním upírům), ale vždy oplývali jistým elitářstvím a strachem ze samoty. A právě proto, aby nezůstali na svůj věčný život sami, hledají si upíři mezi lidmi často svého životního partnera – jak lze vidět již v černobílém krátkometrážním filmu The Vampire z roku 1913. Režisér a zároveň i spoluautor scénáře Robert G. Vignola v něm představil ženu-vampa Sybil, která mladému muži Haroldu Brentwellovi, jehož životním cílem do té doby bylo jenom hromadění peněz na svatbu s milovanou Helen, ukáže jiný pohled na svět, zhýralejší, rychlejší a divočejší. Sybil Harolda poblázní, ovšem když jí obětuje vše, co má, a dokonce kvůli ní ztratí i práci, záhy ho opouští. Helen, prototyp dokonale čisté bytosti, milovanému muži odpouští, čímž celý příběh nabírá na morálním poselství a má být jakýmsi poučením – a rozhodně to nebude to o holubovi na střeše a vrabci v hrsti.
Nadpřirozená romance před Stmíváním…
Upíři touží nejen po lásce, ale i po pochopení a po společnosti, a tak se často sdružují do skupin – jak alespoň můžeme vidět ve filmu Na prahu temnot (Near Dark, 1987) oscarové režisérky Katheryn Bigelowové. Tento snímek bývá označován jako „romantické westernové drama“ a je pozoruhodný tím, že v něm ani jednou nezazní slovo „upír“, přestože o upíry v pravém slova smyslu jde. Jsou jen podivnou společností s velmi tvrdými pravidly nutnými pro přežití v utajení.
Film zasazený do současnosti vypráví příběh sebevědomého farmáře, kovboje Caleba, jehož flirt a následná výměna něžností v autě s krásnou cizinkou Mae neskončí milováním, ale kousnutím do krku. I z Caleba se tedy co nevidět stane bytost žíznící po krvi a seznamuje se s Mainou „rodinou“, smečkou krvelačných upírů vedených drsným Jessem, a nedobrovolně se k nim připojí. Mae mu postupně přibližuje jejich svět, ukazuje mu, jak žít, jak se skrývat, jak se krmit, Caleb se však odmítá smířit s tímto stylem života, uprchne a díky transfúzi otcovy krve se z něj zase stává člověk. Jenže Jesse a jeho smečka touží po pomstě, nechtějí nechat Caleba ani jeho blízké jen tak utéct, viděli v nich totiž lákavou hostinu – a zastaví je až nelítostné sluneční paprsky, které je upálí zaživa. Všechny – až na Mae, která se díky Calebově krvi znovu „polidští“.
Ona možnost změnit se z upíra zpět v lidskou bytost prostřednictvím cizí krve vnáší do upírského žánru docela novou myšlenku (krev, která život bere a zároveň i dává), podobně jako zobrazení „hodné upírky“ Mae, která se přes všechny zákazy zamiluje do obyčejného smrtelníka – a z jeho přeměny není nijak šťastná. Největší problém s Calebovým zasvěcením do řad upírů má pak chlapec Homer, jenž je mnohaletým upírem uvězněným v nestárnoucím dětském těle. To on před lety změnil Mae a nyní na ni žárlí. Mae se liší od své upíří rodiny i tím, že svůj úděl bere jako nutné zlo a nezapojuje do vyvolávání rvaček v zaplivaných putykách. Dokonce se jí i stýská po životu ve dne a chybí jí sluneční svit, ačkoliv si ho už ani nepamatuje. Když vidí, jaký problém činí Calebovi zabíjet nevinné, nabízí mu svou vlastní krev, jenom aby muž, ke kterému plane tak silným citem, nezemřel. Právě láska ji odlišuje od ostatních upírů, kteří nejsou schopni navázat s kýmkoliv bližší vztah, aniž by jejich milovaný nakonec neskončil v tratolišti krve.
