Milý deníčku! Sotva jsem ze sebe setřásla zimu, je začátek léta. A víš co? Vůbec se mi to nelíbí, protože ty teploty, co venku panují, jsou na můj vkus už hodně vysoké. Ohlédnu se ale ještě za jarem, které bylo tak dlouho tak poklidné, během března a dubna jako kdyby se skoro nic moc akčního nedělo… a najednou mělo v květnu poměrně dost hektický závěr. Květen totiž vždycky patří Hvězdný válkám… a co si budeme, letos to bylo kvůli premiéře nového Star Wars filmu skutečně extrémní. Díky svému členství v organizaci Rebel Legion jsem měla tu čest účastnit se několika předpremiér a propagačních akcí, byli jsme rozdávat radost (a drobné dárečky) v nemocnici a dělali kromě tradičního Star Wars dne i dětský den. Asi o tom sepíšu speciální post, protože toho bylo opravdu hodně a já jsem plna dojmů. Ale teď pojďme na moje tradiční deníčkové shrnutí.
Na jaře jsem byla náramně společenská, až to sama nechápu. Březen jsem například zahájila s kamarádkami nad skleničkou, daly jsme si míchané drinky jako opravdové dámičky. To u mě, pivaře až do morku kostí, bylo opravdu co říct 😉 . Pokračovala jsem s přáteli nad pivkem, třeba v našem milovaném podniku U Houmra. Taky mě navštívili parťáci u mě na bytě a chechtali jsme se tak nahlas, až jsem se bála, že si na mě došlápnou sousedi. Kromě toho za mnou do Prahy dojela má drahá Mouný a zapařily jsme jako zamlada na diskotéce. Předtím jsme tedy šly na running sushi, nicméně to se ukázalo jako špatný nápad. Poté jsme totiž musely nějakou dobu trávit, abychom byly schopné pohybu. Ačkoliv to, co obvykle předvádím na parketu, bych asi stejně tancem nenazvala… a „věšet prádlo“ se dá i s napraným pupkem. S Milanem jsem poseděla v Magické sově, kde jsme se skvěle pobavili nad drinkem s gumovou kačenkou podávanou ve vaně, a s Mitsuko zašla na brambory stokrát jinak. Náramně jsem si oblíbila tamní pivní limonádu… možná až příliš takhle ve všední den 😉 .
K mezinárodnímu dni žen jsem dostala růži a ano, pokračovala jsem hned několika lekcemi jógy se štěňátky. Neroušek mi totiž intenzivně chyběl – a stále chybí – a občasné pomuchlání Mikeše tu díru v srdci bohužel nezacelí. A to i když je to můj mazlivý miláček. Štěňátka ale alespoň na chvíli pomůžou. To asi ty hebké pacinky, voňavé kožíšky a dětsky hloupoučká očka, kterých se ani za hodinu nelze nabažit. Z lekcí s hrubosrstými jezevčíky se srandovně střapatými čumáčky se mi málem rozskočil hrudník dojetím, obzvlášť, když mi jeden bobík usnul na klíně. Šlo totiž o lekci v pozdní večerní hodinu a tak to byl po celém dni samý malý, unavený Joe. A s rozkošnými corgíky, kteří působili jako neřízené střely, byla zase obrovská sranda. Tam mi dělala společnost Mitsuko, pro kterou byla štěňátková jóga její velké poprvé. Tím spíše s corgíky, které si výslovně přála. Škoda jenom, že tam byl příliš velký počet lidí, takže jsme na sebe všichni byli namačkaní jako sardinky, ale zase jsme s Mitsuko patřily k těm požehnaným, které si získaly pozornost pejsků… tudíž asi peněz nelituje.
Comic-Con Prague byl velkolepý jako každý rok. Vystřídala jsem hned několik různých kostýmů – zahrála jsem si na Kapitánku Ameriku z filmů a komiksů se značkou Marvelu, stala jsem se zmijozelskou a krásnohůlskou studentkou, a dokonce jsem byla i postarší Locikou z pohádky Na vlásku. Skvěle jsem se bavila s přáteli, z nichž některé jsem viděla po dlouhé době, a dobře jsem se bavila i na panelech s celebritami – nenechala jsem si ujít například Billyho Boyda alias Pipina z Pána prstenů, co si neodpustil své „párty číslo“ a na jevišti i zazpíval (jasně, házím machry, ale dojala jsem se, nebudu se tvářit, že ne… 😉 ), anebo Roberta Llewellyna, které zcela zbožňuji jako Krytona z Červeného trpaslíka. Vyfotila jsem se s okouzlujícím Craigem Parkerem aka Haldirem z Pána prstenů, který byl upřímně nadšený z mého štítu od Made in Titan. Jakmile jsem s ním nakráčela na focení, zabavil mi ho a nahodil akční pózu jako z filmu 😀 . Obdivovala jsem ale i cizí cosplaye – mé srdce si mezi všemi těmi návštěvníky získali především strašidelné verze Adama a Barbary z Beetlejuice a Dennis Nedry z prvního Jurského parku. Podpořila jsem kolegy z Lion Base a 501. na cosplay stagei.
