Kapitola dvanáctá

Zlehka si přitáhnu uzdu svého koně a zamyšleně se zadívám na svou paži. Na svou zafačovanou paži. Už to alespoň nekrvácí… Ještě před několika hodinami jsme museli zastavit, aby mi mohl Ephemer s tatínkovsky starostlivým výrazem převázat zranění, ze kterého tryskající krev, ta rudá životodárná tekutina, opět prosákla obvaz. Povzdychla jsem si. Představovala jsem si všechno trošku jinak. A teď nemám na mysli jen vraždu Hoghana, ale také rozloučení s Aníou i opětovné shledání s Ephemerem. No dobře, čekala jsem, že mě seřve za to, že jsem se svou vinou opět dostala do potíží, ale že bude tak moc naštvaný, to jsem doopravdy netušila. Navíc byl – a asi ještě pořád je – naštvaný i na Jina, to proto, že mě prý v tom bláznivém nápadu podporoval… Alespoň že Gwyanyar mé nasazení pro celou věc oceňoval… A nakonec se tomu, že byl mou vinou málem lámán v kole a oběšen dokázal i zasmát. Ačkoliv princezna – oprava: královna – Ghanne to vše tak s humorem brát nedokázala a nakonec nás jemně vykázala z města…
No jo, když už jsme u té Ghanne… Té jsem to nejspíš pěkně zavařila. Je moc mladá na to, aby se stala královnou, a vládnout asi jen tak rovněž nedokáže… Ačkoliv není o tolik mladší než Kyra z Dateenu… Měla by se nejspíš vdát, aby Zante mělo krále, ke kterému by celé panství mohlo vzhlížet. A nehrozila jí žádná vzpoura nebo – a to by bylo asi horší – by se nechtěl trůn ujmout Ghannin nevlastní starší bráška Rieber, který na něj má samozřejmě také nárok… Pochybuji, že se jí král Hoghan o existenci sourozenců zmínil, heh… Ačkoliv nejsem si jista, zda by pro ni byla nejhodnější volba chotě Gwyanyar – přece jenom jej má minimálně Fleinský lid za usvědčeného, i když neúspěšného atentátníka…
Ruka zabolí. Přitisknu si prsty na ránu a skousnu ret. Ephemer říkal, že jsem měla štěstí. Mohla jsem o ruku přijít. A taky jsem mohla vykrvácet, ale díky své pohotovosti jsem si ránu zaškrtila dříve, než jsem mohla ztratit větší množství krve. Měla jsem vlastně štěstí. Nejen, že jsem nepřišla o ruku, ale také jsem nepřišla o život. Naštěstí jed pak konečně zafungoval a Hoghan minul… Hoghan totiž nezemřel hned po použití otráveného vína, jak jsem se domnívala. Vyprázdnil svou sklenici, položil ji na zábradlí balkónku a pak už, už otevíral ústa, aby pobídl kata a poprava mohla začít… Musela jsem něco dělat. Zpanikařila jsem. Najednou mi blesklo hlavou, že jed nezabral, že je vůči němu Hoghan nějakým způsobem imunní nebo že to dokonce ani nebyl skutečný jed a… Musela jsem mu v tom zabránit. Ostatně, sám řekl, že poprava nesmí začít dříve, než on sám řekne. Nesměl nic říct! A taky neřekl… Au… Moje ubohá ruka…
Anía byla úplně nepříčetná. Ječela na mě, že bylo ode mě pěkně sprosté, že jsem sejmula krále dříve než ona, a vůbec si nenechala vysvětlit, že mi šlo převážně o Gwyanův život. „Jak si to představuješ, Anno? Tohle se prostě nedělá! Proč si myslíš, že tu celý den lítám jako služka? Abych si nechala utéct zakázku?! To sotva!“ běsnila jako saň a nakonec mi vrazila takovou facku, až jsem se zapotácela dva kroky nazad. Heh, jako by už tak nebyla dost pomlácená… Pak se zarazila a překvapeně zamrkala. „Promiň… To jsem nechtěla… Jsem jen tak rozčilená…“ omlouvala se mi překotně. „Prostě… Teď nevím, co řeknu těm dvěma… Rieberovi a Diebě… To je vše… A co mám udělat s penězi, které mi za taťkovu vraždu zaplatili… Nemůžu si je přece nechat, když jsem se toho atentátu ani neúčastnila…“
„Řekni jim, že ji Hoghana zabila ty,“ navrhnu.
Anía zavrtěla hlavou a hořce se usmála. „To sotva, těžko by to bylo takhle jednoduché. Všude se už totiž velice vzrušeně šušká, že zdejšího krále odstranilalien…“
„To je tedy milé…“ ušklíbla jsem se, až mne v rozraženém rtu zaštípalo. A pak mě to napadlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Vlastně trošku si myslím, že mne k tomu navedl buď pan Banaago nebo Pediluise, ale jista si tím nejsem. Zlomyslně jsem se usmála. „Ale vím, co bys měla udělat. Řekni jim, že si mohou nechat všechno zlato, které je ukryté v podzemí Hoghanova sídla. On sám jej odmítal rozfofrovat a jeho dcera o něm asi neví. A i kdyby věděla, myslím, že by ho nechtěla… Ať si ho nechají oni. Jako odškodné.“
Anía nadzvedla obočí: „Zlato…?“
„No ano, spousty zlata. Objevila jsem ho náhodou,“ přikyvovala jsem horlivě a byla jsem na sebe vážně pyšná. Vykoumala jsem to tedy dokonale. Ať se tam ti Hoghanovi bastardi se všemi duchy ze své jistě bohaté a pestré zločinecké minulosti klidně poperou… a klidně ať zemřou. Nemyslím si, že by jich byla nějak zvlášť škoda…
Nepřekvapuje mne, že takhle uvažuješ…
Panth?
To sis říkala i když jsi šla bojovat se mnou?
Nechtěla jsem ti ublížit! Přísahám!
Nevěřím ti…

Anía mne pak na rozloučenou políbila. Nemyslím teď jen přátelskou pusu na tvář, kterou mi za tu dobu, co byla s námi, vtiskla tolikrát, že to snad ani spočítat nedokážu, ale… polibek. Normální polibek. Nebránila jsem se, to ne, ale v duchu jsem se modlila, abych se s ní už nikdy nesetkala…
Ale líbat uměla pěkně.
Mlč, Pediluise.
Uznej sama. Líbat uměla…

