IV. Lancz-con (2012)

   S úsměvem se dívám kolem sebe a nechápu. Všechny tyhle holky by teď mohly být někde na romantickém víkendu se svým přítelem. Nebo na nějaké divoké chlastací akci s kamarády. Nebo se prostě flákat doma, učit na přijímačky nebo… nebo… co já vím, je tolik možností jak strávit víkend. Místo toho všechny dojely sem, na konec světa, neváhaly vynaložit značné úsilí na cestování, nemalý peníz na náklady, a to vše jenom proto, aby se viděly (nejen) se svou oblíbenou spisovatelkou Lenkou Lanczovou. Mou maminkou. Ta má teď besedu o svých knížkách a já se dmu pýchou, jsem na ni hrdá, když vidím, jak jí to všechny baští, hltají slovo za slovem a visí na ní očima – jako kdyby se v příští vteřině měla rozplynout jako kouřový obláček a ony se probudily doma s tím, že na conu ještě nejsou, že je to jenom sen. Po tom šíleném těšení, které jsem četla na Facebooku („Už jen dva měsíce!“ – „Už za 14 dní!“ – „Holky, už taky stříháte metr??“ aj.), by mne podobné sny u těchhle „Lanczovek“, jak si příznivkyně mamčiných a kdo ví, možná i mých, familiárně říkají, snad ani nepřekvapily.

   A přesně teď, v tenhle moment, se rozhodnu, že i když jsem původně nechtěla, přece jenom letos sesmolím report z téhle akce (ačkoliv už teď je mi jasné, že stejně jako loni, budu ta poslední dračí obluda, které těch pár řádků bude trvat ze všech nejdéle). Já vím, že takové reporty by se měly psát ihned po akci, aby se na nic nezapomnělo, případně se doporučuje dělat si poznámky během akce jako takové, podobně jak to dělá Káčátko… jenže všichni moc dobře víme, jak to s jejím superdeníčkem nakonec dopadlo, že ;). Napsání reportu tedy odkládám a odkládám a v době, kdy se k němu konečně dostanu, už si skoro nic nepamatuji. Ach jo. Ale nebudu odbíhat a začnu pěkně od začátku. Sáhnu totiž pěkně do historie.

   Před mnoha a mnoha lety jsem jen tak z legrace plácla, že by nebylo špatné uspořádat con (convention = meeting = setkání), tedy sraz mamčiných fanynek, které si familiérně začaly říkat „Lanczovky“. Já na podobné akce jezdím se svými přáteli, kteří jsou stejně jako já úchylní do sci-fi a fantasy, a nečekala jsem, s jakou odezvou se mezi „normálními“ čtenářkami setkám. Z původního hecu se tak brzy stala vážná věc, holky se pro celou věc neskutečně nadchly, a než jsme se s mamkou vzpamatovaly, konal se první con ve Slavonicích, druhý a třetí na Malém Ratmírově…, a dnes, po šesti letech, dochází ke conu již čtvrtému.
Vždycky to bylo náramně fajn, ale tentokrát jsem z toho lehce nervózní. Díky Facebooku, kde se z naší komorní akce stala věc veřejná, se na con hlásí i slečny, jejich jména vidím poprvé (natož abych si je dokázala spojit s nějakými nicky z mamčiných webových stránek – mnohé tam totiž vůbec nejsou). A všechny se tak hrozně těší! To mě děsí ještě víc. Co když nedokážeme splnit jejich dychtivá očekávání? Co když něco nevyjde podle plánu? Co když si takové množství ženských v uzavřeném prostoru nesedne a bude nepříjemná atmosféra…? Nad čtvrtým conem se vznáší celá řada otazníků a když pak s odstupem celou akci hodnotím, musím si hlasitě oddechnout.
Až na jisté komplikace a neskutečnou smůlu, která se celým conem táhla jako červená nitka, se vše vydařilo. Nemluvě o nedorozumění s rezervací v kempu Zvůle hned na počátku všeho. Holky si přály strávit tenhle víkend „na Žabáku“, tedy na oblíbeném místě z mamčiných knížek. Inspiraci mamka brala právě tady na Zvůli, kam jsme před mnoha a mnoha lety, když jsme byli s bratrem ještě dětičky předškolního věku, rok co rok jezdili, jenže nikdo nemohl tušit, že na Zvůli, i když je to taková louže, jsou kempy dva. A my se ubytovaly v tom druhém, tedy „na Žabáku“, který nebyl ani zdaleka tak dobře vybaven jako ten první a jak se ukázalo, většina chatek neměla ani sociální zařízení – a když se holky majiteli kempu ohradily, že si rezervovaly jiné chatky, ale před conem jim volala paní z vedení s tím, že mají problémy s rezervačním systémem, který se jim sesypal, milý pan majitel argumentoval, že je to nesmysl, na jejich straně chyba nebyla a zmatek v tom máme my. Pff.

Něco málo k pátku
Páteční odpoledne strávím pečením. Jako správný megaloman upeču dvojitou dávku čokomuffinů, aby jich náhodou nebylo málo, a když už jsem v tom, uplácám ještě muffiny slané. Zároveň u toho jedním očkem kontroluji Facebook. Kajmanka hlásí, že se jí rozpadl tvarohový závin, Paty se zase rozbila bábovka, když se jí pokoušela ještě zatepla vyklopit z formy. Mé kuchařské výtvory však i přes veškeré obavy dopadají dobře, nic nepřipálím – a když si dám jeden zkušební muffin, neotrávím se. Dobré znamení. Taky se snažím si zabalit. Nesnáším balení, ale pořád je to lepší než vybalování, takže po dlouhém dumání a narvu do tašky první tři trička, která mi přijdou do ruky (shodou okolností – malé reklamní okénko – všechny jsou od bastarda.cz – a dle očekávání měly u holek velký úspěch, líbily se 🙂 ), hygienické potřeby a ručník, a už zase kontroluji Facebook.
Děvčata – nyní již všechna – se nadobro odmlčela, nikoho online už nevidím. Tak to jsou všechny nepochybně na cestě, ne-li už na Zvůli jako takové. Doufala jsem, že aspoň někdo poreferuje, jak se ubytovávají, na internetových stránkách kempu bylo napsané, že by zde měl být wi-fi internet, nicméně později se ukazuje, že wi-fi funguje pouze na druhé straně kempu, u recepce. „A to bych ho musel ještě zapnout,“ dodal k tomu majitel.
