Julie
V tombole totiž můj bratr vyhrál dvě menu zdarma do sushi baru a protože věděl, jak moc si na japonskou kulturu i styl stolování potrpím, pozval mě, abych šla s ním. Což byla akce.
Zamluvili jsme si stůl (mohlo nám dojít, že půjde o nějaký „lepší“ podnik, když požadovali objednání stolu nejméně o tři týdny dopředu) a vyrazili. Dodnes si vybavuji Robinův výraz, kdy jsme vstoupili poměrně nenápadným vchodem do restaurace a strnuli. Bráška se na mě otočil a otevřel pusu údivem. Bylo to tam prostě monumentální. Vysoké stropy, stolečky samozřejmě na zemi, kolem nich nádherně vyšívané polštářky, u jednoho zadního stolečku seděli nějací tři tmavovlasí páni, každý ve smokingu, kteří se o čemsi hlasitě a za doprovodu divokých gest italsky vybavovali… a než jsme se nadáli, stála u nás jakási dáma v překrásném kimonu, uklonila se a zajímala se, jaký stůl máme zamluvený. Robin vykoktal, že sedmičku, a už jsme byli usazeni. Zatímco já jsem obdivovala luxus, se kterým jsme se zde setkali, včetně toho, že na stolečku bylo pečivo a tak dále, dáma podala Robinovi nápojový lístek. Zdvihla jsem k bráškovi oči. Už vím, co asi znamená, když se řekne, že se někomu na chvíli zastavilo srdce, protože přesně tak Robin vypadal, když viděl ceny. „No…“ zamumlal konsternovaně.
Dáma se líbezně usmála. „Ano, nabídku vín máme opravdu pestrou. A vy asi nevíte, zda bílé nebo červené víno, že? To samozřejmě chápu. Nebudu rušit.“ A uctivě poodstoupila.
Robin na mě zoufale pohlédl: „Tolik peněz tady nemám! A nejlevnější víno, co tu je, stojí pětikilo! Nezlob se na mě, sestřičko, ale do toho fakt nejdu. Dáme si něco nealko…“ Zalistoval v nabídce a málem měl infarkt znovu. „To si snad dělají prdel?!“ hrozil se šeptem, aby nikoho nepohoršil – a tím méně ty mafiány, co seděli jen kousíček od nás, a kteří vypadali, že mají v šatně (kterou jsme mimochodem tady v restauraci míjeli při příchodu) schované futrály od houslí narvané střelnými zbraněmi.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se tedy zvědavě.
„To nech na mě, sestřičko,“ zakřenil se na mě bráška a když se po chvíli dáma vrátila, aby se zeptala, zda jsme už vybrali, bratříček se zatvářil jako suverén největší: „Tedy, abych pravdu řekl, mám chuť na Merlota,“ plácl od boku jméno toho nejdražšího vína, který se v nápojovém lístku dalo nalézt, „ale protože jsem tady autem a moje žena,“ pokynul směrem ke mně, „nemá řidičský průkaz, dáme si jenom dvakrát Mattonku.“ Dáma se zatvářila soucitně a zajímala se, co si dáme dál. Robin objednal sushi. Dáma na něj pátravě pohlédla:
„To si jistě dáte jenom jako předkrm, že?“
Robin naprázdno polkl. „Ale kdepak. Jen tudy projíždíme, nemáme moc hlad. Naobědváme se až v Paříži.“