Motiv upírky zamilované do člověka se objevuje i ve snímku Underworld (2003), postavený na myšlence převést nesmrtelný (v tomto případě doslova) příběh Romea a Julie mezi upíry a vlkodlaky. K tomu režisér Len Wiseman přidal souboje ve stylu Matrixu, stylizaci podobnou dříve zmiňovanému Bladeovi a jako lokace využil vinné sklepy, které mu posloužily jako působivě a ponuře vypadající podzemní tunely, kde se většina filmu odehrává. Právě zde se totiž skrývají vlkodlaci, lykani, zatímco aristokratičtí upíři sídlí v nádherných, dokonale technicky vybavených vilách, aniž by tušili, že se utlačovaní vlkodlaci pokouší přijít na způsob, jak se proti trýznitelům vzbouřit.
Vzhledem k otevřenému konci prvního dílu a nemalým ziskům došlo k natočení dvou dalších filmů (nutno podotknout, že jsou z filmu nadšeny hlavně dívky – zřejmě kvůli námětu, jímž je nesmrtelná láska dvou bytostí, které chtějí, ale nemohou být spolu). Na IMDB převládá u prvního dílu kladné hodnocení, a v uživatelských recenzích bývá často zdůrazňováno, že příběh je „překvapivě vynalézavý a poutavý“ a „zajímavou metaforou pro rasové konflikty“, film sklízí obdiv i za stylovost, vizuální efekty či kameru. Druhý díl přímo navazoval na první, zatímco třetí pokračování bylo situováno do středověku, na počátek války mezi upíry a lykany. Lykani, přestože působí jako otrhaní chudáci, používají na likvidaci svých nepřátel velmi složité a technologicky náročné zbraně, například kulky s UV světlem či s tekutým stříbrem, které si od nich zase vypůjčují upíři.
Ti sice v Underworldu připomínají spíše do latexu navlečené modely a modelky, kterým zkušené válečníky lze těžko uvěřit, udržují si však alespoň nějaké typické vampýrské znaky – kromě toho, že samozřejmě pijí klonovanou krev a hibernují v rakvích, na slunci se jejich kůže silně škvaří. Jsou to sice pohlední, ale nedotknutelní a chladní tvorové, u kterých nedochází k fyzickým přeměnám a boji jako takovému se spíše vyhýbají (zatímco impulzivní vlkodlaci se v průběhu boje mění z lidí ve vlky a často zvolí radši fyzický útok místo použití technicky dokonalých zbraní). Nedokáží se transformovat v netopýry, tedy až na jednu výjimku, která je však spíše monstrum nežli upírem jako takovým a je také vzápětí zničena. Všechny tyto monstrózní znaky upírů jsou omezeny na minimum, vampyrismus i lykantropie vysvětlena jenom jako virová nákaza, a pouze zdůrazněním jejich působivých nadpřirozených schopností může dojít ke skutečné filmové akci.
Filmové, to je to klíčové slovo. Tento elaborát se totiž seriály nezabývá (to by pak byl nekonečný, co si budeme namlouvat 🙂 ), ale několik jich zmínit musím, alespoň okrajově.
Zvýšeného zájmu o krvesajce a motivu prostého smrtelníka zamilovaného do upíra totiž využívala po dvě série i detektivní Krevní pouta (Blood Ties, 2006). Na počátku stojí poměrně poutavá knižní série Tanyi Huffové, ačkoliv je pravda, že se seriál předlohy drží jen ve velmi hrubých rysech – a posléze se dokonce vydává vlastní cestou. Někde jsem četla, že autorka byla s výsledkem tohoto kanadského pokusu hrubě nespokojena a zcela se od něj distancovala, nicméně už nevím přesný zdroj a nechci vařit z vody, takže to nebudu nijak rozvádět.
Ústřední dvojicí tohoto urban fantasy seriálu je detektivní vyšetřovatelka Vicky Nelsonová, mezi jejíž klientelu obvykle patří nadpřirozené bytosti (či lidé terorizovaní těmito bytostmi), a její kolega s dlouhými špičáky Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII. (ano, toho Jindřicha VIII.). Milostný trojúhelník doplňuje ještě Mike, bývalý Vickyin kolega a příležitostný sexuální partner. Stejně jako v Underworldu je i zde hlavní postavou silná žena – ačkoliv v tomto případě je z masa a krve, tedy nekompromisní a rázná Vicky, bývalá policistka, která musela ze sboru odejít kvůli vážné nemoci, při níž postupně ztrácí zrak. Je samostatná, pragmatická, trpí nedostatkem empatie a nevěří v nadpřirozeno.., a přesto se s ním musí potýkat a později se dokonce stává jeho součástí.
Jejím průvodcem po světě, který jí byl doposud neznámý, se stává pět set let starý upír Henry, jenž opět představuje jiný typ upírství. S východem slunce jeho tělo doslova umírá, a proto aby chránil své smrtelné ostatky před slunečními paprsky, které by jej byly schopny ve vteřině spálit na prach, bydlí v moderním domě se speciálně upravenými okny a žaluziemi. Kříže mu nevadí, naopak nosí růženec neustále při sobě. „Možná jsem staromódní, ale jsem pobožný,“ vysvětluje v jedné z epizod. Stejně tak ho i česnek nechává ledově chladným. Jediné, co mu může ublížit, je opravdu fatální ztráta krve, při váženějším zranění však stačí pár doušků lidské krve nejbližšího (ne)dobrovolníka a neuvěřitelně rychle se zase zregeneruje. Bez pravidelného přísunu krve však ztrácí sebekontrolu a mění se na zvíře vedené pouze instinktem a touhou po té životodárné rudé kapalině, proto noc co noc vyráží do klubů – a tam svádí dívky i chlapce, aby se z nich mohl napít. Mnoho problémů mu to však nečiní, je velice sexy a na svůj pověstný úsměv lovil dívky již před pěti stoletími – kdyby ale ani tohle všechno nezabralo, pořád je zde ještě speciální upíří hypnóza, co dokáže ovládnout mysl (skoro) každého člověka. Kromě toho je samozřejmě abnormálně silný a rychlý a mnohem mocnější než většina démonů, vlkodlaků a jiné nadpřirozené havěti, nikdy však svých schopností nezneužívá a zbytečně nezabíjí.
Navenek se Henry zkrátka snaží působit jako obyčejný člověk a aby na sebe nepoutal příliš pozornosti, dokonce pracuje – je populárním kreslířem drsných komiksů (v knížkách je spisovatelem červené knihovny, takové té historické romantické literatury, což mi přijde ještě nápaditější 😉 ). Cítí se však osamělý a náhodné známosti sbalené na diskotékách ho začínají nudit… a to vše změní právě až Vicky.
Objevuje se zde také nová a zajímavá teorie upírského teritoriálního chování, podle níž se upíři nedokáží dělit o jedno loviště, musí lovit sami, a proto vždy jedno město obývá pouze jeden upír. Přeměňují v sobě rovné jenom své milované, ale vždy s vědomím, že sotva svého „chráněnce“ zasvětí do všeho, co musí novorozený upír zvládat, budou se muset rozejít dříve, než se vzájemně zabijí – i přes lásku, kterou k sobě kdysi chovali. Ta je totiž záhy nahrazena animálními pudy. Smrtí se rovněž trestá narušení území jiného krvesajce a upíři tato pravidla striktně dodržují. Rovněž žijí podle určitého, blíže však nespecifikovaného kodexu, a každé dítě noci také samo pozná, kdy přijde jeho čas, a po určité době dobrovolně spáchá sebevraždu.
Další sympatičtí upíři se objevili i v seriálu True Blood: Pravá krev (True Blood, 2008-2013). Celá zápletka stojí na předpokladu, že upírství nejenom existuje, ale je ve společnosti běžnou záležitostí. Zatím však ne na maloměstech, kde se děj odehrává.
