Po každé mé dovolené se mě vždycky všichni přátelé i příbuzní ptají, jaké to tam bylo. A já nikdy nevím, co říkat, takže nejspíš v očích mých blízkých vypadám jako naprostý hlupík. Není to proto, že bych neměla co vyprávět, ale – nevím jak! Vždycky si to totiž potřebuji srovnat v hlavě a pro sebe vypíchnout ty nejlepší zážitky, ty nejintenzivnější zkušenosti, ty slabší momenty… a když si to pak konečně všechno sesumíruji, zdá se mi už pasé o tom mluvit.
Kromě toho mám divný blok v tom smyslu, že se dlouho po oné akci nedokážu ani podívat na pořízené fotky. Asi mne příliš frustruje fakt, že je té dovolené už konec a já jsem v nudné, šedé realitě… Těžko říct. Někdy to trvá dny, někdy týdny. Asi podle toho, jak moc jsem si to tam užila a jak moc velké smutno mi je.
Ale Japonsko… ach, Japonsko. To byl ráj pro mého vnitřního podivína, pro toho geeka, co si užil Star Wars Celebration i Disneyland… a ještě mu to pořád nestačilo. Jaká další místa saturují v zemi vycházejícího slunce potřeby všech, co zůstávají divnými velkými dětmi, a chtějí vidět i něco jiného nežli všechny ty krásné památky a dechberoucí mrakodrapy?
Universal Studios Japan
Tento velký konkurent Disneylandu nabízí „dospělejší“ zábavu především pro ty, co milují Harryho Pottera, Jurský park nebo třeba Čelisti. Atmosféra je tam méně pohádková, zaměřená spíše na staršího fanouška popkultury. Přesto si to tam užijete, mimo jiné i kvůli atrakcím, co jsou mnohem více adrenalinové. A samozřejmě nechybí ani maskoti, se kterými se můžete vyfotit, anebo malá vystoupení – jako třeba s naprosto šílenými (a úchylnými ve stylu Village People) mimoni. A vzhledem k tomu, že jsme dorazili v době Velikonoc, všude byla různě praštěná výzdoba…
Největší taháky USJ:
1) The Wizarding World of Harry Potter – vesnička Prasinky plná stylových obchůdků a v nádherném hradu Bradavice atrakce Harry Potter and the Forbidden Journey (pokud si dobře pamatuju, poměrně se dějem lišila od té, co jsme zažili v USA – tam jsem tušila, kdy se v Zapovězeném lese objeví pavouci a Aragog, kdežto tady mne zaskočili a ano, vřískala jsem – a rozhodně ne v pozitivním slova smyslu). V prodeji jsou zde také interaktivní hůlky, se kterými se dá „kouzlit“ na různých místech. Blair je dost vysoký, proto ho senzory v ósackém parku většinou ignorovaly, zatímco drobné Bossi to šlo skvěle – jak můžete sami vidět zde 🙂 . Také se touto částí parku zcela random procházejí „kouzelníci“ s různými interaktivními magickými tvory a nechybí ani různé show – jako třeba na vystoupení děvčat z Krásnohůlek a chlapců z Kruvalu nebo vtipná scénka s Klofanem.
2) Super Nintendo World – nově otevřený svět instalatérů Maria a Luigiho a také třeba Donkey Konga. Všechno je barevné, až vás oči přechází, hýbající se… a interaktivní. S pomocí zvlášť zakoupeného náramku navíc lovíte mince, stejně jako sám Mario, na různých místech parku, snažíte se posbírat speciální klíče, plníte speciální úkoly, za které jste oceněni zase speciálními virtuálními klíči… načež se účastníte finálního boje s bossem. Z naší party jsem to zvládla jenom já, ale bylo to trochu trapné, jelikož jsem tam nastoupila jako jediný dospělý člověk a hrála jen s několika japonskými dětmi 😀 ). Ruku ale na srdce, výšku jsme měli všichni dost podobnou, já i ti špunti, takže se to nějak vsáklo.
3) „Minisvěty“ se skvělými atrakcemi a specialitami: u Jurského světa jsme si užili nejdivočejší atrakci, The Flying Dinosaur. Zavěšení ve vzduchu jsme prolítli celým parkem. Nádhera. Miluji tyhle extrémy, strašně si je užívám. Tuším, že jsem si i během letu hlavou dolů od plic radostně zabékala, což obvykle nedělám. Taky jsem si tam dala moc dobrý burger s bizarním „krvavým“ dezertem. Z pestrobarevně infantilní čtvrti Mimoňů mi sice přecházel zrak, ale zase tam měli nejrůznější stylové (a pestrobarevné) mlsky. V přístavu, kde řádil lidožravý žralok, jsem zase posnídala nejvtipnější párek v rohlíku za pár drobných, který jsem zapila neméně vtipným drinkem. Ten měl děsně cool vizuál, ale chuťově za mě trochu zklamání – tak jako v mnoha japonských nápojích, i v tomhle bylo to odporné želé.
