Sedím na vlnolamu, na rtech cítím slanou mořskou tříšť a po očku sleduji Eru, která pobíhá po pláži a sbírá kamínky a mušličky. Neubráním se pousmání. Nechybělo málo a málem jsme tu ani nebyly. Nejdříve problémy s vybráním vhodného termínu, přece jenom mám pořád velký závazek jménem Nera, který se nedá na týden jen tak někam odložit, poté jsme nemohly najít žádný hezký a zároveň ne až tak drahý hostel, musely jsme také řešit komplikace s dopravou, a to nejen do Anglie, ale i po Anglii… ale teď jsme tady a Brighton máme před sebou jako na dlani, leží před námi jako roztoužená děvka, jenom se jí zmocnit. Nejsme samy, i navzdory faktu, že je již dávno po sezóně, je zde nepřeberné množství turistů a ti si tohle přímořské letovisko dopřávají stejně dychtivě jako my. Město se nám samo nabízí a my si ho bereme, máme na něj jenom pár dní, a tak se snažíme nepromarnit ani chvilku. Dokonce mám v kapse celý seznam míst, která chci v Brightonu navštívit. Co na tom, že z toho typického anglického deště máme promočené boty, rozmazaný make-up a k večeru nás nohy pálí a bolí tak, že nejsme schopny udělat ani krok. Jsme tady. Jsme v Brightonu.
Jak je mým zvykem, celou akci pojmu jako misi na jižní pobřeží Anglie, do Východního Sussexu, a napíšu z ní report. V tomto textu tedy účinkují:
 |
 |
| Eru – osoba, která je plně zodpovědná za celou Brightonskou misi a průběh pobytu – ex-spolužačka z VOŠPu a kolegyně ze soudu – člověk posedlý Anglií a profesionální depkař | San – osoba, která se na těch pár dní stala Eruiným přívěskem a táhla se za ní jako smrad – člověk s úchylkou pořád a všechno fotit – náladový a tu a tam protivný optimista |
Pondělí – úterý
Výpravu jsme začaly slovy Eru, která prohlásila krátce předtím, než jsme se začaly naloďovat do StudentAgency autobusíku, poměrně depresivní slova „už se těším, až bude sobota a bude to všechno za námi“. Koukla jsem po ní a ona to myslela zcela vážně. To tedy nebyl zrovna optimistický start celé mise, ale snažila jsem se Eru nakazit svým nadšením, přece jenom nás čekala cesta busem – únavná a vyčerpávající.
Na každé zastávce jsem vyrazila ven do tmy a do zimy, jenom abych protáhla ztuhlé kosti a narovnala rozlámané tělo. Už jsem na to tenhle způsob přepravy fakt stará :). Snažila jsem se krátit dlouhou cestu, jak to jen šlo. Dokud bylo světlo, kreslila jsem si teplé obrázky a hrála sudoku (a jak mi to na „easy“ mód šlo!), jakmile se setmělo, zakoukala jsem se do filmů. Nemohla jsem spát, takže jsem jich stihla zhlédnout skutečně hodně, například Matrix, Obřad, Hněv titánů nebo druhý díl Sherlocka Holmese. Nakonec jsem byla docela poslední člověk, který zhasínal takové to malé světýlko nad hlavou, a poslední člověk, který vypínal svou obrazovku. Sice jsem i tak až do rána takřka nezamhouřila oči, ale nechtěla jsem rušit vedle sedící Eru a okolo sedící lidi jejím světlem. Je to divné, když cestuji vlakem z Prahy do Slavonic, chrním ještě před první zastávkou, ale tentokrát ani ťuk.
Jakmile se rozednilo, probudila se i Eru, zjistila, že jsme v časovém skluzu – a nastal velký stres. Pravda, stres byl spíše na její straně, já nad tím prostě pokrčila rameny, protože uznejte sami, těžko nějak ovlivníte rychlost autobusu nebo nalodění do vláčku eurotunelu. Sice jsem ji utěšovala svou oblíbenou hláškou „na slzy je brzo!“ z roztomilého českého filmu Ať žijí duchové, nicméně na ni to žádný velký dojem neudělalo a stejně následovalo slzavé údolí. Tím spíše, že nás nijak nepotěšila ani stewardka, která na otázku, jak moc se zdržíme u eurotunelu, lakonicky odpověděla „hodinu, dvě…“
Zachmuřený dopolední Londýn vypadal moc pěkně a mrkal na nás vykuleným Londýnským okem, z čehož jsme byly samozřejmě nadšené, a Aneta, co seděla u okénka, fotila jako drak – a než se náš autobus vymotal z centra a dojel na parkoviště u Victoria Station, získaly jsme zhruba hodinové zpozdění. V rychlosti jsme si tedy vyžádaly svá zavazadla a pospíchaly na vlakové nádraží, co bylo přes ulici. Naštěstí tam už na nás čekala Anetina kamarádka, která nás provedla zmatenou nádražní halou až k automatům, co vydávaly předem objednané a zaplacené lístky, a poradila nám, jak na to. Byla jako dar z nebes, kdybychom to měly vykoumat samy, stojíme tam, plačící, nejspíš ještě teď :). Pak nás ještě odvedla na vlak jako takový a bylo to.