Hlavní hrdinkou celého příběhu je servírka Sookie, která se od svých bližních liší tím, že dokáže číst myšlenky. Pracuje v Bon Temps v Louisianě společně se svými přáteli, a její život je až na občasné výstřelky jejího bratra Jasona poměrně poklidný. Dokud se ve městě objeví upír Bill, který pamatuje občanskou válku. Mezi ním a Sookie přeskočí jiskra, což se starousedlíkům příliš nelíbí, a celou situaci komplikuje i fakt, že kdosi začne vraždit zdejší ženy, které podle všeho navázaly vztah s upíry. První série rozjíždí několik dějových linií, jednak tu ústřední se Sookie, Billem a tajemným mordýřem, dále pak linii Tary a její věčně opilé matky, či Jasona a jeho nové lásky Amy, kteří se stanou závislými na upíří krvi a neváhají kvůli ní jednoho upíra unést a mučit. Druhá a třetí řada se točí hlavně kolem Billovy minulosti a upíří komunity vedené charismatickým Ericem, a na scéně se objevují dokonce i vlkodlaci či víly. Zveřejňuji tuto svou práci několik let po jejím dokončení, proto jsem nucena doplnit, že v současné době existuje již dobrých šest sérií tohoto seriálu, bohužel s výrazně klesající kvalitou (i počtem diváků) díl od dílu.
True Blood, seriál HBO natočený podle knižní předlohy Charlaine Harrisové, přináší nový osvěžující pohled na upíry. Ti jsou utiskovanou menšinou, která se jen pokouší přežít ve společnosti a snaží se prosadit svá práva. Potýkají se s rasistickým přístupem lidí, s xenofobií, a aby nebyli nebezpeční svému okolí, krmí se masově vyráběnou „umělou krví“, která je k dostání v restauracích či na benzínkách. Jejich vlastní krev má na lidi silně afrodiziakální účinky, proto jimi bývá často zneužívána jako droga. Jinak to jsou upíři se vším všudy, slunce jim připaluje pokožku a bez pozvání nemohou vstoupit do cizího domu – a přitom nijak nereagují na náboženské symboly. „Upíři nejsou přisluhovači ďábla. Můžeme stát před křížem nebo Biblí, být v kostele, stejně jako každé jiné božské stvoření,“ oznamuje Bill překvapené Sookie v jedné z úvodních epizod.
Navíc jsou velmi vzrušující a nebezpečná stvoření, proto je i celý seriál pojat jako erotický thriller. Stejně jako Dracula ve filmech z padesátých let, i Bill či Eric mají jisté „erotické kouzlo, jemuž podlehnou všechny ženy“ (1), takže podléhá i do té doby čistá a nevinná Sookie. Když i tehdy platilo, že se „vampyrický filmový cyklus brzy zvrhl v produkci již zřetelně pornografickou“ (2), nelze se divit, že v dnešní době, která nahoty a bezostyšně zobrazované erotiky využívá pro získání více diváctva, vypadá celý seriál jako nepříliš náročným příběhem okořeněné „soft“ porno s nadpřirozenými postavami. A kvůli tomu je také tolik populární.
…a pak přišel ten Tvajlajt.
Fenomén Stmívání (Twilight, 2008), filmová adaptace bestselleru Američanky Stephenie Meyerové, zaútočil ve správnou dobu na vhodnou cílovou skupinu a oslovil širokou diváckou základnu dospívajících dívek a žen. Nabídl jim totiž přesně to, po čem toužily – lásku, která hory přenáší, v milostném příběhu upíra, který se zamiluje do neobyčejně obyčejné smrtelnice. Ve skutečnosti sice nešlo o nic, co by se předtím na plátnech nikdy neobjevilo, podobná zápletka byla například v temném a dospělém filmu Na prahu temnot, ale tentokrát to byla trefa do černého.
Nejpřesněji celou situaci vystihuje Ladislav Loukota v časopise Pevnost: „Když se před šesti letech v kinech objevil Underworld, mnohé zarazilo, že se v době kralování akčního bijce jménem Blade někdo odvážil poslat do kin tokání takového kalibru. O recept podobný Stmívání se navíc už v roce 2007 pokusila superlevná vlkodlačí Krev jako čokoláda, navíc rovněž s knižní předlohou za zády, bez známého jména a výraznějšího rozpočtu však prošla kinosály nezpozorována.“ (3)
Stmívání vsadilo na vhodné herecké obsazení, se kterým mohlo snadno dojít k divácké identifikaci, krásnou přírodu v okolí Portlandu ve státě Oregon, a předvedlo dychtivým divačkám dokonalý mix romantiky a hororu. Navíc se v sérii objevila obě dvě klasická hororová monstra, upír a vlkodlak, obě však sexuálně přitažlivá a vzrušující, která disponují nejen nadlidskou silou, ale zároveň nabízejí kromě nebezpečí i pochopení a čistou lásku. A přitom vůbec nebudí hrůzu, naopak. Všichni – včetně hlavní hrdinky – se do nich musí automaticky zamilovat. Úspěch to byl fenomenální, čísla hovoří sama za sebe: Stmívání bylo natočeno za pouhých sedmatřicet milionů dolarů, vydělalo ovšem více než desetinásobek.
Děj není nijak složitý, vypráví prakticky pouze o milostném vzplanutí mladičké Bella Swanové k pohlednému spolužáku Edwardu Cullenovi. Vzhledem k dívčině nešikovnosti, kvůli které se neustále zaplétá do problémů, jí Edward musí několikrát zachraňovat život, a jakmile se s ním Bella sblíží, záhy s pomocí všemocného strýčka Google pochopí hrozivou pravdu – její vyvolený je upír. Nevadí jí to, spřátelí se dokonce i s jeho upíří rodinou, brzy však do města přichází trojice cizích upírů, kteří na rozdíl od Cullenových nejsou „vegetariáni“, a rozhodnou se z Belly udělat hlavní chod na svém jídelníčku. Edward se ale za svou milovanou hrdinně bije, vyřídí všechny agresory a vše končí happy endem.
Na Stmívání plynule navazují na další díly, tedy Nový měsíc (New Moon, 2009), Zatmění (Eclipse, 2010) a na dvě filmové části rozdělený Rozbřesk (Breaking Dawn: Part One, 2011, Breaking Dawn: Part Two, 2012). V této sáze se řeší převážně vztah Edwarda a Belly, tedy to, že nemůžou být spolu, a přitom nedokáží být bez sebe. Situaci navíc komplikuje Bellin spolužák Jacob, který se do dívky zamiluje, přičemž se ukáže, že je vlkodlakem (a mezi upíry a vlkodlaky panuje odedávna hluboká nenávist). Náznak milostného trojúhelníku je záhy utnut, vše vrcholí svatbou, Bellinou přeměnou na upíra a narozením její a Edwardovy dcerky Renesmee. Jacob se smíří s faktem, že bude navždy pouze Bellin přítel, a do její novorozené dcerky se „otiskne“ – což znamená, že až děvčátko vyroste, stane se Jacobovou životní partnerkou. Vzhledem k poloupírství dívky k tomu dojde během krátké doby, takže se šťastného konce dočká i Jacob.
Hlavní hrdina Stmívání, upír Edward je romanticky rozháraným a psychicky labilním mladíkem, krásným, něžným, citlivým a chápajícím, nespěchajícím na svou partnerku v otázkách sexu. Na rozdíl od ostatních upírů, kteří se slunci vyhýbají z obav přes smrtelným popálením, jeho pleť se na slunci blyští a jiskří. Nespí v rakvi (ve skutečnosti nespí nikdy), kříže mu nevadí, a místo aby bydlel v nějakém ponurém sídle, sdílí moderní domácnost v „rodině“ s otcem Carlislem a matkou Esme, což jsou upíři, kteří z něj (a jeho „sourozenců“) udělali před mnoha a mnoha lety sobě rovné – ne proto, že se chtěli nasytit jejich krví, ale z toho důvodu, aby nezemřeli. Sám Edward byl například vážně nemocný a umíral na španělskou chřipku.
