V minulém textu jsem vzpomínala na con jako takový. Zábava, která nebude tolik geekovská, nás ale teprve měla čekat – návštěva Disney Worldu a Universal Studií, či výlet na pláž. Půjčili jsme si totiž po Star Wars Celebration (SWC) auto a hodlali ho využít. Nejprve na přesuny, později i pro zábavu.
Disney World
Bála jsem se, jak se bude Sany a Lukovi líbit v Disney Worldu (DW). Přece jenom je Sany taková „černá můra“, a Luke… je prostě Luke, navíc se ohánějící argumentem, že v Disneylandu už jednou byl, na skok, když navštívil Japonsko. Jenže Disneyho kouzlo zafungovalo i na naši věčně zamračenou Sany, jakmile jsme prošli branami, už měla úsměv od ucha k uchu. S Lukem to byl delší proces, ale myslím, že i on nakonec podlehl té všeobjímající pohodě a dobré náladě. Alespoň do první hádky.- První večer jsme se v DW účastnili Galactic Night, takové Star Warsové obdoby Fandaze. Akce se konala po klasické zavírací hodině, tedy v pozdních hodinách. Chodilo se tam po určitých stanovištích a sbíraly se nálepky na kouzelnou kartičku, dokonce zde byly i panely s několika herci, například s Alanem Tudykem (K2-SO) či s Vanessou Marshall (Hera Syndulla), nabízeli tu tematické občerstvení (a ne, neodolala jsem, ta BB-8 nádobka na pití je boží). Na závěr večera nás během galashow A Galaxy Far, Far Away vyzvali moderátoři, ať kartičky zvedneme a podíváme se na ně. V náhle rozsvíceném UV světle se rozzářil nápis May the Force be with you… Bylo to velice silné. Kromě toho jsme si ozkoušeli některé speciálně upravené atrakce, zašli na Star Tours, a prožili i jisté neopakovatelné chvíle. Na ty jsem asi magnet…
- Ne, že bych si o zájem širší veřejnosti nějak říkala, spíše naopak, ale bohužel jsem měla smůlu – například jenom proto, že jsem na sobě měla šatičky s BB-8, a na hlavě Mickey Mouseovská ouška ve stylu BB-8, obklíčili mě robůtci R2 a nechtěli mě nechat odejít. To bylo zákeřné a ostatní se mi smáli, místo toho, aby mi pomohli. A na Star Tours jsem byla zase označena za povstaleckého špeha, jelikož jsem se příliš culila na okolo procházející stormtroopery. V atrakci pak byla moje fotka, kterou fakt nevím, kdy pořídili (domnívám se však, že ve frontě, tehdy mi ale nedošlo, co tohle znamená…), a imperiální pronásledování naší lodě tak probíhalo kvůli mé maličkosti. Hrozně jsem se styděla!
Po skončení SWC jsme strávili v DW dva úžasné dny. Jeden den na Magic Kingdom, druhý na Hollywood Studios a Epcot. Nestihli jsme ani polovinu toho, co jsme stihnout chtěli (a leccos jsme vynechali záměrně, Animal Kingdom se zvířátky se mi příčí už ze své podstaty, podobně jako nemám ráda zoologické zahrady nebo cirkusy). Pochopitelně jsme se nemohli vyhnout srovnání s Disneylandem Paris (DLP) ve Francii, kam jezdím s Brňáky poměrně pravidelně. Atrakce jsou podobné, a přece jiné. Například nejsou příběhové, což mi vadilo zejména u Phantom Manor, tedy strašidelného domu, co vypadal zvenčí úplně jinak než v DLP, a u Petra Pana. Asi by Amíci děj této slavné pohádky neudrželi po celou jízdu v mysli, nevím… Také zámek vypadá jinak. Je podobný, to ano, ale je menší. Ten pařížský patří Šípkové Růžence, ten na Floridě Popelce (respektive jejímu partnerovi, princi Charmingovi, ale… rozumíme si, že jo).- Na rozdíl od DLP, kde existují takzvané fastpassy, které si člověk musí zamluvit a vytisknout podle vstupenky, zde byl jiný a mnohem praktičtější systém: takzvané wristbandy, digitální náramky. V nich měl člověk vstupenku i fastpassy, co se daly zaklikat přes mobilní appku. Nevýhodou bylo, že to člověka v podstatě „trackovalo“, a na některých atrakcích vás to díky náramkům vítalo jménem. V It’s Small World nás čekal dokonce český pozdrav, což bylo milé… a zároveň trochu nepříjemné.
