„Letíme,“ rozhodl Troh pevným hlasem a dlaněmi se opřel o palubní desku. Pohledem vyhledal mé oči. „Letíme. To je mé poslední slovo. Přece je tam v tom jen tak nenecháme. Musíme ho najít.“
Věnovala jsem mu vřelý úsměv a chtěla jsem mu na to snad něco odpovědět, ale to už se do kokpitu vpotácela Andris a částečně zmateně se po nás rozhlédla. Rozhodla jsem se nechat svou větu nevyřčenou.
„Copak jdu pozdě?“ podivila se Andris vidouc, že jsme oba již v plné pohotovosti. Vypadala tím být lehce popletena.
Troh se na ni podíval a zavrtěl hlavou: „Víceméně ne,“ usadil ji. „Připoutej se.“
„Tak to byl dost dobrý pokus mně rozesmát,“ ušklíbla se Andris a nakoukla mi přes rameno na přijímače. Trochu mi to vadilo a vůbec mi to nebylo příjemné, ale chápete, že jsem jí na to nemohla nic říct.
„Ale měla by ses připoutat,“ přidala jsem se i já a ona se konečně odvrátila.
„To je mi najednou starostlivosti,“ poznamenala se zamračením, ale na naše doporučení nedbala, pouze se zvolna posadila do křesla a ladně přehodila nohu přes nohu. „Nechte toho a radši leťme.“
„Varovala jsem tě,“ oznámila jsem jí škodolibě a připravovala loď k manévru. Už jsem se těšila, jak jí srazím hřebínek, jak se říká.
Vzdychla. „To rozhodně,“ odvětila s ironií přetékajícím hlasem. „Varovala jsi mně. Stačí? Už jsi spokojená?“
Ta je ale tvrdohlavá. Tvrdohlavější než jsem snad i já. „Troh tě taky varoval,“ dodala jsem ještě směrem k ní a na palubní dece rychle přepnula několik tlačítek. Senzory změnily barvu z jasně červené na zelenou.
„Jo, jasně, ten také,“ přikývla rádoby ochotně a protočila oči.
Pro sebe jsem zavrtěla hlavou a prolétla pomyslnou hranicí soustavy Dayred. Loď sebou prudce cukla, když udělala malý oblouček (normálně by se to nestalo, ale musela jsem to udělat) a Andris se ocitla na podlaze s očima vykulenýma překvapením. Začala jsem se velice hlasitě smát.
„Hej!“ zlobila se. „Neříkala jste, že …“
Dost dlouho mi trvalo, než jsem se dosytosti nasmála jejímu neštěstí a potěšilo mne, že se ke mně Troh přidal. S úsměvem jsem na ni pohlédla: „Ale říkala, Andris, právě že jsem ti to říkala,“ opravila jsem ji.
Překulila se na záda a třela si naraženou paži. Podala jsem jí na pomoc ruku, ale vrhla na mne tak vzpurný a rozčilený pohled, že jsem radši od své snahy upustila. A byla jsem jí opravdu vděčná, že nemá teď chuť se hádat.
„Skvěle, Kolonie se ještě nehlásí … nicméně by nám to mohlo projít, protože má loď je podobná typům, které používají pašeráci, a ty většinou nechávají bez povšimnutí,“ řekla jsem Trohovi s potutelným mrknutím.
„Identifikujte se!“ ozvalo se z interkomu přísným, digitálně upraveným hlasem; a naprosto to vyvrátilo mé tvrzení. Zneklidnilo mne to, ale rozhodla jsem se nedat na sobě nic znát. Andris a Troh si vyměnili postranní pohledy. S lehkým zamračením jsem zamumlala:
„Vždycky mi to zatím vyšlo … vždycky …“
„Ze by?“ zazněl náhle ztichlým kokpitem Andrisin zvučný hlas. Prudce jsem na ni pohlédla a pohrozila jí vztyčeným ukazováčkem. Mělo to znamenat, aby to už neopakovala, ale spíše to vypadalo směšně než cokoliv jiného.
