Výhodou spídru je právě rychlý přesun z místa na místo. Měla jsem zase pravdu. Spídr ladně klouzal po vodě a pouze na mně občas dopadla sprška vody, která odcákla od hran spídru. Jejich nevýhodou však bylo to, že jsem vlastnila pouze dva, takže Andris musela jela se mnou. Výjimečně byla ticho. Cesta tudíž probíhala v klidu, ale nebylo to jen tak. Kličkovat mezi stromy také není žádná legrace. A navíc – nikde žádná civilizace, cokoliv. Navíc jsem něco cítila. Nevím přesně co. To je tím mým nedokončeným výcvikem! Andris se najednou rozhlédla a tiše mi řekla:
„Buď opatrná. Cítím nebezpečí!“
„Opravdu …?“ ušklíbla jsem se pro sebe.
„Jo, je tohle území zabrané Kolonií? Je. Tak chápej mé pocity,“ parodovala Andris téměř provokativně má slova. Zarazila jsem se a zamračila se, váhající nad tím, co jí mám na tohle asi tak odpovědět.
„Jak to zase myslíš?!“ dotazovala jsem se vztekle.
Protočila oči, jako by právě dospěla k názoru, že mám nekonečně dlouhé vedení. „Víš, my Jediové občas tak nějak vycítíme, když se má něco stát. No a teď mám zkrátka ten pocit, že se něco zlého stane. Velmi brzo,“ vysvětlila mi tónem, kterým se mluví na malé děti.
„Jak brzo?“ ztuhla jsem a skoro jsem se na ni otočila.
„Když se nebudeš dívat na cestu tak hodně brzo!“ odvětila obratem. Pak jsme určitou dobu jely tiše a nic se nedělo. Najednou mne však Andris srazila ze spídru a vrhla se k zemi. Instinktivně jsem při pádu zdvihla ruce nad hlavu a přistála jsem měkce v trávě. Můj spídr explodoval v ohnivé výhni. V prvním okamžiku mne napadlo, že ztratil kontrolu a narazil do stromu, což mne skutečně naštvalo. Andris si asi neuvědomuje, jak je takový spídr drahý, a co všechno jsem kvůli tomu musela udělat, abych si je mohla dovolit!
„Ty -“ začala jsem.
„Někdo na nás vystřelil!“ informovala mne Andris rychle a spěšně si odhodila copánky z tváře, kde jí značně překážely.
„Vážně …? Trohu!“ zaječela jsem na toho mladého rytíře Jedi, který jel za námi. Nikde jsem ho neviděla. Kolem hlavy mi proletěla střela a tak jsem se zase sklonila do trávy. „Kde jen může Troh být?“
Andris přivřela oči a zapátrala ve své mysli. Tohle gesto mi bylo důvěrně známé. V dalším momentě však oči doširoka rozevřela a zamumlala: „Nevím, kde může být! Vůbec jeho Sílu necítím … takže ho ani nevidím!“
„Já také ne,“ odsekla jsem a odepnula si z opasku blaster, který jsem vrazila Andris do ruky. Druhý jsem si připravila pro sebe. „No nic. Musíme se tedy bránit samy!“
„Díky, ale mám meč,“ odmítla Andris prudce zbraň a učinila své charakteristické rozšafné gesto. „A ten je možná mnohem praktičtější a užitečnější než ten tvůj blaster.“
„Jasně,“ zavrčela jsem a rozhlédla jsem se. „Zvláštní, křižníky musely uvědomit stanice na planetě o naší lodi. Jenže teď nevidím nikde nikoho, kdo by na nás střílel. Andris, jsi přece Jedi! Pomůže ti ten tvůj úžasný instinkt, který jsi před okamžikem prokázala, při určení místa, odkud na nás útočí vojáci Kolonie?“
„Pa-da-wan,“ zdůraznila Andris pobaveně. „Hned to zjistím.“ Se zabzučením aktivovala svůj světelný meč a málem mi s ním vypíchla oko. Pootevřela jsem rty úžasem. Byl krásný! Žlutý, bzučivý, se zajímavou rukojetí! Uneseně jsem vydechla.
„Co ale chceš dělat?“ nechápala jsem. V tom mi to došlo. „Zatracený Jedi!“ zaječela jsem bezradně, ale Andris už vyskočila na nohy a automaticky se otočila čelem ke střelám, které na ni byly okamžitě vypáleny, aby je vzápětí zručně odrazila mečem a klesla zase k zemi za mnou. „Myslela jsem, že použiješ Sílu,“ podotkla jsem.
