Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren …A JAK TO PROBÍHALO V PRAZE
„Tak co?!“ přivítali mě a Bossi Blair s Marghem hned, jakmile před Marghovým domem zastavilo taxi s „naším“ řidičem pro tento den. Ještě jsme byly celé rozlámané z dvouhodinového letu z Rumunska do Česka, uondané nedostatkem spánku, a oni už po nás očekávali podrobný popis našeho bukurešťského dobrodružství? „Jaké to bylo? Povídejte, přehánějte!“
„Únavný,“ brblala jsem s rozjíždějící se migrénou.
„Ale boží,“ dodala jedním dechem Bossi. A tím bylo řečeno vše.
Copak kluci, ti byli plní elánu, ze svého výletu do Maďarska se měli čas jaksepatří vzpamatovat a Margh dokonce v tomto mezičase stihl vytvořit zuby pro svůj kostým Zeba – a rázem ta maska vypadala o mnoho líp (a to už předtím byla více než skvělá, tenhle (ex-)Trekkie je prostě umělec). Líčili nám své zážitky a my se s nimi na střídačku dělily o své, pročež nám kluci záviděli, neboť my jsme byly v porovnání s nimi doopravdické Disney princezny ;). Na druhou stranu, například ten apartmán, byť byl luxusní a v čtyřhvězdičkovém hotelu, nám skutečně nebylo třeba nepřát, jelikož jsme v něm pouze spaly a stejně si ho nijak jinak neužily :).
Ještě jsme si s Bossi ani pořádně neodfrkly a už tu pro nás byl vůz znova, tentokrát velká dodávka, do které jsme se naložili my všichni v kostýmech, astrodroid Chopper i stormtrooper Isis, patrně jediný „stormík“ z 501, se kterým je sranda, který se nebere zbytečně vážně, a kterému naplno docházelo (respektive, které naplno docházelo 😉 ), že příležitost spolupráce s Disneym se nemusí už nikdy opakovat a proto ji odmítnout by byla největší hloupost v historii kostýmových organizací.
Dodávka nás (v báječné náladě a plné optimismu) zavezla až na Náplavku a tam se naše skupina sešla již kompletní – Bossiinu Heru, moji Sabinu, Blairova Choppera a Marghova Zeba zde totiž doplnil Kaďousův Kanan. Chyběl nám vlastně jenom Ezra, aby byla posádka Ghosta v plné sestavě. Rovněž jsme se s Bossi seznámily se paní Lenkou ze společnosti Disney – kluci s ní absolvovali cestu do Budapeště a div si s ní nepotykali, ale my se s ní po vší té komunikaci na Facebooku poprvé viděly naživo a byly jsme proto trochu ostýchavé. Nebo alespoň tedy já. Samozřejmě byla má tréma zbytečná, Lenka byla moc příjemná.
Na rozdíl od toho jejího profesionálního fotografa… Já sice chápu, že to bylo asi tím, že byl umělec a tudíž prostě musel být divný, jenže nic se nemusí přehánět, ani excentrismus. Neustále se nás snažil vecpat do póz a situací, které neseděly ani nám, ani našim seriálovým charakterům, čemuž jsme se lehce bouřili…
Ovšem – to bych předbíhala, k tomu všemu došlo až na střeše Tančícího domu. Možná – dobře, asi určitě – teď budu za hňupíka, ale vůbec jsem netušila, že je v nejvrchnějším patře téhle ohavné budovy kavárna a dokonce i vyhlídka. Když jsem ji pak viděla na vlastní oči, pochopila jsem, proč mně, kavárenskému povaleči, zůstalo tohle místo utajeno – zde se totiž bude dozajista fungovat v docela jiném cenovém rozmezí, než na jaké jsem ze všech těch nádherně začouzených a zaplivaných kavárniček s undergroundovou atmosférou zvyklá já ;). Nicméně právě sem, do toho luxusu s poněkud výstředním designem (jsem lama, nepodařilo se mi najít, kdo je za něj odpovědný, všude jen píšou, kdo navrhl Tančící dům jako takový, tedy Ginger a Freda 😉 ), jsme vynesli Choppera (a málem i Marghova Zeba, jelikož ten se v něm nemůže pohybovat zrovna jako baletka), počkali, než si fotograf a jeho asistentka nastaví světla, a pak se nechali fotit.