„Identifikujte se, nebo budete zničeni!“
Kousla jsem se do rtu. Co mám dělat? Andris se s vydatnou pomocí Troha vyhrabala do křesla, připoutala se značně vzteklými gesty a vyštěkla na mně: „Tak už jim něco řekněte, San, nebo nás opravdu zničí!“
Vzala jsem do ruky váhavě vysílačku a posléze jsem vyhrkla: „Tady obchodní loď Cleid, vezeme důležitý náklad na planetu Brid,“ pokrčila jsem rameny a dodala směrem k Trohovi: „Tohle by už snad mohlo vyjít.“
„Cleid?“ zeptala se zamyšleně Andris. „Vaše loď se jmenuje Passattera 2, ne?“
„To ano, ale nemohla jsem říct pravé jméno mé lodi a jiný název pro loď mně jaksi nenapadl,“ omluvila jsem se. „Cleid … bylo to jméno jedné mé kamarádky,“ přiznala jsem po chvíli. „Ona totiž … byla také pilot.“
„Byla?“ nadhodil tichým hlasem Troh. „Odešla z Aliance …?“
Proč ho nenapadne jiný důvod? Nemám chuť mu to vysvětlovat. Nerada se k tomu vracím. Každá vzpomínka na ni mne i po tak dlouhé době bolí. „Sestřelili ji. Bum,“ mávla jsem rukou, naznačujíc tak výbuch.
„Promiň,“ vzdychl Troh.
„Zkrátka měla smůlu. Ale co. Je to už skoro rok,“ pronesla jsem skoro lhostejně. Ve skutečnosti mne to tehdy vážně docela dostalo. Zatracená Kolonie! V tu chvíli jsem jí opravdu nenáviděla. Vždy jsme lítávaly spolu s Cleid v jedné lodi, jenom jednou zrovna jsme se nějak nedohodly a ona si vzala jinou loď… viděla jsem, jak schytala zásah.
„Cleid!“ vykřikla jsem poplašeně.
„Jsem v pořádku,“ ozval se Cleidin sebevědomý hlas. Nikdy o sobě nepochybovala. „Je to jen malé poškození štítů. Ale měla bych se možná vrátit na základnu a nechat to spravit. Neboj se o mně pořád, San, je to dobrý.“
„Ne, není to dobrý! Vůbec to není dobrý! Je přímo za tebou …!“ zaječela jsem zoufale. Letěla jsem jí na pomoc, ale bylo mi předem jasné, že to nemohu stihnout. Přidala jsem energii a od oka počítala vzdálenost, která nás dělila. Nezvládnu to.
„Co?“ nechápala. Nemohla tu stíhačku snad ani vidět. Sama si kryla výhled vlastní lodí. „Co je? Co se děje? Kde je co? San …!“
Ten zvuk výbuchu se mi rozléhá v uších ještě dnes a díky němu se často budím se slzami v očích. Zbytečná smrt. Měla jsem být rychlejší. Jen o zlomek sekundy a Cleid nemusela zemřít. Do smrti si to budu vyčítat.
„San!“ Troh se zlehka dotkl mé ruky a já vyděšeně ucukla, než jsem si uvědomila, kde jsem a co dělám. Nebo přesně řečeno co bych dělat měla. Rychle oddychuji a překvapeně na něj hledím. „Znáš ten kód?“
Zamrkala jsem. „Kód?“ zopakovala jsem po něm popleteně a rukou jsem si přejela po čele a očích, jako bych se probudila z nějakého nepříjemného snu. Naprosto jsem netušila, co to po mně Troh vlastně chce.
„Shit,“ odtušila Andris polohlasně do ticha. Vypadalo to, ze jí to jen tak ujelo.
A já byla stále mimo obraz. Zmateně jsem zírala na Troha, který po chvíli pochopil, že netuším, co se děje, a začal vysvětlovat: „Kolonie nás přece před okamžikem kontaktovala a chce vstupní kód,“ oznámil mi.
Přitiskla jsem ruce na spánky. „To snad ne! Zatraceně, měla jsem s tím počítat, jenže mne ani v nejmenším nenapadlo … používala jsem ho totiž naposledy před měsícem … a Kolonie neustále mění své kódy!“
„Shit!“ zaúpěla Andris. Bylo už na výsost jasné, že to omyl není.
Rychle jsem zauvažovala, i když mi to dalo dost práce. „Víte co? Tak já zkusím ten starý kód, třeba …“ začala jsem drmolit s nadějí, ale zarazilo mne v řeči slabé otřesení lodi. Po zádech mi přejel mráz.