„Viděla jsi to aspoň?“ vydechla vítězně a oči jí zářily.
„Ach, ti lehkovážní Jedi! Ještě se mi pak někdy někdo divte, že jsem nedokončila výcvik!“ zamumlala jsem spíš pro sebe než pro ni. „Víš, co ti řeknu? Jsi blázen, Andris! A myslím to vážně. Ale ten tvůj sebevražedný kousek se vyvedl, už vím, jaká je pozice Kolonistů. Uvědomila sis vůbec riziko toho svého zjišťování?!“
„Uvědomila,“ zazubila se Andris.
„Jseš cvok,“ ujistila jsem ji.
„To už jsem někde slyšela,“ zašklebila se a lehce před sebou mávla mečem, když dodala: „Je jich tam skupinka. Nebude to tak jednoduchý.“ Soudě dle jejího výrazu to myslela zcela vážně. Možná není tak špatná, jak jsem si myslela. Vlastně je docela fajn ujetá.
„Mám takový plán. Budeš mě krýt mečem a já se je pokusím vystřílet,“ navrhla jsem. Upřela na mne své velké oči:
„A co já? To by nebylo dobrý. A nejde jenom o mě, ale ten plán se mi vážně nelíbí. Je to nebezpečné … a vůbec, musíme to udělat jinak,“ pronesla pomalu a rozvážně. Pokrčila jsem rameny a pohled mi sklouzl k mému boku, kde se, skoro skrytý, houpal můj vlastní světelný meč. Můj světelný meč. Mokré oblečení se mi nepříjemným způsobem lepilo na tělo a začínala mne bolet hlava.
„Vyřídíme to co nejrychleji, ano? Mohu také použít meč. Urychlilo by to průběh boje, Andris? Co myslíš?“ zeptala jsem se jí.
Zarazila se. Naprosto ztuhla a téměř šokovaná na mne pohlédla. V očích se jí mísil údiv s překvapením a skoro i se vztekem, který jsem nechápala, když procedila skrz zuby: „Cože?! Ty jsi Mistr Jedi?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Takže jsi Padawan? Čí Padawan?“ dotazovala se už značně nervózně. Nerozuměla jsem tedy hlavně tomu, proč ji to tolik vykolejilo. Normálně bývala zdravě flegmatická, ale teď se tak rozhodně nechovala.
„Sakra, co vám vlastně Rada o mně řekla?! Víte vlastně o mně něco víc kromě mého jména? Chvílemi se mi zdá, že snad ani ne!“ rozčílila jsem se. „To ani nevíš, že mě cvičil sám Mistr Mace Windu?!“
„Shit,“ odtušila Andris nespokojeně. „Měla jsem za to, že o tobě vím až příliš, ale přitom … opak je pravdou, nevím nic. Chvíli jsem byla na koni s tou Sunshine, ale to byl také krok do neznáma a … promiň.“
„Za co se mi omlouváš?“ nadzvedla jsem obočí.
Zamračila se a mávla rukou. V zamyšlení jsem se podrbala na nose. Záleží na tom nebo co? Z toho, jak to na Andris zapůsobilo, jsem si uvědomila, že se s mým výcvikem Mistr Mace nikomu nechlubí. A já se mu ani nedivím. To se mi ale nelíbilo! Sice jsem odmítla být nadále v Radu a přidělila jsem si titul rytíře Jedi, ale jako Jedi si zrovna nepřipadám. Mé umění je nedokonalé a mé schopnosti minimální. Dříve jsem nosila Padawanský copánek tak, aby byl i při rozpuštěných vlasech moc dobře viditelný, byla jsem hrdá na to, že jsem Padawan zrovna Mace Winda, jednoho z předních Mistrů Jedi Councilu. A poté jsem si tento copánek uťala před zrakem celé Rady a tím jsem ve završila. Jedi. Jsem ale skutečný Jedi? Nejsem. Jsem jenom a pouze pašerák. Zaplašila jsem chmurné myšlenky a ťukla jsem do Andris:
„Použijeme tedy oba naše meče?“
Její pohled byl chviličku trochu zmatený, ale potom si rychle uvědomila, co po ní vlastně chci. Pomalu kývla, jak by zvažovala všechna pro a proti tohoto plánu B. „Myslím, že by to nebylo tak špatné.“
Skousla jsem ret. Meč jsem nepoužila už dlouho. Snad jsem to už nezapomněla?! Vřele jsem se na Andris usmála, abych se zbavila vnitřní nejistoty: „V pořádku. Až budeš připravená ..“
„Já?“ zasmála se Andris.
