Návrat conů aneb Geekové vrací úder

Pro nás divnolidi to byly během doby covidové dva hodně těžké roky. Samozřejmě byly těžké pro všechny, celý svět byl sužován koronavirovou pandemií, mnozí lidé v mém okolí se tímto nebezpečným virem nakazili (a někteří dokonce i opakovaně), bohužel někteří téhle nemoci i podlehli… Ale víte, zastavil se život. Pro nás, co jsme tak trochu jiní než běžní “civilisté”, se zastavil naprosto. Přestaly se totiž konat větší společenské akce, tedy i cony, co jsou pro introverty a podivíny mimo běžnou populaci ideální příležitostí, jak se setkat s podobně postiženými geeky a nerdy – a na chvíli se socializovat.

Pocítila jsem to sama na sobě i já. Jsem divný brouk, co má rád svůj klid, svou samotu, své zajeté rituály, a přece se vždy těším na srazy s těmito kamarády a známými, a dokonce i lidmi, které jinak nevyhledávám, abych mohla zůstat ve své bezpečné bublině. Ale na jeden víkend je vždycky všechny vidím tuze ráda a dokonce se s nimi i objímám :). Jenže místo toho jsem musela sledovat, jak se všechno bortí. Zrušil se Koprcon v Kopřivnici. Zrušil se rakouský Vienna Comic Con. Zrušil se Star Wars den v Holešovicích. Zrušil se pražský Starcon. Zrušilo se zkrátka plno akcí, na které jsem se upřímně těšila, a protože se vládní nařízení musela plnit… neskutečně jsem osaměla, uzavřená ve svém světě i bytě jako Rapunzel ve věži. To zní dost dramaticky, což? 🙂 A asi nikdo, kdo nežije sám samotinký, tomu nemůže porozumět. Ale naštěstí se to už konečně všechno vrátilo do starých kolejí! Nebo alespoň tak nějak přibližně.

Začalo to už na začátku dubna, kdy mí přátelé po dvouleté pauze uspořádali právě ten výše zmiňovaný Starcon. Mám tuhle akci ráda, a rozhodně ne proto, že tu na každém rohu (doslova) najdete mé šeredné pumprlíčky. Řadu let, vlastně již od počátku totiž doprovázejí Starcon mé malůvky, používají se na webovkách, na plakátech, na programech, jako orientační systém, dokonce jsou i na podtáccích a na tričkách… Je to pro mě hrozně zvláštní, vidět všude ty moje příšerky s velkýma hlavama a vyvalenýma očima, ale… je to milé. Asi. Nevím. Ani po té době jsem si na to nezvykla :). Co jsem ale tak pozorovala, lidem se to líbí. Jinak by asi nenosili ta trička s těmi obludkami… a nefotili si je… a tak vůbec. Já z toho mám každopádně pokaždé hrozné trauma, jelikož na nich vidím, jak moc se můj styl za ty roky proměnil, a za ty nejstarší se pochopitelně stydím, jelikož jsou hrozně krpatí.
Starcon je typem “českého” conu. V zahraničí není tak obvyklé, že by se trávily hodiny vysedáváním na přednáškách a debatách, kdy o tématu víte leckdy více jak přednášející, že by se zabíjel čas společným pařením her ať už počítačových nebo deskových, anebo sedánkem nad pivkem, kde se vedou ty nejšílenější debaty, Starwarsáci pošťuchují Trekkies, Imperiálové se špičkují s rebely,  nad půllitrem cideru si Xena fotí selfíčko s Predátorem, o kus dál stojí důstojník ze světa Honor Harringtonové a usrkává horkou čokoládu. V tomhle jsou ty naše cony skutečně jedinečné a kouzelné. Starcon se navíc pyšní neuvěřitelně rodinnou atmosférou, každý tu zná každého, a kdo sem přijde jako newbie (a nestydí se… příliš), je okamžitě zatažen do party. Také organizátoři a staffáci jsou ti nejpříjemnější lidi pod sluncem – a hlavně, dělají to srdcem a ne s vidinou nějakého výdělku. To tady ostatně ani nehrozí…
Je to akce podobná jako Koprcon, co se přátelského přístupu týče, akorát má jednu podstatnou nevýhodu: účastní se jí pramálo mých mimopražských kamarádů – třeba mí milovaní Brňáci. Dokonce ani náš rebelský stánek tam nikdy nebývá, což je sice dobře, protože je více času na to všechno nicnedělání okolo, jenže zároveň to znamená i to, že se dostaví méně “našich lidí” z legie a ovládá to tam 501st.
Je to nicméně událost, kterou bych doporučila všem, co naše “conování” zajímá, ale nemají odvahu na to, aby se hned vypravili třeba na Festival Fantazie nebo Comic Con. Což je asi rozhodně dobře, protože pro osoby tohoto světa neznalé by to mohl být šok. Comic Con je totiž, s ohlédnutím od panelů, jenom velkým tržištěm plným merchandisingu a lidí v kostýmech, a FFko? Chlastací akcí, kde se nikdo nijak zvlášť nežinýruje. Ani s pitím, ani s těmi kostýmy. Tady si užijete od každého trochu a s gustem se tam budete chtít vracet, za to se zaručuji.

