Tinetophe
Probouzím se s pocitem, že je něco špatně. Hlavu mám jako střep a ač se snažím sebevíc, nedokážu si vybavit nic, co se stalo od doby, co jsme přijeli do Sneetu. Pamatuji si ještě na rozhovor s královnou Kyrou, na to, jak jsem měla zlost, že nechce svým lidem nijak pomoct… a pak…? Co bylo pak? Rozhlédnu se. Jsem v nějakém pokoji a ležím na posteli. Zřejmě nám dateenská vladařka přidělila pokoje a my šli spát.
Tak proč mám pocit, že jenom tohle se nestalo…? Že jsem udělala něco špatného?
Posadím se, celá nesvá z tušení, že nejsem v místnosti sama. Pořádně se kolem sebe zadívám – a dojatě se pousměji. V obrovském křesle o kousek dál pochrupuje Richard, na klíně nějakou knihu, hlavu spadlou na stranu, pootevřená ústa, div, že ze spaní neslintá. Je roztomilý. Spustím nohy z lůžka a hodlám za ním jít a jemně ho probudit, ale jakmile shlédnu na svůj oděv, jen stěží se ubráním výkřiku. Proč jsem od krve?! V rychlosti si přejedu rukama po těle. Ne, kromě několika starých šrámů nejsem nijak nově zraněná. Tohle není moje krev. Okamžitě vyhledám svůj meč a prozkoumám mu čepel. Ne, je čistý. To nedává smysl…
„Medvídky… gumový…“ zamumlá Richard ze spaní. Opět se usměju a rázem na své špinavé oblečení zapomenu. Je tak sladký… Takový bezelstný… Kdo ví, zda někdy měl něco vážnějšího s nějakou dívkou… Klidně bych ho zaučila. Dojdu až k němu a sehnu se nad ním. Dlouho nepřemýšlím, prostě ho jen tak líbnu a čekám, zda ho to vzbudí. A vida, vzbudí – zmateně zamžiká očima, a když si uvědomí, jak blízko u něj jsem (a zřejmě i co jsem udělala), skoro se lekne. „Tinetophe –“
Nenechám jej dokončit větu a políbím jej pořádně. Richard se nebrání, takže aniž bych si na okamžik přestala hrát svým jazykem s jeho, posadím se na něj a prsty mu zajedu do vlasů. Pak mu sjedu svými rty na jeho krk, chvíli jej jen tak laskám… a pak kousnu. Richard zaskočeně vyjekne, ale já jej držím pevně, nenechám jej, aby se mi vymanil, naopak, nadále se na něj tisknu a olizuji kapičky krve, které se mu na hrdle utvořily. Chudák, bleskne mi hlavou. Jeho krk je neustále nějak poraněný. Po medvědlačím škrábnutí jsem jej já řízla… a nyní i kousla… Ale nemohu si pomoct, jeho krev mi hrozně chutná… Přestanu ji dychtivě sát, tlumeně zavrním a znovu jej divoce políbím.
„Tinetophe… přestaň,“ šeptne Richard, jakmile má chvilku na nadechnutí.
„Mmmhm?“ pohlédnu mu zblízka do očí. „Proč? Nelíbí se ti to snad…?“ Ušklíbnu se. Podle toho, jak na něm sedím, tak cítím, že je tím vzrušený stejně jako já. A možná i víc. Vlastně, určitě víc. „Teď mě nepřerušuj, Richarde. Teď už ne.“ Znovu přitisknu ústa na jeho pokožku a vychutnávám si ji, zatímco mé ruce bloudí po celém jeho těle a pouze zvyšují jeho napětí.
„Ne,“ vydechne Richard a odstrčí mě. „Co to děláš?!“
Zašklebím se. „No jestli nevíš, tak v tom případě se snažím zbytečně…“
„Tinetophe… nech toho. Tohle nejsi ty,“ oznámí mi věcně.
Nakrčím nos. „A kdo asi jsem?“
„Já nevím… někdo jinej,“ pokrčí Richard rameny a donutí mě vstát. Neochotně tak učiním. „Takhle se ty nechováš. Takhle ty nemluvíš. Tohle není ta Tinetophe, kterou znám. A i když je to ode mě hnusný, musím podotknout, že tuhle tvou verzi rád nemám. Ani trošku.“ Prohrábnu si vlasy a zamračím se. Proč mi to říká?! „Vzpamatuj se. Prosím.“
„Já jsem v pořádku,“ vyštěknu.
Richard nadzvedne obočí. „Jo, to říkej Awaiovi.“
Naprosto mne tím zaskočí. „Aw – Awaiovi?“ podivím se. „O čem to mluvíš…?“
„Ty nevíš?!“ vydechne Richard ohromeně. „Málem jsi ho zabila!“
Uvědomím si, že mám pusu otevřenou údivem. Radši ji zavřu a popuzeně našpulím rty. Co se mi to, zatraceně, snaží namluvit?! „Já? Awaie? Co je to za nesmysl?!“ nevěřím mu. Pravda, od Kuroovy smrti jsme se párkrát trochu chytli, ale zabít?! Ne, to bych nemohla! Mám ho přece ráda, je to můj přítel, já bych přece nikdy – Přitisknu si dlaň na čelo. Ten pocit! Proto ten nepříjemný pocit? Já mu skutečně něco udělala…? „Je v pořádku?“ zamumlám.
„Naštěstí ano, zastavil tě Shane,“ odsekne Richard.
Ztěžka polknu. „Co se stalo?“
„Ty si to nepamatuješ?“ nechápe Richard. Zavrtím hlavou. Ne, tohle si doopravdy nevybavuji. „Asi… asi by sis o tom měla promluvit spíš s nimi, já u toho nebyl, vím to jenom z doslechu. Ale podle všeho se ti Awai zmínil, že je v kontaktu s mou sestrou, tebe to rozčílilo… a napadla jsi ho,“ vysvětlí mi. „A zranila dva vojáky královny Kyry. To není moc milé, naštěstí to dateenská panovnice nijak neřešila.“
Zachmuřím se. „Počkej, počkej. Awai je v kontaktu s Vládkyní? Proč?“
„Vězní Awaiovu sestru a –“ začne Richard.
„Ten zrádce!“ syknu a udeřím pěstí do dlaně. „Proto tedy vždycky věděla, kde jsme! Ten zrádce!“
Richard na mě nesouhlasně pohlédne. „Ne. Awai mi přísahal, že jí neprozradil nic, co by nás mohlo ohrozit. A já mu věřím. Kdyby to byl opravdu zrádce, zabil by mne nebo udal při nejbližší vhodné příležitosti. Netahal by se všude s námi, neriskoval by, nenechal by zemřít Kuroa a –“
„Richarde, Shane právě –“ ozve se za dveřmi a do místnosti vpadne v tu nejméně vhodnou chvíli Awai. Zrovna on. Jaká ironie. A jakmile se na něj s Richardem ohlédneme, strne a zaváhá. Na okamžik to vypadá, že zase z pokoje co nejrychleji vycouvá, pak se však ušklíbne a prohlásí mým směrem: „No ne, kdo se nám to vyspinkal.“ Pak se otočí na Richarda: „Shane vyzjistil, že se ke Sneetu blíží Sběratel. Měli bychom odsud zmizet dříve, než sem dorazí. A protože jsi mi slíbil, že se mnou –“
Richard vyskočí na nohy. „Ale… co Sneet? A Kyra? Bude v nebezpečí!“
„Bodejť by nebyla, když jsi nás opět prozradil Vládkyni,“ syknu.
„S tebou se nehodlám o ničem bavit,“ procedí Awai. Stáhnu uši a rozvrčím se, temně a zlostně. „Kyra bude v pořádku, Richarde,“ pronese opět směrem k mému společníkovi a zcela úmyslně mě ignoruje. „Ačkoliv i sem Nemrtví dorazí, zde si s nimi poradí. Kyře prý dokonce pomůže princ Daroth.“
Richard na Awaie vyjeveně hledí. „Princ Daroth?! Jak je to možné?“
„Neptej se mě proč, ale z nějakého záhadného důvodu prý Ephemer Wellar včera opustil i se všemi muži a s tím, že předal definitivně vládu princi Darothovi.“
Richard potřese hlavou. „Opravdu? To… to ale nedává smysl.“
Awai přikývne. „To jsem Shanemu také říkal, ale trval na tom.“
Zamračím se. „Hmmm. A jak můžeme vědět, že nám nelžeš?“ otážu se pomalu.
Richard i Awai na mě dlouze a zaskočeně pohlédnou. „Cože?“
„Jak ti můžeme věřit?!“ zopakuji důrazně.
„Já mu věřím!“ snaží se Richard.
Awai se pousměje. „Tin, uznej… Proč bych zrovna v tomhle lhal?“
„To nevím, já totiž zrádce pochopit nedokážu,“ odtuším chladně.
„Tinetophe, přestaň,“ okřikne mne Richard. „Awai, prostě dojdi pro Hilly, dej vědět Shaneovi a vyrazíme.“
„Kdo je Hilly?“ podivím se.
„Dcera hospodského. Z té putyky, jak jsme tam nocovali. Z té, jak… jak ji wellarští zničili,“ odvětí Richard. Zmateně na něj zírám. No a co? Co nám je do nějaké holky? „Slíbil jsem Awaiovi, že ji doprovodíme do Cheinowa.“
Pořád tomu nerozumím. „Proč?“
„Nemůže se tam vypravit sama. Je ještě malá a –“ začne Richard.
Přeruším ho. „Ale proč my?!“
Richarda tím překvapím. „Tinetophe… zrovna ty bys to měla pochopit. Kvůli tobě –“
Ošiju se. „Ne, to nebyla moje vina.“
„A čí tedy?“ ušklíbne se Awai. „My nikoho bezdůvodně nezabili.“
Mám co dělat, abych se nezačala zubit. „Ale já to neudělala bezdůvodně.“
Awai se na mne dlouze zadívá. „Hlavně že si to umíš vysvětlit.“
Richard zaváhá. „Nechte toho, prosím. Dojdeme prostě pro Shanea a pryč odsud.“
Založím ruce na hrudi. „Hmmm. Nechce se mi tahat ještě s nějakým sirotkem.“
„Kvůli tobě je sirotkem!“ vyštěkne Awai.
„Odkdy jsi takovej starostlivej tatík?“ nakrčím nos.
„A odkdy jsi ty taková sobecká mrcha?“ oponuje mi Awai.
Zachvěji se zlostí. „Zopakuj to a zaručuju ti, že to bude to poslední, co –“
Richard mne uchopí za ruku a škubne mnou. „Tinetophe! Přestaň!“
„Jestli mě chceš zabít, tak to udělej, a nevyhrožuj mi,“ odsekne Awai.
Přesladce se na něj usměji. „To jsem chtěla slyšet. Dávej si pozor na záda, kamaráde.“
„Nechte toho!“ zaúpí Richard.
„Já už skončila,“ ujistím ho mile a vykráčím z pokoje s docela příjemným pocitem, že jsem situaci zvládla. Awai by vážně měl začít být opatrnější – a nejen na to, co říká. Bastard. Zrádce. Ve chvíli, kdy u něj nebude Richard nebo Shane, tak ho sejmu. Ne kvůli sobě nebo kvůli němu, ale kvůli tomu, co Richardovi a vlastně celé Zemi udělal tím, že tajně pomáhal Vládkyni. Jak ho může Richard pořád tak obhajovat?! Jak mu může věřit?! Zastavím jednoho vojáka, který probíhá kolem: „Hej, co se děje?“ zajímám se zvědavě.
„Připravujeme město na útok, paní,“ odpoví voják spěšně.
Zaujatě natočím hlavu na stranu. „Skutečně Nemrtví dorazí?“
„Shane je přece věštec,“ přikývne voják. „A paní Kyra mu věří. My mu věříme také.“
„A co wellarští?“ nechápu.
„Jde přece i o jejich životy,“ pokrčí voják rameny. „V tomhle jsou s námi.“
Olíznu si rty. „Fascinující. Skutečně fascinující.“ Odmlčím se. „Kde najdu Kyru?“
„Naposledy rozdávala rozkazy v jídelně… To je na konci chodby doprava,“ oznámí mi chlapec a odkluše. Zadumaně tam tedy pospíchám, protože mám v plánu Kyru přesvědčit, že bude nejlepší využít útoku Nemrtvých k tomu, aby zároveň pobili i wellarské vojáky (co na tom, že by měl být nyní u vlády princ Daroth – zatím ještě nemohl stihnout stažení svých mužů z území Dateenu), akorát že jakmile dorazím do jídelny, narazím zde pouze na Shanea. Je u velkého stolu, na němž jistě bylo plno jídla, leč nyní jsou tam jenom samé prázdné talíře, ale nesedí na židli, kdepak, je usazený přímo na zemi a zvrací do kbelíku. Napadne mne, že je vlastně dobře, že má ohořelé vlasy, jinak by si je poblinkal také, ale jak na něj tak koukám… už mu docela poporostly. Úžasné, to bych chtěla umět také. Ale dáví docela hrozivě.
Zarazím se. „Shane… Jsi v pořádku?“
Shane přistiženě zdvihne hlavu a zrudne. „Co…? Ach, ano, jistěže jsem,“ zamumlá a setře slinu, která se mu táhla od úst až do kyblíčku. „Co se děje? Vyrážíme?“
„No, původně ano, ale nevím, jestli jseš –“ začnu nejistě.