Následovalo překvapené ticho, které prolomila opět až Andris. „Co se děje, San? Trohu? Co to bylo?“ zjišťovala a už zase si žužlala v nervozitě konce copánků.
„Vystřelili na nás!“ vyjekl překvapený Troh.
„Varovný výstřel,“ zamračila jsem se. „Máme asi půl minuty na to se obrátit a zdrhnout. Ted mě oba moc dobře poslouchejte. Pevně se držte, protože já a má Passattera se pokusíme rychle přeletět na tu planetu Brid. Snad se to podaří dřív, než nás Kolonie zničí … ale podle scanneru to není daleko!“ dodala jsem povzbudivě.
„To se nám ale nikdy nepovede!“ odsekla mi Andris zlostně a potřásla hlavou. „To je holé šílenství, to musíte přece cítit sama! Trohu, řekni jí něco alespoň ty! Tahle loď se dřív rozsype, než tam doletíme!“
„Myslíš?! Milá Andris, nedělám to poprvé,“ zamumlala jsem a vrhla na ni sebejistý pohled. Jsem sice sotva o rok starší než ona, ale určitě jsem v lecčem zkušenější. Nalítala jsem toho už dost. Tohle zaručeně vyjde. Musí! „Ubralo nám to ale dost energie …“ konstatovala jsem znechuceně. „Štíty klesají.“
„Říkala jsem, že to nemůže vyjít,“ zamumlala Andris téměř vítězně a v hlase jí přesto zaznělo cosi zvláštního. Ne radost, ale spíš něco jako vzteklý smutek ze situace, do které se dostala víceméně proti své vůli.
„Vyjde to,“ ujistila jsem ji a skousla jsem rty. Chci tomu věřit, sakra! Znovu jsem propočítala předem určenou trasu a ze všech sil jsem potlačovala strach. Musím si jen věřit a zbytek dopadne dle očekávání. „Vyjde to. Má loď je skvělá.“
„Tak to teda Síla s námi,“ ušklíbla se Andris opovržlivě. „Naše životy závisí jen a pouze na tomhle vraku …“
Tvrdě jsem na ni pohlédla a vztekle zařvala: „Víš co?! Nepodceňuj mě a ani mou loď, ty drzej Padawane! Už nikdy, rozumíš?!“
Andris konečně zmlkla a já jí za to byla vděčná. Potom jsem uklidnila třes svých rukou a připravila svou loď k tomu zoufale bláznivému manévru. Připomnělo mi to závod v Kesllu. Troh se lehce dotkl mé ruky: „Hodně štěstí!“
„Štěstí není třeba,“ odvětila jsem s hrdostí, i když už nám začaly okolo lodě svištět střely. Občas některá zasáhla Passatteru, jen to s námi škublo. Kdybych nebyla připoutaná, asi bych si o palubní desku vyrazila zuby.
„Štíty, štíty!“ vřískala Andris skoro v panice, hledíc mi přes rameno na přijímače. Odporný zlozvyk. „To ne, vidíš vůbec, jak neuvěřitelnou rychlostí ztrácíme štíty?! Udělej něco, San, udělej už konečně něco!“
V tom rozrušení jsem si ani neuvědomila, že mi na chvíli přestala vykat. Ostatně, i kdybych si to uvědomila, bylo by mi to zcela jedno. Nemá důvod mi vykat. Stejně se divím, že jsem jí to nenavrhla už dávno, jenže ona jaksi nebyla příležitost.
„Odkud na nás vlastně střílejí?“ nechápala jsem a pátrala ve všech senzorech. Andris na mně cosi křičela, a tak jsem se na ni také rozkřičela na celé kolo, myslím, že to byly samé nadávky, a Troh do toho jekotu zařval:
„Zjistím to!“
„Skvěle,“ odtušila jsem trochu uštěpačně a přestala jsem ječet. Po chvíli přemýšlení jsem dodala: „Děkuji.“ Přišlo mi to důležité. Andris zachytila můj kradmý pohled a také přestala křičet. Mile ho opětovala letmým pousmáním, které se jí mihlo na rtech. Snažila jsem se potlačit překvapené vydechnutí.
