Jak někteří ví díky sociálním sítím, trávím teď týden v Jeseníkách. Každý rok jezdím v zimě s rodiči na hory, a protože jsem zatím ještě stále nezaměstnaný zoufalec, co nemá nic na práci, neměla jsem letos skutečně důvod nejet. Uznejte sami, co bych dělala v Praze, v tom blátě, špíně a smogu, když mohu vyrazit do Petříkova a užívat si sněhu? Tím spíše, že letošní zima zatím stojí za to. V současné chvíli je tu 140 cm sněhu, jiskřivé slunečné dny i časté sněžení, díky kterému můžeme také další den čekat nádhernou nálož čerstvého prašanu. A já jsem spokojená, lyžování je totiž dost možná jediný sport, který mne skutečně baví. Takže jsem se rozhodla vám poslat pozdrav ze zasněžené červené sjezdovky a zároveň se s vámi podělit deníčkovou formou o pár praktických postřehů, které tu během pobytu sbírám (a kterými denně zásobuji svůj účet na Twitteru, kam se chodívám nejčastěji vykecat 🙂 ).
Den nultý. Díky pravidelnému sledování sněhového zpravodajství jsem sice věděla, že na svahu můžeme očekávat pěkných 75 centimetrů sněhu, ale rozhodně se nedalo odhadnout, že díky vytrvalému chumelení budeme mít problém vyjet až k Apaluše. Ještě že ke sněhovým řetězům přikládají manuál s návodem montáže, protože otčím, i když jinak zkušený motorista, nebyl dodnes nikdy nucen řetězy doopravdy použít. Jediný problém pak byl nakonec ten, že mu A čtyřka s návodem záhy zmizela pod vrstvou vloček a docela provlhla.
Den první. Zjistili jsme, že otčímova sada vosků na lyže byla zakoupena před více než třiceti lety, čímž se stává minimálně o dobrých 5 let starší než já. Což je tedy sakra retro :). Protože ale takovému vosku jen tak nehrozí, že by se zkazil, rozpadl nebo přestal fungovat, použili jsme ho i tento rok a vyrazili na svah. Mimochodem, když už jsme u toho retra… můj lyžařský outfit, který si můžete prohlédnout na přiložených fotkách, nosím už desátým rokem. Je to až bizarní. Pořídila jsem si ho, když mi bylo patnáct, několik následujících let jsem v něm jezdila na hory, pak do něj mnoho zim nevešla… a už mi zase pasuje. Sice mi pěkně ladí s červeno-černými carvingy, ale jsem v něm děsně nemoderní. Aspoň že mám nového kulicha s jelenem :)).
Den druhý. Je trapné vyjet na svah za pěkného, slunného dne, kdy nesněží a nefouká nepříjemný vítr, kdy je nebe nad hlavou modroučké a bez mráčků, prostě idylka – a zjistit, že ve foťáku, kterým si to všechno okolo plánujete zaznamenat, jsou vybité baterky. Skoro mi to zkazilo náladu, ale jenom skoro, protože jinak byly lyžařské podmínky naprosto ideální, 90 cm sněhu na svahu, mínus dva stupně. A fotilo se alespoň na vycházce s pejsky, kdy jsem zdokumentovala, jak krásně to vypadá, když všechno to hranaté, špičaté a ostré kolem vás překryje sněhová peřina a vše je rázem mnohem hezčí. Tedy až na mě.
Den třetí. Chumelí tak moc, že jen za dopoledne připadlo dobrých deset centimetrů sněhu. Je to krása, ale fotit se v tom zase nedá. Za to se v těch sněhových záplavách dá skotačit a dělat sněhové andílky :). A když se nikdo nedívá, můžete třeba obsadit cizí bunkr nebo se schovat pod cizí branku. Žádný strach, v těchto závějích fakt nehrozí, že byste byli odhaleni a nařčeni z infantility. Pokud se k ní tedy veřejně nepřiznáte na internetu jako já.
Den čtvrtý. Že prý kalamita. Pravda, přes noc sice skutečně připadlo skoro půl metru sněhu, takže nám svah teď nabízí úžasných 140 cm, ale neviděla bych na tom nic až tak špatného, naopak, lyžuje se jedna báseň. Navíc jsme tu už opravdickou sněhovou kalamitu již před několika lety zažili a to bylo o něčem docela jiném, to docházely zásoby :). Kromě toho jsem přišla na to, že přes lyžařské brýle působí svět daleko příjemněji, barvy jsou mnohem měkčí a daleko sytější…, ačkoliv ani ta realita není tak docela nebarevná ;).
Den pátý. Kritický den jsme strávili výletováním do několik kilometrů vzdálené vesničky jménem Ramzová. Otravovala jsem s tím již několik dní a dětinsky se těšila na snowtubing, ačkoliv to nakonec nebylo to tak zábavné, jak jsem si to pamatovala z dávné minulosti. Bylo to však fajn i tak – snowtubing totiž není nic jiného než obrovské kruhy, na kterých se jezdí nahoru a dolů ze sjezdovky :). Cestou zpět do Petříkova jsme potkali ohradu s ovečkami a koníky a naši pejskové byli z těch nových, neznámých pachů jako u vytržení. Hlavně Ferda, který se neváhal s jedním koněm seznámit nebezpečně zblízka. Nakonec byli oba naši psíci výletem tak vyřízení, že po zbytek dne spali jako zabití. Je dobré vědět, že je aspoň něco utahá :).
Den šestý. Není radno si nejprve suverénně navoskovat lyže a až pak teprve zjistit, že je po včerejšku, kdy byla na teploměru nula a sníh lehce povolil, dnes sjezdovka ledová, hladká plocha jako naleštěné zrcadlo. Jela jsem jako drak, protože kdo maže, ten jede, haha. Z okna to přitom vypadalo docela nevinně.
Den sedmý. Sníh dnes stál za kulové, byl těžký, měkký a strašně špatně se v něm lyžovalo. Krátce poté, co jsme vyrazili na svah, mne už bolely nohy, pořád mi chumelilo do obličeje… tak jsem z toho všeho byla rozmrzelá. Pak se mi podařilo chytnout wifinu, která tady v Petříkově funguje jenom tak půlhodinku denně a to ještě jenom když nefouká vítr, a zjistila jsem, že jsem díky tomu něco důležitého propásla. Náladu mi spravila až vynikající večeře a šampaňské s mandarinkami. Není nad potěšení, které člověku přináší uspokojení těch nejnižších fyzických potřeb.
Den osmý. Už dopoledne jsme z Jeseníků odjeli. Těžko uvěřit, že po snídani jsme se mohli brodit metr a půl ve sněhu, pak stačí nasednout do auta, ještě chvíli si užívat pohled na všechny ty závěje a třpytivou námrazu – a za Olomoucí se nechat oslepit sluníčkem. Otevřela se před námi krajina, které dominovalo modré nebe s bělavými obláčky a zelená tráva, což byl dost šok. Jsem zpátky v realitě a vůbec se mi to nelíbí, tohle není leden, sakra. Nejspíš proto jsou dovolené na horách tak super :).