Ohlédnutí za (ne)vztahem

Pořád si to pamatuju. Vyšly jsme ven, foukal vítr, bylo hnusně a tys voněla jako jablko. Něčeho sis všimla, něco tě na ulici zaujalo, oznámilas mi to a zasmála ses. Já se nesmála. Vlastně jsem ani nevěděla, cos říkala. Celou dobu jsem se jen dívala na tebe, neposlouchala tě a myslela na jablka. Nikdo nic neříkal, ani tys pak už nic neříkala, a já myslím, že to bylo dobře. A tak jsme šly mlčky po silnici a kolem nás zvolna probíhal čas. Tehdy jsem ho měla zastavit, zastavit čas, zastavit tebe, oznámit ti, jak moc tě zbožňuju a jak moc zbožňuju jablka. Lásku bych do toho nepletla. Nikdy jsem tě nemilovala. A tys to musela vědět. Proto jsi mi nikdy neřekla žádný něžný slovíčko. Trapná něžná slovíčka. K ničemu nejsou. Nezahřejí, nenakrmí, nenapojí, nepohladí. Jsou zbytečná. Jsou zbytečná a zraňují, jako každá jiná slovíčka. Jenom shluk písmenek. Třeba J jako jablko.
Byla zima a tys na sobě měla svetr, kterej jsem si půjčila. Slíbila jsem ti, že ti ho vrátím, ale nevrátila. Voněl tak jako ty, takže jsem si ho nechala a slíbila ti, že ho budu nosit. Měla jsem kvůli tomu na sebe zlost, vlastně jsem ho ukradla, ale nic jsem s tím neudělala. Vlastně nikdy. A s ničím. Nemohla jsem s tebou být. Ani jsem nechtěla. Vytvořila jsem si o tobě představu, kterou jsi nenaplnila, které jsi vlastně nikdy asi dostát nemohla. Jenom proto, žes byla tady, když jsem tě potřebovala, když mi bylo smutno na koleji, když jsem si toužila s někým promluvit. Nemluvily jsme spolu o tom, co mě trápilo, nikdy ses mě na to nezeptala, ale vždycky jsi naprosto přesně věděla, proč se trápím. Má vlastní soukromá psycholožka. Vždycky jsi mě ráda analyzovala a já ti byla docela dobrým pozorovacím subjektem, pokusným králíkem. Já, se všema svýma podivnostma, úchylnostma a fobiema, a ty, s tvým vždy klidným a rozvážným posuzováním. Někdo, kdo rozřízne tvou hlavu, vypreparuje mozek a vše opatří šipkami a popisky. Voněly by ty popisky jako jablko?
Pamatuju si ještě, jak jsme se seznámily. Hledala jsi na naší fakultě studovnu a poprosilas mě o pomoc. Nespěchala jsem, dovedla jsem tě tam a půjčila jsem ti tužku. Zatím, co sis zapisovala názvy knih do notýsku, přála jsem si, abys mě nenechala jen tak odejít. Vrátilas mi tužku a poděkovalas mi. Usmála jsem se. Vždyť o nic nešlo. Byla to jenom tužka. Nezachránila jsem ti s ní život, nevyřešila jsem s ní světový hladomor, ani jsem s ní nevyléčila rakovinu. Byla to jenom tužka. Chvilku jsme si povídaly. Nikdy si nepovídám s cizími lidmi. Ale ty sis mě získala po pár větách. Řeklas mi o telefonní číslo. Nikdy nedávám neznámým a neprověřeným lidem telefon. Ale ty… no však víš. Už tehdy sis na mě zkoušela ty své psychologické pokusy? Jistý je, že jsem najednou ucítila, jak voníš. A v ten moment bylo zle. Jenom já to ještě nevěděla. Vždyť co je špatnýho na jablkách?
Dlouho mezi náma nic nebylo. Co by taky mohlo být, já byla malej, vykulenej prvák, a ty… Jenom jsme si psaly. Bála jsem se tě a vlastně se tě bojím pořád. Bylas chytřejší než já, hezčí a starší a vypadalas trochu jako socha. Taková ta krásná, nádherná socha, které se ostýchá člověk byť jen dotknout, aby nijak nenarušil její půvab. Nebylas zrzavá, ale s tím piercingem v jazyce ses naučila nádherně líbat. Anebo taky ne. Několikrát jsem ti řekla, že tě už nechci vidět. Tys mi to řekla taky. A stejně jsme se zase sešly, tys voněla a já věděla, že ti zase neodolám. A to pouze proto, žes mě objala, když jsem potřebovala obejmout, políbila mě, když jsem potřebovala políbit, a voněla jako jablko, když jsem potřebovala k jablku přivonět.
Nenáviděla jsem tě a nenávidím tě ještě teď. Nemám jablka nijak zvlášť v lásce. Je to jenom jeden z druhů ovoce. A ty jseš jenom obyčejná holka. Jsem ráda, žes zůstala v Brně, kdežto já jsem tady, daleko od tebe. Mám svůj život a jsem spokojená, že v něm nejsi.
Tedy občas.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *