Druhá část mého elaborátu o proměnách filmového upírství vás chronologicky provede skrze filmy, kde se upíři tak trochu mění z klasických hororových bytostí v dlouhé peleríně, v nichž působili jako synonymum zla a temnoty, ve tvory z psychologických filmů a z akčňáků, co dostáli výrazných změn jak po genderové, tak i po fyzické stránce. Ubrala jsem rovněž vysilujících citací z jiných knih, kterých se mi nakonec zdálo v minulém článku až až, a snad to bude čtení alespoň trochu stravitelnější. Enjoy.
Proměny upíří sexuality a genderu jako takového
Upíři byli sice většinou představováni jako krvežíznivé bytosti, ale vždy šlo o heterosexuály, v každém filmu se objevovala postava muže s dlouhými tesáky, dravě toužícího po krásné ženě; nejen po její krvi, ale i jejím těle – v minulém článku zmiňovaný Dracula od F. F. Coppoly například v podobě vlkodlaka brutálně zneuctil panensky nevinnou Lucy na lavičce v parku, čímž si ji zcela podmanil.
Homosexuální tematiku vnesla do světa upírských filmů již Draculova dcera (Dracula’s Daughter, 1936), kde se objevila krásná hraběnka, potomek slavného upíra. Ta přestože nenáviděla své prokletí a toužila se ho zbavit, unesla krásnou sekretářku Janet, aby z ní učinila svou nesmrtelnou družku. Později podobné téma zpracoval syrový španělsko-německý snímek Vampyros Lesbos (1971), jenže já jsem se ve svém článku zaměřila spíše na hollywoodskou kinematografii – a v ní se tento motiv výrazněji projevil až ve filmu Hlad (The Hunger, 1983).
Film s obsazením Catherine Deneuvová, Susan Sarandonová a David Bowie režíroval Tony Scott. Nesázel v něm ani na pochmurnou viktoriánskou atmosféru, ani na scény plné nahoty či nespoutané sexuality (a že i ty by se tam našly!), ale spíše na budování hutného napětí. Příběh zasazený na počátek devadesátých let vypráví o dvojici upírů, Miriam a Johnovi, byl natočený podle stejnojmenného románu Whitleye Striebera a rychle si tehdy získal mnoho příznivců nejen mezi fanoušky hororu, ale i mezi čtyřprocentním obecenstvem.
Dnes je Hlad již bohužel takřka neznámý, zejména proto, že spíše než o hororový snímek plný tryskající krve jde o pomalu plynoucí psychologické drama s novátorským pohledem na celou upírskou problematiku – jejich dlouhé životy totiž nyní provází hlavně zábava, své oběti nejčastěji loví během diskotéky v klubu, a zabíjí je s potěšením na vrcholu sexuálního vzrušení.
Zvýšená oblíbenost lesbických upírských filmů u homosexuální menšiny podle Evy Chlumské z časopisu Cinepur souvisí se vzrůstající popularitou feministického hnutí v sedmdesátých a osmdesátých letech. Proto bylo na plátně tak časté znázorňování svobodné, nezávislé ženské sexuality, ohrožující vůdčí maskulinní pozici muže. Došlo ke genderové změně, nyní to není upír-muž, ale upírka-žena, feministicky založená a kultivovaná. Takovou ženou upírka Miriam nepochybně je, s lehkostí nahrazuje svého starého přítele novou přítelkyní a bez sebemenšího zaváhání se vrhá do nového vztahu. Nejde jí o krev své vyvolené, spíše o ni samotnou, o její společnost – a tím, že z ní udělá upírku, si ji vlastně pojistí. Stejně jako všichni ostatní upíři v kinematografii, i ona se totiž ve své nesmrtelnosti bojí samoty a života bez lásky, zatímco slunce ani kříže jí neublíží.
O několik let později následuje Hlad jeden z nejpopulárnějších filmů s upírskou tematikou až do dob Stmívání – haha, v téhle souvislosti to zní poněkud legračně, ale jistě mě chápete 😉 – slavné Interview s upírem (Interview with the Vampire: The Vampire Chronicles, 1994) režiséra Neila Jordana, jenž má mimo jiné na svědomí kontroverzní, kritikou oslavovanou Hru na pláč, která také zapadá do škatulky „queerových“ snímků (tj. nezávislých filmů s gay či lesbickým obsahem). V tomto případě jde o adaptaci knihy Anne Riceové, a sama autorka, již fanoušci upírů vděčí za znovuoživení tohoto v devadesátých letech již téměř zapomenutého žánru, dokonce napsala i scénář.