Překvapilo mne, že anglický vlak oproti Českým drahám vůbec nedrncal (ačkoliv jel na špatné koleji, přesně na té druhé, než na jaké byste ho čekali 🙂 ), jen se z reproduktorů neustále ozývala jakási ukecaná ženská, která hlásila nejen stanice, ale také varovala třeba před odcizením kufrů a podobně, což požitek z jízdy dost kazilo. Eru si před naším tripem prý našla na youTube jakýsi záznam cesty z Londýna do Brightonu, takže nebyla výhledem nijak překvapená, já si však chrochtala. Za hlavním městem Velké Británie se nám totiž naskytl pohled na líbeznou krajinu s malebnými domečky jako vystřiženými z Hercule Poirota. Anebo z Vražd v Midsomeru. Jak jsme si v Londýně libovaly, že jsme konečně vychytaly celkem pěkné počasí (tzn. nepršelo :))) ), přímořské městečko Brighton nás přivítalo lijákem. Eru sice navrhovala, že počkáme, až to přestane, ale protože řetězce vody valící se z nebe neustávaly, narazily jsme kapuce na hlavy a vyrazily hledat hostel.
To nebylo tak těžké, z Google maps jsme věděly, že se musí jít jenom pořád dolů až k moři a pak doleva. Ubytování v St. Christopher’s Inn mne nijak zvlášť nenadchlo, bylo vlastně o dost horší, než jsem čekala, o tom ovšem píši o kousek níž v „Navštívily jsme“ a opakovat se nehodlám. Pokud to však zestručním, šlo o špinavý a neútulný pokojíček – a výhled také nic moc. Když jsme si tenhle hostel rezervovaly, uchvátil nás hlavně fakt, že byl umístěn přímo na břehu Severního moře a na dohled slavného Brighton Pier. Eru sice žertovala, že my dvě určitě dostaneme jediný pokoj, jehož okna budou vést na druhou stranu, ale že budeme zírat přímo do zdi, to nás opravdu nenapadlo :). Navíc netekla teplá voda, takže jsme ze sebe ani nemohly smýt prach a špínu z celonočního cestování.
Jakmile jsme se pustily do vybalování a sušení mokrého oblečení, zjistila jsem, že se mi v té průtrži mračen slepila zpáteční jízdenka s tiketem na veřejnou hromadnou dopravu a to byla celkem katastrofa, ta pitomá jízdenka totiž stála 25 liber – což není zrovna částka, kterou bych chtěla utrácet dvakrát. Doslova. Proto jsme šmajdaly zase zpátky na nádraží, abychom se poptaly, co s tím. Pršelo nyní sice už o něco méně, ale zase jsme ho nemohly najít a celkem jsme bloudily.
Nakonec jsme se zastavily uprostřed chodníku s mapou v ruce a radily se, co dál. V ten okamžik se otevřely dveře domečku, před kterým jsme tak bezradně postávaly, a ven vylezl jakýsi dědeček s malou vnučkou, která zrovna večeřela špagety, za zády. Zeptal se, co hledáme, my mu odpověděly – a už nám vysvětloval, kudy se dát. To bylo ohromně milé, nedokáži si představit, že by tohle udělal někdo v Česku :). Nádraží jsme tedy našly, poničený tiket taky prý nebude problém, a ještě jsme navíc objevily Tesco Express, kde jsme si nakoupily večeři a pitivo.
Rovněž jsme absolvovaly první nesmělé procházky městem, slavný Brighton Pier a hned vedle něj spálený Old Pier nás dostal takřka do kolen (tehdy myslím padlo rozhodnutí fotit tahle mola denně 🙂 ) a dojem na nás udělalo i Londýnskému oku ne nepodobné Brighton Wheel. Jo, až budeme zítra odpočaté, všechno si to projdeme, pořádně prohlédneme a jaksepatří nafotíme. Spát jsme šly brzy – i když vzhledem k tomu, že v baru pod námi duněla „polka party“ (ne, fakt) až do časných ranních hodin, stejně jsme ten spánkový deficit nedohnaly.
Středa
Do nového dne jsme vstaly plné optimismu a poté, co jsme se prostřídaly v koupelně, jsme zamířily dolů do baru na snídani. Nic moc jsme neočekávaly a nic moc jsme ani nedostaly, kontinentální styl zde zahrnoval pouze toustový chléb s máslem a džemem, corn flakes s mlékem a čaj nebo káva. Káva byla naprosto ohavná, takřka se nedala pít, zato z tousťáku jsme byly jako u vytržení – jeho chuť se totiž s tím českým, co připomíná nadrcené piliny, naprosto nedala srovnat. K nasycení prázdného bříška to bohatě stačilo a než jsme dojedly, vypadalo to venku na příslib pěkného, slunného dne (během něhož se mi nakonec podařilo opálit si výstřih – což je bizarní, v Česku se celé léto vyhýbám slunci jako čert kříži, ale v jeho posledních podzimních paprscích a ještě navíc mimo Českou republiku se lehce spálím…).
Nezdržovaly jsme se v pokojíčku a vyrazily ven. Nejprve jsme se prošly po promenádě u moře (kde byly mimochodem moc zajímavé galerie, ale nesebraly jsme odvahu jít dovnitř), zasnily se u Old Pier, poté navštívily půvabný St. Paul’s Church, nakoupily – a pak už naše kroky neomylně mířily kolem Brighton Wheel na útesy; Eru se sem do Brightonu těšila hlavně kvůli nim.