„Jsem v pohodě,“ odsekne Shane. „Jenom mi trochu nesedlo to jídlo.“
Učiním rozmáchlé gesto. „To jsi snědl tohle všechno?!“
„Samozřejmě že ne,“ zavrčí Shane. „To by bylo přece absurdní, ne?“
Zamračím se. „Jo, to asi jo. Nicméně tvé zranění ještě zřejmě není zcela v –“
„Prostě se mi zvedl žaludek z té… z té kaše,“ skočí mi do řeči a jeho hlas zní náhle podrážděně. Zaskočí mě to, ale nekomentuji to, tím spíše když vidím jeho popuzený výraz. „Na tom přece není nic divného a věřte mi, že to rozhodně nemá nic společnýho s tím, že jsem před pár dny schytal kopanec od draka, krucinál. Copak vy jste se nikdy nepoblila nebo co?!“
„Tak se nezlob,“ pokrčím rameny. „Nemyslela jsem to nijak… zle.“
Shane vstane. „Jasně. Vypil jsem prostě moc alkoholu. A už to nebudeme řešit. Prosím, ano?“ Nutno podotknout, že jsem nikde okolo neviděla jedinou prázdnou (nebo alespoň plnou) flašku, ale nechtěla jsem se s ním dohadovat. Jenže Shane se na mě pátravě zadíval a procedil: „A jestli bych vás mohl požádat, má paní, snažte se laskavě ovládat.“
Promnu si čelo. To mi něco připomíná. Neprosil mne už o to…? Třeba včera? „Zase začínáš…?“ zavrčím a hodlám odejít, ale Shanemu se to nelíbí.
Postaví se mi do cesty. „Má paní. Copak vážně chcete někomu ublížit?!“
„Ne,“ zalžu, i když vím, že mi Shane čte myšlenky a nemůžu jej obelhat.
„Tinetophe, copak vy to nevidíte?!“ zařve na mě a strhne mi košili z ramen. „Podívejte se!“ Zmateně sleduji, na co poukazuje. Ta modrá kresba mi zaplnila celou paži. Ale Shane ukazuje ještě výš, až ke krku. Není toho nějak moc…? Opatrně se dotknu prsty svého hrdla. Ne, Shane se nemýlí, cítím to až pod čelistí, jemně brnící Moc… Shane se nadechne, aby ještě něco dodal, ale já se mu vytrhnu a syknu:
„Přestaň mě pořád napomínat!“
Shane poodstoupí. „Nechci vás napomínat, Tinetophe. Jen vás prosím –“
„Ne,“ zopakuju nevrle. „Mlč a připrav se, Awai dojde pro toho smrada a vyrazíme do Cheinowa, když jste jí to tak duchaplně slíbili.“ Shane na mne nesouhlasně pohlédne. „Co je?! Nechápu, jak jste mohli souhlasit s takovým zdržováním! Pravda, u Awaie to chápu, ten zrádnej bastard to protahovat prostě musí, ale proč jsi mu na to musel kývnout i ty?!“ Shane stiskne rty a neodpoví. „Co se ti zase nelíbí?“
Shane se ušklíbne. „Ale nic, má paní. Dojdu pro koně.“
Richard
Povzdechnu si. Z Dateenu jsme vyrazili dost nakvap, ani jsem se pořádně nestihl rozloučit s královnou Kyrou, což mne mrzelo, byla docela milá. A vzhledem k tomu, co prožila, k ní cítím sympatie ještě větší, protože jsem si to v podstatě musel vytrpět s ní. Ale ona se chystala na útok Nemrtvých a neměla moc náladu na nějaké citové výlevy, tak jsme si s ní podali jenom ruku – a já měl jako na potvoru velice nepříjemnou vizi. Brr. Viděl jsem dost podobnou situaci jako nyní, akorát že se zrovna s Kyrou loučila má sestra, a vzápětí si neúmyslně vyslechla hovor královny Dateenu a jejího pobočníka Yirkanneho, který ji přesvědčoval, že dokáže Sneet ubránit před nepřáteli. Neměl jsem tušení, o co jde, a byl jsem fakt rád, že to za chvíli přešlo a já to ustál a ani tam sebou neseknul.
A z nějakého důvodu Tinetophe s nikým nemluví, dokonce ani se mnou, což mě dost mate, zvlášť když si vzpomenu na to nespoutaný muchlování, kterým mě předtím záhadně obšťastnila. Ale ta Hilly je docela sladké děcko, pořád mluví a z nějakého tajuplného důvodu oslovuje Shaneho jako „prince“. Zprvu mi to přišlo poměrně vtipné, ale nyní mě to docela obtěžuje. Nejen to, jak podivně na Shanea mluví, ale i na to, že mluví neustále. Třeští mi z ní hlava.
„Vždycky jsem se chtěla podívat do Cheinowa, ale taťka nechtěl, abychom cestovali. Vždycky říkal, že je to v Zemi nebezpečné. Tak jsem se nikdy předtím nepodívala ani do Sneetu,“ cvrliká Hilly. Pousměji se na ni. Asi vím, jak se cítí. Ani já jsem nikdy nebyl mimo republiku. Naše rodina nebyla finančně nejsilnější, takže jsem nemohl jezdit ani na pitomý školní výlety do zahraničí. A teď, během pár dní, je ze mě takovej cestovatel, projel jsem Zemi křížem krážem – a ještě k tomu na koni. Fascinující. Hilly, sedící v sedle za Awaiem, pokračuje ve žvatlání: „Vlastně jsem tohohle strejdu viděla jenom jednou. To mi připomíná, že by mohl být taky mrtvej. Princi, vy jste prej věštec. Není mrtvej?“ Shane neutrálně trhne rameny. „Aspoň že je naživu. Takže nejsem úplnej sirotek. Je to brácha od taťky. Taky kuchař. Pracuje v Synotu pro rodinu nějakého významného beina či co a –“
„Budeme to poslouchat ještě dlouho?!“ procedí Tinetophe.
„– a myslím, že bude smutnej z toho, co se stalo,“ pokračuje Hilly, jako kdyby ji neslyšela. „Ale když ho seznámím s váma, princi, a řeknu mu, že se budeme brát, bude mít radost, to je jasný. Moc se na to těším. Máte hrad? Nebo zámek? Nebo aspoň tvrz?“ vyzvídá Hilly, a když Shane neodpovídá, mumlá si dál: „To nevadí, s váma klidně budu žít i v nějakým menším sídle, já jsem skromná. Ale už se na to moc těším…!“
Ohromeně jí naslouchám. „Hilly… Proč si myslíš, že se budeš vdávat za Shanea?“
„Zachránil mi život, musí si mě vzít. To je jasný, ne?“ pokrčí Hilly rameny.
Awai se uchichtne. „Jo, je to jasný. Hej, princi, připravuj se na sňatek.“
Shane se ušklíbne. „Někdy do toho praštit musím. Kolik ti je, Hilly?“
„Bude mi už čtrnáct,“ odvětí tmavovláska a zaryje prstíky do Awaiových zad.
„Výborně,“ přikývne Shane. „Až budeš za dva roky plnoletá, vezmeme se.“
Awai i já se na něj prudce otočíme. „Fakt?!“
Shane se zazubí. „No jasně. To je až za dva roky. A vzhledem k našemu úkolu to klidně Hilly slíbit můžu…“ mrkne na mne. Nedokážu se usmát, i když jsem pochopil, na co naráží – podle mé vize by měl velmi brzy zemřít. Ale vtipné se mi na tom nezdá zhola nic! Jak si může dělat legraci z toho, že ho čeká smrt, a ještě k tomu tak hnusná?!
„Joj!“ vykvikne Hilly. „Já se snad nedočkám!“
Shane se nahne v sedle, natáhne se a něžně pohladí Hilly po tváři. „Ale dočkáš, má krásná květinko. Určitě tě čeká úžasná budoucnost,“ ujistí ji zvesela.
Zašklebím se a pobídnu svého koně, abych dohnal Tinetophe. „Divná sranda, co…?“
Tinetophe na mne ledově pohlédne. „To jistě.“
Jemně se dotknu jejího stehna. „Pořád musím myslet na to, co jsme –“
„Zapomeň na to,“ odsekne Tinetophe, ale mou ruku nesetřese. Na jednu stranu mne to potěší, ale na druhou bude asi lepší, když ji radši stáhnu sám. „Sakra, zase začíná pršet…“ zavrčí Tinetophe, jakmile se spustí nepříjemné kapání a začne nabírat na síle. Povzdechnu si a odhrnu si mokré vlasy z obličeje. A mám zlost. Nechce si se mnou povídat. Ale mně skutečně zajímá, o co tady jde, a proč se chová tak divně! Zachmuřeně se odvrátím. Když nechce, tak nechce, nutit jí nebudu. „Richarde, já… promiň…“ ozve se znovu Tinetophe a její hlas zní najednou nějak jinak. „Prostě nějak nemám náladu.“
„Ale ty ji nemáš v poslední době pořád,“ rýpnu si.
Tinetophe po mně bleskne očima. „Že by?!“
„O tom přesně mluvím,“ zašklebím se. „Na všechno reaguješ takhle popudlivě. Proč?“
Tinetophe se ošije. „To není pravda. A vůbec, měli bychom zastavit. Prší čím dál víc, v tomhle lijáku se nedá jet. Hej, Shane, Awai, měli bychom zastavit a počkat, až to přejde.“
„Najednou nespěcháš?“ podiví se Shane ironicky. „Natolik neprší.“
„O tohle snad nejde, ne? Jenomže prší už několikátej den,“ odvětí Tinetophe nevrle. „Budou rozvodněný řeky. A my se potřebujeme přebrodit přes řeku Gon –“
Awai mávne rukou. „Tak zlé to nebude.“
A já mu věřil, ale ve chvíli, kdy jsme dojeli až k té řece, okamžitě jsem změnil názor. Přestože v tom místě měl být brod, jak tvrdil Shane, nebyla to pravda, voda se tam valila divokým proudem a nevypadalo to, že by někdy tato řeka byla malým potůčkem, jak mne ujišťoval Awai. Zarazili jsme své koně a vyměnili si nejisté pohledy.
„A co teď?“ zeptal jsem se.
„Musíme to projet,“ pokrčil Awai rameny.
Shane trhnul uzdou svého neklidného koně. „To může být nebezpečné.“
„Já se bojím,“ vypískla Hilly.
„Dokonce,“ zašklebila se Tinetophe. „Chceš to snad objet, Awai?“
„Zkusím to,“ rozhodl se Shane.
Hilly nesouhlasně nakrčila nosík. „Buďte opatrný, princi!“
„Nápodobně,“ odvětil Shane klidně, kopl svého koně do slabin a pustil se s ním přímo do řeky, do toho největšího proudu. S obavou jej sleduji. I když to chvíli vypadá dost napínavě, nakonec se mu přece jenom podaří koně uklidnit a dojet s ním na druhý břeh, aniž by se mu cokoliv stalo. Pak na nás zamává. „Jde to!“ houkne na nás.
„Když to zvládne Shane, zvládnu to taky,“ zamumlám a následuji jej, podobně jako Awai, který se mnou souhlasí a vyrazí hned za mnou. Brzy ale zjistím, že to tak dobrý nápad přece jenom nebyl, neboť můj kůň byl tryskající vodou notně vyděšen a po pár krocích do řeky se nejistě zarazil. Pobídl jsem jej, ale nechtělo se mu. „Sakra, hni se, herko,“ procedil jsem. Můj kůň, stejně jako Awaiův, zoufale zaržal. Popohnal jsem jej, aby se konečně pohnul, ale viděl jsem, jak mu brnkají nohy a strhává jej proud. „Awai, já –“ začnu, ale to už se kůň po dvou dalších krocích neudržel na nohou, znovu zoufale zařehtal a spadl. A já spadl s ním. A koutkem oka jsem ještě zahlédl, že se totéž stalo i Awaiovi a Hilly, kteří se pro mě vraceli, ale to už jsem letěl vzduchem – a vzápětí jsem zmizel pod hladinou. Strašně jsem se leknul a nadechnul se. Vůbec jsem nemyslel na to, co se stane, jakmile se pokusím dýchat pod vodou, takže jsem ji měl okamžitě v plicích. Snažil jsem se ji ze sebe dostat ven, ale s každým zakašláním a následným nádechem jsem do sebe pouze dostával čím dál více vody.
Několikrát jsem se překulil ve vodě a uvědomil si, že mě proud odnáší někam daleko, ale ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem vyplavat. Opravdu jsem si už myslel, že se utopím, a už jsem se pomalu loučil se životem, ale potom mně uchopily čísi ruce a pomohly mi na hladinu. Sotva jsem dostal všechnu vodu ze svých plic a nabyl tolik vědomí, že jsem se mohl rozhlédnout, zjistil jsem, že nejsem tam, kde bych měl být, tedy kdesi na břehu řeky Gon, ale v jakési jeskyni. Zmateně jsem se posadil a zaskočeně kolem sebe pohlížel. A bolela mě hlava. Ohmatal jsem si čelo a našel na něm bouli. A krev. Zaklel jsem a znovu se kolem sebe dezorientovaně podíval. Ta sluj nijak přátelsky nevypadala, všude byly korály a mokrý mech či co a taky nějaké hvězdice a… roztočila se mi z toho hlava, musel jsem na chvilku zavřít oči a snažil se vzpamatovat. A všude to podivně zapáchalo rybinou. Zvedal se mi z toho žaludek.
No dobrá, je na čase zjistit, do jaké šlamastyky jsem se zase dostal. „Haló?“ zavolal jsem důrazně, ale odpovědí mi byla pouze ozvěna mého hlasu, který se odrážel od zdí a násobil se až na tolik neúnosnou hranici, že jsem si musel zacpávat uši, abych ještě k tomu všemu neohluchnul. A nic, žádná odpověď. Nervózně jsem se zachvěl. Byla mi zima – v tom mokrém oblečení ještě dvakrát taková. „Haló, je tu někdo?“ zkusil jsem to znovu, o stupeň nižším hlasem, to abych znovu neměl strach, že přijdu o sluch. „Kde to jsem?“
Okamžik se nic nedělo, ale potom se z jezera vynořila krásná, polonahá, drobná dívka s nazelenalými blond vlasy a povalila mě na zem. Hrozně jsem se vyděsil, ale byl jsem tak hrozně mimo, že jsem ani nebyl schopen nějak zareagovat. Dívka na mě dlouze a usměvavě pohlížela podivnýma očima bez panenek a bez zorniček a já si všiml, že má mezi prstíky blány. Ohromeně jsem na ni zíral. „Hrát ty si s námi…?“ zeptala se zvláštním hláskem, který zněl velmi smyslně a sexy. Vlastně kdybych nebyl v tak nepravděpodobné situaci, neklepal bych se jako ratlík, a ona by nebyla na omak tak studená, nejspíš… no, nejspíš bych byl vzrušenej. I když to možná zní divně, tak… je to tak.
Zíral jsem na ni: „Hrát?“
Vedle ní se objevila druhá vodní nymfa, naprosto stejná jako ta první. „Hrát si s námi…“ zašveholila, a její pěkné, mírně zelené rtíky se svůdně usmívaly. „Muset s námi pohrát,“ nařizovala mi lákavě, ale já se nemohl zbavit dojmu, že ať už mají tahle děvčata na mysli hru jakoukoliv, pro mne to nijak příznivé nebude – což je docela škoda.
Snažil jsem se jim vymanit, ale ke svému zděšení jsem si uvědomil, že mě drží pevně. „To nejde!“ vyhrkl jsem. Hleděly na mně svýma velkýma prázdnýma očima a ani nehnuly svalem ve svých půvabných obličejíčcích. Buď mi nerozuměly, protože mi docela slušně drkotaly zuby, nebo nedokázaly pochopit smysl mých slov. Anebo… anebo pochopily, nelíbilo se jim to a čekaly, až si to rozmyslím. „Já si s vámi nemůžu hrát…“ zopakoval jsem zoufale. „Kde to vůbec jsem? A kdo jste vy? A kde je Awai… a Hilly…? Co se s nimi stalo?“
Třetí dívka (kde se tu, zatraceně, vzala?!) se ke mně sklonila a tvrdě mne uchopila za bradu. Její dlouhé vlhké vlasy mi padly do tváře a zašimraly mne. „Co když všichni mrtví? Co když utopení? Hrát si s námi?“ Její hlas byl stále stejně mazlivý, ale už v něm byl nádech jakési výhůžky. „S námi vůbec nikdo nehrát. Ty si pohrát s námi, my prosit…“
Vyškubnul jsem se jim, překulil se a vyskočil na nohy. „Nemůžu!“ vykřikl jsem. „A dost silně pochybuji, že jsou mrtví. Kudy se dostanu ven?“ rozhlédl jsem se.
Nymfy pomalu vstaly a bez mrknutí na mě upíraly svá krásná očka. „Hrát si ty s námi… my chtít s ty jen chvilku pohrát…“ žádaly mne stále dokola. Byly mi už tak blízko, že mne začaly hladit po rukou a po krku. Uvědomil jsem si, že jsem schopný soustředit se jen ten jejich strašidelný šepot, ze kterého mi šel mráz po zádech. Potřásl jsem hlavou. Takhle by mne za chvíli mohly utopit a já bych se jim u toho ještě přiblble culil!
„Ne,“ odsekl jsem a ucouvnul. Za mnou už byl pouze skalní masiv. Neměl jsem už kam poodstoupit. Polil mne pot a doufal jsem, že si toho ty vodní bestie nevšimnou, protože jsem u sebe samozřejmě neměl zbraň.
Všimly si. Jedna vycenila zuby. Měla je jako břitvy. Zatraceně, já věděl, že to nebude jen tak! „Hrát si s námi!“ nařídila mi velice příkře. Vzápětí mi všechny ukázaly svůj bělostný, ale ostrý úsměv. „Hrát si s námi!“ přidaly se. „Muset si s námi pohrát! Neslyšet? Hrát si s námi!“ Bezradně jsem se rozhlédl. Krucinál, jsem v háji! Jedna se právě chystala ke skoku, už jsem se skoro loučil se životem – a v chvíli ji zastavil nový hlas:
„Hinetareo!“ Všechny tři otočily a přikrčily, jako by čekaly pokárání. Stiskly rtíky, skryly zuby a plaše se usmály. Ten hlas jim cosi zřejmě poručil, těžko říct, zdál se mi být hodně rozčílený, ale mluvil nějakým naprosto cizím jazykem, kterému jsem nerozuměl. Z vody se vynořila nymfa podobná těm třem, ale přece jen trošku jiná. Vyšší, hezčí, s dlouhými zelenými vlasy, bledou pletí a v podivných šatech, které vypadaly jako spíchnuté z vodních řas. Jinak byla docela nahá, z čehož by mne poléval pot, kdyby mi nebylo tak chladno, neboť figuru měla stejně dokonalou jako takové ty panny za výkladními skříněmi v buticích. Prošla kolem skloněných dívek a natáhla ke mně ruku: „Omlouvat se, Richard. My vědět, kdo ty být. My mít úctu. My něco darovat. Hinetareo!“
Ta dívka, která na mě chtěla zaútočit, se s rozběhem potopila do vody. Čekal jsem s napětím, co se z toho vyvine, a nadále jsem se chvěl rozrušením – a když se pak Hinetarea (snad to bylo její jméno) vrátila, v rukou třímala cosi lesklého a třpytícího se.
„Co je to?“ zeptal jsem se hlavní nymfy.
Ta to beze slova od blonďaté dívky převzala a usmála se. I ona měla ony tesáky, kterými by klidně mohla překousnout člověku krk. No… a když nad tím tak přemýšlím, asi je na to i občas používala. „Dárek. Dárek pro ty. To být od tvá sestra. Ta to hodit do řeka Tale. Tale být hlavní řeka. My tam to najít. A dát ty.“
Naprázdno jsem polkl. Jakýsi krystal. Velký a lesklý. Hmátnul jsem po něm. Na tak malý kousek horniny byl překvapivě těžký. „No… děkuju,“ pokrčím rameny. „Na co je to –“ Začnu a prozkoumávám to, ale v tu chvíli mi bleskne hlavou vize. Je sice kratičká, ale stačí to. Spatřím totiž Ephemera a Annu. Mají svatbu, zřejmě, protože Anna má na sobě nádherné bílé šaty s dlouhou vlečkou a velmi zajímavého střihu. Ephemer je zase oblečen v lesklé stříbrné brnění a stěžuje si Anně, že je mu horko. Ona si ho kvůli tomu dobírá a oba se tomu bezstarostně zasmějí. A vypadají tak hrozně šťastně, že je mi z toho vážně úzko. „Uh!“ vyjeknu a div, že mi ten krystal z ruky nevypadne. Vím, co to je. Úložný krystal. Proč jsou v něm ale Aniny vzpomínky…? To je zvláštní… „Jistě, to patřilo… skutečně… Anně… to je hrozný,“ zamumlám a přitisknu si ruku na čelo. „Ne… děkuju… fakt děkuju. Ale rád bych věděl, kde jsou mí přátelé. Mám strach, že se utopili… Neutopili?“
Nymfa se zachmuřila. „Nějací přátelé od ty? Nevědět o nich. Ale podívat se po nich.“
Úložný krystal ukryju v kapse. „Díky. Cením si toho. Podíváte se po nich hned, prosím?“
Víla přikývla a poklonila se přede mnou. „Jak si ty přát. Přátelé s ty najít Hinetarea. Pokud ty mít problémy v budoucnost, my pomoct. My být oddaní služebníci od ty.“
Nechápu. „Proč?“
Víla se usměje. „Protože ty něco změnit. My nevycházet s tvá sestra, bohužel. Ona nechtít, aby my žít v její Zemi.“
„Aha,“ povzdechnu si. „Anna by nejradši celou Zemi přeorganizovala podle sebe.“
„Zastavit ji ty?“ zajímá se víla a vzala jednu mou ruku do svých dlaní. Měla studené prsty. Nepříjemně studily, takže jsem se jí co nejcitlivěji vymanil a zamumlal něco v tom smyslu, že se o to pokusím. „My doufat,“ podotkla smutně a opět kývla na to děvče, které mi doneslo ten krystal. „Hinetareo, najít s Richard jeho přátelé.“
Dívka se usmála, až se jí mezi rty zaleskly zoubky, a udělala dva kroky do jezera. Nejistě jsem se na ni zahleděl. Až nyní jsem si všiml, že kromě naprosto průhledných zelených šatiček na sobě nic nemá. „Ty muset do vody. Nadechnout a potopit se. Já držet za ruku,“ informovala mne. S povzdechem jsem její rady uposlechnul. Chvíli jsme jen tak plavali, i když se mi zima nepříjemným způsobem zarývala do těla a cítil jsem, že jsem sotva schopen pohybu, jak jsem byl promrzlý, a když jsem si už skoro myslel, že mi nevystačí dech, v tu chvíli jsme se vynořili na hladině a já se konečně zhluboka nadechl. Byli jsme v další jeskyni. O kus dál, na jakémsi ostrůvku, se třásl Awai. „To přítel?“
„Ano, ale chybí… ještě jedna holčička,“ oznámím jí.
Hinetarea pokývala hlavou. „Počkat tady,“ sykla na mě a opět se potopila.
Já se pracně vydrápal na břeh za Awaiem. „Awai! Jsi v pořádku?“ zeptám se jej.
Awai se lekne, zřejmě ho můj hlas zaskočí, asi si mne předtím s Hinetareo nevšimnul, a zadrkotá zubama: „Jo… ale… nemám Hilly… spadli jsme do vody… a když jsem vyplaval, tak… strašně jsem se bál, že… při bozích, myslel jsem si… Kde to sakra jsme?!“
„Zřejmě v tý řece Gon…“ potřesu hlavou.
„Jak… jak je to možný?“ nechápe Awai.
Ušklíbnu se. „Mě se ptej! Já tady v Zemi nechápu vůbec nic!“
Hladina kousek od nás se zavlnila a z ní se vynořila Hinetarea s Hilly. „To mrtvé?“ zajímá se a vystrčí Hilly na ostrůvek. „Kdyby to mrtvé, mohli bychom my použít to na krmení pro rybky,“ oznámila nám ta vodní dívka nevzrušeně. „My neplýtvat.“
Já a Awai jsme se nad Hilly sklonili. Naštěstí nebyla mrtvá, jenom docela promrzlá, dokonce i rty jí zmodraly. A srdce jí sotva tlouklo. Hm, takové podchlazení asi nepřežije, uvědomil jsem si. A jak tak koukám na Awaie, jemu je to jasné taky. „Při bozích, tak přece jenom se mi ji nepodaří zachránit…“ zaúpěl totiž nešťastně. „Jako bych slyšel Tinetophe – tolik námahy vynaložíme na záchranu tohohle dítěte a stejně zemře! To není fér!“
„A co je fér?“ povzdychnu si – a pak mě to napadlo. „Mám… mám vlastně ještě jednu kapku!“ vzpomenu si a zalovím po kapsách. „Dal jsem si tu lahvičku do kapsy už tehdy, když Shaneho málem zabil ten drak, a ve Sneetu… takže by měla… Jasně, tady je,“ najdu konečně dárek od paní Leowyll. A zaváhám. Mám vyplýtvat poslední kapičku kouzelného lektvaru na Hilly? Co když ho budeme ještě potřebovat a já už ho nebudu mít? Je rozumné použít jej zrovna pro ni, která pro mě nic neznamená a nic pro mě neudělala…?
„Richarde?“ pobídne mne Awai, který si všimnul mé nejistoty. Je mi skoro trapně, že mu to neušlo. Teď asi vypadám jako pěkný sobec… „Ano…?“
„Ano,“ souhlasím a nechám stéct poslední kapku jasně zeleného lektvaru do úst polomrtvé Hilly. „Kvůli tobě,“ dodám polohlasem. Promodralé rty Hilly zrůžoví, dívka přestane vypadat tak bezbarvě, rozkašle se a omámeně se posadí. Pak se po nás zmateně rozhlédne a padne jí zrak na mě. Pochopí, co jsem udělal, a rozzáří se. Pokusí se mne dokonce obejmout, ale včas se uhnu. „V pohodě. Žiješ. To je dobře. Ale nebudeš si mě kvůli tomu chtít vzít, že ne?“ pousměji se rychle, dříve, než ji to napadne samotnou.
Hilly ale naštěstí zavrtí hlavou. „Ne, miluju svýho snoubence, ale díky!“
Vodní dívka na nás udiveně zírá. „Divná magie. To přece nebýt Moc. To být pradávná přírodní kouzla. Jak to, že ty umět?“
„Mám hodně známých,“ odvětím s úsměvem. „Hodně významných známých.“
„Jsi-li v přízeň paní Leowyll, pak my se nebát,“ ujistilo mne děvče a vylezlo z vody až k nám. Awai sebou škubnul, když se jej dotkla, ale já už byl na ten vlhký dotek připraven a ani jsem se moc neleknul. „Richard, my věřit v ty.“
Awai, ke kterému se zrovna Hilly tulila, se na Hinetareu mírně znechuceně ohlédne. „Vodní lidé… Nevěděl jsem, že tu ještě jsou. Proč nás neutopili rovnou?“
Zakřením se na něj. „Buď rád, že tu jseš zrovna se mnou.“ Ohlédnu se na Hinetareu. „Co ostatní, ti jsou v pořádku? Tinetophe… a Shane…?“ Děvče jen pokrčí rameny, z čehož usoudím, že těm se podařilo přejít řeku v pořádku. „Zavedeš nás k nim? K tomu brodu?“ vyptávám se jí dále, ale dívka mne moc neposlouchá, jemně se dotýká mé tváře. Musím její ruku odstrčit. „Nech toho, prosím,“ pokárám ji, i když ona mne za to kousne do ruky, div mi neukousne prsty. Vyjeknu a vytrhnu se jí, i když, soudě dle jejího zazubení, šlo z její strany spíše o laškování než o pokus mi ublížit. „Nevím jak Awai, ale já vůbec netuším, kde jsme… nebo jak se tam dostaneme k tomu brodu.“
Hinetarea si povzdechne. „Pořád o tom brod,“ povzdechne si. „Dovedu vy tam. Máš ty pravdu, my být docela daleko od to místo. Proud být silný, když pršet.“ Ušklíbnu se. Přece jenom měla Tinetophe pravdu… „Připraveni vy být? Můžete?“ zajímá se, a když přikývneme, vklouzne do vody, ani to pořádně nešplouchne, a ohlédne se na nás. „Nebo vy nechtít tolik vidět svoji přátelé?“ usměje se na nás, takže my okamžitě vlezeme do vody za ní – a i když se Awaiovi a Hilly stejně jako mně do té ledárny moc nechce, přece jenom ji následujeme. Hinetarea mne uchopí opět za ruku a naznačí nám, že budeme muset plavat pod vodou.
Awai se ohlédne na Hilly: „Tentokrát se pokus neutopit, ano?“
Hilly se zasměje. „Nic neslibuju.“
„Vtipný,“ zašklebím se. „Ale já už nemám žádnou kapičku toho kouzelnýho dryáku.“
„Dobře, tak já se pokusím,“ ujistila mne Hilly a pak už jsme museli plavat. Nutno podotknout, že jsme plavali tak dlouho, že jsem si myslel, že už to nezvládnu, ale když už jsem byl tak zmrzlý, že jsem byl sotva schopnej kopat nohama, a už nebyla žádná jeskyně, kam bychom se mohli jít nadechnout, po nějaké době jsme se konečně vynořili na hladině, pršelo nám na hlavu a já si uvědomil, že už dávno nejsme nikdy v tý podivný vodní říši, ale zase v té malý rozvodněný říčce. Fascinující. Ta řeka ani náhodou nevypadá tak veliká… natož že je pod ní celé království!
Na břehu jsem zahlédl Tinetophe, Shanea a naše koně. Docela se mi uleví, že neutekli, i když se museli vyválet ve vodě taky pořádně. A hlavně, že se třeba neutopili! Vyprskl jsem vodu, co se mi nahromadila v ústech, a zamávám na Shanea a Tin. Nejistě mi pozdrav opětují, tím spíše, že jsou asi zmatení z toho, že jsme se v té mělké vodě najednou objevili všichni. Kdo ví, jak dlouho jsme byli nezvěstní!
„Vy žijete?!“ vyjekne Shane nadšeně a vběhne po kolena do řeky. „Jste v pořádku?“
„Jo!“ zařvu na něj a otočím se na Hinetareu: „Díky –“
Nedá mi možnost dokončit větu. „Příště si s námi už pohrát, ano?“ špitla rychle a ve chvíli, kdy jsem se ohlédl po Awaiovi a Hilly, zachytila mne za hlavu a políbila mne. Při tom polibku mi prokousla spodní ret, až mi z něj vytryskla krev. Bolestně jsem syknul, ale už předtím mi došlo, že to nemyslí nijak zle, takže jsem ani moc nenadával, jen se na ni usmál.
„Jo… třeba,“ slíbil jsem jí spěšně a doplaval na břeh, kam mi pomohl vylézt Shane.
„Co to bylo za krásku, Rucharde?“ žasl ten vždy nadrženej mág a upíral zrak do vody, ale to už Hinetarea zmizela pod hladinou. „Vodní lidi? Ohromný! Je pravda, že jejich polibky jsou tak úžasný?“ vyptává se zvědavě. „Jak jsi k ní přišel?“
„To by bylo na složitý vysvětlování,“ zamumlám a třesu se zimou, stejně jako Awai i Hilly. Shane mne pobaveně sleduje a culí se, jako kdyby se mi snad vysmíval či co. Popudí mě to. Jsem promočený, zmrzlý – a on se mi posmívá?! „Co je?!“ vyštěknu.
Shane se usměje. „Jseš roztomilej, když jseš mokrej.“
„No dík,“ nakrčím nos. „A se zápalem plic budu ještě roztomilejší.“
Shane zavrtí hlavou. „To bych nedopustil,“ ujistí mne a mávne rukou. Jeho Moc mne obklopí a nepříjemným způsobem hřeje. Klopýtnu nazad, jako kdybych ze sevření té magie chtěl vystoupit, protože první, co mě samozřejmě napadne, je to, že je to nějaká lumpárna, ale jakmile to oranžové světlo kolem mne pomine a přestane mne iritovat, uvědomím si, že jsem docela suchý – jako kdybych se snad nikdy v tý řece ani nekoupal. Uznale potřesu hlavou. Shane je vážně šikovnej čaroděj, ten nám na cestách fakt chyběl! Ve chvíli, kdy se Shane soustředil na sušení Awaie a Hilly, ohlédl jsem se a setkal se s pohledem Tinetophe. Výraz její tváře byl velmi zvláštní a notně nečitelný. Znervóznilo mne to.
„Hm?“ nadzvednu obočí.
Tinetophe potřese hlavou. „Ty prostě pořád musíš dělat nějaké problémy, viď?“
„Neudělal jsem to schválně!“ protestuju skoro dotčeně. „Můj kůň jenom –“ Tinetophe mě políbí, naprosto nečekaně, ale dlouze a vášnivě a její rty jsou tak ohromně teplounké a jemné a… Počkat. Proč to dělá?! Od kdy po mně tolik touží? Co to znamená?! Čím jsem si zasloužil její zájem? Odstrčím ji, stejně jako ráno. „Proč?“ otážu se důrazně a koutkem oka zahlédnu, že na nás Shane (s Hilly držící ho kolem pasu jako nějaké klíště) a Awai zírají. Cítím, jak mne polévá krvavá červeň. „Proč?!“ zopakuji znovu, důrazněji.
„Mám prostě radost, že se ti nic nestalo,“ odpoví Tinetophe a zní to skoro upřímně, ale já… nevím, ale nezdá se mi to. Setřesu její ruce z ramen a ustoupím o krok, abych ji měl od sebe co nejdál. Tinetophe nadzvedne obočí. „Co je? Máš s tím nějaký problém?“
Ošiju se. „Jo, asi jo. Potřeboval bych se napít.“
„Synot není daleko,“ podotkne Awai a odtrhne Hilly od Shanea. „Pospěšme si.“
Awai
K večeru konečně dorazíme do Synotu, hlavního města Cheinowa, vyčerpaní, ve špatné náladě – a kdybych neměl u sebe Hilly, která mne neustále dokáže bavit svým rozkošným brebentěním, asi bych už dávno otočil koně a odjel daleko od nich, pryč, pryč ode všeho, co mi připomíná Kuroa. A Hilly… Seděla v sedle za mnou, objímala mne kolem pasu a já cítil každý její pohyb. A bylo mi z toho hrozně zvláštně. Ani nevím, proč jsem se na ni tolik upnul, ale vím, že ji nyní prostě potřebuju. Zatraceně. Když jsem s ní, nemyslím na Kuroa. Při bozích, Kuro mi tolik chybí… tak strašně moc… jen málokdy se dokážu soustředit na něco jiného než na něj, na to, jak se usmíval, jak si zastrkoval vlasy za ucho, jak mu ty vlasy voněly… jak nesnášel, když jsem mu je vískal… a zaplétal do cůpků…
„Vypadám jako blbec,“ stěžoval si pokaždé, když jsem jej donutil si ty jeho nádherné vlasy učesat a jemu pak rámovaly tvář v okouzlujících jemných červených kaskádách, což jemu z nějakého důvodu hrozně vadilo a hned si je zase upravoval rukama, jenom aby nevypadal tak úhledně. „Nebo jako nějaká marnivá holka,“ nadával vždycky, ale hrozně mu to slušelo. „Proč já se musím česat a ty ne? To není fér!“ brblal.
„Protože ty máš vlasy rovné, kdežto já vlnité,“ bavil jsem se. „A když se nečešeš, vypadáš jako tulák.“
„Chm. Třeba až tě učešu, zjistíme, že máš taky rovné vlasy, jenom o tom nevíš,“ usoudil vždy Kuro a vrhnul se na mne, aby mne za tu drzost, že jsem se opovážil jej kritizovat, potrestal. Byla to taková naše malá tradice. Vždycky jsme se pak o ten zatracený hřeben poprali, tvrdě, jako kdyby to snad ani hra nebyla, a buď jsme jej nakonec zlomili, anebo mu alespoň vylomili nějaký zub, protože zkrotit mé kadeře prostě nešlo. Co vím, nakonec jich na hřebenu bylo sotva pár. Potom jsme se, ležíc na sobě, se smíchem vydýchávali – anebo si vzájemně ošetřovali rozbité nosy. Bylo to úžasné.
Co bych teď dal za jeden jediný jeho dotek… jeden jediný jeho pohled… Nechápu, proč jsem mu nikdy neřekl, jak hrozně ho miluju. Měl jsem tolik příležitostí, tolik možností, tolik šancí – a stejně jsem k tomu nikdy nesebral odvahu.
Byl jsem zbabělec.
A je mi úzko jenom když si vzpomenu na to, jak jsem zbabělcem nazval Kuroa. Jenom proto, že jsem na něj byl naštvaný, jenom proto, že jsem mu chtěl ublížit. A přitom jsem ani neměl pravdu, ale on… on mi to nevyvracel, pouze se na mě tak podíval… tak strašně podíval… Byla to pro něj ta nejhorší nadávka a já to věděl. Mohl jsem použít spousty jiných slov, které by jej tolik nebolely, ale já stejně řekl právě tohle.
Pamatuji si naprosto přesně, proč byl tak citlivý na tohle hanlivé označení. Byli jsme ještě malé děti, učili se být Lovci, a on pokazil naší první skutečnou misi. Měli jsme vyřídit vlkodlaka. Kuro se bál, ale zatraceně, kdo by se při něčem tak nebezpečném nebál v jedenácti letech?! Čekali jsme na toho tvora celou noc a já jej ještě škádlil strašidelnými historkami. Když se pak vlkodlak skutečně objevil, Kuro dostal takový strach, že situaci prostě nezvládl a já musel tomu stvoření čelit docela sám. A málem jsem to taky nepřežil. Náš tehdejší mistr, který se o nás dva v podstatě staral, Kuroa tehdy hrozně seřval. Křičel na něj, že je zbabělec, a že se nikdy nestane dobrým Lovcem. A Kuro plakal a chvěl se celý den, omlouval se mistrovi i mně, dušoval se, že příště už nezklame… ale následující noc stejně nebyl schopný se vlkodlakovi postavit. A poté už nikdy. Na vlkodlaky si vypěstoval fobii a pak vždycky, když se v noci ozvalo vlkodlačí zavytí, Kuro sebou škubnul, roztřásl se, a do rána neusnul. „Nejsem zbabělec, že ne, Awai?“ ptal se vždy plačtivě.