Hlasitě jsem zaúpěla. Jo, líbat Anía skutečně uměla, ale nyní jsem se skutečně necítila na to, abych se rozjímala nad jejím francouzákem. Po čele mi perlil pot, cítila jsem, jak mi stéká po spáncích, a lehce se mi dělaly mžitky před očima. Ephemer se na mne otočil, asi chtěl něco říct, viděla jsem to na něm, pak se ale zarazil, překvapeně vykulil oči a zeptal se: „Je ti dobře, Anno? Vypadáš nějak… divně. Neměli bychom zase zastavit? Jestli se potřebuješ napít nebo tak něco, klidně kvůli tobě přestávku uděláme, že, Jine?“
„Samozřejmě. Vám je špatně, Anno…?“ zajímal se i Jin.
Zamračila jsem se. „Je mi skvěle. Přestávku nepotřebuji. Jedeme dál.“
Ephemer si k sobě přitáhl uzdu svého koně a ten poslušně zpomalil. „Anno…“ natáhl ke mně ruku a zlehka se dotkne mého čela. „Úplně hoříš… Zastavíme, Jine,“ houkne na Jina. Ach ano, Jin… už zase se mnou nemluví. Jakmile zjistil, že Ephemerovi tykám, zajímal se, zda jsem s ním spala. Neodpověděla jsem. A jemu bylo hned všechno jasné. Nic říkat jsem ani nemusela. Zatvářil se strašně neurčitě a opět se mnou přestal komunikovat – v rámci možností, pochopitelně. Ach jo, tohohle kluka já fakt nikdy nepochopím… Ephemer mi pomůže dolů z koně. Jeho pomoc neodmítnu, nechám se hezky sundat i něžně usadit do trávy. „Počkej, chceš napít…?“ nabídne mi znovu a když mu oznámím, že jsem všechnu svou vodu už vypila, podá mi dobromyslně svou čutoru.
Odšroubuji víčko a přiložím ji ke rtům. Nic. „Taky prázdná,“ hlásím.
„Hmmm…“ protáhne Ephemer.
„Tady ale žádná řeka není…“ namítne Jin.
Ephemer se na mne usměje. „V tom bych problém neviděl…“ Lehce pozvedne ruku, několikrát sevře pěst a zase ji povolí, a ve chvíli, kdy se mu kolem prstů začne zvláštním způsobem omotávat jasně zelené světlo, mrští jej na zem. Tam, v místě, kde se světlo dotklo hlíny, se jako zázrakem (nebo jako kouzlem, heh) objeví kokosový ořech. Vyvalím oči. Moc je fascinující… „Máte, doufám, ráda kokosové mléko…?“ zajímá se Ephemer a rozhlíží se, čím by ořech načal. „Někdy není špatné být mág…“
„Proč jste nevyčaroval rovnou vodu?“ nechápu.
„Neovládám vodu, ovládám zemi,“ vysvětlí mi klidně a pomocí meče ořech rozbije tak, abych se z něj mohla napít. Je to vynikající, olizuji se až za ušima. „Každý mág je ovládá jen jeden z elementů. Oheň, vodu, vítr a zemi. Tedy, samozřejmě až na Wynewer, ta ovládá všechny, pokud vím,“ pokračuje, zatímco já vylizuji poslední kapky kokosového mléka.
Nadzvednu obočí. „A jak jste tedy tehdy v lese smočil Aníu…?“
Ephemer se zazubil. „No, to bylo tak, že jsem –“
„Neměli bychom radši pokračovat v cestě?“ zahučí Jin.
Jak já, tak Ephemer k němu překvapeně vzhlédneme. „Myslím, že by si Anna měla radši odpočinout. Je zraněná…“ pokrčí Ephemer rameny a jemně mne pohladí po tváři. Pokusím se na něj zaculit, ale obávám se, že z toho – jako obvykle – vyjde spíš podivné zašklebení. „Možná bychom tu měli přenocovat.“
„Víte přece, že… že cítím, že máme démony v patách…“ zamumlá Jin temně.
„A nemůžete se mýlit…?“ zadoufá Ephemer.
„To těžko,“ odsekne Jin příkře.
Ephemer se ohlédne na mě: „A Selbo…?“
„Selbo…?“ opakuji překvapeně.
Jistě, Selbo, to je taková mluvící hlava, které si už zatraceně dlouho nevšímáš!
Promiň, Selbo…
To jsi celá ty. Pořád jenom samý promiň… a oslovuješ mě, jenom když po mě něco chceš.
Promiň.
Zase to tvý promiň…
Promiň, Selbo! A nekřič tak! Strašně mě bolí hlava…
Za to já ale nemůžu…
A kdo za to tedy může?
To ty…
Já?
Jedno tvé rozhodnutí, které změnilo –
Já vím, že vždycky všechno zkazím, Selbo. A nechci už o tom více mluvit. Tečka.
Ale ne, o tomhle nemluvím, já jen chci –
Jenže já nechci. Nemluvme o tom.
Vůbec mě nechápeš, já chci, abys pochopila, co se skutečně –
Odpověz mi. Máme Bona za zadkem?
Ne.
Ale Jin… Jin měl pocit, že… Že ano.
Jin se nemýlil. Byl dlouhou dobu za vámi.
A už není?
Ne. Ale –
Žádné ale. Prostě ne, to mi stačí.
Spokojeně pokývám hlavou a zadívám se na Ephemera: „Je to v pořádku. Prozatím nás už nepronásleduje…“ Promnu si čelo. Hlava mě bolí tak děsně moc… Nesnesitelně… Jako by mne do ní někdo pravidelně tloukl kladivem. A pak ta ruka… „Už to zase krvácí…“ oznámím Ephemerovi.
Ephemer vyvolí z vaku na sedle svého koně další čisté obvazy. Zachytí můj pohled. „Tyhle jsou už poslední. Tedy, poslední čisté. Tady jsme na území nikoho, na rozhraní Zante a Mai… Ale až dorazíme do nějakého města, musíme koupit nové. Nebo se pokusíme najít nějakého mastičkáře nebo felčara, který by tě pořádně ošetřil. Já nejsem zrovna nejvhodnějším zdravotníkem…“ Obdivuji ho. Pokaždé má tak dobrou náladu… Vždycky mne svým přístupem dokáže dostat z depresí. Tedy, většinou, ať nepřeháním, ale… něco v něm je a to mne naplňuje stejným optimismem jako jeho… On mi mezitím pečlivě odmotá krví provlhlý obvaz z paže a pozorně si prohlédne tu ošklivou ránu. „Jen doufám, že nemáš zlomenou kost. Prohmatal bych ti to, ale… obávám se, že by tě to zbytečně bolelo. Měl jsem to udělat už když jsem ti ošetřoval ránu poprvé, ale tehdy to tak hrozně krvácelo, že jsem se bál, abych ti ještě nepřitížil… a to se bojím vlastně pořád.“
Stisknu rty. „Do toho.“
„Mám…?“ zaváhá Ephemer.
„Jo. Ať máme jistotu,“ přitakám a pevně sevřu Jina, který mezitím slezl z koně a postavil se zhruba vedle mne a Ephemera, kolem nohy. Jin sebou překvapeně trhne, asi nečekal, že jej takhle čapnu, pak se ale skloní a vezme mne za ruku. Za tu druhou. Vděčně ji přijmu. „Tak dělej, do toho,“ pobídnu Ephemera ještě jednou. „Už to chci mít za sebou.“
Ephemer si olízne rty. „Tak… dobře,“ zahučí neochotně. Měl pravdu. Zatraceně to bolelo. Mačkala jsem Jinovy prsty, až jsem měla skoro pocit, že mu je rozdrtím, ale nevydala jsem ani hlásku. Ephemer se na mne povzbudivě zadívá: „Myslím, že je to dobré, zlomené to není určitě. Možná lehce naštípnuté, ale ne zlomené. Musíš si na tu ruku dávat pozor, aby se ti nezlomila docela. Panečku, to musela být pořádná rána…“ vydechne zamyšleně.
Jo, rána to byla slušná. Hlavně jsem se v první chvíli lekla, že mi Hoghan tu ruku skutečně usekl a já budu mít až do smrti jenom pahejl. A že budu mrzák. Všude se rozstříkla moje krev a já nevěřícně uskočila. Nevím proč, myslí mi problesklo, že už nikdy nebudu moct natáhnout tětivu luku a že už nikdy – Potřásla jsem hlavou. Už se k té královraždě nechci vracet. Ani v myšlenkách. Ale co když… Co když jsem tehdy měla pravdu? A co když už doopravdy nikdy nenatáhnu tětivu luku…?
„Anno?“ zeptá se Jin. „Vnímáte?“
„Anno?“ přidá se i Ephemer, aby náhodou nezůstal pozadu.
„Jo, dobrý,“ dostanu ze sebe a kousnu se do rtu. „Já o tu ruku přijdu, že ano?“
Ephemer svraští obočí: „Jak jsi na tohle přišla?!“
„Já… prostě mě napadlo… Přijdu o ni, že ano? Já vím, že ano, řekni mi to i ty, Ephemere! Až přijedeme do nějakého města, tam se podívají na mou ruku a usoudí, že to už nemá cenu, že ji už nezachrání a že bude lepší, když mi ji useknou, abych na to neumřela,“ chrlím ze sebe cizím afektovaným hlasem.
Ephemer vezme mou tvář do dlaní: „Uklidni se, Aničko. Neboj se. Tu ruku ti už nikdo neusekne, to bych se na to podíval. Jsi jen rozrušená a máš asi horečku. Měla by sis odpočinout a na nic tak bláznivého nemyslet. Kdo kdy umřel na zranění na ruce, hmm? Radši zkus usnout. Já a Jin zatím rozděláme oheň a přenocujeme tu.“
„Oheň? To je moc riskantní!“ zavrtí Jin hlavou.
Ephemer, dokončující obvazování mé paže, se na něj otočí a v očích se mu mihne zlost: „Riskantní? A co Anna, krucinál?! Co její zdraví?“
„A co její život? Pochopte to, Ephemere! Jestli tu někde Bon s démony je, ten oheň ho k nám přímo dovede,“ zavrčel Jin. „Bude to přímo jako bychom jim Annu předali dobrovolně. Přece takovou hloupost neuděláme! Démoni mají v noci, ve tmě, menší šanci nás najít, Ephemere, copak to nevíte?“
Ephemer mne překryl svým pláštěm a vstal. „Vím. Ale Selbo říkal, že tu nejsou.“
„Selbo…“ ušklíbne se Jin. „Já to cítím, Ephemere! Já to poznám!“
„Anna Selbovi věří, takže mu věřím i já,“ zasyčí Ephemer a upraví mi plášť tak, aby mne celou zakrýval. Je mi totiž slušná zima a celá se třesu. „Neposlouchej ho,“ pronese směrem ke mně potutelně a polohlasem, ačkoliv mu muselo být jasné, že jej Jin bude slyšet. Taky že slyšel, okamžitě se zamračil. „Škarohlída jednoho. Radši zkus spát, třeba se ti bude něco hezkého zdát, a zítra ráno uvidíme, jak se budeš cítit. A podle toho budeme pokračovat dál. Nenech se tím pesimistou vystresovat…“

* * *

„Anno! Dělej! Vstávej!“ Rozmrzele otevřu oči. Ephemer. Konečně se mi podařilo usnout a on mne hned budí! To je jako naschvál! Celou dobu jsem se tu musela převalovat, překonávat pulsující bolest v ruce a poslouchat Jinovy a Ephemerovy hádky – a když konečně usnu, Ephemer mne budí! Ach jo… První, co si uvědomím, je skutečnost, že prší. Divné, že mne kapky, dopadající na můj obličej, vůbec nevzbudily… Nebo mne Ephemer ruší právě proto, že se spustil déšť…? Ne… to nesedí… To by se netvářil takhle… hmm, jak se vlastně tváří? Nervózně? Znepokojeně…?
Zazívám. „Co se děje…?“
„Anno, rychle, pober co můžeš a – Neusínej! Já tě nebudím jenom proto, že mám tak strašně rád noční výpravy!“ okřikne mne, když vidí, že se mi zase klíží víčka. Ale když já jsem tak strašně unavená… Znovu se otáži, co je v nepořádku. „Démoni… Bon… Prostě vstávej a rychle odsud, než sem dorazí!“
V mžiku jsem na nohou. „Cože?!“
„Jina v lese napadli démoni. Zvědové. Bon je vždycky posílá napřed, aby očíhli situaci a ihned mi cokoliv hlásili… To je jedno, každopádně znamená to, že je Bon blíže, než jsme tušili! A Selbo nás nevaroval! Jak je to možné?“ zajímá se Ephemer, zatímco mi kolem pasu připevňuje opasek s mečem. Pokrčím rameny. Ephemer utáhne opasek na poslední dírku. I tak mi padá. Ephemer si hlasitě povzdechne. „No jistě, to mi je podobné – nemám odhad… Když jsem ten opasek kupoval, myslel jsem si, že ti to bude stačit… A hle, je ti dlouhý, jsi totiž štíhlejší, než jsem tušil…“
„Budu se tvářit, že to byl kompliment…“ ušklíbnu se a stáhnu si opasek tak, abych jej měla kolem svých širších boků než kolem útlého pasu. Protáhnu se. „A… co Jin?“ rozhlédnu se. Zneklidní mne, že jej nikde kolem nevidím, a bezděčně se otřesu. „Je v pořádku? Nic mu ti démoni neudělali?!“ vydechnu.
Ephemer se usměje. „Neboj se, nic mu není, jen šel pro koně, které jsme včera uvázali na tom paloučku, aby se mohli pást… Co tvá ruka? Je to lepší?“ zajímá se a opatrně vezme mou paži do svých teplých, jemných dlaní. Pokrčím rameny. Ephemer mne povzbudivě pohladí. „Máš to docela dost nateklé, ale na to se neumírá. Brzy otok splaskne, kost se zocelí a po ráně ti zbude jen jizva. A než se vdáš, tak ani ta jizva nebude…“ ujistí mne a dříve, než se k tomu, co právě řekl, stihnu nějak vyjádřit, ohlédne se na Jina, který právě přivádí koně. Také se zahledím jeho směrem. Jin, v levé ruce uzdy koní, v pravé jeden ze svých mečů, k nám dorazí a bez dechu hlásí:
„Musíme rychle pryč.“
„Jsou blízko…?“ zamumlám.
„Ano… blízko… dokonce blíž než jsem předpokládal…“ potřese hlavou. „Na té louce jsem musel vyřídit dalšího zvěda. Teď už bude mít Bon jistotu, že jsme to my, případně někdo jiný, koho má cenu zabít… Proč nám to ten váš Selbo neřekl, Anno?!“ zavrčí na mne temně. Jako bych já to věděla, pche!
Selbo?!
„Zvládneš to?“ otočí se na mne Ephemer.
Zašklebím se. „Ephemere, prosím vás, nechte toho. Mám jenom zraněnou ruku, neumírám přece. Samozřejmě že jízdu na koni zvládnu.“
„Ano, máš sice jenom zraněnou ruku, ale včera ti dobře nebylo. A předtím taky ne. Jen se ptám, protože mi na tobě záleží…“ pokrčí rameny a znovu střelí pohledem po Jinovi. „Kam tedy pojedeme? Myslíte si, že se stihneme dostat do Ionylu?“
„Ionyl? To je to město, kde žil Thaar?“ hlásím se o slovo, ale nikdo mi neodpoví.
„Zkusíme to… I když… Zkusme radši Nixin… Přece jenom, bude tam Vládce a budeme tam v bezpečí. Odsud je to přece do Ionylu i do Nixinu zhruba stejně daleko, ne? Říkal jste to přece…“ zamumlal Jin zamyšleně. „I když možná by bylo lepší, kdybych… ale ne…“
„Jine…?“ zamračím se.
Ten potřese hlavou. „To nic… to nic…“
„Ionyl by byl asi blíž, ale… máte pravdu, Nixin bude lepší,“ souhlasil Ephemer.
„Hm,“ přitakal Jin neurčitě.
Kdybych cítila Moc, jistě bych se mu pokusila dostat se do hlavy a nakouknout do jeho myšlenek, ale takhle jsem se o to ani nepokoušela. Ačkoliv by mne skutečně zajímalo, co mu vrtá hlavou, neboť výraz v jeho obličeji se mi vůbec nelíbí… Ještě nikdy jsem ho u něj neviděla… Vlastně ano, jednou… Ale to… Ne… Před očima se mi mihne příšerná vize. Je to jen zlomek sekundy, jenom se zapotácím a ani si ji nedokážu pořádně prohlédnout, ale mám takové nehezké tušení, že jsem v ní viděla Jina… mrtvého. Skláněla jsem se k němu a on byl určitě mrtvý… Na ten okamžik jsem dokonce měla pocit, že mi doopravdy tečou slzy a přímo jsem vnímala chlad jeho neživého těla… Ne! To se nestane!
Nepřipustím, aby zemřel.
I když by to mohl být jeho osud?
I když by to měl být jeho osud, pane Banaago.