Podle mapy jsme sice věděly, že jsou celkem daleko, tudíž jsem se na to mohla psychicky připravit, ale i tak jsem byla po chvíli celkem otrávená. Ač je totiž smutné to přiznat, jsem z té Prahy hrozně pohodlná – jakmile si člověk zvykne na to, že se vždycky dostane z bodu A do bodu B pomocí MHD, nemá pak už důvod chodit pěšky a strašně zleniví :). Sice takřka denně doma cvičím, jenže to jde stejně o naprosto jiný druh pohybu, a tak nejspíš není divu, že jsem měla výletu po chvíli plné brejle. Přesto jsem vydržela celkem daleko, užila si pohled na Benátky… tedy, na Marina Village postavené na vodě, a rovněž obratně šplhala po římse, abych se vyhnula obrovským kalužím s bílým jílem, který se mi i tak nalepil na botičky. Jakmile jsme s Eru došly k závěru, že jsme se dostaly už celkem daleko (přiznávám, že jsem na Eru trochu tlačila, byla jsem už skutečně unavená, kdežto ona by ještě ťapala) a užily si pohledu na nádherné útesy dost a dost, slezly jsme dolů na pláže poseté kamínky, usadila jsem se na vlnolamu a užívala okamžiku.
V ten moment mi bylo totiž moc fajn a já si to chtěla přesně takhle zapamatovat. Eru mezitím pobíhala sem a tam, sbírala na památku hezké kamínky a mušličky, rochnila se v písku a také unikala před smrtí. Abych to vysvětlila – Eriun taťka je z mnoha důvodů můj hrdina. Sice jsem ho osobně viděla pouze jednou a to ještě skrytého ve cloně deště (uvědomuje si také dramatičnost celé situace? je pro mne něco jako ten tajemný muž z Akt X, co vždycky stojí ve stínu a kouří cigaretu), ale ze všech těch historek, které jsem o něm slyšela, jsem si ho náramně oblíbila. Před cestou do Anglie pak tenhle milovník konspiračních teorií Eru důrazně varoval, aby se nepřibližovala k moři, jelikož tam pod všemi těmi kamínky budou dozajista schované pohyblivé písky, které by ji navždy pohltily a její mrtvé tělo již pak nikdy nikdo nenajde. Jenže Eru je prostě rebel :).
Poté, co jsme pořídily několik stovek navlas stejných a naprosto nic neříjících fotek a já začala muset čůrat, rozhodly jsme se pro návrat do základního tábora. Zdržely jsme se však na visutém mole a protože St. Christoper’s Inn bylo stále velice daleko, začala jsem v zoufalství uvažovat, že si půjdu ulevit alespoň za nějaký keřík… jenže tam samozřejmě zrovna jako na potvoru žádné keříky nebyly. Naštěstí jsme narazily kousek před Marina Village na velký obchodní dům George (na jehož parkovišti jsme s Eru dostaly záchvat smíchu z dopravní značky „pozor, přes přechod se kymácí tlustí pajduláci!“) a můj problém byl rázem vyřešen.
Na dohled Brighton Pier i našemu hostelu padlo rozhodnutí projet se na Brighton Wheel. Bylo malebné počasí, po nebi se honily dramatické mraky, bylo nad slunce jasné, že výhled bude stát za to. Strávily jsme však spoustu času před kolem dumáním, kolik otoček to asi dá. Nikdo se zrovna netočil, nemohly jsme to tedy vypozorovat, pohotově jsem však nápis „minimum of 3 revolutions“ přeložila jako „minimálně tři (politické) převraty“, víte, jako ve Francii, a bylo rozhodnuto. Za to už osm liber obětujeme. Místo tří otoček jsme nakonec dostaly otočky čtyři a nemusím snad dodávat, že jsme si to užily. Pohled na Brighton z ptačí perspektivy byl jedním slovem dechberoucí.
Mezitím se stíny prodloužily a k večeři jsem si vydupala fish & chips. Možnost dopřát si tohle typické anglické jídlo jsem při minulé návštěvě Londýna tragicky nevyužila, a jelikož jsem toho pak ještě dlouho litovala, uchopila jsem nyní příležitost za pačesy. Už když jsme se včera ploužily z vlaku na hostel, všimla jsem si, že kousek od nás prodávají v podezřele vypadající hospůdce The Ocean rybu s hranolky v akci dvě za cenu jedné, a tak jsme zamířily právě sem. Neuvědomila jsem si však, že Angláni nikdy nedochucují svá jídla, nabízenou solí jsem si svou večeři jen tak zlehka posypala a ocet zcela odmítla, na rozdíl od Eru, která si jím zalila veškerý obsah své krabičky (nutno však podotknout, že Eru má občas hodně zvláštní chutě, například jí šmakují octové brambůrky a ty já považuji za hodně divnou záležitost…).
Pak jsme se přesunuly na pláž, koukaly na západ slunce nad Old Pier, jedly to naprosto nijaké filé bez chuti s mastnými plátky bramborů pomocí plastových příborů z plastových boxíků, krmily racky, kteří se na nás slétli jako Hitchcockovi Ptáci, a bylo nám dobře.
Alespoň tedy do chvíle, než došly Eru baterky u foťáku. Také moje baterie už vykazovala známky vybití, přece jenom vydrží pořízení pouze 500 – 600 fotek a když jsou s bleskem, tak dokonce ještě méně, snažila jsem se z něj však vymáčknout maximum. Zatímco Eru zamířila na hostel hodit baterie do nabíječky a sebe do sprchy, já ještě pobíhala kolem Brighton Wheel, za nímž se na nebi kulatil úplněk, po osvětleném Brighton Pier, a fotila a fotila, protože na každém rohu se dala najít pěkná místa. Poslední zbytky baterie pak padly na The Lanes, proslulé uličky s obchůdky kousek od centra. V těchto pozdních hodinách však byly již všechny obchody zavřené a my si mohly jen prohlížet skorem až vánočně vyzdobené výlohy – a předem si vytipovat místa, na která se pak zítra, za denního světla podíváme a kde si možná i nakoupíme.
