Milý deníčku. Jak jsem měla poklidné léto, tak jsem si to vynahradila na podzim. Tedy, nestěžuji si. Naopak. Můj diář se opět zaplnil a já měla pocit, že se zase něco děje. A to bylo moc fajn.
Od začátku školního roku, kdy se znovu rozjela divadelní sezóna naplno, se mi poštěstilo hned několik zářezů na poli kultury. Na Plese upírů v Goje jsem byla hned několikrát – jednou na slavnostní premiéře s mou milou Pájou, podruhé s mou drahou Enu. Tahle osoba je totiž zodpovědná za to, že tento muzikál tak moc miluji, a to především v němčině 😉 . Díky tomu jsem viděla oba úřadující Krolocky, Radima Schwaba i Dušana Vitázka, a jako jo, člověk by se od těchto upírů pokousat nechal hned a ochotně 😀 .
U muzikálů jsem zůstala, neb jsem s Džejňulkou zamířila na Velkou muzikálovou show do O2 areny. Ačkoliv bych k aranžmá a provedení některých známých muzikálových pecek měla drobné výtky, přece jenom jsem byla nadšená, když jsem viděla na pódiu původní cast české Pomády. Zazněly ale i songy z jiných hitů, od Jesus Christ SuperStar až po Monte Christa, a mé srdíčko nedělního fanouška muzikálů bylo spokojené.
A s Džejňulkou jsem zašla i na činohru, na 2:22 Příběh duchů s hostujícím slovenským ansámblem. To byla velká pecka, mnohem větší, než jsem čekala. Bavila jsem se, smála jsem se, lekala jsem se… a ano, bála jsem se. A to nepřeháním. Ještě dneska mám husí kůži, když si na tu jednu scénu vzpomenu. Myslím, ze to potřebuji vidět ještě v české adaptaci! Teď už totiž budu vědět, co čeho jdu, a jsem přesvědčená o tom, že napodruhé si to užiju stejně dobře, i když úplně jinak. Vždyť i na horory jako je Šestý smysl nebo Ti druzí se dá dívat pořád a stále se dostaví ono příjemné mrazení v zádech.
Dvakrát jsem zašla na puppy jógu. Vždycky jsem tento koncept cvičení mezi štěňátky obdivovala na sociálních sítích… a jak tomu tak bývá, jakmile začnete sledovat nějaká videa, algorytmy vám začnou podstrkovat i velmi konkrétní nabídku. A tak jsem se nechala zlomit. Zašla jsem na dlouhosrsté jezevčíčky do Pets Yoga, a na corgíky do Hafasté. První zážitek jsem si dopřála s milovnicí jezevčíků Pájou, ten druhý s milovnicí corgíků Yokite, a pochopila jsem, že jestli existuje nebe, tak bude pravděpodobně dost podobné lekcím štěňátkové jógy: příjemné uvolnění těla a tolik nekonečné něhy, až máte pocit, že se vám rozskočí srdce dojetím.
Hodina s rozkošnými jezevčíčky se nesla v duchu muchlání rozkošných psích miminek, ňuchání k jejich voňavým kožíškům, pusinkování těch maličkých čumáčků.., a ano, došlo i na nějaké ty snahy o speciální ásany, při kterých si člověk musí dávat pozor, aby nešlápl na spící štěndo, co si přímo pod ním bezelstně ustlalo. Byli to drahouškové.
Rozverní (a o trochu starší) corgíci byli čirý, úžasný chaos, při kterém se cvičit opravdu nedalo. Smečka nádherných, divokých zmetečků okusovala těmi špičatými zoubky nohy i ruce, tahala za vlasy, řádila jak černá ruka… Vlastně jsme se Yokite skoro celou hodinu smály 😀 . Domů jsem se vracela s rukama plnýma krvavých šrámů a s báječným pocitem, že jsem tu nemalou částku utratila opravdu dobře.