* * *

Jedeme jen chvíli, ale najednou chápu, proč se o mne Ephemer tak staral. Neboť měl – jako obvykle – pravdu. Skutečně se necítím nejlépe, hlava se mi točí a ruka bolí, jako by mi hodlala upadnout, ale stisknu rty a neozvu se, ani když už je bolest pomalu na neúnosné hranici. Ephemer nás zatím vede nějakými podivnými cestičkami skrz hluboké temné lesy a já co chvíli zkoumavě zírám na Jina. Jede vedle mě, uzdu svého koně zaháknutou o Ephemerovo sedlo, a pořád má ten podivný obličej.
„Jine, nechci, abyste –“ začnu, načež mne cosi srazí ze sedla koně a já se skulím na zem, div se nepřerazím o meč od Ephemera. Na zemi zůstanu okamžik ležet a lapám po dechu, který jsem si vyrazila. Co se stalo?! Nějak vůbec nechápu… Jin a Ephemer pokračují dál, ani nezpomalili. Panebože, oni neví, že mě ztratili! Pokusím se vstát, ale nejde to, točící se hlava mi to nedovolí. Tak buď jsem spadla sama od sebe, nebo – Nebo to udělal můj strážný wraith! Prudce se přetočím na břicho a zblízka pohlédnu na svého wraitha. „Proč jsi to udělal…?“ zašeptám, ale to už slyším Ephemerův výkřik. Rychle se zvednu alespoň na lokty, ale kupodivu mne to nechává překvapivě chladnou. Vůbec nemám potřebu vyskočit na nohy a klusat jim na pomoc. A nechápu jak je to možné… No, nejspíš proto, že bych to asi nezvládla… „Tys mě zase chránil…?“ dostanu ze sebe po několika minutách napjatého ticha, kdy ke mně doléhají jen nezaměnitelné zvuky nedalekého boje, a zamyšleně na méhowraitha pohlížím.. „Proč?!“
Wraith, sedící klidně v trávě, nabere temně zelenou barvu a prohlíží si mne velkýma chytrýma očima. Nepochybně moc dobře ví, o čem mluvím. Pak nakrčí čumák a obnaží své špičaté zuby. A zavrčí. Jako kdyby mi odpovídal. Pochopitelně mu nerozumím, ale mám pocit, jako by se mi opravdu snažil něco říct… Opatrně natáhnu ruku kupředu. Na boku má stále patrnou jizvu od Ephemerova meče. Dokonce má v kožichu pořád zarostlý kousek jeho čepele. Zlehka se toho kousíčku kovu dotknu prsty. Wraith zavrčí ještě o něco víc.
„Mrzí mě, že se to stalo…“ pípnu. Wraith se po mé ruce ožene svými nepochybně zatraceně ostrými tesáky a já jen těsně ucuknu, aby mne nekousnul. Wraith vstane a zaštěká. Opět se mne snaží varovat…? Jako by snad chtěl, abych odsud odešla. Překvapeně se stáhnu. „Co se mi snažíš naznačit? Co mám dělat? Ach, kéž bych ti uměla porozumět! Jsi… jsi takovým mým ochráncem…“ ušklíbnu se. „Když to ti skuteční Ochránci nezvládají…“
„Snažili se ale… Nebylo jen tak je zabít,“ připustí náhle kdosi a já zděšeně vzhlédnu. Poznávám ten hlas. Nikdo jiný nemá takový temný, leč zvláštně přitažlivý a melodický hlas. Mým směrem se blíží Bon le Doute. Ještě jsem ho dosud nikdy neviděla, ale teď prostě vím, že je to on, s kým mám právě tu čest. Pootevřu rty údivem. Bon je krásný. Už dávno jsem si všimla, že v Zemi nejsou snad škaredí muži, ale Bon byl prostě krásný takovým tím dech beroucím způsobem… Za tu dobu, co nás pronásleduje, byl v mé mysli jenom neurčitým stínem, synonymem pro zlo, nyní však dostává přesné a jasné kontury. Přišel až těsně ke mně. Ohromeně jsem si jej prohlížela. Vysoký, snědý aytar s krátce zastřiženými tmavými vlasy. Ve velice pohledném obličeji zářily temné, hluboké oči, které přímo sálaly nenávistí ke všem a ke všemu, a rozkošně tvarované růžové rty se křivily v úšklebku. Promočená kytlice se mu lepila na holé tělo a působilo to fakt sexy, huh. Bon si všiml, jak na něj zírám, a usmál se. Na obdivné pohledy byl už asi zvyklý. V úsměvu se zaleskly dvě řady rovných, bílých zubů. „Anno. Konečně se setkáváme. Jaká je to pro mne čest, to si ani nedovedete představit,“ poklonil se přede mnou dvorně a natáhl ke mně ruku. Wraith na něj zavrčel, asi si myslel, že mi chce ublížit, ale on se mi snažil přece jen nabídnout pomoc, způsob, jakým se zase postavím na nohy. Bon se na mého čtyřnohého společníka zamračil. „Wraithové… Nesnáším tahle stvoření…“ procedil a hmátl ke svému boku po dýce. Ta se zaleskla vzduchem.
„Ne!“ vykřikla jsem a překvapený Bon byl rázem mou Mocí odzbrojen. Fascinovaně jsem se zahleděla na zbraň, kterou jsem kouzlem vyrazila Bonovi z ruky. Páni, netušila jsem, že budu kdy něčeho takového schopná…! „Ne,“ opakovala jsem o něco mírněji a Bon nejistě ustoupil krok nazad. „Bone le Doute. Také mě těší, že vás poznávám. Jen jsem si to naše shledání představovala trochu jinak…“
Bon se opět zazubil. „Pak tedy nechápu, proč přede mnou neustále tak utíkáte.“
„Já neutíkám,“ ohradím se. „A rozhodně ne před vámi.“
„Hmm,“ přikývl Bon a rozjařeně na mě hleděl. „Kuráž vám tedy nechybí. To se mi líbí. Budete mocným spojencem.“
Zachmuřím se. „Na to zapomeňte.“
Bon si prohrábl mokré vlasy a v jeho spanilém obličeji se objevilo cosi krutého. „Ano. Říkali mi, že odmítnete. Říkali mi, že budete proti. Ale Tiwanaineira ve vás věří, takže ve vás věřím i já. A nebojte se, já vás už donutím změnit názor.“ Zvědavě se otáži, kdo že jej to ujišťoval o mé zásadovosti. „Tak různě…“ pokrčil Bon rameny. „Například santorie v Renterii. Nebo ta čarodějnice… jak se jen… jistě, Wynewer.“
Cítím, jak blednu. „Wynewer je také –“
„Ne… Tu jsem musel nechat žít,“ povzdechl si Bon a zněl téměř zklamaně. „Nejspíš ji chce zabít Tiwanaineira osobně. To je jedno. Ale o vaší loajálnosti mne ujišťovali všichni. Všichni. Tedy, těsně předtím, než začali škemrat o život.“
„Lžete!“ okřiknu jej. „Chcete mne jen vyprovokovat…“
Bon se zatváří jako svatoušek. „Ano, to také. Hrozně rád totiž bojuji s dívkami. I když… ve vašem případě bych měl říct spíše s dětmi, že?“ ušklíbne se a tvrdě se na mne podívá. „Tak už vstaňte. Rozčiluje mne, jak jen ležíte na zemi a ani se nesnažíte utéct nebo bránit… Vstaňte a něco mi ukažte. Ukažte mi, co z vás dělálien. Ukažte mi, v čem jste výjimečná, a já před vámi oddaně pokleknu. Předveďte se! No tak, alespoň vstaňte, zatraceně!“ zařve nečekaně a udeří mne do tváře.
„Au!“ Mám téměř pocit, že mi zlomil nos, neboť rána to byla tedy pořádná, jako kdybych dostala kladivem, a z nosu se mi okamžitě spustí krev. A před očima se mi roztančí jasné a svítící hvězdičky. Jakmile je rozeženu, zjistím, že Bon se právě snaží odrazit dorážejícího wraitha. Chudák můj malý ochránce – Bon jej v příští chvíli totiž probodne svou dýkou, kterou musel v nestřeženém okamžiku sebrat ze země, a odhodí to ubohé kňučící stvoření stranou jako kus hadru. Ne… Je mi ho líto… Ubožáček… Zavřu oči a zakloním hlavu. Ten déšť mi na nos dělá až překvapivě dobře. Už to nekrvácí…
„Vstaňte už!“ ozve se znovu Bon a nakopne mne. Převalím se a dopadnu přímo na svou zraněnou ruku. Vyjeknu bolestí. Přitisknu si paži k tělu a ze všech sil se bráním výbuchu pláče. Skousnu ret. Pořád ke mně doléhá zvonění kovu, takže Ephemer i Jin odolávají útokům démonů stále úspěšně. To je dobře, aspoň že tak… Pak pochopím. Proto mi Selbo řekl že nemáme Bona v patách. Nenechala jsem jej domluvit. Také že jsme ho v patách neměli. Kdybych však dala Selbovi příležitost, řekl by mi, jak to bylo doopravdy – že nám Bon nadběhnul a řítí se nám i se svými démony naproti. Omlouvám se ti, Selbo. Jsem pitomá…„Vstaňte!“ Bon mne hrubě uchopí za ramena a donutí postavit se na nohy. Lehce se zapotácím. Je mi nějak divně. Nejspíš omdlím… „Ne,“ zavrtí Bon hlavou a jeho zkoumavé oči se na mne dlouze upřou. Není mi to ani trošku příjemné. „Není na váš zhola nic výjimečného. Jste jen dítě. Malé, ubohé, ufňukané dítě.“
„Nejspíš…“ souhlasím, setřu si krev z obličeje a popadnu do ruky meč od Ephemera. Je těžký, stěží jej unesu, ale tentokrát si nemohu levačkou pomoct, aby se mi lépe držel, protože zraněná paže bolí tak, že mám co dělat, abych to přetrpěla. Zdá se mi, jako by se ta bolest přímo stupňovala, a že už to nevydržím… Podlamují se mi kolena. Krucinál. Musím to zvládnout… Bonovi neujde, jak nejistě se držím na nohou, a zašklebí se.
„Copak? Nejste ve formě?“ posmívá se mi.
„Už mi bylo i lépe,“ přikývnu.
Bon nadzvedne obočí: „Tak proč to protahovat? Proč bojovat? Nechci vám ublížit. Skutečně, ani omylem vás nechci zranit. Vidím, že vám skutečně není nejlépe a nechci zbytečně riskovat… že bych mohl ohrozit váš život. Přece se můžeme dohodnout, ne? Pojďte tedy se mnou rovnou. Prosím.“
„Já se k vám a Tiwanaineiře nepřidám,“ zasyčím.
Bon si teatrálně povzdechne. „Jak jen jste tvrdohlavá… Saraad z Tronne, můj drahý přítel, se zmiňoval, že jste přesvědčena o Tiwanaineiřině špatnosti. Proč? Kde berete jistotu, že ten nafoukaný aytar Orleeth, kterého pár pacifistických bláznů nazývá Vládcem, je – ve vašich očích – dobrý? Co je podle vás měřítkem dobrý / špatný?“
„Za špatné považuji například hromadné zabíjení nevinných –“ začnu.
Bon mne přeruší vzteklým pohybem ruky: „Tiše. Přestaňte. Vím, co chcete říct. Narážíte snad na ten Tiwanaineiřin incident v Cheinowě, že?“ Přitakám. Například. Bon potřese hlavou: „Všechno není jen černobílé, jak se patrně domníváte! Tak předně, ujasněme si jedno – ti, kteří plánují vzpouru, nejsou nevinní. A ti, kteří se chtějí bouřit proti právoplatné Vládkyni –“ Zachytí můj nesouhlasný pohled. „Ale no tak, Anno! Co vy víte o Zemi?! Kdy jste sem přišla? Když už bylo dokonáno! A všechno, co o Zemi víte, je jenom to, co vám kdekdo vyprávěl! Vládcem tu byl kdysi Thaar. Mocný a úžasný Thaar. Ano, někteří si stěžovali na to, že je krutý, ale krutost se dá snadno zaměnit v očích lůzy s přísností. Přísný byl, to je pravda, ale všichni musí uznat, že za Thaara byl v Zemi mnohem větší klid a mír než za Taxana! A Tiwanaineira měla po jeho… řekněme že smrti nárok na jeho trůn, ne ten jeho nemanželský spratek Orleeth, který si ani nedokáže sjednat pořádek!“ rozohní se. „Řekněte mi, jak můžete vědět, že je dobrý?!“
Unaveně na něj pohlédnu. „Cítím to.“ Heh, stejně tak jako krev, která mi stéká po paži. Ach jo, zase se ta rána otevřela. Pokud s tím něco rychle neudělám, vykrvácím… Samotnou mne zaskočí, jak klidně něco takového konstatuji, a že se vůbec k ničemu nemám, jen mlčky zírám na svou ruku a bavím se tím, že když zatnu a povolím pěst, proud krve zesiluje a zase zeslabuje… „Prostě to cítím.“
„Cítíte…“ převalí Bon to slovo na jazyku jako bonbon (whee, jak příznačné!). „Možná v tom spočívá ta vaše síla lien. V té víře… Ano… Tiwanaineira mi to vysvětlovala… Neposlouchal jsem ji… Měl jsem být důslednější… Jde o víru… A vy skutečně věříte tomu, že… Ano… Je to logické…“ mumlá pro sebe. Pak se zeptá: „A co cítíte ve mně?“ zajímá se tím svým smyslným hlasem a přikročí ke mně.
Zvednu k němu oči. „Ve vás? Že jste hloupý Tiwanaineiřin patolízal, Bone.“
Bon se ušklíbne – a pak zaútočí. Jen stěží pozvednu meč na svou obranu. Bon neváhá, nečeká, až naberu síly na další obranu, a útočí znovu a znovu. Snažím se jeho výpady vykrývat, ale je tak silný… takže jsem vzápětí sražena zpět do mokré trávy. Meč mi vypadne z ruky. Ani se jej nepokouším uchopit znovu do ruky. Vím, že by to bylo zbytečné. Čelit mu sama nedokážu – a on mne stejně nechce zabít.
Bon ke mně pomalu přistoupí a sehne se nade mnou: „Nečekal jsem, že to bude tak snadné…“ podotkne skoro smutně, zatímco já lapám po dechu. A pak mne to napadlo. Tak zvrácené, že jsem se tomu musela usmát. Lehce jsem pozvedla svou zraněnou ruku a dotkla se jemně prsty Bonovy paže. Okamžitě jsem pocítila, jak mým tělem projela vlna Moci. Bon překvapeně vyjekne, vytrhne se z mého chabého sevření a nevěřícně pohlédne na svou ruku. „Ty bosorko –“ vyhrkne zaskočeně. Mé zranění se přeneslo na něj, cítím, že má levačka je již zcela v pořádku, přesto mne však použití Moci notně vysílilo. Jen stěží se překulím a vší silou jej do poraněné ruky nakopnu. Ozve se šeredný zvuk, to jak naštípnutá kost praskne docela. Bon vřískne a druhou rukou mne praští. Zase hvězdičky…
…a zase ten bílý pokoj, který se pro mne stal téměř noční můrou. Vždycky si jej snažím prohlédnout, ale je pokaždé zahalen hustou mlhou, která všechny tvary zakulacuje, prostory zplošťuje a vytváří taková podivná zákoutí a stíny, ze kterých mi jde mráz po zádech… Soustředím se. Doléhají ke mně zvláštní hlasy. Mluví o mě, vím to, dokonce ty hlasy i znám, ale nedokáži je nikam zařadit…
Proč se neprobudí? Není to přece nic vážného…
Nejspíš se sama nechce probudit.
A probudí se…?
Určitě.
Ale kdy…?
To záleží jen na ní, bohužel, tohle nelze ovlivnit.
Vzbuď se, prosím…

„Já přece jsem vzhůru…“ zamumlám a uvědomím si, že se nade mnou sklání Ephemer. Tak to byl on…? To on na mne mluvit…? Ne…? Cítím, jak mi tiskne prsty, ale když na své dlaně shlédnu, zjistím, že jsou obě volné. Co to má znamenat…?! Opět se mi zatočí hlava. Zavřu oči. „Já to nechápu…“ zaúpím. „Co se děje…?“
„Jsi v pořádku?“ zajímá se Ephemer starostlivě. „To bude pěkná boule… Slyšíš mě?“
„Co se děje?“ zopakuji. Ephemer si olízne rty a podívá se kamsi za mě. A neodpoví.
„Na tohle čekám už tak dlouho…!“ protkne vzduch pronikavý výkřik. Jin? Je to hlas Jina…? Je, že? Ale na koho to mluví…? Na Bona…? Ne! Ne!!
V Bonově hlase zazní pousmání. „Tak tohle je skutečně dojemné. Není to snad sám náš slepý král zničeného Evale? Divím se, že jsi ještě naživu, příteli. To musí být pro Lovce vcelku potupa, že? Přijít o zrak… Říkal jsem Tiwanaineiře, že je k tobě příliš shovívavá. Měla tě zabít. Jsou s tebou jenom problémy. Ale máš to asi v rodině. S tím tvým pitomým bratránkem byly také potíže!“
„Takhle o Rethovi nemluv!“ zaječí Jin vzpurně a – začnou spolu bojovat. Ne, Jin nesmí bojovat, Jin nesmí bojovat s Bonem, vždyť zemře! Vím to! Ujišťoval mne o tom Selbo, ujišťoval mne o tom pan Banaago… Musím jej varovat… musím… Ale jsem tak vyčerpaná, že jsem skoro ráda, že jsem naživu. Zvláštní, že mne Moc – má Moc – takhle vyždímala… Kéž bych ji nebyla použila! Ephemer mezitím najde můj meč a zasune mi jej za opasek. Pak mne vezme do náruče jako dítě. A ohlédne se po Jinovi.
„Jine –“ začne.
„Já Bona zdržím!“ křikne Jin. „Vy s Annou jeďte, jeďte, sakra!“
Ephemer zaváhá. „Nemůžu vás tady nechat… s ním…“ Ovinu Ephemerovi ruce kolem krku a přitáhnu se němu, ne však proto, že bych měla potřebu se mazlit, ale abych viděla, jak Jin bojuje s Bonem. Je ve výhodě, Bon má jednu ruku zlomenou (ale má ji obvázanou a patrně nekrvácí… panebože, jak dlouho jsem byla mimo, že se stihl dokonce i ošetřit?!), zatímco Jin se ohání svými dvěmi meči neuvěřitelně rychle, přesto však mám podivný pocit, že má Bon navrch. Jejich souboj vypadá spíš jako tanec – oba protivníci kolem sebe krouží, shýbají se, uskakují, nadskakují, přetáčejí se… Je na to vskutku hezký pohled, přesto mne však pokaždé, když Jin zaváhá, bodne u srdce. Jin je skvělý šermíř, ale… je narozdíl od Bona, mimochodem také skvělého bojovníka, slepý.
„Copak vy už nevíte –“ Jin se odmlčí, musí zrovna čelit Bonovým rychlým výpadům „– co jsem vám slíbil?! Myslel jsem to vážně!“ Opět se musí bránit Bonovu dotírání, vůbec nemá šanci útočit. Ne! Ten slib! Nenávidím ten slib! Slib, že za mne klidně položí svůj život…! Nechci, aby jej plnil tak důsledně! „Jeďte do Nixinu, slyšíte?! Tam na vás démoni nemůž –“ Bon jej zasáhne do paže. Jin překvapeně vyjekne a ve chvíli, kdy se mu kytle zbarví krví, upustí zcela bezděčně jeden ze svých mečů, který náhle už nedokázal udržet. „Prostě jeďte!“
Bon se na okamžik zastaví a usměje se. „Je mi tě líto, Jine. Taková zbytečná oběť…“
„Ne!“ protestuji zoufale a snažím se Ephemerovi vytrhnout, ale nemám už vůbec sílu. „Ne…! Ne, prosím tě, Ephemere, nemůžeme ho tu nechat, Jin zemře, Jin zemře! Já to vím! Nesmíme… Ne! Ne!“
„Přijdu za vámi do Nixinu…“ ujistí mne ještě Jin spěšně.
„Ano… Pošlu tam jeho tělo jako dárek,“ ušklíbne se Bon nehezky.
„Ne! Ne!“ rozječím se.
„Jaké ne? Co to žvaníš? Prostě popadni ten baťoh a jedeme,“ rozhodne Bára. Zděšeně se rozhlédnu. Zase jsem ve svém pokoji, naproti stojí rozjařená bývalá kamarádka a já mám opět ten důvěrně známý pocit, že mi co nevidět exploduje lebka. Bára se na mne zazubí. „A netvař se jako vyvoraná myš. Dokonce jsem zařídila, že má matka, kdyby jí volala ta tvá, nás bude krejt. Není to boží? Tak co tak čučíš? Jdeme, ne?“
Promnu si čelo. Proč jsem tady? Proč zase? Proč se mi zdá něco, co se nestalo?! Nebo… snad stalo? Tak jak je možné, že si to nepamatuji…? Hmm… Musím vědět, co se dělo… Skloním se proto k batohu i ke spacímu pytli, hozeným na zem, povzdechnu si a kývnu na Báru: „Tak jo, jedeme.“ Mamce vlepím pusu na tvář, v rychlosti si obuji boty a sbíhám schody za Bárou, abych za chviličku stanula před malým, červeným Fordem, a před Honzou a Mirkem. Oba se podezřele chichotají. Zamračeně si je prohlédnu: „Vy jste… sjetý?“
„No… ne, nejsme…“ zasměje se Mirek. „Jen jsme si krátili čekání jointem.“
„Oni jsou sjetý, Báro!“ vydechnu pohoršeně. „S nima nikam nejedu!“
Bára protočí panenky. „Ty naděláš… Řídit zvládnou, žádnej strach… Cestou sem jsme si dali taky práska a v pohodě.“ Zaúpím a namítnu, že jsem si myslela, že tu trávu si dáme až na chatě. „Však jo. Honza měl sklizeň. Z toho se zhulíme všichni. Možná udělám i sušenky. Nebo mlíko. To pak působí ještě víc. Co je s tebou pořád? Najednou si budeš hrát na moralistku nebo co?!“
Ošiji se. „Tolik se toho změnilo…“
Bára nadzvedne obočí: „Tolik se toho změnilo – to jako od dopoledne, kdy jsme spolu mluvily ve škole?!“ nechápe mne. Ach jo, ani chápat nemůže… „Anno, do prdele! Proč děláš koloušky?! Co máš sakra za problém?!“
„Problém…“ zamumlám. „Problém má Jin. Jin!!!“