Potom už mi foťák chcípl a já to brala jako signál, že je na čase vrátit se do bezpečí St. Christopher’s Inn a jít na kutě.
Čtvrtek
Poučena z minulé snídaně jsem radši dnes ráno vynechala kávu a dopřála si typický anglický černý čaj s mlékem. Udělala jsem si ho krásně silný, mléko ho zjemnilo, a dokonale se hodil k mému toustu s máslem a čokoládovým křupinkám s jogurtem. Mimoděk jsem přitom koukla z okna. Nad Brightonem visely těžké šedé mraky a nevypadalo to na příliš pěkné počasí. Dohodly jsme se však, že i tak projdeme některé památky a hlavně obchůdky – poslední „plný“ den v Brightonu totiž budeme nakupovat! 🙂 Naši minulou výpravu do Anglie pojala Eru jako záminku k nakoupení nové garderoby, letos si pořídila zatím jenom nové botičky, jelikož ty, ve kterých sem dojela, se jí v tom úterním dešti promočily a ne a ne uschnout. Já na to nakupování, natož nakupování oblečení moc nejsem, upřímně řečeno beru nákupy jako nutné zlo i v Česku, natož na dovolené, ale vidina nějakého hezkého trička mne přece jenom lákala.
Nejdříve jsme se zastavily ve Steine Garden. V minulých dnech jsme tento park párkrát míjely a celkem mne zajímalo, co v něm vlastně – s výjimkou Victoria Fountain, jak jsem si předem zjistila – je. Bohužel se zde zrovna chystal jakýsi japonský festival a kromě velikých mávajících kočiček (naštěstí však svýma těžkýma packama nemávaly, to bych se asi opravdu bála) tu nic moc nebylo, jenom samé zakryté stánky. Celá akce teprve měla vypuknout – anebo už skončila.
To mne trochu zklamalo, ale nenechala jsem si tím zkazit náladu, přece jenom jsem měla vytipovaná i jiná místa, která bych dnes ještě chtěla vidět, a tak jsme pokračovaly do The Royal Pavilion, měly jsme to vlastně při cestě. Tato historická stavba z 18. století nás uchvátila svým indickým a čínským stylem, a navštívily jsme také zdejší zahrady, které byly o dost menší, než jsem očekávala – zato se to v nich však hemžilo racky a veverkami. Tak jsme fotily a fotily a vyhýbaly se přitom bandám Němců, co se kolem nás kumulovaly, což rozhodně nebyl snadný úkol.
Doufaly jsme proto, že rozhodně méně lidí potkáme u kostela Svatého Mikuláše, tedy St. Nicholas Church. Nezmýlily jsme se, nebyla tu ani noha. Jenže proč… Nejdříve jsme ten kostel nemohly najít, neustále jsme stoupaly do kopce, ale kostel jako takový jsme nikde neviděly, což nám bylo podezřelé…, a když už jsme ho nakonec našly (byl schovaný za vysokou zdí…), zjistily jsme, že je zavřený – podle plakátů, co visely všude okolo, se v něm totiž zrovna jako na potvoru konal jakýsi hudební festival. Lomcovala jsem sice klikou, nicméně dveře kostela pro mne zůstávaly zamčené i nadále. Nebyla jsem hodna :).
Alespoň jsem si vychutnala velkou zahradu kostela, takzvanou St. Nicholas Rest Garden. Vlastně to byl napůl depresivně působící hřbitov s náhrobky a jakousi hipsterskou omladinou, co na nedalekém hrobě a vzdor odpoledním hodinám popíjela levné krabicové víno, ale bylo to skutečně krásné a poetické místo – a ano, dokázala bych si představit, že si tu dám sendvič, budu ho stísněně žvýkat a ještě pod tíhou dojmů napíšu velice skličující básničku o nesmyslnosti lidské existence.
Místo toho jsme radši zamířily na kafe do nějaké normální kavárny. Eru se líbila jedna kousek od Churchill Square Shopping Center, co měla stolečky venku na ulici a na jednom z nich seděl holub. Bylo však velice větrno a celkem i chladno, a tak jsme si v Grints sedly dovnitř. Zde jsme byly upozorněny, že za kafe, které si vychutnáte na místě, platíte o dost víc, než když si ho berete s sebou. Nechtělo se nám ho cucat z kelímku někde uprostřed ulice, takže jsme se vzdor překvapenému výrazu servírky rozhodly vypít si ho v kavárničce. Měla jsem mlsnou, a proto jsem si k pressu poručila i jakousi cukrovinku, která na první pohled vypadala jako brownies s oříšky. Překvapila mne však jednak svou tuhou konzistencí a druhak faktem, jak nesnesitelně byla sytá a hlavně sladká – oříšky na ní totiž nebyly pouze oříšky, ale rovněž malinké marschmallows. Nedokázala jsem to sníst celé najednou, to prostě nešlo, a Eru rovnou odmítla, když jsem jí nabízela, že se s ní podělím, takže jsem si to sbalila do tašky a žužlala po zbytek dne. A vždycky mi stačil jenom malý kousek, abych se sháněla po dávce inzulínu. Angláni si nejspíše nedostatek koření a soli nahrazují přehršlem cukru.
