Kapitola třináctá

Awai
Jakmile se posadím, šíleně se mi roztočí hlava. Potlačím v sobě nutkání začít zvracet a spustím nohy z lůžka. Neměli jsme se včera se Shaneem do té hospody vracet a pokračovat v pití, bleskne mi hlavou ve chvíli, kdy přemýšlím, kam se vyzvracet. Richard se odpotácel do pokoje za Tinetophe, ale Shane byl z Aníi natolik vystresovaný, že jsem se rozhodl pozvat jej na panáka, aby se uklidnil. Shane měl dost už předtím, ale tím, že jsme si dali další celé dvě láhve pálenky, tím jsme to tedy završili.
Ohlédnu se na Shanea. Spí na posteli oblečený, boty na dece, a je mu to naprosto jedno. Pobaveně se ušklíbnu. Když jsme se včera v noci vrátili na pokoj, vzbudili jsme ubohou Hilly, která byla naším notně podroušeným stavem dost zaskočená, nicméně jak tak teď koukám, sotva jsem jak já, tak Shane usnuli, zřejmě se ke svému „snoubenci“ potají přikradla a teď tam leží vedle něj, palec vražený do úst, hlavičku na Shaneho rameni… Je to takové milé.
Ale musím tedy říct, že jsem ještě nikdy neviděl Shanea tak… vyděšeného. Anía jej notně vyvedla z rovnováhy. Zřejmě jej ještě nikdy nikdo takhle nenapálil – a Shane by si to málem vychutnal až do konce, kdybych se mu nevrhnul na pomoc. Krucinál, tři ochranné bariéry. Ta mrcha si to zatraceně pojistila, jenom aby ani on, tak silný mág, nemohl kouzlit. Zneklidněle se zamyslím. Zřejmě nám musela být v patách už dlouho, jinak by nevěděla, jak nebezpečný by jí Shane mohl být. Jak to tedy, že netušila, že se setká i se mnou?
Mám z toho všeho velice nepříjemný pocit. Musela ji za námi poslat Vládkyně, kdo jiný. Ale proč to udělala? Usoudila snad, že jí nejsem nijak užitečný, a že informace, které jsem jí dával, byly mylné a matoucí? Nebo… nebo se něco stalo Twyle?
„Ach, bohové…“ zamumlá Shane a převalí se na bok. Hilly z něj spadne a nevrle zabrouká. Takovéhle probuzení od svého milovaného prince zřejmě nečekala. „Awai… je ti taky tak hrozně blbě, nebo v tom jsem sám?“ zavzdychá Shane a přitiskne si obě ruce na čelo. „Kéž by existovalo nějaké kouzlo na odstranění kocoviny!“
„Aspoň víš, že žiješ,“ ušklíbnu se.
Shane zachytí můj pohled a zašklebí se. „To nepochybně. A… díky, žes tam byl.“
Pousměji se. „Dlužil jsem ti to. Tys zachránil život mně.“
„Dřív, než mně?“ ozve se Hilly neklidně.
„No… ano,“ připustím.
Hilly nad tím chvíli přemýšlí. „Ale nekladeš si na mého prince nějaký nároky, že ne?“
Uchechtnu se. „Ještě to tak. Je celej jenom tvůj.“
„To se tak krásně poslouchá…“ vzdychne Hilly.
Shane ji pocuchá ve vlasech, vstane, prohrábne si své rusé kadeře, což sice působí poměrně elegantně a ladně, leč tento neobvyklý pohyb mu zřejmě moc dobře neudělá, protože se zapotácí – a vzápětí už rozrazí okno a začne z něj dávit. A upřímně řečeno, ani to už moc skvěle nevypadá. „Shane, ne!“ varuji jej. „Nikdy nevíš, kdo zrovna stojí dole!“ upozorňuji jej, ale to je mu naprosto ukradené a dál a dál zvrací. Zašklebím se. „Po tom všem, co jsi už vyblil, milý Shane, se ještě pořád nestačím divit, kolik toho v tobě zůstává,“ rýpnu si. Zlatíčko Shane totiž včera hodil šavli i na chodbě, když jsme se snažili dojít na pokoj, a před tím, než jej napadla Anía, tak ještě údajně pozvracel v hospodě podlahu, jak se mi tedy alespoň přiznal. A vzhledem k tomu, že jsme dlouho už nic nejedli, skutečně nechápu, kde se to v něm pořád bere. „Asi bychom si měli dát něco k snědku. Třeba se ti pak uleví,“ navrhnu mu, ale jak tak slyším, zmínka o jídle v něm jenom vyvolá další vlnu nevolnosti. „Nezlob se na mě, ale ty vůbec nejíš!“ poznamenám. „Jseš jak kost a kůže.“
„Mně se princ líbí takový, jaký je,“ zastane se ho Hilly pohotově.
„Aby ty ses neozvala,“ zakřením se na ni. „A vůbec, děvče, jsme v Synotu. Jak najdeme toho tvého strýčka?“
Hilly se zamyslí. „Má nálevnu U Mazaného králíčka. Musíme najít tu.“
„To by nemusel být problém,“ souhlasím. Takhle blbě se rozhodně moc míst jmenovat nebude. „Co ty, draku, jseš schopnej?“ zajímám se škodolibě. Shane, stále bezvládně visící z okna, jen nešťastně zamává rukama, z čehož se dovtípím, že mu představa prohlídky města moc dobře nedělá. Hilly k němu dohopsá a konejšivě ho obejme. Shanemu je zřejmě tak zle, že se ani nebrání. „Aha, takže drobečku, půjdeme asi sami,“ konstatuji s úsměvem.
Hilly si povzdechne. „No dobrá. Zatím se mějte krásně, princi. Ale nezapomeňte se rozloučit, než odjedete z města,“ upozorní ho a jakmile si obuje botičky, následuje mne ze dveří. Já se za chůze opásám mečem a sotva začnu scházet schody, Hilly se pustí zase do svého monologu. „Nechápu, proč chce princ počkat až do doby, než budu plnoletá. Já bych se vdávala hned. Některé mé kamarádky jsou stejně staré jako já a už děti i manžela mají. Připadá mi to nefér,“ fňukne.
„Život není fér,“ uklidním ji. „Ale ty dva roky utečou jako voda.“
„Co když ale můj princ zachrání život nějaké jiné dívce a ta už plnoletá bude? Jestli se Shane nechá okouzlit, mohl by si ji vzít dříve, než dospěju já, ne?“ mudrovala Hilly smutně. Pobaveně jsem se na ni ohlédl a znovu se soustředil na prohlížení si ulic. Synot bylo pěkné, velmi udržované a hlavně tiché městečko – a aby nebylo, když na každém rohu stál nějaký voják a bedlivě pozoroval ruch na trhu. Každá bytost se zde pohybovala velmi opatrně, nikdo se nikomu nedíval do očí a dokonce i u stánků s prodavači nebyly žádné divoké hádky o ceně při smlouvání, kdepak, nikdo se nechtěl s nikým dohadovat, a každý si zřejmě kupoval jenom to, co potřeboval. Ošil jsem se, protože mi z toho bylo notně nepříjemně po těle. „Joj, podívej se na tohle!“ rozzáří se Hilly. „Mohl bys…?“ požádá mne, a jakmile se za ní zaskočeně ohlédnu, zjistím, že vyrazila ke stánku prodavače klenotů a že ukazuje na jakési šmuky.
Prohmátl jsem si váček s penězi. Už tam moc nezbývalo, ale na nějakou drobnost by to snad stačit mohlo. Leč jak tak koukám, Hilly není troškařka, a nadšeně si prohlíží jakési medailony. „Nemám s sebou tolik zlaťáků,“ protestoval jsem.
Řemeslník se na mne blahosklonně zahleděl: „Ale no tak, přece to dcerce neodmítnete.“
„Nechci to pro sebe,“ zavrtí Hilly hlavou. „Pro Shanea. Aby nezapomněl.“
Vyprsknu. „Tak na tohle ti přispěju.“
„Výborně. Chtěla bych tenhle. A mohl byste tam vrýt nápis z lásky snoubenka Hilly, prosím?“ zazubí se to podnikavé dítě na kumštýře, ten přikývne a v rychlosti vyhlubuje do klenotu ta v podstatě notně posměšná písmenka. „Když to bude můj princ pořád nosit u sebe, nikdy nezapomene, komu patří jeho srdce,“ vysvětlí mi Hilly jednoduše.
„Správně, mladý pane, děti by se měli zadat, dokud jsou ještě malé a milé, dokud jejich budoucí manželé ještě neví, do čeho jdou,“ usmál se na mne zlatník mezi prací a protáhl si prsty. „Vy nejste zdejší, že?“ tipne si a pohled padne k mému boku. „Meč…? Být vámi, dávám si v Synotu pozor. Nikdo by zde neměl nosit na veřejnosti své zbraně. Aby vás kvůli tomu nezavřeli nebo nepranýřovali.“
Zaváhám. „Nikdo nás neupozornil, že –“
„Je to takový nepsaný zákon našeho města,“ pokrčí muž rameny. „S cizinci vždycky přicházejí komplikace a nepříjemnosti. Být vámi, co nejrychleji odsud zase odjedu,“ ztiší hlas. „Nebývalo to tu takové, ale… poté, co princ Arathan zabil prince Aratha II., není zde radno věřit ničemu a nikomu.“ Odmlčí se, sfoukne z klenotu zlaté piliny a podá nám ho. „Deset zlatých, prosím,“ požádá mne a já mu je odpočítám do dlaně, zatímco Hilly převezme ten šmuk a spokojeně si jej prohlíží ze všech stran a úhlů. „Co tady vlastně pohledáváte?“
„To víte, jsem vdovec, tak jsem se tady s malou rozhodl přijet sem za příbuzným, bratrem mé sestry. Ještě jsem jej nikdy neviděl, tak jsem si řekl, že teď by mohla být ta pravá chvíle… víte co… abychom přišli s dcerkou na jiné myšlenky,“ snažím se, abych si u něj pojistil tušení, že jsme otec a jeho dítě. „Tomu mému švagrovi patří putyka U Mazaného králíčka, neznáte ji náhodou…?“ rozhodnu se využít jeho komunikativní nálady.
„Ale jo, je to támhle kousek za tržištěm,“ souhlasí muž dobromyslně. „Ani jsem netušil, že má starej Kaboo sestru. O jeho bratru slyšel snad každej, protože každýmu zákazníkovi už někdy vyprávěl, že má hospodu kousek od dateenského Sneetu a kdesi cosi, ale o sestře se nezmínil… teda, co vim já, ale já k němu moc často nechodím. Mám totiž ženu, víte? A ta nemá ráda, když piju pivo. I když má Kaboo to nejlepší pivo v širokým okolí.“
Pousměji se. „To slyším moc rád. Kde že je ta hospoda…?“
„Nálevna,“ opraví mne zlatník. „První ulice od Anořiny svatyně. To nepřehlédnete.“
„Díky,“ kývnu na něj a postrčím Hilly směrem od krámku. „To by dobrý nápad, s tím klenotem,“ pochválím polohlasně Hilly. „Alespoň jsme se tak dozvěděli, kde najdeme tvého strýčka, aniž bychom se zamotali do nějakých problémů.“
Hilly se na mne zachmuřeně zadívá. „Proč jsi mu o mně lhal?“
Dlouho přemítám nad odpovědí. Hilly neví, kdo jsme a o co nám jde. Neví, jak důležitý úkol máme. Neví, že jsme procestovali celou Zemi, a kam nás vede naše putování. Co jí mám na to ale říct…? Zachytím její zamračený pohled. „Lhal jsem, ale… vlastně kvůli němu. Je pro něj lepší, když neví, odkud jsme sem přijeli. Věř mi.“
„Já to nechápu,“ zamumlá Hilly zmateně.
„To nic,“ pohladím ji po vláskách. „To je svým způsobem taky dobře.“
Hilly nad tím pokrčí rameny a podá mi ten klenot: „Předáš tohle tedy Shaneovi? Jako důkaz mé lásky k němu. A jako připomínka závazku, který mi dal.“
Zazubím se. „Rád. Bude mít určitě radost.“ Vzhlédnu. „Aha, tady to je,“ všimnu si, jakmile nad našimi hlavami zahlédnu veliký vývěsní štít s nádherně vyobrazeným růžovým králíčkem, což v podstatě bylo docela roztomilé. Když jsem se ale zadíval na králíka pořádně, všiml jsem si, že mu nějaký vtipálek přikreslil křídou šíp zabodnutý do zad – a to se mi už tak milé nezdálo. Nejistě jsem se usmál a ohlédl se na váhající Hilly. „Jdeme?“
„Jdeme,“ souhlasí Hilly a já zabuším na dveře.
Dlouho se nic neděje, pak se ozve: „Nalévám až po setmění, jděte jinam.“
„Nejdeme pít, jdeme za vámi, pane Kaboo,“ houknu na něj.
„Jestli je to kvůli tomu jídlu, tak to se moc omlouvám, odmítám krmit vězně tak málo, jak byste si přáli. Přece jenom to jsou živý bytosti a odmítám se o tom s kýmkoliv bavit,“ zavrčí muž na druhé straně dveří a my slyšíme jenom jeho odcházející kroky.
„Strýčku Kaboo, to jsem já, Hilly,“ přidá se Hilly hlasitě. „Můžu s vámi mluvit?“
„Hilly? Co tady děláš?“ podiví se chlap a konečně se dveře otevřou. Hospodský Kaboo je vysoký, štíhlý sympatický chlap s páskou přes oko, která trochu zajímavě kontrastuje s bílou zástěrou, kterou měl uvázanou kolem boků, a hlavně tím hrncem, který třímal v pravačce. Trochu působil dojmem někoho, kdo se stal kuchařem omylem. „Pojďte dál. Hilly, tys… tys hrozně vyrostla. Pamatuju si tě jako takhle malýho špunta,“ potřese Kaboo hlavou a naznačí vařečkou výšku zhruba ke kolenům. „Je z tebe kus ženský. Musím pak říct tvému otci, že ses mu povedla. Kde vlastně je? Proč jsi sem přijela? A kdo je tenhle mladík? Tvůj přítel?“
„Kamarád,“ zdůrazní Hilly škrobeně.
„Awai,“ představím se a usednu k jednomu ze stolů. „Jedeme sem přímo ze Sneetu.“
Kaboo svraští obočí. „Je to tedy pravda? Nemrtví napadli Dateen a strážní města…“
„Ano,“ souhlasím. „Strážní města byla zničena. I když tohle spíše vinou Wellaru.“
„Takže… můj bratr a Inka… jsou mrtví?“ odhadne Kaboo. Mlčím, stejně jako Hilly, která si sedne vedle mě a skloní hlavu. A začne natahovat. Kaboo odloží hrnec i vařečku, dojde k ní a položí jí ruku na svěšená ramínka. „Mrzí mě to. Opravdu mě to mrzí. Neviděl jsem se s tvým otcem už tak dlouho… tak dlouho…“ Kousne se do rtu. „To chce panáka, což, Awai?“ otáže se mě, ani nepočká na mou nesouhlasnou odpověď, a už mi nalévá na palec jakési hnědé a notně podezřelé kejdy. „Takže… já teď asi budu tvůj pěstoun, že?“
Hilly popotáhne nosem. „Asi jo, strejdo. Ale jen na dva roky. Pak se budu vdávat.“
Kaboo je vývojem situace docela zaskočen. „Vdávat? Za dva roky? Proč? S kým?“
„S jedním nádherným princem,“ ožije Hilly. „Slíbil mi to. A svý slovo splní.“
„Je to… jeden náš přítel,“ doplním. „Žádný skutečný šlechtic.“
„Jmenuje se Shane, je to mág a je prostě totálně úžasnej,“ pokračuje Hilly.
Kaboo zamrká. „Mág Shane…?“ opakuje a já si nemůžu pomoct, ale řekl bych, že v jeho hlase zaznělo něco zvláštního. Jako kdyby snad něco tušil… což je samozřejmě nesmysl. Pak zamyšleně pohlédne na Hilly, na mně – a napije se té břečky. S povzdechem následuji jeho příkladu a mám co dělat, abych to ustál, protože ta kořalka je nejenže naprosto odporná, ale hlavně tak silná, že se musím chytnout stolu, aby to se mnou neseklo (přičemž cítím, že mi vypálila všechny chuťové buňky v ústech) nebo abych se nepozvracel (což si vzápětí rozmyslím s tím, že bych si tím pádem ten hnus musel „vychutnat“ ještě jednou a to bych tedy rozhodně nesnesl, ne bez nějakých vážnějších následků). „A je to tutovka?“ zajímá se Kaboo dál, zatímco si dopřává dalšího panáka.
„Jasně že je, strejdo,“ ohradí se Hilly.
„Shane zachránil Hilly život,“ vysvětlím. „Proto se za něj chce Hilly provdat.“
Kaboo nadzvedne obočí. „A on souhlasil…?“
„Jo,“ nafoukne se Hilly hrdě, zatímco její strýček se věcně pousměje – a já mám zase pocit, jako kdyby tenhle člověk byl nějakým způsobem v obraze, jako kdyby věděl víc, než na kolik vypadá. Zamračím se. „Ale přivézt mě sem za tebou, to byl nápad Awaie. I on mě vlastně zachránil, když wellarští vypálili naši hospodu.“
Znovu se mi před očima mihne ten nechutný masakr a opět se mi zvedne žaludek. Prudce vstanu, jako kdybych se tak mohl pokusit těm děsivým vzpomínkám uniknout. „Jasně. V pohodě. Netřeba mi za to pořád děkovat. Vážně. Udělal by to každý. A já… myslím, že bych měl radši už jít,“ zamumlám. „Vy si toho jistě musíte hodně říct a já bych zde jenom překážel. Hilly,“ otočím se na to tmavovlasé zlatíčko. „Bude se mi po tobě moc stýskat.“
„Uvidíme se ještě někdy?“ zajímá se ta a opět nabírá k pláči.
„Ne, asi ne,“ zavrtím hlavou. Nemám proč jí lhát.
