Zarazila jsem se těsně u dveří do chrámu a snažila se uklidnit. Nic se neděje. Pohledem jsem se zkontrolovala v zrcadle. Mé oblečení je čisté, jak kalhoty, tak vesta, kratší tmavě blond vlasy úhledně sčesané do malinkého copu a celkově vůbec nevypadám na to, co vlastně jsem. V pořádku. Žádný strach.
Vztáhla jsem ruku k tlačítku a zaváhala jsem před jeho spuštěním. Ruku jsem zase stáhla a pomyslela krátce na návrat. Ještě se mohu vrátit. I když cítím, jak mi srdce buší v hrudi a trochu se bojím, že to určitě všichni uslyší, stiskla jsem tlačítko a jistým krokem jsem do té zatracené místnosti vešla.
Upřelo se na mne okamžitě dvanáct párů očí, kruhově rozsazených kolem mně. Už mně čekali. Zastavila jsem se až uprostřed a sebevědomě se rozhlédla. Oukej, tak jsem tady, v chrámu rytířů Jedi.
„Vítej,“ oslovil mne jeden a já na něj prudce pohlédla. Šlo o vysokého muže tmavé pleti a jasných, jiskřivých očí. Snažila jsem se působit klidně a mile a nic na sobě nedat znát. „Dlouho jsme se neviděli,“ dodal věcně. Mistr Mace Windu.
„To ano, je to asi tak dva roky,“ upřesnila jsem a po zádech mi stekl pot, když se skrze mne Mace podíval. Jen se nesmím prozradit! Protože kdyby mne odhalili … Jediové neJediové, asi by mne zabili.
„Dva roky,“ přitakal Mace. Nesnažil se ani zakrýt své roztrpčení, což mne nutilo k úšklebku. Tehdy jsem si nechala sama navzdory veku přidělit titul rytíře Jedi a ihned jsem Radě prokázala svou připravenost. Nebo to byl znak mé nepřipravenosti? Mistra Mace jsem tím velmi zarmoutila.
Rozhodla jsem se poté, že už nikdy v živote nepoužiji Sílu. Ale řekněme si to na rovinu – je to praktická schopnost. Částečně i okolnosti mne donutily oprášit své staré a nedokonalé schopnosti z nedokončeného výcviku … a začala jsem žít dle svých představ. Vzpomínka mi vykouzlila na rtech samovolný úsměv. Mistr Mace pokračoval svým hlubokým hlasem plným naléhavosti:
„Slyšel jsem, že se z tebe stal pašerák a žoldák.“
Otevřela jsem ústa, abych se mohla nějak – jakkoliv (nevím sice, co bych chtěla na svou obhajobu použít, když měl vlastně pravdu, ale před všemi těmi Jedii to vyznělo nějak zvláštně) – obhájit, ale Mistr mne přerušil gestem ruky:
„A nyní potřebujeme tvou pomoc.“
Nadzvedla jsem obočí. Mou pomoc? Přenesla jsem váhu z nohy na nohu (ke svému údivu jsem si uvědomila, že se mi lehce třesou kolena) a pohledem se přelétla tu roztodivnou Radu Jediů: „Tohle mi tak trochu připomíná tu situaci před pěti lety, kdy …“
„Na tom teď nezáleží,“ vskočil mi trochu neomaleně do řeči, jako by nechtěl připomenout tu bizarní situaci, abych o tom já nemohla mluvit. Jeho pohled byl téměř varovný a tak jsem s pokrčením ramen skousla ret. Když o tom nechce Mistr mluvit, proč ne. Soustředila jsem se na zakrytí svých myšlenek. Tady, v Radě, to je velmi aktuální problém. Jeden Jedi s tebou mluví a jiný zatím čte tvé myšlenky a pocity.
„Jde o jednoho rytíře Jedi.“
Potlačila jsem znechucené odfrknutí – dalo mi to mnoho práce – a lehkým pokývnutím jsem naznačila Mistrovi, aby v řeči pokračoval. Zamyšleně jsem pohlédla k oknu a sledovala jsem hustý provoz. Neubránila jsem se pomyslet na svou loď, na kterou se teď práší někde v doku. Nejradši bych si v ní chtěla pořádně zalétat …
„Víš, určitě toho Mistra znáš,“ pronesl zvolna Mace nenuceným hlasem, ve kterém se ozvalo cosi zvláštního, co jsem nepochopila, a potom teprve důležitě dodal to jméno: „Je to totiž Obi-Wan Kenobi.“
Prudce jsem vydechla. „Obi-Wan?!“ opakovala jsem rozhořčeně. Neušlo mi, že si několik Jediů vyměnilo pobavené pohledy. Jasně, kdo by si na naše Padawanské škádlení nepamatoval?! Vzpomínám si na to tedy perfektně.
Naši Mistři byli vysláni na stejnou akci a své Padawany vzali s sebou také. Jak já ho nenáviděla!! Byli jsme celé Radě pro smích! Jak tak počítám, nyní bude tomu drzému, sebevědomému a nemožně střapatému klukovi třiatřicet. Páni.
