S kosy a kosáky na Kosu

Když člověk žije sám, musí často ignorovat dotazy blízkého i širokého příbuzenstva na téma “a kdy ty se už konečně vdáš/budeš mít dítě”, a potýkat se s problémy jako “s kým mám jít na společenskou událost typu svatba/křtiny/ples, kde je přítomnost druhé polovičky očekávána a leckdy nezbytná”, anebo “s kým mám sakra jet na dovolenou, když všichni jezdí se svými partnery a křena s sebou obvykle nechtějí”. Takhle jsem si brblala společně se Zuzkou, co je v docela stejné situaci jako já, slovo dalo slovo… a rozhodly jsme se, zcela spontánně, že pojedeme spolu. Shodly jsme se i na tom, co se představy o strávené dovolené týče – sezení jenom na pláži nebo u hotelového bazénu by nás každý den po celý týden rozhodně nebavilo. Ani s drinkem v ruce. Chtěly jsme se sice vyráchat v moři a možná nachytat i nějaký ten bronz, ale taky poznávat tamní kolorit a užít si památky. Zatímco Zuzku lákalo muzeum, já toužila po archeologických vykopávkách. Na Kosu jsme dostaly obojí vrchovatou měrou.

Problém jsme měly vlastně jenom jeden – vybrat hodný termín a místo, kam zamířit. Termín byl asi největší ořech, jelikož obě musíme respektovat i dovolené našich kolegů, a povedlo se nám najít volný týden ve stejné době až ke konci září. V době, kdy se většina lidí z dovolených už vracela a pomalu se začínali chystat na Halloween, nás teprve pobyt “u móře” čekal. Díky tomuto pozdnímu datu padla do té doby zvažovaná Itálie. Není tak daleko a hodně na jihu bývá krásně, ale takhle na začátku podzimu to už je s počasím na štíru. Já zase odmítala Bulharsko, kde jsem byla před lety s Xixi. Na Zlatých píscích se mi sice líbilo, ale pohled na všechny ty toulavé pejsky mi rval srdce. Tehdy jsem se zařekla, že to Bulharska už nikdy, nikdy, NIKDY. Netušila jsem, že Řecko, pro které jsme se nakonec rozhodly, bude pro změnu plný opuštěných kočiček. A údajně měl být i plný oslíků, tedy alespoň podle suvenýrů. My ale neviděly jediného… Asi podvod na turisty. Podobně jako bílé domky s modrými okenicemi. Ty jsme objevily jenom na Pserimosu a Nisyrosu, v Kosu jsem je bolestně postrádala. Každopádně obavy, že nám na Kosu nebude přát počasí, byly zcela liché. Na můj vkus bylo teplo až, až!

Dalším možným problémem (by) byla současná všudypřítomná pandemie viru covid-19. Cestování v době koronavirové nebylo sice jednoduché, ale ani ne nemožné. Především proto, že jsme byly obě očkované, a tak jsme nemusely na místě shánět PCR testy. Všechno to papírování, kterému jsme se bohužel nevyhly, bylo spíš otravné. A příjezdové lejstro mi zase málem přivodilo infarkt na letišti, když se mi před úředníkem nechtělo v mobilu otevřít. A on čekal a čekal a odmítal mě pustit dál, zatímco se mnou technika jako na potvoru nespolupracovala a začínala mne jemně chytat hysterie. Fuj.

Ale Řecko… ach, Řecko. Nejmodřejší nebe a nejprůzračnější voda. A vůně opalovacího krému, která je pro mě vůní léta. Připomíná mi porevoluční dovolené právě v Itálii, kam jsem jezdila s rodiči jako malý špunt. Nejprve rozhrkanou Karosou, později autem. Bylo to neskutečné dobrodružství, a když se pak po šílené dvanáctihodinové cestě před námi otevřel první pohled na moře, zavanul slaný vzduch a v tom vzduchu byl cítit bělostný písek… Ten pocit byl k nezaplacení. A pořád je, ať už je člověku deset… nebo pětatřicet. Navíc Řecko je prostě nádherné a já jsem jenom ráda, že jsem mohla poznat další jeho část. V minulosti jsem už jsem byla totiž na klasickém pevninském Řecku i na jednom z ostrovů, na Krétě. Kos v Egejském moři, hned naproti Turecku, byl pro mne novinkou.