A “conovalo” se i dál, protože hned koncem dubna došlo na výše zmiňovaný – Comic Con Prague. I tady trochu zamachruji tím, že se kamarádím s některými z pořadatelů. Jenže to víte, když je člověk ve fandomu tak dlouho jako já, je považován za dinosaura a stane se prakticky součástí itineráře. Pochopitelně ne nějak důležitého, spíš takového toho, kterého si vlastně ani nevšímáte a stejně tam pořád někde překáží, takže o něj pravidelně zakopáváte. A nejsem jediná – koneckonců ve společnosti geeků a nerdů se pohybuji už… huh, dvaadvacet let? Jo, taková jsem fosilie. Na svém prvním conu jsem byla ještě coby žačka základní školy :D.
Comic Con se snaží být akcí zahraničního stylu, podobně jako Comic Cony ve Vídni, v Berlíně či v Miláně (které jsem v minulosti všechny navštívila). Trvá jen víkend a je to našlapané od prvních chvil až po závěr. Spousta krámků s geeky předměty, co si můžete koupit, od rohožek přes hrnky a svíčky až po trička či stylové polštáře. Stolky s komiksovými tvůrci, spisovateli i cosplayery. Možnost vyfotit se s filmovými a seriálovými hvězdami (tyhle fotky opravdu nesdílím, jelikož na nich zpravidla vypadám hrozně, ale těším se z nich v soukromí…). Panely s herci, na nichž se dozvíte plno zábavných detailů z natáčení a dokonce jim nějaké dotazy můžete i osobně položit. Zajímavé photopointy. Do toho fanouškovský program v podobě přednášek a všude kolem vás spousty lidí v kostýmech či v různých variacích na kostýmy. To se mi tu hrozně líbí – přestože mnozí z návštěvníků nejsou součástí nějaké (ne)organizované skupiny fanů, ale “každodenními fanoušky”, na ty tři dny si narychlo nějaký outfit ve stylu svého oblíbeného hrdiny spíchnou, vyrobí třeba z kartonu, koupí v Ptákovinách… anebo oblečou alespoň tematické tričko. V ostrém kontrastu s těmito lidmi, co mají upřímnou radost ze svých kostýmů, jsou pak “ego maséři”, kteří se na této akci chtějí jenom zaprsit ve svém nejnovějším cosplayi… a těmto nadšencům se za zády posmívají. Upřímně, pokud na takové někdy narazíte (anebo jste už narazili), nedělejte si z nich hlavu. Tyhle akce si člověk musí užít a ne si je nechat někým zkazit.
Na Comic Conu většinou bývám společně s přáteli u stánku Rebel Legion, což je oficiální Star Wars kostýmová organizace, o níž jsem tady už párkrát psala, a společně s Bossi, což je moje “nejka” od školky (a její jméno tu také najdete v nejednom z mých článků 😉 ), dělám na cosplay soutěži. Respektive, dělá ji Bossi, já jsem jen její výpomoc. Každý rok se nám do soutěže přihlásí spousta nádherných kostýmů a někdy soutěžící i opakovaně, takže je úžasné sledovat jejich progres. Často říkám, že kdyby to bylo na mně, dala bych cenu snad všem, protože tady se nehraje na nějaké kupované části, ale všechno poctivě doma ušité / vyrobené / domazlené k dokonalosti.
Letos jsme se trochu bály, že se nám přihlásí málo lidí a soutěž nakonec nebude, ale limit se záhy naplnil a stálo to za to. Nejde totiž jenom o ty kostýmy jako takové, ale i scénky, co soutěžící předvedou na jevišti, před sálem narvaným diváky (za což teda klobouk dolů…). A musím uznat, že letošní vítězka, kterou byla slečna v kostýmu Witch Kinga z Pána prstenů, jíž vlétla do přilby včela, naprosto geniální. Po právu získala i diváckou cenu, co se i letos udílela prostřednictvím Sli.do. Jedinou a podstatně výraznou změnou byla výměna moderátora. Předchozí ročníky nám to podle mého názoru skvěle moderoval kamarád Jakub, tenhle si vzala na paškál Alžběta. Přímo TA Alžběta. A i když mi Kubův humor hodně chyběl, ona byla na pódiu okouzlující.
Až na drobné technické chybky, bez kterých se bohužel takovéto velké akce asi neobjedou, jsme to, troufám si tvrdit, zvládly na jedničku. Uvidíme, zda se do toho bude chtít Bossi jít i další rok, jelikož po každé soutěži je tak vyšťavená, že vykřikuje, že už nikdy, nikdy! 🙂
Mimochodem, být členem Rebel Legion má své obrovské výhody. Například jsme měli tu čest předávat takzvané čestné členství dvěma hercům, co mají se Star Wars co dočinění – Julianu Gloverovi (v původní trilogii hrál velkoadmirála Veerse, jinak je známý třeba z Hry o trůny či z Indiana Jonese a poslední křížové výpravy, jistě si vzpomenete, po kalichu Ježíše Krista toužící boháč Donovan, jenž si “zvolil nemoudře”) a Tonymu Amendolovi (daboval jednu z postav hry Star Wars Jedi: Fallen Order). Oba měli z ocenění upřímnou radost a my s nimi. Hlavně Amendola, představitel mistra Bra’taca z Hvězdné brány SG-1, byl neskutečně milý a chtěl se s námi pak dokonce i vyfotit. Na takové okamžiky se nezapomíná.

