Už jsou to přesně tři měsíce, co se na Zvůli konal jubilejní pátý Lancz-con. Konkrétně k němu došlo 13. – 15. června 2014. Těžko uvěřit, že srazíky mamčiných (a tu a tam i mých) čtenářek pořádáme pravidelně každý druhý rok již od roku 2006. Těžko uvěřit, že nás to ještě stále baví. Těžko uvěřit, že jsme z toho nevyrostly. Těžko uvěřit, že se nás vždycky sejde tolik a že se dokážeme i přes nejrůznější rozdílnosti, dávné konflikty i blízká přátelství tak báječně bavit.
Pátý con.
Doufala jsem, že z něj napíši report, ale bohužel jsem lemra neschopná a byly zde i jiné faktory, proč se mi o této akci nechtělo nějak zvlášť rozepisovat…, nicméně mi přijde škoda ji zcela ignorovat – a proto jí věnuji alespoň tento stručný článeček s několika vypíchnutými body. Po tak dlouhé době bych totiž jen horko těžko lovila z paměti přesné dění, minutu po minutě, jak to daly leckteré nadšené účastnice conu (jejichž reportíky si ostatně můžete přečíst na mamčiných stránkách 😉 ).
Pátek
– cesta z Prahy na jih byla náramně veselá. Jela jsem totiž v autě s řidičkou Jíťou a spolupasažérkou Mirkou a skoro celou dobu jsme prochechtaly – a nejvíce jsme se smály po nákupech. Je pravda, že na sklerózu už nejspíš máme věk, protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsme v Lídlu v Pelhřimově pořídily jen dobrou polovinu věcí, které jsme měly původně v plánu sehnat, a musely jsme si je pak ještě opatřit v Albertu v Jindřichově Hradci. Alespoň jsme měly nákupy rozdělené na „dospělácký“ (to se v našem nákupním vozíku ocitlo totiž jídlo, hygienické potřeby a podobně), a na „puberťácký“ (neb poté bylo potřeba dokoupit hlavně alkohol a cigarety).
– po příjezdu do kempu Zvůle nechybělo všeobecné nadšené vítání a stěhování do chatiček. Já byla v chatce jménem Gizela 3 společně se Simčou, Danielou a dvěma Luckami, a přesně jak Simča vyhrožovala, bylo to skutečně „na samotě u lesa“, tedy stranou od ostatních chatiček, prakticky uprostřed borovicového háje, v nepropustných houštinách. V noci se pak tímto terénem potmě prodíralo vskutku náramně příjemně :). Navíc se mi podařilo rozbít dvě žárovky, prostě mi praskly pod rukama. Skoro doslova.
– večer se ještě na chvíli zastavila mamka s otčímem a psí smečkou, aby se pozdravila s holkami a vyzvedla si mého Nerouška, a otčím nám předal zásobu suchého dřeva, kterou jsme pak zcela využily při opékání buřtíků. Byla sice půlka června, ale počasí nám rozhodně nepřálo – sice nepršelo, ale vrány hicem taky nechcípaly, a tak jsme se kolem hřejivých plamenů choulily tak maximálně do jedné hodiny… pročež jsem to tedy zabalila a zalezla do peřin.
Sobota
– dopoledne jsme vyrazily do Slavonic – holky si chtěly připomenout atmosféru našeho historicky prvního conu. Bohužel se nám ten remake nepovedl na sto procent. Ty odvážnější sice vyrazily na slavonickou věž, zdolaly 172 schodů a pak nám, co jsme zůstaly dole na zahrádce restaurace Apetito, rozjařeně seshora mávaly, nicméně podzemí jsme se nedočkaly. Pravda, na dveřích bylo telefonní číslo, které se mělo v případě zájmu použít a domluvit se s průvodcem individuálně, jenže to by to číslo muselo být dostupné. Vytrvale jsem to zkoušela alespoň dvě hodiny, leč marně. Škoda. A škoda i pro majitele podzemí, přece jenom nás byla nemalá skupinka a tudíž tržbu by z nás měli poměrně ucházející ;).
– na oběd jsme se zastavily v Českém Rudolci v oblíbeném pajzlíku mých rodičů. Přihnala se nás dovnitř celá smečka, div štamgastům nevypadly oči, s náporem „vyšší dívčí“ si však servírky s kuchařem poradili celkem zdárně, a přestože nám nosili talíře na stoly postupně a pozvolna (pročež se stávalo, že některé z nás už jedly, zatímco ty hladovější jim koukaly doslova do talíře a slintaly), nezklamali a vařili tak skvěle, jak jsem očekávala a jak jsem holkám i přislíbila. Já měla svůj oblíbený zeleninový salát s kuřecím masem a bylo to skutečné pošušňání.