Nu a potom konečně došlo na ty nákupy. Pokořily jsme například zdejší Topshop, H&M a Marks&Spencer, kde Eru skórovala a zakoupila si elegantní zelenou košili s vojenskými prvky, a došlo i na Primark. Ten mne v Londýně naprosto znechutil, byl takovou tou „vietnamskou hrabačkou“, jistě víte, co tím myslím, kdežto tady to již skutečně připomínalo normální obchod a já nestačila jásat. Během chvíle jsem si tam pořídila úžasnou černou mikinku s Darthem Vaderem, roztomilé vánoční tričko a ještě roztomilejší vánoční náušničky, a také dva polštáře, které se budou dozajista dokonale vyjímat na mém novém gauči – který sice ještě nemám, ale brzy mít budu. Měla jsem zde ještě vyhlédnutý neuvěřitelně infantilní svetr se sněhulákem, když jsem si ho však zkoušela, bylo nadmíru jasné, že to není nic pro mě. Sněhulák měl totiž mrkev místo nosu „ve 3D“, což znamenalo, že čněla ze svetru do prostoru, a jakmile jsem si ho navlékla, zjistila jsem, že mi mrkev trčí přímo z levého ňadra. Mám spoustu kamarádů, kteří by k tomu měli milion a jednu hloupých poznámek, a proto jsem svetr zase složila a s povzdechem vrátila do regálu.
Po nákupů několika dárečků pro nejbližší v The Lanes, ne v těch divných obchodech, ale například v cukrárně, a také turistických suvenýrů a pohlednic (v jednom krámku měli mimochodem naprosto zvrácenou věc – mávající královnu Alžbětu na solární energii, měla jsem vážně cukání si ji pořídit) jsem se pak pod všemi taškami tak trochu ztrácela, a proto Eru zavelela, že se vrátíme na hostel a pak uvidíme.
Viděly jsme – venku se spustil lijavec a naše accommodation card zahrnovala slevu na pivo na hostelovém baru Belushi’s, takže jsme se shodly na tom, že zakončit vyčerpávající den půllitrem pivka by mohl být poměrně dobrý nápad. Angličané však neumí ani vařit, ani čepovat pivo. Jejich ležák byl sice silný, ale podivně nasládlý a naprosto bez pěny, avšak ten cider, kterým jsem pokračovala, byl naprosto božský. Škoda jen, že byl tak drahý, jinak bych si jich dopřála asi trochu víc, pilo se to jako limča a bublinky příjemně stoupaly do hlavy. Tento močopudný nápoj mne však vzápětí vyhnal v hospůdce na toalety a tam jsem nestačila zírat – měli zde totiž nejen automat na tampony a extra velké kondomy, ale i na vibrační kolečka a nepříliš velké metalické vibrátory. Párty v tomhle hostelu musejí být asi hodně divoké, napadlo mě, a pak stačí jenom dojít na záchod – a jste rázem připravení na všechno možné i nemožné. Heh, v tom by se asi Češi mohli leccos přiučit ;).
Déšť však venku mezitím na okamžik polevil a my opět vyrazily na procházku po mokré pláži – a samozřejmě jsme opět zamířily k fotogenickému červánkovitému Old Pier. Eru včera litovala, že si nestihla pořádně vyfotit západ slunce, jenže dnes bylo zataženo a udělala se mlha. Nijak zvlášť ji to však neodradilo a i přes ten opar pořizovala jednu fotku za druhou, já se zatím pokoušela alespoň chytit ten zářící kotouč do prstů :))). Rychle se setmělo, najednou byla zima, a když jsem se pak navíc chtěla na Brighton Pier vyfotit v pirátské lodi, sedla jsem si do louže, takže jsem měla celý zadek mokrý.
Vrátily jsme se tedy nazpět do Christoper’s Inn a rázem jsme byly celé skleslé – byl totiž nejvyšší čas začít balit.
Pátek / sobota
V pátek ráno jsme vstávaly tak brzy, že to ani slušné nebylo (ačkoliv je pravda, že byl Brighton v časných ranních hodinách skutečně nádherný, za normálních okolností bychom ho vůbec takhle brzy nikdy neviděly). Snídani jsme bohužel nestíhaly, na vlak do Londýna jsme vyrážely se slušnou časovou rezervou – přece jenom jsem pořád počítala s variantou, že mi automat na jízdenky ten můj poškozený tiket nesežere a já to tam budu muset někomu pracně vysvětlovat. I přes obrovské nervy, co jsem měla, to nakonec na brightonském nádraží prošlo v pohodě a navíc jsme stihly vlak, který byl v Londýně dokonce o nějakou tu půlhodinku dříve než ten, kterým jsme měly jet původně.
V Londýně jsme tedy byly příliš brzy a StudentAgency nám jelo až v jedenáct, tudíž jsme se na Victoria Station celkem nudily. Se všemi těmi zavazadly se skutečně nikde po špacírech chodit nedalo. V jednom bistru jsem si navíc koupila kávu, ale tou se mi akorát podařilo polít si kalhoty, a také jsem měla hlad. Takže nálada byla pod bodem mrazu, byla jsem mrzutá a můj pověstný optimismus zůstal někde na půl cesty z Brightonu.
Jakmile jsme však usedly do měkkých sedadel žlutého autobusu (mimochodem jsme seděly na úplně těch samých místech jako při cestě sem, tedy v zadní části busu, ne však příliš daleko od toalet) a já se nasnídala, rázem jsem byla zase v dobrém rozpoložení – a nebýt toho, že přes uličku vedle mě seděla „rozumbrada“ holka s klukem, oba oblečení velmi punkově, jejichž tlachání se mi zdálo chvílemi skutečně bolestivě hloupé, vlastně by se cestovalo poměrně příjemně. Pořád jsem něco jedla, otravovala slečnu stewardku se žádostmi o nové a nové kafe, perlivou vodu nebo sušené maso, kreslila si nebo šťouchala do Eru. Skoro se mi snad i zdálo, že cesta ubíhá rychle.
To bohužel platilo pouze přes den, noc byla opět zcela nekonečná. Ani nyní jsem nemohla usnout, a čas jsem proto zabíjela hraním her a koukáním na filmy. Podívala jsem se třeba na Hobita, 300, Jak vycvičit draka, Město a Temné stíny, a rovněž na nějaký depresivní film o krachujícím vztahu dvou manželů s Michelle Pffeifer a Brucem Willisem, jehož název si nyní samozřejmě nevybavím. Z tohoto snímku mi však bylo smutno a tak jsem nenápadně přes rameno tu a tam mrkla po Eruině vypůjčeném smartphonu, na kterém sledovala na jakousi nenáročnou hororovou vyvražďovačku, kde každou chvíli stříkala krev proudem. Po zbytek noci jsem pak počítala ovečky, přemýšlela nad (svými, ale nejen svými) povídkami a knížkami, a moc si přála, aby už bylo ráno a já už byla v klidu a doma. Zastávky na pumpách se mi navíc tentokrát zdály zoufale krátké, s těmi frontami si člověk sotva stačil odskočit. Naprosto neexistovalo, aby zbyl čas něco si koupit – a to jsem měla takovou chuť na ledovou kávu :(.
Měla jsem však spoustu času na reflexi a tak jsem si v hlavě hodnotila alespoň celou akci – a došla jsem k závěru, že to bylo náramně fajn. Nešlo sice o levnou srandu, leč mám rozhodně na co vzpomínat a nafotila jsem více jak tisíc fotek, které nejspíš nikdy nepřeberu (takže si, milí čtenáři, važte tohoto článku, jinde se asi momentky z této výpravy neobjeví 🙂 ).
Viděla jsem spoustu pěkných míst, od historických památek až po přírodní krásy přímořského města. Projela jsem se na vyhlídkovém kole. Ochutnala jsem fish&chips a anglické pivo, které vůbec nebylo teplé. Spoustu jsem toho zažila a stejně vím, že jsem využila sotva zlomek toho, co mi Brighton nabízel. Mám ráda poznávání nových míst – a sem bych se nejspíš ještě někdy s chutí podívala znovu.
Do Prahy jsme se dostaly přesně dle časového plánu, Eru pospíchala na metro a do Žebráku, já z Florence zamířila na Harfu, kde mne čekalo zachumlání do peřin, dospávání probdělé noci, a následně výprava do IKEA a pilná práce se sestavováním nového nábytku. To je však už jiná pohádka…
Zjištění:
– Angláni nejen, že jezdí na špatné straně silnice, ale navíc na špatné straně ulice chodí a mají i eskalátory naopak. Je to strašně matoucí – ačkoliv je pravda, že už druhý den jsem tušila, na kterou stranu se mám u přechodů pro chodce rozhlížet :).
– lidé v Brightonu jsou neuvěřitelně milí a přátelští. Psali to sice v různých průvodcích, které jsem před odjezdem do Británie pročítala, ale nevěřila jsem tomu, dokud jsem to nezažila. Například pán na kole nám nabídl, že nás vyfotí, a když jsme odmítly ze strachu o ukradení foťáku, doporučil nám alespoň pěkná místa po cestě. Pán, co venčil u moře pejska, si s námi chtěl povídat o cestování a o Praze. Paní, která šla okolo s kamarádkami, nezištně pomohla přejít Eru přes obrovskou kaluž. A o tom důchodci, co nám poradil kudy na hlavní nádraží, jsem už psala o kus výš.
– v Brightonu jsou neuvěřitelné mraky jakoby na dosah ruky, bílé a načechrané jako z pohádkové knížky (pokud tedy zrovna neprší…), a proto tu dochází k ještě neuvěřitelněji kýčovitým západům slunce (pokud tedy zrovna neprší). Ostatně, pravidelní čtenáři mého webu jistě o mé úchylce fotit si mraky a červánky moc dobře ví, takže určitě chápou mé nadšení 😉
– v Brightonu je neuvěřitelně větrno. Je jedno, kolik použijete laku na vlasy, a je jedno, že je to ten typ, co vám účes na hlavě slepí v pevnou helmu, v tomhle vichru máte za chvíli vlasy rozlítané a zplihlé. Také mě z toho neustálého fučení rozbolely uši a musela jsem jeden večer pobíhat po pláži v kapucce.
– Brighton je plný puberťáků z Německa (cca od 15 do 20 let), co jsou uřvaní a otravní a úplně všude. Už chápu, co myslel Arnold J. Rimmer v Červeném trpaslíkovi tou svou hláškou, že smrt je jako být na dovolené s bandou Němců… :))
– Brighton je plný oprsklých racků. Všude postávají a divně koukají, čímž mne tedy zatraceně zneklidňovali, a klidně si třeba zaberou místo na parkovišti. Každý svoje :).
– v místním řeznictví nabízeli „local meat“ – to je sakra co, pes nebo kočka?!
– město Hassock „má ponožky“. Prostě tak. Nechtějte to po mně vysvětlit.
– došla jsem k závěru, že moje zrcadlovka sux a NUTNÉ potřebuji nový foťák. Eru měla „obyčejný“ kompaktík a přesto měl tak úžasný zoom, že si s ním mohla hrát na Kriminálku Nikon a podařilo se jí nafotit i život na měsíci :).
Navštívily jsme / viděly jsme:
Brighton Pier, celým názvem Brighton Marine Palace Pier
– největší molo v celém Brightonu, které bylo vytvořeno podle návrhu R. S. G. Moora. Postaveno bylo v pozdně viktoriánském stylu během osmi let za tehdy rekordních 27 tisíc liber, a slavnostně jej otevřel tehdejší starosta Samuel Henry Soper v květnu roku 1899. Nachází se na něm zábavní park, restaurace, bary, arkádové haly a také casino. Vstup na molo je zdarma, platí se až za atrakce. Toto molo mělo velmi pohnutou historii, kterou vás nechci nudit, přesto vám však doporučím si po ní tak trochu zapátrat ;).