Jordan předvedl na plátně nového upíra, bytost něžnou, vnímavou, senzitivní a ubíjenou vlastní vinou, potýkající se otázkami marné lidské existence, soubojem člověka s jeho vlastní přirozeností, jeho údělem a smyslem jeho života – má-li vůbec nějaký. Film obsadil hollywoodskými sexuálními idoly Bradem Pittem a Tomem Cruisem a převedl na plátno příběh, kde je upír hlavním kladným hrdinou. Dějově se Interview s upírem naprosto liší od všech klasických draculovských příběhů, neohání se motivy jako boj lásky proti zlu, nevystupuje v něm žádný vědec s křížem či dubovým kolíkem v ruce. Zdeněk Holý z Cinepuru konstatuje, že u snímku zůstala nedoceněna originální metafora filmu. Postava upíra se díky svým vlastnostem stala totiž synonymem lidí dvacátého století, jejich údělu a základních alternativ existence.
Hlavní hrdina Louis není schopen milovat ani najít smysl svého každodenního plahočení – a přesto se stále snaží přežívat, zapadnout a stát se součástí davu. Je tedy zosobněním moderního člověka, stejně bezradného a prázdného, jednajícího bez cílu a smyslu. Jeho naprostým opakem, protipólem vzorného a morálně čestného Louise je Lestat, záporná postava, upír, který si svůj úděl užívá plnými doušky. Nemá žádnou morálku, jenom se baví a ukájí své choutky nejkrásnějšími ženami i muži, oproti Louisovi se však nedokáže v novém světě 20. století nijak adaptovat.
Oba dva hrdinové balancují na hranici heterosexuálně – homosexuálního vztahu, někde mezi láskou a nenávistí. Kromě vztahu Louise a Lestata je zde mnoho obecných společných rysů s homosexualitou: stejně jako homosexuálové jsou upíři kvůli své výjimečnosti minoritní a odlišní od svého okolí, skrývají se, trápí pro svou jinakost a nepochopení okolím, jsou nuceni vést dvojí život a navenek se chovat jako „ti normální“. A protože je jejich vzájemný poměr napjatý a Lestat nechce, aby jej jeho nový přítel opustil, stvoří Claudii. Opět se zde totiž objevuje dříve zmíněný motiv osamělosti, které se každý upír panicky bojí, a způsob, jak si partnera udržet, je podle Lestata velmi snadný – pořídit si společně dítě.
Stejně jako v životě, ani u tohoto páru takovéhle řešení nefunguje, a sama Claudie, nesmrtelné dítě se zlatými kučerami (v níž mimochodem Anne Riceová vystavěla nesmrtelný pomník dceři Michelle, která jí zemřela na leukémii), se nakonec vzbouří proti svým „rodičům“.
Proměny fyzického vzhledu upíra aneb A co ta vizáž?
Co se zjevu filmových upírů týče, dlouhou dobu si zachovávali stejný styl – byli vysocí, štíhlí a oblečení v černém. Většina z nich si obvykle vystačila jenom s „vysunutím“ tesáků, jinak svůj špičatý chrup na odiv nikomu nedávali. Někdy může být sice jejich vzhled doplněn špičatýma ušima, jinak vypadají jako obyčejní, byť pobledlí lidé. Jenže pak se začaly točit ve velkém akčňáky s těmito krvesajci a došlo opět na nová pravidla žánru. Upír prostě změnil svou image.
Daleko výraznějších změn dostáli upíři v akční komedii Buffy, zabíječka upírů (Buffy the Vampire Slayer, 1992), v příběhu blonďaté roztleskávačky předurčené k zabíjení nemrtvých. Přestože tento snímek s Kristy Swanson neměl přes notnou dávku černého humoru velký komerční úspěch, o pět let později na něj navázal stejnojmenný seriál (1997–2003), ovšem s jiným obsazením (a v českých televizích i s novým názvem – Buffy the Vampire Slayer se překládalo jako Buffy, přemožitelka upírů). Kolem „přemožitelství“ byla vybudována celá mytologie a hlavní hrdinka byla v řadě epizod konfrontována nejen s upíry, vlkodlaky, nejrůznějšími démony, duchy a čaroději, ale i s obrovskými brouky či vraždícími roboty. Upíři zde na první pohled vyhlížejí jako normální lidské bytosti, avšak předtím, než zaútočí na svou oběť, zkřiví se jejich tvář k nepoznání, změní se v odporný vzhled, jakousi masku, které vévodí celá řada ostrých zubů, ne jenom dva špičáky.