Oproti pořizování snímků v Rumunsku jsem si zde připadala daleko více svázaná a omezená příkazy a pokyny, fotky z toho však – alespoň některé – vyšly pěkné a vtipné, a určitě tomu přidal i fakt, že nad hlavami jsme měli jako z udělání dramaticky zatažené nebe. Fotografování naší partičky pokračovalo i v kavárně jako takové a pak na Náplavce, kde to slušelo hlavně Chopperovi 😉. Tu jsem společně s Bossi zajala Isis, vzápětí Isis zajala nás, tady jsme pózovali všichni, tuhle si vystřihl bojovou sólo fotečku jenom Kaďous, vzápětí se k němu přidala Isis a tvářili se jako úhlavní nepřátelé… variant bylo nespočet a já z toho po hodince, dvou už začínala být lehce… otrávená není to pravé slovo, spíše unavená (ačkoliv oproti Marghovi trpícímu v kostýmu si nemám vůbec nač stěžovat…). Bylo toho zkrátka moc najednou – a čeho je moc, toho je příliš.
A já začínala mít dojem, že těch fotek je už vážně moc. A příliš.
„Nemáte náhodou hlad?“ otázala se nás zničehonic Lenka, a přestože jsme všichni svorně vrtěli hlavami, stejně odběhla a vrátila se za pár minutek s plnou náručí baget. Se salámy, s řízky, s grilovanou zeleninou… všechno to nádherně vypadalo a nám se docela mimoděk začaly sbíhat sliny. „Vzala jsem od každého něco,“ hlásila nám Lenka s širokým úsměvem. Najednou jsme si uvědomili, že nám vlastně za celý den bez svačinky už pořádně kručí v břiše, a tak jsme se na tu krásu vrhli jako divoká zvěř – a začali se v ní přehrabávat, aby si každý vybral podle chuti. „Je tam i něco pro vegetariány,“ dodala Lenka pyšně.
„Myslím, že takoví blázni mezi námi nejsou,“ prohlásila jsem s plnou pusou sendviče s rostbífem. S plným bříškem se mi vracela zase dobrá nálada.
A v ten moment, jako z udělání, se k bagetkám vrhla fotografova asistentka. „Jé, no výborně, konečně něco bez masa!“ radovala se a hned se dělila se svým kolegou s foťákem na krku. K takovým lidem pak mějte důvěru, že jo. Kdo nejí maso, nepozná vtip a neocení sci-fi.
Jako zlatý hřeb celého odpoledne bylo nepochybně naše (ačkoliv sakra krátké, je to zkrátka profík, co jede vždycky jen na první dobrou a jinak nestíhá, nestačí…) setkání s hercem Danielem Rousem, který v českém dabingu Povstalců propůjčil hlas tvrďákovi Zebovi. A že prý se vyfotí s Marghem. To mi okamžitě zvedlo náladu o sto procent. Margh se na něj totiž těšil, a těšil se na něj z jednoho jediného, svérázného, leč zcela logického důvodu. Vysvětlím ihned: Marghův hlas je dost specificky zbarvený a rozhodně není nijak zvlášť drsňácký, zatímco Daniel Rous… no však si ho určitě všichni vybavíte. To je frajer. To je badass. A také je to Ross z Přátel, mimo jiné.
„Takže pane Rous,“ využil Margh chvilky, kdy bylo na okamžik ticho a nerušilo je žádné cvakání foťáku, k drobné konfrontaci. „Jak vlastně bude Zeb mluvit?“
„Zhruba takhle,“ zachraptěl herec a znělo to, jako kdyby měl v krku střepy.
„Zhruba takhle, to by šlo,“ napodobil Margh naprosto přesně jeho intonaci i chraplák a my všichni, co jsme stáli okolo, jsme jako jeden muž vybuchli smíchy, jelikož to bylo naprosto dokonalé a okouzlující (a pokud Margha osobně znáte, doporučuji vám, abyste ho požádali, ať vám to předvede naživo, stojí to za to 🙂 ).
Taky jsem pořádila za Blairovy asistence pár snímečků svého kostýmu, abych měla materiál na schválení do Rebel Legion (stát se první světovou Sabinou jsem už nestíhala, ale pořád jsem mohla být první evropskou – což se mi nakonec po mnoha peripetiích s nevyhovující a později nepovedenou parukou povedlo a tradá, tady se můžete podívat na to, jak mi to ve finále (ne)sluší), a už bylo na čase přesunout se do kina na Floru. Tam se pak měli dostavit i ostatní členové Lion Base a plnit své klasické povinnosti „korzování v kostýmech v davu“, zatímco my budeme dělat opičky pro VIP hosty, celebrity a jejich drobotinu.