Filmu bývají často vytýkány nepříliš kvalitní triky (například při soubojích či přeměnách vlkodlaků), rozvláčné tempo a toporné dialogy. Spousta milovníků upírů tento druh vampýrů neuznává, popularitu mu však upřít nelze. Záhy se stalo nejrychleji vydělávajícím upírským filmem všech dob, čímž předčilo nejen velice úspěšného Draculu od Coppoly, ale i výdělečné Interview s upírem a celou filmovou sérii o Bladeovi.
Stmívání totiž zafungovalo podobně jako filmové adaptace série o nezletilém kouzelníkovi Harry Potterovi (2001–2011), přitáhlo ke knihám a do kin množství čtenářů a diváků, a i přes diskutabilní kvalitu si rychle získalo neuvěřitelný počet fanoušků a stejně tolik odpůrců. Mezi hlavní příznivkyně patří převážně prepubescentní a pubescentní dívky, které zaplavily internet tisícovkami blogů, na nichž si vyměňují své dojmy s ostatními fanynkami, sdílí obrázky představitele hlavního hrdiny Roberta Pattinsona, či píší naivní fanfikce se zápletkami okopírovanými z filmu a knih, čímž si tento svět dotváří a pro sebe i vylepšují. Přestože v době akčních filmů to byli spíše dospívající chlapci, jenž plnili kina a určovali tak, co bude hlavní hit, nyní jsou to „emo“ děvčata. Slovo „emo“ (zkratka anglického slova „emotions“, česky „emoce“) označuje specifickou subkulturu, která je v poslední době mezi mládeží velice oblíbená. Příznivci takovéto vlny se projevují hlavně přecitlivělostí, touhou po romantice a fascinací smrtí, a někteří jedinci se dokonce sebepoškozují – podobně jako Bella, ústřední hrdinka Stmívání. Poté, co ji Edward opustí, zcela ztrácí smysl života, a útěchu nachází pouze v životu nebezpečných situacích, které končí bouračkami na motorce a rozbitými koleny. „Emo“ divačky se tak mohly s Bellou snadno ztotožnit, pochopit ji, prožívat to s ní – více než o upírech je to totiž film o ní a o její lásce.
Na vlně upírské romantiky
Popularity Stmívání využil i další oblíbený seriál, a to romantické Upíří deníky (The Vampire Diaries, 2009-2013), opět vzniknuvší na základě knižní předlohy, tentokrát celé série románů spisovatelky Lisy Jane Smithové. Ačkoliv se mezi oběma náměty dá najít celá řada podobností, tato knižní série přišla na pulty knihkupectví mnohem dříve než Stmívání. Nebýt však enormního zájmu o nadpřirozenou romanci, nikdy by nedošlo k jejich natočení (právě teď je v USA vysílána čtvrtá řada tohoto seriálu) a ani knihy samotné by nebyly tak žádané.
Není divu, že milostný příběh Belly a Edwarda bývá často prohlašován za plagiát svého méně známého staršího „bratříčka“, i zde je hlavním námětem emocionálně vypjatý milostný trojúhelník. Není ovšem vyhrocen mezi smrtelnou dívku, upíra a vlkodlaka, ale mezi smrtelnici a dva upíry, sourozence. Elena se stejně jako Bella stává objektem zájmu krásného spolužáka Stefana, několik staletí nemrtvého upíra. Ten však není jediný, kdo v ní vidí svou ztracenou lásku Katherine, stejně tak zaujme i jeho staršího bratra Damona, jenž na rozdíl od Stefana žije typickým upířím životem plným brutality a nechápe, proč jeho bratr tolik odmítá veškeré násilí. Zneužívá svou moc, manipuluje s lidmi a ovládá jejich mysl tak, aby vždy dosáhl svých cílů – a tím je nyní právě Elena. Z dívky se posléze stává upírka, stejně jako z Belly, avšak na rozdíl od jejího přímočaré dějové linie se Elenin příběh stále více a více zamotává.
Jak moc se však drží své předlohy nemohu soudit, zatím jsem jej nečetla (a ani to v dohledné době neplánuji – i když upíry miluji, je na můj vkus nyní poněkud „přetesákováno“).