Prudce se posadím. Hlava se mi okamžitě zatočí a já klesnu zase do podušek. Hej, podušek?! Opět se rychle napřímím a nechápavě se kolem sebe rozhlédnu. Tady to vypadá jako v nějakém hostinci. Ephemer nás musel v tom… kam jsme to vlastně jeli? Do Nixinu? Musel nás tu ubytovat. Ale vypadá to zde poněkud lépe než v těch putykách, kde jsme přebývali předtím… Znovu sebou říznu do peřin, jelikož se mi udělá nevolno. Zatracená Moc… Nechápu, jak je možné, že mě takhle vysílila…
„Už ses vzbudila?“ zaslechnu Ephemerův hlas. Přetočím se na druhý bok, jen abych se na něj nemusela podívat. Zlobím se na něj. Co zlobím, jsem přímo šíleně naštvaná! Slyším, jak přejde pokoj a zastaví se u mé postele. A váhá. Několik minut mlčí. Cítím na sobě jeho pohled, ale stejně se neotočím. „Tvá ruka se úplně úžasně uzdravila. Ani stopa po tom, že bys s ní někdy něco měla… To jsem… zíral…“ zamumlá a jeho hlas se vytratí do prázdna.
„Kde to jsme? V Nixinu?“ zavrčím.
„Ne… v Ionylu. Ztratil jsem se…“ opět se rozpačitě odmlčí. „Měl jsem strach, že nás pronásledují, takže jsem moc nepřemýšlel, kudy jet… a myslel jsem si, že jsem poblíž Nixinu – a přitom jsme vyjeli těsně u Ionylu. Byl jsem z toho dost zaskočený, ale odsud je to do Nixinu a k Vládci už jen kousek. Brr, nemám Ionyl rád. Pravda, je to už docela dlouho, co odsud vyhnali poslední skřety a démony, kteří se tu ještě za Thaarovy vlády zabydleli, ale přece jenom… Pořád je to tu takové zvláštní…“
Zamyslím se. „Takže my jsme tady… ale Jin přijede do Nixinu, podle původního plánu… Bude tam na nás muset čekat.“
Ephemer si odkašle. „Na rovinu, Anno, nemyslím si, že by se k nám v Nixinu připojil…“
Vztekle stisknu rty. „Proč tohle říkáš?!“
Ephemer se posadí na senem vystlaný kavalec vedle mě. Lehce se odsunu, blíž ke zdi. „Anno… Ne že bych Jinovi nedůvěřoval, ale, víš… Bojovat s Bonem je jako bojovat s Tiwanaineirou… A tu nikdo nedokáže přemoct… Tedy, až na tebe, i když mi tak nějak ještě nedochází jak, ale… A Jin se už jednou s Bonem utkal. A jak to dopadlo… to přece víme oba… Tak proč by to teď mělo být jiné?“
„O oči ho přece připravila ona,“ odseknu.
Ephemerovi v hlase zazní pousmání: „To ano, ale jemu, právě jemu se podařilo Jina zajmout. A ostatně, neříkala jsi právě ty, že zemře, že to víš? Když jsi… byla mimo, tak jsi vykřikovala takové divné věci… Většinou nedávaly smysl, ale když ano, drmolila jsi zhruba to, že jsi měla vidění, že Jin zemře, že víš, že zemře, a že je to jeho osud… Osud, Anno. Tak proč si to nechceš konečně přiznat?“
„Protože mou mocí je víra,“ zamumlám.
„To zní hodně otřepaně…“ slyším v Ephemerově hlase jasný úšklebek.
Popudí mne to. Posadím se a zblízka se mu zahledím do očí: „A čemu věříš ty?!“
Ephemer se usměje: „Čemu věřím já? Že jsi lien a ani můj, ani Jinův život není důležitější než ten tvůj. Že tě dovedu za Vládcem a pak že se konečně začne něco dít. Věřím tomu, že v Zemi konečně nastane dlouho očekávaný mír. Jedinec tady nic nezmůže. Jen ty. Tomu věřím. Anno, prosím tě -“
Vstanu (dávám při tom zatracený pozor, abych se jej ani náhodou nějak nedotkla) a začnu rozčileně přecházet pokoj. „Tak ty věříš, že já něco udělám! Že já něco dokážu!“ vykřikuji zuřivě a je mi jedno, že se mi pořád lehce točí hlava a z nosu se mi opět spustí tenkým pramínkem krev. Bezděky jej olíznu. „Jak se můžu postavit ženské, které se nikdo nemůže ani dotknout, aby ho zato nepotkal spravedlivej trest?! Jak s takovou ženskou můžu bojovat?! Zhebnu! Zhebnu a nic, vůbec nic se nezmění!“
„Jenže… Tiwanaineiřino kouzlo funguje na obyvatele Země. To ty nejsi,“ namítne Ephemer a já mám pocit, jako by si tuhle větu už připravil předem, jako by předpokládal, že někdy budu podobně argumentovat. „Třeba ona má u sebe Klíč, který tak hledáš, ne Vládce. Třeba naše cesta má vést k ní, ne k Vládci -“
„Třeba je Vládce ona, že?“ zašklebím se a střelím pohledem z okna. Zhruba uprostřed města stála vysoká věž, obklopená vodním příkopem. Prázdným. Přes něj byl spuštěný padací most a vypadalo to tam velice opuštěně. Prohlížela jsem si tu věž se skutečným zaujetím. Něco mne na tom zajímavým způsobem vzrušovalo, přitahovalo mne to… Olízla jsem si rty. „Tam… tam bydlel Thaar?“ Ephemer přikývl. „Chci tam jít.“
Ephemer se zasmál. „Ale Anno, tam se nedostaneme. Ta věž nemá žádný vchod.“
„Chci tam jít…“ zopakovala jsem zasněně. „Nějak se Thaar přece dovnitř dostávat musel.“
„To ano, kouzly,“ přitaká Ephemer.
„Chci tam jít, Ephemere,“ procedím. „A je mi jedno, zda s tebou nebo bez tebe.“
Ephemer hlasitě zaúpí. „Přece tě nemůžu nechat jít samotnou! Ještě by to špatně dopadlo! Ostatně, zapomínáš snad na to, že jsi magnetem na problémy…?“

