Milý deníčku. Nevím, jak je to možné, ale zase mi mezi prsty proklouzlo další čtvrtletí. Vždycky se na zimu tak hrozně těším… a pak mám pocit, že jsem si ji ani moc neužila. Alespoň tedy prosinec. Možná je to vším tím chystáním, plánováním, pečením… člověk se nezastaví. Jenže pak se překulí i leden a únor… a najednou je tu jaro.
O Vánocích a vlastně o celém tom předvánočním šílenství jsem již psala. O Silvestru se toho zase moc říct nedá, jelikož se nic nějak zvlášť bujarého nedělo. Nuda ale rozhodně nebyla. Trávila jsem totiž tento den, večer a noc se svou drahou Yokitkou (a její kočičkou Fluffy, co na mne celou dobu vrhala nenávistné pohledy, že jí lezu do teritoria 😀 ) a skvěle jsem se bavila. Pojaly jsme to jako poklidný dámský sedánek (téměř) bez alkoholu, ale zato s vodní dýmkou, neuvěřitelným množstvím dobrot… a s Netflixem, na němž jsme si pustily jeden praštěný asijský seriál, na jehož název si už bohužel nevzpomenu. Ani jedna nejsme příznivkyně ohňostrojů, a tak jsme si kol půlnoci vystačily pouze s prskavkami na balkoně.
Říká se, že „jak na Nový rok, tak po celý rok“. Doufám, že to není pravda, protože já měla prvního ledna migrénu jako čert. Jakmile ale trochu polevila, pojala jsem to geekovsky – a konečně jsem si bingla poslední, pátou řadu Stranger Things. Na rozdíl od řady mých přátel jsem se rozhodla s veeeelkým sebezapřením počkat, až vyjde komplet, abych nebyla v mezičase napjatá stejně jako oni. Level těšení (a snahy vyhnout se všem možným i nemožným spojlerům) byl proto hodně vysoký. Tenhle rok pro mne započal pádem Vecny.
A co bylo dál? Povánoční depka mne „hitla“ nějak silněji než obvykle. A taky mě štvala (a stále ještě štvou…) má povánoční kila, protože se nějak pořád nedokážu přimět k dietě, takže jsem na čas zanevřela na sociální sítě a radši jsem se ani moc nefotila. Nějaký ten sport, abych neměla úplně špatné svědomí, jsem si ale přece jenom dopřála: v lednu a únoru jsem několikrát zamířila na na hory – a to jak s kamarádem Bauím (poprvé jsem ho viděla v něčem jiném než v metalovém outfitu… ale znáte to, jednou metal, vždycky metal), tak i s větší partou (pročež na společné fotce nám dva členové naší výpravy chybí). Dopřáli jsme si moc fajn celodenní lyžovačky v nádherně zasněžených Herlíkovicích, jenom kousek od Prahy, kam jsme zajeli jen tak na otočku (a na bombardino). Můj sněhový deficit tak byl alespoň trochu saturován 😉 . Ačkoliv, v jednom případě toho sněhu moc nebylo a celkem dost nám pršelo. Byli jsme sice, jak se říká, na žmach, ale zase jsme měli celý svah jenom pro sebe. Na všem se musejí hledat pozitiva!
V lednu jsem si užívala sněhu, který, těžko tomu uvěřit, napadl i v Praze (a na rozdíl od většiny svých kolegů v práci, já tehdy dorazila do kanceláře sice se zpožděním, jelikož pražské MHD nerady sníh, ale zato s nadšeným úsměvem od ucha k uchu 🙂 ), anebo epické námrazy, která se objevila u nás na jihu. Postavila jsem si maličkého huhuláka a Mikešovi se ani trošku nelíbil 🙂 . Tomu se ale nelíbí sníh celkově, vadí mu, když je po vycházce mokrý. Jenže je to taky pošustón, co se po vycházce nenechá utřít, takže je to takový začarovaný kruh.
V únoru jsem pohřbila Nerouška. Její nemoc se stále zhoršovala a k rakovině se přidala stařecká demence, ale pořád se mi ta moje ušatá holka zdála relativně dobrá. Neskutečně rychle se ale její zdravotní stav změnil a já musela udělat to nejtěžší rozhodnutí svého života. Bylo to hrozné a je to hrozné pořád, protože mi ta ušatá příšerka hrozně chybí…
Její ostatky dnes spočívají na našem „řbitově zviřátek“ na chatě, kde to měla ráda, a po boku „manžela“ Fidouška, kterého tolik milovala. Ten se za duhový most odebral ani ne rok před ní.
„Psí absťák“ jsem si pak vynahrazovala na štěňátkové józe, na kterou jsem dostala od Ježíška řadu poukazů. Pomazlila sladce unavené švýcarské salašnické pejsky, kteří vypadali jako velcí medvídci, a nechala se skutečně až do krve pokousat od rozdivočených havanských psíků, z nichž byly povětšinou v té hromadě chlupů vidět jenom ty ostré štěněcí zoubky. Ti střapatí gremlini se mi mimo jiné snažili servat gumičky z culíku. Jo a taky jsem u toho trochu cvičila, ale… víme, jak to je, jóga je tu až na druhém místě 😅.
Ozkoušela jsem už tři různé podniky, kde tyhle báječné lekce probíhají, a zatím se všemi jsem byla náramně spokojená. Už teď se ale nemůžu dočkat, až vyzkouším další. A vám všem, co takový zážitek zvažujete, ho plně doporučuji. Není to sice levná sranda, ale věřte mi: každá koruna stojí za to. Podle mě je to ta nejsnáze dostupná canisterapie.
Dopřála jsem si i něco málo kultury. Tak třeba s kamarádem Milanem jsem zašla na koncert složený ze Star Wars hudby. K provedení těch nejikoničtějších melodií od Imperial Marche Johna Williamse až po aktuální Mandalorian theme od Ludwiga Göranssona bych měla pár výhrad, asi jsem příliš zmlsaná originálem (ano, měla jsem tu čest několikrát vidět dirigovat samotného Williamse a to byl prostě čirý požer), ale večer to byl moc hezký.
S Yokitkou a její kamarádkou jsem zamířila do kina na Stray Kids: The dominATE Experience (což byl záznam z koncertů lomeno dokument)… a to byla také pozoruhodná zkušenost. Byly jsme tam v IMAXu jedny z nejstarších a v momentě, kdy ta děvčátka vyskočila na nohy, začala zpívat, tancovat a mávat blikajícími mávátky… jsem si bez přehánění připadala ještě starší. Na fotce to bohužel vůbec nevyzní 😀 . Na druhou stranu jsme si to užily po svém.
Taky jsem vyrážela ven s přáteli, na pivka, na vodní dýmky i na hospodský kvíz, zúčastnila se nečekaně divoké narozeninové oslavy, kde jsem si po strašně dlouhé době dopřála bílého medvěda, a zašla na své docela první Alterno, což bylo poměrně dost zajímavé rozšíření mých obzorů. Kdo ví, ví, kdo neví, může si dohledat 😉 . Mělo to ve vikingský dress code, takže moje cosplayerská dušička zaplesala, že se můžu maskovat odvážnějším alter egem. Myslím, že nám to nakonec s Bauím a Barčou celkem slušelo – jak ostatně můžete posoudit tady napravo. Rovněž jsem absolvovala školení o AI, které ale mé obzory nijak nerozšířilo, jelikož se školitel kapku minul s cílovkou publika. Prostě od každého něco.
Shrnuto a podtrženo, zimní měsíce byly spíše pomalé. Uvidíme, zda jaro bude hektičtější…
Březen 2026