Kromě pejsků jsem si užila i kočiček: s Mitsuko jsem totiž zamířila do kočičí kavárny, do „té ze Smíchova“, co na Smíchově už dávno není, ale najdete ji na Praze 2. Dala jsem si tam naprosto báječné buchtičky se šodó (upřímně, nechápu, proč mé milované šodičky skoro nikde nenabízejí!). Kočiček bylo v podniku sice hodně, ale moc si nás nevšímaly. Inu, kočky. Polehávaly a posedávaly všude možně, ale kolem nás vždycky jenom prolítly a mazlit se nechtěly. Daly jsme si alespoň s Mitsuko první svařák sezóny a bylo nám hezky i bez chlupaté, vrnící koule spící na stole, jak to měly dámy hned vedle nás.
Začátek září přinesl tradiční LexiCon (kdysi Potterfest), a jak sami pořadatelé avizují, šlo skutečně o „nejkouzelnější akci roku“. Vyrazila jsem na ni s Bossi a na chvíli jsme se staly studentkami Krásnohůlek v půvabných modrých školních uniformách s pelerínkou. Dokonce jsme narazily i na další žákyně z této slavné francouzské kouzelnické školy… a později i na samotnou ředitelku, Madame Maxime, takže jsme se fotily a náramně jsme si to užívaly. V množství je totiž síla 😉 . Jako obvykle jsme si dopřály snídani tvořenou z tematických dobrot (já si dala Moudrý klobouk a zlatonku – a i když byl vizuál lepší jak chuť, nelitovala jsem ani koruny). Vyslechly jsme si besedu s hercem Chrisem Rakninem, o v sérii o Harrym Potterovi hraje Percyho Weaslyho, i s Nickem Mornem, představitelem Prašivce. Bylo až fascinující, že i člověk, co se mihne v pár záběrech, dokáže o natáčení povídat celou hodinu. A ještě k tomu zajímavě!
Nevynechaly jsme s Bossi ani kostýmovou soutěž (tedy, byly jsme tam pouze jako divačky, ne soutěžící, naše kostýmy jsou totiž kupované a tudíž by to neplatilo), setkaly se s mnoha přáteli… a i když jsme si nakonec nechaly ujít závěrečné divadlo, měly jsme toho za celý den celkem plné kecky. Tedy, plné lodičky, protože k tomuhle outfitu se tenisky nenosí 😉 .
Zamířila jsem také na svatbu. Jistí dva úžasní lidičkové z mého okolí se rozhodli, že si řeknou své „ano“, a já měla tu čest být během jejich velkého dne s nimi. Shodou okolností jsem totiž byla u toho, když to mezi nimi začalo jiskřit… a možná proto jsem směla být i u veselky. Měli štěstí – ačkoliv šlo o pozdní zářijový víkend, vychytali poslední horké dny. Svatební veselí bylo náramně stylové, neslo se jak v Lego stylu (například místo snítek do klopy jsme měli Lego srdíčka, na stolech byly Lego květiny…), tak i ve stylu Jak vycvičit draka, což je fenomén, který novomanželé milují, během svatebních slibů zaznělo plno narážek, například na Červeného trpaslíka… Jo, dojímala jsem se hodně, nebudu lhát 🙂 . A samozřejmě jsem si nimi udělala i pár fotek na památku – třeba jako tohle rozesmáté selfie, které mě prostě baví 🙂 .