Původní film měl poměrně jednoduchou kostru – hlavní hrdinkou byla obyčejná americká dívka na prahu dospělosti, jejímž jediným smyslem života bylo trávit čas s kamarádkami a nakupovat – dokud nezjistí, že je vyvolenou zabíječkou upírů, která jako jediná dokáže zastavit krvavé řádění prastarého upíra Lothose.
„Základem filmu, který je součástí mohutné vlny upírské tematiky valící se v roce 1993 světovými kiny, byla podle Josse Whedona myšlenka postavit někoho zcela všedního do zcela nevšední, až absurdní situace, a pozorovat, jak se přizpůsobí. Současně se scenáristka Fran Ruben Kuzui pokusila spojit komedii a upírský film s klasickou teenagerskou lovestory a východním bojovým uměním. Poměrně úspěšně se jí také podařilo navázat na klasické horory třicátých a padesátých let. Úmyslně jednoznačná orientace na mládež je patrná nejen z obsahu a hudební složky (zní tu řada hitů v podání C&C Music Factory, The Cult, Ozzy Osbourna či Susanny Hoffs), ale také obsazení hlavních rolí. Vedle Kristy Swansonové se zde objevil nový idol americké mládeže, Luke Perry (Beverly Hills 902 10).“ (1)
Tento snímek byl správně zacílen a snažil se oslovit publikum rockovou hudbou, neustálým „hláškováním“ hlavní hrdinky a slavnými herci, diváci však na všechny tyto prvky zřejmě na počátku devadesátých let ještě nebyli připraveni, stejně jako na notně morbidní humor, nadsázku, ironii – a motiv „hodného upíra“ zamilovaného do (skoro) obyčejné člověčice. A prapodivný vzhled upírů snímku na popularitě nepřidal.
Stejnojmenný seriál, který na film navázal, získal mnohem větší oblíbenost (zejména u dívek, které se snadno našly v silné hlavní hrdince), a došlo k natočení sedmi řad. I v seriálu si upíři zachovali svůj nezvyklý zevnějšek. Fyzická odpudivost upírů není jenom vzbuzení odporu odchylkami od běžné stavby těla, ale faktem, že jejich obludnost je zosobněním zla. Upíři jsou oškliví ze své krvelačné podstaty, nemají ani duši, ani svědomí – a právě proto jsou tak krutí. Karl Rosenkranz ve své knize Estetika ošklivosti píše, že je to právě zlá vůle, co je esteticky ošklivé ze své vlastní niternosti, a proto se musí alespoň částečně symbolicky reflektovat do své podoby, musí se vyjádřit. Ať už jako čin nebo jako obludný zjev.
Dost podobně vyhlížející upíři se objevili na plátnech kin v režii nezávislého filmaře Roberta Rodrigueze ve filmu Od soumraku do úsvitu (From Dusk Till Dawn, 1996), který podobně jako Buffy byl kombinací humoru a otevřeně zobrazované sadistické krutosti, se kterou se musí potýkat hlavní postavy filmu, bratři Seth a Richie Geckovi. Ti právě vykradli banku a společně s rodinou pastora Jacoba Fullera, kterou vzali jako rukojmí, se zastaví ve striptýzovém baru Titty Twister, příhodně umístěném uprostřed pouště, kde se po západu slunce krásné tanečnice a prostitutky mění v krvelačné démony – a začíná nefalšovaný boj o přežití.
Tihle upíři měli k uhlazenému Draculovi Bely Lugosiho či Garyho Oldmana hodně daleko. I oni zprvu působí jako lidé, před útokem se ale mění v ohavné bytosti a svým vzhledem i chováním připomínají divoká zvířata. Jejich zevnějšek je dokonalým odrazem jejich odlidštěnosti, tato monstra už s lidmi nemají nic společného. Škubají hrdla, chlemtají tryskající krev, nečiní jim problém trhat svým obětem končetiny…, a neváhají ani vyrobit si z lidských těl hudební nástroje. Fakt. Umí se také změnit v netopýry a obří krysy a navíc mají zelenou krev, která svou konzistencí připomíná sliz.