Opět jsem také pomáhala Bossi s cosplay soutěží. Dokonce hned se dvěma – jedna byla zaměřená na kostýmy vytvořené pomocí 3D tiskárny, ta druhá byla ta hlavní ve velkém sále a ve velkém stylu. I tentokrát to bylo s přímým přenosem na iVysílání. Dostala jsem dokonce sluchátka s mikrofonem pro spojení s režií a připadala jsem si jako velké kápo… jak můžete vidět na téhle fotce ze zákulisí, kde pózuji po boku s Melounkem a Karlem. Moderátorské duo dostálo lehké změny, Alžbětu Trojanovou obvykle vystupující po boku Veroniky Kadeřábkové tentokrát nahradila Eva Decastelo. Chopila se této role opravdu se ctí a ohromně jí to slušelo. Vtipně se navíc popasovala i s menšími organizačními zmatky na stagei. Pokud chcete vidět, jak nám to šlo – nebo spíš, jak to šlo našim úžasným soutěžícím, můžete se podívat zde. Kdyby to bylo jenom na mně, dala bych cenu úplně všem, jelikož kostýmy, co postoupily do nejužšího výběru, stály za to. Naštěstí to nebylo na mně, ale na naší odborné porotě složené ze samých profi cosplayerů. Vyhrát hlavní cenu mohl totiž jen jeden, respektive jedna. A výhra Prue byla skutečně zasloužená.
Nebyl to jediný con na jaře, také došlo na můj milovaný Starcon. To je taková malá, komorní akce v Praze, ještě o ždibíček menší a komornější nežli podzimní Koprcon v Kopřivnici. Od fanoušků pro fanoušky, napůl punkově. Co si budeme, není to akce, na kterou bych vyrazila v kostýmu, přesto ale nehrozila nuda. A nějaké kostýmy (a nebylo jich málo) tam navíc byly taky. Došlo na hraní her, nekonečné geekovské debatování o nádherných nesmyslech, popíjení, mazlení netopýrů (fakt), zpívání písní klingonských (don’t ask, tak to prostě je) a jednu menší ostudu. Baví mě, že jsem tam zase s jinými přáteli než na jiných conech – ani kamarádi Brňáci, ani ti rebelské lidi z legie se tu obvykle nevyskytují. Vlastně ani nevím proč. Letos tam nebyli ani ti z 501. To vím proč, ale to je jedno 🙂 . Po dlouhé době jsem se však viděla s nerdy z čajovny, kam jsem dříve často chodila, než se mi to začalo křížit s hospodskými kvízy a návaly asociality. Postupem času navíc přibylo na můj vkus příliš mnoho dětí. Kromě toho jsem přislíbila Tess spolupráci na dalším projektu – pro fanoušky naznačím, že se to bude týkat Invaze rušivých elementů. Ale nic víc neprozradím, budete si muset ještě nějakou (dloooouhoooou) dobu počkat 😉 .
Společně s Mouný jsme zašly na výstavu o Titanicu. Prakticky přesně na výročí 114 let, co šel ke dnu tento „nepotopitelný“ parník, jsme zamířily do Letňan, abychom si prohlédly všechny ty zachovalé artefakty. Kdysi jsem na tuhle výstavu zašla i v Brně (zdálo se mi to, nebo tam toho tehdy bylo víc…?), a přece mne i tentokrát tak zasáhla, že jsem ani (skoro) nefotila. A to je u mě co říct 😉 . Myslím si však, že nejenom mě, ale všechny tenhle příběh morbidním způsobem fascinuje. Tragické lidské osudy, kdy o lístku na tento slavný zaoceánský parník rozhodovaly náhody nebo stávky. Rekonstrukce kajut všech tříd byly působivé, ale stejně mi nejdojemnější přišly asi ty běžné drobnosti, osobní věci jako pohlednice, brýle nebo holící strojek… Mementa zmařených životů. Poté, co Titanic v noci ze 14. na 15. dubna narazil do ledovce a za méně než tři hodiny šel ke dnu, zanechal po sobě přes 1500 mrtvých. Pouhých sedm stovek cestujících přežilo…
Když jsme se pak vrátily ke mně na byt, pustily jsme si i film Titanic, protože ho obě milujeme. V českém dabingu, jelikož ho takhle známe prakticky nazpaměť – a jenom díky tomu, že jsme hláškovaly vždy o vteřinu předtím, než ony věty pronesly na obrazovce filmové postavy, jsme se (ani tolik) nedojímaly 🙂 .
Poslední sníh padal 29. března a bylo to krásné, ale už jsem se těšila na to, až pořádně začne jaro a zahájí se chatařská sezóna. Byly Velikonoce, v mých rodných Slavonicích vyrostla májka, konečně přestalo v noci mrznout… a začalo se zase jezdit do lesa mimo civilizaci a signál. Miluju to. Bohužel až příliš, jelikož jsem si nic neodepřela. Na dietu už totiž nějakou dobu kašlu a zase ke své velké nelibosti s neskutečným jo-jo efektem jako bonus kynu 🙁 . Jenže kdo by odolal třeba prvním špekáčkům opečeným nad ohněm? Žádné nechutnají tak dobře jako ty první. Nacpala se také k prasknutí prvním domácím uzeným, masem i rybkami, a vychutnala si první grilovačku. Kromě toho si užívám procházky kolem rybníka. Jo a také jsem absolvovala první koupačku ve vyhřátém bazénu. To tedy až koncem května, ale i tak to bylo moc fajn, protože ve vzduchu cítím vonět léto.
Ale co si budem, bez Nerouška je to ale na chatě jiné. Na chatě to milovala. Je to jiné i pro Mikeše. Ačkoliv měl se členy naší postupně řídnoucí smečky všelijaké vztahy (Ferdu ignoroval, s Fidem neustále bojoval o vůdčí místo, a Nerouška zbožňoval, zatímco ona ho spíše tolerovala 🙂 ), je na něm vidět, že je smutný, že je tu sám. Vynahrazuji mu to alespoň svou ubíjející láskou 😅.
Červen 2026