Hilly si povzdechne. „Škoda.“
„Ani ne,“ ujistím ji, políbím ji letmo na tvář, pokynu jejímu strýčkovi a rychle vycouvám od Mazaného králíčka. Jakmile se za mnou zavřou dveře, padnu na ně zády a rychle lapám po dechu. Z nějakého důvodu je mi hrozně úzko a jak se Hilly zmínila o té hospodě, vybavil jsem si ta ohořelá těla jejích rodičů a nedokázal jsem to prostě jen tak přejít. Musím teď vypadat jako naprosto psychicky labilní tvor, ale… Hm. Možná takový jsem. V ten okamžik je mi hrozně smutno. Mrzí mě, že musím Hilly opustit. Je to vlastně hloupé, oblíbil jsem si ji daleko víc než její „snoubenec“ Shane… Bude se mi po tom jejím roztomilém žvatlání stýskat.
V hlubokém zamyšlení se došourám až k hospůdce, kde jsme ubytováni.
„Pane? Vaši legitimaci, prosím.“
„Huh?“ vzpamatuji se a jakmile vzhlédnu, zjistím, že proti mně stojí asi deset vojáků naší Vládkyně a dožadují se té listiny, kterou by u sebe měli nosit všichni obyvatelé Země. Takový nesmysl. Taková zbytečnost. Proč by u sebe měla každá bytost neustále nosit pergamen, na kterém je zaznamenáno její jméno, rasa, a někdy i povolání nebo rodokmen?! Poodstoupím a ruka mi sjede nenápadně k meči. „Já… já u sebe legitimaci nemám.“
„Dostali jsme na vás upozornění. Víme, že nejste odsud,“ podotkne jeden voják a já se rozladěně ohlédnu k tržišti. Zatraceně, musel mě prásknout ten zlatník! Hajzl, a to jsem si myslel, že ho má lež dostatečně přesvědčila! „Co tady ve městě pohledáváte? Mluvte! A ukažte nám konečně nějakou vaši legitimaci, prosím.“
„Není třeba,“ ozve se za mnou, a jakmile se ohlédnu, málem omdlím. „Tenhle tvor legitimaci nepotřebuje. Známe ho. A moc rádi ho zase vidíme, po tak dlouhé době rozhodně. A vy, příteli? Vy nás snad rád nevidíte?“ baví se Sběratel. Ten samý Sběratel, který otrávil Kuroa, ten samý Sběratel, který by měl být nyní údajně v Dateenu, ten samý Sběratel –
Skloním hlavu a pevně uchopím rukojeť meče do ruky. „Bastarde.“
Pak zaútočím.

Richard
Probudím se. Tinetophe se ke mně ve spánku něžně tulí a já jsem dočista nahý. Udiveně zamrkám a pro jistotu si sáhnu, zda jsem nahatý tak moc, jak si myslím. Cítím, jak rudnu. Jo, jsem. Co se sakra stalo?! Hlava mi třeští, mám hroznou kocovinu a hlavně nemám sebemenší tušení, co se tady včera dělo. Pamatuju si ještě, jak jsme šli do té hospody a pili, ale… co bylo potom? Já se miloval s Tinetophe? Zatraceně, tohle bych si pamatovat chtěl!
Z toho všeho alkoholu je mi na zvracení. Asi bych se měl vzdálit a hodit šavli, bleskne mi hlavou. Nenápadně se pokusím Tinetophe (ona svlečená není, jak to, že já ano?) ze svého ramena sundat, vstát, a odebrat se někam do soukromí potupně vrhnout, ale jakmile se jí dotknu, vzbudím ji tím, ona si povzdechne a pohlédne na mě těma svýma nádhernýma modrýma očima. A ušklíbne se, což v danou chvíli naprosto pokazí atmosféru.
„Nechtěl jsem tě… takhle brzy…“ zamumlám.
„To nic,“ odvětí Tinetophe a obejme mě kolem pasu. „Jak to, že jsi tu tak brzy?“
„Mám totiž –“ začnu, pak si ale všimnu, jak moc je její paže pokrytá těmi modrými znaky, a zarazím se. „Tinetophe!“ vyjeknu, posadím se a popadnu ji za ruku, jen Tinetophe zaskočeně sykne. „Co to je?! Jak je to možný?!“ nechápu a po zádech mi přejede mráz. Ještě trochu a bude to jako v té mé vizi. To ne! To ne! „Z čeho to je?“
Tinetophe se mi vymaní. „Co já vím?!“ odsekne a Mocí si podá kalhoty.
„Nech toho,“ okřiknu ji.
„Čeho?“ nechápe oblékající se Tinetophe a Mocí si přivolá i boty, a v příští chvilce už nevzrušeně začne šněrovat tkaničky. Zamračím se. Vůbec se mi nelíbí, jak pořád čaruje. Shane je taky kluk šikovná a dokáže používat Moc daleko víc než ona – ale rozhodně jí takhle neplýtvá. Tinetophe se opět zamračí, když zahlédne můj nesouhlasný výraz, pak se její výraz ale náhle změní, ona se ke mně natáhne přes celou postel a políbí mě na rty, jen tak zlehka, jen tak něžně. „Z toho včerejška si nic nedělej, Richarde.“
„Cože?“ podivím se.
„Myslím… myslím, že na tom nic není,“ pokračuje Tinetophe mazlivě.
Jsem zmatený. „Ale… na čem?“
Tinetophe se prudce napřímí. „Ty nevíš, co se stalo?!“
„No… asi ne…“ přiznám neochotně. „Moc jsme pili a já –“
„Ty si něco takovýho prostě nepamatuješ?!“ zopakuje Tinetophe rozladěně.
Jestli jsem se předtím červenal, teď už musím vypadat jako dokonalý rajče. „No… samozřejmě že si to pamatuju, mám jenom… takové… menší okno.“ Tinetophe pomalu a beze slova vstane. Neklidně ji pozoruji, kterak si šněruje korzet, a mlčí. Přijde mi to daleko zlověstnější než kdyby na mě začala ječet, jak hrozně neschopnej jsem. Zatraceně, měl jsem lhát, měl jsem jí říct, že vím, co se stalo, že jsme se spolu milovali… zřejmě… krucinál. „Ale jenom malý okno, fakt,“ snažím se to ještě uhrát do outu. „Mrzí mě to. Ale to přece nevadí, můžeme přece i tak –“
„Nemůžeme,“ sykne Tinetophe.
„Tak promiň,“ zamračím se. „Promiň, že mám vůbec zájem –“
„Zájem,“ opakuje ironicky. „To nepochybně. To jsem včera viděla.“
Pokrčím rameny. „Už jsem se omluvil. Co ještě chceš?“ Dříve, než mi Tinetophe cokoliv stihne odpovědět, zaslechnu něco ne nepodobného boji. Vyskočím na nohy (načež už vůbec neřeším, že jsem nahý), celej znepokojenej, a přiskočím k oknu. „Awai potřebuje naši pomoc!“ vyjeknu, jakmile obhlédnu situaci a zjistím, jak moc nepříjemná je. „Je tam Sběratel a spousty vojáků! Musíme mu pomoct!“
Tinetophe pohodí hlavou. „Hmmm. Ne, myslím, že ho v tom nechám.“
„Cože?!“ reaguji dotčeně. „To nemůžeš myslet vážně!“
„Ale myslím.“ Tinetophin úsměv je ledově chladný a mně z něj jde mráz po zádech. „Stejně nevěřím, že by mu chtěl Sběratel ublížit. Přece jenom, Sběratel je více či méně služebníkem Anny. A Awai také. A pokud nám Awai skutečně nelhal a Vládkyni nic neprozradil, což se mi nezdá příliš pravděpodobné, neboť jinak by tu teď Sběratel určitě nebyl, tak se může stát maximálně to, že si Awai konečně vychutná svou dvojitou zradu až do hořkého konce. Což si tedy zaslouží,“ vysvětlí mi své stanovisko a já si uvědomím, že na ni znechuceně a ohromeně zírám. „Jen ať si to chlapci mezi sebou vyříkají. Počkám, jak to dopadne, a kdo z nich to přežije. Ty bys měl udělat to samý. Přece se nebudu kvůli tomu hajzlovi vrhat do předem prohraného boje?“
„Ale… je to Awai!“ vykřiknu zoufale. „To nemůžeš!“
„Můžu,“ zopakuje Tinetophe.
Zachmuřím se ještě víc a v rychlosti se obléknu. Na zapínání toho jakoby brnění, co obvykle mívám, se vykašlu, to by zabralo moc času. Je na něm příliš mnoho pásků… „Fajn. Nemůžu tě nijak donutit, abys pomohla Awaiovi, ale přece jenom, ty musíš chránit hlavně mně.“ Tinetophe prudce zvedne hlavu a rozčileně na mě pohlédne. „Tak to prostě je, lásko, a z toho se už vymluvit nemůžeš. Musíš se starat o mé bezpečí. A nezlob se na mě, ale já jdu pomoct Awaiovi. A ocenil bych, kdybys mi s tím pomohla.“ S tím vyběhnu z pokoje, přičemž se zastavím jenom na chvilku, abych popadl do ruky Kuroův meč, a vyrazím do vedlejší místnosti, za Shaneem, neboť jsem logicky dospěl k závěru, že když není s Awaiem, musí být stále ve svém pokoji a vychutnávat si kocovinu.
Nemýlím se, Shane, který popíjel včera stejně vydatně jako já, nyní leží na posteli, celý bledý, ruku přitisknutou na očích a tiše sténá. A zatraceně, i s tou nazelenalou tváří vypadá jako model z časopisu. Povzdechnu si a rozrazím dveře pořádně, to aby vzal trpící Shane mou přítomnost na vědomí. Shane se nadzvedne, dlouze na mne pohlédne, a přestože já neřeknu ani slovo, vyjekne:
„Cože? Fakt? Co tady dělá?!“
Tato odezva mne zaskočí. „Uh? Kdo…?“ nechápu.
„Sběratel!“ vysvětlí Shane a už se hrabe na nohy.
„Jak… jak to víš?“ divím se překvapeně.
Shane se významně dotkne rukou své hlavy a zaťuká si prsty na čelo. „Proč bych nevěděl? Když to víš ty…“
„Jdi do háje…“ zamumlám. „Proč ses nezmínil dřív, že umíš číst myšlenky?“
„Myslel jsem, že si všimneš,“ zazubí se Shane. „Tinetophe i Awaiovi to došlo už dávno.“
Dotčeně se ušklíbnu. „Jasně. To je jedno, pojď, musíme Awaiovi pomoct!“
Shane ale zaváhá. „Já nevím… Mám z toho špatnej pocit.“
„Cože?!“ prsknu vztekle. „I ty, Shane?!“
Shane se kousne do rtu. „Ty mě nechápeš. Mám z toho prostě… špatnej pocit.“
„Tvé pocity mi můžu být ukradené!“ odseknu.
„Rucharde, copak ty si to už nepamatuješ? My Sběratele zabít nemůžeme…!“ protestuje Shane nervózně. „Nemůžeme zabít něco, co je mrtvé už dávno. To prostě nejde. Myslím, že… že na tom něco smrdí. Kdyby nás chtěl zabít, zabil by nás už dávno, nečekal by, až my –“
„Nech si ty své teorie, Shane!“ zavrčím. „Možná Sběratele sejmout nemůžeme, ale zabránit mu ublížit Awaiovi, to musíme!“ dodám, nečekám, až se ten vzpamatuje, a zamířím na schody, seběhnu je a vyběhnu před hospodu. A ztuhnu v němém úžasu. Pod okny, skryti mému pohledu, kterým jsem předtím zjišťoval, co že se to venku děje, stojí vojáci. Mnoho vojáků. Dříve, než stihnu použít Kuroův meč, uvědomím si, že mne na krku studí hrot jakéhosi meče. Zděšeně na něj pohlédnu. Třímá jej v ruce nějaký vazoun, který, jakmile si všimne, že má ruka pevněji stiskla Kuroův meč, zavrtí hlavou:
„To by nebylo moudré.“
„Do prdele,“ zamumlám a ohlédnu se ke dveřím, do kterých právě vpadne Shane. Ten ale, jakmile doběhne před hospodu, usykne bolestí a bezradně se rozhlédne. Nicméně i tak okamžitě zaujme bojovou pozici a překříží ruce, jak se snaží vyvolat svou Moc na nějaké kouzlo, ovšem tentokrát se nic nestane. Shane se zapotácí. „Co se děje…?“ leknu se.
„Má… Moc…!“ vydechne Shane zděšeně. „Nemůžu čarovat…! Blokuje mi ji!“
„Věděli jsme, že si tě musíme pojistit, Shane,“ zazubil se na něj Sběratel a jeho bezzubý úsměv působil vskutku děsivě. Pak pokynul svým mužům, aby se chopili i Shanea. „Museli jsme ti nějak zabránit kouzlit,“ pokračuje nevzrušeně. „Jsi příliš silný, náš bývalý učedníku, silnější než my. To víme oba. A věř nám, že my vskutku nechceme riskovat, abys nás dostal zrovna ty.“ Během řeči se ladně prosmýkne kolem Awaie a srazí ho tím svým dokonalým silovým mečem k zemi. Awai hekne, ale naštěstí to nevypadá, že by byl jakkoliv zraněný, protože v příští chvíli se už zase divoce hrabe na nohy a útočí na Sběratele znovu a znovu, jenže ten jej odráží s takovou lehkostí, že mám téměř pocit, že se tím baví.
„Pane, našli jsme tu holku, byla v jednom z pokojů,“ ozve se za námi, a jakmile se otočím, zjistím, že skupinka vojáků právě přivádí z hospody svázanou a vzpouzející se Tinetophe. Kousnu se do rtu. Zatraceně, takže zajali i ji. Teď už nás nikdo z tohohle maléru nedostane. Pochybuju, že by byl princ Arathan ještě někde poblíž. A tím víc pochybuju, že by kvůli nám tolik riskoval! „Je to Meni, přesně jak jste říkal. Snažila se aktivovat Ochránce, ale zpacifikovali jsme ji ještě předtím, než se jí to povedlo.“
„Výborně,“ pousměje se Sběratel a znovu pošle Awaie do bahna.
Mou myslí v ten moment projelo hrozivé poznání. Teď už nebylo pochyb. Byla to past. Jenom způsob, jak nás všechny vylákat ven. Nevím, jak ten parchant mohl vědět, že budeme zrovna tady, ale dostal nás, naprosto. Je mi hrozně, protože Shane měl pravdu – kdybych já netrval na tom, že půjdeme Awaie zachránit, těžko bychom do téhle léčky tak bezhlavě padli. Ale zase, kdybychom se mu na pomoc nevrhli, tak by ho Sběratel dozajista zabil…
Krucinál, měl bych něco podniknout. Přece se nenecháme takhle snadno zajmout! Shane sice nemůže čarovat, ale kdybych mu půjčil svůj silový meč, jistě by si s ním poradil. Tinetophe bude také jaksepatří ozbrojená a kdybychom se jim rozhodli vzepřít všichni, možná by to vyšlo… možná by byla nějaká naděje…
Zachytím Shaneho pohled. Beze slova zavrtí hlavou, jako kdyby se mi snažil naznačit, že teď s tím beztak nic nenaděláme a že něco vymyslíme později. S povzdechem přikývnu. Jo, nejspíš má pravdu. A já bych se zase jenom špatně rozhodnul. Jako obvykle.
Znovu se zahledím na Awaie a Sběratele. Přijde mi divné, že se do boje nezapojují i ostatní vojáci, ale zřejmě čekají, až si to tihle dva vyřídí mezi sebou. Nemůžu si pomoct, jenže… jenže mám notně nepříjemný dojem, že má Sběratel jasně navrch. Pokaždé, kdy se k němu Awai dostane dost blízko, uhodí jej, a jakmile je od něj zase o něco dál, ihned jej atakuje tím svým rozkládacím mečem a Awai má opět co dělat, aby se ubránil, protože čepele jeho zbraně se naprosto magickým způsobem rozletí na všechny strany a Awai se jim musí notně vyhýbat, aby jej nezranily. Ale přestože si vede naprosto výborně, odráží je, uskakuje jim, přetáčí se kolem své osy a zkouší na něj udeřit sérií rychlých krátkých výpadů, kterými by jej donutil ustoupit, pořád je to on, kdo couvá a je v nevýhodě.
Musím se opravdu hodně přemáhat, abych odolal touze vrhnout se mu na pomoc a podpořit jej v boji proti téhle zrůdě, která vypadá ještě děsivěji a ještě mrtvěji než když jsem jej viděl naposledy u hory Rudeef. Kdybych mu dokázal alespoň nějak poradit, jak na něj! Ovšem obávám se, že bych to všechno svým výkřikem jenom zhoršil. Ach jo.
Awaiovi se podaří proklouznout za Sběratele a zabodne mu meč do těla, tak hluboko, jak to jen jde, a kdyby šlo o normální bytost, určitě by to nepřežil, ale bohužel, přesně jak říkal Shane, Sběratel už mrtvý je, takže aniž by to se Sběratelem jakkoliv otřáslo, ledabyle se otočí, se zbraní stále zabodnutou v těle, a praští Awaie do tváře tak silně, že ten se znovu poroučí na zem a z rozbitých úst mu teče krev, kterou si spěšným pohybem ruky okamžitě setře.
„Už nás to přestává bavit,“ procedí Sběratel. „S tvým domýšlivým přítelem jsme si alespoň dobře pocvičili boj, ovšem naproti tomu s tebou je to jenom ztráta času. A když už jsme u toho, docela nás mrzelo, jak jste naložili s jeho mrtvolou. Chtěli jsme z něj vytvořit nového Nemrtvého pro naši armádu. Rozhodně by se nám jako pěšák hodil.“
„Ty zatracený bastarde!“ zaječí Awai a znovu ke Sběrateli přiskočí. Trhnutím vyrve čepel meče z jeho zad a udeří na něj z těsné blízkosti, tak silně, že se Sběratel konečně zapotácí a má co dělat, aby to ustál. Jen stěží se ubráním radostnému pokřiku, nicméně když se rozzářeně otočím na Tinetophe a Shanea, zjistím, že oba se tváří notně temně. U Tinetophe mne to nijak nepřekvapí, ale spíš mě zaskočí, když si povšimnu, že Shane dokonce lehce krčí čelo, jako kdyby se na něco pekelně soustředil.