- Lišily se i parades a show. Bylo jich daleko víc, na jednu s princeznami jsme narazili hned ráno při příchodu u zámku, další jsme viděli na main street, ta byla ve stylu Příběhu hraček. Hlavní průvod byl početnější a s jinými postavičkami (oproti DLP v něm byla například navíc Rebelka, tikající krokodýl z Petra Pana, vlastní „float“ si zasloužily i některé princezny, Dumbo nebo Pinochccio), lišil se i večerní videomapping. Před ním byl hlavně dlouhý ohňostroj a laserová show. Amíci si potrpí na světýlka, výbuchy a efekty, to jsme vypozorovali velice záhy.
Star Tours jako taková byla stejná jako v DLP, ale před ní stál obří AT-AT. Z Francie jsme byli zvyklí na X-Wing v „životní“ velikosti, ale kráčející kolos z Endoru byl prostě dechberoucí. V okolí atrakce se navíc často ozývalo ewočí „jub jub“.- Nejlepší atrakcí v Magic Kingdom byla jednoznačně Splash Mountain, taková veselá jízda na kládě po vodě. Na závěr byl takový sešup, že jsem si i já, milovnice pořádně adrenalinových atrakcí, pořádně zabékala. Pochopitelně nás to pořádně ošplouchlo, jenže vzhledem k tomu, jaké bylo v Orlandu vedro, dlouho jsme mokří nezůstali. Jediný, kdo o tuto úžasnou atrakci zůstal ochuzen, byla Sany, která dostala záchvat migrény.
- Nejzajímavější ve Walt Disney Studios byla show Indiana Jonese, pojatá jako přehlídka filmových efektů. Zprvu nevelká scéna s ikonickým valícím se balvanem se záhy rozrostla o honičku ve městě, souboj na právě vzlétajícím letadle (které nakonec explodovalo a havarovalo), přestřelky a vybuchující auta.
- Nejlepší atrakcí v Epcotu byl let do vesmíru. Je to údajně skutečný simulátor, který dříve používalo NASA, a ruku na srdce, byl to skutečně hukot. Předmluvu tomu navíc namluvil herec Gary Sinise, známý (mimo jiné) ze sci-fi Mise na Mars, takže to bylo nadmíru stylové. Když jsme vzlétli a vtlačilo nás to do sedaček, skoro jsem nemohla dýchat. Každý jsme měli na palubě nějaký úkol, já byla tuším navigátor, ale málem se mi ani nepodařilo zmáčknout určité knoflíky, když přišel můj čas. Bylo to totiž takové přetížení a takový tlak, že jsem nemohla ani pořádně zvednout ruku. Ale bylo to také tím, že jsme si dobrovolně vybrali náročnější, oranžovou misi. Vylezli jsme pak ze simulátoru ven celí vyklepaní a nádherně se nám podlamovaly nohy.
Bossi v Epcotu zase vyhledala docela novou atrakci z Ledového království. Já na to chtěla celkem taky, ale zbytek mé party byl proti. Tak jsme se v Epcotu jen nadlábli, proletěli se do vesmíru (ne nutně v tomto pořadí), a vrátili se do vedlejšího parku kyvadlovým autobusem. Blair s Bossi jeli parníkem, což jsem jim tuze záviděla.- Nejlegračnější byla Jungle Cruise, a to říkám dokonce i přesto, že nejsem v angličtině nejsilnější a tady to bylo hodně založené na mluveném slovu. V galerii však z ní žádné fotky nenajdete – očekávala jsem totiž něco trochu jiného a tak jsem měla po celou dobu skrytý fotoaparát, aby mi do něj během jízdy po řece nenatekla voda. Zrovna teď jde pod názvem Expedice: Džungle do kin a na Disney+ film, co vznikl na motivy této atrakce, na ten se těším… I když je mi jasné, že úspěchu Pirátů z Karibiku, co se rovněž nechaly inspirovat jednou z nejpopulárnějších atrakcí Disneylandu, to se vší pravděpodobností nedosáhne…
- Na Floridě je vedro a v parcích našlapaných lidma obzvlášť. Amíci na to ale mají dobré vychytávky: chladící místa. Stoupnete si na určené místo a necháte se pokropit jakýmsi drobným mžením, nevím, jak bych to popsala. Ale je to náramně příjemné.