„Křižníky!!!“
Prudce jsem otočila hlavu a rychle se na Troha zahleděla: „Cože?! Křižníky … ale ještě ani zdaleka nejsme u Brid!“ odpověděla jsem překotně. „Obavám se, že to nezvládneme … budeš mít radost, Andris!“
„To nebylo nutné,“ pronesl mezi řečí Troh.
No dobře, vím o tom. Bylo to ode mně sobecké a zlé vůči Andris, která sklonila hlavu a zamračila se. Nevím, co to do mně vjelo, asi to bylo touhle napjatou situací. Natáhla jsem ruku, abych se jí dotkla, ale nakonec jsem si to rozmyslela a zase jí stáhla.
„Kolik jich je?“ zeptala jsem se, sotva lodí otřásl další silný výbuch.
„Tři,“ zamumlala Andris.
„Tři,“ přitakal tiše Troh.
„Tři!“ zděsila jsem se. Na čele mi vyvstal pot, který jsem otřela levou rukou. Cítila jsem něco, co se dá možná přirovnat ke strachu. Má loď se jen těsně vyhýbala střelám a nejednu jsme už schytali. Vážnější starosti mi však dělaly neustále rychle klesající štíty.
Bum!
Výbuch téměř až v pilotní kabině mi poškodil část nutných zařízení a s praskotem naplnil celý kokpit čpícím pachem spálených obvodů a síry. Rozkašlala jsem se, stejně jako ti dva za mnou, a odháněla dým od palubní desky, na kterou jsem prostě vidět musela.
„Bezva!“ zajásala jsem.
„Jsi normální?! Co je na tomhle tak bezvadného?!“ zaječela Andris, sotva přestala na chvíli kašlat, a roztržitým gestem si po tváři rozmázla černou sazi. Se šmouhou od nosu k uchu vypadala docela roztomile.
„Všechno! Nynější zásah je poněkud … řekněme vážný. Nepodaří se nám přistát, nemáme jak spustit podvozek,“ vysvětlila jsem jí a zabušila nedočkavě prsty do panelu. To bude aspoň pořádný dopad!
„A to je snad bezva?!“ rozčílila se Andris. Troh jí položil ruku na rameno a tlumeně jí cosi zašeptal. Bohužel jsem neslyšela co, ale Andrisin výraz se docela změnil. Neodpustila si však vzpurné pohození hlavou a lehce, trucovitě našpulila rty.
„Necháš mně domluvit, Padawane?!“ odsekla jsem jí. „Bezva je to, že se mi podaří krásně dopadnout na Brid.“
Andris skryla odevzdaně svou tvář v dlaních, jako by se měla každým okamžikem rozplakat. Nestalo se tak. Byla jsem za to vděčná Síle. To by mi tak ještě chybělo, natahující Padawan! „Dopadnout!“ zaúpěla jenom.
„Přežijeme to?“ zajímal se spíš Troh.
Krátce jsem na něj pohlédla. Chce slyšet pravdu nebo radši lež …? „Rozhodně,“ ujistila jsem ho pevným hlasem bez zaváhání. Sama jsem totiž ještě netušila, zda se nakonec opravdu nerozmázneme o povrch planety.
„Jasně, spolehneme se na tvé cítění, protože co jiného nám zbývá, že. Já se z toho zblázním. Tohle je přece pašerácká loď, říkala jsi to přece, copak ta nemá zbraně?!“ zlobila se Andris. „Co je to za pašeráka, když svůj náklad nedovede ani ubránit?!“
„Zbraně jsou zcela vyřazené z provozu. Ale i kdyby fungovaly; myslíš si, Andris, že bychom se ubránili?! V žádným případě. Až přistaneme, pokusím se je opravit, neboj,“ odpověděla jsem jí přes rameno.
Cítila jsem na sobě její pohled. Bylo mi to nepříjemné. Ošila jsem se. „Ale to už bude pozdě, nemyslíš?!“ vykřikla, odepnula sponu z pásů a prudce vstala.
„Kam jdeš?“ nechápal Troh, zmateně se za ní ohlédl a bleskově jí chytil za ruku, čímž jí docela zabránil odejít pryč beze slova.