* * *

Překvapeně shlédnu do vodního příkopu. Je plný kamení, přesně kopírujícího hladinu vody… Jako by všechna voda naráz zkameněla… Ephemer si všimne, jak nechápavě sleduji ten zvláštní vodní příkop, a poznamená: „Nikdy tu voda nebyla. Tohle… to byla láva. Říká se, že v den, kdy Thaar… zemřel, tak naráz ztuhla. Jen tak. Bez důvodu. Jako by čekala na jeho návrat, aby pak mohla zase sálat a tavit se. Když ztuhla, ostatním obyvatelům Ionylu nedalo moc práce dostat se na nádvoří věže a vyhnat skřety… Prý to tu byl docela masakr.“
„To věřím…“ připustím, přejdu malé nádvoříčko a pohlédnu do výšky. Věž se nade mnou sebevědomě tyčí a skoro to vypadá, jako by sahala až k nebesům… Páni, uvnitř musí být pěkných pár schodů… Několikrát věž dokola obejdeme, ale skutečně, kromě jakéhosi jednoho jediného místa, prohlubně akorát tak, aby se do ní vešel člověk, nenalezneme nic, co by se alespoň podobalo dveřím. Ephemer do toho místa několikrát s rozběhem vrazí ramenem, ale neúspěšně. Kamenný masiv se ani nepohne, jako by byl tvořen z jednoho celistvého kusu. „To je hloupost…“ zahučím nevrle. „Nějak se Thaar dovnitř dostávat musel. A neříkejte, že kouzly,“ otočím se výhružně na Ephemera, který už, už otevírá ústa, aby pronesl tuhle poznámku. „A co jeho návštěvy? Ty také nějak musely do věže vstoupit…“ Zamyšleně na ta „dvířka“ civím a koušu se do rtu. „Nějak musely…“
„Říkal jsem ti, že to nemá cenu sem chodit…“ sdělí mi vítězně Ephemer.
„Copak ty. Ty víš vždycky všechno nejlépe, že je to tak?!“ odseknu a na chladný kámen nakreslím prstem Thaarův znak. Kámen se náhle pohne a jak já, tak Ephemer zděšeně poodskočíme a vyměníme si překvapené pohledy. Jako první se do té úzké škvíry odvážím vejít já. Pak natáhnu ruku, které se chodí Ephemer, a vklouzne za mnou do té mezírky. Skulina se s rachotem zavře a my se ocitneme v naprosté tmě. V takové tmě, kdy si člověk ani nevidí na špičku nosu, v takové tmě, kdy člověk ani neví, zda má otevřené oči nebo ne. Otřásla jsem se chladem. Byla tam zima.
„Vidíš něco…?“ ozval se Ephemer váhavě.
„Ne,“ přiznám a rozhlédnu se neproniknutelnou tmou. A pak si toho všimnu. Okna. Okna… Čím déle se rozhlížím, tím lépe jsou okna vidět a vzápětí si uvědomujeme, že stopíme uprostřed kruhové místnosti s množstvím oken okolo. Nechápavě k nim přejdu a vyhlédnu ven. Z té výšky se mi okamžitě zatočí hlava. Jsme ve věži. V nejvyšším patře věže. Nahoře… No, ještě že tak, nechtělo by se mi stoupat kolik stovek schodů jen abych zjistila, že tady ale vůbec nic není…
Ephemer se zazubí. „Jsem lehce zklamán…“
„Hmm, já taky,“ připustím zmateně. „Tohle nedává smysl. Proč bych se sem měla potřebu dostat, když tu… nic… není?!“ S tím se instinktivně ohlédnu přes rameno. Nejsme sami. Cítila jsem to. Už chápu, jak je možné, že Jin vždycky vycítil nebezpečí. Tentokrát jsem i já pocítila takové to nepříjemné šimrání kolem žaludku a jakmile jsem se zadívala na druhý konec sálu, zjistila jsem, že tam stojí Strážci. Rázem se mi podlomila kolena. Ne… už ne… „Ephemere… máme problém.“ Ephemer se na mne nechápavě podívá. No jo, vlastně, on je nevidí… „Strážci… Čtyři…“ dodám věcně.
„Sakra!“ sykne Ephemer.
Jeden z nich nečekaně nabere lidskou tvář, zatímco ti zbylí tři zůstávají napůl jako hadi. Přikročí ke mně a zvláštním hlasem pronese: „My jsssme věděli, že sssem přijdete. My jssme na vásss čekali. Nechceme ssse sss vámi bít. Nechceme, aby byly dalššší zbytečné oběti. Vzdej ssse nám, Anno, a ušššetříššš nejen sssobě, ale i Ephemerovi a hlavně nám mnoho ssstarostí…“ promlouval ke mně vemlouvavě.
„Proč bych se, krucinál, měla vzdát?! Abyste ze mě udělali dementa?!“ prsknu.
Strážce s obličejem poměrně pohledného mladíka se usměje. „To jsssou ssslova… Děláme jen to, čím jsssme pověřeni. Ty tu nemáššš co dělat. Musssíme napravit to, co ssse nemělo ssstát, než ssstihneššš napáchat v Zemi dalššší ššškody.“
„Kdo tě pověřil? Tiwanaineira?!“ vykřiknu.
Strážce se usměje a rozeklaným jazýčkem si olízne rty. „Ano… Possslala násss Vládkyně.“
„Nenazývej tu čubku Vládkyní!“ procedím a zachmuřeně na něj pohlédnu. Zvláštní, že takovým hybridem se měl stát i Jin… Nedokáži si jej představit, jak v podobě hada nahání své oběti, ať už vinné či nevinné, jen aby je zbavil vlastního myšlení – případně chladnokrevně zabil. Takové chování mi prostě k Jinovi nesedí… Jin… Skoro mne jen ze vzpomínky na něj píchne u srdce. Co je s ním asi teď, právě teď, v tenhle okamžik? Leží někde v lesích na zemi, mrtvý a postupně podléhající potupného posmrtnému rozkladu, či šťastně na cestě do Nixinu, kde se již nemůže dočkat opětování shledání s námi? Ostatně… Jak vlastně do Nixinu trefí? Vždyť je slepý…! Na co jsem ani já, ani Ephemer v nejmenším nepomysleli. Vždyť on nenajde tu správnou cestu do Nixinu, i kdyby náhodou souboj s Bonem přežil… Jin je nejspíš skutečně ztracený… Ale co pak má vize? Má vize, v níž jsem plakala nad Jinovým tělem? Ephemer mne polohlasně upozorní, že on vidí jen jednoho Strážce. „Jsou tu čtyři, věřte mi…“
Strážce se na něj otočí a usměje se. „Ale, ale, Ephemere… Už sssisss odpussstil?“
Ephemerův výraz ztvrdne. „Odpustil?“
„Při tvé domýšššlivosssti by mne to ani nepřekvapilo…“ pokračuje Strážce. „Ačkoliv odpussstit si sssmrt ssstovek mágů je dossst drzé. Ssstačilo přece jen ssslovíčko, abysss je varoval. Ne… ty sssisss neodpussstil… Tebe ta hromadná vražda bude ješšště dlouho pronásssledovat! Jsssi obyčejný vrah a zbabělec,“ zasyčí a v místnosti jako by potemnělo. Ephemerovi vyhrknou slzy do očí a lehce se zapotácí. Zcela mne to konsternuje. On brečí?! Ephemer?! V rychlosti namítnu, že já mu to odpustila. Strážce se hrůzostrašně usměje. „Ano, ani to mne nezassskočí… Naššše sssamozvaná lien…“
Hrdě pozvednu bradu. „Přesně tak. Samozvaná lien. Osobně.“
„Kolik ty jsssi zabila –“ začne Strážce, ale já jej přeruším:
„S tím, co jsem tady už udělala či neudělala, problém fakticky nemám,“ skočím mu drze do řeči. Strážce lehce zaskočeně zamrká malýma, jako uhel černýma očima. Nehodlám mu dát příležitost k tomu, aby mne svými kouzly vykolejil tak jako Ephemera! Ani za nic! „Tak trochu jsem to už s duchama svý minulostiprobrala. Oni mi, stejně jako já jim, nemají co vyčítat. Na tohle mě nedostaneš. Šetři slovy.“
Strážce vztekle usykne. „Jsssi drzá!“ – a vzápětí si uvědomím, že je najednou těsně u mě. Ani nestačím pozvednout zbraň na svou obranu. Srazí mne na zem, div že mi nevyrazí dech, a políbí mě. Není to ale vůbec žádný polibek. Cítím, jako by ze mne něco vysával. Mou duši! Snažím se mu vyškubnout a nechápu, jak je možné, že se mne Ephemer nesnaží chránit, pak ale koutkem oka zahlédnu, jak zuřivě bojuje se zbývajícími třemi Strážci. Zoufale se snažím Strážci vymanit. Jeho hadí jazýček jako by mi pronikl až do mozku… Strašně to bolí… Zuřivě kolem sebe kopu, ale mé chabé pokusy se osvobodit jsou zcela zbytečné, proti němu nemám šanci, zalehl mne celou vahou svého těla a všechny mé údery i kopance mu jsou úplně jedno. Oukej. Nemá cenu se bránit. Jsem v háji. Je to tady. Vlastně můžu být ráda, že to dopadne takhle – vždyť nezemřu. Jo, stane se ze mě blábolající jednoduchý prosťáček, ale budu naživu! Podvolím se tomu zabijáckému francouzáku a přestanu se zmítat. Vlastně je to docela hezký…
Hlavou se mi honí samé myšlenky a vzpomínky. Ale nejenom moje, i vzpomínky Panth, vzpomínky Pediluise i vzpomínky pana Banaaga… Ty hlavně. Rotují mi hlavou a obrazy se mi míhají před očima, jako bych prožívala jejich životy ještě jednou, jako když jsem do sebe absorbovala jejich mysl…
„Anno!“
Proberu se z toho ochromujícího transu a střelím pohledem po Ephemerovi. Právě zabodl svůj meč do jednoho Strážce, ladně se kolem jeho hroutícího se těla přetočil a zabil dalšího. Už mu zbývalo porazit jen jednoho… a tohohle, dřív než mě ten zbaví poslední svobodné vůle, která mi ještě zbývá…
„Anno, zatraceně –“
Strážce mne však náhle přestane „líbat“ a prudce vzhlédne: „Vládče…“
„Vládče?!“ vydechne Ephemer a přestane bojovat.
Oba Strážci jsou jako mávnutím (kouzelného?) proutku odhozeni stranou a změní se v prach. Ohromeně se zvednu na lokty a zahledím se na Vládce Orleetha. Vysloveně mne zarazí, jak mladý Orleeth je. Nečekala jsem, že bude takhle mladý. Byl to aytar, vysoký, s dlouhými, světlými vlasy a poněkud unaveným výrazem obličeje. Ephemer okamžitě padne a kolena a hluboce se mu pokloní. Pracně se vyhrabu na nohy i já, ale když se mu už hodlám vzdát poctu, zarazí mne.
„Ne, to já se mám klanět vám, lien,“ pronese totiž jemným, melodickým hlasem. Prohlížím si jej a nemohu se ubránit dalšímu zklamání. Je tak… obyčejný! Protáhnu obličej. „Copak? Čekala jste něco jiného?“ usměje se Vládce, jako by mi snad četl myšlenky, a shlédne na své odění. Je oblečen do jednoduché bílé košile a kožených kalhot. Beze zbraně. Vysoké boty má lehce zašpiněné bahnem a vypadá tak strašně všedně a normálně, až mi je z toho smutno. Žádný oslnivý krasavec jako třeba Bon… nebo můj Ephemer. Obvyklý, nudný aytarský kluk, který sotva odrostl pubertě, takový, kterého snadno mineš na ulici a ani nemáš potřebu se za ním otočit ještě pro jeden letmý pohled. „Netvařte se tak rozčarovaně,“ doporučí mi pobaveně a zastrčí si vznešeným gestem vlasy za dlouhé, špičaté ucho. Pak se zadívá na mého společníka: „A vy také vstaňte, Ephemere. Copak nevíte, jak nemám rád, když se přede mnou mí lidé takhle ponižují? Nejsem lepší než oni.“ Opět soustředí svou pozornost na mě. „Anno. Ani nevíte, jak strašně jsem šťastný. Vaše putování sem bylo pro mou Zemi velice důležité. Musím ti pak všechno vyprávět, ale… teď pojďte z tohohle příšerného místa. Nesnáším všechny budovy, které nechal vytvořit můj otec… Necítím se v nich ani trošku příjemně…“