- Fotky z DW naleznete zde:
Universal Orlando Resort
Disney World nás, zkušené z pařížského Disneylandu, neměl moc čím překvapit. Proto jsme byli náramně zvědaví na Universal. A tenhle zábavní park rozhodně nezklamal. I na něj jsme potřebovali dva dny, a přece jsme nestihli všechny atrakce. Byly tu, na rozdíl od DW, atrakce víc „pro dospělé“. Také se dělil na dva parky: Jeden byl Universal Studios, druhý se jmenoval Island of Adventure. V obou byly atrakce, které jsme si nechtěli nechat ujít – já osobně se těšila nejvíce na ty s tématikou Harryho Pottera. I tyhle parky se dělí na malé světy: Například ve stylu pohádek Dr. Seusse (autora Grinche nebo Kocoura v klobouku), jedna část vypadá jako Springfield ze Simpsonových, další je zase džunglí, kde najdete atrakce Jurského parku a King Konga.- Na rozdíl od Disneyho se zde nevsázelo na zábavné parades plné postaviček – a přece tu nějaké menší k vidění byly. Zahlédli jsme třeba nevelký průvod s hrdiny z animáku Já, padouch, speciální vůz s velkými loutkami z tehdy nového filmu Tajný život mazlíčků, a před bradavickým zámkem jsme si zase počkali na efektní taneční vystoupení slečen z Krásnohůlek a hochů z Kruvalu. Na každém rohu byl navíc nějaký hrdina, se kterým se mohli zájemci fotit, od superhrdinů přes komiksové postavičky až po Transformery. Byla zde také celá řada „rekvizit“, jako třeba auto, DeLorean, a lokomotiva z Návratu do budoucnosti, Hagridova motorka nebo džípy z Jurského parku i s nějakými těmi dinosaury.
- Místo večerních projekcí, jak jsme byli zvyklí z DLP a DW, tu vsázeli naopak na světelnou lomeno vodní show za doprovodu nejznámějších filmových melodií. Sledovali jsme to usazení na lavičkách, což bylo po celém dni stráveným na nohou úžasně odpočinkové, a mělo to své kouzlo.
- Harry Potter and the Forbidden Journey bylo úžasným zážitkem. Kromě toho byla stylově umístěna v bradavickém hradě, což bylo děsně cool. Došlo se k ní skrze Prasinky, v nichž byla neustále „zima“, kolem bradavického expresu i kolem Hagridovy boudy. V této atrakci, které kombinovala v podstatě horskou dráhu, 3D projekce a loutky, člověk létal společně s jistým obrýleným kouzelníkem nad známými bradavickými lokacemi. Bohužel pro mě, přelétalo se i nad Zapovězeným lesem. A všichni moc dobře víme, co v něm žije – kromě jednorožců a kentaurů také jistí tvorové, z nichž
mám poměrně velkou fobii. Když se kolem mě spouštěli první, malí pavouci, ještě jsem se držela, ale v momentě, kdy se proti mně začal sápat obří a děsivý Aragogh, zavřískla jsem tak hlasitě, až mě slyšeli Blair s Bossi, jedoucí o několik vozíčků před námi. Jasně, že jsem věděla, že je to jenom pitomá loutka a rozhodně mi nemůže ublížit, ale byla jsem do toho tak zažraná, až jsem na zlomek chvíle podlehla té iluzi… a málem si krupla. Když jsme na to šli podruhé, už jsem věděla, že poté, co mineme Vrbu Mlátičku, musím zavřít oči a počkat, než pavouky mineme… - Další skvělou Harry Potteráckou jízdu jsme nalezli ve vedlejším parku. Byl jí let Gringottovic bankou. Šlo se k ní Příčnou ulicí, umně ukrytou na jedné z ulic, a nad nádherně šišatými domky a krámky skutečně jako vystřiženými z knih J. K. Rowlingové se tyčil obrovský drak, který občas plival oheň. I tentokrát šlo o jízdu skrze lokace kombinovanou 3D, kterou prováděl Domhnall Gleeson. Ten v populární sérii o brýlatém kouzelníkovi ztvárnil Billa Weasleyho.