S mírným pousmáním jsem vytáhla meč a přetočila ho v ruce, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Krásně amatérský meč, ne tak propracovaný jako Andrisin. A to je ještě mladší než jsem já! Není tak hrozný, spíš tak nějak neumělý. Aktivovala jsem jej a téměř s úctou jsem poslouchala, jak zabzučel, abych se vzápětí mohla zastydět za jeho takzvanou Padawanskou barvu – byl jasně modrý. Cítila jsem, jak pomalu rudnu, když se mi do tváří hrne horkost, a proto jsem radši vyhrkla: „Takže můžeme jít! Teď!“
Vyskočily jsme na nohy a sotva po nás začali střílet, odrážely jsme meči jejich střely. Udivila mne ladnost mých vlastních pohybů. Jako bych ho používala nejdéle včera večer. Zazubila jsem se, potěšená a povzbuzena tímto mým úspěchem, a tasila jsem druhou rukou blaster … který mi byl vystřelen z ruky dříve, než jsem se stihla jím vůbec bránit. Vyjekla jsem bolestí a překvapením a do očí mi vyhrkly slzy. Úžasně mne pálila celá dlaň. Za chvíli to přejde, pokud není prostřelená, ale jisté je, že ji teď nemohu určitou dobu použít. Andris si toho asi nevšimla, ale začala ustupovat na zad, kde jsem viděla za troskami mého spídru skály. Bylo to chytré, mohly bychom se tam dobře ukrýt.
„Nepovede se nám to,“ zamumlala jsem a bráníc se tedy pouze mečem couvala za ní.
A v tom se to stalo. Jeden z vojáků se k nám zběsile řítil a střílel po nás. Sice jsme odrážely jeho střely, ale nedařilo se nám je odrážet přímo na něj. Ostatní útočníci také pochopili, že se mečem dokážeme pouze bránit a útočit můžeme až z bezprostřední blízkosti a tak k nám také, dokonale sešikováni, postupovali. Začala jsem propadat panice a couvala jsem o něco rychleji. Neviděla jsem samozřejmě dozadu a tak jsem se najednou ocitla na zemi a s vyraženým dechem. Voják těsně přede mnou padl mrtev.
Padl totiž výstřel. Počkat! Výstřel?!
Nadzdvihla jsem se na loktech a ohlédla se za sebe. Andris přece blaster nemá! Odmítla ho, když jsem jí ho nabízela! Cítila jsem náhle takový zvláštní pocit, cosi starého, dávno zapomenutého. Ve skalách stáli dvě osoby a kryly nás přesně mířenou palbou. Nebyli tak daleko, ale do tváře jsem jim neviděla, poněvadž za nimi bylo zapadající slunce a já jsem je tak nemohla nijak rozeznat. Přivřela jsem oči, překulila se zase na záda a vyskočila na nohy s nově aktivovaným mečem.
„Viděla jsi …?“ křikla jsem na Andris.
„Viděla,“ souhlasila trochu popleteně Andris.
„Slyšela jsi …?“ opakovala jsem s naléhavostí.
„Slyšela,“ přitakala i tentokrát Andris.
„Poznala jsi …?“ vydechla jsem to, co mne zajímalo snad nejvíc.
„Nepoznala!“ zavrtěla Andris hlavou a sehnula se, aby unikla střele.
„Že by Troh …?!“ zkusila jsem to nejistě. Sama jsem tomu nijak zvlášť nevěřila. Sílu jsem však cítila. Tedy … mám za to, že jsem cítila Sílu, nejsem si tím tak jista. Byl to ovšem velmi zvláštní pocit, který mne nutil k opatrnosti.
„Pochybuju!“ odvětila i Andris.
Vpadly jsem mezi skály a někdo mnou náhle smýkl za jednu z nich a než jsem stihla vykřiknout, přitiskl mi prst na rty. Po chvíli jsem zaslechla tlumený mužský hlas: „Tady nás nenajdou. Aspoň prozatím.“
Rychle jsem se otočila a na čele mi vyvstal pot, zbledla jsem a zvlhlé ruce jsem otřela do už téměř uschlého oblečení. Úzkost mi sevřela hrudník a i když jsem se snažila nadechnout, nešlo to. Zalapala jsem tedy po dechu ještě jednou, ale potlačit náhlý třas těla se mi nepodařilo. Chvějící se ruku jsem vztáhla k čelu, abych si mohla otřít kapičky potu. Před očima se mi dělaly mžitky, a tak jsem je zase zavřela a otevřela až po chvilce, doufaje, že je to jen mámení smyslů.