Na Zvůli se přesuneme poté, co mamka v šest večer skončí v práci. Já se ubytuji ve VIP chatce (všimli jste si, že slovy „VIP chatka“ vždycky všichni označují svou sestavu, ať už je či není VIP? 🙂 ) společně s Nikol, Adélkou, Kačenkou a Verčou. A Jíťou, která k nám se svým miniautobusem teprve měla přijet, a která měla se mnou sdílet lože takřka manželské. Zbyl na nás totiž roztahovací gauč v obýváku ve spodním patře, z něhož se zručnou manipulací dala vyrobit dvojpostel. Jinak byla naše chatka s terasou na tu bídu poměrně luxusní. Měli jsme pěknou, novou koupelničku s neustále tekoucí teplou vodou, minikuchyňku i s ledničkou a vařičem, a v patře balkonek, ze kterého jsme měly nádherný výhled po celém kempu. Like a boss. Kromě nedostatku povlečení by nám tu vlastně nic nechybělo :).
Nikol projevila organizační talent a ihned nám ho od ne-příliš-ochotného pana domácího vyžádala, ovšem ani tentokrát žádná sláva – nebylo totiž opatřeno knoflíky, tudíž i když se povléklo na peřiny, nedrželo a stejně z něj deka dříve či později vyhřezla jako střeva z rozpáraného břicha. Nenechaly jsme si tím ale zkazit náladu a poté, co se všechny čtenářky přivítaly s mamkou, přesunuli jsme se hromadně (tedy nyní i s muži, kterých se tu pár také našlo – že prý „rodičovský dozor“ 😉 ) do hospůdky na kraji kempu a okamžitě jsme ji celou obsadili. Pustili jsme se navíc do přeorganizování vnitřního zařízení, abychom mohli sedět všichni pohromadě a nemuseli na sebe pokřikovat přes celý podnik. Stoly jsme tedy srazili podélně, takže jsme na sebe sice pěkně viděli, ale stejně jsme se vůbec neslyšeli, takže jsem si řekla, že tu to beztak na dlouho nevidím, jen dáme večeři a přesuneme se do chatek. Zásob alkoholu jsme si totiž každá dovezla až až.
Za barem „restaurace“ Česká Kanada stály dvě mladičké slečny a obě se nám předem omlouvaly, že jsou tu dnes první den na brigádě. Bylo to vidět. Piva roznášely po jednom, ruce se jim klepaly, div pěna nespadla, a poté, co jedna z dívek obsloužila půlku stolu, stála v rohu jako hromádka neštěstí a zoufale vzdychala :).
Mezitím jsme se už pomalu všichni sjeli, dokonce jsem šla spolu s Kačenkou a Nikol přivítat Mirku a Evu, které na místo dorazily s mírným skluzem (aby také ne, vyrážely z Prahy poměrně pozdě), a chybělo nám už jen jedno jediné auto, právě to, které pilotovala Jíťa, a ve kterém měla dovézt i Adélku a Žabičku. Údajně vyrážely z Prahy už kolem páté hodiny, takže když už bylo devět hodin a ony pořád nikde… měla jsem o ně celkem strach. Jsem děsně dramatický člověk, už jsem je viděla někde vybourané v zatáčce, mrtvé a znásilněné v keři nebo s píchnutou pneumatikou bezradné na dálnici. Kdybych věděla, že je zdržel jenom jeden jediný blbý nákup v Kauflandu, nakašlala bych jim :). Neměla jsem však o ně starost pouze já, vrásky dělalo jejich zdržení i takové Kačence, takže nakonec nevydržela a zavolala jim. Nejprve to dlouho nebraly a když už, na dotaz „kde už jste?“ odpověděly „v prdeli“. Později jsme se sice dozvěděly, že ve skutečnosti Adélka tvrdila „v poli“, ale pravda bude někde uprostřed ;).
Dychtivě jsme je tedy vyhlížely a dokonce se nám podařilo mávat na velké auto, které jsme považovaly za Jítino. Pořád nikdo nereagoval, tak jsme mávaly víc a víc… a z auta nečekaně vylezla jakási rodinka. Tak jsme se tomu zasmály a šly se radši uklidit na jakýsi dětský kolotoč, aby nám to čekání rychleji utíkalo. Kačence z toho neustálého točení bylo blbě a Nikol prohlásila, že se v té kovové příšeře musíme následující den vyfotit. Samozřejmě, že jsme to neudělaly, neb jsme zapomněly ;).
Nicméně nakonec holky konečně dojely, šly se ubytovat a pokud vím, i nějaké to pivečko si dát stihly. Poté, co jsme se tedy v hospůdce všichni (i po tom všem čekání) najedli a mé rodičovstvo se i s našimi nesnesitelnými a otravnými psi, kteří kvůli Jarčuliným kokršpanělům dělali jako pitomí, přesunuli na chatu na Malém Ratmírově, zavelela jsem: „Jestli chcete, jdeme se družit do chatky číslo 2.“ Chtěli všichni – a řeknu vám, i když bylo naše bydlo poměrně velké, šestadvacet lidí pojalo jen tak tak. Někteří proto radši trávili večer venku, pěkně v klidu a s cigaretkou, zatímco my ostatní jsme se uvnitř seznamovali. Udělali jsme to tradičně, každý jednotlivě vstal a představil se, představovali se i přítomní muži (přesně jak podotkla Nikol, neuvěřitelně rychle mezi nás zapadli). Debatu moderovala Žabička – alespoň do doby, než došla Nikol a celé to rozbila. Jako obvykle je jí totiž všude plno ;).
Potom, co jsme se tedy seznámili (a já se zuřivě snažila zapamatovat si všechna jména) se rozjela volná zábava, kecalo se o všem možném a načínalo se pivko za pivkem, jedna flaška vína za druhou. Chvilku jsem byla v chatce, chvilku před ní, tu jsem si povídala se starými známými, tu jsem se kamarádila s novými účastníky conu – například se sympatickou dvojicí Markétou a Tomášem, kteří k mému upřímnému údivu znali mou spolužačku ze základní školy ve Slavonicích, či s neuvěřitelně milou Míšou, která zase pochází kousek od Jítiny rodné Plzně, a co víc, po krátkém rozhovoru holky zjistily, že mají společné i nějaké známé. Česká republika je zatraceně malý rybníček, opravdu tu má každý přehled o každém :).
Než jsme se pořádně rozkoukali, byla jedna hodina v noci – a byl nejvyšší čas jít na kutě. Podle mnou navrhnutého programu jsme totiž měli budíček nastavený již na brzkou devátou hodinu, abychom v deset mohli vyrážet, a nebylo jisté, zda se nám bude po proflámované noci chtít vstávat. Kromě toho Adélka s Jíťou plánovaly rozcvičku, a co hůř, celou dobu se tvářily, že to myslí vážně. Nikol tedy vyhnala všechny hosty a že se prý půjde spát. Než jsem si vyčistila zuby, bylo v naší chatce podezřele ticho. Nezdálo se mi, že by už všechny chrněly, proto jsem opatrně zamířila ke schodům do patra, abych se přesvědčila na vlastní oči – a výbuch smíchu mi málem způsobil infarkt. Holky si totiž nahoře pustily Šmouly :)).. Nutno však podotknout, že na film jako takový ani moc nekoukaly, ačkoliv výkřiky „to je ale hnusná Šmoulinka! Proč je Šmoulinka tak hnusná?!“ mne pronásledovaly i poté, co jsem nad nimi ostentativně zakroutila hlavou a zamířila do své postele po bok Jíti.