– po návratu do kempu jsme zjistily, že mezitím dorazila Diana i se svým malým synáčkem Vašíkem. Z něj jsem byla skutečně nadšená, takhle rozkošného a dobře naladěného koblížka jsem už dlouho neviděla, a tak jsem se s ním uložila na deku, hrála si s ním a fotila ho. Málem jsem kvůli němu prošvihla chystání stolů a dobrot na „raut“ a přípravy na mamčinu besedu, a vůbec mi to nevadilo :).
– než začala beseda velké paní spisovatelky, došlo ještě k velké kočkopsí sbírce. Mamka totiž před několika týdny na svém webu důrazně žádala holky, aby jí letos nedávaly žádné dárečky a místo toho jí dovezly něco, cokoliv pro opuštěné pejsky a kočičky v útulku. Žádný z útulků, které s mamkou podporujeme, na tom není finančně zrovna nejlépe, a tím spíše uvítají nejrůznější krmení, tedy granulky, konzervičky i mlsky. Nakonec se na srazu vybralo neuvěřitelných 42,5 kg granulí a 14,5 kg konzerv pro pejsky, 11,3 kg granulí a 3,3 kg konzerv pro kočičky, 21 balíčků chroupacích psích tyčinek a sušenek a 9 ks vepřových uší, což je takřka 75 kg žrádla. Nádhera. Navíc se na hromadě mlsek objevily i 2 míčky, 2 tahací kroužky, jedno navíjecí vodítko a dokonce jedna pláštěnka pro hafíka malého vzrůstu. Výsledek sbírky putoval do útulku v Příměticích u Znojma – a udělal velkou radost.
– samotná beseda pak byl „mamčin standard“, tedy to, co říká na jakékoliv jiné besedě a valná většina holek, co se na con dostavila, ji už nejméně jednou slyšela. A přesto zase seděly všechny v pozoru, visely mamce na rtech, a pobaveně listovaly první „verzí“ Blíženců, tedy sešítkem, který mamča sepsala ve svých pouhých čtrnácti letech, a opatřila jej i pestrými ilustracemi. Já jsem se spíš během její přednášky zaměřila na stoly plné dobrot – a že jich tento rok zase bylo. Nechci zmiňovat žádnou mňamku konkrétně, aby to nevypadalo, že někomu nadržuji, jen napíšu, že jsem se nacpala vysloveně k prasknutí sladkého i slaného, a báječně jsem si pochutnala.
– po besedě nechyběla ani očekávaná soutěžka. Tentokrát se týkala jmen hrdinek, hrdinů, jejich kamarádů a domácích mazlíčků, a opět to byla týmová práce. Sice jsem se snažila „pančelkovat“, ale nebylo mi to moc platné, stejně se za mými zády neustále šuškalo. Díky společné kooperaci pak došlo k zábavné chybě – při vyjmenovávání jmen čtyřnohých miláčků hlavních hrdinek si Mirka vzpomněla na kočku Carevnu, samozřejmě si ji nenechala pro sebe a po chvíli ji měly ve svých soutěžních papírech skoro všechny. Mamka, která soutěž hned na místě opravovala, se nad Carevnou zarazila a nechápala – ona ji totiž v žádné knížce neměla. Všechny holky se tedy otočily na Mirku, a ta taky nechápala, jelikož si byla jistá, že ji v nějaké knížce rozhodně potkala. Nemýlila se, kočka Carevna je milovaným zvířátkem hraběnky Marie z Poslední aristokratky. Akorát že tenhle kus napsal Evžen Boček a ne „Lančovka“… 🙂 Výherkyně soutěže byly nakonec dvě, jednak vylosovaná Lucka, kterážto na výhru reagovala výkřikem „no nekecejte!“, a druhak Martina, která epicky triumfovala největším počtem správných odpovědí.