Abych si dopřála něco málo světa, přemluvila jsem Džejňulku k tomu, aby se mnou vyrazila na bláznivý, spontánní výlet. Společně jsme vyrazily do Švýcarska, které jsme vzaly, jak se říká, během jednoho náročného víkendu letem světem. Navštívily jsme Rýnské vodopády, kde jsme se nechaly pěkně zmáčet, Curych i rozkošné městečko Stein am Rhein, užily si sluníčko i déšť s vichrem, co mi zničil deštník, prošly jsme si památky i dopřály projížďku lodí po Zürichsee, obdivovaly sochu Ganymeda, co fackuje orla (dobře, ne doopravdy, ale fakt to tak vypadá 😉 ), i očumovaly u filmového festivalu. Chvíli jsem bojovala za svobodu pro umpalumpy, co tam nepochybně pracují do úmoru těla v tamních čokoládovnách, chvíli jsem si tu čokoládu vychutnávala…
Co si budem. Švýcarsko je krásné, útulné a úhledné. Ale bohužel také drahé.
Krásně bylo i na chatě, kde jsem uzavřela svou chatařskou sezónu. Podzim letos obzvlášť čaroval s barvičkami a já trávila hodně času v lese, kde jsem fotila všechnu tu nádheru… a kde jsem taky na samospoušť fotila v kostýmu „jeleňa“ (terminus technikus) a malé čarodějnice samu sebe. Taky jsme „oslavili“ s naší prořídlou smečkou Halloween. Ale o tom jste se už mohli přesvědčit ZDE.
Po dlouhé době se mi podařilo sladit termíny se mým někdejším týmem a zašla jsem s nimi na hospodský kvíz. Není nad to se nechat jednou denně ponížit zjištěním, že vůbec nic nevíte! Dokonce jsem zamířila i na jeden speciál pub kvízu – jeho tématem byl totiž bulvár. Říkala jsem si, že vzhledem ke svému zaměstnání budu ve velké výhodě a třeba se umístíme na bedně. Pro jistotu jsem s sebou vzala i jednoho svého nadřízeného a jednu kolegyňku. No… tak jsem se spletla, no 😀 . I když jsme toho věděli opravdu hodně, našly se týmy, co toho věděly mnohem více… a když došlo třeba na bulvár ze světa sportu, byli jsme úplně v lese. Radši ani neřeknu, kolikátí jsme se umístili, aby mě dodatečně nevyhodili z práce, jelikož se ukáže, že vlastně ani nevím, o čem vlastně denně píšu 😀 .
Závěr podzimu pro mne znamenal Koprcon. Obvykle bývá až během posledního listopadového víkendu, většinou to tedy vychází na první advent, letos to ale bylo trochu posunuté. Trošku jsem litovala, že tak přijdeme o sníh v Kopřivnici, ale i tak jsme si to náramně užili. Kromě zábavy s přáteli a divoké diskotéky jsem si dopřála něco málo umění v podobě silného dokumentu Dům bez východu, který v Kopřivnici představil sám autor, bývalý geek Mighaupt, a nenechala jsem si ujít ani přednášku spisovatele a záhadologa Arnošta Vašíčka. Na tu chodím opravdu každý rok a vždycky to stojí za to. A dokonce jsem vynesla i kostým. Respektive hned dva, steampunkový a hvězdnoválečný. Zdokumentovaného mám ale jenom rytíře Jedi s ostatními členy Lion Base, protože jsem si v tom steampunkovém z nějakého záhadného důvodu udělala jenom jedno jediné, ale dost poťouchlé selfie s Haplem, jak můžete vidět tady nalevo. A to jsem si kvůli tomuto kostýmu nechala drtit žebra pravým korzetem! 😉 Litovala jsem i toho, že je Koprcon tak strašně krátký. Na spoustu kamarádů mi vůbec nezbyl čas, kolem mnohých jsem prostě jenom tak proletěla s tím, že si je pak ještě najdu a hodíme řeč… a pak na to samozřejmě nedošlo a já si je vůbec neužila. Ach jo. Jak se to zpívá v té písničce? Někdy přííííště…?
No a zima a předvánoční čas… ten pro mne začal už koncem listopadu, kdy jsme zamířili s přáteli do vánočního Disneylandu. Ale to už je docela jiná pohádka, o tom se rozepíšu až ve svém zimním, případně vánočním shrnutí 😉 .
Listopad 2025