Dobrou noc.

Mnoho, mnoho k sobotě
„Holkyyy, spíteee? Holkyyyy?“ Rozlepila jsem jedno oko a měla jsem chuť vraždit. Adélčin rozverný hlas mi projížděl lebkou jako nůž. Nebo snad patřil Kačence? „Ony určitě už nespííí, jenom to tak dělajííí… holkyyyy?“ Jíťa vedle mě spokojeně pochrupovala, tak jsem si ji záškodnicky vyfotila na mobil a vyhrabala se z peřin. „Holkyyyy? Spíteee?“
„Já ne. Jíťa jo,“ zavrčela jsem v odpověď.
„To nevadíííí,“ oponovala mi Adélka, ale to už hluk vzbudil i Jíťu a vstávalo se oficiálně. Nikol všem udělala kafe, což bylo milé, daly jsme si ho na verandě a bylo nám fajn. Modré a bezmračné nebe bylo příslibem krásného počasí a rozzářené výrazy kolem procházejících „Lanczovek“ zase krásného dne. Rázem tedy bylo po ranní rozmrzelosti, hned jsem vytáhla foťák a začala všechny obtěžovat neustálým cvakáním.
S Kurtíkem a Cobíkem, se kterými si předtím Nikol hrála na aport, jsem napůl posnídala tvaroh a zkusmo rýpala do Jíti a Adélky, kdy že bude ta rozcvička. A nejen já, přisadila si Barča i Nikol… načež se holky nechaly vyhecovat a už nás stavěly do latě. Adélka a Jíťa rozcvičku myslely vážně jen tak napůl. Cviky, které začaly předvádět (a co hůř, dokonce se našli i tací, co je po nich opakovaly – namátkou jmenuji Věrku, Paty, Kačenku, Žabku nebo Míšu), byly míněny spíše v legraci, jenže vzápětí do odlehčeného blbnutí zasáhla Kalamita, rázně převzala iniciativu a donutila rozespalé „conařky“ ke skutečné rozcvičce. V ten moment jsem byla vážně ráda, že jenom fotím a nemusím se toho účastnit, tak jako Barča s Verčou, vše nedůvěřivě pozorující z naší verandy, a stejně tak i Míšin přítel Jarda se Soniným přítelem Vláďou, kteří z toho divadla měli docela slušnou srandu. To se nedělá ;).
Kolem desáté jsme se pak skutečně nahromadily na parkovišti a rozdělovaly se do aut. Pokud dobře počítám, jelo nás na výlet celkem osm aut (výletu se neúčastnila pouze Markéta s přítelem Tomášem, kteří se museli učit a tudíž zůstali na Žabáku ve stanu) a byli jsme jako kolona, jen nám dát na okna mašličky a mohli jsme tvrdit, že jsme svatba ze Slunce, seno („Taky jsme mohli jít pěšky, ten kousek, ne?“ – „Mlč! Jen ať vidí, že na to máme!“). Vůdčí vůz jsem obsadila společně s řidičkou Jíťou a pasažéry Žabkou, Paty, Věrkou a Adélkou, a já, suverénně hned na začátku naší cesty, jsem zavelela, že pojedeme doleva, přičemž jsme samozřejmě měli jet doprava (jako by mne na to otčím večer předtím neupozorňoval! 🙂 ).
Cestu Zvůle -> Dačice jsme si tedy protáhli o tři, čtyři kilometry a zbytečně jeli přes Kunžak. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne, když jsme pak cestou z Kunžaku opět projížděli kolem cedule „Zvůle“, byla jsem však odhalena ihned poté, co jsme zastavili před tyrkysovým dačickým zámkem, a podrobena překvapeným dotazům, zda jsme náááhodou nejeli jinudy. Nu co už, alespoň jsme si dali dobrodružnou cestu po krásách jižních Čech a mohli jsme se kochat :).
Naše prohlídka dačického zámku byla roztomilá. Nahrnuly jsme se jako žákyně z vyšší dívčí na nádvoří a ihned vyděsili mladičkého průvodce s vlasy jako Ezop („Ezau, tatínku, Ezau.“ – „Ten taky!“), který před námi zbaběle prchl a přivedl si na nás posilu ke kase. Začali jsme dělat samozřejmě zmatky, nedokázali jsme se dopočítat, kdo jakožto průvodce neplatí vůbec, kdo půjde za studentské vstupné a kolik je třeba nahlásit dospělých, abychom dostali slevu… a do toho chtěl navíc i někdo pohlednice a známky… no hotovo dvacet. Muž za kasou to vše pozoroval s úsměvem na rtech, zatímco mladík za jeho zády bledl a bledl. Když si toho muž za kasou všiml, lakonicky směrem k nám pronesl:
„Hlavně mi ho nevyděste a buďte na něj hodné, já potřebuju, aby mi tu ještě nějakou dobu vydržel…“
Prohlídka jako taková začala v jedenáct. Opět jsme zdržovali a nechali se právě panem průvodcem vyfotit na nádvoří dačického zámku jako správní „účastníci výletu“ (všechny foťáky jsme mu navěsili kolem krku a nechali ho, ať si s tím poradí – a kupodivu poradil 🙂 ), ale pak už nic nebránilo našemu vrhnutí do zámku. Mladík neměl zřejmě mnoho průvodcovských zkušeností (aby také ne, byli jsme pro něj správný křest ohněm – například před námi vyprovázel ze zámku skupinku pouze o čtyřech důchodcích) a z pětadvaceti vyzubených holek byl notně nervózní, takže často koktal a chrlil dějepisná data jedno za druhým, ale byl celkem příjemný. Mirka, zkušená průvodkyně z jistého nejmenovaného zámku se o něm poté dokonce vyjádřila, že „měl potenciál“ a „nepoužíval typická průvodcovská klišé“. Takže bod pro něj.