– nakonec se po setmění ještě opékaly další buřtíky, tedy ty, co se nestihly sníst předchozí večer, sedělo se kolem ohně a povídalo se až hanba. Nechyběla ani půlnoční svačinka, pivko, vínečko a nějaký ten panáček, a zábava se velice příjemně rozproudila. Škoda jen, že ani dnes nebylo trochu tepleji… přesto jsem však vydržela sedět v kruhu takřka rodinném až do velice pozdních nočních hodin a dobře jsem se bavila. Doufám jen, že se stejně dobře bavila i ostatní děvčata…
Neděle
– sotva jsem si ráno stihla dát kafíčko, už byli drazí rodičové v kempu, aby se rozloučili s conařkami ještě předtím, než se rozjedou do svých domovů (některé to měly hodně daleko, například na Slovensko), a aby mi vrátili Nerouška. Mé ohavné zvířátko však mělo větší radost než ze mě z Lucčina pejska Buda, a jaksepatří si spolu ti dva psí puberťáci pohráli. Pomohla jsem alespoň mezitím rozdat mamčiny dárečky holkám (což byly rozkošné podepsané pohlednice s jakýmsi dřevěným kolíčkem pro štěstí), a před odjezdem všechny pořádně obejmout. Nejsem sice příliš kontaktní člověk a tyhle hromadné záchvaty objímání a pusinkování mne spíše děsí, ale občas se nechám strhnout davem a emocemi a pak je to milé :)).
– na oběd jsme zamířily – opět tradičně – do pizzerie v Telči, do té, jak je přímo na náměstí, kde dělají takovou tu tuze zvláštní pizzu. Ačkoliv mně osobně přijde velice „nepizzová“, stejně mi chutná – a uznejte sami, kdo by jí odolal, když se na ni dají přikoupit krevetky navíc?
– po jídle jsem svěřila Neru do rukou Jíti a Evči, a společně s Mirkou jsem absolvovala prohlídku telčského zámku. Ten nezklamal – ani tím, co nám mohl nabídnout a co nám také nabídl, a ani průvodkyní, což byla postarší seriózní dáma, která do svého výkladu naprosto nečekaně házela velice specifické vtípky. Vyšly jsme pak s Mirkou před zámek, ještě stále jsme měly na tváři úsměv od ucha k uchu, a umiňovaly jsme si, že si musíme ty hlášky zapamatovat…, a přesto, než jsme vůbec došly za Evčou a Jíťou, už jsme stihly polovinu zapomenout, a dneska si už nevybavím ani jeden zásek. Bohužel :(.
– nyní nás už tedy nic nezdržovalo, naskládaly jsme se proto do auta a hurá ku hlavnímu městu. Během jízdy jsme se hned dělily o své bezprostřední dojmy, pocity a zážitky, a shodly jsme se, že to byl velice příjemně strávený víkend plný relaxace, zábavy a hlavně naprosto beze stresu, což jsme nejspíš ocenily úplně všechny. Jediné, co mě trochu mrzelo, byl fakt, že tam letos nebyla žádná „nová tvář“, všechny jsme se již dlouho znaly (i když se našly i takové, které se na akci objevily poprvé) a šlo spíše o setkání holek Lanczovek nežli o setkání holek s Lanczovou, jak tomu bývalo dříve… nicméně je to naprosto pochopitelný vývoj takovýchto akcí, vždyť na cony, tedy, opravdické sci-fi a fantasy cony, už také po těch letech jezdím spíše kvůli lidem než kvůli programu ;). A tady jsem všechny, opravdu všechny po tak neskutečně dlouhé době zase ráda viděla, a hrozně oceňuji, že neváhaly vyrazit na divoký jih jenom kvůli jednomu víkendu. Holky, jste fajn! Prostě jste fajn. Už dlouho jsem se tolik nenasmála :).
PS: Jezdit na con se „zasloužilými maminami“ je iritující – s gustem a podezřele často totiž klábosí o porodech. Nebo o dětech. Nás svobodné spíš baví probírat sex… 😉
Nepostradatelná závěrečná statistika 27 čtenářek, 2 děti, 2 manželé, 4 psi, 1 spisovatelka + maskot = tedy já.
Obrazová fotodokumentace zde.
Mimochodem, nedivte se, že na všech snímcích jsem zcela sebestředně jenom já. To je schválně, takhle jsem totiž con prožila já ;). Fotky jsou tedy použity z jiných zdrojů, například od Zdeňky, Simči, Paty a jiných účastnic zájezdu. A pokud chcete vidět, jak con prožila i ostatní děvčata, musíte buď zapátrat po Faceboocích ostatních Lanczovek… anebo si počkat tak rok, dva, než se ke svým fotkám dostanu i já a hodím to do nějaké galerie či do foto-deníčků. Já mám prostě ve všem drastický skluz :(.