* * *

Má hlava je prázdná. Tedy, prázdná… Všechno je tam, kde by mělo být, řekla bych, ale… jsem v ní sama. Strážce ze mě nevysál mou osobnost, ale Panth, Pediluise a Banaaga! Ať se snažím sebevíc, neozve se mi ani jeden z nich. Ani je dokonce necítím. Jako by tam skutečně nebyli… Jako by mě zachránili… Ale ano, vlastně mě zachránili… Museli se Strážci nabídnout za mě, naše mysl přece byla na stejné úrovni, nikdo z nás nebyl „výš“ nebo „níž“… Museli se pro mě obětovat. Jsem z toho mírně dojatá. Nebýt jich, už je ze mě dávno bezduchá prázdná lidská troska!
Čím déle jsem ale s Vládcem, začínám chápat, v čem spočívá jeho kouzlo. Je neskutečně charismatický. Každý jeho pohyb, každé jeho gesto nebo každý jeho pohled mne uchvacuje – i přes jeho mírně fádní zjev… který se mi také pomalu, ale jistě začíná líbit. Jen… skutečně jsem počítala s tím, že Vládce, Vládce s velkým V, bude… já nevím, vypadat jako Vládce. Honosně. Vznešeně. Bohatě. Ach jo.
Spolu s jeho družinou se přesuneme do Nixinu a Orleeth dokonce pošle své muže, aby se ve městě podívali po Jinovi, kdyby tam náhodou přece jenom dorazil, ovšem bez úspěchu. Vládce s námi po tu dobu moc nekomunikuje, prohlásil totiž, že si o všem pohovoříme až u večeře, a já jsem celou dobu jako na trní. Tak má u sebe Klíč? Proč nechce nic ani naznačit? Proč je tak strašně tajemný? A proč se tváří, jako by pro nás měl schované nějaké úžasné překvapení, nějaké eso v rukávu?
V poledne nám Orleeth nachystá skutečnou hostinu a já se doslova a do písmene nacpu až k prasknutí. Na tabuli byly smažené ryby, dušená zelenina, vařené brambory a spousta ovoce… Hltala jsem, jako bych už nikdy v životě neměla nic jiného jíst. Přitom jsem pohledem sklouzla na stěnu, ke bylo mnoho krásných, velikých obrazů. Na všech byla zobrazena velice hezká, leč poněkud hubená dívka.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se Ephemera, který se svého talíře ani nedotknul.
Ephemer zamyšleně zvednul oči od svých sepjatých rukou ke zdi: „Aha… To bude lien. Ta… první lien. Je to její příběh… řekl bych, že ano,“ dodal a znovu se ponořil do hlubokého mlčení.
Kousla jsem se do rtu a pečlivě si je prohlížela. Ta lien, ta skutečná lien, si tady v Zemi taky docela užívala. Putovala po Zemi s družinou, ve které byl padlý princ Roth – poznám ho okamžitě, podoba s jeho bratry je nezaměnitelná. Bojovala s wraithy, s drakem, s démony, s obrem, v jakési válce (zdá se mi to, nebo ta jedna dívka na obraze jako by vypadla z oka Kyře z Dateenu…?), se skřety v nějakém podzemí, málem byla popravená, málem se utopila bažině, dokonce se i setkala se Saraadem (ostatně, on něco takového naznačoval, že? A právě u něj jsem získala Selba… ach jo, Selba, který zůstal s Jinem na tom paloučku při boji s Bonem…), a nakonec zničila Thaara. Částečně, samozřejmě.
„Jak se jmenovala?“ zajímám se ještě.
Ephemer si povzdechne. „Kristin.“
„Jako… Kristýna?“ zamumlám a přejdu k jedné malbě. Je mi trochu podobná, bleskne mi hlavou. Jenže já, na rozdíl od ní, vážím trochu víc než čtyřicet kilo. Ale je také docela obyčejná. Obyčejná malá holka. Možná ještě mladší než já, možná stejně stará, nevím. S dlouhými, kudrnatými a tmavými vlasy, velkýma očima v bledém obličeji a ozbrojena obrovským mečem působí strašně zranitelně, jako dítě, ne jako Spasitelka Země. Pochybovala o sobě také tak často jako já? „Je krásná…“
„Orleeth se do ní prý zamiloval,“ pokrčí Ephemer rameny. „Zvláštní. Aytar může věnovat své srdce jen jedné ženě a on ho věnuje právě té, se kterou se už nikdy nesetká…“
Usměji se. „To je romantické…“ prohlásím a pak se zarazím. „A ty… ty jsi svou ženu skutečně miloval?“ V kapse doslova a do písmene cítím, jak me přívěsek s podobiznou jeho manželky tíží k zemi, jako kdyby snad vážil metrák. Musím se hodně ovládat, abych neměla potřebu si s ním začít před Ephemerem hrát. „A pokud ano, proč jsi… se mnou…?“
Ephemer se zachmuří. „Ano, miloval jsem svou ženu. Asi jsem jediný aytar, který se dokáže od ženy svého života odpoutat… Dost to mezi námi skřípalo ještě předtím, než jsem se dopustil své hrozné zrady. Pak už se mnou nechtěla být ani za nic. Asi jsem ji jako muž zklamal. Nejspíš však nebyla moje osudová láska. Ne… to asi nebyla…“
Opět prsty nahmatám oblý tvar přívěsku. Jako by v Ephemerově přítomnosti přímo pálil, sálal horkem, jako by se na sebe snažil upozornit… Co mám sakra dělat? Tvářit se, že se nic neděje, a doufat, že na svou právoplatnou choť brzy zapomene…? Ne. Vrátím mu ho. Budu čestná. Ach jo. Rázem přívěsek vyčaruji z kapsy a natáhnu k němu ruku: „Kdy už o ní mluvíme… Na. To je tvoje…“
Ephemer jej zmateně přijme a nechápavě na něj pohlédne. Pak se mu rozšíří oči překvapením: „To je… Ale… Já myslel, že jsem ho ztratil… Už dávno… Tys ho měla u sebe…?“ vydechne a ukazováčkem něžně přejede po vyryté tváři své manželky. „Děkuji. Bál jsem se, že…“ Svraštím obočí. On se o ten přívěsek bál?! Zcela bezděčně zažárlím, i když je to jen neživý předmět. Určitě k ní pořád ještě něco cítí… Ephemer se zlehka zasměje a když pak promluví, jeho hlas zní docela jinak. Tak nějak… zasněně… a s nostalgií. „Pamatuji si, že Matra s tímhle přívěskem strašně nadělala… Nechtěla se pro mě nechat ani vymalovat… Byla v tomhle hrozně pověrčivá, věřila, že by tak přišla o svou duši… Neuvěřitelně dlouho jsem ji musel přemlouvat, aby šla za zlatníkem a nechala se spodobnit alespoň na tenhle přívěsek… Nakonec mi ho dala jako dárek k narozeninám…“
Ušklíbnu se. „Ještě nějaké rodinné historky…?“
„Ale no tak…“ usměje se Ephemer a najednou je skvěle naladěný, bezstarostný a usměvavý, vůbec ne tak zachmuřený a zamyšlený jako předtím, když jsme večeřeli. Trochu mne to naštve. Já mu náladu zvednout nedokážu, ale stačí mu pohled na ksichtík jeho drahé ex manželky a je jako vyměněný! „Přece bys nežárlila!“
„To by bylo pod mou úroveň, že?“ zamračím se.
Ephemer mě jemně pohladí po tváři. „To by tedy bylo. A ještě jednou děkuji,“ dodá a přívěsek si bez sebemenšího zaváhání připevní kolem krku.
„Víš… Říkal jsi, že Matra nebyla tvou osudovou láskou…“ Lehce nadsednu. „A já…?“
„Ty?“ Ephemer se na mne pátravě zahledí. Na okamžik se mi zastaví srdce. Teď řekne, že to byl jen úlet, že není nutné z toho hned vyvozovat, že mě miluje, že ke mně vůbec něco cítí… ta odmlkla v jeho hlase byla děsivá. Polil mne pot a připravila se na cokoliv. I na to, že už mi – zase – zlomí srdce. „Ty… ty jsi výjimečná,“ dodá, nakloní se ke mně a políbí mě.
Ale nedopoví mi.