- Na projekci a reálné kulisy vsázel i Spider Man nebo Transformeři. Oproti tomu Simpsonovi, Shrek či jízda New Yorkem s bavičem Jimmym Fallonem (to byla tenkrát docela nová atrakce, šli jsme na ni skutečně krátce po jejím oficiálním otevření a přednostní lístky na ni jsme získali vlastně hrozně po haluzi a dočista náhodou), to vše bylo zase poctivým a nadmíru realistickým 3D.
- Největší drajv měl Hulk. Horská dráha s tím nejlepším startem, jaký jsem kdy zažila: z nuly na sto, okamžitě do vývrtky a hlavou dolů. Pod atrakcí byla záchranná síť a já si říkala, že je tam zcela zbytečná, kdyby někdo vypadl z jedoucího vozíčku, letěl by tak rychle, že by ji stejně protrhnul a zabil by se. Záhy jsem ale pochopila, proč tam je. I když byly všude cedule, že by člověk neměl mít nic po kapsách, sluneční brýle na očích nebo kšiltovky na hlavách (musely se odložit také batožiny, a proto zde byly připravené uzamykatelné skříňky), vždycky se našel nějaký blb (čti: Amík), co nařízení neuposlechl, a tak se v síti zachytávaly právě tyto drobnosti.
Největším překvapením pro mě byla atrakce ve stylu Alenčiných šálků z Disneylandu / Disney Worldu. Tady byly ovšem ve stylu X-Menů, jakože tornáda od Storm. Roztočili jsme svůj „šálek“ v domnění, že to aspoň trošku rozpohybujeme, jenže záhy jsme zjistili, že je tohle něco trochu divočejšího nežli rodinná jízda z Disneyovek. V jeden moment jsme se upřímně obávali, že v té rychlosti ze svého vozíčku, nikterak jištěni, vyletíme.- Největší zklamání hned po Mumii (atrakce byla z devadesátek a bylo to na ní bolestně poznat) byla atrakce Poseidon’s Fury. Zvenčí (a vlastně i během čekačky) samé nádherné kulisy jako vystřižené ze Souboje titánů. Fronta byla nekonečná, a tak byla nekonečná i naše očekávání. Chvílemi jsme si říkali, že to vzdáme, ale byli jsme už tak uťapaní, že jsme to poposedávání přece jenom vydrželi. Navíc po tom, co jsme zažili na SWC, jsme se shodovali, že nic už nebude dostatečně nekonečného. No, měli jsme jít radši na jakoukoliv jinou atrakci. Tohle mělo osmdesátkový feeling a rozhodně ne v dobrém slova smyslu.
- Jedli jsme ve Springfieldu, v knajpě U Vočka. Já se rozhodla trochu zariskovat, takže zatímco ostatní šli do Krusty Burgeru, což byla vsázka na jistotu, nebo k Louigimu na těstoviny, já se rozhodla najíst u vidláka Cletuse a dát si něco z jeho kuřecí farmy. No, rozhodně jsem poznala něco nového. Grilovaný plátek masa v medu mezi dvěma sladkými waflemi byl pro mě bezesporu zajímavým gurmánským zážitkem, který nejspíš nepotřebuji opakovat.
- Fotky z Universalu k vidění zde:
Třetí část – závěrečné shrnutí