Brighton Wheel či Brighton O
– vyhlídkové kolo postavené na pobřeží jen kousek od Brighton Pier v říjnu 2011 (jehož stavební povolení údajně platí do roku 2016, takže uvidíme, co se bude dít potom 😉 ). Kolo by mělo měřit 45 metrů v průměru a dosahuje výšky 50 metrů nad hladinou moře. Jízda na něm by měla trvat zhruba 12 minut, dojde minimálně ke třem otočkám a po celou dobu je k dispozici vtipný komentář namluvený hercem Stevem Cooganem.
Clock Tower, někdy nazývané Jubilee Clock Tower
– prostě věž s hodinami 🙂 s výraznými barokními prvky. Byla postavena v roce 1888 při příležitosti výročí padesát let panování královny Victorie, která je na ní mimochodem také vyobrazena (kromě toho je však na každé její straně v klenutém výklenku mozaika s portrétem jednoho člena královské rodiny). Tato věž měří pěkných 23 metrů.
Grints of Brighton
– malá kavárnička kousek pod Churchillovým nákupákem, kromě kávy zde byly k dostání i nejrůznější cukrovinky, také domácí sladké i slané pečivo a sendviče. Kávu zde měli velmi lahodnou, nicméně pišingr s prozaickým názvem „rocky road“ byl natolik sladký, že se za žádnou cenu nedal sníst najednou – a to ani v kombinaci s hořkým kafem :).
Churchill Sqaure Shopping Center
– naprosto obyčejný obchoďák srovnatelný s těmi českými obchodními domy – v několika patrech naleznete více než 85 obchodů se značkovým oblečením a v horním patře je pak rychlé občerstvení, restaurace a kavárny. Budova byla postavení již v roce 1960 a v původní v ní byly kromě obchodů také kanceláře. Do budoucna se plánuje spojení s Brighton Centre a nedalekým multiplexem Odeon Cinema.
Marina Village
– umělý přístav, „vesnička“ na moři před útesy, nejsou zde žádné ulice, ale jenom voda, a mezi budovami se člověk musí přepravovat pomocí motorových člunů. Stavba samotného přístavu proběhla mezi lety 1971 a 1979, nicméně jeho vývoj od té doby stále pokračuje. Vesnice se rozkládá na ploše o necelém jednom kilometru. Je zde 1600 kotvišť, obchody a restaurace.
Old Pier nebo také West Pier
– spálené molo a zároveň nejfotogeničtější místo celého Brightonu. Bylo postaveno roku 1866 a uzavřeno v roce 1975, poté, co několikrát záhadně vyhořelo (a co to do něj v listopadu 1944 napral zraněný pilot RAF v britském jednomístném stíhacím bombardéru Hawker Typhoon). Zbývající železné konstrukce byly částečně zbourány v roce 2010 a na jeho místě by měla být někdy v blízké budoucnosti vybudována 183 metrů vysoká futuristická věž vytvořená podle návrhu Markse Barfielda, tedy muže, který navrhl populární vyhlídkové kolo London Eye. – údajně na těchto troskách straší mrtvý elektrikář, který zde při jednom z devastujících požárů nešťastnou náhodou uhořel, nicméně my jsme ho neviděly :).
Pavilion Gardens
– zahrady u Royal Pavilionu s drzými veverkami, co mi lezly po botě (pročež jsem uskakovala místo toho, abych fotila, chápete to?), a pózujícími racky. Měly se tam někde nacházet také královské stáje, které byly dokončeny již v roce 1808, ale my je nenašly :). Tyto zahrady byly navrženy architektem Johnem Nashem jako místo pro relaxaci krále Jiřího IV. Stromy, křoviny a květiny sem vybíral v roce 1828 zahradník Henry Phillips, a to tak, aby zde v každé roční období něco, cokoliv kvetlo. Nyní na podzim by to měly být hortenzie, fuchsie, lilie, chryzantémy a astry.
The Lanes
– jde o bývalou rybářskou čtvrť Brighthelmstone s úzkými uličkami, které vznikaly a hlavně přibývaly v 18. století. Jsou zde k nalezení nejrůznější obchůdky a také četná starožitnictví. The Lanes mimochodem sousedí s ulicí North Street, hlavním „tahounem“ Brightonu, a jsou nedaleko Royal Pavilionu.
The Royal Pavilion
– bývalý královský palác, který si nechal vystavět Jiří, prince z Walesu, pozdější král Jiří IV. Na první pohled je na této stavbě patrná inspirace Indií a Orientem. Budova vznikla již v roce 1787 pod taktovkou architekta Henryho Hollanda, poté následovaly přestavby. Od roku 1801 v práci pokračoval Peter Frederick Robinson a William Porden a dnešní vzhled byl nakonec dokončen mezi lety 1815 – 1822 architektem Johnem Nashem. – tento palác byl dříve často navštěvován královskou rodinou, ta sem však již od roku 1845 nejezdí – údajně proto, že toto letovisko bylo stále častěji navštěvováno zvědavými turisty. Poslední monarchové, co Royal Pavilion tu a tam obývali, byli královna Viktorie s princem Albertem, svým manželem.