Navíc, na dovolené je zcela v pořádku, když fotím. Jindy se na mě za tento můj (možná poněkud otravný) zvyk fotit si všechno a všechny mé okolí tu a tam zlobí. Ale v zahraničí, během pobytu na místě, kde jste možná poprvé a naposledy v životě, je to přece zcela legitimní! Těší mě pak doma projíždět si všechny ty snímky a vzpomínat a dobře se jimi bavit. Člověk na takových momentkách obvykle stojí jako hřebík před památkou a blbě se kření do sluníčka. Každý tyhle fotky máme v albech z dětství, co nám dělaly maminky, fotíme se tak na dovolených i my… a věřím, že stejným způsobem budeme fotit i naše děti. Mám bambilion fotek, jak stojím jako tvrdé y na Kosu, třeba u Hippokratova platanu, který ve skutečnosti vůbec není Hippokratův :), nebo na ostrově Nisyros. Tu v sopce, jinde třeba u ruin starověkého divadla. Asi bych si je měla nechat vyvolat, abych měla něco skutečně v ruce, ne jenom x giga na disku, o která mohu kdykoliv přijít… ale mám z nich radost.

Při cestování jsme každopádně došly k několika zjištěním a postřehům, které asi nejsou nikterak přelomové, ale třeba budou pro někoho inspirací, kdyby chtěl na Kos zavítat.

1) Jedna knížka nestačí. Člověk si sice s sebou jednu bere čistě z praktických důvodů, aby ta bichle nezabrala v kufru moc místa a nepřibylo zbytečně kilo navíc (tedy přesně ta kila, která pak mohou zabrat suvenýry a dárečky, jimiž pak chcete potěšit své blízké), jenže za dva dny už nemáte co číst, obzvlášť pokud jde o čtivo napínavé. Zuzka měla pod čepicí a vybavila se čtečkou, v níž měla několik stovek knih, ale to podle mě není ono, chybí mi vůně papíru a ten pocit, že držíte v ruce knížku jako takovou a otáčíte stránku po stránce… Tyhle emoce elektronická destička, i když se do ní vejde prakticky celá knihovna, ve mně prostě nevyvolá. V tomhle jsem asi hrozný staromilec a zpátečník, ale nemůžu si pomoct :).

2) Bacha na kočky. Jinak přijdete o jídlo. Ono to sice zní jako rada poněkud komická, ale nám se opravdu stalo, že Zuzce při obědě na ostrově Kalymnos vyskočila na klín velice milá a mazlivá kočička… A než se má drahá kamarádka nadála, měl ten malý predátor v tlamě celý její špíz a pacinkama si ho držel tak silně, že mu málem nešel vyškubnout (dnes nechápu, proč jsme se s kočkou o špíz přetahovaly, proč jsme jí ho prostě nenechaly, ale bylo to automatické, pravěké instinkty v nás řvaly “zachraň maso!!!”). Paní, co byla velitelem onoho výletu, se pak nechala slyšet, že se jí něco takového stalo poprvé za 20 let, co dělá svou práci :).
Toulavých koček bylo v Kosu každopádně opravdu hodně. Naštěstí měly na ulicích provizorní pelíšky, mističky s vodou i jídlem a tak (snad!) až tolik nestrádaly, i když byly napůl divoké a dozajista neměly nijak zajištěnou veterinární péči. Také chodily loudit do hotelů a mnozí neukáznění hosté jim házeli kousky masa, byť by se to nemělo. Jenže kdo by odolal těm velkým očičkám a žalostnému mňoukání, že jo…?

