Knížky, pro které mám nesmyslnou slabost :)

V sobotu 23. dubna byl Světový den knihy (a autorských práv) a já to jako obvykle prokaučovala :). Mám sice omluvu/výmluvu, že jsem tou dobou byla na Comic Conu Prague a měla plné ruce práce, ale se mnou je to zkrátka těžké – vždycky všechno postuji s tragickým zpožděním. Snažila jsem se to napravit o den, dva později na instagramu, jenže zrovna tahle sociální síť není dvakrát nakloněna delším textům – a aby se to dalo přečíst lépe, hodím ten text i sem :).

Rozhodla jsem se totiž ukázat světu několik svých docela nejoblíbenějších knih, na které nedám dopustit, které bych mohla číst stále dokola a nikdy by mne nepřestaly bavit…, a za které se možná i trochu stydím, protože to rozhodně není dvakrát intelektuální výběr. Vlastně jde možná o guilty pleasure v té nejčistší formě. Jenže ruku na srdce, každý z nás má jistě nějaké podobné kousky ve své knihovničce, co mají už docela ohmatané stránky, oslí růžky a prolomené hřbety, a přece po nich znovu a znovu sáhne, když přijde ta pravá nálada. Neříkejte mi, že ne! Nevěřím tomu!

Já jich vybrala šest, protože to na fotce vypadá esteticky… i když jich je samozřejmě víc. Jenže kdybych na snímek měla vyrovnat všechny detektivky Agathy Christie, všechny Zaklínače od Andrzeje Sapkowského, a všechny romány mého milovaného J. R. R. Tolkiena, už by se sem nevešlo nic jiného. Knihy Ericha Maria Remarqua jsou zase v kontextu současného dění příliš… depresivní, a Douglase Adamse jsem s těžkým srdcem půjčila na přečtení kamarádovi, takže mám teď v knihovničce díru :(. Jinak by ten seznam mého best of vypadal trochu jinak…

No nic, jdeme na to? Dame trochu mainstreamu? 🙂

Stephen King: Prokletí Salemu
Pro mě osobně nejoblíbenější kniha od Kinga, ne tak nudná jako tisícistránkové To a ne tak rozvleklá jako jinak výborné Osvícení. Četla jsem ji poprvé v době, kdy jsem byla na základce, a byla to láska na první dobrou. Vynikající horor s upíry, jak mají být (tedy s těmi, co se rozhodně netřpytí na slunci, nebalí teenagerky a nemají soucit – a to dokonce ani s batolaty), lehce odkazující na klasiku všech klasik, tedy na Draculu Brama Stokera. Příběh s hutnou, mrazivou atmosférou, a se zvraty, které umí zaskočit. Dodnes si pamatuji, jak moc mě zasáhla drastická a vlastně jen tak mimoděk zmíněná smrt jedné z vedlejších, ale důležitých postav. A ten skvostný, temný závěr…

Christoffer Carlsson: Jednooký králík
Postupně gradující letní příběh o skupině mladých lidí, partě přátel v jednom malém městečku, kde všichni, co zde žijí, vlastně už ani nedoufají v lepší vyhlídky do budoucna. Do toho se vrací na prázdniny hlavní hrdina, setkává se s dávnými přáteli a poznává nové kamarády, jenže pohoda postupně houstne, vyostřují se vzájemné vztahy, a od drobných krádeží a experimentů s drogami není daleko k daleko závažnějšímu zločinu a k rozhodnutím, po nichž už není cesty zpět. Z každé stránky je cítit lepkavé horko, mladická bezstarostnost i bezradnost, touha po dobrodružství za každou cenu… ale i rostoucí tušení, že vše neodmyslitelně míří ke tragickému vyvrcholení, po němž už nikdy nic nebude jak dřív.