V roce 2010 se v kinech objevil pozoruhodný snímek Ať vejde ten pravý (2010), remake stejnojmenného švédského filmu (Lat den rätte komma in, 2008), natočeného podle bestselleru Johna Ajvida Lindqvista. K tak rychlé předělávce došlo jednoduše proto, aby se snímek „svezl“ na aktuální vlně podobných filmů s hodnými upíry v hlavní roli – i tento kus je totiž svým způsobem milostným příběhem upíra a člověka. Vzhledem k věku obou hlavních hrdinů jde ovšem o dětsky nevinnou romanci. Ačkoliv… 😉
Život drobného, šikanovaného Owena se změní v okamžiku, kdy se stejného panelového domu, kde bydlí, nastěhuje tajemná dívenka jménem Abby. „Nemůžu být tvoje kamarádka,“ upozorňuje sice Owena, přesto se děti nakonec spřátelí a Owen zjišťuje, jak je to s jeho novou kamarádkou – a proč nikdy nevychází během dne z domova. Nebojí se jí, tráví s ní většinu svého volného času, a ona mu dodává sil, aby se dokázal svým trýznitelům postavit. Poté, co je Owen spolužáky napaden, přispěchá mu Abby na pomoc – a zůstává za ní jenom krvavá spoušť. Vzhledem k tomu, že přichází o svého opatrovatele, muže, který se na veřejnosti vydával za jejího otce, se jí ujímá právě Owen a jako její nový ochranitel s ní odjíždí vlakem někam daleko, kde je nikdo nebude hledat.
Ačkoliv je Abby upírkou, slovo „upír“ v celém snímku zazní pouze jedinkrát. Dívka rovněž nikdy neodpoví na otázku, kolik je jí let, a to i když se jí na to Owen několikrát zeptá. Jinak se chová jako každá jiná nadpřirozená pijavice. Obyčejné lidské jídlo jí nedělá dobře, zvrací po něm. Než vstoupí do cizího bytu, potřebuje výslovné pozvání. A na slunci bytosti podobné jí vzplanou jako pochodeň. Jako upír v dětském těle však potřebuje ochranu – je sice mimořádně silná a dokáže si poradit nejen se skupinkou adolescentů, ale i s policistou v plné síle, sama však žít nemůže, aby nebudila pozornost svého okolí. Ke své existenci také prakticky denně potřebuje krev, kterou pro ni nesobecky, ačkoli trochu neobratně, shání muž, který na veřejnosti vystupuje jako její otec (ačkoli ve švédském originále není jeho čin motivován tak čistě, ale s ryze pedofilními úmysly). Po smrti svého opatrovatele je tedy Abby v nebezpečí, jde po ní detektiv, který nachází spojitost mezi vraždami, které se v poslední době na sídlišti dějí, s Abby a jejím „otcem“, které považuje za uctívače černé magie nebo příslušníky satanistického kultu. Právě proto dívenka tolik bojuje o Owena, který jediný ví, jak je to s ní doopravdy a co je zač. Jen on jí může pomoct.
V mnoha recenzích je hollywoodské adaptaci švédského originálu vyčítána přílišná doslovnost, která nedává divákovi možnost imaginace, přesto je přijímána poměrně kladně a dokazuje, že je i v Hollywoodu je možné natočit romantický film s upíry bez patosu a scén jako vystřižených z červené knihovny.
Závěrem asi toliko… 
Jak jsem vám (alespoň doufám) dokázala, v kinematografii nejspíše neexistuje tak proměnlivá postava jako upír. Všechny žánry se zkrátka postupně vyvíjejí, a v tomto ohledu se ani upírský film nikterak neliší, přesto zde dochází k těmto změnám mnohem častěji a mnohem markantněji.