Pohlédla jsem na Mistra, ale ten pouze sklonil hlavu a já měla za to, že se na jeho tváři mihl široký úsměv. Abych byla upřímná, ani by mne to nepřekvapilo. Jenže u Mistra Mace jsem si nebyla nikdy zcela jistá jeho reakcemi.
„Jsem rád, že sis na něj tak rychle vzpomněla,“ zamumlal Mace a vyměnil si značně spiklenecký pohled s Yodou, trpasličím skřítkem, sedícím vedle něj. Pobouřilo mne to. Cítila jsem, jak mi v uších hučí krev. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát.
Polkla jsem a pohledem opět zalétla k oknu. „Takže … co je s ním tedy?“ otázala jsem se rychle a pouze jsem doufala, že mi tváře nehoří studem. Nicméně tušila jsem, že mi tváře pokrývá krvavý nach.
„Jak jistě víš, po Qui-Gonově nečekané smrti na Naboo se Obi-Wan na jeho výslovné přání ujal i přes jisté výhrady Rady -“ a s tím se krátce zahleděl na Yodu „- výcviku Anakina Skywalkera,“ dokončil Mistr Mace významně.
Rozpačitě jsem pokrčila rameny. „Ano, to … samozřejmě vím.“ Sama jsem přece byla na Qui-Gonově pohřbu a Mace si mně tam skoro vůbec nevšímal, jenom si povídal s Yodou a chvíli i s Obi-Wanem. Toho smrt Mistra zdrtila. A že je jeho Padawan Skywalker, to byla po celé Radě známá věc. Všichni věděl, jak moc byl Yoda proti jeho výcviku. Každý si o tom zvláštním chlapci s obrovským počtem midi – chlorianů myslel svoje.
„A … problém je ten, že … Obi-Wan se vydal na jednu akci, kterou jsme zpočátku podporovali, ale když začal dělat jaksi něco jiného, než co bylo v rámci jeho mise, zakázali jme mu to. Nedbal našich rad a nařízení a nyní jsme s ním ztratili spojení … a nemáme žádné zprávy,“ oznámil mi Mace nevzrušeným tónem a Yoda, sedící mu po levici, pouze jeho slova potvrdil:
„Nemoudré, ano, to bylo Obi-Wanovo rozhodnutí. Neměl právo proti vůli Rady se stavět. Chování Qui-Gona on víc než jsme čekali pochytil on. Ale Anakina, toho s sebou vzít neměl! Ještě se zcela nekontroluje! Na svůj věk! Nebezpečné, pro něj tuhle akci jeho chování může být, ano, nebezpečné!“
Sklouzla jsem trochu proti své vůli pohledem z okna na Yodu a Mace. Měla jsme potřebu navázat aspoň na chvíli oční kontakt. „Co tedy bude mým úkolem?“ nechápala jsem. V tu chvíli mi to došlo. „NE!“ vyhrkla jsem víceméně samovolně. Po zádech mi přejel mráz. Zalapala jsem po dechu. „To ne …“
„Najít ho ty musíš, to tvým úkolem bude,“ pronesl Yoda oznamovacím tónem a ukázal na mne svým drobným prstíkem. Měla co ve svém upřímném rozhořčení dělat, abych se dokázala i nadále soustředit. Stálo mne to mnoho sil. Proč mi to Rada dělá …? Zhluboka jsem se tedy nadechla a tiše jsem zamumlala:
„Já ho musím najít? Proč?“
„Je to velmi důležité, potřebujeme pomoc někoho jako jsi ty. Podle našich posledních zpráv se motal někde kolem v soustavě 0 – 4 – 0 – 1, na planetě Brid,“ doplnil Mace ochotně. „Ta soustava 0 – 4 – 0 – 1 se jmenuje Dayred.“
Zamyslela jsem se. Myslí to vážně?! Roztržitě jsem si projela rukou vlasy a pohodila hlavou: „Ale vždyť to je planeta zabraná Kolonií!“ argumentovala jsem. Radu to nijak nepřekvapilo. Krátce jsem pohlédla na Mace: „Vy jste o tom věděli?“ Když Mace nejistě přikývl, usilovně jsem se zamyslela: „Ne, je mi líto, ale já nejsem blázen. Ne dostatečný blázen, abych se vrhla rovnou do středu Kolonie …“
„Dvacet tisíc,“ přerušil mne Mace.
Nadzvedla jsem obočí. Odhalil mou slabost pro peníze! Skousla jsem spodní ret a pohledem zapátrala v Radě. „Nuže, má loď je dobrá … ale nemusí být tak dobrá, aby vydržela přímou koloniální palbu, takže …“
„Dvaadvacet tisíc,“ zkusil zvýšit nabídku i Yoda.
Usmála jsem se. Tak to už je cena! Tohle by možná mohlo stát za ten risk! V soustavě Dayred jsem už několikrát byla, takže se ocitnu na známé půdě a vůbec … „Tak o tom už budu možná uvažovat,“ odvětila jsem zlehka a dychtivě.