„Všimli jsme si, že mezi váma něco bylo. To přehlídnout nešlo. Ale řekni nám, byl jsi u něj, když ho náš jed zabil?“ posmívá se mu Sběratel. Awai srazí všechny jeho čepele stranou, takže je Sběratel na moment naprosto nechráněný, ale jakmile toho chce Awai využít a useknout mu hlavu, on jej udeří loktem do tváře a donutí se stáhnout. „Věříme, že jsi viděl, jak jej ten jed pomalu zabíjí! Jsme si jistí, že jsi byl bezradný z toho, že mu nedokážeš pomoct! A doufáme, že jsi ho držel za ruku, když dodýchal!“
„Ty – bastarde –“ vzlykne Awai a je natolik mimo, že jakmile na něj zkusí udeřit, totálně jej mine, ale tak moc, že je to až směšné. Sběratel jej tvrdě praští a Awai, téměř dobrovolně, klesne na kolena do bahna. A upustí svou zbraň.
„A určitě se těšíš, až se k němu v posmrtném životě připojíš!“ dodal Sběratel s úsměvem a ťal po něm. Bylo to od něj sprostý, seknout po Awaiovi, i když viděl, že ten jej stejně už nedokáže ohrozit, že je docela na dně, že není ani ozbrojený nebo snad připravený na útok. A přesto jej chtěl ten hajzl zabít. Jakmile se po něm Sběratel ohnal mečem, já hystericky zavřískl, a i když to nebylo zrovna nejintelektuálnější, nejspíš jsem tím prostě chtěl donutit Awaie, aby se alespoň pohnul a nenechal se pouze bez jakékoliv snahy rozpůlit… jenže bohužel, Awai pomalu zdvihnul oči, docela bez zájmu, a vůbec nijak se nesnažil bránit, jenom tak jednoduše čekal, až ho ten parchant zabije. To bylo naprosto děsivý a doufal jsem, že se něco, cokoliv stane, co tomu zabrání.
A naštěstí ano. I když se to všechno stalo děsně rychle, Shane stihl zařvat „ne!“, vytrhnout se těm vojákům, kteří jej drželi, vrhnout se kupředu a pak… No, nejsem si jistej, co se přesně stalo. Shane mi později řekl, že po celou dobu pečlivě sbíral svou omezenou Moc a pak, jakmile se Sběratel pokusil Awaie zabít, prostě ji použil – ve zlomku chvíle se přesunul k Awaiovi a strhl jej stranou, takže je čepele té zatracené silové zbraně minuly jenom o pár milimetrů. Jenže si Shane neuvědomil, že se tento meč chová dost podivně, a že když se rozloží, zase se složí nazpět, takže jakmile dopadl na Awaie a společně žuchli do bahna, Awai jej vztekle odstrčil, a jak měl tak nataženou paži, meč se mu do ní zaseknul.
Tak mi to alespoň vysvětlil Shane, já nevím, já jsem viděl jen, jak Shane vykřikl, a pak už najednou klečel u Awaie, jejich tváře byly pokryté Awaiovou krví a z Awaiova předloktí trčela čepel Sběratelova meče, taková ta s tím hákem. Shane zděšeně vyjekl, jakmile zjistil, co se stalo, že byl Awai tak jako tak zraněný, pak ale Sběratel trhnul mečem docela a jeho čepel Awaiovi rozťala ruku.
„Ty mutante!“ sykne Sběratel a odkopne Shanea. „Jak to, že jsi schopnej čarovat?!“
„Možná jsem silnější, než si myslíte, mistře,“ odsekne Shane a mne si naraženou bradu. „Awai…?“ ohlédne se na Awaie, z jehož ruky se proudem valí krev. Rád bych taky přiskočil a zajímal se o Awaiův stav, ale jakmile se pohnu, voják, který mne drží, ještě znásobí svůj stisk a já se nemohu ani pohnout, aniž by mi on netiskl meč na krk. „Zatraceně, všechnu Moc jsem použil na tvou záchranu a teď tě už nemůžu vyléčit…“ posteskne si Shane.
„Už toho máme dost,“ procedí Sběratel. „Vy živé bytosti jste hrozné, nesnesitelné, jako kobylky. Jste stejně otravní a taky se váš jde těžko zbavit!“ konstatuje a kývne na své muže, kteří se nás chopí a vlečou nás do jakéhosi vězení, kde nás uvrhnou do šeredných malých kobek, každého zvlášť.
„A co bude teď?“ zajímám se temně, zatímco Awai si ve vedlejší cele tiskne k tělu svou krvácející paži a mě pohled na něj fakt ubíjí. „Co si s náma počneš? Necháš nás zabít?“
Sběratel mne počastuje děsivě širokým a klidným úsměvem: „Samozřejmě, ale až později. Nejdříve musíme vyjednat u zdejšího panovníka váš přesun do sídla Vládkyně. Přece jenom, jste zajatci krále Aratha I., ne naši. Bohužel do Synotu mí Nemrtví nesmí, jinak bychom si to zařídili po svém. Třeba tady krásnou Meni už dávno připravili o její úžasná ouška a tebe o ty tvé nádherné dvoubarevné vlásky,“ vysvětlí Sběratel s lehkostí.
„Sáhneš na mě a sejmu tě,“ zavrčí Tinetophe.
Sběratel se natáhne skrz mříže a zatahá Tinetophe za uši. „Zkus to,“ nadhodí zvesela, ale ve chvíli, kdy sevře Tinetophina ouška mezi prsty, Tinetophe bleskově zareaguje a zahryzne se mu do ruky. Sběratel překvapeně zamrká a škubne rukou, aby se hluboko zakousnuté Tinetophe zbavil, ale ta jej drží pevně. „Ty mrško,“ zasměje se Sběratel, jakmile ji udeří tak silně, že jej Tinetophe radši přestane ožužlávat. „Tebe bude opravdu škoda zabít. Ale v rámci rozšíření naší sbírky jsem ochotný to podstoupit. Uši poslední Meni v Zemi, to se jen tak nevidí. Něco takového nám rozhodně nemůže chybět.“
Znechuceně se otřesu. „To je hnus…“
Sběratel se mnou ale nadále nezabývá a ukáže na Shanea: „Tohohle pořádně hlídejte,“ houkne na vojáky. „Chceme ho mít radši pod nepřetržitým dohledem a pod více magickými bariérami. Postarejte se o to, aby před jeho celou pořád někdo stál,“ pokyne jim, oni přikývnou, a Sběratel zamíří pryč z vězení.
„Počkejte!“ zarazím jej. „Awai… potřebuje ošetřit!“
Sběratel mi věnuje pobavený pohled. „Jeho nepotřebujeme. Klidně ať vykrvácí.“
„Parchante!“ otituluju toho odcházejícího bastarda a natáhnu se k Awaiovi. „Tak, ukaž to sem,“ zamumlám, sundám si pásek a ránu mu tím zaškrtím. Awai zalapá po dechu a zbledne ještě o něco víc. „No… není to tak zlý,“ zalžu pohotově, ale jakmile si to jeho zranění mohu prohlédnout pořádně, udělá se mi skoro zle.
Nechápu, jak je možný, že mu tu ruku neusekl úplně. Je to tak hluboké… a nejsem si jist, zda to vydržely obě kosti v jeho předloktí, protože je ta jeho ruka tak nějak… měkčí… což by být asi neměla… do háje, já nejsem žádnej odborník, ale obávám se, že tohle se Awaiovi jen tak neuzdraví. Kdyby byl alespoň Shane schopný použít svou Moc!
Otřesu se. „Awai…“
„Pitomej Shane!“ vydechne Awai. „Kdyby se do toho nepletl, tak –“
„Tak bys byl mrtvej!“ zařvu na něj.
Awai pokrčí rameny. „Možná by to bylo lepší.“
„Tak promiň, že jsem se snažil,“ šeptne Shane tichounce.
„Mlč, Awai!“ okřiknu jej. „Tohle přece nemůžeš myslet vážně. Jseš v šoku a nevíš, co říkáš,“ pořeším ho.
„Jestli tolik toužíš po smrti, stačí říct,“ přisadí si Tinetophe. „Posloužila bych ti už dávno.“
„Ne, díky, o tvou pomoc nestojím,“ odsekne Awai, zatímco já mu pečlivě obvazuji ruku, kterou mi předtím vytrhnul, svým rukávem. Dlahu na podporu jeho paže provizorně vyrobím z tenkého prkna, které jsem vyrval ze dna své nové vězeňské postele. Awai si povzdechne a zapře se hlavou o mříže, která nás odděluje. A vypadá to děsně zoufale. „Richarde… co budeme dělat? Odsud se nedostaneme. Viděl jsi, kolik bylo u vchodu do vězení stáží? I kdyby se nám podařilo nějak vyklouznout odsud,“ rozmáchne se nezraněnou rukou, „tak se nedostaneme ven. A kobky zadní vchody nevedou. Sběratel se dohodne s králem Arathem a ještě večer…“ Kousne se do rtu.
Tinetophe má opět potřebu zapojit se do hovoru. „Ještě večer co? Hm? Večer nás pak prostě popraví, Awai. Tebe, mě i Shanea. My tři jsme naprosto navíc. Copak? Najednou se už tolik netěšíš umřít, že je to tak?“
„Nejde o mě,“ odvětí ostře Awai. „Ale o Richarda.“
„Alespoň se už konečně setká se svou sestrou,“ míní Tinetophe medově.
Zaváhám. „No… jasně, ale… takhle to nechci. Já opravdu nestojím o to, aby se vám něco stalo. Ani tobě, ani Awaiovi, ani Shaneovi. Já… já bych to nepřežil. Já vás potřebuju. Já potřebuju vědět, že jste se mnou, že mi dokážete pomoct. Já nemůžu předstoupit před Annu bez vás, docela samotinkej…“ Odmlčím se. „Ale nebojím se, protože vím, že se z tohohle maléru nějak dostat musíme. To půjde. Věřte mi.“ Nedodám ovšem, že jsem ve své vizi viděl jenom Tinetophe a Shanea, takže bůh ví, co se stane s Awaiem, a bůh ví, jak se k Anně vlastně dostanu. Nicméně je mi to jedno, musím nějak Awaie potěšit. Vzhlédnu k němu. Jo, v očích se mu na chvilku mihla naděje. Alespoň že tak, pousměji se a udělám mu uzel na „obvaze“. Utáhnu jej pokud možno co nejsilněji, to abych neriskoval další krvácení, které by mohlo Awaie ohrozit na životě, ovšem ukáže se, že to nebyl nejlepší nápad, protože Awai tlumeně zasténá a žuchne k zemi jako pytel mouky. „Sakra,“ zamumlám, jakmile ten chudák křísne hlavou o zem, jen to zaduní. „To jsem nechtěl…“
„Co… co je s ním?“ vyděsí se Shane. Ze své kobky na nás moc dobře nevidí.
Rádoby ledabyle mávnu rukou. „Ale nic. Jenom omdlel.“
„Alespoň je klid,“ usoudí Tinetophe. „Už mě to jeho fňukání začínalo rozčilovat.“
„A mně ty tvé názory už opravdu začínají lézt na nervy,“ vrátím jí to stejnou mincí a posadím se na tu dřevěnou postel bez jakékoliv deky nebo matrace. Vzdychnu. Doufám, že bude Awai v pořádku. I když jak tak koukám, kolem jeho ruky se rozlévá děsivá kaluž. Spadl pěkně blbě, takhle na něj nedosáhnu, abych mohl znovu utáhnout ten opasek. Nezbývá mi než věřit, že se brzy probere…
„Richarde… nezlob se na mě…“ šeptne Tinetophe a já si uvědomím, že natáhla svou paži a pohladila mne po rameni. „Neměla jsem to říkat. Bylo to ode mě zbytečně kruté.“
Setřesu její dlaň a očekávám, že pochopí a že se stáhne, ale ona místo toho začne hladit mé stehno. Radši vstanu a začnu po své malé cele neklidně přešlapovat – i když mě trochu frustruje, že hlavou škrtám o strop, zdejší kobky jsou zatraceně malinké. Nicméně, musím přece něco vykoumat, přijít na nějaký způsob, jak se odsud dostaneme! „Jseš Ochránkyně, Tinetophe. Vyčaruj svý kouzelný kopie a ty nás odsud dostanou, ne?“ napadne mne.
Tinetophe zavrtí hlavou. „Takhle nefungují. Mohu je využít jenom v boji, nejdou použít na prolomení mříží nebo rozbití zdi.“
„Hmmm. Ale máš… máš Moc. Použij tu,“ snažím se dál.
„Věř mi, že kdyby to šlo, použila bych ji už dávno,“ ujistí mě. „Ale stejně jako na Shanea, i na mne působí tyhle bariéry. Má Moc je sice úžasná, jenže… jenže pořád je to Moc jako každá jiná. A já nemůžu čarovat, dokud tu jsou ty bariéry.“
„A co kdyby někdo ty bariéry odstranil?“
„Jo, kdyby…“ opakuju sklesle, načež úlekem nadskočím. „Princi Arathane?!“
I Shane je rázem na nohou, s očima navrch hlavy. „Cože? Vy? Kde se tady berete?! Co blázníte? Proč jim lezete přímo do vězení?!“
„Proč bych nelezl? Jsem voják Synotské armády a mám tě hlídat, milý Shane,“ ušklíbne se princ Arathan a hrdě vypne hruď. Ani si nechci domýšlet, co udělal s tím ubožákem, jehož uniformu si „vypůjčil“. Pak se skloní u mříží, kde nehybně leží Awai. „Je… v pořádku?“
„Ne, není,“ odpovím popravdě. „Co tu chcete?“
„Co asi? Přišel jsem vás zachránit,“ pousměje se princ.
Tinetophe nakrčí nos. „Skutečně?“ nevěří mu. „Proč byste tak riskoval?“
„Protože jsem přišel na způsob, kterým mi to vynahradíte,“ mrkne na nás princ Arathan a já pochopím, že ani v Zemi to pomyslné kuře nehrabe zadarmo. „Přišel jsem na způsob, jak očistit mou čest. Když jsme o tom mluvili s Awaiem včera u piva, napadlo mne to a usoudil jsem, že je to jediný způsob, jak to udělat. Shane, ty jsi mág. A jestli jsi opravdu tak silný, jak všichni říkají, mohl bys nějak předat mé vzpomínky mému otci. Nikdo jiný než já neví, co se tehdy stalo, a nikdo mi nevěří. Kdyby otec viděl mýma očima, jak –“
„Počkejte,“ přeruší ho Shane. „Jak mu jako mám ty vzpomínky předat?“
Arathan zaváhá. „No… myslel jsem, že… jsi čaroděj. Určitě existuje cesta, jak…“
Shane se zamyslí. „Možná s použitím nějakého magického předmětu…“
„Třeba úložného krystalu?“ nadhodím.
„Třeba,“ přikývne Shane. „I když jsou v tom dva háčky, za prvé, nemáme úložný krystal, a za druhé, lidé bez Moci nedokážou z úložných krystalů číst. Ale nápad to byl slušný, Rucharde, to tě musím pochválit. Jak jsi na to přišel?“
Usměju se. „No… protože u sebe jeden úložnej krystal mám.“ A s tím mu ho hodím. Shane jej zachytí a protočí ho v prstech, celý vyjevený. „Daly my ho ty vodní víly, které mě zachránily v tý řece Gon, pamatuješ? Řekly mi, že ho hodila do nějakýho přítoku či co má sestra, takže předpokládaly, že bude nejlepší, když ho dají mně.“
Shane si krystal soustředěně prohlíží. „To… to nedává smysl…“
„To nedává,“ souhlasí Tinetophe. „Proč by se Vládkyně dobrovolně zbavovala svých vzpomínek…?“
„Zbavovala…?“ žasnu.
„Ano, zbavovala,“ odpoví Tinetophe věcně. „Když chceš vložit nějaké vzpomínky nebo myšlenky do magického předmětu, třeba krystalu nebo kamene, musíš si je zároveň vymazat ze své mysli. Ale proč by to Vládkyně dělala? To je přece nelogické. Tím spíše, proč by si je ukládala, když je vzápětí hodila do řeky?“
Shane, který dosud mlčky studoval ten krystal, se zapotácí. „Uh,“ vyrazí ze sebe. „Protože tenhle krystal neobsahuje vzpomínky Anny, ale Ephemera.“
Připadám si naprosto zmateně. „Cože?!“
„Nevím proč, ale… jsou to vzpomínky Ephemera,“ zopakuje Shane. „Nicméně bohužel, tenhle krystal je plný. Do něj se už nic dalšího nevejde.“
Ohromeně polknu. „Takže… takže v něm jsou všechny Ephemerovy vzpomínky?“
„Ne,“ uklidní mne Shane. „Mysl každé živé bytosti je příliš velká. Tady je sotva třetina.“
„Nechápu to…“ potřesu hlavou. „Proč by Anna mazala vzpomínky vlastního manžela?“
Tinetophe se ušklíbne. „Tvá sestra se chová divně už dost dlouho. Tohle neřeš.“
„Správně,“ chytne ji Arathan za slovo. „Tohle neřešme. Teď mi hlavně pomozte vymyslet, jak se může můj otec přesvědčit o mé bezúhonnosti. Ať mám důvod dávat vsázku svůj život při vašem zachraňování.“
Shane se ošije. „Pravděpodobně… pravděpodobně jsem na to přišel. Stačí nám jenom sehnat magickou kouli. Křišťálovou.“
„Jasně, to seženeme na trhu u prvního prodejce,“ konstatuje ironicky Tinetophe.
„Nechte mě domluvit, má paní,“ přeruší ji Shane mírně. „Tu kouli bychom mohli sehnat vlastně skoro tady. Kousek od Synotu by totiž měl žít jeden mág. Tedy, měl by, pokud ho ještě nikdo nezabil – na čemž by, vzhledem k tomu, co je za beina, nebylo nic divného. Možná to nevíte, ale v Cheinowě se jednu dobu schovávalo hodně čarodějů, v době, kdy Vládkyně Anna poprvé vystavila dekret, který zakazoval používat Moc…“
Arathan po nás nervózně zatěká očima. „K věci, prosím.“
„Omlouvám se,“ pokrčí Shane rameny. „No, jde o to, že tenhle bein by u sebe tu kouli měl mít. Znám ho.“
„To je dobře, ne?“ zadoufá Arathan.