„Kam asi, Trohu? Jdu se na to mrknout,“ vyhrkla Andris v odpověď a vymanila zápěstí z Trohova sevření. „Neumím sice nijak zvlášť ovládat techniku, ale uvidíme, co s tím zvládnu udělat.“ – a s tím vyrazila pryč z kokpitu.
„Počkej! Nevíš, kde to máš hledat …! Shit!“ volala jsem za ní a otočila se na Troha: „Brid je před námi, takže já jdu na sestup. Jdi prosím za Andris a řekni jí, ať se něčeho chytí a pokusí se to přežít, oukej? A ty udělej to samé!“
„Rozumím,“ přikývl Troh a vyběhl za Andris.
Přistávat, to není jenom tak. Chce to soustředění a hlavně um pilota. Já nepříliš ráda a nepříliš dobře přistávám. Já jen s chutí trhám rychlostní rekordy a střílím na pohybující se cíl, ale přistávat … I když jsem Troha přesvědčila, že sestup přežijeme, začínám o tom vážně pochybovat!
„Jdeme na to!“ zaječela jsem, abych si dodala odvahy a snažila jsem se řídit padající a střemhlav se řítící loď, ale neměla jsem nad ní stále potřebnou kontrolu. „To ne!“
Konečně nějaký úspěch! Podařilo se mi strhnout řízení mé drahé lodi a zasyčela jsem nevolí, když jsem se uhodila do hlavy o palubní desku. Dotkla jsem se čela, kde se co nevidět utvoří pořádná boule, a plnou parou jsem prolétla atmosférou Bridu. Tohle přece neubrzdím! Tohle se mi nepodaří …! Do očí se mi draly slzy vzteku, které jsem se snažila zaplašit rychlým mrkáním. Země se však blížila a s ní i stromy a – těsně před námi skála!
„Narazíme!“ zvolala jsem a opět strhla řízení.
Skutečně jsme narazili – ale loď se s cuknutím nakonec zastavila. Opatrně jsem se pohnula, pochybujíc, že mám všechny kosti a zuby. Odpoutala jsem se ze sedadla a zničehonic jsem se ocitla na zemi. Loď byla šikmo. Sakra, kde jsem to vlastně přistála?! Zvedla jsem se a sklouzla ke dveřím, otevřela jsem je a křikla:
„Hej! Trohu! Andris! Žijete?“
„Ty zatracená pašeračko!“ ozvalo se jasným hlasem Andris, ve kterém zaznělo tak typické vzpurné podbarvení. Opřela jsem hlavu o stěnu a úlevou jsem vydechla. Ještě aby se mi podařilo zabít ty Jedie, co mne doprovází, to by mi Rada už jen tak neodpustila! Andris – a ve své tak charakteristické náladě! Mimoděk jsem se usmála a očima jsem zapátrala v zešikmené místnosti. „Copak, Andris?“ zeptala jsem se ji zlehka.
„Zatracená prolhaná pašeračkó!“ opakovala Andris rozezleně. „Neříkala jsi, že to zvládneme?! Tohle bylo podle tebe hladký přistání?! Nechápu, jak jsi mohla udělat Akademii či cokoliv jiného, kde tě nějaký cvok učil pilotovat! Jsi úplný lempl!“ nadávala.
„Já nemám žádnou Akademii, mám jen školu života,“ zasmála jsem se. „No tak. Kde jste, ať vám pomůžu ven? Trohu, kde jsi, Trohu? Slyšíš mně? Proč se vůbec neozýváš?“ zajímala jsem se úzkostně a ztuhla v očekávání Trohovy odpovědi. Překvapilo mne a zároveň vyděsilo, že je stále zticha. Napadaly mne ty nejhorší možné scénáře, například že je Troh někde přimáčknutý ke stěně a nemůže se hýbat, natož mluvit, nebo je snad rozmáznutý na podvozku lodi …? Děsně se mi ulevilo, když jsem zaslechla jeho tichý hlas, který se vzápětí ozval.
„Já se jenom bavím,“ odvětil mi zvesela Troh. „Já se jenom mlčky bavím – tím vaším hovorem. Nechtěl jsem se do něj nijak zapojovat. Bylo to velice zábavné.“
„Podle hlasu usuzuji, že jsi někde u obytných kajut, že jo?“ zamyslela jsem se a když přisvědčil, vyšla jsem tím směrem a za vydatného rozhlížení jsem se ho snažila v té hromadě plechu a šrotu najít. Nakonec jsem ho zahlédla a pomohla jsem mu na nohy.