„Pětadvacet tisíc, San, ale ani o datar více!“ uzavřel Ki-Adi-Mundi naše smlouvání nekompromisním způsobem. Už asi víc nepřihodí. Ztuhla jsem a přemítala všechna pro a proti téhle zvláštní nabídky. Pětadvacet tisíc je přece nadstandardní cena! Takže je myslím mé rozhodování zcela jasné.
„Oukej, jdu do toho … takže chci pětadvacet tisíc na ruku, jasný?“ dožadovala jsem se a zabraná do svých myšlenek jsem spíš pro sebe kývla: „To by mi mohlo docela stačit. I na nový štíty. O ty jsem přišla nedávno při Kesselu … to by bylo. Ale … já vlastně … něco mé lodi chybí. Něco podstatného,“ vzhlédla jsem.
„A co?“ podivil se Mace. „Podle téhle zprávy je v dobrém stavu a …“
„Já … já nemám posádku,“ oznámila jsem jim. Se Sheele už nemůžu počítat. Ta by mé poslání nepochopila. Široce jsem se zazubila při lhostejném pokrčení ramen: „Vůbec žádnou posádku … sama to nezvládnu, je to jako hledat roj meteoritů v širém vesmíru. Potřebuji ještě někoho s sebou!“
Pokud jsem tím nadhazovala, že bych přivítala pomoc Mistra, nevšiml si toho nikdo a ani já sama nevím, zda jsem chtěla zrovna tohle, zda mi skutečně šlo o bývalého Mistra. Ale nechtěla jsem být sama. To rozhodně. Někdy jsem až moc společenský tvor. Mace se naklonil k Yodovi a tlumeně se ho zeptal:
„Máme někoho volného?“
„Inlandris,“ odvětil tajemně Yoda.
„Vždyť je to ještě Padawan!“ odsekl Mace. Poslouchala jsem je a lehce k nim pokročila, abych slyšela jejich debatu o něco lépe, ale tu Mace nepatrně zvýšil hlas: „Padawan, který nemá Mistra! Tím spíš …“
Yodova drobná tvářička se rozzářila. „Tím spíš bychom ji měli na nějakou akci vyslat,“ doplnil Mistra Mace. „Potřebuje nějaké rozptýlení nutně. Je mladá a jen tady v řádu pobyt jí už silně deprimovat musí.“
„Nemůžeme s ní aspoň vyslat nějakého Mistra?“ zkusil to ještě snad z čirého zoufalství Mace. Evidentně s Mistrem Yodou nesouhlasil. To bylo snad poprvé, kdy s ním nebyl za jedno. Poznala jsem to podle postavení hlasu a lehkého napětí ve tváři.
„Mistra ..! Sám víš, jak to teď s Mistry vypadá … po zničení té lodě!“ odvětil Yoda prudce.
Jak jsem je tak mlčky sledovala, cítila jsem, jak mne s trpělivostí opouští i mé pracně nabyté soustředění.
„A co třeba Troha Rel´Ika?“ nadhodil Ki-Adi-Mundi, který jejich hovor až dosud nehlasně sledoval. Jeho návrh byl přijat souhlasným mručením mezi ostatními Jedii, jen Mace a Yoda na něj vrhli své tázavé pohledy.
„Koho že?“
Po mém zcela zbytečném dotazu se na mne vrhly varovné pohledy všech Jediů a tak jsem radši zase zmlkla. Nebyl asi nejlepší nápad se ozývat! Vlastně mi to jen tak ujelo. Nechtěla jsem se projevit nahlas.
„Ale … ještě to není Mistr,“ rozčílil Mace, jako by mou zvídavou otázku ani neslyšel. Byla jsem mu za to neskonale vděčná. „Kromě toho se dokonce se dá spekulovat i o jeho zvládnutí výcviku … teprve ho dokončil a ještě podle mně není dostatečně připraven na takovou odpovědnost jako je …“
„Vybrat si ty musíš, Mistře Mace. Buď on, ten mladý Troh, nebo nepoletí s ní kromě Andris nikdo,“ pronesl Yoda takovým tónem, že nebylo odvolání. V Radě nastalo zvláštní napětí. Mace beze slova hleděl na Yodu a ten na něj. Vypadalo to, jako by spolu telepaticky komunikovali a to mne nutilo k úsměvu.
„No … dobře, tak tedy on,“ podvolil se po chvíli neochotně Mace a upřel na mně své velké oči. Přísahala bych, že se mu v nich mihl vztek. „Vyšleme s tebou Inlandris Mac a Troha Rel´Ika,“ uzavřel to a znechuceně potřásl hlavou, když vyslovoval Trohovo jméno. „Připojí se k tobě pří západu sluncí … kde je tvá loď?“
„V doku E,“ vzdychla jsem.