Na konci května jsem zamířila do Ameriky na Star Wars Celebration, ale o tom spáchám zvlášť článek. Jsem plná dojmů a opět mohu říct, že došlo na mé tradiční životní motto, že zážitek nemusí být dobrý, ale intenzivní. To výprava do Anaheimu rozhodně byla. Takže mi dejte chvíli, než to všechno nějak smysluplně sesumíruji.

A teď? Teď mám za sebou Festival fantazie. Stavila jsem se tam jenom na skok, protože karlovarský filmový festival, o kterém my v bulvárku poměrně intenzivně informujeme, každý začátek léta dost komplikuje. Příjezd v pátek večer a odjezd v neděli hned po obědě můj pobyt v Chotěboři notně omezil. Zase ale nemůžu říct, že bych si to tam neužila, i když jenom tak krátce. Jako každý rok, i letos jsem bydlela s přáteli na statku kousek od Chotěboře, a jelikož jsme zodpovědní, poté, co se zapařilo, vraceli jsme se na naše ubytování pěšky – cestu autem, byť je to jen pár zatáček a polní cesta, jsme (už) neriskovali. Pohyb ostatně nikomu z nás neuškodí. Túra to byla dlouhá a zábavná, akorát mne během ní bez rozloučení opustila podrážka mých oblíbených sandálů, co se mnou prochodily mimo jiné i Kalifornii. Tak jsem je oplakala a vyhodila a nyní mne čeká traumatické shánění jim podobných. Nevím, čím to je, ale na boty jsem hrozný smolař, většinou mne dřou anebo mě z nich bolí nohy, jenže tyhle byly zázračné. Tak mi držte palce, abych při lovu nových byla úspěšná ;).
FFko, jak tuhle akci všichni láskyplně nazýváme, jsem prožila především před Hotelem Fantazie společně s Bossi a jejím pejskem Ronaldem. Kdysi dávno v pravěku se conovalo v Kulturním domě a přilehlé Sokolovně, a na popíjení v baru Velký voči nelze zapomenout. Vždycky totiž platilo, že kdo není na přednáškách, rozhodně ho najdete ve Vočích. Anebo na plácku před kinem, byl to takový středobod všeho. Jenže se to tam celé už nějakou dobu rekonstruuje a vše se přesunulo do bývalé ubytovny a dnešního hotelu na kraji města, kde to už zkrátka není takové. Vzhledem k tomu, že všichni conující byli příliš daleko a tudíž se neobtěžovali jít popíjet přes půl města a navíc do kopce, neměly Voči ani otevřeno tak dlouho, jak zde bývalo zvykem. Došli jsme do nich před půlnocí, zvyklí, že se zde vždy pařilo do časných ranních hodin, a dostali jsme už poslední drink. Kamarád Dam, který si objednal legendární kyblík, musel ten džbánek alkoholu vyžahnout za pár minut. No… zvládl to, co si budem’. A já s kamarádem Willem a Dortem jsme mu k tomu zpívali Duel of the Fates, což bylo skutečně velmi, velmi meta :D.
Con jako takový… no, už tam to srdíčko nebylo. Samotnou mne to mrzelo, protože bych chtěla, opravdu bych chtěla, abych se na tuhle akci těšila stejně intenzivně jako jiní mí přátelé, co už nemohli dospat týden předem a pak intenzivně postovali selfíčka jak z cesty, tak i od prvního (a pak dalšího a dalšího…) pivka, ale… prostě to tam nebylo. Dětské nadšení a potřeba zajít na všechny přednášky mne také opustilo už před lety, ale mnoho mých přátel dodnes stále přednáší a já je leckdy chodím svou účastí podpořit. Letos jsem takhle dělala “kompars” třeba Bossi, která vykládala o návštěvě Galaxy’s Edge v Disneylandu v USA. To byla skoro povinnost. Zato sadistické hry Blaira a Dama jsem si s radostí nechala ujít. Místo toho jsem si užila pokec s lidmi, co obvykle nevídám, asistovala u focení krásných okostýmovaných přátel, zpívala karaoke na české vykopávky a měla se dobře. Na nějaké divočiny jsme ale už asi všichni trochu staří… A to je škoda rozhodně! 😉

Jak takové mé conování zachycené na pár selfíčkách a momentkách vlastně vypadá? Inu, zhruba takhle…