Kdepak Troh! Skutečnost byla mnohem horší! Nalezla jsem to, co jsem tady, na planetě Brid, v soustavě Dayred s pomocí Andris vlastně celou dobu hledala. Není to snad jasné? Hledím teď totiž do tváře Obi-Wana Kenobiho.
– – – – –
Našla ho, blesklo mi hlavou, když se mi najednou udělalo zle. San se roztřásla a mě bylo taky docela na nic. Shit! Našla ho! Plně si uvědomuji, co to pro nás obě znamená. K tomuhle nemělo dojít! Nesmí nás prozradit a hlavně – nesmí se oddat svým starým citům! Sevřela jsem světelný meč v ruce. Teď ještě není vhodné doba, abych ji zachránila. Ne, to jsem neřekla přesně. Abych zachránila nás obě. Zaječela jsem.
– – – – –
Ze všech sil jsem se snažila potlačit zaječení, které se mi ozvalo v hlavě. Lehce jsem zavrávorala a dlaní se opřela o skálu. Chytil mne za zápěstí druhé ruky, popotáhl dál do jeskyně a varovně zasyčel: „Pssst!“
Venku totiž pobíhali zmatení vojáci Kolonie a hledali nás. Nedokázali pochopit, kam jsme se mohly my dvě tak nečekaně podít.
A Obi-Wan vedle mě stále tisknul mou ruku, jako by se bál, že se mu vytrhnu a vyběhnu rovnou z našeho úkrytu do náruče kolonistů. Vymanila jsem svou ruku z jeho sevření a pochybovala jsem, ze mne poznal. Téměř mne nyní v téhle tmě neviděl a navíc mne znal pouze jako malé, zatraceně drzé dítě. Možná by se měl dozvědět pravdu už teď. Aby věděl, komu to vlastně zachránil život. Nadechla jsem se a zamumlala: „Bene ..?“ Tímhle oslovením jsem ho před lety kapitálně štvala.
Ztuhl. Bylo to jeho původní jméno. Vždycky jsem ho tímhle vytočila. Zvedl ruku k hlavě a zase ji stáhl, pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, ale vzápětí je zase zavřel a zavrtěl hlavou. A nic neřekl, vůbec nic, což mne poněkud zmátlo.
Čekali jsme, jen my dva, ještě dlouho v té tmě, až vojáci odejdou, ale oni se stále neměli k odchodu a prohledávali naše blízké okolí. Konečně to Obi-Wan už nevydržel a dotkl se mé tváře: „San ..?“ zeptal se s jasnou naléhavosti v hlase. Skoro zapomněl mluvit tiše.
„Ano, jsem to já,“ ujistila jsem ho se škodolibostí. Ruku okamžitě sejmul.
„Co tu sakra děláš?“ zvýšil nepatrně hlas a zněl skoro káravě. „Při vší Síle, doufal jsem, že tě už nikdy neuvidím!“
Rozkošný jako před lety! Možná je škoda, že se nezměnil. „Nápodobně, Bene,“ ušklíbla jsem se tedy. „Ale to víš, děje se leccos a Rada rozhodla jaksi jinak. Jsem tu pro tebe. Vracíš se totiž na Coruscant.“
„Tak to teda ne!“ ohradil se rychle a zoufale zavrtěl hlavou. Velice mne ta reakce překvapila. „To nejde, alespoň ne teď. Já prostě nyní nemůžu na Coruscant. Mám tu něco na práci a to rozhodně nejde odložit …!“
Bylo mi to ihned jasné, to, o čem mluvila Rada. „Týká se to Kolonie, že jo?“ zachmuřila jsem se a doufala, že se mé chmury v mém hlase příliš neodrazí.
„Tak trochu,“ přiznal Obi-Wan a ošil se.