„Výborně, budou v doku E,“ přitakal Mace a já pozvolna vypustila vzduch nashromážděný v plicích. To by bylo. Zdá se mi ale, že na něco zapomněli. Pro ně je to možná bezvýznamné, ale při mém stylu života to je poměrně podstatná a důležitá věc. Rozhodla jsem se jim to tedy nějak nenápadně připomenout.
„A peníze …“ začala jsem, ale Yoda mne přerušil:
„O ty se nestarej teď! Dostaneš je, o to se ty neboj!“
Pokrčila jsem rameny v lhostejném gestu a stručně jsem vysvětlila důvod své mírně sobecké starosti: „Nějak musím pokrýt náklady, ne ..?“ zagestikulovala jsem, abych se vzápětí v šoku zarazila. Ke své panice jsem si uvědomila svou nesoustředěnost a tak jsem se snažila co nejdříve uklidnit.
Shit, blesklo mi hlavou. Nechala jsem se příliš unést, ač vím, jak je má soustředěnost nyní v Radě důležitá! Poplašeně jsem se rozhlédla Radou, ale ti se tvářili úplně stejně jako před chvílí. K mému štěstí nic nevycítili. Lehce jsem se napřímila a kývla: „Mohu tedy odejít? Mám před sebou ještě pár úprav své lodi.“
Nastalo několika minutové váhání. Polil mne pot a cítila jsem, jak mi stéká pod vestou po zádech. Odhalili mně. Je to jasné. „Tak běž,“ propustil mne nakonec Yoda pohybem své malé ručky se třemi prstíčky. „Kéž tě na tvé cestě provází Síla.“
„Najdi ho, prosím … ale v případě, že se bude Obi-Wan snažit navázat kontakt s Kolonií … zastav ho. Je to velmi riskantní,“ doplnil Mace a dodal větu tak charakteristickou pro rytíře Jedi: „Síla s tebou.“
Mírně jsem se uklonila, jak jsem to mívala ve zvyku, a trochu zbytečně rychle jsem vycouvala z Jedi Councilu. Sotva za mnou zapadly dveře, vděčně jsem se o ně opřela a úlevou vydechla. Zvládla jsem to! Ta tři slova se mi rozezněla hlavou a na tváři mi vykouzlila široký úsměv. Budu mít sice na palubě dva Jedie, ale jde ještě o děti, kteří mé tajemství těžko odhalí. Skvěle. Lépe to ani dopadnout nemohlo!
– – – – –
Najít dok, ve kterém bude Sanina loď, byl pro nás nečekaně těžký úkol. Ani já, ani Andris, tedy dívka, kterou jsem sice znal už ze dřívějška, ale až nyní nás Rada poslala poprvé na společnou akci, jsme se v docích vůbec nevyznali.
Rada nám sdělila, že bychom měli být při západu sluncí na místě. Teď už je dávno noc a nebýt silného osvětlení, asi bychom nenašli nic už vůbec. Andris se chvíli bavila tím, že počítala všechny naše omyly, kdy jsme se snažili vecpat do lodi úplně jiným pilotům, ale asi při dvacátém faux-passu ji to přestalo bavit.
Tady je to! Kývl jsem na Andris a ta ke mně přiběhla. Plášť, který měla na sobě oděný, jen lehce a příjemně zašustil. Určitě to bude ono. Je to jediná loď, před kterou i v tuhle pokročilou hodinu stojí pilot – a to už něco musí znamenat.
„Myslíš …?“ zapochybovala ještě Andris, ale to už nám ta dívka nebo snad žena zlostně vyšla vstříc, aby nás mile přivítala:
„No konečně!“ vyhrkla rozhořčeně. Vzdychl jsem a rozhodl se, že jí radši naši patálii s tím, jak jsme se ztratili, nebudu popisovat. „Ještě že jste se vy dva Jediové vůbec objevili! Nevím, co jste všechno dělali, ale mě to čekání docela nebavilo! Byli jsme domluvení, že přijdete při západu sluncí, tedy tak mi to aspoň bylo řečeno! Myslela jsem si, že Jediové jsou dochvilní, aspoň trochu dochvilní. Asi jsem se zmýlila. Máte slušné zpoždění …!“
„To je vaše loď?“ vskočila jí do řeči Andris a když přelétla pohledem její – údajně snad i prý slavnou – loď, vypadala víceméně pobaveně, zhruba tak, jako že nemá daleko k výbuchu radostného smíchu. „To snad ne!“
„Tak hele, holčičko ..“ začala ta dívka vztekle, ale rozhodl jsem se jí raději podat ruku, abych blížící se konflikt zažehnal, dokud je čas. To poslední, co potřebujeme, je rozházet si náš doprovod na tu planetu, o které víme jen to, co jsme se dočetli z poskytnutých archivů.
„Troh. Troh Rel´Ike. A vy jste Sunshine ..?“
Strnula, jako by přemýšlela nad tím, jak že jsem ji to oslovil a co že jsem si to k ní dovolil. Zarazil jsem se i já. Nechápu její chování. Co se stalo? Jen jsem se jí chtěl představit, nic víc …! „San,“ opravila mne uštěpačně.