Byl jsem zlomyslný smrad. „Jsi zbabělec,“ šklebil jsem se na něj, i když jsem věděl, že se mnou poté ten malý chudáček nebude mluvit, neboť si samozřejmě mé zlámané končetiny jaksepatří vyčítal. „Jenom zbabělec se bojí malýho vlka.“
Kuro to tenkrát nesl hodně těžce a já mu to pochopitelně škodolibě připomínal při každé příležitosti. A Kuro si strach z vlkodlaků přenesl i do dospělosti, ačkoliv ho na sobě nedával nijak najevo. To jsem na něm obdivoval. A ani to jsem mu nikdy neřekl. Jak jsem mohl být takový odporný sobec? Nechápu to. Jak rád bych to všechno vzal zpátky, kdyby to šlo… Celý život bych si nejradši prožil znovu a pokusil se toho tolik napravit…
Povzdechnu si a znovu se soustředím na sklenici medoviny před sebou. Richard trval na tom, že zajdeme na pár žejdlíků, a ani já, ani Shane jsme mu to nevymlouvali, jenom Tinetophe odmítla s tím, že je unavená, a Hilly usnula ještě před Synotem, takže tu jsme prostě odnesli na pokoj a nechali ji spinkat – s tím, že toho jejího strýčka najdeme až zítra ráno. Richard byl dobře naladěný, na rozdíl ode mě zřejmě nechytil z té pitomé jeskyně rýmu, takže pořád vykřikoval, že si dáme „pánskou jízdu“ – jenže jsme došli do hospody a prostě se opíjíme, nikam nejedeme, tak nevím, co to mělo znamenat, o čem to mluvil.
Ach jo. Jenže já se na rozdíl od Shanea a Richarda nedokážu bavit, já jsem z toho všeho skleslý a nešťastný, nemám náladu na nějaké chlastání a veselé vtípky. Natož na jídlo. Richard mi cpal místní specialitu, opečené placky s masem (které Richard z nějakého záhadného důvodu sveřepě nazýval tortillou… nebo tak nějak), ale já to odmítl pozřít. Ostatně, jíst nechtěl ani Shane, tak jsem v tom alespoň nebyl sám – a Richard to beztak všechno dokázal spořádat sám. „Bude vám blbě, když se opijete na prázdnej žaludek,“ varoval nás poťouchle, nicméně stejně se mu nepodařilo nás nijak přesvědčit.
A tohle je už čtvrtá láhev medoviny, kterou se nám podařilo vypít. Shane je už docela rozverný, asi není moc zvyklý pít (a bodejť by také byl, když je tak mladý), a také Richard začíná být poměrně otravný. A já… já se pořád nejsem schopný veselit. Stále myslím na všechno možné i nemožné, přemýšlím nad tím, co bylo a co bude… A skutečně mi nějak nejde dostat se do té správné opilecké nálady. Zachmuřeně se ohlédnu na Shanea. Právě se pověsil Richardovi kolem krku. Zašklebím se.
„Pusť mě…“ protestuje Richard, ale Shane se jej drží pevně. „Jseš snad na kluky?!“
„Možná,“ uchichtne se Shane.
Richard nesouhlasem nakrčí nos. „To říkej někomu jinýmu, ne mně. Viděl jsem tě s těma ženskýma… už dřív… s mnoha ženskýma. Ty nebudeš teplej, to je blbost.“
Shane nad jeho slovy okamžik přemýšlí, pak se rozzáří: „To je fakt.“
„Ty jseš vážně exot. Proč jsi vlastně slíbil Hilly tu svatbu?“ žasne Richard dál. „Ta holka tomu teď věří a to od tebe není hezký. Vlastně jsem tomu skoro uvěřil i já. Nezlob se na mě, ale znělo to, jako kdybys to myslel vážně.“
„Myslel jsem to vážně, Rucharde,“ přikývne Shane bez zaváhání. „Dal jsem jí svý slovo.“
Richard potřese hlavou. „Jseš vůl,“ oznámí mu – a já s ním beze slova souhlasím.
„Možná,“ přikývne Shane. „Ale třeba to bude hezký. Bejt ženáč.“
„Pokud se toho dožiješ,“ podotkne Richard kousavě.
Shane sklesle upře svůj zrak na prázdnou láhev medoviny. „Hmmm.“
„Jseš smutnej?“ podiví se Richard.
„Ale ne. Jenom to trochu… zabolelo,“ přizná Shane.
Richard znejistí. „To jsem nechtěl.“
„To nic,“ mávne Shane rukou. „Třeba se to tak nestane. Budoucnost je sice dopředu daná, to jo, ale ne docela. Leccos se může změnit. Jsem optimista. Proč bych zrovna já měl umřít? Jsem ještě dítě. A děti přece neumírají. To by nebylo spravedlivý,“ svěří se nám se svou podivnou teorií, odmlčí se, střelí pohledem po Richardovi, který se tváří jako hromádka neštěstí, a pokrčí rameny. „Jenom… jenom bych si asi měl užít, než umřu, ne?“
„Jasně! Užít si! Dáme další láhev?“ ožije Richard.
Shane se ošije. „Ne… to ne… ještě pár skleniček medoviny… a pobliju se.“
„Nepobliješ. Dáme. Hej, vrchní, ještě jednu!“ poroučí dovádivě Richard a já si uvědomím, že se opět mračím. O čem to Shane mluvil? Proč by měl umírat? Richard měl snad nějakou vizi budoucnosti, v níž tenhle mladý mág zemře? Proč se s tím ale nepochlubil i nám ostatním, mně a Tinetophe? Určitě bychom udělali maximum pro to, aby se to nestalo. Nebo… nebo to nejde a Shaneovy řeči o optimismu měly jenom uklidnit Richarda? Je mi z toho velice nepříjemně po těle. Nechci, aby Shane zemřel… aby kdokoliv další zemřel.
„Awai… nech toho. Co se má stát, to se stane.“ Tím mne tedy neutěší, kdepak. Jako kdyby to, že zemřel Kuro, bylo naprosto přirozené a dle očekávání! Grrr, to se mi ani trochu nelíbí. „A víte, co se má stát teď? Že se půjdu vyčurat. A já se jdu vyčurat,“ usoudil Shane a odpotácel se kamsi na dvorek.
Richard zaměřil svou pozornost na mě. „Awai…?“
„Hm?“ nadzvednu obočí.
„Mrzí mě to,“ povzdechne si Richard.
Jsem tím trochu zmatený. „Co tě mrzí…?“
„To všechno. To, co se stalo. Kvůli mně,“ dodá a začne pomalu natahovat.
„Ale ne,“ zavrtím rychle hlavou. Opilecká deprese, to mi tu ještě scházelo. „Ne. Jsou věci, za který nemůžeš. I když jsem třeba někdy říkal něco jinýho… nemůžu ti nic vyčítat. Kuro měl pravdu. Co je jeden život v porovnání se všemi životy v Zemi? Můžeš zachránit mnoho bytostí, Richarde, pokud neselžeš. Nějaké oběti prostě položit musíme. A i když i mě trápí, že… že to byl zrovna Kuro, tak… tak ti to nevytýkám. Už ne.“
Richard fňukne. „Ale –“
„Žádné ale,“ odseknu. „Kuro ti to taky nevyčítal. Víš, tohle… tohle jsem měl udělat už dávno. Nechtěl jsem, ale slíbil jsem mu to. Takže na,“ sáhnu pod stůl, vytáhnu ven Kuroův meč a podám mu ho. „Chtěl, aby sis ho nechal.“ Richardovy oči se rozšíří šokem a ohromením, a otevře ústa, aby mohl začít protestovat, ale já mu k tomu nedám příležitost: „Tohle nemůžeš odmítnout. Nemůžeš. Kuro si přál, abys ho měl zrovna ty. Moc to pro něj znamenalo. Poprosil mě, abych ti ho předal, předtím, než… než on…“ Kousnu se do rtu. „Než jste přijeli s těmi zatracenými lávovými kameny.“
Richard zaváhá. „Já… já nevím, co říct.“
„Stačí říct prostě děkuju,“ ušklíbnu se.
„Děkuju,“ pípne Richard a znovu nabírá k pláči.
„Co to děláš?!“ ohradím se rychle. „Měl bys být šťastný, že na tebe myslel, i když –“
„I když jsem ho nechal umřít!“ doplní Richard a rozbrečí se.
Prudce se na něj ohlédnu. „Ne! To není pravda!“ vyhrknu, ale Richardovi se z očí valí slzy i nadále. „Vážně…! Richarde, nech toho, prosím…!“
Shane se vrátí ke stolu a zmateně se na nás zadívá. „Co se to tu děje?“ Richard si rychle otře slzy z tváří, ale vzlykat nepřestává. „Moc jsme pili,“ rozhodne Shane a pokývá hlavou. „Tím to je. Moc… moc alkoholu vede k lítostivý náladě. To znám. Hned s tím něco udělám. No tak, nebul, Ruchardíčku,“ zamumlá skoro neslyšitelně a vzápětí mu nadzvedne palcem bradu – a políbí jej. Zcela nečekaně. Jeho počínání se samozřejmě nemine účinkem, Richard okamžitě na nějaký pláč zapomene a pokouší se mu zoufale vytrhnout, ale Shane jej nepouští, naopak, drze jej líbá dál a dál.
„Shane?“ vydechnu ohromeně. „Neměl bys…?“ začnu, pak si ale všimnu, že se Richard pozvolna přestal bránit a Shanea nyní líbá sám. Vyvalím oči ještě víc. „Při bozích… Nejsem tu trochu navíc?“ všimnu si a rychle vstanu od stolu. „Až si dáte pokoj, vrátím se,“ zabručím a odšourám se blíž k pípě. „Jednou pivo,“ poručím si a střelím po těch dvou pohledem. Pořád se divoce líbají. Ošiju se a na ex do sebe obrátím půllitr.
„Ještě jedno?“ zajímá se hospodský.
„Ne, ještě dvě, nyní platím já,“ ozve se vedle mě, a když se otočím, udiveně zjistím, že tam stojí jeden vysoký mladík s tmavými vlasy a několikadenním strništěm na bradě. Poznám jej okamžitě, a nejen kvůli těm jasně modrým očím. Není to totiž nikdo jiný než princ Arathan. Okamžik na něj prostě němě zírám a nemám slov.
Pak se zmůžu cosi zakoktat. „Co… co vy tady?! Zrovna tady? Zešílel jste?!“
Arathan se pousměje. „Hlasitěji by to nešlo?“
„Omlouvám se,“ ztiším hlas, převezmu od hostinského pivo a spolu s Arathanem si sedneme k hodně zapadlému stolečku, kde budeme mimo doslech všech zvědavých uší. Cítím se trochu trapně, málem jsem jej prozradil – a on se zubí, jako kdyby o nic nešlo! Jeho ledový klid je vskutku ohromující. „Jenom… jenom mě to zaskočilo. Zrovna vás bych v Cheinowě nečekal. Natož v Synotu. Zbláznil jste se?!“
Arathanův úsměv se ještě o něco více rozšíří. „Asi ano. Ale vážně vás vidím moc rád, Awai.“ Pak se odmlčí a rozhlédne. „Vidím, že ten nemocný je již v pořádku. Heh, ve velmi dobrém pořádku, jak tak koukám. Ale kde je ta překrásná blondýnka a Kuro?“ zajímá se. Zamračím se a sklopím zrak. „Něco… něco se stalo? S Kuroem, že?“ tipne si. Dál mlčím. „Jistě. Měl takové divné řeči. Zemřel?“
„Ano,“ souhlasím temně.
„To mě mrzí,“ podotkne Arathan.
Přikývnu. „Mě taky.“ Kousnu se do rtu. „A… co tady vlastně děláte?“
„Přijel jsem navštívit svého otce,“ pokrčí Arathan rameny.
Zašklebím se. „Tak teď vím jistě, že jste zešílel.“
„Nikdo neví, kdo jsem,“ šeptne Arathan spiklenecky. „Od doby, co jsem na útěku, jsem trochu povyrostl. A vypadám trošku jinak. Ne moc, ale pro ty, kteří nevědí, koho v mých rysech hledat, jsem naprosto neznámou bytostí. Přece jenom nějaké výhody ten krátký beinský život má, že…? Ale to vy chápat musíte, příteli, ne?“
„Jistě, ta vaše jizva je hodně nenápadná a nikdo ji tady ani nezná a nepozná,“ ušklíbnu se ironicky a přejedu si prstem od brady až k lícní kosti. Arathan se zasměje. Vlasy mu visí do tváře natolik, že je to nepochybné znamení o jeho původu rafinovaně zakryto. Nikdo nemá důvod hledat v tomhle otrhaném mladém muži Cheinowského prince a údajného vraha následníka trůnu. Ach jo, copak jizvy. Ty přichází s násobícím se počtem bojů a bitev. Letmo se dotknu svého obličeje. Ty tři šrámy od mědvědlaka se už sice zdárně zahojily, ale zdobit mou tvář budou až do mé smrti. „Takže se už nechcete zabít?“
Arathan s odpovědí dlouho váhá. „Ne, asi ne,“ usoudí konečně. „Rád bych viděl otce. A bratra. A… hrad. Alespoň jednou, naposledy,“ vzdychne. „Jsem tak dlouho na útěku, že ani nevím… ani nevím…“ Větu nechá nedopovězenou a potřese hlavou. Je docela hezký, napadne mne, když si jej tak zamyšleně prohlížím. V něčem mi připomíná Kuroa… těžko říct v čem, ale… Kdepak. Blázním. Tolik mi chybí, že ho vidím i tam, kde není. Kuro byl docela jiný. I když se usmíval dost podobně… „Kdyby byl nějaký způsob, jak dokázat, že jsem svého bratra nezabil, tak bych…“ Zachytí můj pohled. „Promiň, jenom tak plácám.“
Zavrtím hlavou. „V pořádku. Něco se přece vymyslet musí.“
„To bych si přál, ale… je to skoro deset let,“ připomene mi Arathan. „Žádné důkazy nejsou. Ani nebyly. Ta… ta čubka Aratha prostě zabila a zmizela.“
„Čubka? Tiwanaineira?“ napadne mne.
Arathan zavrtí hlavou. „Ne, ta měla v té době na starosti důležitější věci. Uchvatitelství trůnu Země, víš co, takhle důležité. Tohle… tohle byla prostě jenom nějaká najatá vražedkyně. Nikdy předtím jsem ji neviděl. A nikdy potom. Šla jenom po Arathovi, mě a malýho ani zabít nechtěla. Kdybych se nesnažil Aratha zachránit, nepřišel bych k téhle ozdobě,“ výmluvně se dotkne své tváře. „Malýho,“ opakuje hořce. „Aran už bude skoro dospělý mužský. Pořád si ho pamatuju jako prcka, kterého chtěl Arath naučit bojovat… Takový bláznivý nápad…“
„Třeba váš bratr věděl, že mu bude někdo usilovat o život,“ napadne mne. „A proto chtěl, abyste se uměli bránit.“
Arathan přikývne. „Je to možné. I nad tím jsem už nejednou přemýšlel. Škoda jen, že s tím nezačal trochu dříve. Mohl by být ještě naživu. A já bych nebyl hledaný trestanec.“
„Co se mělo stát, to se stalo,“ vzpomenu si na Shaneova slova. „Třeba to byla vůle bohů.“
Arathan nakrčí nos. „V tom případě nechápu, proč bohové chtěli zrovna tohle.“
„Bohové chtějí samé nepříjemné věci,“ zachmuřím se. „Ale jistě vědí, proč tomu tak je.“
Arathan se zasměje. „To nepochybně. Možná, že zrušení víry, které se snažila naše nová Vládkyně zavést, mělo něco do sebe. Já sám přestal věřit už dávno.“
„Takhle nemluvte,“ pokárám jej mírně. „Vždycky je naděje,“ dodám, a jakmile to vyslovím, pocítím hroznou zlost. Naděje. Kuro naději měl. A k čemu mu byla, hm? Stejně tak platná je i mně nebo tady princi Arathanovi. Ošiju se. „Anebo taky ne.“
Arathan se rozesměje. „Awai, jsme v hospodě. Měli bychom se bavit, ne být smutní!“
„Pravda,“ přikývnu. „Ale…“
„Žádné ale,“ skočí mi princ do řeči a pozvedne svůj půllitr s pivem. „Na naději.“
S povzdechem následuji jeho příkladu. „Ano. Na naději.“
Twyla
Jsem hrozně unavená, a i koně začínají vykazovat známky pořádného vyčerpání. V noci jsme nespali, jenom jeli a jeli, abychom co nejdříve zmizeli z území wraithů… a aby toho nebylo málo, hned ráno po snídani se mi udělalo zle od žaludku a pozvracela jsem se. Ačkoliv jsem se pak dožadovala alespoň minimální zastávky, Jossi odmítl a vyložil takové množství argumentů, proč bychom měli pokračovat v cestě, že se mi s ním nechtělo dohadovat a radši jsem se donutila spolupracovat. Vlastně jsem tak trochu doufala v to, že se za mne přimluví Darien, který na tom jistě není o moc lépe než já, díky tomu nedávnému zranění musí být naprosto mimo svou obvyklou formu, ale ne, on prostě nemůže říct „není mi dobře, dáme si pauzu, odpočineme si, Synot tam stojí už tolik let, teď před námi neuteče“, ne, on si musí hrát na hrdinu. Anebo je mu opravdu lépe díky té transfúzi, kterou jsem mu poskytla?
Po napínavé noci strávené tápáním ve tmě bez petrolejky a hledáním cesty z lesů a bažin (v případě Jossiho a Dariena, jejichž oči nejsou tak nechutně omezené jako ty moje) jsme se nakonec přece jenom dostali na normální pevnou půdu. Díky bohům za to. Jednu chvíli to už skutečně vypadalo, že se nehneme z místa. Ale zase… to by v nás Mystery nevkládala tolik důvěry. Hmmm. Stejně by mě zajímalo, proč si myslí, že zrovna my – oprava, že zrovna já něco dokážu. Vždyť jsem ani neměla na to, abych se stala Strážcem.
Promnu si čelo. Z toho všeho mne bolí hlava. Už aby se to všechno nějak vyřešilo, já se konečně setkala s Awaiem a společně… společně třeba… já nevím, třeba se pak někde usadíme a budeme žít jako normální bytosti, ne jako neustále se někam honící Lovci, jakými jsme nyní. Pokud to bude možné… Jestli to vůbec kdy bude možné… Tlumeně zaúpím. Ze těch všech trudných myšlenek je mi ještě hůř než předtím.
Jossi si toho všimne a nadzvedne obočí: „Dobrý, Twylo?“
„Ale ano,“ přikývnu.
„Mrzí mě, že na vás tak spěchám, ale… slíbili jsme to. Žádné zdržování,“ opakuje Jossi dutě Mysteryina slova a já se musím zachmuřit. Jo, v tom případě nás ale měla varovat před tím, co nás čeká, třeba ty bažiny, abychom se jim mohli vyhnout, zatraceně. Všimne si, jak se mračím. „A nějaká zastávka skutečně to není dobrý nápad,“ prohlásí a zní to nečekaně tvrdě. U takového milého aytara, jako je Jossi, mne to překvapí.
„Ssso je to sss tebou? Jsssi na mě naššštvaný?“ nechápu. „To já bych měla být naššštvaná! Chtěla bych ssse vykoupat, potřebuju ssi ušššesssat vlasssy, sssehnat nové, ššisssté obleššení, které nebude sssmrdět… jsem jenom holka!“
Jossi se lehce odvrátí. „Nezlobím se na tebe. Jenom si myslím, že jsi neměla dávat Darienovi svou krev.“
„Pomohlo mu to,“ namítnu.
Jossi zavrtí hlavou. „Nesouhlasil jsem s tím ani předtím, když ho krví krmila Mystery.“
Zalapám po dechu. „Myssstery?!“
„Samozřejmě. Nebo si snad myslíš, že je normální, aby se někdo takhle rychle zotavil z tak vážného zranění?“ nadhodí a já mu chtíc nechtíc musím dát za pravdu. „Jenom… poslyš, nechci tím říct, že mám nic proti santoriím, ale…“ Přeruším proud jeho slov tím, že kýchnu. Jossi se pousměje. „Někdo na tebe myslí.“
„Žšše by?“ ohlédnu se po Darienovi. Pak znovu kýchnu a rozechvěji se zimou. „Josssi, půjššil… půjšššil bysss mi ssvůj kabát? Je mi trochu chladno a -“ začnu, ale ještě ani nedopovím větu a uvědomím si, že Darien dojel až ke mně a přehodil přese mne svůj svrchník. Jeho ruce spočinou na mých zádech o něco déle a ten dotyk… ten dotyk mi přijde jako pohlazení. Zřejmě nejen mně, protože Jossi na mne nenápadně mrkne a pobídne svého koně, aby nám dopřál trochu soukromí.
„Tak, tady máš kabát a už nezdržuj,“ řekne mi Darien drsně.
Zklamaně protáhnu obličej, stejně jako Jossi jsem od toho očekávala trochu víc, ale snažím se na sobě nedat své roztrpčení moc najevo. „Bude ti zssima,“ upozorním Dariena. Ten jenom trhne rameny, ale zřejmě to nebyl nejlepší nápad, neboť hned v další chvíli přivře oči a bolestně usykne. „Jssi v pořádku?“ leknu se. Darien jenom mávne rukou. Zamračím se. „Tak sssi trp, mně je to jedno. Nevím, prošš ssse pořád ssstarám. Ty přessse všššechno zssvládneššš sssám!“
Darien se ke mně nakloní a jemně se dotkne mé tváře. „Sám ne. Pomohlas mi. A já ti za to moc děkuji.“
„A teď jssme ssssi jakožšše kvit?“ nadzvednu obočí.
„Jak to myslíš?“ podiví se Darien a pohodí hlavou, aby dostal z očí pramínky modrých vlasů, které mu neposlušně visely do tváře. Stejně se v příští chvíli vrátí zase na to samé místo a já se musím hodně přemáhat, abych nezdvihla ruku a neodhrnula mu je osobně.
„Jak assssi? Tysss zssachránil žššivot mně, já tobě, všššechno dobrý – a v Ssssynotu odejdeššš?“ zeptám se ho bez vytáček.
„No… bude to tak asi nejlepší,“ přikývne Darien, i když s mírným zaváháním.
Kousnu se do rtu. „A… sssso budu dělat já?“
„Ty tam přece budeš mít bratra,“ pokrčí Darien rameny, srovná krok svého koně s mým, a vezme mne za ruku. „A jsem si jistý, že Awai se o tebe postará.“
Povzdechnu si. „A ty? Kam půjdeššš? Do Mai za Ephemerem?“
Darien nakrčí čelo. „Možná.“
„Prosssím… ne,“ zamumlám. „Nedělej to.“
Sklopí zrak. „Říkám, že možná.“
„Tím, žšše se nechášš zssabít, nikomu žšššivot nevrátíššš,“ podotknu.
Darien mne pustí a zatváří se tak rozzuřeně, že se skoro leknu. „Jak tohle můžeš vůbec říct?!“ procedí zlostně.
„Mám přessse pravdu,“ namítnu plaše. „Jsssou mrtví. Tak to je. A i kdyžšš umřešš, nijak jim tím neprossspěješšš. Proto nerozssumím tomu, prošš chceššš za Ephemerem a sssám –“
„Tohle už nikdy neříkej!“ uchopí mne za paži a trhne mnou, div, že nevypadnu ze sedla. Nechápavě vydechnu a pokusím se mu vymanit, ale jeho stisk je pevný a nečekaně hrubý. „Copak ty nic nechápeš?! Nejde o to, že zemřeli! Nechci se nechat zabít, protože jsem o ně přišel! Chci se pomstít tomu bastardovi Ephemerovi, který mne obelhal a využil, který mi slíbil něco, co nesplnil, který -“ Kousne se do rtu, zaváhá a přestane mne tisknout. „Ty ani netušíš, jak moc toho bastarda teď nenávidím. Co všechno jsem kvůli němu ztratil…“
Promnu si bolavé zápěstí. „Jaká byla tvá manžššelka?“
Darien po mě zaskočeně koukne. „Cože…?“
„Jaká byla?“ zopakuji dotaz.
Darien pobídne svého koně a ten pomalu vykročí. Lehce kopnu i toho svého, aby jej následoval. Darien dlouho mlčí a já mám skoro strach, že jsem jej naštvala definitivně, když tu on tiše prohlásí: „Jmenovala se Satou a byla… byla krásná. A milá. Měla nádherně modré oči, zářivě zlaté vlasy a svazovala si je do copů…“ Pocítím podivné sevření v hrudi. Jako já. I já mám modré oči, blond vlasy a nosím cop. Je mi z toho zvláštně. Proto se ode mne nechal svést? Připomínala jsem mu jeho Satou…? „A dokázala, aby všechno kolem ní kvetlo a zářilo. Bylo to nádherné…“
Kvetlo? „Nebyla zss lesssních lidí?“ zeptám se.
„Ano, byla to víla,“ přikývne Darien. „To kvůli ní jsem si nechal useknout křídla. Tak moc jsem ji miloval…“
„Ach… aha. Mrzssí mě, žšše jsssi o ni přišššel,“ šeptnu těsně předtím, než dojedeme až k Jossimu. Ten na nás dva zvědavě pohlédne, ale neřekne ani slovo, za což mu jsem vděčná. Darien se po mně ohlédne, jako kdyby si nemyslel, že to, co jsem řekla, myslím vážně. „Doopravdy, Dariene,“ zdůrazním. Myslím si totiž, že kdyby nebyl vdovec, nikdy bychom si spolu nic nezačali. On by myslel na svou paní a nikdy by ani nepomyslel na to, že bychom my mohli… no, něco spolu mít.
Ale nevím, zda by to bylo lepší.
Richard
Jsem děsně opilej. Jenom stěží se držím na místě a dokážu se soustředit na Shanea, který mi pořád něco vypráví a já jej nestíhám chápat, takže nevím, kdy se smát, a tudíž se směju pořád, což je asi trochu divný, ale mně je to jedno, prostě se tlemím a –
Plácnu se dlaní do obličeje. Měl bych se vzpamatovat. Hlava se mi hrozně točí, nevím, čí jsem, a aby toho nebylo málo, sdílím pokoj s Tinetophe, takže až se tam za ní připotácím a budu se snažit potichounku vlézt do své postele, asi ji vzbudím a naštvu… Naštěstí (ačkoliv, spíš bohužel) máme oddělený postele.