„Díky,“ přikývl vděčně Troh a pořádně se mě chytil za ruku, aby nespadl. „Jak ponižující,“ poznamenal jen tak mimochodem a usmál se. „V téhle pozici bych teď měl být já. Hej, Andris, kde jseš ty?“
„Hádej!“ ozvalo se Andrisino rozzuřené zaječení.
Vzdychla jsem. Začínám mít jejích zlostných explozí pomalu dost. „Andris! Už nešil, prosím, a radši nahlas svou pozici!“ přerušila jsem ji.
Chvíli mlčela, jako by přemýšlela, kde se vlastně nachází. „Hádej! Jenom zase hádej, San!“ odsekla. „Au! Už víš?? Jsem zapadlá do podlahy u stolu s tou pitomou hrou, tak je to! No tak, kde jste kdo, pomozte mi!“
„Do podlahy!“ rozřehtala jsem se. Musela jsem si z očí vytírat slzy smíchu. Andris mne opravdu dojala. Troh důvod mého veselí nechápal a jen překvapeně mně pozoroval s nadzdviženým obočím. „Ano, do podlahy!“ opakovala jsem její slova radostně.
„Jo, přesně tak, do podlahy! Ještě chvíli a ta blbá hra na mně spadne a rozbije mi hlavu, tak mi pojďte konečně pomoct! A je to tady asi už plášť lodi, protože pod tím je nějaký kov a když jsem se toho dotkla nohou, tak …“ začala Andris, ale já ji pobaveně přerušila:
„Tam ještě není plášť lodi, ty trubko. Přemýšlej. Jaký typ je má loď, aha? To jsou totiž ty mé proslavené prostory pro pašování, chápeš? Takže z toho plyne, že do pláště lodě to má ještě hodně, hodně daleko.“
„Cože?!“ vydechla Andris pobouřeně.
„Kdyby to byl plášť lodi, při přistání by ti to minimálně urazilo nožičky, Andrisinko …“ odpověděla jsem s širokým úsměvem a s pomocí Troha jsem jí pomohla ven z díry. Měla jsem strach, že se nám to nepodaří, ale zvládli jsme to. Smutně jsem si uvědomila, kolik mne budou jen stát opravy mé lodi. Andris s vytřeštěnýma očima zamumlala:
„No, ne že bych nějak fandila pašeráctví, spíš ho tvrdě odsuzuji, ale ještě že tam ty úkryty byly! Fascinující …“
„Ach, to kouzelný slovo úkryty,“ mrkla jsem na ni. „Ale jednomu tady nerozumím. Copak vám Rada neřekla -“
Do naší lodi cosi ztěžka narazilo. Podklouzly mi nohy a ztratila jsem rovnováhu. Troh se mne pokusil zachytit. Muselo mu být jasné, že při rychlosti mého pádu a při šikmosti lodi se mu nepodaří mně zachytit, ale on se o to přesto pokusil. Cítila jsem, jak prsty zavadil o mou ruku, sklouzl prsty po rukávu, který pevně uchopil a tím se na nejisté půdě ocitl i on. Než se sám nadál, žuchl na zem se mnou. Začala jsem se smát, ale náraz se opakoval.
„Kde jsme to vlastně přistáli?“ zajímal se Troh trochu ironicky, když jsme se společnými silami postavili opět na nohy. Očima jsem uhnula jeho pronikavému pohledu. „Je to jako bychom byli v pásmu asteroidů.“
Skousla jsem ret. Co mu na to mám asi říct? Přece nepřiznám, že to nevím, kde se nám podařilo skončit! Že mi při mém chaotickém přistání vysadily všechny scannery a senzory a já zkrátka nevím, kde to jsme?! „Jak o tom teď tak přemýšlím … budu to muset zjistit,“ rozhodla jsem pevným hlasem.