St. Christopher’s Inn
– naše ubytování, levné, ale hegeš – nejsem až tak rozmazlená, ale přece jenom očekávám, že dostaneme alespoň to slíbené čisté povlečení. Já na svém polštáři našla při příjezdu tmavé kudrnaté vlasy a na prostěradle ustřižený nehet, z čehož se mi zvedl žaludek a i když jsem to vytřepala, noc co noc jsem se pak ani neodvažovala pohnout z obavy, že chytnu blechy, vši, štěnice nebo jiné breberky, a spala radši na svém cestovním polštáři s žirafou. Navíc zde byl v noci neuvěřitelný hluk – podle v hostelu by totiž bar, punkově a rockově zařízený (a stejně vypadala i obsluha 🙂 ), ale do časných ranních hodin se tu hrály písničky z Glee nebo od One Direction. Nebydlely jsme sice přímo nad hospodou, ale i tak nám duněl s každým songem celý pokoj a vibrovaly okenní tabulky…
St. Nicholas Church a St. Nicholas Rest Garden
– tento farní kostel označovaný také jako The Church of Saint Nicholas of Myra pochází z 11. století, je tedy nejstarší dochovanou stavbou v Brightonu, a údajně bývá označován za „matku kostelů“, i když to zní notně podivně :). Vypadá jako vystřižený z Vražd v Midsomeru. Hned u něj je položený depresivně nádherný hřbitůvek, kde bylo i mně blbé fotit, patří však mezi historické památky a noví nebožtíci sem nepřibývají. Ti staří mají však notně pohnuté životní osudy. Například jakási Pheobe Hesselová se 17 let vydávala za vojáka britské armády – a nepřišlo se na to ani poté, co byla v boji několikrát zraněna a ošetřena v lazaretu. Anna Maria Crouch, zpěvačka a herečka co měla pletky s princem Jiřím z Walesu, zemřela poměrně mladá při srážce s kočárem. Vynálezce chirurgických nástrojů John Weiss zase trpěl tak silným panickým strachem z pohřbení zaživa, až si navrhl speciální rakev s ostnem na víku, který jeho mrtvému tělu při přiklopení probodl srdce. A měl jistotu :).
– náhrobek na druhém obrázku zprava patří Marthě Gunnové, jedné z nejznámějších obyvatelek Brightonu z 18. století. Proslavila se svým „koupacím strojem“, kterým pomáhala neplavcům (respektive neplavkyním, protože osoby, které obsluhovaly tyto mašiny poháněné koňmi, musely být stejného pohlaví jako jejich klientela, znáte to, typicky upjatá Anglie 😉 ) ráchat se v moři. Tato práce vyžadovala sílu a fyzickou zdatnost – a tou údajně mohutná a robustní Martha oplývala. Říkalo se jí „The Venerable Priestess of the Bath“ :)). Zemřela v pokročilém věku 88 let a přežila všechny své čtyři děti. Manžel ji následoval na onen svět jen pár měsíců po její smrti.
St. Paul’s Church
– kostel s výraznými, gotikou inspirovanými prvky, je zasvěcený misionáři a apoštolovi Pavlovi z Tarsu. Byl otevřen pro veřejnost 18. října 1848 zhruba po dvou letech pilných stavebních prací a jeho náklady se vyšplhaly na 12 tisíc liber (financován byl z nejrůznějších grantů a veřejných darů). Farnost je zde od roku 1873 a dodnes se zde pravidelně konají bohoslužby a kázání. Měly jsme štěstí, když jsme sem došly, byl otevřený, proto jsem v něm zapálila svíčku za své nejbližší a pomodlila se.
Steine Gardens
– probíhal tam zrovna jakýsi japonský festival, všude byly jenom obrovské mávající kočičky, zakryté stánky s bůhví čím – a uprostřed stála dominanta celého parku, tedy známá Victoria Fountain. Původně prý byly v jejím bazénku lekníny a zlaté rybky, když jsme zde však byly my, nebyla v něm ani voda a fontána vůbec nefungovala :). Tři propletené delfíny v jejím středu vyřezal v 18. století místní umělec William Pepper . Fontána byla slavnostně odhalena 25. května 1846 u příležitosti oslav sedmadvacátých narozenin královny Viktorie.
Útesy u Brightonu – South Downs
– řada bílých a obrovských křídových kopců, které se táhnou asi 670 kilometrů přes jihovýchodní pobřeží údolí Itchen až na východ. Je to už zhruba zhruba šedesát milionů let, co zde začaly vznikat, neblahým působením srážek a přílivu však každoročně ubývají až o 40 centimetrů. Jde o chráněné území a zároveň oblíbenou destinaci sebevrahů. Údajně zde právě proto působí kněz, který útesy obchází ve dne i v noci a snaží se pravděpodobným skokanům jejich čin rozmluvit :). V blízkosti Eastbourne se pak ještě nachází útesy nazvané Seven Sisters.
Volk’s Electric Railway
– „nebezpečný“ vláček, všude samé výstražné značky a upozornění podél celé trati – a pak byl maličký a jel sotva krokem 🙂 Tato trať však pochází již z roku 1883, vede podél moře po pláži od Brighton Pier až k útesům. Jedná se dokonce o nejstarší provozovanou elektrickou železniční dráhu na světě. A nám se přitom nezdála ani tak zajímavá, abychom si ji vyfotily :))).
…no a hlavně jsme neustále někde bloudily, protože je můj orientační smysl velmi nesmyslný a přesto si jsem vždy skálopevně jistá, že vím, kudy jít :)). Takže jsme například při hledání té správné odbočky k nádraží došly až do Hove, poměrně odlehlé části Brightonu. Ostatně zde na mapě se můžete podívat, v jakých místech jsme se nejčastěji vyskytovaly :).