Není to však z toho důvodu, že by Rodriguez přistupoval k natáčené látce natolik kreativně, ale jednoduše proto, že surové záběry na gejzíry zelené krve projdou ratingem PG-13, zatímco rudá tekutina by byla zařazena v hodnocení do daleko vyšší kategorie přístupnosti. Tato nečekaná brutalita v upírském hororu, který do té doby víceméně pouze vyvolával mrazení v zádech, souvisí s popularitou gore filmů, tedy snímků s explicitně zobrazovaným násilím, které zaznamenaly největší ohlas na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a kterým ve svém filmu Od soumraku do úsvitu Rodriguez svérázně vzdává hold.
Proměny původu upíra čili Kde se vzali, tu se vzali…
Přestože byli upíři dlouho chápáni jako nemrtvé bytosti, které vstaly z hrobů, aby se nasytily lidskou krví, existuje několik výjimek, které tuto představu porušují a vysvětlují vampyrismus jinak. Podle této představy je to nakažlivá nemoc, nebezpečný virus, napadající ostatní buňky a přeměňující je. Prvním snímkem, ve kterém tato teorie zazněla, byl již v devadesátých letech Blade (1998), vzápětí se ale na scéně objevuje celá upírská mytologie včetně skutečného boha krve, což svědčí o nevyváženosti a nedotaženosti této myšlenky.
Daleko promyšlenější pohled na tuto teorii nabízí akční film Já, legenda (I Am Legend, 2007), natočený na motivy sci-fi hororového románu Richarda Mathesona z roku 1954. V hlavní roli se představil Will Smith jako muž jménem Robert Neville, jenž sám, jen se svou fenkou vlčáka Samanthou přežívá v ruinách zničeného New Yorku a podle všeho je posledním člověkem na Zemi. V noci se totiž město hemží stovkami nemrtvých, které změnila podivná nákaza na zmutované bytosti podobné upírům. Tito tvorové jsou kombinací upírů a zombie, a říká se jim světloplaší, přestože v knižní předloze jsou normálně nazýváni upíry. Jsou extrémně silní a rychlí a podle všeho nepotřebují ke svému životu krev – a přesto z nějakého záhadného důvodu touží jenom po tom, aby ústředního hrdinu zabili. Možná jim jde o to, aby mu zabránili vyrobit protilék, který by zvrátil jejich děsivý stav, jenže natolik chytří Světloplaší nejsou, jsou divákovi předkládáni jako instinktem vedená zvířata.
Další rozdílností oproti předloze je vyznění celého snímku. V knize se ukázalo, že skutečným monstrem je Neville – to díky němu se ze všech ostatních stali upíři. Ve filmu je Neville předkládán jako zachránce, mesiáš se samopalem v ruce, který se ze všech sil snaží pomoct trpícím spoluobčanům a zachránit je, neboť zmutovali kvůli nepovedenému léku na rakovinu. Rovněž nastávají rozpory i v závěru. Studio Warner Bros. údajně naléhalo na režiséra Francise Lawrence, aby závěr filmu přetočil. Ten původní se objevuje alespoň jako „alternativní konec“ na Blu-ray edici, a Neville v něm nejenže objevuje lék, ale vyráží vstříc zapadajícímu slunci léčit zmutované lidstvo. Zároveň film stojí na silné křesťanské ideologii a prozření původně skeptického hrdina, který těsně před svou smrtí „znovuobjevuje“ Boha. Přesto však nejde o špatně natočený akční snímek, má všechny rysy klasického blockbusteru, záběry se často mění, „roztřesená“ ruční kamera se střídá s epickými pohledy z ptačí perspektivy na celý postapokalyptický svět, a scény z každodenního, ubíjejícího Nevillova života jsou pro oživení propojovány flashbacky z jeho minulosti.