„Copak v tom je nějaký rozdíl?“ podivil jsem se a ruku zase pomalu stáhnul, když ji nepřijala a spíše okatě přehlédla. Cítil jsem se velmi rozpačitě a nejistě jsem přešlápl z nohy na nohu, jak to mívám ve zvyku, jsem-li nervózní. A to jsem teď opravdu byl.
Chvíli na mne beze slova hleděla a já jsem si jen ke své panice uvědomoval, jak mé napětí vzrůstá a spolu s ním mne opouští i mé soustředění. „Jo, řekla bych, že je,“ odvětila bez úsměvu, protože to zřejmě myslela zcela vážně.
„Já … omlouvám se,“ vydechl a pohledem rychle uhnul stranou.
„Není třeba,“ mávla bodře rukou a najednou se tvářila, jako kdyby se nic nestalo. Zmateně jsem pozoroval tu změnu. „Ale už si nepleťte. Nikdy. Tak nastoupíte nebo ne? Měli bychom už vyletět. Máme totiž trochu zpoždění,“ nezapomněla dodat a jak se patří si to vychutnala. Netušila však, že Andris, poněkud výbušnější druhá část jejího nákladu to vezme jako výzvu k malé slovní přestřelce.
„Pokud se nám podaří vylétnout,“ podotkla ironicky Andris. Uvědomil jsem si, že je nebezpečně drzá, vůči San, naší hostitelce, a dokonce i vůči její lodi! Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že bych jí měl radši zadržet, než řekne něco, čeho by mohla později litovat, reagovala na její slova i San.
„Co tím jako naznačuješ?!“ vybuchla vztekle. Udělala k ní varovně dva kroky a na chvíli se mi zdálo, že ji snad dokonce uhodí. Váhal jsem nad tím, co mám dělat a koho se mám v případě, že se jejich dialog přiostří, zastat.
„Já? Nic,“ ohradila se. „Je to přece historická loď, ne …?“ ušklíbla se, obratně se rozhlédla a poté teprve nastoupila do Passaterry. San a já jsme ji mlčky následovali. Neušlo mi, že je San stále silně rozčílena, vycítil jsem to, a tak jsem se ošil.
„Nevím, co to do ní teď vjelo,“ řekl jsem jí po chvíli tiše. Upřela na mne své zlostí potemnělé oči a lehce nadzvedla obočí, jako kdyby snad pochybovala nad pravdivostí mých slov. „Znám ji, řekl bych, že snad i dobře, ale … víte, od doby, co přišla o Mistra … s není řeč.“
Prudce na ni pohlédla a ona jí pohled oplatila, stejně příkře. „Nezaslouží si, abys ji omlouval. Někdo by jí měl její namyšlenost pěkně rychle vyhnat z hlavy,“ zamumlala a když kolem mne potom proklouzla, aby se snáze dostala do kokpitu, slyšel jsem, jak si brouká: „Při Síle, to bude tedy zase cestování! Snaživý mladý Jedi a nepříjemná holka o nějaký ten pátek mladší než já …! I když nebude to tak hrozné, jako když jsem převážela uprchlíky z Goothu na Coruscant. Bylo jich asi deset a než jsme dorazili na místo, stačili mi loď co nejvíce rozebrat a ukrást ty součástky, které nebyly pevně přidělané. Tohle by se mi u vás stát nemuselo …“
Tlumeně jsem se zasmál její upřímnosti a potřásl hlavou: „Doufám, že ne.“
Vzhlédla: „Ale opovaž se o tom zmínit Radě. Kdyby se dozvěděli, že nepašuji jen eiron a jiné suroviny, ale i lidi, a to ještě ty z Goothu, kteří mají na Republikové území přísně vstup zakázán, asi by mne už jako Jedie nebrali, co myslíš?“
„Nebojte se, neprozradím to,“ ujistil jsem ji. V duchu jsem sám sebe uklidňoval, že teď už půjde vše dobře. „Slyšela jste vlastně o zničení té lodi?“ nadhodil jsem po chvíli konverzačním tónem, když se San připoutávala v kokpitu do křesla pilota. Všiml jsem si, že ztuhla a ruce se jí zastavily v půli pohybu.
Vrhla na mne rychlý pohled. „Ne …?“
„Bylo na ní několik rytířů Jedi, většinou šlo o Mistry,“ pokračoval jsem s lehkostí ve svém vysvětlování a také jsem se připoutal. Sklonila hlavu tak, že jí vlasy visely do tváře a já jsem neviděl, jak se tváří. Zaváhal jsem. Třeba je jí nepříjemné o tom mluvit, ale zase … podle mně by to měla vědět. „Zkrátka … někdo ji celou zaminoval a vyhodil do vzduchu. Jediové tím utrpěli velkou ztrátu …“
„… a já přišla o Mistra,“ doplnila Andris, která mezitím vešla do kokpitu a usadila se za mnou. Překvapila mne lhostejnost, s níž mluvila, jako by se jí to nijak zvlášť netýkalo. San na ni úkosem pohlédla a zašeptala:
„To je mi líto. Netušila jsem to.“
Andris pokrčila rameny a po chvilce váhání se připoutala. Udělala mi tím neskutečnou radost, už jsem si totiž začínal myslet, že zase začne dělat nějaké problémy, třeba bude pochybovat o rychlosti lodi, a opět San naštve.