* * *

Ephemer se s Orleethem nepohodne. Strašně. Tak moc, že se nakonec Ephemer sebere, práskne dveřmi a někam zlostně odejde. Okamžik jsem přemýšlela, zda se mám za ním rozběhnout a snažit se jej zastavit, ale pak se rozhodnu zůstat. No, ale jak k tomu vlastně došlo… Po večeři nás Orleeth navštívil. Byl oblečen do jednoduchého, leč asi praktického bílého oděvu s pláštěm, který za ním vlál, a jeho světlé vlasy zářily jako zlato. No jo, teď už jsem musela uznat, že jako Vládce vypadá. Nicméně pořád na něm bylo něco obyčejného… něco, co mě děsilo. Usmíval se, jako by měl skutečně připravené nějaké překvapení, a když pak pokynul směrem ke dveřím, na okamžik mi blesklo hlavou, že třeba našli Jina, že nám ho přivedli… Nadšeně jsem pohlédla směrem, kterým ukazoval.
Me lien, nečekala jsem, že se s vámi ještě setkám!“ Wynewer. Byla jsem lehce zklamána, ale i setkání s Wynewer mne velice potěšilo. Ephemer se kousl do rtů a sklopil zrak, zatímco já vyskočila na nohy a zcela bezmyšlenkovitě tu čarodějnici objala:
„Wynewer! Vy žijete!“ zajásala jsem.
Čarodějnice se mi se slabým úsměvem vymanila: „Proč bych nežila?“
„Bon… Bon mi říkal, že vás… zajal a že vás chce Tiwanaineira zabít,“ vysvětlím.
Wynewer přikývne: „Také že ano. Ale už jsem ti přece vysvětlila, že Tiwanaineira je jen druhořadou čarodějnicí, jejíž Moc není ani zdaleka tak silná jako ta má. Ačkoliv ano, čekala jsem, že se bude ze svých ran vylízávat trochu déle než…“ střelí pohledem po Orleethovi. Ten udělá zvláštní gesto, jako by se jí snažil naznačit, že o tom až později.
„A co Nack a Darina?“ ptám se dál.
Wynewer mi konejšivě položí ruku na rameno: „Žádný strach. Ti jsou v bezpečí. Nakonec se mi je podařilo přesvědčit, že se o mě nemusí bát, že budu v pořádku a že klidně mohu jet za Orleethem, který mne potřebuje. A potřebuje, že?“ usměje se na Vládce. „Cestou jsem ovšem narazila na Bona a… no, to je už jiná pohádka.“ Odmlčí se. „Každopádně… měl tu být s vámi princ Jin. Kde je?“ rozhlédla se, jako by čekala, že Jin vyleze někde zpoza stolu, kde se před jejím zrakem žertovně ukrývá.
„Jak, měl…?“ ozve se Ephemer překvapeně. Wynewer na něj vrhne zlostný pohled. Jako kdyby si předtím neuvědomila, že on je tu taky.
„Jina jsme opustili na cestě do Ionylu… Slíbil, že zdrží Bona…“ dostanu ze sebe pracně.
„Opustili…“ Wynewer si konsternovaným gestem prohrábne zrzavé vlasy. „To ale nedává smysl,“ vydechne zaskočeně a ohromeně se posadí na židli k hodovnímu stolu. „To ale nedává smysl…“ opakuje a nechápavě hledí střídavě na mě a na Ephemera. „Měl tu být… Jak to, že sem nedorazil…?“ Odmlčí se. „A co princezna Deba?“
Bezděky se otřesu. „Není hodna trůnu Evale,“ zavrčím. „Je to obyčejná prachsprostá vražedkyně a vůdkyně zbojnické bandy. Nezaslouží si být královnou zničené země.“
„Jin byl také vrah,“ připomene mimoděk polohlasem Ephemer.
Zamračím se na něj: „Jenže Jin se změnil. Hodně změnil.“ Zaváhám, olíznu si rty a dodám: „Jina jsme sem sice nedovedli…“ zaváhám. „…ale jsem tu já. A já chci svůj Klíč. A chci vědět, jak jej použít, abych -“
„Klíč?“ podiví se Orleeth a podívá se po Wynewer: „Tys jí to nevysvětlila…?“
Wynewer zavrtí hlavou: „Ne… Ještě nebyl vhodný čas. Ničemu by nerozuměla. A já jsem čekala, že si to uvědomí. Tedy… měla si to uvědomit, na to jak dlouho tu byla a co všechno prožila… Myslela jsem si, že jí to dojde samo.“
„Dojde mi co…?“ žasnu.
„Že Klíč není žádný předmět,“ vysvětlí Orleeth jednoduše. Zírám na něj vykulenýma očima.
„A že tím Klíčem jsi ty,“ doplní Wynewer a já si na okamžik připadám jako úplný hňup.
Ephemer na mne vrhne zmatený pohled. „Ona? Ona je svou vlastní cestou domů…?“
Potřesu hlavou. „Já to tedy nechápu…“
Wynewer se lehce ušklíbne. „Říkala jsem ti, Orleethe, že na to ještě není připravená.“
„Ale je to lien…“ pokrčí Orleeth rameny a začne přecházet místnost podobně, jak to dělával i rozrušený Jin. Zatraceně, proč mám v souvislosti s ním tendenci používat minulý čas?! Jinovi se nic nestalo! Jin je v pořádku! Ještě se s ním přece musím shledat! „Je to lien! Wynewer, to přece něco znamená! Vím to! Není tu zbytečně, jen proto, že jsem ji sem z rozmaru povolal! Naopak! Je tu, protože to tak mělo být, spolu s tím vším, co se prostě muselo stát, a také jen díky ní se tu dalo do pohybu tolik věcí –“
„Do pohybu…?“ vezme jej Ephemer za slovo. „Jak to myslíte, Vládče?“
Orleeth se na něj otočí a oči mu planou: „Nechápu, proč mě mí lidé nikdy neposlouchali. Nejspíš se báli, že bez lien jsem bezmocný. Zato když se tu objevila Anna, konečně jim dodala potřebnou odvahu se bít… a vzbouřit se proti Tiwanaineiře!“ vyhrkne s nadšením. Ephemer nadsedne. „Ano! Konečně došlo ke vzpouře! Těžko říct, zda prvotním impulsem bylo zničení santorií v Reneterii, každopádně až královna Kyra odvetou za její milovaný Dateen zaútočila na Thyx. Spojila své vojsko s vojskem Wellaru a téměř smetli Thyx z povrchu Země. Jenže bohužel, Tiwanaineira v té době z dobývaného města uprchla, takže na ní nemohla být vykonána spravedlnost. Teď se dokonce šušká o tom, že Cheinowští konečně sebrali odvahu uplatnit svou armádu a táhnou s ní na Fooron, aby vyplenili všechny jeskyně, kde by se mohli démoni ukrývat. A pokud se vrátí princ Jin, budeme mít i Evale. To už bude dost velké vojsko na to, aby se v Zemi dal zase obnovit mír!“
Wynewer se zašklebí. „Jistě. Obnovit mír krveprolitím.“
Orleeth po ní šlehne pohledem: „Sama jsi viděla, že se s mou macechou nedá domluvit!“
Wynewer se pobaveně zasmála: „To ne…“
„A mágové…?“ připomene se Ephemer zapáleně. „Přežili nějací?“
„Že se na ně ptáte zrovna vy,“ zamračí se na něj Orleeth. „Vy, co jste je navedl do záhuby.“
Ephemer opět sklonil hlavu. „Už jsem vám to vysvětlil, Vládče…“
„Vysvětlil…“ odfrkne Orleeth. Wynewer se na něj nesouhlasně zadívá. Je mi nepříjemné, že se Vládce do mého milovaného přítele tak naváží, ale mlčím, nemám právo zapojovat se do jejich hovoru. „Ale při tom svém vysvětlování jste se mi zapomněl zmínit, jak je možné, že vám zůstala Moc. Tak kdo se vzepřel mé vůli? Kdo těch mágů neuposlechl můj rozkaz a nedovolil, aby se z vás stalo konečně něco užitečného, tedy Patron?! Kdo?!“
„Maya,“ pípnu.
Orleeth přivře oči. „Jistě. Maya. Ostatně, jistě jste o její smrti už slyšel, že?“
Ephemer zamrká. „O Mayině smrti…?“
„Nebo se vám snad Anna opomněla zmínit…?“ zašklebí se Orleeth. Ephemer na mne pobouřeně pohlédne. Pokrčím rameny. Nepokládala jsem to za důležité. Neměla jsem důvod svěřovat se mu s tím, že jeho ex milenku Wellarští princové, kteří jej vlastně osvobodili, nechali popravit. Jaká ironie! Orleeth přejde k oknu a opře se o jeho rám. „Takže Maya… U ní mne to ani nepřekvapuje… Ale u vás ano. Jak jste mohl?! Měl jste být potrestaný za to, co jste udělal! A vy místo toho, abyste jako čestný muž přijal svůj trest, si vykoumáte způsob, jak mne obejít. Kde jste vůbec vzal tu drzost?!“ Během svého monologu se na Ephemera nedívá. Ani na chvíli na něm nespočinul pohledem. Ephemera to vytáčelo, viděla jsem to. Pevně zatnul pěsti, až mu klouby zbělaly, a kousal se do rtu, aby Vládci něco drzého neodseknul. Zoufale jsem pohlédla na Wynewer.
Proč něco neřeknete? Proč něco neuděláte?
Protože já Vládce respektuji.
Jenom proto?!
Ne. Také proto, že v tomhle s Orleethem souhlasím.

„A hlavně bych rád –“ pokračuje Orleeth, ale to už se Ephemer neudrží a vykřikne:
„Proč mi pořád vyčítáte, co bylo, Vládče?! Přivedl jsem vám Annu! Přivedl jsem ji sem, staral jsem se o ni, bojoval jsem za ni – a to všechno vaším jménem! Protože jsem chtěl udělat konečně něco správného! Chtěl jsem udělat něco, co by konečně přebilo mou vinu, něco, co bych si konečně nemusel vyčítat! Pochopte mě! Já už nejsem takový, jaký jsem býval, Orleethe! Já už nejsem takový…!“
Orleeth se ohlédl a krutě se usmál. „Ale? Takže… teď zradíte přímo mě?“
Ephemer vztekle vstal, tak prudce, až povalil židli, na které dosud seděl, a rozčileně odešel z jídelny. A dveřmi ve své upřímné zlosti bouchnul tak, až jsem leknutím poskočila. Zaúpěla jsem a chvíli se za ním beze slova dívala. Pak si povzdechnu a posmutněle zamumlám: „To nebylo nutné, Vládče… že ne?“
Orleeth vzdychne taky. „Ne… Nebylo… Máte pravdu, lien. Pak se mu nejspíš omluvím. Nechal jsem se unést svým vztekem. Já, Vládce…! Ach, možná mají všichni pravdu, nehodím se na tenhle post…! Můj otec i můj strýc… ti si dokázali sjednat autoritu. A já? Jsem na Ephemera jízlivý jenom proto, že mne tak neskutečně… ponížil…“ Potřese hlavou. „A vám bych se měl také omluvit, lien. Asi jsem se nepředvedl zrovna nejlépe… Celé jsme to vzali za špatný konec, už od první chvíle, kdy jsme se potkali. Měli bychom to zkusit jinak. A pak třeba pochopíte, co to znamená být Klíč.“
Bezděky se otřesu. „Být Klíč… Já tomu pořád nerozumím…“
„To přijde,“ ujistí mne Wynewer a pak zaloví v jedné ze svých kapes, aby z nich vytáhla malé zrcátko, ne nepodobné tomu, které mi darovala v Evale a kterým jsem mohla vidět, koho jsem chtěla – tedy, když jsem se dostatečně soustředila a použila Moc. Usměje se a vtiskne mi jej do ruky. „Tady, vezmi si ho. Vytvořila jsem ti nové. Když se ti tak líbilo… Ostatně, tamto se ti přece rozbilo, nemýlím-li se…“
Potěšeně se zazubím. „Jé, děkuji… Vy víte asi všechno, Wynewer?“ nadhodím zvesela.
Wynewer zvážní a úsměv je ta tam. „Bohužel… nevím…“
„To říká ona… Ovšem nikdo kromě ní tomu nevěří. A já ze všech nejméně,“ zasměje se Orleeth. „Znám ji už dost dlouho na to, abych věděl, na čem s ní jsem. Ví toho více, než si je ochotná připustit. V den mé korunovace mi dokonce předpověděla –“ začne, náhle však ztichne, zbledne a promne si s velmi bolestivým výrazem čelo.
„Co se děje?“ přiskočí k němu Wynewer. „Nějaké nové zprávy…?“
Vládce se zapotácí a znovu se zapře o parapet. „Mí lidé našli Jina…“
Rázem jsem na nohou: „Jina?!“ vyhrknu. „Našli ho? To je boží! Ale… je… mrtvý, ne?“
„Ne… Není mrtvý. Podle všeho je v péči jeptišek v nedalekém anoristickém klášteře, ležícím tady kousek v lesích jižně od Nixinu…“ doplní Orleeth. Zatetelím se radostí. Je živý! Je živý! Třeba se moje vize mýlila… Ano, určitě se mýlila! Je sice zraněný, ale jistě to nebude nic vážného… Určitě! „Ale být vámi, pospíším si za ním, nebo bude pozdě. Tímto směrem se totiž blíží k Nixinu má drahá nevlastní matka se svými vojáky.“
„Takže konfrontace… Tak brzy…“ vydechne Wynewer tiše.
Orleeth mne vezme za ruce: „Nechci, abyste se tu s Tiwanaineirou setkala, lien, ještě ne,“ prohlásí pevným hlasem. Zdvihnu oči a setkám se pohledem s tím jeho. „Nechci, abyste zbytečně riskovala. Je to velice nebezpečná žena. I já jsem na ni krátký… Je příliš mocná. I pro vás by mohla být. Právě proto nechci, abyste se jí postavila teď, když ještě nechápete… svou důležitost. Svou roli…“
„Mám utéct?!“ rozhořčím se.
Wynewer přikývne. „Přesně tak. Radši odjeď z Nixinu, Anno, a dokud to nebude odbyto, tak se nevracej. Není to zbabělost, nemysli si. Je to opatrnost. Nemůžeme dávat v sázku tvůj život. A Tiwanaineira je teď velice naštvaná…“
„Naštvaná?“ ušklíbnu se. „Proč zrovna teď? V téhle symbióze Vládce/Vládkyně tu žijete už tak dlouho, že by na to už měla být zvyklá, ne? Proč se naštvala právě teď?“
Orleethovi přes rty přelétne úsměv. „Protože princ Jin zabil Bona.“

Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->