Milý deníčku! Je sice půlka podzimu, ovšem neznamená to, že neudělám do svého virtuálního deníčku jakési shrnutí léta. Už sice nejsem dávno dítě nebo student, abych měla prázdniny, přesto se však snažím být běhěm července a srpna pořád někde „v luftě“. V Praze mi to přijde depresivní… a v těch nejvíce horkých měsících navíc i nesnesitelné, protože můj byteček se mění ve zcela nevyvětratelný skleník.
Léto jsem jako tradičně započala v Chotěboři, které se vrátily do starých prostor, co se dlouhodobě rekonstruovaly. Tedy do „kádéčka“, k Junioru, ke kinu a do baru Velký Voči, kde jsem s přáteli trávila času nejvíce – jako správné čuňátko jsem se tam skvěle bavila (čti = (p)opíjela) s těmi nejlepšími geeky a nerdíky… zkrátka Festival fantazie jak má být. Bylo tam překvapivě málo lidí, ale od covidu to je celkově s návštěvností na conech slabé… Lidi si odvykli na tyhle akce jezdit. Bohužel.
Pak byly Vary, tedy Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, což je událost, na které sice fyzicky nejsem, ale žiju jí kvůli svému zaměstnání bohužel po celou dobu. Je to ten nejhorší pracovní týden za celý rok a upřímně věřím, že horší i než Vánoce – ale to zjistím až letos, kdy na mne bohužel vyšla na svátky služba.
Dobíjení energie a dohánění drastického spánkového deficitu jsem se věnovala během relaxace na naší chatě v jižních Čechách, hezky zalezlá v lese, pod korunami jehličnanů a bez internetu, jen ve společnosti rozjuchané psí smečky a spousty knih. Není příjemnějších chvil, to vám tedy povím. Pravda, nějakým těm návštěvám jsem se nevyhnula, ale i tak to bylo moc fajn a odpočinkové.
Ani tento rok jsem si s Brňáky a jedním Valachem v létě neodpustili pařížský Disneyland. A když už jsme byli v hlavním městě Francie, zamířili jsme okouknout i něco málo památek – byl by totiž hřích zde být a válet se jen v hotelovém bazénu, například. Tentokrát naše kroky vedly do Versailles, nádherného zámku, který nechal vystavět z loveckého zámečku v malé vesničce obklopené močály a lesy kousek za Paříží král Ludvík XIV. Protože jsme si však nekoupili lístky na vstup s nějakým tím časovým předstihem (a opravdu se nám v tom vedru a dusnu nechtělo čekat nekonečnou frontu na místě), vzali jsme „zavděk“ aspoň zahradami. V minulosti jsem byla v rámci školních výletů jak ve Versailles, tak i v zahradách, jenže tentokrát jsme to s přáteli povýšili na vyšší level – půjčili jsme si vozítko ne nepodobné golfovému autíčku a celé si to tam projeli. Byla to až nečekaná legrace. Obzvlášť, když jsme si k tomu pustili hudbu z Jurského parku…
O tom, jak boží byl Disneyland, psát nejspíš nemusím. On je totiž prostě boží, ať už jste tam poprvé, podruhé… nebo třeba podesáté. Jen snad zmíním, že jsme tentokrát byli „klikaři“, jelikož jsme si vybrali zrovna víkend, kdy se v Paříži slavilo dobytí Bastily. V parku to znamenalo nejenom speciální dronovou show, která byla fakt dechberoucí, a Disney postavičky ve speciálních oblečcích, ale bohužel i mnohem vyšší počet návštěvníků. To už tak boží nebylo, ale byl to vlastně jenom jeden den – ty další jsme si už užili lépe. Třeba tím, že jsme zašli na zbrusu novou show v Hollywood Studios, co se jmenovala Together: a Pixar Musical Adventure. Museli jsme na ni tedy dvakrát, protože poprvé měli technické problémy v části příběhu s Příšerkami s.r.o. – a přitom by byla škoda, kdybychom o ni byli ochuzeni. Tak jako u jiných úžasných představení, i tentokrát slzička ukápla… 😉
Jak jsem si dala za úkol, hodně jsem letos v létě cestovala po Česku a poznávala hrady a zámky. A to dokonce i vzdor tomu ohavnému počasí, co tolik nenávidím. Ale řekněte mi, jak moc velký smolař musí člověk být, aby vyrazil na výlet v těch horkých dnech, kdy se prakticky nedalo před sluncem nijak utéct… a vybral si zrovna ten jeden jediný den, kdy prší? Přesně tak jsme totiž dopadly s kamarádkou Yokite, s níž jsem se pokusila dobýt Žebrák a Točník. Dopadly jsme jako většina dobyvatelů: ztroskotaly jsme u hradeb. Poté, co jsme se vyškrábaly do neskutečného krpálu u Žebráku (abychom zjistily, že se to dalo obejít mnohem pohodlnější trasou…), nás zastihl takový liják, že jsme vzdaly plánovanou výpravu ještě na Točník. Tak snad příští rok…?
Oproti tomu taková výprava na zámek do Vizovic (je nezvyk se na tohle místo podívat i mimo Masters of Rock… 😉 ) byla daleko podařenější, byť některým mým společníkům se zdálo, že je to místo plné negativní energie. A ačkoliv to tam bylo zvenku „ňuňu“, abych správně citovala, uvnitř se vůbec necítili dobře. Jako správný turista jsem si rovněž prošla neuvěřitelně líbezné Luhačovice, když už jsem se nacházela v tomto koutě naší republiky, a koštovala tamní prameny. Ruku na srdce, studená Vincentka je ohavná. Teplá Vincentka přímo z pramene ještě ohavnější. A Ottovka? Darmo mluvit. Brrr. Ale prý je léčivá. Všechno, co je dobré, je zpravidla nechutné…
Jo a se svou novou moravskou rodinou jsem i letos zamířila na dožínky. To bylo také v rámci cestování a poznávání – v tomto případě odlišné kultury, protože Morava, co si budem, to je svět sám pro sebe. Prošla jsem si otevřené sklepy, ucucávala vínečko (na stará kolena se ze mně stane vinař nebo co!), okukovala všudypřítomný folklór s kroji a průvody, a vychutnávala si cimbálku („neboj sa, zpívaj!“). Dočkala jsem se také spousty lidové moudrosti o víně – například že víno je jako malé dítě, vždycky se může podělat. Anebo že je jako žena, vždycky se dá na něm najít něco hezkého.
Mohla bych ještě psát Nerouškových „přineseninách“ (je to pejsek z útulku, nevím, kdy se narodila, tak slavím den, kdy jsem si ji přinesla domů). Anebo o povedené koupačce na Prýglu (studovala jsem v Brně, x let tam jezdím za přáteli, ale až teď jsem tam poprvé navštívila koupák 😀 ) či o ještě povedenější premiéře nového seriálu Ahsoka (v němž bych si hnedle vybrala kostým k vytvoření, být tak o deset let mladší a dvacet kilo lehčí…). Jenže to by byl tento můj deníčkový zápis nekonečně dlouhý a nekonečně nudný. Už takhle nejspíš nikdo nedočte až na konec a já se mu vlastně ani nedivím…
Říjen 2023