„Kurs soustava Dayred,“ ohlásila pilotka a její loď vyrazila kupředu. Vítězně se zakřenila na Andris a vypočítávala přechod do hyperprostoru. Překvapilo mne, že to přepočítávala třikrát – a pokaždé jí to k mému upřímnému údivu vyšlo zcela jinak. Nakonec si však na pomoc přizvala počítač a dokonce jí to vyšlo i se zkouškou, jak jsem se jí tak koukal před rameno. Ohlédla se na nás a já rychle padl do svého křesla. Asi jsem nebyl moc nenápadný, ale ona k tomu naštěstí nic neřekla. „Budeme tam ve tři dvacet, ale asi třicet minut předtím by jste radši měli být připraveni na případný odpor Kolonie. Brid je planeta daleko v soustavě Dayred, která nyní náleží Kolonii,“ sdělila nám věcně.
„Jak to, že se v tom tak vyznáš?“ podivila se Andris.
„O Kolonii mám slušný přehled,“ usmála se. Rychle a pátravě jsem se na ni zahleděl. Jak to myslela?! Cítil jsem se být velmi zmaten a rozhořčen. Polkla a dodala: „Ehm … jakožto pašerák bych v tom měla mít jasno, kam ještě smím, ne?“
Zamyšleně ji pozoruji. Je velice zvláštní a ještě více tajemná, až z ní jde skoro strach. Kdo ví, co všechno má s Kolonií společného, ale řekněme si to na rovinu – nikdo není v tomhle vesmíru docela bezelstnou bytostí, která se chová podle řádů a zákonů. Dokonce ani já ne.
„No a co budeme vlastně dělat až do tří dvaceti?“ zajímala se Andris a její hlas mne vrátil zpět do reality. Sedí stále na svém místě a na prst si snad z nudy namotává copánek, jinak rámující její tvář.
„Navrhuji skupinové vymývání mozků,“ poznamenala San polohlasem.
Ušklíbl jsem se tomu a ohlédl se na Andris. Chvílemi mi připadá, jako by byla můj Padawan, můj vlastní učedník, ale tím by se ona v mém případě rozhodně stát nechtěla. Nedokážu si totiž představit, jak mi ona říká ‚Mistře‘. „Můžeš si jít odpočinout,“ poradil jsem jí. „Mám ten pocit, že toho do budoucna moc nenaspíme.“
– – – – –
Krátce a znechuceně jsem na ně pohlédla. Tak tyhle starosti bych chtěla mít! Jak přízemní jsou ti Jediové! Opustila jsem je s omluvným úsměvem na tváři. Šla jsem do své kajuty a snažila se nemyslet na Obi-Wana a naši dávnou nenávist. Ale opak byl pravdou. Ač jsem se pokoušela zaměřit své myšlenky jiným směrem, pokaždé skončily u něj. Zatraceně.
Pohlédla jsem průzorem ven, kde byly vidět z hvězd pouze rozmazané šmouhy. Samovolně jsem si vzpomněla na matně bílé obrysy Měsíců planety Almanie, kde jsem vyrůstala, a ušklíbla jsem se. Vybavila jsem si jinou situaci, kdy jsem upínala zrak k nebesům – před osmy lety, tak nějak to bylo, jsme radostně oslavovali konec útlaku Obchodní federace a uzavření míru s Gungany, aby vzápětí naši náladu zchladil Qui-Gonův pohřeb.
A teď? Nové starosti, nové problémy … a ani nepotřebujeme Obchodní federaci. Stačí mi vzpomínka na Obi-Wana a …. a do očí se mi hrnou slzy. Vždy mně dokázal nějak ponížit! Jak já ho nenáviděla! Skvěle. Nyní mu sama vyrážím na pomoc při jeho nesnázích na –
„Sunshine ..?“
Prudce jsem se otočila a zařvala: „San, prosím!“ Nic netušící Troh byl mrštěn kousek stranou, jak jsem do něj neúmyslně šťouchla pomocí Síly. „Ehm … omlouvám se,“ vyhrkla jsem vzápětí překotně, abych omluvila svou nečekanou reakci. Ale to se mi v rozrušení stává – a nemělo by. Jsem prozrazená.
„Netušil jsem, že ovládáš Sílu,“ odvětil pomalu Troh a došel až ke mně. Nerozhodně se zastavil, jako by váhal nad tím, zda ho neodhodím, když ke mně učiní ještě dva kroky. „Nejsem si vědom, že bych něco četl v archivu Rady o tvém výcviku … nikdo mi to neřekl, ani když mě vyslali sem …“
„Nešlo o nic vážného. Pár let mne cvičil Mistr Mace Windu,“ usmála jsem se a v hlase se mi nepodařilo zamaskovat svou hrdost. „… ale jak bych to řekla … nakonec jsem z výcviku sama ustoupila,“ vysvětlila jsem co nejstručněji, doufajíc, že Troh nebude mít žádné dotazy, do nichž bych se jen zbytečně zamotala, ale přepočítala jsem se.