Za mě dostal bod i proto, že dokázal vtipně reagovat. V jedné z patnácti místností, které jsme viděli, třeba poukázal na jakousi vitrínu se vzácným sklem. Všichni jsme se jako na povel otočili k vitríně – a před ní stála Eva. Velice pomalu a velice soustředěně si před zrcadlem, které ve vitríně bylo, svazovala své vlásky v culík. Chlapec čekal, až se doupraví, my taky čekali… a pořád čekali… už to bylo dlouhé a začali jsme se pochechtávat, úsměv pohrával dokonce i na tváří mladého průvodce… a Eva, hledíc do vitríny, se stále věnovala svému účesu. Ve chvíli, kdy se už napjaté ticho a tlumené hihňání zdálo neúnosné, to mladík rozsekl: „Nebojte, slečno, cestou potkáme ještě hodně zrcadel.“
Někdo si vystačil se zrcadly, jiní měli radost z papučí. Když nás průvodce vyzval k jejich nazutí, zajásala Žabička tak mocně, až se chlapec lekl, a Nikol, která je údajně na sobě měla docela poprvé, v nich nadšeně „bruslila“ z místnosti do místnosti a dokonce kohosi přemluvila, aby jí v nich vyfotil. I když to se samozřejmě nesmělo ;).
Po prohlídce jsem zkontrolovala čas. Jely jsme přesně podle plánu (a to i když byl narušen žádostí na krátkou zastávku ve Slavonicích, přes které jsme museli tak jako tak projíždět cestou na Landštejn), takže jsme si mohli dovolit něco málo dovádění v zámeckých zahradách a u malé, rozkošné kapličky. Zde jsme ztratili Nikol, Barču a Žabku, a museli jsme pokračovat bez nich. Nechtěly nám prozradit, co tam budou vlastně provádět – a až později jsem se v jednom z reportů z akce dočetla, že se snažily hledat kešku. To nemusely tajit, to bychom přece pochopili ;). Kačenka si ještě před odjezdem z Dačic zahrála na tampon (don’t ask…) a mohli jsme pokračovat v cestě.
Přesun do Slavonic byl také organizovaný, problém však byl s parkováním. Na náměstí se na parkoviště všechna auta pochopitelně nevešla, takže jsme se rozmístili po širokém okolí, a společně zamířili do Arkády na kafe. Já si dala frappé – a mezi námi, mělo sice pořádně hustou pěnu, ale jinak bylo pěkně hnusné, takže jsem velice záviděla třeba Evče, Jarčuli nebo Kačce s Adélkou, které si přes náměstí Míru hrdě nesly točenou zmrzlinu. Setřela jsem však slinu z koutku a vyprávěla všem, se kterými jsem zrovna seděla u stolu, jaké jsou Slavonice krásné město z 12. století s baráky „počmáranými“ sgrafity, že tu máme historickou věž i podzemí… že je to tu úplně skvělé, ale žít se tu nedá. Nevěřili mi. Bodejť by věřili, na první pohled jsou Slavonice velice fotogenické místo ;).
Kafe jsme nijak neprotahovali, našli se totiž někteří, kteří již (doslova! 🙂 ) řvali hlady, takže neváhali kvůli obědu v Landštejnském dvoře vyrazit ze Slavonic o něco dříve. Naše auto se tam přesunulo přesně s hodinovým zpožděním podle harmonogramu (a místo Žabičky zabrala Kačenka, které Jíťa neustále „omylem“ sahala na stehno pokaždé, když potřebovala řadit 😉 ), a když jsem se tak rozhlédla po ostatních, byli jsme tu už všichni – až na Jarčuli s jejími pejsky a Kalamitu s manželem a dcerkou Klárkou, kteří vyjížděli ze Slavonic o dobrou půlhodinu před námi. Napsala jsem tedy Jarče SMSku „kde jste?“ Později mi bylo řečeno, že Kalamita „vtipně“ Jarčuli navrhovala, aby mi odepsala „tady“, ale nic proti Míle, za takovou odpověď bych je asi poslala do háje :). Naštěstí mi Jarča odepsala normálně, tedy že jsou sice na Landštejně, ale v jiné hospodě než my.
To mě trochu rozhodilo, všem jsem přece kladla na srdce, že oběd dáme na zahrádce restaurace Landštejnský dvůr…, ale nakonec se ukázalo, že na tom tahle čtveřice poměrně vyzrála, když zvolila oběd v jiném podniku. Nevím, zda se mám rozpisovat o všech těch komplikacích a problémech, co jsme tu zažili, ačkoliv je pravda, že náš stůl byl celkem v pohodě. Pravda, zpočátku mi náladu trochu zkazil fakt, že zde již nedělají o víkendu pizzu (což je asi nějaká sezónní novinka :/ ), ale objednala jsem si tedy alespoň knedlo zelo. Vaří se zde totiž opravdu dobře, takže jsem věděla, že se dobře najím. To si zřejmě mysleli i u stolu za námi, který obsadily „Slovenky“ s Nikol a Žabkou, jenže… ne, nechám to asi na Žabiččině reportu, tam si počtete. A to Zdeňka celý incident podala ještě hodně mírně ;).
Když to shrnu, celý incident se týkal problémů s objednávkami, které měly naprosto všechny stoly. Ať už šlo o to, že jsme nedostali to, o co jsme číšnici požádali, či dostali to, o co jsme nežádali. A někdo se nedočkal vůbec. Číšnice byly dvě, hodně mladé a hodně nepříjemné, a bohužel tím víc, pokud náhodou došlo na reklamace. A že došlo. A ne náhodou. Neobtěžovaly se omluvit, přestože chyba byla jedině a pouze na jejich straně, a ještě to sváděly na všechny a všechno okolo. Na druhou stranu, dá se celkem pochopit, že měly v objednávkách chaos, bylo tam skutečně hodně lidí, každý si vymýšlel něco jiného, navíc je přece normální, že se hotovky prostě dojí a pak už nejsou, i když na jídelním lístku setrvávají, budiž, do toho to horko a čím dál rozčilenější zákaznice… jenže čeho je moc, toho je příliš. Chvilkami toho na mě bylo už opravdu hodně a musela jsem odbíhat na druhou stranu zahrádky, kde seděl zbytek naší bandy, protože mi bylo trapně – upřímně, za všechny zúčastněné. Vyhrotilo se to více než nepříjemným způsobem, číšnice za barem, skryté před našima ušima (jenže kolem procházející „conařky“, které tudy mířily na záchod, to samozřejmě slyšely), běsnily a neměly daleko k vulgárním slovům, a na závěr naše stoly začaly ignorovat. To už byl vrchol. Trápila mne žízeň a bolela mě hlava z nedostatku tekutin – a měla jsem smůlu, protože jsem patřila „k těm problémovým“, takže jistě není divu, že při placení pak mladík „něco jako provozní“ (kdo ví, ví, kdo neví, ať radši nepátrá) nedostal žádné dýško. Fakt si ho tady tentokrát nezasloužili.
Mrzelo mě, že se oběd na Landštejnském dvoře nevydařil, také proto, že jsem tohle místo všem vychválila a pak jsme takhle ošklivě narazili, ale o to více mne poté potěšilo, když se všem líbila zřícenina hradu Landštejn, na kterou jsme vzápětí vyrazily. Vyzkoušeli jsme si, jaké to je být v kládě (a taková Adélka dokonce zjistila i jaké to je být v kládě a ještě k tomu zezadu zneužívána zhýralou Jíťou 🙂 ), vyťapali jsme až na věž, fotili se, Nikol a Míša si díky střihu svých sukýnek zahrály na Marilyn Monroe, holky také tipovaly, na jakých místech se mohly odehrávat určité pasáže z mamčiných knížek…, a bylo to milé. I já jsem musela přehodnotit svůj původní negativní postoj zahrnující teorii, že na Landštejně vlastně nic není, jenom pár holých zdí. To je sice pravda, Landštejn je jenom pár holých zdí, nic víc, nic míň, ale v téhle společnosti to mělo své kouzlo, svou atmosféru, dala se najít pěkná zákoutí – a ten výhled! Nádhera. Má zrcadlovka byla v neustálé pohotovosti, fotila jsem krajinu i skupinky, takže asi není moc divné, že se mi pak do večera vybila baterka (inu, pět set fotek za jeden den je pět set fotek za jeden den 😉 ) a já nemohla kvůli baterce na nabíječce fotit, gah.
Když se ale vrátím zpátky k Landštejnu, všechny tahle bývalá tvrz uchvátila, a to dokonce natolik, že jsme protáhly dobu odjezdu – a ještě se tam fotily všechny pohromadě, k čemuž jsme zneužily jakéhosi postaršího pána sedícího na úpatí hradu. No co, aspoň byl užitečný ;).
Návrat do kempu provázela jedna milá novinka – od Nikol jsme sice věděli, že je již čtenářka Lentilka s manželem Mikim na místě (jeli za námi totiž až z Německa, jen tak na otočku), ale o tom, že se od posledního conu rozrostla jejich rodina o nový, osmiměsíční přírůstek, netušil nikdo. Z malé Vanessy Mii jsme měli všichni obrovskou radost a ani já jsem neodolala, abych si jí nepochovala. Nutno však přiznat, že malá Vanessa Mia neměla z mého muchlání takovou radost jako já, a jasně mi dala najevo, co si o mě myslí – hodila na mě totiž bobek. Naštěstí ne doslova, jen do plínek.
„Myslím, že tu někdo smrdí a já to nejsem,“ hlásila jsem tedy a chtěla se dítěte co nejrychleji zbavit, miminka totiž považuji za roztomilá jenom do chvíle, než začnou řvát nebo kadit ;), čehož využila na miminko natěšená Jarčule. Z nedopatření v dupačkách byla celá hotová a s nadšením sobě vlastním se hrnula do přebalování, přičemž jásala, že je malá pokakaná a jak je to rozkošné… V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že si jedno hovínko odnese jako suvenýr, nakonec se tak ale naštěstí nestalo. To by bylo totiž trochu divné ;).
Než dorazila mamka s otčímem (bez pejsků, ti se totiž ve společnosti neumí chovat, takže během večera zůstali ve vyhnanství sami na chatě), připravili jsme kemp k besedě a nachystaly pověstné „stoly plné dobrot“. Už od prvního conu je zvykem, ne však povinností, že každý něco napeče, a pak se během večera mlsá a degustuje a je to super. Většinou si pak po akci vzájemně měníme recepty ;). Ze všech chatek jsme vynosili židle a stoly a začaly chystat posezení… načež na nás opět vlítl nevrlý pan domácí, zakázal nám vynášet koženkové židličky (mezi námi, těm už by stejně nic neublížilo 😉 ), a patrně v obavě, abychom mu následující den neprchly bez placení, radši nás hned na místě zkasíroval.
O „švédských stolech“, který jsme tam společnými silami a kuchařským uměním vytvořili, bych mohla napsat celý elaborát, ještě teď se mlsně olizuji, když si na to vzpomenu. Poučeny z předchozích akcí jsme letos cílily hlavně na slané dobroty – ale i sladkých tam bylo nepřeberné množství (viz. obrázek č.1, obrázek č.2, obrázek č.3 a obrázek č.4). Nejen já jsem měla velké oči, také ostatní dovezli plné plechy buchet a pytlíky chipsů, a když se to tam všechno rozprostřelo… jen se srdce smálo, žaludek kručel a žáha pálila už pro jistotu dopředu, protože bylo nad slunce jasné, že se tady nikdo krotit nebude a všichni se nádherně přežereme. Jo. Přežereme. Tady nešlo o pouhé uždibování, ale o žrací orgie a chvílemi i o nefalšovaný chuťový orgasmus :)). Snažila jsem se ochutnat od každého něco a ukázalo se, že je to nadlidský úkol, to se prostě nedalo. A to i když tam byly opravdové lahůdky. Ach jo 🙁 :).
Nicméně, využili jsme ještě sluníčka krátce předtím, než zapadlo a přestalo mě drtit svými nechutně žhavými paprsky, pod kterými má obvykle bledá pleť (která teď nabrala lehce nahnědlý odstín, no fuj) skutečně trpěla, a ještě jsme udělali pár společných fotek, kde jsme docela všichni (včetně Jarčuliných psíků a malinké Vanessky Mii). A po dalším představování, které jsme si sice odbyly předchozí večer, ale bez mamči, takže se to muselo napravit, konečně přišla na řadu mamčina dlouho očekávaná beseda.
Staří ostřílení „conaři“ slyšeli mamčinu přednášku o počátcích její literární kariéry již poněkolikáté, „newbies“ (newbie = nováček) poprvé. A přesto si ji všichni užili stejnou měrou! Stačí jen vidět jejich rozzářené oči, široké úsměvy, souhlasné přikyvování… a hlavně upřímné nadšení, třeba když v rukou třímaly docela první, prvňoucí verzi Blíženců z roku 1978, kterou mamka jako mladičká dívenka školou povinná začala sepisovat do poloprázdného sešitu na češtinu. Skoro mě to až dojalo. Beseda plynule přešla v autogramiádu (a že holky mamku rozhodně nešetřily – taková Markéta jí třeba donesla svou kompletní sbírku! :))) ), předávání dárečků (dokonce i na mě došlo, ještě jednou velké veřejné děkuji! :3 ) a samozřejmě i v nezbytnou tématickou soutěž, která letos byla zatraceně lehká.