Následujícím filmem stojícím na podobné premise jako Já, legenda je sci-fi Svítání (Daybreakers, 2009) natočené sourozenci Michaelem a Peterem Spieringovými. Podstatným rozdílem však je, že tentokrát je celý snímek podáván z pohledu upírů. Děj se odehrává v roce 2019, když se většina světa nakazila podivnou chorobou, která všechny proměnila v upíry. Vzhledem k tomu, že takový počet upírů musí z něčeho žít, přišlo se na způsob neustálého přísunu čerstvé krve – lidé jsou jednoduše pěstováni a vysáváni. Z několika málo přeživších se stal ohrožený druh, jenž je nucen se neustále skrývat, aby se i z nich nestaly živé konzervy. Krev ke svému životu upíři bezpodmínečně potřebují, později se z nich totiž stávají takzvaní chudokrevní, napůl vysušené umírající bytosti, které se v zoufalství napily vlastní krve a přišly o rozum. Upíři se proto urychleně snaží se vynalézt náhradu, něco na způsob umělé krve, protože ta skutečná drasticky dochází a lidí ubývá.
Tento snímek s kvalitním hereckým obsazením (Ethan Hawke, Sam Neill či Willem Dafoe) je originální i přes nezpochybnitelnou vizuální inspiraci ve sci-fi Matrixu (1999) a zápletkou podobnou akčnímu thilleru Equilibrium (2002). Není hororem, spíše společenskou kritikou, znázorňující vykořisťování slabších, dojde i na divácky oblíbené téma jedince stojícího proti mnohem silnější a nebezpečnější korporaci. Celý svět, ve kterém se příběh odehrává, je plný kreativních detailů (například auta upravená pro upíry, kteří potřebují cestovat za dne, speciální obleky pro vojáky bojující za denního světla atd.), a ač je to smutné, všechny tyto půvabné detaily zaujmou daleko více než celý děj.
Upíři tu nejsou žádnými kreaturami, v ty se mění až po dlouhém hladovění, kdepak, jsou to pouze nakažení lidé – a většina z nich je se svou přeměnou spokojená. Nezískali sice žádnou speciální schopnost, jako třeba velkou sílu či rychlost, ale dostali možnost žít skutečně velice dlouhý život, ve kterém jim nehrozí žádná jinak smrtelná nemoc. Jediným problémem upírského způsobu života je nedostatek lidské krve, na níž jsou upíři závislí a neváhají pro ni udělat prakticky cokoliv, což svědčí korporátnímu kapitalismu, který funguje proto, aby vydělával peníze těm, kteří jsou zrovna u moci.
Nakonec je zde ještě film Poslední upír (The Last, 2007), sci-fi horor točící se kolem vesmírné koule, kterou potřebuje v názvu zmíněný poslední upír Miklos k věčnému životu. Jako upír je značně neobvyklý – živí se lidskou krví, ale se stejnou chutí si dopřeje sushi. Nebojí se slunce, během dne se bez obav pohybuje městem. „Já nejsem upír v klasickém podání, chápete? Já neměním podoby, a ani nespím v rakvi, a neovládám ženy magií. Jsem nesmrtelný parazit,“ vysvětluje zhruba v polovině snímku překvapenému hlavnímu hrdinovi (a ještě překvapenějšímu divákovi).
Podle všeho je tedy mimozemšťanem a neměl by mít žádnou spojitost s křesťanskými symboly, v momentě přeměny má však upírem pokousaný člověk v očích místo zorniček kříže a křížů se pak také bojí – což je naprosto nesmyslné. Nejde o dobrý snímek. Scény jsou často záměrně rozostřené, kamera roztřesená, klouzající ze strany na stranu i v neakčních scénách, a střih notně nepřehledný. O topornosti (ne)hereckých výkonů nemluvě. Není tedy divu, že Poslední upír na většině webových stránek zabývajících se filmy či vampyrismem je rázně smeten ze stolu a považován za velmi nekvalitní – a to nejen pro absurdní mimozemské zdůvodnění upírství.
Upíři, co nejsou tak docela upíři
Kromě klasických upírů zmiňovaných v předchozích kapitolách existují ještě upíři, kteří jsou jako upíři prezentováni, a přitom porušují některé, případně všechny zažité zvyklosti, které se s nimi váží. Není náhodou, že vždy jde o žánr akční, jako kdyby horor už nebyl tak oblíbený. Tito „noví upíři“ se začali na plátnech kin objevovat až na konci devadesátých let.
Film Blade (1998), adaptace úspěšného komiksu od Marvelu, ukazuje upíry v docela jiném světle, a snaží se nastolit nová pravidla žánru. Hlavním hrdinou tohoto snímku je napůl upír, napůl člověk, takzvaný „Daywalker“, tedy drsný upírobijec Blade v podání Wesleyho Snipese, co cedí „cool“ hlášky s kadencí kulometu. Je to někdo, kdo proti upírům bojuje a nenávidí je, a přitom jedním z nich vlastně sám částečně je. Jeho úhlavním nepřítelem se stává Deacon Frost, arogantní upír, který se snaží znovuoživit La Magru, boha krve, a získat svět pro upíry – lidi totiž považuje pouze za potravu. Pro své účely neváhá ani vyvraždit nejstarší členy upírského rodu.
Upíři jsou tu zvláštní komunitou nenápadně fungující vedle světa lidí. Patří jim svět, ovládají policii, vlastní banky i nemocnice, řídí mezinárodní obchod a spolupracují i s vládami. Nejsou monstra, naopak, jsou krásní a přitažliví, a nebydlí ve strašidelných sídlech plných pavučin, ale v odosobněných, sterilně zařízených bytech v mrakodrapech. Před slunečním svitem se brání opalovacími krémy a motorkářskými kombinézami, využívají sklepení, podzemí a nejrůznější úkryty i moderní technologie, aniž by si odepírali upírská potěšení – krev jim poskytují nejen krevní banky, ale i dobrovolní dárci, čekatelé na proměnu v upíra, takzvaní „důvěrníci“. „Kříže a svěcená voda jsou k ničemu, zapomeň na to, co jsi viděla ve filmech,“ podává nám Blade svou lekci z upíří anatomie. „Ale některé legendy jsou pravdivé. Upíři jsou alergičtí na stříbro. A po česneku dostanou anafylaktický šok.“
Upíři se dělí na dva typy. Jedni jsou mladí, ti druzí starší – upíři, kteří byli přeměněni, a tudíž nejsou „čistými“ upíry, a upíři, kteří se jako upíři už narodili. Představitelem mladší, dravější generace je Deacon Frost, inteligentní, cílevědomý, bohatý, mocný a sexy, co ve městě vede několik klubů s divokou taneční hudbou a krvavými lázněmi. Druhým typem upírů jsou (podle production designera třetího dílu Chrise Goraka) „korporátní vysávači“. Jsou starší, vážnější, vládnou upírům a v podstatě i celému světu, a ani trochu nejsou spokojeni s Frostovým chováním a s jeho nočními kluby, které na sebe jenom strhávají pozornost prozatím nic netušících lidí. Nedokáží si však s Frostem poradit a Frost je záhy přemůže a zničí. Tím, že zabije jejich vůdce, tak symbolicky „přebírá žezlo“ současný typ moderního upíra. Později se na scéně dokonce objevuje ještě třetí druh upíra, jakýsi mutant, následek nepovedených pokusů vysoce postavených upírů vytvořit „denního chodce“. Tito takzvaní „reapeři“ mají bledou pleť, zelenou krev a dvojí tlamu, kterou vysávají krev upírů.
A Blade je úplně jiný. Je upírem jenom napůl, proto má v očích všech ostatních vampýrů všechny výhody upírské existence a žádnou z jejich nevýhod – je silný, odolný a rychle se uzdravuje, ale slunce, ultrafialové světlo či česnek mu neublíží. Ke svému životu sice potřebuje krev, ale potlačuje své choutky pomocí speciálního séra. Jeví se díky tomu jako lidská postava, která musí bojovat se svými vlastními vnitřními démony – čímž snadněji dochází k identifikaci s divákem a k sympatizování. Je sarkastický, předvádí bojová umění v kombinaci s prvotřídním ovládáním nejrůznějších typů nebezpečných zbraní, od samurajského meče až po samopal, a přesto není monstrem, děsivou figurkou. Naopak – v tomto případě je to Blade, kdo děsí upíry.
Scénárista všech tří snímků (a režisér posledního z nich) David S. Goyer na bonusovém disku DVD Blade: Trinity (2004) vysvětluje, že tihle upíři nejsou nemrtvé bytosti s magickými schopnostmi, ale nový druh lidské existence, nový živočišný druh, který není vyvoláván nějakou nadpřirozenou silou, ale virem, který postupně mutuje lidské tělo. Tímto způsobem se upíři získávají na uvěřitelnosti, stávají se reálnějšími. Pro velký úspěch prvního snímku byly o Bladeovi natočeny ještě dva další filmy, v druhém díle Blade čelí po boku speciálně vycvičené skupiny upírů rase „superupírů“, a ve třetím se postaví samotnému Draculovi. Oba snímky však měly jasně sestupnou tendenci, s postupně se zvyšujícím rozpočtem klesaly tržby i zájem diváků, a poslední díl s rozpočtem 65 milionu dolarů se tvůrcům vůbec nevyplatil.
V kontrastu k Bladeovi byli upíři ve filmu Davida Sladea 30 dní dlouhá noc (30 Days of Night, 2007). Na rozdíl od „klasických“ upírů je není nutno probodnout dřevěným či stříbrným kolíkem, stačí je jen patřičně zmasakrovat – jenže ani to není tak snadné, jsou totiž vytrvalí a silní, takže jejich soupeři, tedy lidé, musí být velmi kreativní, aby si s nimi dokázali poradit. Tihle upíři se počítají se mezi poslední svého druhu a nehodlají na tom nic měnit, nechtějí zde rozšířit své řady, mají jenom jediný cíl – pořádně se nakrmit. Mají dvě řady žraločích tesáků, mluví vlastním jazykem a žijí v utajení. Podle svých vlastních slov jim trvalo celá staletí, než se podařilo přesvědčit lidi, že jsou jenom zlými sny, proto za sebou vždy zapalují města, aby nezůstaly žádné důkazy jejich řádění. Na rozdíl od aristokratických upírů draculovského typu připomínají tihle vampýři spíše predátory, pro které jsou lidé podřadnou kořistí. Chovají se jako typičtí agresivní násilníci, dravci, kteří bez slitování pobijí každou živou bytost, která se jim pokusí postavit nebo se před nimi snaží schovat. Mimochodem, stejně jako v případě Bladea jde o zdařilou adaptaci stejnojmenného komiksu, tentokráte z pera Bena Tepelsmitha a Steva Nielse.
Posledním zmiňovaným polovičním upírem, který se nemusí řídit všemi zákonitostmi upířího života, je chlapec Darren Shan. Ten se objevil ve snímku Upírův pomocník (Cirque du Freak: The Vampire’s Assistant, 2009), což je filmové zpracování populární knižní série. Pojetí upírů je v těchto románech a v tomto filmu zase trochu jiné. Upíři nejsou představovaní jako ti špatní, naopak, snaží se s lidmi maximálně vycházet, sžít se s nimi. Jejich krev sice k životu nezbytně potřebují, ale nezabíjí je. Protože jejich dech dokáže člověka omámit a jejich sliny jim zase zacelí rány, neexistuje snazší způsob, jak je přepadat a vysát jenom potřebné množství této životodárné tekutiny, aniž by dotyčnému nějak zvlášť ublížili.
Oproti tomu jsou však zde ještě vampýři, tedy upíři, kteří se kdysi vyčlenili od ostatních s tím, že nehodlají respektovat tato pravidla, své oběti zabíjí a vysávají jim s krví nejen život, ale absorbují i jejich duši a vzpomínky. Film přes nepopiratelnou originalitu původní předlohy propadl, čtyřicetimilionový rozpočet se tvůrcům nevrátil a o natáčení pokračování se zatím nejedná. Což je celkem škoda, tyto tenké romány velice zajímavě gradují díl od dílu a nakonec mají velmi překvapivý závěr. Ty vám k přečtení rozhodně doporučuji. Ani zdaleka to totiž není čtení pro děti, jak by se na první pohled mohlo zdát…
– – – – – – – – – – –
V poslední, třetí části mého „upířího speciálu“ se konečně dostaneme od akčního filmu k romantickému, tedy k nyní tolik populárnímu tématu upír + člověk = VSL, a také k fenoménu Stmívání. Takže i tentokráte platí výzva stay tuned, máte se rozhodně ještě nač těšit. Teď to totiž začne být konečně zajímavé ;).
Použitá (a citovaná) literatura:
(1) ADAMOVIČ Ivan a kolektiv (1994): Encyklopedie fantastického filmu. 1. vydání. Praha: CINEMA, s. 31.
Zmiňovaná, leč necitovaná literatura:
CHLUMSKÁ, Eva (2010): Zachraň si kdo můžeš… krk. Exploatační film s lesbickou upírskou tematikou. Cinepur, č. 68.
ROSENKRANZ, Karl (1990): Ästhetik des Häßlichen. 1. Auflage. Leipzig: Reclam – Verlag. 440 stran.