Úkosem jsem na něj pohlédla. I když byly jeho rysy v tomhle šeru špatně viditelné, uvědomila jsem si, že má vousy a také mnohem delší vlasy, než si pamatuji – a že mu to docela sluší. Shit! Co si to o něm myslím?! „Nesmíš se dostat do styku s Kolonii. Rada si to nepřeje. Musím tě odvést zpátky. Okamžitě!“
Obi-Wan chvíli mlčel a teprve potom, zřejmě když si vše srovnal v hlavě, tiše odvětil: „Ty to pořád nechápeš, San,“ povzdechl si. „Já se tu zkrátka musím setkat s kolonisty, je to velmi důležité a velmi naléhavé!“
„O co tu jde? Proč bys musel, Obi-Wane?“ zeptala jsem se ho už značně rozčileně. Mávla jsem rukou, jak to měla ve zvyku Andris, když chtěla dát na svá slova značný důraz. „Vážně bych to ráda věděla!“
Okamžik na mne beze slova hledí. „Víš … jak bych ti to jen řekl … je to jenom čistě soukromá záležitost,“ odsekl Obi-Wan.
„Oukej, Bene. Chápu. Ale ty letíš na Coruscant – i kdybych tě měla do své lodi dotáhnout násilím! Rozuměl jsi mi dobře, Bene? Opakovat to rozhodně víckrát nebudu,“ zavrčela jsem vztekle.
„Já se na Coruscant teď nevrátím!“ opakoval pobouřeně Obi-Wan. „Ne, dokud to tady nevyřídím! Akceptuj mé rozhodnutí!“
„Tvé rozhodnutí je špatné, nemohu ho akceptovat! Ty tu nemáš co dělat a já jsem tady, abych tě odvezla tam, kde teď být máš,“ mínila jsem chladně. Zavrtěl hlavou. Překonávala jsem chuť ho pohladit či mu vrazit facku – obojí by byl fyzický dotek, po kterém už u Obi-Wana dlouho toužím. Skousla jsem ret a dodala: „A ty musíš akceptovat přání Rady. Ne přání, ale nařízení Rady Jediů.“
Obi-Wan se zašklebil: „To je poprvé, co tě slyším říkat, že bych zrovna já měl poslouchat Radu,“ podotkl. Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. Ne, nijak se nezměnil, co se týče chování. „Většinou to bývalo naopak, že, San ..?“ dodal.
Vztekle jsem otevřela ústa, abych mu něco rychle odsekla, začínala jsem být totiž silně rozzuřená, ale on mi překryl pusu rukou a zašeptal mi do ucha: „Pssst, tiše, teď se nesmíme prozradit!“
Zmateně jsem se zaposlouchala do temného ticha zvenku, které náhle narušil rozhovor vojáků Kolonie.
„Kde jen můžou být?!“ vztekal se jeden.
„Chci tě vidět, jak vysvětlíš Kanovi, že jsme je tu ztratili!“ odvětil mu zostra druhý hlas a poté následovalo několik šouravých, skleslých kroků. Někdo k nim zřejmě dorazil.
„Kapitáne? Pane, nikde tu nejsou …“ přidal se třetí.
Do hovoru se zapojil ještě jeden hlas, o něco starší a zkušenější: „Prohledali jste i ty jeskyně?“ zeptal se jich příkrým hlasem.
„Pane ..?“ podivili se vojáci.
V tu chvíli jsem si plně uvědomila význam jejich slov a toho, co se vlastně bude dít. Vyměnili jsme si s Obi-Wanem polekané pohledy. „K zemi!“ vyhrkl Obi-Wan tlumeným hlasem pár vteřin předtím, než kapitán poručil:
„Prohledat!“
„Hned je zkontrolujeme,“ mínil jeden vojáček a vzápětí se naší jeskyní rozlehla střelba. „Tady nic.“ Další salva z blasteru nad našimi hlavami. „Tam asi nebudou.“ Potom už stříleli jinam, do jiných jeskyní. Doufala jsem, ze to Andris ve zdraví přežije. Začínalo mi na ní záležet. Natáhla jsem ruku a dotkla se Obi-Wanova ramene:
„Díky,“ zahuhlala jsem. Nejsem zvyklá prosit, děkovat a omlouvat se. Však mne to stálo mnoho přemýšlení! Nicméně neodpustila jsem si poznámku: „Že bys za ty roky přece jenom dostal rozum …?“
Na to nijak nereagoval. Uznávám, že jsem to nemusela říkat. Nebylo to nutné. Dalo by se to považovat za provokaci. Ale to jsem zkrátka celá já – nejdříve mluvím, co mně napadne, a teprve potom myslím a zvažuji, co jsem to vlastně řekla.