4) Merchandising je děsně vtipný. Zatímco v Disneylandu „frčí“ uši, pokrývky hlavy nezanedbávají ani v USJ. Jejich čelenky nejsou limitované tvarem uší, a tak nabízejí mnohem více variant. Já neodolala třeba čelence ve tvaru dinosaura zakusujícího se do hlavy. Nemám sebemenší tušení, kam ji budu nosit, ale je boží a udělala mi děsnou radost 😀 . Snad ji ocení alespoň na conech!
Nevýhodou je snad jen fakt, že tento park není v okolí Tokia, ale v Ósace. Na druhou stranu, Ósaku chce člověk vidět – a taky se chce projet šinkansenem. A když už si dáte tu práci s tím cestováním a máte čas na poznávání tamních památek, proč si neužít i zábavního parku? 😉 A ano, když už jsme tam byli, ubytovali jsme se přímo v Universal hotelu. The Park Front Hotel byl pojatý jako jakési cestování časem a byl děsně stylový. Každé patro se ale neslo v jiném duchu a nejvyšší štok patřil daleké budoucnosti. My, „cestovatelé časem“, jsme byli ubytovaní v pokojících zařízených ve stylu Ameriky 60. let. Náramná libovka.
Harry Potter World Tokyo
Srdce milovníka kouzelnického universa stvořeného spisovatelkou J. K. Rowlingovou zaplesá na místě, kde si můžete mlsat Bertíkovy fazolky, míchat kouzelní lektvary, bojovat proti bubákovi, ponořit se do tajemství filmové magie… nebo prostě jenom tak od srdce obdivovat autentické kostýmy a kulisy z tolik oblíbených filmů.
Nachází se trochu dál od centra Tokia, ale vůbec to nevadí. Už cestou tam poznáte, že jedete správně, už podle obrázku na nadzemce. Také zastávka MHD a toalety poblíž výstavy jsou také stylově označené, a před budovou stojí různé sochy s HP tematikou.
1) Stejně jako v Londýně, i zde jsou místa, která dostanou člověka do kolen: například působivý vstup do Velké síně, Brumbálova pracovna nabízející pohled do myslánky, nebo kolejní společenské místnosti. Samozřejmě také Příčná ulice či nádraží 9 a 3/4 včetně vlaku. V Japonsku však bylo navíc autentické Ministerstvo kouzel, masivní kulisa s obřími zelenými krby na přemisťování a s fontánou uprostřed, a také komnata nejvyšší potřeby, tu si z Londýna rovněž nevybavuji. Nadchlo mne to všechno, nebudu lhát. A nově je tam prý k vidění i Chroptící chýše!
2) Japonská výstava nabízela oproti Anglii mnohem více interaktivní zábavy. Jasně, v Zapovězeném lese plném nechutných obřích pavouků byl, stejně jako v Londýně, hipogryf Klofan, co se člověku na oplátku poklonil. Tento les byl však obohacen i o nejrůznější animace, takže člověk mohl skutečně vyvolat patrona a zahnat s jeho pomocí mozkomory. Zábavné byly i lektvary, u těch jsme se taky vyblbli. Se speciálním průkazem se také v různých lokacích plnily nejrůznější aktivity, jako třeba hledání otvorů ve zdi, co nabízely pohled na malinká diorámata. A ano, i zde byly speciální green screeny, na nichž si člověk za poplatek ozkoušel kouzla filmové magie.
3) Vzhledem k výročí filmu Harry Potter a Ohnivý pohár bylo na místě také několik sekcí zaměřeno právě na tento díl – kostýmy, kulisy, makety. Při mé poslední návštěvě Londýna to bylo zase výročí Vězně z Azkabanu, a tak na obří maketu Bradavic v závěru výstavy útočili mozkomorové. V Japonsku šlo o útok draka, se kterým bojoval Harry během Souboje tří kouzelnických škol. Velmi působivé, to mi můžete věřit. Zábavná byla ale i třeba postaršená dvojčata Weaslovic u ohnivého poháru, „žraločí“ Krum nebo poloutopený Ron. Mám tenhle díl ráda, byť přiznávám, Vězně z Azkabanu o facku víc.