„Jak se to vezme,“ povzdychne si Shane. „On mě totiž nemá moc v lásce.“
„Takže nám nepomůže,“ odtuší Tinetophe.
Shane rychle zavrtí hlavou. „Ne, to ne, pomůže nám. Ačkoliv je v mnoha ohledech notně radikální, i on se zásadně staví proti Vládkyni a hlavně jejímu výnosu o magii. Ale… obávám se, že z mé návštěvy moc nadšený nebude. Kdysi… kdysi jsem se ho pokusil zabít. A on mě. Tak trochu jsme se… nepohodli.“
„Nepohodli,“ zašklebím se. „Báječný. Jak se jmenuje?“
„Rawe,“ odvětí.
Rázem mi v hlavě docvaknou všechna kolečka. „Mysteryin bývalý učedník…?“
„Ano. Takový bastard… Jednu dobu žil dokonce s čarodějnicí Mayou, která notně podporovala tehdejší Vládkyni Tiwanaineiru… no, a nakonec skončila na hranici.“ Shane zachytí můj pohled a nakrčí nos. „Přesně tak, Rucharde, to je ta Maya, od které Kuro dostal svůj úžasný silový meč. Země je malá, co?“
„Maya… Maya byla upálena?“ ozve se Awai.
„Awai! Ty žiješ!“ vykviknu a obejmu ho i přes okovy své cely, takže tím jenom ubohého maroda s napůl useknutou rukou přirazím na mříže, jen ten zaskočeně hekne.
„Jo, je to už docela dlouho, co se to stalo,“ přisvědčí Shane. „Tuším, že ji na hranici poslal princ Daroth, ale žádné bližší detaily nevím…“
„Bohové… to slyším fakt rád,“ pousměje se bledý Awai a já jej konečně přestanu mordovat ve svém náručí.
„To zní jako plán…“ mumlá si pro sebe Arathan. „Já vás dostanu ven, vy získáte tu kouli, do ní Shane nacpe mé vzpomínky -“
„Vlastně je tma nenacpu, jenom je tam zkusím projektovat, koule nemá stejné vlatnosti jako krystaly,“ opraví ho Shane.
Ale Arathan ho neposlouchá, dál si nadšeně plánuje, co ho čeká. „…a já konečně všem dokážu, že jsem nevinný. A vy pak konečně můžete navštívit Vládkyni a zastavit ji. I s požehnáním mého otce. Možná vám půjčí i nějaké ty muže, abyste se dostali až k paní Anně…“ Neubráním se zazubení. Ta koule bude vlastně něco jako televize, napadne mne totiž. „Ale měli bychom si pospíšit, protože ten Nemrtvý, který vás zajal, se může vrátit každou chvíli.“
Shane souhlasně pokývá hlavou. „Moje řeč. Mně stačí, abyste jenom rozbil bariéry.“
„Hmmm,“ protáhne Arathan. „Jak vypadají?“
Shane učiní rozmáchlé gesto. „To je různý. Anía na mě včera použila malé kamenné sošky s runami. Tohle bude něco silnějšího. Nebo toho bude víc. Nemusíte zničit všechny, stačí jenom tolik, abych byl schopnej Moc použít. Předpokládám, že nějaké budou i tady ve vězení, nějaký. Většinou bývají označený takhle,“ sehne se k zemi a nasliněným prstem cosi nakreslí do špíny. Mrzí mě, že jsem od nich tak daleko a nemůžu se poučit, jak vlastně vypadají znaky, které Shaneovi blokují Moc, takže se jen opřu o mříže a vyčkávám. „Zřejmě budou nějaké i venku, poblíž té hospody, kde jsme nocovali. Moc se hromadí kolem nich, takže ji nemohu využít já. Jenže já sám dokážu Moc násobit, takže jí tolik nespotřebuju. Zkuste těch bariér přerušit co nejvíc. Až jich bude zničených dost, poznáte to.“
„Dobře,“ přikývne Arathan. „Ale počítejte s tím, že sem přijde místo mě jiný voják –“
Shane se sebevědomě rozesměje. „Princi… Pokud budu moct použít Moc, vojáci pro mne nebudou problém.“
„Jen aby,“ rýpne si Tinetophe, zatímco Arathan se na Shanea vděčně usměje a vyrazí z vězení. Zamračeně se na Tinetophe zadívám, zatímco ona založí ruce na hrudi. „Nezlobte se na mě, přátelé, ale tohle je jenom další zbytečné zdržování. A vůbec, co s Awaiem? To se s ním potáhneme sem a tam s tím, že mu možná někdy cestou upadne ruka?“
„Nebuď cynická,“ procedím, zatímco na Arathanovo místo přijde nový voják, takový docela mladý, ve stejné slušivé uniformě, jakou měl na sobě navlečenou i ten Cheinowský princ. „Shane jej vyléčí. To dokáže, viď?“ dožaduji se u Shanea. Ten beze slova přikývne, přejde ke mřížím a natočí hlavu na stranu, jako kdyby něco poslouchal, ale těžko říct, co, neboť ve vězení bylo naprosté ticho.
„Tady máte oběd,“ oznámí nám vojáček a podá nám chleba s vodou.
„Oběd?“ žasnu. „To už jsme tu tak dlouho…?“
„Prosím, nenuťte mě to jíst!“ zaúpí Shane.
Udiveně na něj pohlédnu. „Cože? Nikdo tě nenutí, jenom –“
Shane zavrtí hlavou. „Já se svý porce chleba klidně vzdám! Kdo tu má fakt hlad…?“
„Najez se, při bozích,“ zavrčí na něj Tinetophe. „Kdo ví, kdy budeme jíst potom.“
Shane se zachvěje. „Já nechci.“
„Musíš přece jíst!“ poučím ho. Shane mi věnuje ledový pohled. „Ale… nikdy jsem tě neviděl nic jíst, když nad tím tak přemýšlím…“
Shane se ošije. „Nemám prostě hlad.“
Awai se ušklíbne. „Nemáš hlad? To se tady nesnaž nikomu namluvit. Já třeba hlady šilhám. Na rozdíl od Richarda jsme si včera nedali v té hospodě ani večeři, takže… takže když nad tím tak přemýšlím, naposledy jsme jedli v Dateenu.“
„Ty jsi ztratil hodně krve, Awai, ty nevíš, co říkáš,“ setře jej Shane.
„Shane, no tak. Je to sice jenom chleba, ale jídlo to je. Sněz ho,“ pobídnu ho.
Shane, nejistě třímající ten krajíc v ruce, si povzdechne. „Já nechci…“
„Nech toho, Shane, a jez,“ přidá se i Tinetophe. „Nebo s tím snad máš nějaký problém?“
„Jistěže s tím nemám žádný problém,“ odsekne Shane, několikrát promne chleba v prstech, a ukousne si. S velkou nechutí jej požvýká, spolkne, odhryzne si další sousto, a s trpitelským výrazem a žalostným výrazem v obličeji opět přežvýkne. Je to skoro jako divadlo, hledíme na něj všichni tři, avšak ve chvíli, kdy si Shane dopřeje další kousek chleba, náhle se předkloní a chléb zase vyzvrací.
„Shane!“ leknu se.
Ten si otře ústa a zašklebí se. „Říkal jsem vám, že nechci. Takhle to pak dopadá.“
„Jak, takhle?!“ nechápe Tinetophe. „To jako zvracíš po každým jídle?!“ Pak se zamyslí. „No jistě, ve Sneetu jsem tě přece také viděla v té jídelně zvracet…“
A já si náhle vybavím své první setkání s ním, tehdy na dvorku té hospody v Pandelle. Zvracel, to jo, a přitom rozhodně nepůsobil dojmem člověka přiotráveného alkoholem, na to si pak se mnou povídal příliš normálně… Ach bože, to je tak dávno… tak strašně dávno… a tolik se toho od té doby změnilo… Najednou to ale smysl dává. „Ty jseš pošahanej bulimik, Shane!“ vyhrknu v náhlém pochopení. „Pak nemáš bejt tak děsně hubenej!“
„Trhněte si všichni,“ odsekne Shane. „To je tím alkoholem, co jsme včera vypili. Ještě mi zkrátka není moc dobře.“
„To namlouvej někomu jinýmu,“ zašklebím se. „Ale měl jsem za to, že poruchy příjmu potravy mívaj většinou jenom holky. S jednou takovou jsem chodil. Je to nemoc, víš o tom?“ Znovu se otočím na Tinetophe. „Ale kdybych si toho u něj všimnul dřív, mohl jsem –“ Tinetophe si mne k sobě stáhne a políbí mne. Tak nečekaně, jak to v poslední době dělá pořád. „To… to bylo tentokrát za co…?“ podivím se.
Tinetophe si s odpovědí dává na čas. „Jen tak. Napadlo mě… že možná už nebudeme mít příležitost…“ vysvětlí mi své chování a znovu mne políbí. Kašlu na to, na to všechno, bleskne mi hlavou a začnu ji líbat taky, i když je mi trochu nepříjemný, že vím, jak na mne Shane i Awai hledí. V tenhle moment mi je to ovšem naprosto ukradený, líbám ji i přes ty blbý mříže, líbám ji, protože ji možná líbám naposledy, líbám ji, protože…
„Miluju tě,“ zašeptám, aby to ti dva zvědavci neslyšeli. „Miluju tě, Tinetophe…“
Tinetophe se prstem dotkne mých úst. „To neříkej…“
„Je to pravda,“ obhajuju se. „Miluju tě… a nechci o tebe přijít…“
„Nepřijdeš,“ ubezpečí mě něžně a svými rty se jemně dotkne mého krku. „Pokud s tím můžu něco udělat, tak ne.“
„Mám o tebe strach,“ přiznám.
„Jsi tak sladkej…“ vzdychne Tinetophe a její rty mi sjedou až ke klíční kosti.
„Ehmmm, nejste tu sami, děcka. Nedělejte chutě těm, co nemůžou,“ připomene se Shane a já se tedy poslušně od Tinetophe pokusím odtáhnout, ale Tinetophe zjevně nechce, tiskne se ke mně dál a já cítím její horký dech na šíji a její dlaně šmátrající po mém těle. Ke svému zděšení si uvědomím, že začínám být vzrušený. Jako bych už teď neměl problémů dost! Radši ji donutím, aby sundala ruce z mých boků, jenže ona toho stejně nenechá, jenom přesune své ruce ještě níž – a já cítím, jak rudnu. „Awai…? Buď… buď pak poblíž,“ vyzve tedy Shane zraněného, když vidí, že my dva se pořád nějak nemůžeme dohodnout. „Abych tě mohl vyřešit hned zkraje a tys mohl… však víš. Být připravený na cokoliv. A vy dva taky, aby bylo jasno.“ Voják se po nás nejistě podívá, zatímco mně se konečně podaří Tinetophe setřást a radši od její cely poodstoupím. Shane, který se ze své chlebové akce už vzpamatoval, a který nyní přechází po té malé cele jako tygr v kleci, jej zcela právem zneklidňoval. Tím spíše když říkal to, co říkal. „Hej, chlapče, kde jsou naše zbraně?“
Vojáčka tím naprosto překvapí. „Cože?“
„Naše zbraně,“ připomene se Shane. „Jsou tady ve vězení, nebo je má mistr?“
„To… to vám nejsem oprávněnej říct,“ zakoktal ten kluk.
„Nevadí, mladej. Zjistíme si to,“ uklidní ho Shane a protáhne si prsty. Zpozorním. Už dřív jsem si všimnul, že tohle občas dělává těsně předtím, než se chystá čarovat… Všimnu si, že i Tinetophe se lehce napřímila. Mrknu po Awaiovi. Také ten je ve střehu. Mladičký voják se ošije a hmátne po své zbrani. Je mi ho vlastně líto. On za nic nemůže, jenom plní rozkazy, aniž by se jim mohl vzepřít. „Nic mu neudělám, slibuju, Rucharde,“ pousměje se na mě Shane. Aha, je vidět, že už je schopen s Mocí manipulovat – jinak by mi nemohl číst myšlenky. Výborně. „Ublížím jenom těm, kteří budou chtít ublížit nám. Nechci zbytečně zabíjet.“
„Tvý předsevzetí, ne moje,“ podotkne k tomu Tinetophe.
„Co… co se děje…?“ vyjekne voják.
Shane se zahledí na svou pravačku. Mezi prsty mu probleskne Moc. V příští chvíli mu její jasně oranžové světlo obklopí celou paži. Mladý voják zalapá po dechu, ale je tak vyjukaný, že ho ani v nejmenším nenapadne zavolat posily. Což je vlastně taky dobře. „Konečně se zase cítím být ve své kůži,“ usměje se Shane a vzápětí už Moc mrští proti mřížím své kobky. Ozve se ohlušující rána a všechny mříže se rozpadnou. Jeho, moje, Tinetophiny i Awaiovy. Shane se přešťastně zaculí a další vlnu Moci pošle na Awaie. Toho množství magické síly srazí na zem, ale když k němu přiskočím, zjistím, že je naprosto v pohodě – a nebýt jeho krví prosáklého oblečení, nikdy bych neřekl, že byl kdy zraněný.
V ten moment do vězení vběhnou vojáci, které dovnitř přilákal ten hrozný hluk. Shane si protřepe ruku a všechny je srazí stranou, abychom my kolem nich mohli v pohodě projít a oni nám nestáli v cestě. Zprvu se trochu bojím, pak si ale všimnu, že je Shane svým kouzlem zároveň paralyzoval, takže fakt nehrozilo, že by po nás mohli vystartovat. Hlasitě si oddychnu. Když jdeme kolem jakési strážnice či co, všimnu si, že tam jsou naše meče, takže pro ně pochopitelně dojdu a za chvíli je už rozdávám svým přátelům.
Jakmile ale vylezeme před žalář, zjistíme, že tam je vojáků… no, spousta. Shane, se stále tak spokojeným úsměvem, spustil obě paže podél těla a jeho oranžová Moc jej obstoupí docela. „Dobře,“ řekne jednoduše. „Tohle bude ještě zajímavé. Má paní, kryjte mi záda, prosím. Abychom to tu vyřešili dříve, než sem stihne dorazit Sběratel.“ Vrčící Tinetophe přikývne. „A vy dva,“ otočí se Shane na mě a Awaie, „sežeňte koně. Ať máme tu naši misi hotovou co nejdříve.“

Tinetophe
Ještě stále se cítím být trochu roztřesená. Na rozdíl od Shanea, já jsem se s těmi vojáčky nijak nemazlila. Zopakovala jsem si Shaneho trik ze Sneetu, ten s těma explodujícíma očima. Zvláštní, když jsem to viděla tenkrát, přišlo mi to naprosto odporné a musela jsem se odvrátit, ale tentokrát… tentokrát to bylo jiné. Bavilo mě se na ně dívat, kterak řvou bolestí, náhle tak drasticky oslepeni, a ještě víc mě bavilo se mezi nimi proplétat a zabíjet je dříve, než stihnou zemřít na tak masivní krvácení. Bylo to odporné, ale… já jsem měla pocit, že koneckonců dělám něco, co si užívám, něco, co…
Přitisknu si ruku na čelo. Hlava se mi točí tak zběsile, že se sotva udržím v sedle koně, kterého pro mě Ruchard sehnal. Částečně za to může i ta zatracená kobyla, neboť je tedy pěkně jankovitá, ale také si myslím, že jsem to asi trochu přehnala s Mocí. Mimoděk se prsty dotknu své tváře. Ty podivné modré znaky mám už i na obličeji. Vlastně překročily čelist a nyní se rozmáhají na mé líci. A je to tak příjemné…
Shane nás vede do malého městečka jménem Seny, o němž jsem tedy nikdy neslyšela, a vůbec nikdo nás nepronásleduje. Což je trochu neobvyklé, ačkoliv, když si uvědomím, jaký masakr jsme (jsem?) rozpoutali (rozpoutala…?) na tom náměstíčku před vězením, není se vlastně čemu divit. Nejspíš nechtějí riskovat, že z nich opět nadělám potravu pro ryby.
S princem Arathanem jsme se dohodli, že pak na nás počká v hospodě U Mazanýho králíčka. Abych pravdu řekla, mně se moc do Synotu vracet nechce, tím spíš, když tam pak na nás budou dozajista všichni nepřátelé čekat, ale… ale radši nic nenamítám. Kdybych totiž měla nějaké poznámky, Awai by se nepochybně tvářil otráveně, Shane by dělal, že mě neslyší, a Richard, ten by mi dozajista vytknul, že jsem jiná, že jsem se změnila.
No… možná má pravdu. Konečně si připadám jako Meni. Je to skoro směšné. Celou svou existenci jsem se snažila hrát si na něco jiného, dělat před ostatními, že Meni nejsem… a nyní jsem na to hrdá. Je dobře, že tomu tak je. Meni nikdy nebyli jenom roztomilí plyšáci, naopak, i přes svůj poměrně líbezný vzhled to nikdy žádní domácí mazlíčkové nebyli – ačkoliv musím uznat, že právě takhle byli jednu dobu v Zemi nuceni se chovat. To ještě bylo za Taxana, prvního skutečného Vládce – v té době bylo normální a téměř i moderní, že každý významnější šlechtic měl nějakého Meni doma, jako otroka, jako služebníka, kterého využíval a zneužíval. Naštěstí se Meni brzy vzbouřili a vybojovali si nezávislost. Kdepak, Meni nejsou jenom nějakou dekorací do přepychového sídla. A já chci všem dokázat, že jsem čestnou dcerou své rasy!
S úsměvem se zahledím na Richarda. Líbí se mi, že mě zbožňuje…
„Je to ještě daleko, Shane?“ zajímá se Awai, jakmile Shane zastaví svého koně.
„Ale ne…“ odvětí Shane zadumaně.
Ušklíbnu se. „Ztratili jsme se, že je to tak?“
„Samozřejmě že ne,“ odsekne Shane. „Vím naprosto přesně, kde jsme… jenomže nějak nevidím to město. Seny je totiž ukryté tady v závětří Válečné hory. Není to hezké místo, spíše je to útočiště pro skrývající se vrahy, lapky a podobnou havěť… Takže je všem ostatním skryté. Někde tu přece musí být…“
„Takže jsme se ztratili,“ odtuším.
„Nebuď tak pesimistická,“ zazubí se na mě Richard.
Shane rozčileně mávne rukou, jeho Moc mne na okamžik téměř oslepí – a v ten moment se daleko před námi cosi zaleskne. Když hodně napínám zrak, zjistím, že je to jakási věž. „Aha!“ zaraduje se Shane. „Věděl jsem, že tu je!“ holedbá se a já se opět neubráním zašklebení. Tenhle mladý čaroděj má více štěstí než rozumu. „Jistě, ale jak vidíte, má paní, leckdy to stačí,“ věnuje mi Shane rozzářený pohled a pobídne svého koně.
„Jasně, ale ne vždycky,“ připomenu mu temně a následuji ho.
Město Seny mě notně překvapilo. Jakmile jsme k němu dorazili a zaplatili tučný vstup do osady (pět zlaťáků za osobu, taková sprostá zlodějina!), vjeli jsme přímo do zaprášených, špinavých ulic plných notně podezřelých lidí, kterým bych radši nesvěřila ani koště, aby s ním někoho zcela úmyslně nezabili.
„Kde toho tvého mága budeme hledat?“ zeptal se Awai polohlasem Shanea, který se znepokojeně rozhlížel kolem sebe, a pokynul nám, abychom radši slezli z koní a vedli je jen tak vedle sebe. Shane se zachmuřil a oznámil mu, že to určitě nebude nic složitého.
„Když to říkáš ty…“ zašklebila jsem se.
„Říkám,“ přikývne Shane. „Rawe… Rawe je hrozně domýšlivý. Heh, kromě toho, že se jednu dobu nechával oslovovat jako Válečník a bavil se lovením ostatních mágů, tak vzhledem k tomu, že by mu mělo tohle město patřit, jistě si neodpustil nějaké… no, jak to říct… upozornění pro náhodné kolemjdoucí na své vysoké postavení.“
Nakrčila jsem nos a myslela si o tom svoje, protože upřímně řečeno, jaký idiot by na sebe upozorňoval, zvlášť, má-li takovouto pověst, ale Shane měl kupodivu pravdu. Uprostřed náměstí, nyní plného krámků a brebentících beinů, stál velký palác. Palác, čili ne hrad, ne zámek, popsaný složitými klikyháky a čárami, dávající dohromady jakýsi obrazec. Rázem pochopím, jaký, a v posvátném obdivu jsem sotva schopna promluvit.
„To je znamení Veškeré Moci,“ vydechnu a hledím na ten dům se zakloněnou hlavou.
Shane se ušklíbne. „Neříkal jsem, že je to nafoukaný pitomec?“
Ohlédnu se na Richarda. Je na něm vidět, jak bedlivě si prohlíží onu změť čar a vlnovek, ale neřekla bych, že v tom viděl něco jiného, že by snad zahlédl cokoliv, co signalizuje kouzelníkovu moc, že by snad jakkoliv pochopil, že je tenhle mág schopen použít prastarou magii Všehomíra, ze které se až postupem času vyvinula Moc, kterou se oháním já nebo Shane. Richard tedy pokrčil rameny a podotkl:
„Doufám, že Pan Všemocný má rád návštěvy.“
Za námi se ozvalo odkašlání. Ohlédnu se přes rameno a zahledím se na skupinku asi dvaceti nepříjemných chlapíků s kyjemi a sekyrkami v rukou. „Mluvíš o našem vládci Válečníkovi, cizinče?“ zeptal se ten nejvyšší z nich, zjizvený holohlavý nepříjemný týpek, obecně ten typ, se kterým není radno pustit se do konfliktu.
„A kdyby mluvil?“ zajímám se drze.
Hrdlořezové se ušklíbli. „Museli bychom vám asi osobně vysvětlit, jak se mají chovat hosté v našem městě, zvlášť, chtějí-li hovořit s naším panovníkem,“ sdělil mi ten lebkoun a když se na mě spokojeně zazubil, zjistila jsem, že nemá dobrou polovinu zubů. „Ale mám takovej pocit, že pak byste se asi s naším pánem setkat nemohli. Páč byste byli mrtví.“
Awai poklepá prsty na rukojeť svého meče. „Zkus to,“ doporučí mu s ironií přetékajícím hlasem. „Ovšem varuji tě, než stihneš cokoliv udělat, je po tobě.“
Muži neustoupili. „Je nás víc,“ vyhrkl jeden z nich, ryšavý pupkatý chlapík po lebkounově levé ruce. Druhý se přidal, že proti jejich přesile nemáme vůbec žádnou šanci.
„Vzdejte se tedy,“ doporučil nám zrzavý. „Jste jenom čtyři.“
„A kdo říká, že to nestačí?“ podivil se Shane a v dlaních obratem uhnětl Moc.
„Magie,“ prskl plešoun. „To neumíte bojovat jinak?“
„Umíme,“ uznám. „Ale s kouzly je to daleko zábavnější,“ dodám a svou krásně temnou Mocí srazím nejbližší hrdlořezy k zemi. Chlapíky to překvapilo, ale jakmile se vzápětí vyhrabali na nohy, jeden z nich už to patrně nevydržel a s řevem se na mě vrhnul. „Choleriku,“ zasměju se, plavmo uskočím a vzápětí tomu odvážlivci zabodnu meč do zad tak šikovně, že jej okamžitě zabiju, aniž bych s ním musela jednou, jedinkrát zkřížit meč. Druhý přiskočil těsně za ním, takže jsem se kolem něj jenom přetočila a mám v úmyslu jej zbavit života také, ale Shane mou zbraň Mocí zarazí těsně předtím, než mu ji mohu zarazit do krku. Podrážděně tedy muže odkopnu a vzhlédnu. Kolem nás se náhle utvořil dostatek místa.
Holohlavý se usmál. „To bylo dobrý. Dost dobrý. Ale taky dost hloupý, protože teď už vás k Válečníkovi nepustíme rozhodně.“
„Nechceme mu ublížit,“ zavrtí Richard rychle hlavou. „Vážně ne. Jenom s ním potřebujeme hovořit. Jestli nás skutečně k němu odmítáte vpustit, alespoň mu prosím řekněte, že –“ Než stihne vůbec dokončit větu, zaútočí na nás všichni.
Mně se postavil ten holohlavý človíček s pohledem (i vizáží) nájemného vraha. Snažila jsem se s ním pořádně bojovat a nepoužívat Moc, ale tenhle bastard mi zcela vědomě nedával možnost k útoku, což mě pochopitelně začalo po chvíli rozčilovat. Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti, kdy se otočil na kolegu, kterého Awai právě probodl, a nakopla jsem ho vší silou do břicha. Jakmile jsem ho tím vyvedla z rovnováhy, mohla jsem na něj udeřit. Zprvu mi to moc nešlo, ale nakonec se mi ho ovšem podařilo porazit – ačkoliv, a to se přiznám, tak trochu jsem podváděla. Prosmýkla jsem se kolem něj, sklonila se pod čepelí jeho sekyrky, na zlomek chvíle jej Mocí znehybnila, a v momentě, kdy se nebyl schopný bránit, vrazila mu meč hluboko do těla. Muž zachroptěl a docela mrtvý dopadl na zablácené kočičí hlavy, z nichž bylo náměstí utvořeno.
Přiběhli další dva, rozezleni tím, že jsem jim sejmula tohohle týpka, zřejmě jakéhosi nepsaného vůdce té jejich „smečky“. Mám už dost všech těch bojů, blesklo mi hlavou. Nechci pořád s někým křížit meč. Je to hrozně náročné, člověk musí být stále ve střehu, stále připravený, nenechávat soupeři ani okamžik… Jsem tím unavená… Ohlédnu se na ostatní. I ti si vedli výborně. Awai bojoval se třema, Shane s dvěma (právě se mu podařilo jednoho zabít, což bylo fajn… tedy až na to, že se ten naivka snažil hrát čistou hru a magie se zcela zdržel – fakt netuším proč), a Richard měl co dělat i s jedním.
Měla bych jim pomoct.
Aniž bych se musela nějak moc soustředit, uhnu před těma dvěma, kteří se na mě řítí, a Mocí je srazím k sobě. Ozve se ošklivý zvuk, kterak jim ta rána rozdrtí vzájemně lebky. Pobaveně se usměju. Konečně to začíná být zajímavé. Dalším dvěma švihnutím Moci zlomím nohy. Opět to sympaticky křupne a ve chvíli, kdy se začnou svíjet na zemi, neschopni se bránit, přiskočím k nim a useknu jim hlavičky. Rozhlédnu se. Ostatní už také vyřídili své soupeře a nyní na náměstí zbývají pouze němě a ohromeně přihlížející „běžní obyvatelé“ města Seny. Teprve teď jsem si mohla svůj meč líně očistit o rukáv.
Shane přelétne pohled ty mrtvé muže u mých nohou. „To… to snad nebylo nutné.“
„Bylo,“ převezu ho.
„Tinetophe, prosím vás… už nečarujte,“ požádá mne Shane tiše. „Nechci vás –“
Přeruším ho. „Tak s tím přestaň.“
Richard si otře pot z čela a přikývne. „Jo. Tinetophe můžeme kárat pozdějc, teď půjdeme navštívit toho jejich slavnýho Válečníka,“ rozhodl a znělo to fakt rázně. Všichni jsme pohlédli jeho směrem – a on se začervenal, což opět trochu pokazilo jeho vizáž. „Awai, ty zůstaneš zde a budeš držet situaci tady pod kontrolou. Zvládneš to?“ otáže se Richard Awaie, který beze slova přikývl. „No a já, Tinetophe a Raweho kamarád Shane, my půjdeme dovnitř. Drž nám palce,“ doplnil rozvážně Richard.
„A ne, že nás zase zradíš,“ neopustím si poznámku, když procházím kolem Awaie. Leč tentokrát Awaiovu reakci neodhadnu, protože Awai mi vrazí takovou facku, až se zapotácím, rozkousnu si ret, a v ústech pocítím olovnatou pachuť vlastní krve.
„Ty jeden mrňavej –“ vystartuju, ale Richard mne strhne stranou.
„Tinetophe, ne!“ houkne na mě Richard a vezme mě pro jistotu za ruku. „Pojď, prosím,“ dodá, ale jakmile se zařadím k jeho boku, tisknout mou ruku nepřestává, naopak, stále ji jemně svírá ve své a dokonce něžně hladí mé prsty. Přijde mi to milé, ale nemám čas si to pořádně vychutnávat, protože náhle se ty velké, dubové dveře Raweho paláce před námi samy otevřely. Všichni jsme sebou trhli, zatímco Shane bez zaváhání vešel dovnitř – a my dva jej už trošku nejistě následovali. Ocitli jsme se ve zcela temné místnosti. Jako na povel se rozhořely louče po jejím obvodu a ukázalo se, že jsme ve velké chodbě plné soch.
„Poměrně působivé,“ uznal Richard a pokračoval v cestě, aniž bych se zastavil, ale já se mu lehce vymanila, zastavila jsem se, stejně jako Shane, a nejistě jsem se dívala kolem sebe. „Co je s vámi?“ otočil se na nás Richard zmateně. „Děje se snad něco, co mi uniklo?“
„Možná,“ odvětí Shane. Richard nadzvedl obočí. „Nevím, jestli je to jenom můj problém, možná jste si toho všimla také, má paní, ale… já tu cítím velké množství magie. Mám na mysli… nevyužitou magii. Zneklidňuje mne to, Rucharde. Je to jako by se každou chvíli mělo nějaké kouzlo projevit. Pojďme pryč…“
„Teď?! Po tom, co jsme provedli na tržišti?!“ vzpamatuju se.
Shane však přikývl. „Ano… musíme tu pitomou kouli zkusit sehnat nějak jinak… třeba… nezlobte se na mě, ale tady je vážně hrozně nepříjemně…“
Ano, také já jsem vnímala jasnou auru silné Moci všude kolem nás, ale rozhodně se mi to nechtělo po tom virválu, co jsme tu předtím udělali, jen tak odejít. Jakmile ale Shane zamířil zase k východu, dveře se těsně před ním zabouchly a Shane jen tak, tak uskočil, aby jej nerozdrtily. Ze strany, kde jsme byli my, chyběla klika.
Shane se ušklíbl. „Aha. Takže se tak jako tak s Rawem setkáme.“
Richard svraštil čelo. „Ty sochy… jsou hrozně divné… Nevím proč, ale mám pocit, jako by se na mě dívaly. Koukněte se na ně… Nemyslíte, že… že o nás ví?“ Uposlechnu a bedlivě se na trochy zadívám. Byly to podobizny mužů v brnění různých tvarů a velikostí, v jejichž štěrbinách hledí jsem sice neviděla žádné oči, ale přísahala bych, že jsem zahlédl zalesknout se bělmo. Leknu se a poplašeně ucouvnu.
Polknu. „Prosím tě, Richarde, nebuď naivní. Jsou to jenom sochy. Kus vytvarovaného kamene. Umělecká díla,“ snažím se jej uklidnit, ale těžko říct, zda tím neutěšuji spíše sama sebe. „Válečník je tu má buď proto, že je to milovník umění, nebo mu prostě pohled na muže v pancíři dělá dobře. Což je vlastně docela pochopitelné…“
Richard nad tím přemýšlí, ale Shanea nepřesvědčím. „Ale co když se to kouzlo –“
Nedokončil myšlenku, nebylo třeba. To kouzlo se skutečně týkalo soch. Trochu jsem se ve svém úsudku zmýlila. Tihle kamenní fešáci tu nebyli proto, že by byl Rawe obdivovatel umění, ani proto, že by byl na bytosti stejného pohlaví, ale proto, že mu sloužili jako ochrana před nezvanými hosty, kteří se dostali až takhle daleko do jeho sídla. Před našima očima se sochy začaly hýbat, slézat z podstavců a vytahovat své zarezlé meče.
„Ale ne…“ vyklouzlo mi ze rtů a ustoupila jsem ještě o krok, čímž jsem zády vrazila do další sochy. Potlačila jsem v sobě zaskočené vyjeknutí, bleskově jsem se otočila a sekla po ní mečem, ale čepel mé zbraně po jejím kamenném těle neškodně sjela dolů, aniž by soše jakkoliv ublížila. „Ale ne!“
„Nějakej plán?“ vyhrkl Richard.
„Něco zkusím,“ zamumlal Shane a na rozdíl od nás, couvajících ke dveřím (abychom měli alespoň jednu stranu bezpečně krytou), se ani nepohnul. Zkřížil ruce v úrovni očí a začal cosi mumlat. Kolem prstů se mu začalo rozlévat napůl průhledné, oranžové světlo Moci, které jako by mu obtáčelo dlaně a zářilo s čím dál větší intenzitou. „Uhněte stranou,“ vyzval nás, a jakmile jsme uposlechli, ve chvíli, kdy se sochy přiblížily těsně k nám a pozvedly své zbraně, vyslal Moc k nim. A sochy se jako na povel zastavily. Okamžik jsem čekala, zda to na ně působí, či se ještě pohnou, aby nás mohly zabít, ale nic se nestalo. Nedůvěřivě jsem si ty sochy prohlížela, zatímco Richard to šel obhlídnout zblízka.
Sochy sice nestály přímo na podstavci, ale nehybné byly. Tedy, dokud kouzlo působilo. Nervózně jsem se ošila, kdežto Richard zkusil opatrně šťouchnout hrotem Kuroova meče do jednoho z těch kamenných vojáčků a jakmile ten nijak nereagoval, začal mu mávat rukou před obličejem. „Skvělá práce, Shane. Tohle se ti opravdu povedlo. Jako by je právě vytesali –“ začal nadšeně, ale to už ho ta socha chytla tak mocně, že se Richard nemohl ani pohnout, natož se z jejího sevření dokázal vytrhnout, i když sebou divoce cukal a kopal do něj.
Protočím oči. „Richarde… ty pořád musíš dělat nějaké problémy, že?“
„Nedělám to schválně…! Shane, Shane, udělej něco, prosím,“ vyjekl Richard nervózně, i když bylo na první pohled zřejmé, že mu kamenný strážce nemá v úmyslu ani v nejmenším ublížit. Spíše měl jenom dotírajícího vetřelce zajmout a vyčkat na rozhodnutí majitele. Zamračeně jsem k Richardovi přiskočila blíž, vytrhla mu Kuroův meč, přetočila jej v ruce, čímž se nabil mou Mocí, a vrhla jsem ji na sochu, čímž jsem kamennému vojákovi rozdrtila paže, kterými třímal Richarda. Ten z výšky dopadl na zem.
Uchichtla jsem se. „Promiň za to tvrdé přistání.“
Sálem zazněl hluboký, mužský hlas: „To by už snad stačilo.“
„S tím souhlasím,“ vydechl vyjevený Richard, a já mu pomohla na nohy.
„Nikdo v mém domě nebude používat magii. Kromě mě,“ pokračoval ten muž zostra.
Shane se zašklebí. „Ani já, Rawe, příteli?“
Rawe konečně došel až k nám. Richard mi později řekl, že čekal nějakého klasického čaroděje, jakého znal z pohádkových knížek ve svém světě, tedy stařičkého, vysokého, s vlasy barvy nejčistšího stříbra, s dlouhými vousy, oblečeného v černém plášti a na hlavě s čepicí ve tvaru kužele a obrázky hvězdiček a měsíčků. Tak si ho prý představoval. Nechápala jsem, proč by takhle měl nějaký mág vypadat – tím spíše, když Rawe tento Richardův standart nesplňoval snad ve všech bodech.
Byl sice vysoký, na beina rozhodně, ale spíše mladý, než starý, vlasy měl plavé a ještě zesvětlené sluncem, dlouhé po ramena, a jeho tvář byla snědá, opálená, s několikadenním strništěm vousů. Oblečený byl v kožených kalhotách a vestě. A po zuby ozbrojený. Zkrátka válečník. A abych pravdu řekla, byl zatraceně sexy. Dlouze si nás prohlédl a pousmál se.
„Shane, příteli,“ konstatoval s jasným důrazem v hlase. „Věř mi, že tebe bych tady skutečně nečekal.“ Mávne na sochy, které se poslušně vrátí na svá místa na podstavcích a opět ztuhnou. „Omlouvám se za tohle. Mé bezpečnostní opatření. Doufám, že z toho nejsi příliš otřesený, Richarde. Mají poněkud nevytříbené způsoby.“
Richard zamrká. „Vy… vy mě znáte?“
„No jistě,“ přikývne Rawe. „I když tak možná nevypadám, i já jsem u té šílené Koalice. Vlastně ani nevím, proč jsem se k ní nechal přemluvit. Nejspíš proto, že mě o její správnosti přesvědčila tvá matka, Shane. A ty moc dobře víš, že jí odmítnout prostě nedokážu.“ Mladý mág se temně zamračí. „Co je? Nikdy jsem netvrdil, že mě Wynewer nechává chladným.“
Zamrkám. „Wynewer je tvá matka, Shane?!“
„Takhle o ní přede mnou nemluv,“ sykne Shane směrem k Válečníkovi.
„Promiň, Shane…“ pokrčí Rawe rameny. „Vždycky mne pobaví, jak se vztekáš. A to jsem mohl být skoro tvůj otec.“ Odmlčí se a pohlédne na mne a Richarda, který mne mezitím opět vzal za ruku a lehce se ke mně přitulil. „Jsem to ale nezdvořák. Pojďte dál, nestůjme tu v chodbě. Zvu vás na skleničku, co vy na to?“
Neochotně jsme ho tedy následovali. Neuvěřitelný, pomyslela jsem si. Mluvil s námi zatím sotva chvilku a už stihnul Shanea urazit! Tímhle tempem, než nám vůbec dá tu kouli, dojde k nějakému incidentu. Ne že bych chtěla být prorokem špatných zpráv, ale napětí je tu téměř hmatatelné. Posadili jsme se k velkému stolu, jak nám Rawe pokynul, a jakmile lehce pohnul rukou, byl okamžitě plný dobrot a číší s vínem. Vyzval nás, ať se neostýcháme a bereme si. Nikdo tak neučinil, i když na Richardovi bylo vidět, že by si hnedle dal, aby nějak zajedl ten suchý chléb z vězení.
„Dobře, vidím, že se mnou chcete o něčem mluvit, ne pouze vyjídat mé sklepy,“ podotkl Rawe pobaveně. „Tak co chcete řešit?“
Shane, stále zachmuření, procedí: „Nechceme řešit nic, spíše bych řekl, že něco potřebujeme. Výjimečně tu nejsem vyřizovat nějaké účty, co máš s Nejvyšší radou Synotu, s mou matkou nebo s Mystery, dokonce tu nejsem ani kvůli Koalici, nýbrž kvůli křišťálové kouli. Jsi jediný mág, o kterém tady v Cheinowě vím, a jediný, který by u sebe tenhle magický předmět mohl mít. Daruj mi ji.“
Rawe potřese hlavou. „To je všechno?“
„Ano,“ přizná Shane, zatímco Richard se vrhne na hroznové víno a začne se jím cpát.
Rawe se rozesměje. „To jste vážně jeli až sem jenom kvůli té kouli?“
„Ano,“ zopakuje Shane rozrušeně. „Co je, nemáš ji?“
„Jistěže ji mám. Ale bavím se tvou neznalostí,“ vysvětlí Rawe. „Milý chlapče, přímo v Synotu bydlí Vrabec.“ Shane vykulí oči. „Tys to skutečně nevěděl?“ Shane ohromeně zavrtí hlavou. „A ani netušíš, proč tam je? Z jakého důvodu se tam ukrývá? To ti Koalice neřekla? Abych byl přesný, to ti neřekla Mystery? Ona ho tam totiž poslala.“
„Ne… ale já s Mystery už docela dlouho nežiju. Utekl jsem od ní,“ přizná Shane neochotně a vrhne na mě a Richarda, který se mezitím s gustem se pustil do škvarkových placek, pátravý pohled. „Vy jste byli u mé mistryně jako poslední. Zmínila se vám snad o něčem takovém…?“ Místo toho hladovce zavrtím hlavou jen já. Jméno Vrabec v souvislosti s nějakým čarodějem slyším rozhodně poprvé. „Tak mě pouč, Válečníku,“ vyzve Shane Raweho rozčileně. „O co jde?“
Rawe dopije své víno a číši odloží na stůl. „Když ti to tvá úžasná mistryně Mystery neřekla, zřejmě to ani vědět nemáš,“ oznámí Shanemu věcně. Ten se ušklíbne a znovu připomene tu kouli. „Ale samozřejmě, donesu ti ji,“ zavrčí Rawe a během chvilky je zpět, s nádhernou křišťálovou koulí v dlaních. „Nicméně buď opatrný, byl bych rád, kdybys mi ji vrátil. Magických úložných prostorů moc v Zemi už nezbývá.“
„Pokud mi ji nerozbijou ti tví vrahouni, pokusím se,“ podotkne Shane.
Rawe se opět zasměje. „Jsou jenom loajální. Platím jim za to, že tu bydlí a chrání mě.“
Když už jsme u toho, uvědomím si, že do místnosti, kde sedíme, zvenku doléhá řev a řinčení zbraní. Pozvednu prst do výšky. „Už zase?“ povzdechnu si.
Vysoký kouzelník přešel k oknu a pohlédl z něj ven. „Bohužel. Váš přítel má potíže, řekl bych. Asi byste mu měli jít na pomoc,“ navrhl nám. Nekomentuju tu, jenom šťouchnu do Richarda, aby se přestal cpát, a necháme se Rawem doprovodit až ke dveřím. Zde mi ten mág galantně políbí ruku a rozloučí se s námi. „Rád jsem vás všechny poznal, ale… příště za mnou nechoďte bez ohlášení. Mí lidé to nevidí rádi.“
Jakmile ho hrdlořezové zahlédli, přestali dorážet na Awaie, který vypadal poměrně vyčerpaně, kdo ví, jak dlouho jejich útoky musel vlastně odrážet, poslušně sklonili své zbraně a s úctou se svému vladaři a vlastně zaměstnavateli poklonili. „Pane… tihle tu… jaksi… jenom jsme vás chránili, pane… nic víc…“ koktali.
„V pořádku,“ odvětil Rawe a sledoval, jak nasedáme na koně. „A… Shane?“
„Ano?“ zaváhá ten.
„Promiň,“ zazubí se Rawe. „Prostě tě rád škádlím.“
Shane nakrčí nos. „Všiml jsem si, taťko.“

Twyla
„A jsssme tady… to to trvalo,“ vydechnu, jakmile konečně vjedeme do Synotu. „Ješšště žšše máme jít do té hosssspody, ne třeba do kláššštera. Kdybych sssi ssso nejdříve nessssedla, asssi umřu…“ skuhrám. „Potřebuju ssse vyssspat, vykoupat, pomilovat…“ Poslední slovo řeknu tak potichu, že ho zaslechne jenom vedle stojící Darien, který na mne vrhne krátký, usměvavý pohled a trochu vzpurně trhne tou svou krásnou, modrou hlavinkou, ale nijak více neprotestuje, z čehož se dovtípím, že by možná dal říct – což mě samozřejmě potěší.
„Schovejte radši své zbraně, vy dva,“ pokyne mi Jossi. Jak já, tak Darien se na něj udiveně ohlédneme. „V Synotu se nesmí nosit na veřejnosti zbraně,“ vysvětlí Jossi s pokrčením ramen. „Každý, kdo tu u sebe nějaký meč má, je okamžitě pokládán za podezřelého a nebezpečného. A my přece nestojíme o pozornost, že ne…?“
„Ne,“ souhlasí Darien, zastrčí naše meče do vaku podél sedla svého koně a vtiskne mi do ruky taito: „Ale tohle při sobě raději měj, Twylo. Nikdy nevíš, kdy se dostaneš do nějaké šlamastyky. A že jsi na ně expert.“
Ušklíbnu se. „Já mysssslela, že tohle platí sssspíššš o tobě.“
„Bejvávalo,“ zazubí se na mne Darien.
Prohrábnu si vlasy. „A sso budeme dělat teď?“
„Najdeme tu hospodu,“ rozhodne Darien a zase se ode mě odvrátí.
Jossi se široce zazubí. „Tomu říkám příjemné poslání. Najít hospodu.“ Pak se odmlčí, přitáhne si uzdu koně blíž k sobě, koník k němu přijde blíž, a Jossi jej pohladí po čumáku. „Nevšimli jste si něčeho divného? Tohle město… tohle město je neskutečně tiché. Nikdo tu s nikým nediskutuje, nikdo se s nikým nedohaduje… a všude… všude jsou vojáci,“ upozorní nás, a když se rozhlédnu, zjistím, že má pravdu. A že my mezi nimi skutečně vyčníváme – a nejen tím, jak zbědovaně vypadáme.
„Uvážeme koně u nejbližšího madla a budeme pokračovat bez nich,“ usoudí Darien a my tak vzápětí učiníme, ale stejně bych řekla, že ani v tomto případě se nám nepodařilo dvakrát zapadnout do davu. „Jak že se ta hospoda jmenuje, U Mazaného králíčka…? Divný název. Zeptám se nějakého z těch řemeslníků, určitě to budou znát,“ pokyne směrem ke stánečkům na náměstí, kde lidé téměř beze slova nakupují a po očku sledují vojáky, kteří mezi nimi nenápadně procházejí a sledují je. „Synot není velké město. Někdo se určitě chytne a pošle nás správným směrem. Počkejte tady.“
A zatímco Darien zamíří k nejbližšímu obchůdku, ohlédnu se na Jossiho a v dobrém rozmaru jej plácnu po rameni: „Tak ssso, Jossi, uššš ssse těšššíššš na tu sssvou Tinetophe?“
Jossi se lehce zardí. „Nemůžu se dočkat, pořád na ni musím myslet. Ale nejen na ni, i na ostatní. Opravdu se moc těším, až mi budou vyprávět, co všechno zažili. Tinetophe si bude určitě stěžovat na Kuroa a Awaie, a Richard… zase mi určitě řekne Spocku. A bude zase mluvit tím svým hrozně rychlým způsobem, který se dá sotva chápat, a pak se rozesměje,“ líčí mi Jossi s úsměvem od ucha k uchu. „Ačkoliv to bude trochu zvláštní,“ posmutní náhle. „Neviděli jsme se hrozně dlouho… a nerozešli jsme se právě v nejlepším… a já jim nesu tak špatné zprávy. Ne, oni nebudou moc rádi, že nás vidí.“
„Nebude tak zsssle,“ uklidním ho.
„Nebude,“ souhlasí Darien, který se k nám vrací, vypadá poměrně optimisticky, a má plnou náruč jakýchsi balíčků. „Bylo mi řečeno, že ta hospoda je támhle za rohem. A podívejte, co nesu!“ dodá a jeden balíček podá mně. „Čisté oblečení!“ V upřímném nadšení se k němu nakloním a dám mu pusu. „Konečně nebudeme vypadat jako vandráci!“ pokračuje Darian a mrkne na Jossiho. „Tedy, alespoň někteří z nás.“
„Vtipné,“ ocení jeho poznámku Jossi.
Zkoumám, co mi donesl – vypadá to skoro jako šaty, ale bude to spíše dlouhá, zelená blůzka s dlouhými rukávy a plášť. Ta barva mi půjde krásně k pleti. „Ssstejně nechápu, prošš hledáme toho mága zsssrovna v hossspodě…“ podotknu.
„V hospodě se jenom dozvíme, kde Vrabce hledat,“ opraví mne Jossi.
„V tom případě nechápu, ssso dělá v Sssynotu,“ pokračuji v brblání.
„Synot je jedno z mála měst, kde dlouho nebyla zakázaná magie. Jeden čas se tu schovávalo hodně mágu, protože Vládkyně jim Moc odebrat nedokázala, ne do doby, než král Arath I. také neschválil její výnos o zrušení veškeré kouzelnické aktivity. Někteří čarodějové tu zůstali, jiní se prostě… vytratili. Vrabec tu žije už léta, ale naštěstí spolupracuje s naší Koalicí a pomůže i nám,“ vysvětlí mi Jossi.
Darien ukáže na veselý vývěsní štít s růžovým králíkem „Tady je to.“
„Výborně. Sssním ssselý talíř polévky!“ zaraduji se, když vejdeme do hospody. Není zde moc lidí, ale ti, co tu jsou, se zjevně dobře baví. Přestože se večer teprve blíží, někteří už nyní podnapile zpívají, jiní mastí karty, a další se vybavují s hospodským, poměrně vysokým aytarem s páskou přes oko, který, jakmile si všimne, že do dveří vešli další hosté, se na nás dobromyslně zašklebí a ukáže nám, ke kterému stolu si sednout.
„Pěkný večer přeju, vašnosti. Budete jíst?“ zajímá se.
„Ano!“ zajásám. „Ssso máte?“
„Česnečku s chlebem, guláš, a pečenou kýtu se salátem –“ začne hospodský.
Darien se na mne zakření. „Tady slečna má obrovský hlad. Doneste nám ode všeho.“
„Jak si pán přeje, na ten velký hlad celkem i vypadáte,“ kývl ten muž a já se zatetelila radostí. Konečně bude jídlo! Při tom všem putování jsme měli leda tak pár suchých placek a zvětralé víno. A navíc jsem po snídani obvykle zvracela, to mi také moc nepřidalo. V břiše mi kručí tak hlasitě, že to musí být slyšet snad na dálku. „A k pití? Pivo? Všichni tři? Jak je ctěná libost, za chvilku to bude… Hej, Hilly, dones sem třikrát pivo,“ houkne na štíhlounkou tmavovlasou dívenku, která pro nás ten lahodný mok okamžitě začne čepovat.
Toho s Darienem využijeme a skočíme se převléct. Jen tak v rychlosti, na chodbě, daleko od očí zvědavých štamgastů. Darien má mé míry dobře v oku, kytlice mi padne jako ulitá, a když si ji přepásám opaskem, připadám si po dlouhé době zase… jako holka. Ještě bych se tedy potřebovala alespoň na hodinu naložit do lázně, pořádně si umýt vlasy a vydatně je vykartáčovat, nicméně tohle taky ujde.
„Na co se napijeme?“ otáže se Jossi, jakmile se vrátíme ke stolu a ta holčička, patrně dcera hospodského, před nás položí ty plné půllitry.
„Na mír v Zemi,“ navrhne Darien, přiťukneme si a nastane dlouhé, smutné ticho. Naši depresi však rozptýlí hospodský, který nám konečně donese objednané jídlo, a já se vrhnu na ten guláš, kdežto Darien zachytí toho muže za ruku a polohlasem se jej otáže: „Vy jste Kaboo, nepletu se? Vás potřebujeme. Máte… máte nám říct, kde najdeme Vrabce.“
Hospodský Kaboo na nás nejistě pohlédne. „Vrabci bývají obvykle na střeše –“
„Ne, vy nás nechápete,“ vloží se do toho i Jossi. „My hledáme toho mága.“
Výraz pana Kabooa je naprosto nečitelný. „Ach… aha. Vy jste snad nějací poslové… Koalice? Takové děti…?“ podiví se. „Tedy řeknu vám, že jsem si toho od tohohle spolku sliboval daleko víc,“ ušklíbne se, nadzvedne si klapku, co měl přes oko, a promne si prázdný důlek, který pod ním zahlédnu. „Bohužel, já vám s tímhle neporadím. Nejsem ten pravý, koho hledáte. Ale znám jednoho starého věštce. Má sice o pár koleček navíc, ale myslím si, že on by mohl o tom muži vědět. Bydlí hned tady v ulici, až se najíte, ukážu vám, kde.“
„Hmmm,“ zamumlá Jossi a jakmile Kaboo odejde, otočí se na nás: „To nedává smysl. On nám přece měl poradit, ne? Proč nám nic neřekl a místo toho nás chce vyexpedovat k nějakému bláznivému prorokovi?“ nechápe. Já to neřeším, po guláši se chopím pořádného kusu pečeně a cpu se, až se mi dělají boule za ušima. Kombinuju to s česnečkou i s plackami a také s jakýmsi sladkým nákypem (či co to vlastně bylo), a je mi to docela jedno, hlavně, že se mohu konečně najíst. Jossi na mne chvilku zaraženě zírá, pak střelí pohledem po Darienovi: „Také si vezměte, Dariene, než nám to Twyla všechno sní.“
Darien se pousměje. „Myslel jsem, že si už tykáme…“
„Nebyl jsem si jistý, jestli to platí, nabídl jste – jsi mi to v poněkud… vyhrocené situaci. Ale těší mě, že už tedy nejsme cizí,“ souhlasí Jossi a přiťukne si s ním.
Darien na něj vážně pohlédne. „Zachránil jsi mi život, Jossi. Nejsi cizí.“
Jossi se překvapeně zazubí. Pak znovu nakrčí čelo a zamyšleně se ohlédne po Kabooovi. „Něco se mi na tom všem přece jenom pořád nezdá. Půjdu se toho chlapa zeptat ještě jednou,“ rozhodne se, vstane od stolu a zamíří rovnou k pípě, u které si Kaboo plnými doušky dopřává vlastní pivo.
„Konečně jsme sami,“ podotkne Darien. „Chtěl jsem s tebou mluvit, Twylo.“
Nadzvednu obočí. „Prošš tak formálně?“
Darien se zasměje. „To jsem nechtěl, vlastně o nic nejde…“ Zašklebím se a on mi nadzvedne palcem bradu. „Anebo taky ano, to si rozhodneš sama. Víš, po tom včerejšku jsem hodně přemýšlel. O tom, co se stalo, co chci udělat, co budeš dělat ty…, a uvědomil jsem si jednu věc. Mám tě rád a skutečně mi na tobě velice záleží.“ Kousne se do rtu. „A nepochybuji o tom, že tobě záleží na mně, jinak by jsi mi nedala svou krev. Nevím, jak ses dozvěděla, že santorie potřebují krev, ale… díky ní se cítím skvěle, díky ní jsem už skoro fit. A cítím, že jsme díky ní také propojení.“
„No a ssso má být?“ vyhrknu bojovně. „Ssstejně odjedeššš a –“
Darienovi zacukají koutky rtů. „Ty mě prostě nenecháš dokončit myšlenku, že ne?“ nahodí, ale jeho hlas nezní nijak rozčileně, ne tak jako obvykle. „Došlo mi, že… že tě vlastně nechci opustit. Chci zůstat s tebou.“ Překvapeně sebou trhnu. „Twylo, vím, že jsem tě chtěl jen odevzdat živou a zdravou Awaiovi a jet do Mai, ale… chtěl bych to zkusit, jenom to zkusit, jaké to bude, když budeme spolu. Třeba to nebude fungovat, i to je možný. Ale asi bych si do smrti vyčítal, kdybych to nezkusil.“
Rozesměju se. „To myssslíššš vážššně?“ žasnu a je mi v ten moment, v tu chvíli neuvěřitelně krásně. Vzdor všemu, čím jsme si prošli, co nás nejspíš ještě čeká, s čím se právě teď potýkáme…, vzdor tomu všemu je mi krásně. Uvědomím si totiž to, co jsem si po celou dobu nechtěla přiznat – že jsem zamilovaná. „To myssslíšššš -“ začnu, ale Darien si mne přitáhne blíž, nenechá mne domluvit a místo toho mne políbí, dlouze a něžně, což vydá za tisíc slov a za nespočet argumentů. Pak se naše rty rozdělí a já si ta jeho nádherná, sladká ústa nemohu dále vychutnávat. Zatraceně, myslím si, že bych byla dobrou ženou, určitě. Naštěstí jsem výcvik Strážce nedokončila, takže nejsem sterilní a mohu mít děti… a také je chci mít, hodně dětí, tak dva, tři vrhy rozhodně. Darien přece o dítě spolu s manželkou přišel, ale já… já bych mu to přece dokázala vynahradit. Možná ne úplně, ale jsem si jistá, že bych pro to – pro něj – udělala maximum. Mohl by se naučit mít mě rád, mohl by mě třeba začít i milovat, pokud tedy již zamilovaný není…
Jasně. Je to jenom mužskej. Každej normální chlap má svý potřeby. A když už nemá žádnou manželku, možná se spokojí i s tebou, dočasně, jenom aby mohl –
Nechte toho, okřiknu v duchu toho protivného mastičkáře. Občas na jeho přítomnost ve své hlavě úplně zapomínám.
Říkám jenom, jak to vidím. Jak to je. 
Nechte toho, pane Medi, zopakuji.
Darien mne něžně pohladí po tváři. „Takže… ano?“
Jsou všechny holky takhle naivní? podiví se pan Medi.
Jak vidíte.
Zajímavý. A co všechny ty jeho kecy o pomstě a kdesi cosi?
Hmmm, pravda, uvědomím si. „Jedno mi ovššššem řekni, Dariene. Ssso tvá misse v Mai? A Ephemer…?“ zajímám se šeptem. „A tak vůbesss?“
Darien zaváhá. „Pojedu do Mai a zabiju Ephemera. Udělám to. Ale pak se vrátím k tobě.“
„Ale… ssso když tě zsssabije?“ pípnu.
Darien prudce zavrtí hlavou. „Z toho nemám strach. Začalo mi asi trochu více záležet na životě. Pochop mě. Když jsem ztratil Satou, myslel jsem si, že už není nic důležité. Všechno najednou bylo docela nesmyslný a bezdůvodný. Ale pak jsem poznal tebe – a teď vím, že tebe ztratit nechci.“
„Dariene…!“ vzdychnu a obejmu ho. „Já… nevím, ssso na to říssst.“
„Z toho hroznýho Kabooa není možný vydolovat vůbec nic,“ vrátí se ke stolu brblající Jossi a trochu zmateně se zadívá na nás dva. „Ale? Takže vy dva… už všechno dobrý? To vidím fakt rád,“ usměje se.
„Na gratulace bude spousta času potom,“ přeruší ho Darien. „Co jsi zjistil?“
Jossi rozladěně dopije své pivo. „Právě že nic. Jenom že ten věštec je nějakej divnej, ale že toho prý hodně ví a že pokud porozumíme tomu, co se nám bude snažit říct, tak Vrabce najdeme. Zatracenej hospodskej. Mám pocit, že si z nás tak trochu střílí,“ stěžuje si a aniž by se mne doptal, dopije i moje pivo. „Nejspíš ani neví, koho vlastně hledáme, a jenom shání pro toho věštce zákazníky.“
„Kolik zssa to bude chtít?“ nadzvednu obočí.
„Tři zlaťáky,“ prskne Jossi. „Copak krademe?!“
„My ne, ale on zřejmě ano,“ ušklíbne se Darien. „Dojez, Twylo, a zajdeme za ním.“
Jossi založí ruce na hrudi. „Stejně to bude ztráta času. Mystery se určitě zmýlila.“
„To bych neřekla,“ nesouhlasím s ním a vstanu od stolu. „Uršššitě na tom něssso bude,“ dodám sebevědomě, ovšem ve chvíli, kdy podle Kabooa dorazíme k tomu věštci, velmi rychle změním názor. Jakmile totiž vejdeme do budovy, kterou ta bytost obývá, okamžitě mi je jasné, že si z nás Kaboo dozajista tropí šprýmy. Prostě musí, protože tohle nemůže ani při té nejlepší vůli myslet vážně (a skutečně při tom závidím Jossimu, který se rozhodne zůstat venku a hlídat).
Všude po stěnách jsou zde nakreslené různé čarodějné paznaky, ze stropu visí kuřecí hnáty nebo holubí peroutky, na zemi je obyčejná, udusaná hlína, z níž ční kousky kostí (a já se mohu jen modlit, aby patřily zvířátkům, ne náhodným návštěvníkům zdejšího věštce), a ve vzduchu se nese velice divný odér, ze kterého se mi zvedá žaludek. A sotva nás uvítá ten snad stoletý bein, s dlouhými bílými vlásky, ještě delším vousem a s obličejem pokrytým milionem vrásek, otřesu se odporem docela.
„Dobře, rozsssmyssslela jsssem sssi to,“ vyhrknu, když mne ten šarlatán vezme za ruku a vede mne do hlubin své chýše (neboť domečkem se tato pastouška skutečně nazvat nedá). Vyškubnu se mu a rychle ustoupím. „Chsssi pryššš, hned.“
„Když jste tady, kampak byste chodila, děvčátko?“ pousměje se ten věštec.
„Nikam, vlassstně jenom chsssi být koneššně ssse sssvým bratrem. On doprovází Richarda, tu lidssskou bytossst, víte?“ přiznám až děsivě upřímně a okamžitě se chytnu za pusu. Proč… proč mu to říkám?! To bych přece neměla vyprávět každému jen tak potkání, to by mohlo být nebezpečné! Ale tohle mi prostě vystřelilo z úst, aniž bych přemýšlela.
Darien se zamračí a rozhlédne se. „Ach… jistě,“ zavrčí a prohlédne si jakýsi oblouk, pokrytý tenkou, průsvitnou vrstvou Moci, na první pohled sotva patrnou, a pod nímž jsme do starcova domu vešli. „Myslel jsem si to. Průchod pravdomluvnosti. Podlý,“ konstatuje, když si uvědomí, že pod ním nevědomky prošel taky. Zachmuřím se i já. Ačkoliv nemáme co skrývat, stejně se cítím skoro dotčeně. „Skutečně podlý.“
Věštec se infantilně zachichotá. „Možná, možná, holenku, ale funguje to,“ pokrčí rameny a já si až nyní všimnu, že se zastavil u nějaké podivné sochy. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby mi ovšem neuniklo, že za tou sochou má věštec schovaný meč. Ušklíbnu se. Zřejmě, kdyby zjistil, že lžeme, zabil by nás. „Darien a Twyla, nepletu se?“
Nakrčím nos. „Vy násss zssnáte…?“
„Aby ne… vím toho o vás víc, než si myslíte,“ odvětí s úsměvem. „Vím toho o vás víc, i než co si myslíte, že o sobě víte sami.“
„O tom pochybuju,“ odseknu.
Věštec se zahihňá. „Zrovna ty pochybuj. Brzy si na mě vzpomeneš. Ty ještě nevíš, já to vím už teď.“
Cítím, jak rudnu. „Jak… jak to myssslíte? Ssso nevím?“
„Nech se překvapit,“ převeze mne věštec a otočí se na Dariena: „Máš tři zlaté?“
„Samozřejmě,“ procedí ten a vrazí mu do ruky blyštivé mince. „I když si myslím, že to jsou jenom vyhozené peníze.“
Věštec do každého zlaťáku kousne a nám se naskytne nechutný pohled na jeho chrup, z něhož už moc nezbývalo a z toho, co kdysi bývaly zřejmě jeho zuby, nyní zůstaly jenom jakési zčernalé pahýly. „Pravý, pravý,“ broukl věštec spokojeně. „Musím si bejt jistej, chlapče, musím. Ale nebuď takovej škrt, Dariene. Peníze nejsou tak důležitý. Takové mladé santorie jako ty by si mělo dávat radši pozor na svůj život, nežli na obsah svého váčku s mincemi. Tím spíš, když se právě s někým rozhodl být.“
Nejprve se chci podivit, jak je možný, že ví i o tomhle, pak mi ovšem dojde, že jsme sem došli ruku v ruce jako pár, takže by mi tohle mohl říct každý šikovný šarlatán s trochou dedukčních schopností. Zašklebím se. „Zssaplatili jsssme, ne? Tak teď mluvte.“
Věštec se posadí na stůl a na zem z něj shodí tři barevné kostky. Padne mu dvojka, trojka a šestka. „Poslala vás Mystery za Vrabcem, že?“ nadhodí nečekaně. Vyměním si s Darienem postranní pohled a váhavě přikývnu. „Neptám se vás, vidím to tady,“ upozorní nás a šťouchne do kostek špičkou nohy. Bosé nohy. Pohled na jeho špinavé, křivé prsty mi přijde absolutně ohavný. Tentokrát mu padne pětka, jednička a čtyřka. „Taaaak,“ protáhne. „Ano, jste to vy. Je dobře, že jste tady. Uvedete věci v pohyb.“
Darien začíná být netrpělivý. „Jasně, ale kde najdeme Vrabce?!“
„Tím, že na mě budeš spěchat, mladíku, rozhodně nic neurychlíš. A vůbec, být na tvé místě, spíš si každý moment pěkně vychutnávám. Každý život je v podstatě hrozně krátký,“ pronese věštec zvonivě a s lehkostí, a opět kopne do kostek. Dvě dvojky a pětka. „Máte Vrabci něco předat. Listinu. On už o vás ví. Tuší, co je v té listině. Teď mě poslouchejte. S Vrabcem se setkáte, až rozlousknete tohle: slepý ho neuvidí, hluchý ho neuslyší, hlupák ho nepozná, ani kdyby stál před ním.“
„No,“ převalí Darien to jedno slovo na jazyku. „Tak teda díky.“ Nakloní se ke mně: „Jossi měl pravdu. Jenom plýtváme časem,“ sdělí mi své stanovisko, ale já mu nedopovím, jenom dál přemýšlím nad tou podivnou říkankou. Je zřejmé, že ho slepec nemůže vidět. A je pochopitelné, že hluchý zase neví, s kým mluví. A že ho hlupák nepozná…? Mám pocit, že i ta hádanka je svým způsobem jenom hříčka, a že tenhle bein si nás chce jenom vyzkoušet. Zřejmě se nudí, tak vymýšlí, jak se zabavit, a mate bytosti ve svém okolí… „Půjdeme?“
„Uhmm,“ potřesu hlavou a ještě se po věštci pátravě kouknu, zatímco mne Darien, držící za paži, táhne z toho malého smradlavého domečku. Jakmile vylezeme ven, Jossi se na nás zvědavě zahledí a čeká, že mu řekneme jasnou adresu, ale my jenom pokrčíme rameny a Darien rozčileně procedí:
„Měl jsi pravdu. Nevíme nic.“
Jossi je vývojem situace notně zaskočen. „Jak, nic? On vám nic neřekl?“
„Ale řekl. Takový žvást…! Že prý slepý ho neuvidí, hluchý ho neuslyší, hlupák ho nepozná, ani kdyby stál před ním. Co to má jako znamenat?! Nejspíš je to prostě nesmysl,“ zavrtí Darien hlavou. „Proč nás za ním Kaboo vlastně posílal?!“
„Aby sssi náss prověřil,“ zamumlám – a vzápětí mi to dojde. Udeřím se dlaní do čela a mám co dělat, abych se nerozesmála. „Vžššdyť je to jasssné! Vrabess je Kaboo!“ Darien i Jossi na mne nechápavě hledí. „Dává to sssmysl! Nejen, žšše rozsshodně nevypadá jako normální hossspodssský, ale kdyžšš jssme po něm chtěli vědět, kde je Vrabess, odpověděl, žše není ten pravý, koho hledáme. On nebyl ten pravý na to, aby nám řekl, kde Vrabess je – vžššdyť to byl on, chápete?“ Jossi i Darien svorně zavrtí hlavami. „Ale přitom toho věděl o Koalissi zssjevně dossst. Kolik Sssynotssských hossspodssských sse vyzssná ve sspiknutí proti Vládkyni? Prošš by vůbess zssmiňoval, žšše toho od Koalissse šššekal vísss…?“
Jossi se kousne do rtu. „Ano… to dává smysl… Ale proč ten věštec…?“
„Kontrola, jessstli nás opravdu possslala Myssstery,“ odhadnu. „Proto ten Průchod. Proto ta hádanka. Sssopak to není jasssný? Žšše prý ssslepý ho neuvidí? My ho viděli, ale nevěděli, žšše je to on. Takžšše jako bychom ho neviděli. Hluchý neví, žšše ho ssslyššší? My ho ssslyššeli, ale nevěděli, žšše je to on. Takžšše jako kdybychom ho nessslyšššeli. A jenom hlupák ho nepozssná, ani kdyby ssstál před ním. A my sssi v jeho hossspodě dokonsse objednali pivo a jídlo!“
Darien se zašklebí. „Zatracenej dědek.“
„Oba si z nás udělali dobrej den,“ souhlasí Jossi.
Vrátíme se tedy ke Králíčkovi, a jakmile usedneme ke stolu, Kaboo k nám dojde a široce se zazubí: „Mohu vám nějak pomoct, mládeži? Nebo jste u věštce nepochodili? Víte co? Abyste se z toho vzpamatovali, dám vám rundu piva zdarma, co vy na to? To je fér, ne?“
„Vtipný,“ sykne Darien. „Vážně jsme se hodně nasmáli. Tady máte dopis od Mystery.“
„Neberte to ve zlým,“ pousměje se Vrabec a přisedne si k nám. „Ale musím se nějak jistit. Přece jenom… mágové v Zemi nemají pořád nejvýhodnější postavení. Jako hostinského mě tu všichni berou, což mi docela vyhovuje. Mno, tak copak mi ta zrzavá dračice píše pěknýho?“ nadhodí zvesela, rozlomí Mysteryinu pečeť a pohledem přelétne řádky. Lehce se mu zachvěje ruka s listinou a ohlédne se na nás. „Vy… vy víte, co po mně žádá?“
Jossi rozhodí rukama. „Jak bychom to asi měli vědět?“
„Když… když mi máte pomoct…?“ žasne Vrabec.
„S čím?“ zbystří Darien.
Kaboo zaváhá, rychle zkontroluje, zda nás nikdo ze štamgastů neposlouchá, a opět se otočí k nám. „No… Nechal jsem se zaměstnat u Aratha I., víte? Vařím pro vězně. A jednou denně nosím jídlo i do podzemí, kde má Vládkyně jistého nejmenovaného trestance. Dělám to, protože jej tak vlastně chráním, a zároveň zjišťuji situaci. A Mystery mne právě v tomhle listě poprosila, abych toho tvora z vězení dostal. Horší na tom ale je, že… že je docela dost hlídaný. A vy mi máte pomoct jej osvobodit.“
„A kdo to je?“ zeptám se.
„Král Jin,“ odpoví mi Kaboo obratem. Jak já, tak Darien i Jossi sebou trhneme. Kaboo se pousměje. „Aha, tak i vy jste si mysleli, že je Jin mrtvý? Z nějakého důvodu Ephemer tenhle mýtus ještě přiživuje.“ Odmlčí se. „Kdyby tu ale dnes nebylo už to jedno pozdvižení s vězením… Takhle to bude hlídaný ještě víc…“
Jossi zpozorní. „Pozdvižení? Co se stalo?“
„Shane, to je jeden takový čarodějnický spratek, rozboural půlku vězení, jenom aby z něj mohl on a ještě pár tvorů utéct. Povedlo se mu to, ale obávám se, že to jenom ztíží náš úkol,“ vysvětlí nám Kaboo a zamyslí se. „Je skoro večer. Až zapadne slunce, mám mu donést jídlo. U vchodu jsou čtyři, na chodbě čtyři, a dva jej hlídají v cele. Když budu čarovat, možná bychom ho přece jenom mohli osvobodit.“
Kousnu se do rtu. „A… jaké magii vládnete?“
„Moci země. To je v podzemí jenom výhoda, to mi věřte,“ ubezpečí mne obratem, „ale jakmile se dostaneme ven, bude to horší. Už proto, že bude hrozit nebezpečí od Sběratele.“
„Od Sběratele?!“ vyjekne Darien. „Co ten dělá v Cheinowě?!“
„Co by, zajal Shanea a tu jeho bandu. Šel po nich prý už dost dlouho,“ oznámí nám.
Jossi si promne bradu. „A tu jeho bandu…“ opakuje po Vrabci zadumaně. „Co když… co když do té jeho bandy patří i Awai, Tinetophe a hlavně Richard?“
„Ten člověk?!“ vykulí Kaboo oči. „To by se přece neutajilo…“
„Kdyžššš jim utekli?“ nakrčím nos. „Tím ssspíššše ssse to utajilo.“
Kaboo pokrčí rameny. „Inu, možné to je. Navíc, zatím v poledne jakožto vězni stejně dostali jenom chléb a vodu, večeři bych jim donesl až já… Ale když už tam nejsou, nemohu ověřit, zda to byli oni nebo ne. No nic. Zavřu putyku a vyrazíme.“
Souhlasím s ním, ale stejně mi je trochu smutno, že jsem se tu s Awaiem minula.

Awai
Zprvu se zdálo, že se nám to s princem Arathanem ještě zamotá, neboť jakmile jsme dorazili k Mazanému králíčkovi, bylo zavřeno, ale naštěstí, Arathan se skrýval v jedné z vedlejších uliček a jakmile s nás všimnul, kývnul na nás, abychom k němu došli, a tam jsme byli před zvědavými zraky obcházejících stráží ukryti dostatečně. Vzhledem k tomu, že už padla tma, vojáky se to v Synotu jenom hemžilo. Nejspíš kvůli tomu našemu útěku. Cítil jsem se tu poněkud nepatřičně a nepříjemně, přece jenom, vracet se na místo, odkud jsme předtím s takovým rachotem unikli, je velmi riskantní, jenže Shane na tom trval. Nejenom kvůli Arathanovi, ale prý zároveň i kvůli nám. Nechápu proč, ale nerozmlouvám mu to. On ví, co dělá. Vždycky to ví. Proč by se teď mýlil?
Čekáme tedy, až Shane nacpe Arathanovy vzpomínky do křišťálu (přičemž se ho snad stokrát ptá, zda si je jist tím, co chce udělat, že tak o ně přijde ve své mysli, ale princ je v tomhle notně neoblomný), Richard je fascinovaně sleduje, já a Tinetophe nenápadně hlídáme ulici. Poplácám svého koně po hlavě, aby se utišil. Celou dobu neklidně frká. Zřejmě je zde stejně podrážděný jako já, bleskne mi hlavou.
Zachytím Tinetophin zamračený pohled. Při té facce, kterou jsem jí předtím v Seny vlepil, si prokousla ret. Teď jí trochu napuchl a její vizáž už není tak perfektní jako obvykle. Vlastně vypadá docela směšně. „Tinetophe…? Promiň,“ prohlásím tiše a významně se dotknu svých úst, aby pochopila, kvůli čemu se vlastně kaju. Tinetophe vzpurně trhne hlavou a neodpoví. „Nechtěl jsem tě udeřit. Měl jsem prostě jenom… zlost.“
„Zlost,“ prskne Tinetophe. „Zlost mám já. Nikdy sis neměl dovolit mne udeřit, Awai.“
„Zase mi vyhrožuješ?“ pousměju se. „Kdy konečně přejdeš k činům?“ Tinetophe mi úsměv nevesele vrátí, ale neřekne ani popel, což mi tedy přijde daleko hrůznější, než kdyby mi začala slibovat, kterak mne sejme, jakmile nebude poblíž ani Shane, ani Richard. Nasucho polknu. Ano, jsem z ní nervózní. Moc používá s takovou samozřejmostí a s takovou brutalitou, že chvilkami skutečně očekávám, že ji co nevidět použije proti mně.
„Ježíšmarjá, vy jste byl tak malej…!“ vyhrkne Richard. Ohlédnu se na něj. Richard třímá v ruce křišťálovou kouli s Arathanovými vzpomínkami a studuje ji, zatímco princ se tváří poněkud omámeně, oběma rukama se drží za hlavu a lapá po dechu. Shane mu položí ruku na rameno a ujistí ho, že to za chvilku přejde. „Vždyť jste byl ještě skoro dítě, když se to stalo! Jak to na vás mohli hodit?! To je hrozný…“ pokračuje Richard rozrušeně.
„Pšššt,“ sykne na něj Tinetophe.
„Možná by bylo lepší, kdybych –“ začnu, ale v tu chvíli se země pod našima nohama zachvěje a naši koně začnou poplašeně řehtat. „Co se to děje?!“ vyjeknu, jakmile se to malé zemětřesení opakuje a mně se dokonce podaří spadnout. Rychle se zase hrabu na nohy, oči navrch hlavy, zatímco Richard má co dělat, aby ubránil kouli před pádem na zem. Jen stěží se mi podaří udržet vzpouzející se koně a jak se tak dívám okolo, vypukla docela slušná panika. Lidé po ulicích běhají sem a tam, snaží se někde ukrýt, a země se stále divoce otřásá.
Shane se bleskově napřímí. „Někdo čaruje! Někdo zatraceně moc čaruje!“
„No a?“ vzpamatuje se Tinetophe. „Využijeme toho mumraje a odjedeme z města!“
„Ne!“ odsekne Shane. „Do tohohle se musíme zapojit! Musíme pomoct tvé sestře, Awai!“
Na okamžik je mi na omdlení. Twyla? Tady?! „Cože…?“
„Na nic se mě neptej, Awai, vysvětlím ti to později,“ nenechá mne to Shane ani pochopit. Ohlédne se na Richarda a prince Arathana, který, když vstal, se jaksepatří zapotácel. Shane se kousne do rtu a je na něm vidět, že přemýšlí. „Zatraceně. Začali nějak dřív. Stalo se to nějak dřív. Nevychází to. Časově to vůbec nepasuje,“ zamumlá rozladěně a potřese hlavou. „Dobře, uděláme to takhle. Tinetophe, Rucharde, pomůžete princi Arathanovi v pořádku dojít až k hradu krále Aratha I., já a Awai zatím poběžíme na náměstí k vězení.“
Tinetophe se zachmuří. „Proč?!“
„Protože musíme,“ odsekne Shane. „Nediskutujte se mnou a udělejte to.“
Tinetophe založí ruce na hrudi. „Kdo tě jmenoval hlavním generálem?“
Shane se na ni ledově zadívá. „Nediskutujte a padejte, Tinetophe.“
„Ne,“ stojí si Tinetophe na svém. „Už toho mám dost. Nejdříve ta vsuvka v Seny, teď tohle?! Proč se pořád zdržujeme?! Jak můžeš vědět, že tu Twyla je, a že potřebuje vaši záchranu? Jak ti to můžeme věřit? A proč zrovna já s Richardem bychom měli dopravit Arathana k jeho otci? Copak na to nemáš nějakého jiného otroka?!“
„Ne,“ usměje se na ni Shane. „Vy mi na tohle postačíte. Kromě toho… nemáte chránit Rucharda? Být vámi, začnu se o něj více starat, nebo zase spadne do nějakého maléru.“ Tinetophe se zamračí a rozhlédne se. Shane ukáže palcem za sebe: „Ruchard i princ Arathan jsou už támhle, má paní. Prosím… udělejte to pro mě.“
Tinetophe prudce odfrkne, ale skutečně je nakonec následuje, zatímco Shane mi pokyne, abych šel za ním, a vyběhne směrem k Synotskému náměstí. Uvážu koně k nejbližšímu madlu a klušu za ním, i když zemětřesení neustává a já se chvíli co chvíli válím po zemi. Ale nemůžu si pomoct, nedokážu se soustředit. Pořád musím myslet na to, co Shane řekl. Twyla! Co tu dělá?! Tak přece jenom se jí podařilo s Darienovou pomocí z vězení naší Vládkyně utéct, přesně, jak mi slíbil Ephemer? Proč je ale v Synotu? Proč není v Evale?!
Než doběhneme na náměstí, musíme se bránit Nemrtvým. Mnoha Nemrtvým. To znamená jen jediné, Sběrateli se podařilo do města propašovat své armády, což je jenom další komplikace, a je zjevné, že proti někomu bojují, ale já nevidím, proti komu. Jakmile se ale probojujeme do středu náměstí, nevěřím vlastním očím. Je tu Twyla, Darien, Jossi – a s nimi Kaboo, ten hospodský. Jenže místo toho, aby měl kolem boků zástěru a matlal guláš, on se klidně ohání Mocí a pomocí kamenných kvádrů z okolních budov vesele likviduje dorážející Nemrtvé. Takže… takže on je mág?! Vsadím se, že o tom Hilly ani nevěděla…
Ale Sběratele nikde nevidím. Divné.
Kývnu na Shanea a vyčkáme do chvíle, kdy Kaboo rozdrtí několik Nemrtvých, a doběhneme až k nim. „Světluško!“ zařvu do toho rachotu. Twyla se na mne prudce otočí a v příští chvíli se mi vrhne do náruče tak mocně, až mě povalí na zem. „Světluško!“ opakuju šťastně a nechám ji, aby mne zběsile líbala hlava nehlava. Pak ji odstrčím, zatímco Shane se vítá s Kabooem, kterého z nějakého záhadného důvodu nazývá Vrabcem. „Světluško, co tady děláš?“ nechápu a prohlížím si ji. Je špinavá, vypadá vyčerpaně, ale je v pořádku. „Proč nejsi někde v bezpečí?“
„Zssachraňujeme krále Jina,“ odvětí má nádherná sestra a znovu mne políbí.
Opět ji musím odbýt. „Tady…? Co by tady Jin dělal?“
„Je v támhletom vězssení, kam ssse nemůžšššeme dossstat,“ poučí mne.
Kousnu se do rtu. „Světluško, prosím tě, zatím se někde schovej, než to tady vyřešíme, ano? Nepřenesl bych přes srdce, aby se ti něco stalo, ne teď, když tě konečně můžu svírat v –“ Sehnu se před kusem Nemrtvého, který nám prolétne nad hlavami. „Zatraceně. Jenom v rychlosti, jsi celá? Byl na tebe Darien hodný?“
„Awai!“ usměje se na mě, celá rozzářená, a v ten moment vypadá jako malé, bezstarostné dítě. „Prosssím tě!“
„Tak byl?“ dožaduji se.
Začervená se. „Ty jsssi pořád tak přehnaně ssstarostlivý!“ chichotá se.
Cítím se trochu nepříjemně. „Proč se tak – Měla jsi s ním něco?“
„To je jen moje věsss, do toho ti nissss není,“ odpálkuje mě a já rázem pochopím, že nějaké pletky určitě proběhly.
„Jsem tvůj starší bráška, Světluško, a pokud se nemýlím, on je ženatý,“ upozorním ji. Twyla se zatváří otráveně, jako kdyby všechno tohle dávno věděla. Olíznu si rty. „Dobře, probereme to potom. Jdi se aspoň zatím schovat, ano?“
Twyle se to moc nelíbí. „Ale já můžšššu bojovat –“
„Já vím, že můžeš,“ přeruším ji. „Vím, že jsi úžasná. Jenže nechci, abys naprosto zbytečně riskovala. My to zvládneme. Světluško… musíme si toho tolik říct! Chci, abychom to ještě stihli,“ vysvětlím jí, načež ona si povzdechne, políbí mě na tvář a odběhne, zatímco já se zařadím po bok Darienovi a Shanemu. „Dariene!“ křiknu na něj.
Darien na mě vytřeští oči. „Awai…? Jsi tady! Tak rád tě vidím!“
„Kéž bych mohl říct to samé…“ odvětím, zatímco odsekávám ruku s mečem jednomu Nemrtvému, který se tvářil, jako kdyby mi tou zbraní chtěl ublížit. „Máte nějaký plán, hoši?“ zajímám se, když vidím, že Kaboo má co dělat, aby se všem těm Nemrtvým ubránil, a ustupuje tak daleko od nás, že mu za chvíli nebude moct nikdo pomoct.
„No… zachránit situaci…“ odpoví Shane obratem. „A zbavit se Sběratele,“ dodá, jakmile zahlédneme, kterak Sběratel klidně vychází z vězení a s uspokojením se rozhlíží po tom zmatku, který na náměstí panuje.
Zašklebím se. „Čekal jsem spíš něco konkrétního…“
„Zbavíme ho života,“ upřesní tedy Shane.
I Darienovi se to nezdá. „No jasně, Shane, ale jak?“
„Vy mě nechápete. Je mrtvý, ale při životě díky jiskře života. Tu mu vezmu nicotou,“ rozhodne Shane. „Nebude to asi snadný, ovšem když –“ začne, ale to už Sběratel udeří na Kabooa. „Zatraceně!“ vyjekne Shane, když vidí, že je Kaboo už nemá kam ustoupit a jeho Moc na Sběratele příliš nepůsobí, neboť pokaždé, když se pokusí na svého soka shodit nějakou cihlu, Sběratel ji ladně odrazí, anebo ji nechá dopadnout a je mu to jedno, protože mu neublíží. V momentě, kdy se zbavím nejotravnějších Nemrtvých a hodlám mu být posilou, dříve, než k němu doběhnu, Sběratel po něm tne svým mečem – a Kabooovi usekne jediným plynulým švihnutím hlavu.
A mně v tu chvíli bleskne hlavou jediné – že je Hilly zase sirotek.
„Vrabče…! Mistře! Vy jeden zatracenej hajzle!“ vřískne Shane vztekle.
Sběratel se překvapeně otočí. „Shane… to jsi zase ty, ty spratku?!“
„Konečně to s vámi vyřídím, mistře!“ zaječí na něj Shane.
Sběratel se usměje. „To chceme vidět jak.“
„Znáte mě. Nevzdávám se. A vy mi tu zavazíte už příliš dlouho,“ oznámí mu Shane s úsměvem, a když na něj Sběratel plivne nějakou nadávku, Shane se otočí na mě a Dariena a řekne nám: „Snažte se ho udržet někde poblíž, než udělám to kouzlo!“
„Kam ho uděláš?“ zajímám se a přetočím rychle meč v ruce.
Shane pohledem přelétne náměstí. „Do kašny. Dostaňte ho k ní.“
„Dobře,“ přikývne Darien. „To zvládneme. Viď, Awai? Jako za starých časů, kdy jsme ještě bývali Lovci!“ prohlásí a já mám skoro pocit, že to znělo nadšeně. Pak se vrhne na Sběratele a já ho následuju, udeříme na něj takřka společně.
Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že je Darien mnohem lepší než já, a moc mě mrzelo, že ho nemůžu v boji pozorovat. Ale i to, co jsem čas od času zahlédl přes rameno, to bylo vskutku fascinující. Přestože byl Sběratel zatraceně dobrej šermíř, Darien byl neskutečně šikovný a rychlý a nenechával Sběrateli mnoho možností využít jeho silový meč. Neustále na něj útočil, nutil ho couvat a ustupovat, zatímco se Shane za jeho zády snažil vytvořit díru nicoty, která by nás konečně toho otravného Nemrtvého zbavila.
Ale ani já nezůstávám pozadu a snažím se mu být dobrým parťákem, protože odrazit všechny ty zatracené čepele Sběratelova meče je notně náročný i pro dva, natož pro jednoho. Kryji se jeho úderu, uskočím obratně vzad, a jakmile se Sběratel rozmáchne na Dariena, já si všimnu, že dal do úderu moc síly a má nechráněný levý bok. Přiskočím k němu a zabodnu mu meč ze strany do břicha, jen se Sběratel zapotácí, ale nebrání mu to v tom, aby znovu zkusil udeřit na Dariena. Zatraceně, vůbec nic to s ním nedělá, necítí žádnou bolest – a jestli ano, nijak ho v šermu neovlivňuje. Zamračím se, ale jakmile střelím pohledu po Darienovi, zjistím, že se na mě usmívá:
„Jako za starých časů!“ zopakuje zvesela.
„Za starých časů jsi měl podstatně lepší účes,“ rozesměju se, otočkou se dostanu za Sběratele a zkusím mu seknout po šlachách na noze, abych zjistil, zda to na něj nějak zapůsobí, ale s ním to ani nehne a jeho meč mne škrábne do boku. Syknu bolestí, zatímco Darien vyskočí na kašnu, zabalancuje na jejím ochozu, a já i Sběratel jej následujeme. Každý teď na něj útočíme z jedné strany, já zprava, Darien zleva, a na Sběrateli je vidět, že začíná být nejistý.
„To bych mohl říct i o tobě… kdy ses naposledy česal?“ nedá se Darien a znovu sekne Sběrateli po ruce. A nemine.
„Šmejde,“ otituluje ho Sběratel, jakmile mu ten úder utne kus masa, a udeří ho do tváře tak silně, že je div, že Darien nespadne do kašny. Darien to ale ustojí, opět se napřímí a znovu na Sběratele uhodí.
„Za starých časů jsi taky nepálil po mé sestře!“ rýpnu si, zatímco nutím Sběratele couvat přesně tam, kde ho chceme mít.
Darien se na mne zazubí. „Promiň, ale asi jsem se zamiloval a je to silnější než já…“
„Teď!“ zavolá na nás Shane.
Kývnu na Dariena a seknu po Sběrateli tak šikovně, že mu téměř vyrazím meč z ruky, a on, aby o něj nepřišel, se pokusí ustoupit – čímž se ale dostane do míst, kde po ním zhola nic není, jenom voda a Shaneho kouzlo, které, jako černá hmota, zaplnilo celý vnitřek kašny. Sběratel se zatváří vážně překvapeně, když si uvědomí, že ztratil pevnou půdu pod nohama, a po zádech spadne do té temné, neproniknutelné nicoty.
Jenže ve chvíli, kdy je jí téměř pohlcen, švihne svým mečem směrem k nám. Abych byl konkrétní, tak směrem k Darienovi, který se už otáčel po Jossim a ptal se mě, zda ho nevidím. Čepele za ním se neslyšně rozložily. „Dariene! Pozor!“ vyjekl jsem. Darien se ohlédne, uskočí mnohým čepelím, jiným se vyhne – ale ta poslední, ta zakončená hákem, mu podrazí nohy. Darien se zapotácí a téměř by to snad zvládnul, ale v tu chvíli se meč zase vracel nazpět, skládaje se, a znovu jej donutil ztratit rovnováhu. Darien, balancující na tenkém okraji kašny, se stále tak udiveným výrazem v obličeji svým pádem následuje Sběratele – a spadne do té černé hmoty taky. Pokusím se k němu přiskočit a ještě jej zachytit, ale už se mi nepovede zabránit jeho pádu – i když ho minu jenom o kousíček. Jenom o malý kousek.
Pak Darien v nicotě zmizí definitivně.
„To ne!“ zalapal po dechu i Shane.
Do vody, skrz tu černou kapalinu, která se líně převalovala v kašně, propadly do vody kousky těla Sběratele, tolikrát rozsekaného a pobodaného, které nyní již nedrželo pohromadě žádné kouzlo.
Darien se však už neobjevil.

Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->