3) V úterý jsou (minimálně na Kosu) zavřené památky, což běžný turista nejspíš neví… a ani delegátka mu to neřekne. Je to dost čára přes rozpočet, obzvlášť pokud máte hodně nabitý program a pečlivě rozpočítaný každý den. Bohužel jsme si právě poslední den naší dovolené, tedy úterý, nechaly na obsáhlejší prohlídku Kosu, jelikož se Zuzce podařilo “zrakvit” (a to cituji 🙂 ) si nožku hned při první cestě do města a musely jsme počkat, až se namožené šlachy trochu vzpamatují. Jasně, ani tak jsme se nenudily, využily jsme lodě, “ponorku” a jiná lákadla Kosu, během nichž se nemusí (moc) chodit, ale tolik jsme toho nestihly! 🙁
Pozitivní je, že přístup ke starověkým ruinám je obvykle zdarma. Negativní je, že to jsou prostě jenom ruiny (a ty zachovalejší kousky najdete v archeologickém muzeu). Tak se nám docela snadno stalo, že jsme podle mapy dorazily na místo, kde měla být Casa Romana, durdily jsme se, že tam nic moc k vidění není… načež jsme zjistily, že Casa Romana je za našimi zády a my koukáme do něčí zahrady :D. Na naši obranu – ty zbytky zdiva a kousky sloupů byly prakticky stejné.

4) Každý den jiné dobrodružství. To bylo naše heslo a je to asi fajn heslo pro každý takový pobyt. My jsme vlastně ani jeden den nestrávily kompletně u vody, a ani by nás to (na rozdíl od slečen, se kterými jsme se tam v jeden večer nad drinky u all inclusive baru skamarádily) nebavilo, nicméně pořád bylo co dělat. Prošly jsme se po stále aktivní sopce s naprosto nehrůzostrašným jménem Stefano na ostrově Nisyros, šly se koupat uprostřed nádherného moře u Plati přímo z lodi (coby mizerný plavec jsem překonala strach a jsem na sebe pyšná!), viděly jsme delfíny, co kousek od nás zvesela vyskakovali z vody, spoustu památek a muzeum. Dobrý parťák je zkrátka základ dobré dovolené. Šest dní a sedm nocí nám ale rozhodně nestačilo, příště by to chtělo tak dvojnásobek času. Jenže kde na to vzít dvojnásobek peněz? 🙂

5) Když jsme u těch peněz… Zjistily jsme, a je to skutečně objevení Ameriky :D, že mnohem lepší (finančně rozhodně) než jet na výlet s cestovkou, co vás na určité místo dopravila, je výhodnější vyrazit na výlet přímo na místě a na vlastní pěst. V přístavu v Kosu bylo například mnoho lodí, co nabízely projížďku po okolních ostrůvcích. Trasu měly všechny podobnou, všechny většinou navštívily tři místa, Pserimos s křišťálově průzračnou vodou, Kalymnos, k němuž se působivě jelo fjordem, a výše zmiňované Plati, jenže každá loď byla docela jiná. Přestože vizuálně se mi nejvíc líbila ta, co vypadala jako Davy Jones z Pirátů z Karibiku, nebo loď kapitána Hooka z Petra Pana, trochu nás odrazovalo bodré (čti: vlezlé) chování majitelů. I to byl možná důvod, proč jsme se nakonec nechaly ukecat Christinou a její rodinou. A bylo to šťastné rozhodnutí, na lodi nás bylo na rozdíl od těch velkých jenom pár, měly jsme se Zuzkou soukromí na zádi, drink v ruce a vítr ve vlasech… Nádhera. A Christina byla skutečně charismatická průvodkyně.

6) Kos byl plný Čechů, Poláků… a Němců. Polovina Evropy se nejspíš letos sjela na řecké ostrovy. Že jsou zde naši krajané častými hosty, tomu nasvědčoval i fakt, že mnozí prodavači uměli pár základních frází “po našemu”. A někteří se dokonce rozpomenuli, že sami někdy naši republiku v minulosti navštívili (a po pár doplňujících dotazech jsme si byly i jisté, že si nevymýšlejí). Podle Zuzky to byl milý marketingový tah, který funguje :). Zato já si za celou dobu nebyla schopna zapamatovat, jak se řekne třeba “dobrý den”, jak se děkuje, a ani jak je “na zdraví!”, byť nám to na lodi nad drinky Řekové často opakovali. Krásně se zde ale dalo domluvit anglicky, takže mě nemuselo trápit, že jsem si “kalimera” či právě “jámas” konečně uložila do paměti až ke konci pobytu.

