Adoptovala jsem totiž štěňátko z Občanského sdružení na ochranu zvířat s poetickým názvem Toulavé Tlapky. Jsem děsně impulzivní člověk a z minuty na minutu se tak můj život obrátil o sto osmdesát stupňů. Anebo možná o víc :).
Pravda, už dlouho jsem koketovala s myšlenkou pořídit si v Praze čtyřnohého kamaráda, hrozně mi tu chybí mí psí bráškové a občasné výlety do domácích končin mi usínání s prsty zabořenými do hebké srsti vážně nenahradí, jenže znáte to, to je vždycky takové to „kdybych já měla pejska…“, to nic neznamená. Až od doby, co jsem začala na Facebooku sledovat stránku Toulavých tlapek, jsem to začala myslet skutečně vážně. Mohly za to všechny ty fotky opuštěných pejsků, které nikdo nechtěl, které někdo trápil nebo někdo jen tak opustil. Měla jsem z toho sice deprese, ale o to více se utužoval můj názor, že vzít si takového hafíka je rozhodně dobrý skutek. Vždyť i náš Fidoušek je útulkový a jaké je to zlatíčko.
Nu a před pár dny… se u Tlapek objevil mezi jinými snímek Tvítí. Malá okatá fenečka se srandovníma ouškama a já se do ní zamilovala na první pohled. Pocházela z nechutné „množírny“, stejně jako její podobně roztomilí sourozenci. Ti se ovšem záhy rozebrali, ale o ni nikdo neměl zájem. Nechápala jsem proč, vždyť je tak nádherná… Po několika dnech se výzva opakovala a já už měla jasno – Tvítí půjde se mnou :).
Neuvědomila jsem si samozřejmě, co všechno se pro mě změní a ještě bude muset změnit. Jak moc to naruší všechny moje plány, můj styl života, co všechno budu muset oželet a kolik akcí zrušit, zrovna já, člověk, který je zvyklý trávit každý večer někde jinde a s někým jiným. Nicméně (zatím 🙂 ) svého neuváženého činu nelituji. Je to takový drobeček, který mě prostě potřebuje a já potřebuji jeho.
A mimochodem, teď se jmenuje Nera ;).
Srpen 2012.