Karel May: Syn lovce medvědů
Moje nejmilovanější Mayovka, možná jedna z prvních, které jsem kdy četla, a dodnes má pevné místo v mém srdci… tak jako třeba Dumasovi Tři mušketýři nebo Verneovky. Tuhle knihu znám skoro nazpaměť – tenhle příběh jsem měla totiž dokonce i jako audioknihu, nebo spíš rozhlasovou hru nejprve na gramofonové desce, později na CD. Příběh mladého Martina Baumanna, jenž za pomoci Old Shatterhanda, Vinnetoua a řady dalších známých postav jako je Tlustý Jemmy a Dlouhý Davy vyráží na dobrodružnou výpravu, jejímž cílem je osvobození hrdinova otce zajatého podlými Siouxy, je prostě boží :). Do hlavního hrdiny jsem byla ve své době dokonce platonicky zamilovaná, ale už si doopravdy nevybavím, jak jsem si ho vlastně představovala… ale asi dost podobně jako mladého Lukáše Vaculíka, jenž mu v té rozhlasové dramatizaci propůjčil svůj hlas.

Alex Garland: Pláž
Přiznám se, že tenhle klenot jsem objevila až po stejnojmenném filmu od Dannyho Boylea s Leonardem DiCapriem v hlavní roli, a i když mám ten snímek s naprosto úžasným soundtrackem hodně ráda, kniha mě baví o něco víc (a víc se mi líbí i knižní závěr, o dost odlišnější a mnohem brutálnější než ten filmový). Mladý Brit znechucený moderní společností se snaží začlenit do zdánlivě idylické společnosti žijící uprostřed thajského ráje,  aby zjistil, že utopie o bezchybné a dokonale fungující komunitě je prostě klam. A nejenom kvůli poli marihuany, které vedle jejich bydla pěstují Thajci, co se nerozpakují použít zbraň. Tak trochu divnej Richard je zde mnohem barvitější postavou než ve filmu, jeho vztah s mrtvým Bugsem dává mnohem větší smysl, jeho romance s krásnou Francouzkou Francoise mnohem uvěřitelnější… Zkrátka, rozhodně to za přečtení stojí.

Jo Nesbø: Sněhulák
Pro tohohle norského spisovatele mám slabost a legendární “holeovky” mám ráda snad všechny (no, možná až na Nůž, jelikož se domnívám, že si Harry a jeho životní láska Rachel už dávno zasloužili happy end, co jim nebyl a ani nikdy nebude dopřán). Měla jsem velké dilema, kterou vybrat, a bylo to těžké rozhodování mezi Sněhulákem, Červenkou a Spasitelem. Vyhrál Sněhulák, v pořadí sedmá “holeovka”, protože tu řezavou zimu pro čtení doslova cítíte na vlastní kůži. Pátrání po masovém vrahovi s tím nejsympatičtějším a zároveň tím nejdrsnějším detektivem a poněkud zvláštní mladou kriminalistkou Katrine, která možná před Harrym i před čtenářem něco skrývá…, si každý zákonitě musí užít.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ
A na závěr něco, kdo se nevraždí… a neumírá. Teda, skoro… 🙂 Mám pocit, že kdykoliv tuhle útlou knížečku s těmi nejkouzelnějšími ilustracemi čtu, najdu v ní něco nového a přemýšlím nad něčím docela jiným. Příběhy mapující putování okouzlujícího, dětsky nevinného cestovatele z jiné planety mohou být úsměvné, povznášející… a dokonce i lehce depresivní. Je to líbezná knížka plná zajímavých úvah, myšlenek a metafor, co jsou stále i po všech těch letech aktuální, a přece k nim člověk v každém (svém) životním období přistupuje jinak. Kdysi mi někdo řekl, že je Malý princ zbytečně přeceňovaný. Nemyslím si to. Ale rozhodně se domnívám, že by si ho každý měl minimálně jednou v životě přečíst.

Mimochodem, tohle není pořadí – prostě knihy popisuji tak, jak jsem si je naaranžovala.