7) Kos je taky plný… Ne, kosů ne, ale komárů! Zuzka chtěla brát s sebou repelent a krém na komáří kousance, ale já nad tím mávla rukou, a tak jsme ho s sebou neměly. Chyba! Moje krev těm mrchám chutná převelice a já se vracela domů víc poštípaná než ze čtrnáctidenního pobytu na chatě v lůně přírody jen kousek od vody, kde se to bodavým hmyzem jenom hemží. Jedno efektní kousnutí jsem měla například přímo na čele, to aby bylo nepřehlédnutelné. Taky jsem se vrátila do Prahy o několik kilo těžší, protože švédské stoly all inclusive jsou prostě zlo. Kupodivu v hotelu Apollon nebyly podávány skoro žádné ryby a jiné potvory z moře vytažené, jak by člověk čekal při návštěvě přímořského státu, ale kuchyně světová a každý den jiná, tedy třeba mexická, italská či americká. Paradoxně nejméně chutná byla ta řecká…

8) V Řecku hotel se čtyřmi hvězdičkami zjevně neznamená totéž co čtyřhvězdičkový hotel v tuzemsku. Nečekaly jsme, že budeme naším bydlením natolik nepříjemně překvapeny. Přístup uklízeček byl velice laxní a jeden den nám dokonce jenom hodily na postele čisté ručníky, aniž by se obtěžovaly s dalším úklidem. Zato personál v restauraci byl přítulný až, až. Málem jsem si udělala známost, to když číšník Chris vzplál pro mé poctivé, slovanské křivky věstonické Venuše. Jo, to byl taky dobrý kosák – tuším, že pocházel z Albánie. Kvůli mému odjezdu můj ctitel ale moc nesmutnil, hnedle si vyhlédl jinou Češku, jíž stejně jako mně pár dní předtím toužebně tvrdil, jak je krásná a kdesi cosi :). A bylo mu zřejmě docela jedno, že si to vzájemně řekneme – byla to totiž jedna z těch dívek, s nimiž jsme se předtím spřátelily.

9) Rada pro lemply mého ražení: je fajn mít s sebou “klobúk” proti úžehu – a lehký šál. Když si připálíte ramena/záda/whatever, stačí pak přehodit šál a jde se. V tričku s rukávem by už bylo vedro. A že na Kosu vedro bylo! Mnohem větší, než jsem na konci září čekala. Každý den kolem 30-33 stupňů a dokonce i moře bylo ještě stále nádherně vyhřáté, a to i v pozdních večerních hodinách, kdy se už začalo brzy stmívat a zvedal se vítr i vlny. Nejradši bych se tam ale rochňala i teď a vůbec se mi nechce vymývat z vlasů tu sůl, díky níž mám na hlavě legrační a neuspořádané hnízdo (poznámka: tyhle postřehy jsem si zapisovala v letadle zpět do Česka). Myslím, že je nejvyšší čas začít plánovat další dovolenou! Vlastně počkat, v květnu, dá-li Bůh, směnné kurzy a covid-19, mě čeká Amerika. Snad… Držme si všichni palce, ať už máme tuhle šílenou dobu za sebou!

Jo a… kromě focení jsem se také tentokrát zaměřila na videozáznam veškerého dění na youTube nikterak originálně nazvaného Dovolená v Řecku. Je to dlouhé a o ničem, ale když někomu vyprávím, jaké to tam bylo, a k tomu pustím tohle jako kulisu, je to mnohem lepší než s ním procházet stovky nicneříkajících snímků. Ty jsou mimochodem na Rajčeti :)).