Většina soutěžících zvládla test na plný počet bodů, maximálně se tu a tam našla jedna chybička. Ale víc ani ťuk! Možná to zní pěkně, ale vezměte si, že i přesto se našly takové darebačky, které nejen, že opisovaly, ale neváhaly dokonce hledat správnou odpověď v knihách! To se nedělá. Abych se na ty lumpárny nemusela dívat, chopila jsem se radši role kata… tedy, ehm, chci říct pančelky, a soutěžní listy jsem velice důležitě opravovala. A řeknu vám, ta úprava, hrůza, i žáci první třídy by dokázali odevzdat úhlednější písanku! Jako kdyby tady nikdy nikdo neslyšel nic o škrtání jednou čarou! Chtěla jsem strhávat body za všechny ty čmáranice, které tam některá děvčata vytvořila, ale bylo mi to zakázáno. Tak příště, to už soucitu mít nebudu ;). Rovněž jsem losovala výherkyni – a tou se stala Silvie.
Nikol, tuším, že to byla Nikol, ta vždycky vymýšlí podobné bejkárny, napadlo, že bychom se měly vyfotit, my holky z VIP chatky, a udělat nějaké „akční“ snímky. Třeba jak startujeme, děláme holubičky nebo držíme společnými silami Verču v náručí. Otčím mezitím připravil oheň a pokusil se nás vykouřit. Nechápejte to dvojsmyslně, prostě jenom zapálil v ohništi připravenou hranici (dřevo si pohotově přivezl s sebou, měl ho plný kufr 😉 ) a my se rázem ocitli v zajetí temného dusivého dýmu.
Po chvíli se mu však podařilo ten živel zkrotit a my se seskupili kolem něj, abychom si konečně mohli opéct buřtíky. Jak vím, některé se na to těšily už od pátku ;). Každý si donesl z chatky nakoupené zásoby uzenin a hurá s nimi do plamenů. Čekala jsem, že si Jaruška udělá zase takové uhlí jako loni, a stejně tak i Žabička že vytáhne z batůžku párky nezdravě zelené barvy, ale bohužel, tentokrát to proběhlo zcela bez incidentů. Zato to všechno bylo nádherně letní. Praskající oheň, nad námi pomalu se smrákající nebe a pak kupa hvězd, to v Praze doopravdy nezažijete, z nedaleké Zvůle… pardon, ze Žabáku k nám doléhalo kvákání žab („U! U! U!“ – „Vejš, Radime.“), k tomu v prstech horký, právě opečený buřtík… idylka. Atmosféru dokonalosti narušil snad jen Cobík, jenž ukradl Soně a Vláďovi hermelín pečený na srandovním mini-grilu a nepochybně si na něm velmi pochutnal :).
Než jsme dožvýkali, byla tma už skoro úplně. Semkli jsme se tedy ještě blíže u ohně a přišly na řadu strašidelné historky. Třeba taková Mirka, která vlastně na conu vůbec nebyla ;), dala k dobru hned několik mrazivých zážitků ze zámku, ty se mi hodně líbily, ty já si vždycky ráda poslechnu. Tím spíš kolem půlnoci, že. Vzhledem k pokročilé hodině se s námi mamka a otčím rozloučili a pospíchali na chatu zpátky za pejsky, kteří se tam celý večer trápili sami. Anebo se taky netrápili a smutek si vybíjeli třeba ničením chatky :)). Pokud však vím, nakonec nic nezničili, jsou to moc hodní myšánci.
Osaměli jsme tedy, a kdosi (a že to byla opět Nikol? 🙂 ) navrhl, že si zahrajeme takovou tu tleskací hru. Každý je třeba nějaké zvíře, celebrita či barva a posílá se to z člověka na člověka. Hra pak probíhá jednoduše, první tleská „lev, lev, ježek, ježek“. Ten, kdo je ježek, reaguje slovy „ježek, ježek, pes, pes“, na to se ozve „pes, pes, ptakopysk, ptakopysk“… a tak dále. Systém je velice jednoduchý, jenže kdo by si pamatoval všechna ta zvířátka nebo hůř, jména celebrit či postav z knížek, jak tam kdosi navrhoval? 🙂 Upravila jsem tedy hru čistě na naše jména. Za prvé si tím vypilujeme postřeh a za druhé si alespoň skutečně zapamatujeme, jak se kdo jmenuje. Nicméně se ukázalo, že i to, co se zdá být sice velice prosté, prosté vůbec není. Buď dotyčnému neskutečně dlouho trvalo, než se vzpamatoval a mohl vytleskat další jméno, či vytleskal jméno někoho, kdo tam vůbec nebyl (viz. Janka a její „Janka, Janka, Hanka, Hanka. Počkat, je tu vůbec nějaká Hanka…?“). Zkrátka jsme to kazili a kazili jsme to hodně, tím spíš, když jsme v jednu chvíli udělali „škatulata, hejbejte se“, každý seděl docela jinde a byl v tom nádherný chaos. Žabka, povzbuzena hltem Jelzina, začala vykřikovat, že zavedeme fanty, ale to bychom tam za chvíli seděly nahaté, a tak přišla Eva a poskytla nám flašku jakéhosi tlamolepu, ze kterého se pak každá ostuda, co to popletla, musela napít. Nemusím snad dodávat, že jsme většinou spíš pili než tleskali ;). Sice mě trochu zamrzelo, že se někteří zdrželi hraní a jen mlčky přihlíželi, nechápu, co je na tom mohlo bavit, ale… zřejmě také nebavilo, takže se kolem jedné hodiny začali ti unavení (či otrávení, kdo ví) trousit do svých chatek.
Naše kolečko stále řídlo a řídlo… až zůstalo kolem ohně jenom tvrdé jádro. Ještě chvíli jsme si povídali a také jsme my holky zahrnuly dotazy nebohého Zdeňka, jediného muže, který tam s námi vydržel až do téhle pozdní hodiny. Hrozně jsme se totiž zajímaly o způsob, kterým „čte“ mamčiny knížky. Zdeněk byl velice vstřícný a donesl nám dokonce ukázat svůj speciální notebook pro nevidomé, jenž bez baterky vypadal jako hračka pro děti :). Na něm nám pak pouštěl ukázky z různých mamčiných knížek a holky hádaly, z jaké to asi tak může být. Nejvíce jsme se nasmály u milostné scény Radka a Pavla ze třetí Radky, kterou si Žabka výslovně přála. Podle mě takto „před-načtené“ knihy zcela ztrácí svůj půvab, strojový hlas bez jakýchkoliv emocí zkrátka nemůže správně popsat milování na písku v Itálii, avšak i přesto se mi zdá úžasné, jaké pomůcky pomáhají zrakově postiženým lidem se alespoň nějak dostat ke knížkám.