Vylezla jsem střešním otvorem ven. Jasně že jsem mohla spustit rampu, pokud by to šlo, ale něco mi říkalo, ať to radši nezkouším. Sotva jsem vykoukla ven, dech mi uvízl v hrdle. Podařilo se mi přistát v jezeře. Velkém jezeře! Shit. Vylezla jsem zcela ven a stála na vrchu své lodi, to abych viděla co nejdál. Napnula jsem se a zdvihla se na špičkách.
„Saan?“ protáhla Andris.
Šokovaná jsem zabalancovala a rychle se otočila. Snažila jsem se tvářit, že jsem zcela v klidu, ale bohužel to tak nevypadalo. Poplašený výkřik se mi potlačit nepodařilo. Brzy jsem vsak nalezla ztracenou rovnováhu, plně se postavila celou nohou na loď a křikla jsem na ni:
„Andris, zalez, je to tu nebezpečný!“
Andris se ušklíbla, jako vždy mně neuposlechla a vysoukala se ven z lodi, za ní se objevil těsně i Troh, který samozřejmě nemohl zůstat pozadu, ale na rozdíl od ní se však zarazil a zmateně se rozhlédl. „Kde jsme to přistáli?“
„V kachňáku,“ odtušila Andris a opatrně se napřímila. „Přistáli jsme v nějakém jezeře. Široko daleko samé lesy – a my přistaneme zrovna v jezeře. Jak se ti povedlo trefit se přímo doprostřed? To je výborný … to mně teda zajímá, jak se ti podaří odsud vzlétnout!“
„Trohu, radši sem nelez,“ řekla jsem tiše a otočila jsem svou pozornost k Andris: „Mohla bys mluvit tišeji, Padawane?! Ještě nevíme, na čem jsme. Je tohle území Kolonie? Je. Takže prosím šeptej!“
„San, buď tak laskavá a neříkej mi, co mám a co nemám dělat, ano?!“ odsekla mi Andris a lehce zvýšila hlas. „Já si jsem totiž plně vědoma toho, že Brid je zabraná Kolonií! Zase tak blbá nejsem, to si nemysli!“
„Andris! Mírni se!“ okřikl ji i Troh. Tiše jsem zuřila. Copak si neuvědomuje, jak to tu může být díky jejímu prozrazení nebezpečné?!
„Nehodlám se mírnit!“ zavrčela Andris.
Protočila jsem oči. Andris snad mluví neustále, ale co hůř, neustále a k tomu tak nahlas! A když potom vyhrkla něco v tom smyslu, že ji otravuji a štvu svými poznámkami zatím po celý „výlet“, jak se sama vyjádřila, učinila rozmáchlé gesto a já instinktivně ucouvla. Její ruka mi prolétla těsně před tváří, jenže jak jsem ucukla, noha mi zcela nečekaně sjela po hladkém povrchu lodě.
„Hé!“ vyjekla jsem překvapeně, zašermovala rukama v prostoru a zajela pod vodu rovnou po hlavě. Překulila jsem se při pádu na zad a snažila jsem se – ještě pod vodou – zorientovat. Najednou jsem dostala děsný strach. Pocítila jsem nějaké nebezpečí, velmi blízké a velmi intenzivní.
Nejsem příliš dobrý plavec a potřebovala jsem na vzduch, protože zásoby v mých plicích byly chabé – neměla jsem čas se nadechnout a spousta kyslíku také padla na překvapený výkřik, ale tím to nebylo, to si jsem jista. Spěšně jsem vyplavala na hladinu a rychle jsem se nadechla. Sladký vzduch!
Rozhlédla jsem se a spatřila Passatteru trochu dále, než jsem očekávala. Mávla jsem na ně, aby viděli, že jsem v pořádku. Chtěla jsem na ně i křiknout, ale to už jsem nestihla.
„San! Dělej!“ vykřikl Troh, hlas naplněný hrůzou a vzrůstající panikou. Naklonil se nad vodu, aby mohl natáhnout snáz ruku, které bych se mohla zachytit.
