Milý deníčku!
Řekla jsem si, že si tě povedu tady na webíku. Sem totiž téměř nikdo nechodí, a tak si tu mohu vylévat srdéčko zcela bez výčitek :). První měsíc roku 2023 je za námi, sotva se tomu zdráhám uvěřit. Ještě jsem se ani nevzpamatovala z vánočních svátků, oslavy Silvestra jako vystřižené z nějaké (špatné) komedie – a už jsme za půlkou února. Samozřejmě, má to své klady, například že už zbývá pouhých 10 měsíců do dalších Vánoc. Teď bych si přála pobyt na horách, lyžovat, sáňkovat a dělat andělíčky ve sněhu, pak se na hodinu naložit do vany a k tomu popíjet šampíko… a ke spokojenosti by mi nechybělo vůůůbec nic. Tak snad se vydaří… Na hory se sice teď chystám, ale zrovna je tam obleva, takže se modlím, aby tam něco sněhu zůstalo alespoň natolik, abychom se mohli s přáteli koulovat nebo postavit sněhuláčka ;).
Když to shrnu, Vánoce byly jako každý rok úžasné. Plné té správné pohody, „lovení“ vánočních stromečků (na instagramu jsem si dala challenge dát do stories každý den jiný stromeček), pohádek, spousty cukroví a jiných dobrot, procházek s pejsky, nějakých těch návštěv, minioslavy mamčiných narozenin a vlastně všeho, co k tomu patří – včetně sněhu, co těsně před Štědrým dnem roztál. A pod stromečkem? Tam byla nálož hned několikrát a vždy to byly dárky až příliš štědré. Ježíšek mi kromě chytrých hodinek, co jsou tak chytré, že mě celkem nepříjemně komandují (vadí jim, když u práce nebo ve vlaku dlouho sedím, když spím hodně, když spím málo, když jsem ve stresu anebo příliš klidná, nutí mě cvičit, radí mi, jak mít kvalitnější spánek a tak dále – zprvu to bylo úsměvné, po měsíci mě to už celkem začíná štvát 🙂 ), Harry Potteráckého Lega, knížek nebo třeba ponožek, které mezi dárečky být prostě musí, donesl i tablet.
Jak je mým podivným zvykem, pojmenovala jsem ho – podle dne, kdy mi začal říkat pane, je to Adam. Je maličký, rozkošný a je k němu i malá klávesnice. Prý že mám na něm pracovat. Tedy psát. Ono se na něm vlastně ani nic moc jiného ani dělat nedá, kromě brouzdání na youTube – ani na sociální sítě to pro rozlišení, které zatím neumím změnit, není moc praktický. Každopádně je mi Adámek hroznou inspirací a vlastně i závazkem s tím svým psaním fakt začít něco dělat. Tak mi držte palce.
Jinak samozřejmě, i tento rok došlo na perníkovou architekturu, tu běžnou i tu geekovskou. Kdo sleduje oba mé instagramové profily, není to pro něj žádnou novinkou. Kdo ne, tomu se pochlubím tady.
Jeden můj výtvor byl perníkovou vesničkou i s kostelíčkem. A aby to bylo zase trochu jiné, protože se nerada opakuji (a vesnička tu už jednou v minulosti byla… ačkoliv ne takhle nazdobená, s barvičkami a perličkami), oživila jsem ji novým motivem – vytvořila jsem několik postaviček z marcipánu, které vesničku zabydlely. Pejska, sněhuláka, holčičku, koulující se kluky a babičku, co jde do kostela. Pumprlíci byli vidět každý z jiného úhlu a byli trochu schovaní, takže nemuseli být vidět vůbec – jelikož se mi zase až tak moc nepovedli. Kromě toho, že jsem přecenila své síly a pajduláci byli velmi, ale opravdu velmi nehezcí, byli také k domečkům až bizarně disproporčně velcí. Ale co už… Hlavně, že chalupy silou vůle (a za použití kila cukru s bílkem) držely a udělaly radost těm, pro které byly vyrobeny. O tom ostatně Vánoce jsou, no ne? O radosti.
Druhým mým počinem byly dvě AT-AT, tedy kráčející kolosy z Hvězdných válek. Jsem totiž stvoření nepoučitelné, co se loni tak ukrutně vztekalo nad tímto konceptem, že letos udělalo AT-AT rovnou krát dvě. Jenže na rozdíl od minulého tvoření jsem to tentokrát nepodcenila a nožky udělala silnější, takže, samozřejmě za veeeelkého množství bílku, to stálo stabilně. A ještě stále stojí, nemám totiž to srdce je sníst nebo vyhodit… Žádný debakl z Hothu se tento rok opakovat nebude, ne, pane! Výsledek je možná kapínek krpatý, co si budem, cukrářka fakt nejsem a nikdy nebudu, ale byla jsem na sebe nakonec vzdor té krpatosti pyšná.
Tedy do chvíle, než se má AT-AT staly až nečekaně virální a já s údivem zírala, že jsou (včetně mé fotky) bez mého vědomí sdílené i v různých facebookových Star Wars skupinkách. Nebylo mi to dvakrát příjemné, ale jak se říká, co je jednou online, to je veřejné, deal with it. Asi by mě mělo těšit, že jsem měla takový úspěch. No ale netěšilo, neb jsem tvor stydlivý a přivádí mě ještě dnes to do rozpaků. Takže tady se ta radost nedostavila!
Ale předvánoční čas? Ten byl krásný. Kromě mnoha půvabných míst v Česku, kde jsem „lovila“ stromečky, jsem navštívila i Vídeň. Byl to úžasný výlet za vánoční atmosférou, za trhy (během prodlouženého víkendu jsme stihly oběhat všechny!), za wienerschnitzelem, za sacher dortem… a taky za kulturou. V nádherně nazdobeném hlavním městě Rakouska jsem si dopřála ve společnosti kamarádky a kolegyně z práce Džejňujky muzikály Rebecca a Zvoník od Matky Boží, což bylo obojí skutečný zážitek. A to i vzdor faktu, že oba kusy jsme zhlédly samozřejmě v němčině, což je pro mě osobně takový jazyk Mordoru ;). Naštěstí tam byly k dispozici anglické titulky a já v rámci přípravy poctivě nakoukávala německé verze, abych nebyla tak úplně mimo.
Každopádně to byl výlet, který rozhodně stál za to, a říkala jsem si, že bych to mohla sepsat i sem, ale teď už je to pasé. Možná bych to ale mohla zpracovat do příštích Vánoc…? To pak „kontent“ jako když najdeš!
Doufám, že i Vy ostatní jste si vánoční období užili a do nového roku 2023 vstoupili s nadějí a optimismem, protože to je koneckonců to jediné, co nám občas zbývá.
Pac a pusu, Vaše San.
PS: Pokud na mě máte nějaké dotazy, využijte prosím můj instagram. Tedy, pokusím se. Ale jsem děsně marná, takže se mnou mějte trpělivost, když nebudu reagovat ihned…
Únor 2023