4) A to jídlo… ach. Kromě obligátního máslového ležáku si zde člověk mohl dát přímo kolejní menu. Tak třeba Zmijozel nabízel vinnou klobásu s kaší a zeleným hráškem, zatímco Mrzimor měl v menu kuřecí stehno se zeleninou, pečivem (jejich chléb skutečně chutnal jako chléb, to jsem v zahraničí snad zatím nikdy nezažila!) a slanou mandragoru. A dezerty? Ty byly obzvlášť stylové. Třeba takový dortík ve tvaru sovy Hedviky bylo přímo těžké jíst! Člověk ji navíc dostal i v kleci… takže způsob, jakým jste jí dali svobodu, byl pak kapku bizarní. Ale u Japonců by mě to asi nemělo překvapovat 😉 .
Akihabara
Akihabara není jenom čtvrť – je to neon-otaku-universum ve formě několika rušných bloků v srdci Tokia. Je to životní styl. Místo, kde se realita rozplývá mezi zářícími vývěskami, dunící hudbou, okatými postavičkami z mangy a animé a všudypřítomnými japonskými studentíky ve školních uniformách. A ano, snadno se vám tam stane – stejně jako mně – že vás daný okamžik natolik uchvátí, že místo toho, abyste si koupili copic markers, kvůli kterým jste tam původně tolik chtěli, odcházíte s taškou plných zbytečností, na které se vám bude doma prášit na poličce… a lehkým otřesem všech smyslů.
1) Akihabara nabízí obchody. Velké obchody. Jakože hooodně velké obchody, několikapatrové budovy, co jsou rájem každého geeka a nerda, a co jsou tak nepřehledné, že v nich máte v každém patře mapku, abyste se aspoň trochu zorientovali. Seženete v nich všechno možné i nemožné, od kreslených časopisů (mangy), přes merchandising v podobě sběratelských figurek, až po různé modely… a třeba i právě kreslící potřeby. Kromě těch jsem „ulovila“ třeba Inuyashu a Sesshoumara a anime Inuyasha, Clouda a Sephritoha, tedy postavičky z Final Fantasy VII, několik sešitů hanbatého yaoi a kaligrafický fix.
2) Akihabara je rájem pro závisláky. Najdete tu pověstné automaty, ze kterých po vložení jisté částky vypadne kapsle s figurkou, přívěskem nebo nějakým jiným nesmyslem, který v daný okamžik naprosto nutně potřebujete. Anebo potřebujete trošku jiný, a tak hodíte do automatu další minci. A další. A další… Je to návykové. Já třeba děsně toužila po jedné konkrétní postavičce, po Petru Panovi, co hraje na schovávanou. Je to něco neskutečně roztomilého. Jenže než mi padl Petr, našla jsem nejdříve v kapsli Wendy, jejího mladšího brášku Michaela a taky Tinker Bell. Na druhou stranu… mám tak 4 ze 4, tedy celou mini sadu, a to je cool 😉 .
Kromě automatů, co se zde kupí v nekonečných řadách, jsou tam také retro a moderní herny, arkádovky i takové ty mašinky, ze kterých si pomocí kleští můžete vytáhnout nějakého velice ošklivého plyšáka.
3) Na Akihabaře najdete celou řadu tematických kaváren. Prý je tam Gundam Café, Pokémon Café a Final Fantasy Eorzea Café, ale my jsme potkali během našeho bloudění tímhle blikajícím neonovým šílenstvím jen několik Maid Café. O tom jsem psala ZDE. Asi se k tomu už nechci vracet… 😀 Jen řeknu, že jsem byla notně rozčarovaná, protože jsem očekávala něco trochu… jiného.
4) Všude jsou samé manga postavičky. Tyhle specifické panenky na vás shlížejí z obřích cedulí na mrakodrapech, z reklam na nudle, zdobí obaly jídla, jsou prostě součástí tamní (pop)kultury. A do toho všude hraje uječený, tuc-tucavý j-pop. Na obřích obrazovkách zde vystupují virtuální boybandy složené ze sexy bišíků, před kterými hopsají a piští nadšením reálné japonské teenagerky a rozplývají se nad nimi. Fakt. Kdybych to neviděla na vlastní oči, tak tomu nevěřím 😀 . Vyfotila bych si je, ale to je v Japonsku neslušné 😉 . Do toho blikajícího šílenství tam navíc drandí turisté v rychlých vozech a dopřávají si takzvaný „Tokio drift“. Nikdo z naší malé party do toho tedy nešel, ale jeden náš kamarád s manželkou neodolal. Prý to stálo z to. Věřím mu, věřte mu taky 🙂 .
5) Nicméně jedno velké zklamání pro nás turisty a důležité upozornění pro všechny ostatní, co by tam třeba chtěli jet: tento eden každého otaku nadšence má otevírací dobu pouze do osmi hodin večer, a to včetně nedělí. Pak se všechny krámky nekompromisně zavřou… Tak na to myslete!
Ale co si budem‘. Japonsko byla – a je i nadále – má láska.