„Co se děje?“ nechápala jsem, ale na tempu při plácání k lodi jsem samozřejmě přidala. Troh teď při jakémsi nárazu málem spadl do vody a Andris ho zachytila jen tak tak. „Co je? Co se děje?!“ dotazovala jsem se znervózněle. Má fantazie okamžitě pracovala na plné obrátky, ale napadlo mne jen jediné – jsme odhaleni. „Kolonie?! Kolonie, že jo?!“
„Neptej se pořád a dělej!“ odvětila Andris spěšně. „Přichvátni si! Honem! Aspoň se o to pokus! Dělej, San, no tak!“
Jenže plavat v mokrém oblečení se spoustou těžkých zbraní a ještě těžších terénních bot, to není jenom tak. Místo plynulého pohybu jsem začala do vody zběsile kopat a pudlovala jsem k nim. V tom šoku jsem nebyla vůbec schopna plavat jinak.
„Chyť se mě!“ objevila se přede mnou nečekaně Andrisina ruka a nabízela mi oporu. Chňapla jsem po ní, ale minula jsem a na chvíli jsem se ocitla pod vodou. Zdálo se mi to, nebo jsem pod sebou zahlédla cosi matného, rozmazaného a velkého?! Shit!
Nyní jsem se nabízené ruky chopila oběma rukama a s Andrisinou pomocí jsem vylezla na loď, nohy mi ještě klimbaly ve vodě, a prudce jsem oddechovala. Andris, stále mne držící za ruku, mne náhle nepřirozeně sevřela a smýkla mnou na loď tak, abych nebyla ve vodě ani špičkami svých bytelných bot. Holeněmi jsem se bolestivě udeřila do lodi. Na chvíli jsem měla nepříjemný pocit, že se něco dotklo mé nohy a zase mne to se štípnutím pustilo.
Tento pocit dočista potlačil i bolest. Polekaně jsem se otočila a ústa jsem otevřela v bezhlasném výkřiku strachu. A pod vodou mizel onen temný stín. Ten podvodní tvor byl mnohem větší než já, k čertu! Roztřeseně jsem se podívala na Andris a Troha. Oba se tvářili vcelku vyděšeně.
„Děkuji …“ vydechla jsem a rukou jsem si upravila rozcuchané a mokré vlasy. „Při vší Síle, co to bylo?! Co to …?“ Nedokázala jsem zformulovat kloudnou větu. „Andris! Trohu! Viděli jste to? Co to bylo? Chtělo mně to sežrat nebo co?“ koktala jsem rychle a téměř zoufale jsem se rozhlížela.
„Pravděpodobně. Jsi v pořádku?“ dotkl se Troh mé ruky.
Svou paži jsem rozpačitě stáhla. „Hm,“ kývla jsem a snažila jsem se utišit. Srdce mi ještě teď bilo jako splašené a ruce se mi lehce třásly, takže jsem se jimi opřela o loď, abych to aspoň z části zakryla.
Andris se, nakloněná nad nehybnou hladinou a trpělivě vyčkávajíc, zda se tam něco pohne či ne, po chvíli ozvala: „Myslím si, že nikdo z nás teď do té vody plné příšer asi nevleze a proto navrhuji …“
„Mlč, Padawane,“ přerušila jsem ji neomaleně. „Mám v lodi antigravitační spídry. Myslím si, že sice na vodě ta antigravitace nebude tak fungovat, ale že se také nepotopí. Tak bychom se mohli dobře, rychle a suší dostat na břeh,“ dodala jsem a snažila jsem se vyždímat si své mokré oblečení. „Navíc, ulehčí a hlavně zrychlí nám to pohyb a prozkoumávání okolního terénu bude hned lehčí.“
Troh se značnou úlevou souhlasil. „Oukej, nezní to tak špatně,“ pousmál se. „A možná by to mohlo i vyjít.“
„Hej, neříkej mi pořád Padawane!“ zvýšila Andris opět svůj už docela protivný hlas.
„Neřvi, Andris!“ okřikla jsem ji. „Tady bude ticho!“
„San, jdeme pro ty spídry,“ nabídl rychle Troh, aby opět zažehnal blížící se hádku. Ohlédla jsem se na něj přes rameno a kývla jsem. Sjela jsem Andris opovržlivým pohledem a znechuceně jsem zavrtěla hlavou. Měla jsem radši vyrazit hledat toho zatraceného Obi-Wana sama! Sama, bez Troha, bez Andris, bez kohokoliv, kdo by mne otravoval a znervózňoval. Prostě jen tak, dočista sama samotinká. Ale … to by mě asi rychle omrzelo. Neměla bych se mít s kým hádat …