V každém filmu je nám upír předkládán jinak – jednou jako temný milovník, podruhé jako prokletý stín. Tato postava se proměnila jak žánrově, tak i genderově. Komedie typu Buffy, zabíječka upírů ukázaly, že ani upír nemusí být brán tak smrtelně vážně (byla jsem nucena vynechat upírské parodie a komedie, neboť ty postrádají prvek originality, jen odkazují na filmy jim předešlé… je to trochu škoda, takže možná někdy v budoucnu 😉 ), a dramata jako Na prahu temnot a Hlad byla zase jasným důkazem toho, že upírem nemusí být nutně muž na vrcholu svých fyzických i psychických sil, ale žena, která navíc nemusí být striktně heterosexuálně orientována. V těchto případech je k upírství přistupováno stejně jako k homosexualitě, tedy jako k něčemu nepřirozenému a dost možná i zvrácenému.
V devadesátých letech, kdy byly velice populární akční filmy, se i upír stal akčním hrdinou, jako například Blade. Upírství bývá vysvětlováno co nejvědečtěji, dochází ke změně vzhledu i vzniku upíra. Prokletí upírstvím nemusí mít nutně nadpřirozený původ, může být genetickou mutací i vesmírným parazitem, který spolu s krví vysává z člověka životní energii.
Načež se akční filmy proměnily v romantické snímky – a ty zobrazují upíry vysloveně kladně. Jako třeba ve Stmívání. Už nezáleží na tom, odkud upíři pochází, teď jde pouze o to, aby si nás tito svůdníci se špičatými tesáky podmanili a získali zástupy nadšených fanynek.
A nakonec jsou zde ještě filmy, kde je upírem obyčejný člověk, pouhý fanoušek vampyrismu. O tom jsem se zmiňovala pouze ve své absolventské práci, zde se mi to zdálo trochu zbytečné. Nejde totiž o upíry jako takové, jen o lidi, co se nemohou stát skutečnou nemrtvou bytostí, a proto se za ni alespoň vydávají – ať už vědomě či nevědomě. Upír se tedy přeměnil z aristokratického přízraku v lidskou bytost, která se monstrem stává pouze svým zločinným jednáním, ne proto, že by byla skutečně jakkoliv nadpřirozená.
Prakticky každý upírský film se snaží nastolit „nová pravidla“ žánru, kterými se snaží diváka přesvědčit, že vše, co o upírech kdy četl nebo viděl v jiných filmech, byla lež, zatímco tohle je konečně „ten pravý upír“, takový, jaký má doopravdy být, ať už jde o jeho chování, zvyky, původ či vizáž (třeba upálení sluncem, strach z křížů či spánek v rakvích bývá často vysvětlován jako pouhý mýtus, případně zde existují magické předměty, které dokáží krvesajce ochránit).
Soudě dle internetových statistik, filmoví upíři si za ta léta, co „straší“ na plátnech kin, získali mnohem větší fanouškovskou základnu nežli upíři literární, pořád se vyvíjejí a mění. Jak se zdá, zatím nepřestávají lákat stále nové a nové milovníky všeho temného, tajemného a zvráceného.
A proč?
Protože jsou prostě cool ;).
– – – – – – – – – – –
Citovaná literatura:
(1) KOLODYŇSKI Andrzej (1990): Schůzky s upírem: od grotesky po sci-fi. 1. vydání. Praha: Český filmový ústav, s. 91.
(2) Tamtéž, s. 91.
(3) LOUKOTA, Ladislav (2009): Twilight sága. Nový měsíc. Pevnost, č. 12, str. 6.
Použitá literatura:
ADAMOVIČ Ivan a kolektiv (1994): Encyklopedie fantastického filmu. 1. vydání. Praha: CINEMA. 224 stran.
BANDINI Ditte a Giovanni (2009): Kniha upírů. 1. vydání. Praha: Euromedia Group. 228 stran.
MAIELLO Guiseppe (2004): Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. 1. vydání. Praha: Lidové noviny. 189 stran.
ROSENKRANZ, Karl (1990): Ästhetik des Häßlichen. 1. Auflage. Leipzig: Reclam – Verlag. 440 stran.
ŠTĚPÁN Petr (2003): Kniha Nosferatu: Vampýrská bible. 2. vydání. Praha: Adonai. 156 stran.
VONDRÁČEK Vladimír, HOLUB František (1993): Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. 3. vydání. Bratislava: Columbus. 324 stran.