„A vůbec, Rucharde, jseš tady v Zemi už docela dlouho… ale zdalipak víš, co je vlastně na Zemi, na týhle krásný a celý celičký Zemi nejhorší?“ otáže se mě Shane. Pokrčím rameny a doufám, že se třeba něco dozvím, zatímco Shane, jednu ruku kolem mých ramen, druhou v půllitru s pivem, se uchichtne a pokračuje: „Matky. A taky trpaslíci.“
Okamžik na něj překvapeně hledím a snažím se přinutit otupělý mozek ke spolupráci. „Matky a co…?“
„Trpaslíci,“ zopakuje Shane a opět si přihne z korbele piva, v němž si předtím máchal prsty. Ani nevím, kdy jsme přešli z medoviny na pivo, napadne mne. Asi ve chvíli, kdy nám jedno objednal Awai, kterej u baru sbalil toho tmavovlasýho týpka, se kterým si tak rozumí a pořád si spolu povídají. Heh, ostatně, ani já nezůstávám pozadu, já se zase kousnul se Shaneem. Ani nevím, co mě to napadlo… Ale líbal teda pěkně…
„Matky a co…?“ zopakuju.
Shane potřese tou svou zrzavou kebulí. „Trpaslíci.“
„A co teprve matky trpaslíků,“ snažím se pobaveně rozvést jeho opileckou teorii, to v tu chvíli Shane zbledne, předkloní se a než mu v tom stihnu zabránit či snad jej jenom odstrčit stranou, pozvrací mi rukáv. Znechuceně vykřiknu, ale to si už mladý mág bez zaváhání očistí ústa cípem mé košile. „Ty prase…!“ vyjeknu.
Shane se opře čelem o hranu stolu. „Rucharde… mně je zle.“
„Mně taky. Z tebe,“ ujistím ho. „Proč jsou nejhorší matky? Myslel jsem, že ty jakožto mág stejně nevíš, kdo byli tví rodiče, ne?“
Shane divoce zagestikuluje rukama. „To jo, ale to by má matka nemohla být… má matka.“
„A kdo je tvé matka?“ vyzvídám.
„Ne… to ti nesmím říct… To by neměl vědět nikdo…“ zabublá Shane a opět se pozvrací, tentokrát však na podlahu. „No tak jo, když na tom trváš…“ rozhodne se nečekaně. Od úst se mu táhne slina a stéká mu až na kalhoty. Zaváhám, ale nakonec přemůžu svou nechuť a pusu mu otřu. Rukávem. Co už na tom… „Řeknu ti to, ale nesmíš to nikomu říct, jasný? Ani Tinetophe, nikomu. Slibuješ? Slibuješ, Rucharde?“
Přikývnu. „Jasně. Nikomu. Tak kdo je to?“
„Wynewer,“ prskne Shane nenávistně a já na něj několik minut mlčky zírám. Nedělá si ze mě srandu? Vážně je synem té mocné čarodějnice, o které pořád všichni mluví…? „Fakt,“ ujistí mě, asi na mě vidí, že se mi to nějak nezdá. „Co je na tom divnýho? Je to taky jenom ženská. Proč by neměla žádný děti?“ Odmlčí se. „Proč jsem asi tak silnej?“
„Ale… Wynewer…?“ namítnu. „Taková celebrita?“
„Taková co?“ nechápe Shane.
Jak mu to vysvětlit…? „No… prostě… hvězda.“
„Co s tím… mají společného hvězdy?“ podiví se Shane a vrávoravě vstane. „Dojdu se ošplouchnout a upravit… Musím vypadat hrozně… ale tady čarovat nechci,“ mrkne na mne laškovně a odpotácí se někam dozadu. Uchichtnu se, překročím loužičku zvratků, která je pod stolem, a přejdu k Awaiovi a tomu tmavovlasýmu borci.
„Neseznámíš nás?“ zazubím se na Awaie zeširoka.
Awai vzhlédne a zašklebí se. „Ty ses teda zřídil.“
„Shane mne poblil, ne já jeho,“ namítnu dotčeně.
Awai nakrčí nos. „Já měl spíš na mysli to, že jsi opitý jako čuně.“
„Slavíme,“ odseknu. „Tak představíš mě tady pánovi nebo ne?“
Awai si povzdechne. „Vlastně jste se už setkali. Ale tys nebyl… no, nevěděl jsi to. Tohle je princ Arathan,“ ztlumí hlas. „Povídali jsme ti o něm.“
„To vy jste mě zachránil před mědvědlakama?“ zasměju se a dotknu se svého krku.
„Ano,“ pousměje se princ Arathan a já si jej konečně pořádně prohlédnu. Byl by docela hezkej, zřejmě, teda až na tu jizvu, která mu hyzdí celou jednu tvář. „Jsem rád, že jsi v pořádku, Richarde.“
„To jsme dva,“ přikývnu, hodlám se k nim posadit a natáhnu k princi Arathanovi pravici, abych si s ním mohl potřást rukou. „Takže, vy jste –“ začnu, ale ve chvíli, kdy se naše dlaně dotknou, myslí mi jako blesk projede vize, která mne donutí vyjeknout bolestí a spadnout ze židle přímo na zem, protože v ten moment samozřejmě nevidím, kam si sedám.
Jakmile totiž dopadnu na zem a rozhlédnu se, zjistím, že jsem v jakési krásné komnatě jenom kousek od prince Arathana, který sedí u stolu a cosi zuřivě sepisuje seříznutým brkem na pergamen. Ale vypadá hrozně mlaďounce, jako dítě, rozhodně mladší než já, a tvář má napůl zabandážovanou – a skrze obvaz mu prosakuje krev, z čehož usoudím, že jsem se ocitl někdy v době, kdy k té jizvě teprve přišel.
„Tady jste, princi,“ ozve se a jak já, tak Arathan se prudce otočíme ke dveřím místnosti, kam právě nakráčel nějaký chlápek s několika vojáky.
„Co si přejete?“ otáže se chladně Arathan a směle tomu muži pohlédne do očí.
„Přišel jsem vás zatknout.“
Princ na zlomek vteřiny strnul a ruka, třímající pero, se nad listinou slabě zachvěla. Pak nevěřícně pohlédl na toho chlapa. „Co jste to říkal…?“
„Jste obviněn z vraždy svého bratra, prince Aratha II., chcete-li to takhle jednoduše.“
„To je takhle jednoduché, pane Konathe?“ ušklíbl se princ.
„O vašem osudu rozhodně nejvyšší soudce,“ pokračoval drze Konath.
Princ se pousmál. „To je přece můj otec. Co je to za nesmysl?!“ potřásl hlavou a dál pokračoval ve psaní. „Jestli to má být vtip, tak musím podotknout, že to není moc vtipné. Přišel jsem o bratra, zatraceně. O tom se nedá žertovat.“
Konath se zlomyslně zašklebil. „Ale já nežertuji, princi.“
Princ konečně odložil brk a vstal. „Pochybuji, že by na mě otec vydal zatykač,“ řekl tvrdě.
„Ne, zatykač ne,“ uznal Konath. Nesympatickej týpek, blesklo mi hlavou. „Ale zároveň také vaši vinu nepopřel. Uložil mi, abych vypátral viníka. A nezlobte se na mě, ale vy jste skutečně naším jediným podezřelým.“
„Já ho nezabil, zatraceně!“ vyjekl princ.
Konath se skvěle bavil. „To ale tvrdíte vy. Jste jediný, kdo tam byl.“
„Nejen já,“ namítne princ. „Můj bratr Aran –“
„Váš bratr Aran od té doby nepromluvil ani slovo,“ zavrčel Konath.
Princ znejistěl. „To je hloupost. Nemáte žádný důkaz, že zrovna já –“
„Bude nám stačit vaše přiznání,“ usmál se Konath.
„Nepřiznám se k ničemu, co jsem nespáchal,“ procedil princ.
Konath kývl na stráže. „Chopte se ho. Ještě uvidíme, k čemu všemu se mi přiznáte.“
Arathan ucouvl. „Mučení…? V našem panství je mučení zakázané! Nesmíte –“
„Váš otec mi dal plnou pravomoc,“ odvětí s úsměvem od ucha k uchu Konath. „To zahrnuje i určité metody vyslýchání podezřelých. I když nejsou třeba pokládány za zcela… morální a etické. Věřte mi ale, milý princi, že já to nějak… zvládnu. Co vy?“
„Já přece –“ začne Arathan, nicméně jakmile vyskočím na nohy, abych se podíval, co se bude dít dál, neboť stráže se kolem něj shlukly docela natěsno, udeřím se do hlavy o roh stolu a s výkřikem se zase odeberu do prachu a špíny hospodské podlahy. Přitisknu si obě dlaně na temeno a zaúpím. Praštil jsem se teda pořádně. Jenže jak si měl sakra uvědomit, že ve skutečnosti nejsem v tom podivným pokoji, ale pořád v týhle knajpě?!
„Jsi v pořádku?!“ zajímá se princ Arathan a jakmile otevřu oči, zjistím, že jak on, tak Awai vyjeveně nakukují pod stůl.
„Vize?“ nadzvedne Awai obočí. Přikývnu. „Minulá, nebo budoucí?“
„Minulá. Fakt vás mučili, princi Arathane?“ zajímám se polohlasem a posadím se na židli, konečně. Princ na mě zaskočeně zírá a nemá slov. Nebo mě nechápe, co já vím. „Myslím… když vás zatkl pan Konath za vraždu vašeho bratra. Mučili vás?“
Arathan ohromeně zamrká. „Jak… jak můžeš vědět, že…?“ Pokrčím rameny. Vysvětlovat se mi to nechce, ať si to přebere, jak chce. „No… ano. Mučili. Po dvou dnech se mi podařilo utéct z vězení. A od té doby jsem na útěku pořád,“ zamumlá princ Arathan a promne si čelo. „Skutečně máš tedy nějaké zvláštní schopnosti, Richarde,“ usoudí princ a v pohledu, který na mne upře, je cosi zvláštního, čemu nerozumím. „Škoda jenom, že je nemohu nějak využít, abych dokázal svou nevinu…“
„Shane!“ všimnu si toho mága u baru. Zase vypadá dobře, zřejmě kouzlo zabralo, protože tam nabaluje nějakou pohlednou brunetku a podle toho, jak se dívka chichotá, tak mu to vychází na sto dvacet procent. „Shane!“ zamávám na něj znovu, ale Shane pozdrav neopětuje, dál se vybavuje s tou slečnou. „Je zaneprázdněný,“ konstatuji pobaveně, ale když se ohlédnu na Awaie, zjistím, že na ně hledí notně znepokojeně. „Co je?“ znejistím.
„Já… mám takový pocit, jako… jako bych ji znal…“ vydechne Awai. Princ Arathan se ohlédne přes rameno, ale protože je dívka zrovna zády k nám, jenom pokrčí rameny a opět se věnuje svému pivu. „To je ale nepříjemný dojem, huh…“ otřese se, jako kdyby mu byla zima. „Asi se mi to jenom zdá…“
Dívka s úsměvem zamíří ke dveřím, k těm na dvůr, kousek od baru, a Shane jde samozřejmě za ní, přičemž mi nenápadně signalizuje, ať tu počkáme. He he, zřejmě se s ní hodlá spustit. To mu přeju, usměju se. Zamávám mu tedy a otočím se opět k Awaiovi a Arathanovi. „Mám to… dopito. Asi si dojdu ještě pro jedno pivo, na dobrou noc,“ oznámím jim. „Chcete taky?“
„Jo, pomůžu ti s tím,“ souhlasí Awai.
Awai
Pořád se nemohu zbavit toho podivného tušení. Skutečně vypadala jako ona… ale to není možné… je mrtvá. Měla by být mrtvá. A mrtví se k životu nevrací. Pravda, mně se to poštěstilo, ale to je něco jiného, když jsem ji zabil, dozajista u toho žádný silný mág, který by ji dokázal oživit, nebyl. To rozhodně ne. Tak proč tak tohle děvče vypadalo? Navíc… nedává to smysl. Jsou to už dva roky. Tahle dívka vypadala stejně jako ona tehdy. To je hloupost.
Ohlédnu se na Richarda, který se motá u baru, přestože se evidentně snaží stát rovně, a jak tak čekáme na nové pivo, než nám ho hospodský načepuje, pořád se musím dívat směrem ke dvorku. Až s ní bude Shane hotový, musím si ji pořádně prohlédnout. Musím si být jistý…
„Rucharde! Awai!“
Shaneův výkřik protne živý šum hospody. Na okamžik je ticho, pak se opět ozve cvrkot, jako kdyby nikoho nezajímalo, že je ten blbec zase v nějakém maléru. Zatraceně, tak že by skutečně…? To není možný!
Ohodím pivo, které mi právě hostinský podal, popadnu pevněji meč do ruky a vyrazím za ním, stejně jako Richard, kterému se podaří zakopnout o práh a rozplácne se na zemi, zatímco já už vybíhám na dvůr. „Shane!“ Dívka, sklánějící se nad Shaneem, prudce vzhlédne. A strne stejně jako já, protože já tedy pěkně ztuhnu na místě a nejsem schopný se ani pohnout. Natož přiskočit Shaneovi na pomoc. „Anío?!“ vydechnu jenom.
Ta nádherná bytost si odhrne prameny dlouhých, lesklých vlasů z těch svých překrásných mandlových očí a okamžik nemá slov stejně jako já. „Awai…?“ podiví se.
Div, že mi meč nevypadne z ruky. „To není možný.“
„Nedám se zabít tak snadno, že?“ ušklíbne se Anía a znovu srazí Shanea na zem.
Zamračeně na ni pohlédnu. „Jsi pořád profesionálka,“ ohodnotím ji, jakmile si všimnu, že má na dvoře připravené magické bariéry, tři hliněné sošky pokryté runami, které znemožňují užívání kouzel v jejich blízkosti. Proto Shanea vytáhla sem a nenapadla ho už v hospodě. Aby nemohl čarovat. Aby jí ani nemohl číst myšlenky. Aby byl vůči ní docela bezbranný. Zákeřné, leč účinné. A hrozně typické jejímu stylu. „Pořád stejná.“
Anía se potěšeně usměje a přikývne. „A ty jsi pořád tak milý.“
„Tehdy jsi říkala něco jinýho,“ připomenu jí.
„Divíš se? Za to, cos mi udělal?“ pokrčí rameny.
Nadzvednu obočí. „Jenom jsem o tebe nestál.“
„Zato ti stál z toho tvýho nohsleda Kuroa, že?“ procedí Anía zle.
Stisknu rty a potlačím záchvěv vzteku. „To jsem jakože neslyšel.“
„Štve mě, že ho Strážce dostal přede mnou,“ dodá Anía. „Chtěla jsem ho sejmout já.“
„To by už stačilo,“ zavrčím, nyní už docela rozzuřený. Rychlý pohled na Shanea. Vypadá v pořádku, tedy, až na rozbitou pusu, nicméně to pro něj nebude problém, za chvíli bude zase dobrej. „Odstup od něj, Anío.“
Anía tak poslušně učiní a posměšně se zatočí dokola, takže já si ji konečně mohu prohlédnout v celé její kráse. A že je na co koukat. Je prostě půvabná, ale nemůžu si pomoct, nic k ní necítím. A nikdy jsem k ní nic ani necítil, a to ani když mi jednu dobu docela slušně nadbíhala. Vlastně jsem byl potom rád, že nás osud postavil proti sobě a já ji mohl zabít. Ale myslel jsem si, že… že to její smrtí skončí. To jsem se velice mýlil. Zatraceně.
„Cokoliv si řekneš,“ zadívá se na mne Anía laškovně, pak se odmlčí a pohodí si v ruce meč, jako kdyby to byla jenom nějaká hračka, která nic neváží. „Víš… víš, že jsem nevěděla, že jste to zrovna vy dva, kteří se tahají s tím zbytečným človíčkem? Je mi líto, že jsme se znovu ocitli v téhle situaci, opět na opačné straně barikády.“
„Mě to ani moc nemrzí,“ oznámím jí příkře.
„Mě ano. Bude pro mě těžké tě zabít,“ svěří se mi a v příští chvíli na mne zaútočí. Bleskově odskočím stranou, a když už jsem tak u dveří, přibouchnu je, aby se sem Richard nepřipletl (přičemž dveřmi omylem udeřím Richarda do hlavy), a rozkopnu nejbližší magickou sošku. Shane, který se zrovna snaží vstát, sebou trhne. Určitě ten nárůst Moci pocítil. Lehce přikývne, jako kdyby se mi snažil dát najevo, ať zničím i ty zbylé, jenže to ani v nejmenším není tak snadné, neboť Anía mi k tomu nehodlá dát příležitost. Samozřejmě si všimne, co jsem udělal, a od těch zbylých dvou mne drží co nejdál.
Nutno podotknout, že je stále nebezpečně dobrá v přímém boji. Mám hrozný pocit, jako by se to všechno zase opakovalo. Ale tehdy jsem měl po boku Kuroa… Mrcha! Jak na něj mohla mít tak ohavné narážky?! Myšlenka na ty její odporné řeči ve mně vyvolají vlnu zuřivé beznaděje a dodá mi energii na ni udeřit o něco silněji a razantněji. Odrazím její úder tak silně, že jí téměř vyrazím meč z ruky a skoro ji tím povalím na zem, ale té bestii se to podaří ustát a v příští chvíli mi to vrátí, ale já se nehodlám bránit. Na to nejsem zvyklý. Jsem Lovec. A ona je jenom nepříliš úspěšná nájemná vražedkyně.
„Pro mě nebude těžké zabít tebe,“ syknu a uhodím ji do tváře tak silně, že se opět zapotácí. V tomhle případě skutečně nemám žádné výčitky svědomí z toho, že mlátím ženskou, protože Anía… Anía není žádné křehké stvoření, kterého bych měl litovat.
Naše meče na sebe zase s rachotem narazí, zleva, zprava, poznám, že zkouší, zda mám nějaké slabiny, ale ne, tentokrát se nenechám napálit. Při našem posledním setkání – tedy, předtím, než jsem ji zabil – si všimla, že si nechráním horní část těla, a také toho jaksepatří využila a já se pak musel hodně dlouho kurýrovat, ale od té doby jsem svůj styl vypiloval a neskočím jí na to, teď už ne. Zrychlím tempo a nutím ji ustupovat, tak dlouho, než dojdeme k druhé magické bariéře a i tu s rozmachem rozbiju. Anía nespokojeně zavrčí, přetočí se kolem mě a udeří na mě zboku. Tohle vykryju, ale potom mi tne po nohách, já nestihnu uhnout a její ostří mne sekne do stehna a já jsem nucen klesnout na jedno koleno na zem.
Anía pohotově přiskočí a uštědří mi ránu pěstí. Ten první úder nevychytám, ještě jsem trochu konsternovaný z toho, že mě zranila a že se mi valí po noze krev docela slušným proudem, nicméně podruhé se mi už podaří zachytit její ruku, Anía zaskočeně vyjekne, ale to už si ji přitáhnu blíž a zabodnu jí meč do břicha, tak hluboko, jak to jen jde, nekompromisně a krutě. Každá jiná bytost by na tohle umřela, ale Anía se na mne medově usměje a pomalu, pomaličku udělá krok nazad, čímž jí meč ladně vyklouzne z břicha, a nikde se neobjeví ani kapička krve. Do háje, ona je taky Nemrtvá?!
„Obávám se, že to pro tebe bude těžké mě zabít,“ oznámí mi sladce.
„Ale pro mě ne,“ ozve se Shane a Aníu Mocí odhodí stranou, dříve, než mi stihne ublížit. Potěšeně si uvědomím, že pro Shanea stačilo zničit jenom dva kouzelné předměty, aby mohl zase používat Moc. Pokusím se vyskočit na nohy, ale nějak se mi to nepodaří, místo toho, abych vstal, spadnu na zem, docela neschopný pohybu. „Jed?“ tipne si Shane a přiskočí.
„Anía!“ odseknu. „Nestarej se o mě, chyť Aníu!“
Shane se rozhlédne. „Zatraceně… když jsme nedávali pozor… tak asi… utekla.“
„Krucinál,“ zakleju a přitisknu si dlaň na stehno. „Krucinál!“
„Počkej, nech toho,“ zadrží mě Shane, jakmile se znovu pokusím neúspěšně postavit. „Tohle by mohlo být nebezpečné, pokud s tím něco neudělám. A já udělám,“ brblá a než stihnu protestovat, položí mi ruku na ránu. Je mi to poměrně nepříjemné. „Bude to jenom chvilka,“ ujistí mě, já pocítím ve své noze horkost a jakmile pak Shane nadzvedne dlaň, zjistím, že kromě zakrvácených a roztrhnutých kalhot jsem docela v pořádku.
Povzdechnu si. „Děkuju. Ale… ta mrcha je pryč…“
Shane skloní hlavu. „Jo, ale na jak dlouho?“
Richard
Mám na čele pěknou modřinu. Awai mne předtím praštil dveřma a aby toho nebylo málo, jak jsem se tam tak válel na zemi, slyšel jsem, jak na dvoře bojuje (zřejmě s tou sexy kostí, kterou sbalil Shane), ale nebyl jsem schopnej vstát a jít jim pomoct. Všechno se točilo a já si nebyl jistej, zda je to tou ránou, kterou mi uštědřil, nebo tím chlastem.
No, asi spíš tím chlastem.
Kromě toho jsem byl mezitím nucenej se vzbudit a nechat si změřit teplotu, ale protože jsem stále opilý, zase jsem u toho vytuhl a ani nevím, že mi někdo ten teploměr sebral. Ta sestra mi navíc řekla, že můžu spát celý dopoledne, protože odpoledne mě čeká jenom nějaký vyšetření a zítra půjdu konečně na tu operaci, takže jsem to neřešil a spal dál, což v praxi znamenalo, že jsem se probudil zase v Zemi, ležící na podlaze u dveří na dvůr. A ani v nejmenším jsem neměl chuť se zvednout.
Konečně se ty dveře otevřou a já nejistě pohlédnu vzhůru. Shane a Awai. Trochu pošramocení, ale živí. „Jste v pochodě!“ zajásám. „V podchodě… ne… pod… poho… to je jedno!“ shrnu to a nechám se jimi postavit na nohy. „Co se tam to, dělo…?“
„To ti povím ráno,“ mávne Shane rukou. „Ty by sis to stejně nezapamatoval.“
„To není pravda, jsem v podřádku!“ zabublám a zapotácím se, ale Awai mne včas zachytí. „Ještě že tu jseš, kamaráde…“ zamumlám. „Fakt že jo. Kde mám meč od svýho mrtvýho kamaráda Kuroa…?“ zajímám se. Awai odsekne, že mi ho donese, a že bych měl jít radši spát. „Máš recht,“ souhlasím a dříve, než mě mohou zarazit, zamířím k pokoji. Potichounku otevřu dveře, škobrtnu o Tinetophiny boty, vrazím do nějakého stolu či co a spadnu na postel. A na Tinetophe, kterou tím pochopitelně okamžitě vzbudím.
„Richarde…?“ zamumlá rozespale.
„Tinetophe!“ rozzářím se. „Jseš tááák krásná…“ všimnu si. V tom šeru pokoje vypadá jako nějaká dokonalá nadpřirozená bytost. Ty dlouhé světlé kadeře jí měkce dopadají na ramena a já bych si dokázal dlouze prohlížet jenom ten její dokonalý profil, ten její nádhernej nos, ty rty… ty smyslný rtíky… Natáhnu se, abych ji mohl políbit, ale ona mne odstrčí.
„Táhne z tebe chlast. Odval se a spi,“ zavrčí.
„Ne…“ protestuju. „Chci se přitulit k tobě. Nebudu sahat nikam… kam bys nechtěla… fakt! Taky na tebe nemusím sahat vůbec, prostě s tebou chci bejt, chápeš…? Protože tě mám rád. Protože tě mám rád děsně moc, víš?“
Tinetophe se zasměje. „Jseš sladkej –“
Beru to jako vyzvání, přisunu se k ní ještě o kousek blíž a nyní se mi ji už políbit podaří – taky proto, že ona se už nijak nebránila, naopak, dokonce mi položila ruce kolem ramena, tak, aby si mne přitáhla docela blízko, a nechala se ode mne líbat. A já se s tím nijak nežinýroval, zaměřil jsem se na její výstřih, a zatímco jsem jí pusinkoval tu její bezchybnou pleť, zajel jsem jí rukama pod kytlici, ve které spala (a jak jsem zjistil, měla na sobě jenom tu kytlici), a vzal její drobná ňadra do rukou. Tinetophe tichounce vzdechla.
Ještě to můžu zastavit, blesklo mi hlavou. Ještě to můžu zarazit. Ale obávám se, že nechci. Kdy jindy se mi ji podaří takhle pěkně dostat do postele a navíc, svolnou k povyražení? Tohle je jedinečná šance, pomyslím si a znovu ji začnu hladit, na místech, o kterých jsem si předtím mohl nechat jenom zdát, a ona se nijak nevzpouzí, naopak, v příští chvíli se ona překulí nade mne a zkušeně mě začne svlékat a laskat.
„Tinetophe…“
„Teď nemluv,“ pokárá mne polohlasem a políbí mě znovu, jen tak zlehka, ale jakmile já pootevřu svá ústa a vyčkávám, zda se pokusí svým jazykem proniknout do mé pusy, ona zase ucukne a odtáhne se. Znovu se natáhnu a pokusím se jí políbit, ale ona zas ucukne a dravě mě hryzne do ramene. Tentokrát to tolik nebolí, i když možná to bylo spíš tím vzrušením, že jsem nic necítil. Zachytím ji, pevně ji stisknu v náručí, aby se mi nemohla vymanit, a aniž bychom se přestali líbat, posadíme se a já jí svléknu kytlici. Je tak… dokonalá… Okouzleně hledím na její chvějící se tělo. V životě jsem neviděl nic tak… perfektního. Tinetophe lehce skloní hlavu, vydá tlumené zakňučení, a povalí mne na postel, jen zaskočeně heknu.
A pak… pak jsem tak vzrušenej, že… že nic.
Připadám si fakt trapně. Cítím, jak rudnu, zatímco Tinetophe se jen tak mateřsky pousměje a políbí mě letmo do vlasů. To je fakt úžasný, že jsem v té nejméně vhodné chvíli… no, selhal. Zatraceně. Tinetophe se ke mně skloní a zašeptá, abych z toho nebyl smutný, že to se občas stane i starším a zkušenějším – a posadí se, zase se oblékne a zahrabe se do peřiny. Jestli mě tímhle chtěla utěšit, tak to potěš koště.
Zatraceně, jak to, že nic?! Tak moc jsem jí chtěl… Sakra! Sakra!
„Promiň,“ zahučím, převalím se na druhý bok a usnu jako špalek.