Konečně však hlídka opustila skály s nepořízenou a my jsme mohli bezpečně vylézt z našeho vlhkého a tmavého úkrytu. Vzájemně jsme se s Obi-Wanem změřili zvídavými pohledy. Byl tak jiný! Žádný vyzáblý Padawánek, jak jsem ho znávala, ba naopak! Měl krásnou postavu! Ty vousy a delší vlasy mu přidávaly na charisma a vypadal tak nějak … moudřejší, rozvážnější a starší, ale v očích mu to hrálo stále těmi pro mně známými rozpustilými světélky. O jeho nádherném nosánku dokonalého tvaru radši ani nemluvě! Skousla jsem ret a pokusila jsem se o urážku:
„Vypadáš tak dospělácky a staře!“ poznamenala jsem. Neovládla jsem přitom zcela svůj hlas a trochu se mi při řeči zatřásl špatně skrývanou nervozitou. Připadala jsem si před ním zase jako to malé děvče, které ho neustále rozčilovalo a vyžívalo se v tom, že dokázalo naštvat skoro dospělého mladíka.
„A ty vypadáš tak … mile,“ usmál se Obi-Wan mile v odpověď a na rtech se mu mihl nejistý úsměv. Zřejmě váhal nad tím, jak na to zareaguji.
Shit! I přesto, že se ho snažím naštvat, zůstává klidný a příjemný! On snad opravdu dospěl! Kde jsou ty časy, kdy jsem ho škádlívala a on mi to oplácel?! Proč teď nepodotkl něco kousavého, jako že jsem za ta léta přibrala nebo tak něco?! Zatímco jsem tam jen tak stála, přemýšlela a utápěla se v nostalgii, předmět mého dumání – Obi-Wan – učinil několik kroků stranou a tlumeně zakřičel:
„Anakine! Pojď sem!“ Potom se otočil na mně a zakřenil se. „Anakina Skywalkera, mého nynějšího učedníka, si jistě pamatuješ, že …?“
Ovšem, jak by ne? Je stejně starý jako já. A o hlavu menší. Jsem si naprosto jistá, že se to za ta léta, co jsme se neviděli, změnilo. Moc jsem se s ním nestýkala ani kdysi. Vlastně pořádně jsem ho viděla jenom na oslavě uzavření míru s Gungany a pohřbu Qui-Gona Jinna. Nechápala jsem, co tam dělá. Vždyť jsem Qui-Gona znala více než on! A přesto měl u hranice významnější místo než já.
Opatrně jsem se ohlédla přes rameno a znovu zalapala po dechu. Vyrostl. Dost vyrostl. Byl velice vysoký … a docela hezký. Krátké vlasy měl ostříhané dle Padawanského způsobu, jak to kdysi nosíval i Obi-Wan, ale dalo se poznat, že původně měly blond barvu. Vedle něj šla Andris a něčemu se smála.
„Anakine,“ kývla jsem na něj na pozdrav.
Samozřejmě si mně nepamatoval. Nepřekvapilo mne to. Zmateně podíval na Obi-Wana, který mne tiše představil: „To je San d´Ark.“
„San …? Aha, San,“ usmál se Anakin, jakmile si vzpomněl, a vycenil na mne své bílé, rovné zuby. „Rád tě opět vidím!“ zahuhlal. Měl podivný přízvuk, bylo mu špatně rozumět.
„Jo,“ kývla jsem.
Andris si odkašlala a sotva jsme všichni ztichli, zvesela mi řekla lehkým tónem: „Tak jsme je tedy nakonec našly, není-li to tak, San?“
„Nebo spíš oni našli nás,“ opravila jsem ji a zvolna mávla rukou. „Bezva. Nic nám už nebrání, jsme tady všichni, když nepočítám Troha, který je už … asi mrtvý. Měli bychom vyrazit na ten Coruscant, abychom tam do večeře byli.“
Anakin nechápavě pohlédl na Mistra, jako by čekal jeho potvrzení mých slov: „Na Coruscant, Mistře …?“ opakoval po mně překvapeně a nadzvedl obočí.
Trochu mně to pobavilo. „Přesně tak, Anakine, na Coruscant,“ odpověděla jsem místo Obi-Wana a pousmála se.
„Já se s tebou nechci hádat,“ zamračil se Obi-Wan.
Andris přelétla pohledem z Obi-Wana na mne. Trochu mne zarazilo, že se Obi-Wan se mnou odmítá pustit do slovní potyčky. Zvláštní, ale já se s ním přít chci! Prudce jsem vydechla a ruce jsem spustila podél těla. Ke svému údivu jsem si uvědomila, ze celou dobu svírám v ruce světelný meč a tak jsem ho s úšklebkem připjala k opasku. Tohle vypadá na dlouhou diskusi!
Sunshine?!