Milý deníčku. Zima za námi a tak je zase na čase to vše shrnout… poděkovat… a jít dál. Spoustu jsem toho zmínila již ve svých vánočních tipech. Třeba mé obrážení vánočních trhů, ovšem ne kvůli nákupům – pro tu neopakovatelnou atmosféru. Sice jsem se letos nedostala na hory, ale zato jsem si nenechala ujít docela nový muzikál Anděl Páně, co vzniknul podle stejnojmenné pohádky. Světelnou výstavu Winter Wonderland. A také výstavu kostýmů z pohádky Tři oříšky pro Popelku, co byla k vidění na Černém Mostě. A dopřála jsem si se svými nejbližšími přáteli výlet do naší milované destinace – do Francie. A kdo sledoval pravidelně můj instagram, jistě viděl i můj každoroční lov stromečků ve stories. To je už prostě tradice. 😉
Vánoční Paříž byla mírným zklamáním – na žádném náměstí tam nebyly k vidění vánoční stromečky, a to jsem je hledala skutečně intenzivně. Ptali jsme se jednoho z Francouzů, se kterým jsme trávili jeden večer, a ten nám vysvětlil, že je to z důvodu ekologie. To oficiálně. Neoficiálně proto, že by mohly tyto náboženské symboly pobuřovat… Což je hrozná škoda. Jinak se ale výzdobou nešetřilo a vše svítilo a zářilo skutečně nádherně. Nejenom na ulicích, třeba tady u Vítězného oblouku, ale i v obchodních domech. Taky tam trochu pršelo, to bylo trošku nepříjemné, to připouštím, ale zase ty západy slunce potom! Nádhera! Posuďte sami!
A Disneyland? Jak bych to řekla jednoduše… Disneyland je boží. A Disneyland v předvánočním čase? Mega boží! Dechberoucí výzdoba a všude samé dekorace. Speciální průvod, show s koledami i klasické Disney postavičky ve vánočních outfitech – tady na ukázku třeba Medvídek Pú, Jack Skellington či Goofy. Stánky s vynikajícím svařákem nebo třeba s palačinkami. Obří vánoční stromeček. Kouzelné sněžení na Main Street (když nesněží doopravdy, vypomáhají si tu sněhem umělým). A ano, spousty lidí a spousty dětí. To se však dá překousnout, protože je to tam tak nádherné, až se srdéčko tetelí. Alespoň tedy srdéčko takového vánočního nadšence, jako jsem já.
Vyzkoušeli jsme rovněž několik nových restaurací a na poslední chvíli stihli i speciální dronovou show ve světě Marvelu. To bylo mimo „vánoční program“, ale o nic méně zábavné.
Jako každý rok, i letos jsem strávila několik dní pečením a zdobením cukroví a také perníčků. Vždycky si na to beru pár dní dovolenou a jedu jak manufaktura, hrozně mě to baví. Letos přibyla zvířátka zcela nevánoční, jako třeba žirafy, sloni nebo nosorožci, ale co naplat, byli vyžádáni. Krpatí, nepovedení, leč moji! 😀 Pustila jsem se do nich s takovou vervou, až jsem měla po pilné práci namoženou ruku… Inu, pro příště alespoň vím, že „zlepšovák“ se zahříváním tubiček je blbost.
Perníková architektura měla letos jasné zadání – vytvořit klasické jihočeské stavení a k němu z marcipánu tři krále. To je motiv, který jsem dosud ještě nepáchala. Jenže postavičky králů se ukázaly zcela nad mé síly, a když se mi mezi krpatými prstíčky už asi podesáté rozsypala čepička, rozhodla jsem se jít cestou nejmenšího odporu a udělala Mikuláše, anděla a dva čertíky. Nic originálního, jen naposledy jsem je dělala z perníku – tak alespoň něco bylo jinak. Samozřejmě nechyběly mé oblíbené trademarky v podobě jezevčíka a sněhuláka, bez nich by to prostě nešlo. K tomu chlívek se dvěma čuníky a za chalupu mezi stromy jsem schovala jako easter egg (skoro doslova 😉 ) zajíčka. Celek jsem doplnila čajovou svíčkou ve stojánku-studni, jelikož chalupa by měla být po nějakou dobu svátků dekorací. Alespoň teda doufám, že se hned nesežrala a celá práce vyšla vniveč… 😀
Mimochodem, vzhledem k několik dní trvající bolesti zápěstí (to jsem už fakt tak stará, nebo jenom takový lempl? nevím…) jsem se v návalu vzteku zařekla, že příští rok už nic takového dělat nebudu. Tak schválně, jak dlouho mi to vydrží… 😉
Geekovské pečení mělo tentokrát podobu imperiálního Star Destroyeru. Ten byl pro mne premiérou, jak možná víte, v minulosti jsem dělala pouze Millenium Falcon a kráčející tanky AT-AT. Měla jsem z toho obavy, především kvůli jejímu lomenému tvaru. Ale celkem jsem pak byla příjemně překvapená výsledkem, mnohem lepším, než jsem čekala. Hodně mi pomohlo cukrové „lepidlo“ z obchůdku s dárkovými předměty Flying Tiger. Moc jsem v něm nevěřila – a přitom drželo až do března, kdy jsem tuto perníkovou dekoraci konečně likvidovala v obavě, že se mi do něj na bytě pustí mouční moli. S těmi totiž často bojuji a opravdu bych nerada, aby se mi do domácnosti zase vrátili. 😉
V prosinci jsem zachránila kočičku. Všimla jsem si, že u paneláků se pohybuje bezprizorní kotě. Záhy se mi dostalo k uchu, že ho pravděpodobně vykopla jedna z rodin tam nedaleko. A jelikož zrovna hrozily ty největší mrazy (a jak se nakonec ukázalo, také jediné během celé zimy), jala jsem se to nebohé stvoření odchytnout. Coby velký milovník zvířat jsem se rozhodla a dát mu druhou šanci na lepší život… s nějakou lepší rodinou, co mu dá vše, co potřebuje.