„Proč?!“ nechápal Troh.
Rozhodla jsem se mu zamlčet, že nakonec titul rytíře Jedi mám. „Víš, po jednom … řekněme incidentu v Radě jsem se rozhodla …“ hledala jsem slova. Troh mi visel očima na rtech fantastickým způsobem a to mne nutilo k zazubení. Ale neusmála jsem se. „Ukončit výcvik,“ plácla jsem.
„Ale Sílu používáš,“ obvinil mne.
Co na to mám asi říct?! Vždyť to před malou chvíli viděl na vlastní oči … Tohle mu tedy popřít nemohu, i když by bylo poměrně zábavné, kdybych se o to skutečně snažila. „To ano,“ přitakala jsem tedy neochotně.
„Mohu tvůj výcvik dokončit, pokud chceš,“ nabídl mi bodře po chvíli tichého uvažování. Nedokázala jsem si snad ani představit, co ho to muselo stát vnitřního boje, aby mi tohle řekl. „Žádného Padawana teď nemám a tak jsem si říkal, že by nebylo špatné …“
Mé pohyby se zarazily a otupěle jsem se na něj podívala. „Ne! Vůbec mě neznáš, nevíš, co jsem zač a … takovouhle nabídku já prostě nemohu … nemohu přijmout, ne!“ vykřikla jsem. Otřásla jsem se odporem. Jedi! Ne, už nikdy! Jsem hrdá na to, co jsem – a proto zkrátka nemůžu být Jedi a hotovo. Roztrpčeně jsem se ušklíbla. „Nezlob se, Trohu. Nemyslela jsem to nijak zle, i když … to tak možná vypadalo. Já si cením tvé nabídky … ale nemůžu … víš … aspoň ne teď, prosím.“
Zmateně potřásl hlavou. „Oukej, oukej … nijak na tebe nenaléhám …“
Sotva odešel, ztratila jsem se i já. Měla jsem strach, že by se mohl vrátit a chtít pokračovat v našem rozhovoru, a tak jsem se rozhodla zmizet. Mé kroky mířily na můstek, kde mne čekalo nemilé překvapení. Šokovalo mne to, abych byla upřímná.
Jak se zdá, Andris to s počítači docela umí. A to jsem měla vše zaheslované! Takže to umí víc než já … a to mi tahle loď patří, sakra! Ještě jsem nebyla přímo na můstku a už se Andris poplašeně otočila. Sjela mne opovržlivým pohledem, když pronesla ledovým hlasem:
„Ten vztek ze mně už vyprchal, Sunshine. To je jediné vaše štěstí.“
„San,“ procedila jsem skrz zuby a snažila jsem se přes ni se podívat, kam všude vlezla, ale zřejmě úmyslně stála tak, že jsem se ani na jeden monitor neviděla. Rozčilovalo mne to a překonávala jsem chuť odstrčit jí stranou.
Kdyby uměla Andris zabíjet pohledem, asi bych nepřežila ani minutu. Ovšem takové věci Jediové, ochraňující mír, přece dělat nemohou. „Vy jedna odporná pašeračko! Jste lhářka!“ obvinila mne s planoucím pohledem.
„Já? A proč? Vyjádři se přesně,“ nerozuměla jsem jejímu výbuchu pouze na oko a zcela klidně jsem se posadila do křesla pilota vedle ní. Pokusila jsem se o rozpačitý úsměv. Pohledem jsem zapátrala na monitorech. Stále jsem ještě nebyla ve vhodném úhlu.
„Víte to moc dobře!“ sykla a pohodila hlavou na zářící obrazovky za ní. V tu chvíli všechny potemněly. Tenhle kousek se jí docela povedl. Jen jedna zůstala zapnutá, když Andris krok ustoupila. Oči se mi rozšířily částečně překvapením a částečně vzteklou panikou, když jsem si uvědomila, co vlastně asi našla. „Prohlédla jsem si databázi a …“
Tak a je to! Ten Padawan se nezdá. Musím teda asi blufovat … protože pokud mne našla, je vše ztraceno. Ale určitě se jí to nepodařilo. „… ale nenašla jsi San,“ doplnila jsem její větu absolutně klidně.
„Ne, to sice ne, ale …“ zamumlala roztržitě a zamračila se. Na chvíli se zmateně zarazila a překvapeně na mně hleděla. Po chvíli si všechno uspořádala v hlavě a ukázala na mne prstem: „Ale to nic nemění! Byly tam všechny ty věci, že jste …“
„Ne já, ale Sunshine,“ usmála jsem se zlehka. Děsně se mi ulevilo. Tentokrát jsem už ani nemusela nic hrát. Jsem za vodou. Uvolnila jsem se a přehodila nohy přes opěradlo. Sedí se mi tak mnohem pohodlněji. „Tohle není můj záznam.“
„Ale … žádná San tu není!“ vykřikla Andris popleteně. Možná, ze nekřičela. Možná tak hlučně normálně mluví, napadlo mne krátce, když jsem jí tak naslouchala. Zvláštní … tak jako ona. Snaží se mně přechytračit a ani si sama neuvědomuje, jak si protiřečí.
„No právě o to jde, milá Andris,“ zazubila jsem se ještě víc a můj široký úsměv ji přesně dle očekávání ještě dopálil. Opřela se zády o jeden panel a setrvávala tak bez hnutí. Asi se tak usilovně zamyslela, to nevím, nicméně až po chvíli jsem si uvědomila, že mně přivřenýma očima zlostně pozoruje.
Už to nevydržela a panovačným hlasem na mně vyštěkla: „Počkat, jak to vůbec myslíte? Tomu ani trochu nerozumím,“ zavrtěla hlavou. „Váš záznam tedy vůbec neexistuje nebo co?! Tak to mám chápat? Nemáte žádný záznam?“
S klidem ji pozoruji. Kdyby mohla, asi by mne chytla pod krkem a donutila mne říct pravdu po svém, jenže jí v tom zabraňuje etiketa. A to mne na tom pobavilo asi nejvíc. „Zřejmě asi opravdu ne,“ pronesla jsem provokativně, leč pravdivě.
„Cože?“ nechápala to Andris a snad ze zvyku uchopila a začala žužlat konec jednoho ze svých copánků. Pomrkávala, jak se snažila pochopit nové poznatky. Nešlo jí to na rozum. Zamračila se a potřásla hlavou. „To není možné. Každý má záznam.“
„Má to své výhody, nemít ho, to mi věř,“ pokrčila jsem rameny spiklenecky.
Odmlčela se. „Dejme tomu, že vám budu věřit. Jen to zkusme připustit, ano? Řekněte mi tedy, kdo je v tom případě Sunshine d´Ark, když ne vy?“ zeptala se náhle tichým hlasem. Vzhlédla jsem.
Na tuhle otázku jsem nebyla připravená. Nečekala jsem, že mi ji položí. „Nevím!“ V tom slově se skrývalo víc než pouhá odpověď. Byla v něm pravda. Já nevím. Já skutečně nevím a možná, že je to tak lepší, než kdybych to věděla.
„Nesnažte se mi nic zbytečně namluvit, je to marné. Musíte to být vy. Kdo jiný by to byl? Je tu příliš mnoho náhod a odkazů na různé události z vašeho života a …!“ argumentovala, odkazujíc se na počítač.
Jak daleko jsi od skutečnosti, milý Padwane, pomyslela jsem si. Nevíš o mne vůbec nic. „Oh, skutečně …?“ zamumlala jsem a znuděně se zvedla. Neměla jsem už sebemenší chuť se s ní o tom vybavovat.
„Copak vy … vy máte sestru?!“ vydechla to šokující odhalení a s rozšířenýma očima na mně nevěřícně zírá. Můj úsměv trochu pohasíná, cítím to. Pomalu, zamyšleně jsem vyšla z můstku. „Tak ano?“ volala za mnou.
„Nevím!“ odsekla jsem přes rameno. „Zkus mi věřit! Já to vážně nevím, Andris! Vážně …!“
– – – – –
Zuřila jsem. Tohle je od San hloupé, moc hloupé! Míří rovnou do soustavy Dayred … a pokud ji chytí Kane, zabije mě i jí. Tohle se nemělo stát! Měla jsem ji varovat! Jenže kdy? Cožpak byl čas na to se někde někdy vybavovat? Už se nevídáme. Shit! Shiiiiit! Jenže teď už s tím nic nenadělám. Už je na hranicích soustavy Dayred. Je pozdě. Sakra!
– – – – – –
„Dvě padesát,“ vyhrkl Troh a zničehonic se objevil vedle mně. Cukla jsem sebou a lehce zděšeně jsem vydechla:
„Trohu, tohle mi nedělej …“ Překvapilo mne, že jsem jeho přítomnost dříve nevycítila. „A jak jsem počítala, je dvě padesát a my jsme u hranic soustavy Dayred,“ pokračovala jsem klidně. Snažila jsem se na sobě nedat znát, jak mne to vykolejilo. „Dál jen na vlastní nebezpečí. Ještě se můžeme vrátit. Záleží jenom na tobě.“
– – – – –
Ve vteřině jsem se rozhodla. Svou akci pouštím k vodě a pokusím se zachránit život aspoň San. Při vší Kolonii, zase se ženu do nějaké bláznivé sebevražedné akce! Jednou si to se San vyříkám pěkně od plic. Nebudu ji neustále tahat z problémů! Může se stát leccos. A proto musím zasáhnout já. Cítím však, že tohle nedopadne zrovna dobře. Dřív nám to všechno vycházelo mnohem lépe. Shit.