Po půl třetí, v době, kdy došlo dřevo a začala být celkem zima, jsme to začaly pomalu balit. Bohužel doslova. Říkaly jsme si totiž, že by majitel kempu nemusel být zrovna nadšený, kdyby ráno našel kolem ohně všechny židle a stoly plné lecjakého bordelu (a chipsů, které docela promáčela rosa, ach jo, to jsme musely všechno vyhodit 🙁 ), takže jsme se v té tmě pustily do uklízení. Někdo to přece udělat musel – a nám se rozhodně ještě spát nechtělo, vydržely jsme klásobit až do čtyř a možná ještě o něco déle (myslím, že zrovna tehdy padlo Žabčino kouzelné a upřímné přiznání, že jsem jí na prvním conu ve Slavonicích připadala velmi divná, ale bála se to napsat do reportu – a tak radši použila jemnějšího slova „jiná“ 🙂 ).
I když jsme pak zalígrovaly chatku, ani tehdy jsme ještě nešly na kutě. Kačenka mě neustále přemlouvala k nakreslení obrázku do jejího conového super-deníčku, který si vede od prvního srazu a je plný výstřižků, vstupenek a vzkazů. Zprvu jsem odmítala, nakonec jsem se však nechala přesvědčit a pustila se do zuřivého črtání… jenže jako obvykle, místo skicování jsem se spíš bavila (s) ostatními. S Adélkou se točil celý svět a Kačka neustále bojovala se svým povlečením, které jí Adélka neustále rozvazovala – a já tu komedii jako z grotesky nemohla nafotit, protože baterky byly vybité („Mrzuté, že?“). Aby mě to tolik nemrzelo, šla jsem radši spát. S Jíťou jsme zašuply na náš gauč – a i když jsem si nepřipadala nijak zvlášť unavená, usnula jsem tak rychle, že jsem ani nevěděla kdy. Předpokládám, že někdy v polovině debaty o tom, za jak dlouho že vlastně budeme vstávat… že by za čtyři hodiny… fakt…?

Stručně o neděli
Rána jsou krušná, obzvlášť pro mě. Ne, pokud vás to napadlo, neměla jsem kocovinu :)), ale pokaždé, když musím vstávat v nějakou nekřesťanskou hodinu (a to 9:00 rozhodně je!), jsem velice mrzutá. Nahoře bylo podezřelé ticho, zatímco zvenčí se ozývaly veselé hlasy. Ještě v noční košili jsem se vyšmatlala podívat na zápraží a zase rychle zacouvala zpět. „Ale né…“ vyklouzlo mi ze rtů. Byli tu nejen drazí rodičové a oba naši jezevčíci, ale i většina „conařek“. Rychle jsem kontrolovala čas na mobilu, zda jsme třeba nějak nezaspaly, ale… ne, skutečno bylo pouhých devět hodin. To přece není normální! Před zrcadlem jsem ze sebe rychle vytvořila člověka (na rozdíl od Nikol nemám koule na to, abych se malovala přede všemi, kdyby mě kdokoliv viděl bez centimetru make-upu, lekl by se mne mnohem více než jak se děsí, když mě vidí už s ním 🙂 ), nechala si udělat kafe a zamířila na společnou snídani – kam jinam než před naši VIP chatku na terasu.
Snídaně to byla vskutku královská – dojídaly se totiž zbytky :). Jakmile se v mém zorném poli objevila Tanakin, okamžitě jsem ji obrala o dvě kostky jejích naprosto božích brownies, k tomu jsem si dala nějaký ten Míšin muffin, ale přestože jsem měla chuť na Jítinu buchtu, ostrouhala jsem, ten sobeček si celý plech snědl sám ;)). Holky pak daly Ferdovi a Fidovi jako výslužku buřty, které předchozí večer nesnědly, a naši psí kluci z nich měli velikou radost. Každý dostal jeden špekáček do tlamy a vítězně si je nosili kolem nás jako velké trofeje, než je konečně v ústraní sežrali, a zbytek jim odvezla mamka.
„Na večeři.“ – „Nebo na buřtguláš.“
Jako první se s námi rozloučila Soňa s Vláďou a pak už to šlo ráz na ráz. Loučení, objímání, pusinkování… bylo to smutně milé. Ještě, že jsme si předtím stihli udělat poslední společnou fotku. A navíc s některými jsem si ještě sbohem dávat nemusela – čekal nás totiž ještě malý výlet do Telče na oběd. Potom bylo třeba balit a lehce poklidit… a já to celé prokaučovala, seděla jsem u stolu a kreslila a kreslila, přesně, jak jsem Kačence slíbila. A sliby se přece mají plnit nejen o Vánocích ;).
Mezitím do sebe Žabka nalila celou krabici mléka („Maminko, já chci mlíkooo! Já vypiju celej litr!“), holky vynesly plné odpadkové koše a čekalo se jenom na mě. Z toho jsem byla nervózní, takže mi to kreslení samozřejmě nešlo, a když nad tím teď tak přemýšlím (a když se dívám na hotový obrázek, na kterém je buclatý mávající chibík a VIP chatka), zapomněla jsem tam vybarvit nebe. Ach jo, lempl jsem :/.
V jedenáct jsme se konečně vypravili, vychutnali si poslední pohled na Zvůli a nabrali směr Telč. Start nám zpestřil Kačenčin slavný deník. Položila ho totiž na střechu auta a při nastupování pak na něj samozřejmě zapomněla, takže jakmile jejich auto vyrazilo kupředu, deník odlétl a rozpleskl se přímo před autem Lusi a Zdeňka. Chvíli to vypadalo, že ho přejeli, to by pak ze slavného notesu nic moc nezbylo, ale naštěstí zůstal nepoškozen, jen lehce pohmožděn :). Cesta pak v našem čistě dámsky osazeném autě probíhala velice poklidně, všechny jsme byly tak unavené, že zprvu nikdo ani nemukl – což byl zatracený nezvyk. Po chvíli jsme se však rozpovídaly a vzápětí už to byla zase stará dobrá drbárna :).
Jenže smůla, ta červená nitka zmiňovaná na začátku tohohle šíleně dlouhého reportu, který stejně nikdo nečte až do konce, proč také ;), se opět projevila. Zastavily jsme totiž na parkovišti, Jíťa udělala buch dveřmi – a byl problém. Už předtím bylo okénko po levé ruce řidiče nefunkční. Nedalo se stáhnout, ale alespoň drželo nahoře. Teď spadlo a nedalo se pro změnu vytáhnout nahoru. Jíťa jako zkušený automechanik odmontovala dveře, čemuž jsem jen němě, ohromeně a uznale přihlížela, zatímco nebohá Jíťa se snažila sklo zajistit pomocí dvou kusů dřeva, které tam provizorně umístil její tatínek. Nešlo to, takže bylo třeba využít „přítele na telefonu“. Mezitím se ztratil šroubek a záslepka (šroubek jsem našla na zemi, zapadlý mezi kočičími hlavami, záslepku objevila sama Jíťa o několik dní později ve své vlastní kabelce 🙂 ) a Nikol s Adélkou, které držely okno, vypadaly jako dvojice mimů předvádějící trik s neexistujícím sklem :). Zdržely jsme se alespoň půl hodiny a jakýsi postarší slizký chlapík, který nás sledoval od buku, nám na klidu taky nepřidal.