Kočička byla moc přítulná a milá a já se do ní zamilovala, dokonce jsem jí dala i dočasné jméno, pro mě velmi osobní, takže ho neprozradím nikdy a nikomu – jenže pořád byli doma tři rozdivočení hafani, co kočky zrovna nemusejí, a tak jsem musela rozhodit sítě na facebooku. Jedna možnost, jak to rozkošné zvíře „udat“, se přede mnou sice rýsovala hned, ale tam by byla tahle mourinka kočkou venkovní… kdežto já jí přála spíš teplý pelíšek v peřinách a spoustu lásky a mazlení. Mé prozatímní opuštěné zvířátko nakonec našlo nový domov u jedné rodinky, co před časem oplakala vlastní kočičku, a podle aktuálního infa, které mám, se jí daří náramně dobře. Jsem za to šťastná, i když mi moc chybí. Jsem hrozný cíťa… 🙂
Také byly vánoční svátky, pro mě nejkrásnější část roku. O tom bych mohla napsat hodně, protože jsem si užila naplno, s lidmi, které mám ráda, a tak, jak to mám ráda. A to i když Štědrý den jsem letos trávila pracovně – což tedy rozhodně nebylo nic příjemného. Jenže zastávám názor, že Vánoce skutečně nejsou jenom čtyřiadvacátého prosince, a tudíž jsem. Silvestr, tedy závěr roku 2023, konec roku plného zážitků… i stereotypu. Každopádně tedy 31. prosinec jsem trávila v Brně s přáteli. A o dva měsíce později jsem se s nimi viděla znovu, ačkoliv to bylo poměrně dost neplánované – koncem února se totiž narodil jeden malý, nedočkavý človíček, co měl termín porodu až o dva měsíce později. Příliš se hnal na tenhle hříšný svět, a tak musel, prďolka, do inkubátoru – a protože bylo potřeba ho pořádně zapít, aby byl zdravý, spontánně jsme se sjeli do hlavního města Moravy a Matyáška vydatně zalili.
Do nového roku jsem si dala předsevzetí, jaké se mi zatím daří plnit – víc chodím do kina i za kulturou. Času tedy (ne)mám pořád stejně, ale snažím se k tomu donutit. I když to miluju, nezbývalo mi na to sil. Dopřála jsem si třeba výstavu Bond in Motion nebo velkolepou výstavu originálních plakátů secesního mistra Alfonse Muchy, anebo konečně poprvé muzikál Hedwig a její Angry Inch. Shodou okolností zrovna na to představení dorazil jako překvapení herec a hudební skladatel Ondřej Brzobohatý v kostýmu drag queen Tiffany Rich Bitch, což bylo opravdu velikým a zábavným zážitkem.
Ach ano, a došlo i na cony. Navštívila jsem i Koprcon v Kopřivnici, což byla jako obvykle náramná zábava, možná až příliš velká (tentokrát navíc zasypaná sněhem). A také jsem se účastnila Co.Conu v Plzni, kde jsem byla poprvé. Tedy, na té akci, ne v Plzni 😉 . Poprvé jsem tam „vyvenčila“ svůj nový jedijský kostým, pobyla s přáteli, dala si jedno orosený, pojedla báječnou baštu a kamarád-místňák nám navíc dopřál prohlídku setmělým městem, což mělo své kouzlo.
A pak… pak bylo jaro. Vlastně je už teď, když píšu tyhle řádky. Tak vypínám počítač a jdu žít. To je totiž mé hlavní letošní předsevzetí.
Březen 2024