Měli jsme ale ještě fůru času, do kostýmů jsme se oblékat už nemuseli a Margh byl naopak rád, když ho mohl ze sebe svléknout, a tak jsem vyslovila skromné přání skočit si zatím do kavárničky hned u kina na kafe místo zevlení v kumbálku, závislost na kofeinu není žádná sranda ;). Paní Lence se to moc nezamlouvalo, nechtěla, aby mne v kostýmu okukovali civilové, a tak mě přesvědčila, abych na sebe oblékla Blairovu bundu, co mne skoro celou zakrývala, a schovala se na balkon, který mívá kavárnička údajně otevřený.
Tak trapné chvilky, než jsem vycumlala své kafíčko, jsem už dlouho nezažila. V Blairově softshellce, ve které jsem vypadala jako dokonalý hastroš, a s podivnou parukou na hlavě jsem se totiž vplížila do kavárny a zcela dle Lenčiných instrukcí poprosila zkoprnělou obsluhu, zda se mohu jít schovat na balkon. Odvětili mi, že balkon je zavřený, venku je zima, a že se mohu schovat alespoň za sloupem. Usedla jsem tedy alespoň za sloup, poručila si presso, a po celou dobu se zuřivě snažila ignorovat chichotání a nenápadné ukazování mým směrem od servírek i mladíka za barem. Bylo mi naprosto jasné, co se jim asi honí hlavou, a tak, ve chvíli, kdy přece mne copatá servírka postavila krásně vonící kafíčko, jsem na svou obhajobu vyhrkla:
„Já vím, že to tak vypadá, ale já doopravdy nejsem úchyl, jen dělám tady vedle v Cinema City promo jednomu novému seriálu.“
Nevěřili mi. Vrátila jsem se celá rozesmátá a s tvářemi rudými studem akorát na čas, všichni už byli v plné polní a začínali se chystat na hlavní akci. Pomohla jsem tedy nasadit Marghovi nohy, zkontrolovala, zda mi neodpadá žádná část armoru, a hurá mezi „hvězdy“. Podobně jako na conech a jiných akcích, třeba ve vídeňském Prateru, jsme se postupně střídali před foto-stěnou s motivem z Povstalců a nechali se vypodobnit s VIP hosty. Získali jsme tak snímek například s Romanem Šebrlem, Sárou Saudkovou, Janou Adamcovou, Gabrielou Filippi, Kateřinou Kristelovou, Janem Tunou… to se bude moc pěkně vyjímat v galerii, napadlo mě. A to jsem mnohé (pravděpodobně taky) „celebrity“ ani neznala.
Oproti nadšení rumunských dětí, které byly z focení se svými oblíbenými postavami ze světa Hvězdných válek doslova u vytržení, mi tady však chyběl ten pravý entuziasmus – vlastně jsem měla pocit, že polovina všech těch… ehm, osobností našeho malého českého rybníčku ani netuší, o co vlastně jde, hlavně že mohli na nějaké akci vyvenčit své juniory a ještě se předvést před objektivy novinářů jako dokonalí rodiče. Nikoho nesoudím, jen tak konstatuji ;).
Do toho všeho došel ještě Radek od Disneye s tím, že před spuštěním pilotu bude mít jakýsi úvod, přivítání a poděkování, a naše partička z Ghosta ho u toho bude doprovázet. A že si prý máme něco připravit, ať tam vedle něj nestojíme jako tvrdá y. Z té představy se mi opět podlamovala kolena, nicméně nebyl čas panikařit, sotva jsem se přivítala s některými svými přáteli, kteří se na předpremiéru taky dostavili, už se opět významně ťukalo na hodinky a hurá do sálu. 
Musím uznat, že když jsem náš výstup před plátnem pak viděla na záznamu (jenž je velmi nekvalitní, jelikož byl pořizován na můj foťáček a z poměrně z vysokého místa, a tudíž ho nikde sdílet nehodlám), vypadalo to pěkně. Nejprve nakráčel Radek, chvíli hovořil do mikrofonu, a pak jsme byli na řadě my. Jako první jel samozřejmě Chopper, za ním šla Hera Syndulla, za ní Sabina Wren, za ní Kanan Jarrus, a špalír uzavíral obrovitý Zeb Orrelios. Radek nás postupně představil, ačkoliv „si na to radši vzal tahák“, a dav se bavil.
„Sabina Wren je holka, která má ráda umění,“ uvedl mne a já divoce máchala sprejem. „A kromě toho taky dělá skvělé výbuchy.“ Jo, ví Bůh, blesklo mi hlavou, zatímco Radek pokračoval popisem ostatních členů naší posádky. „A nakonec tady máme ještě jednoho, a já jsem ho málem přehlédl, on je totiž strašně malinkej,“ otočil se Radek na Marghova Zeba a děti, pohodlně usazené na sedačkách a s tvářičkama nacpanýma popcornem, vypískly nadšením. „A proto se mu říká zdrobněle Zeb.“ Margh mával publiku, drobotina se smála, a náš úkol byl splněn.
Uvelebili jsme pak pěkně do prvních řad – a pak konečně začal pilotní film dlouho chystaného seriálu.
Na rovinu, bála jsem se, bála jsem se hodně. Měla jsem strach, že Star Wars: Povstalci budou nakonec hloupý a infantilní seriál a já na sobě budu mít kostým hloupé a infantilní postavičky, což pro mne bude natolik ponižující, že ho po téhle akci svléknu, už si ho nikdy neobléknu, a všechna ta práce, ty nervy vyjdou docela vniveč. A víte co? Jako mnohokrát předtím, ani tentokrát nebyl důvod k obavám :).
Povstalci měli totiž velice ucházející start a nyní, s odstupem času a shlédnutými dalšími díly, mohu bez přehánění prohlásit, že je to čím dál lepší. Cílovou skupinou je samozřejmě hlavně mládež sledující Disney Channel, ovšem spousta vtípků je orientovaná spíše na člověka Hvězdnými válkami poznamenaného (odkazy v podobě hlášek, konkrétních scén, hudebních motivů…). K tomu je nutno připočíst sympatické hrdiny (na rozdíl od animovaných Clone Wars jde o zcela nové postavy, čímž se v podstatě dostává tento seriál na tenký led, žádná vsázka na jistotu oblíbených a povědomých charakterů), kteří jsou v podstatě teroristi, nadupaný děj, co dává stejný (ne)smysl jako u původní trilogie (a ano, stormtroopeři nikdy neuměli střílet…), a spoustu vydařené akce. Navíc to má konečně ten pravý Star Wars feeling, který mi u výše zmiňovaných Clone Wars drasticky chyběl, a některé hlášky mě doopravdy dostaly (například „kyblík“ na hlavě či „to byl váš první Jedi, pane?“). Za mě zkrátka pět a půl pračky Whirpool a permanentní úsměv během celých závěrečných titulků.
Vypotácela jsem se ze sálu a mrkla na stoly s rautem. Byly tam toho hromady a všechno to bylo stylové, tuším, že jsem tam zahlédla nějaké sušenky a perníčky ve tvaru Dartha Vadera a C-3PO, muffinky s marcipánovým Yodou, lízátka ve tvaru světelných mečů a oříškové šneky á la drdoly princezny Leii. A taky něco slaného, od jednohubek a malinkatých bagetek až po minitortilly, nicméně zde jsem si názvů nevšimla. Kromě toho jsem nebyla nervozitou schopná skoro nic pozřít, což jsem si později skutečně vyčítala, jelikož jsem z toho všeho nadělení nakonec měla během celého večera jenom maličký wrap s lososem :). Navíc celebrity se na tu hostinu okamžitě vrhly a cpaly se, jako kdyby týden nejedly, takže jsem se radši přesunula k foto-stěně a pózovala.
Po pilotním filmu zde totiž byla možnost udělat si s námi snímek a ihned si ho nechat vytisknout a vložit do pěkného, barevného rámečku, čehož všichni hojně využívali – a dokonce i ti, kteří se s námi fotili i předtím. Taky se s námi šli vycvaknout i někteří kamarádi z fandomu, co to dělali s velice zlomyslným potěšením a náramně si to užívali, darebáci :). Stejně jako v Rumunsku jsem se snažila svůj obličej ztuhlý od permanentního úsměvu (který jsem později musela ze svého obličeje odstranit i s make-upem ;)) ) radši maskovat pod přilbou, nicméně to nebyl nejlepší nápad – světla na náš foto-koutek namířená byla nelítostná a já se pod nimi poměrně vařila.
„Ale ten Marghův fixátor funguje,“ pochvalovala si bezelstně zelená Bossi, z jejíž tváře za celý večer nestekla ani kapička potu, díky níž by pak měla na své twi’lecké pleti nevzhledné stružky. To, že jí to pak v noci nepůjde zrovna jednoduše umýt, v té době ještě pochopitelně netušila :).
Svlažit jsem se pokusila u rautu, ale příliš se nezadařilo – šlo přece jenom o akci cílenou na děti, a proto limonády, co zde připravili, byly příšerně sladké a se zvláštními příchutěmi, třeba levandulové nebo pomněnkové. Znělo to zajímavě, ale nedalo se to pít, aniž by od toho neměl člověk slepenou pusu a přetrvávající žízeň. Naštěstí jste měli v „zákulisí“ nějaké PETky se zbytky vody, takže jsem nakonec na dehydrataci nezemřela.
Blair si post-premiérovou akci užíval také a po svém, s dálkovým ovladačem k Chopperovi řádil jako malý kluk, děsil drobotinu, která se přiblížila k jeho astro-mechovi s tím, že si na něj sáhne – a on proti nim zničehonic vyrazil. Děti pak výskaly radostí, z čehož byl Blair nadšený a jen zářil. Bodejť by taky ne, za to úsilí ty dětské úsměvy prostě stály :).
Na závěr jsme si ještě udělali fotku se všemi členy dorazivší Lion Base, s celým týmem hostesek a Lenkou a Radkem od Disneye, a pak… pak už byly všechny naše povinnosti splněné. Třikrát sláva. A ještě jsme jako bonus dostali od Lenky „pytlíčky na cvičky“ s plakátem a plackami a výslužku z rautu.
Z Flory jsem odjížděla společně s ostatními, dala jsem si s nimi takřka dvouhodinovou okružní cestu po Praze, než jsme všechny postupně vyložili. Byla jsem z toho všeho tak vyčerpaná, že jsem na zadním sedadle usnula jako pařez. Na dotazy řidiče, kde bydlím, jsem odpovídala nesmyslným blábolením, takže to prý, alespoň podle pobaveného Blaira, vypadalo jako rozprava se zasloužilým ožralou. Jak jsem se dovlekla do svého bytu, umyla a padla do postele nemám sebemenší ponětí, ale patrně jsem to nějak zvládla – a to včetně nařízení budíku na druhý den, jelikož jsem kupodivu ani nezaspala a už v osm nula nula stála nastoupená v práci.
Až večer jsem zjistila, že díky fotkám zveřejněných na Twitteru a Star Warsovém Instagramu mám skutečně tu pravou mezinárodní ostudu, kvůli které jsem trpěla žaludečními vředy už kolik dní předem. Nejen proto, že ta moje Sabina podle anonymních hlasů na Facebooku na fotce z Prahy „nějak přibrala“ (OK, OK, mezi všemi těmi pochvalnými a pozitivními ohlasy to byl tehdy jen jeden rýpal, co vím, ovšem mé sebevědomí je velice křehké a i jeden takový hlas mne dokáže rozhodit stejně, jako kdyby jich bylo sto), ale hlavně z toho důvodu, že Mary Franklin z Lucasfilmu uveřejnila na svém Twitteru mou selfie fotku Sabiny v zrcadle, na níž jsem ukazovala svým přátelům pokrok při tvorbě kostýmu. Jenže v té době jsem ho ještě ani neměla kompletní a samozřejmě jsem naprosto netušila, že Blair tyhle snímky průběžně posílá i jí! Gwaah! Sice mě pochopitelně potěšilo, že se zrovna tenhle snímek líbil a že byl později nejednou retweetovaný, jenže… jenže víte jak, z tohohle by byl zaskočený každý cosplayer :).
Nevěřícně jsem pak v noci seděla u notebooku a sledovala, jaký neuvěřitelný úspěch mají Gabiny fotky z Rumunska a vlastně i ty z Prahy ve světě, a až nyní jsem si byla schopná plně uvědomit, že… že jsem to všechno přežila, i když jsem to vůbec nečekala. Že jsem to s pomocí svých nejlepších parťáků zvládla, i když jsem to nejednou chtěla vzdát. A hlavně že jsme všem, kteří o nás pochybovali a kteří nás dopředu odsoudili, ukázali s širokými úsměvy na tvářích vztyčené prostředníky (jak se alespoň vyjádřil jeden nejmenovaný člen Star Warsového fandomu, který se jinak kostýmům a kostýmovým organizacím vysmívá), jelikož jsme jako jediní, jediní na celém světě dokázali ještě před premiérou sestavit (takřka) kompletní plný tým.
Prostě jsme to dali.
Zatraceně, to je krásnej pocit :).