Doufala jsem tedy, že nám aspoň ten oběd spraví náladu. A spravil :). Tuhle pizzerii mám ráda, protože těsto na pizzu je zde spíše takové palačinkovité, porce jsou velké, na ingrediencích se tu rozhodně nešetří, a ceny jsou velmi lidové, s takovými se například v Praze fakt nesetkáte. Některé holky ani nedojedly a musely si brát pizzu s sebou. Já si prozřetelně rovnou poručila pizzu malou a nelitovala jsem, stačila mi tak akorát. Akorát došlo ještě k jednomu poslednímu nezdaru – tentokrát obsluha zapomněla na Paty. To už jsem měla opravdu chuť bít hlavou o zeď, vždyť tohle už přece není normální, letos je náš con nepochybně prokletý :). Na rozdíl od Landštejnského dvora zde však byla obsluha o mnoho příjemnější, a proto se čekající Paty dočkala skutečných a upřímných omluv i dobroučkého oběda.
Na krásném telčském náměstí jsme se pak ještě jednou, teď už skutečně naposledy hromadně fotily, nicméně nás už stejně bylo o dvě méně – Eva s Mirkou hned po jídle vyrazily na prohlídku telčského zámku, konkrétně prý daly renesanční okruh a prohlédly si i zahrady, takže jistě měly i ony krásné odpoledne. Telč je totiž součástí UNESCO a rozhodně stojí za to. Před odjezdem z Telče jsme si také ještě dali zmrzlinu (Nikol trvala na tom, že ta točená „z Opočna“ je nejlepší a že ji rozhodně musíme zkusit – já ji tedy zkusila a nic moc…) a pak už jsme se začali loučit definitivně. Krátkou zastávku v Jihlavě u benzínové pumpy ONO zmiňovat už ani nemusím, tam totiž Jíťa jenom „vysypala“ Paty s Věrkou a Nikol Mílu a Barču, ještě jednou jsme se všechny rozloučily (ani tentokrát se to neobešlo bez velikého objímání a spousty polibků, máme se prostě rády 😉 ) a rozjely se každý svou cestou domů.
Trochu poklimbávám, snažím se sice sledovat cestu i živý hovor, ale chvíli co chvíli mi spadne hlava. Tenhle víkend budu asi dospávat ještě hodně dlouho… V Praze Jítino auto opustila Adélka s Žabkou a Jíťa pak se mnou jela až na Novou Harfu, kde jsme na bytě, jenž sdílím se svým bratrem, ještě daly kafčo a projely fotky. Brother se totiž vypotácel ze svého pokoje, kde si celý víkend užíval slaměného vdovectví, a zdálo se, že ho všechny ty mé nicneříkající momentky skutečně zajímají, takže jsem mu jako hodná sestřička vyšla vstříc. Nutno však podotknout, že David nebyl nejvděčnějším divákem. Když jsem mu například ukazovala snímky sladké, buclaté Vanessy Mii, prohlásil, že prý vypadá jako typický anglický hooligan. Je to sprosťák :).
Po kafíčku mne nakonec opustila i Jíťa a já v bytě osiřela, ponořila se do ticha jako do vany ledové vody a zdálo se mi, jako bych se sem po těch dvou dnech plných takřka neustálého švitoření vrátila snad z jiné planety. A tak se alespoň probírám fotkami (pořídila jsem jich za ten víkend přesně 926, promazala jsem to na 842 snímků a s těžkým srdcem hodila na Facebook „pouhých“ 552), vzpomínám na veselé momenty, bilancuji celou akci… a bezděky se u toho usmívám. Dojmy a pocity z toho všeho mám i přes všechny ty komplikace a nepříjemnosti více než pozitivní. A tak hrozně rychle to uteklo…
Stejně jako jsem řekla po dubnovém srazu „Lanczovek“ v Praze: nikdy mne nepřestane fascinovat a hlavně těšit, jak úžasné má moje maminka čtenářky. Jak si k sobě dokážou (a dokázaly) najít cestu, i když je každá docela jiná. Jak se prostřednictvím jejích knížek poznaly a skamarádily holky z úplně jiných koutů naší republiky (a nejenom z Čech, měly jsme letos na conu posilu i ze „zahraničního“ Slovenska). Nebýt mamčiných webových stránek, nevzniklo by mezi námi tolik pevných přátelství, přišly bychom o tolik úžasných zážitků! Myslím, že jí za to patří veliký dík. A stejně tak i za con.

I když mezi námi, cony nedělá jedna spisovatelka, ta je vlastně jenom záminka k těmto setkáním, ale „na vině“ jsou právě ty čtenářky ochotné si takovéhle akce užít ;). Zmiňovat ty, které tam nebyly, ale chyběly nám, nemá smysl. Prostě jsme se sešli v téhle sestavě a báječně jsme se bavili i bez nich. Možná to zní tvrdě, ale je to tak :). Za dva roky, kdy nás čeká krásně kulatý pátý sraz, si to však určitě vynahradíme ;).

Závěrečná statistika
25 čtenářek (věkový průměr cca 25 let, nejmladší účastnici conu bylo 20 let, u nejstarších se věk neuvádí, je to neslušné ;), více jak 1/3 účastnic byla vdaná a se závazky v podobě dětiček, a na prstech jedné ruky by se daly spočítat ještě studující slečny), 1 čtenář, 5 doprovodů (1x manžel, 2x kamarádka, 3x přítel), 2 děti, 4 psi, 1 spisovatelka + maskot = tedy já.

Obrazová fotodokumentace zde.
Mimochodem, nedivte se, že na všech snímcích jsem zcela sebestředně jenom já. Fotky jsou tedy použity i z jiných zdrojů, například od Žabky, Simči, Lucky, Nikol a jiných účastnic zájezdu. To je schválně, takhle jsem totiž con prožila já ;). A pokud chcete vidět, jak ho prožila i ostatní děvčata, odkáži vás na tohle album na Facebooku. Enjoy :).

                       

Použité hlášky:
Jak dostat tatínka do polepšovny (rok výroby 1978)
Na samotě u lesa (1976)
Pelíšky (1999)
Slunce, seno, jahody (1983)
Slunce, seno a pár facek (1989)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *