Milý deníčku. Mé letošní léto nebylo narvané akcemi. Žádné cestování do zahraničí, žádná exotika, to jsem si vybrala už na jaře výletem do Japonska. Mé letošní léto bylo poklidné. A víte co? Vůbec mi to nevadilo, naopak.
Strávila jsem spoustu času na milované chaloupce, kde jsem chodila po lese s pejsky, sbírala jedlé houby a fotila ty nejedlé, mlsala maliny i jahůdky, malovala kamínky (nesmějte se! 🙂 ), pozorovala ptáčky na krmítku i v hnízdě, očumovala dětský tábor a vzpomínala na časy strávené pod stanem, kochala se duhou, užívala si návštěv, a to největší vedro, to jsem trávila jako správný požitkář s drinkem nebo pivkem Husťan (kdo ví, ten ví 🙂 ) v ruce v našem miniaturním bazénku jako okurka nakladačka, dokud se mi nezačaly dělat varhánky na prstech. Dietu jsem na těch pár týdnů vůbec neřešila a pořád se jenom něčím cpala… třeba vynikajícím domácím uzeným. Ach, sliny mi tečou, jen si na něj vzpomenu. Zkrátka když to shrnu, nebyl to naprosto žádný stres.
Myslím, že takovéhle trestuhodné nicnedělání je potřeba. Prostě vypnout, mobil i mozek, a na nic nemyslet. Nesjíždět sociální sítě, nekontrolovat Messenger, nedívat se, co se řeší v pracovním chatu. Mé zaměstnání není fyzicky náročné, dalo by se říct, že jenom sedím a píšu. A je to naprostá pravda, opravdu „jen“ sedím a píšu. Jenže psychicky to vyčerpává více, než si kdokoliv myslí. Když se mne pak lidi ptají, proč už nepíšu knihy nebo povídky, třeba i jen pro sebe do šuplíku… tak se obvykle jen ušklíbnu. Právě proto! All Work And No Play Makes San A Dull Girl. All Work And No Play Makes San A Dull Girl. All Work And No Play Makes San A Dull Girl. All Work And No Play Makes San A Dull Girl. All Work And No Play Makes San A Dull Girl. Víme jak.
Popravdě, když jsem začala pracovat v médiích, dlouho jsem nedokázala nejenom psát, ale i číst. Opravdu. Neměla jsem náladu pročítat ani SMSky. Tohle období už mám ale naštěstí za sebou, a tak jsem o dovolené četla hodně. Ostatně kde jinde nežli na samotě u lesa si lépe vychutnat nějaký poctivý horor? 😉 Škoda jen, že jsem neměla šťastnou ruku na výběr čtiva, většina toho, co jsem přelouskala, mne spíše zklamala. Ale neodradilo mne to, čtení je láska. Navíc si knihy půjčuji, takže nemusím litovat utracených peněz… a řešit, aby se mi s mou „spotřebou“ literatury všechny ty bichle vešly do poliček 😉 .
Hned zkraje letních měsíců jsem se účastnila jedné velice půvabné akce: pasování úplně nových, docela maličkých čtenářů, tedy necelé dvacítky prvňáčků slavonické základní školy. To je taková moc příjemná akce, kterou rok co rok pořádá slavonická knihovna. A protože knihovnicí tam není nikdo jiný nežli má maminka, a protože ta ví, jak ráda nosím kostýmy 😉 , nechala jsem se přemluvit, prohrabala skříně a z věcí „co dům dal“ sestavila trochu jiný cosplay, než je u mě zvykem… a stala se alespoň na chvíli princeznou. Což je trochu úsměvné, jako malá holčička jsem si na princeznu nikdy nehrála, nikdy jsem nebyla typické sladké děvčátko, ale možná právě proto jsem si to trochu vykompenzovala teď 😀 .
Po povídání o tom, kdo byli rytíři či jak se jím stát, muselo každé dítě nejprve splnit úkol, ve kterém názorně předvedlo, že už skutečně umí číst, správně odpovědět na položenou otázku, a poté, co bylo králem Karlem I. pasováno na čtenáře, od princezny převzalo drobné dárečky. Upřímně mne dojalo, že ti špunti OPRAVDU věřili tomu, že jsem princezna. Dvě malé holčičky se dokonce staly mými fanynkami, chodily mi říkat, jak jsem krásná, a neustále mne objímaly. Bylo to nečekaně milé. I když jo, sebevědomě přiznávám, že mi to opravdu slušelo 😉 .
Pražský hudební festival Metronome pro mě byl, stejně jako minulý rok, jakýmsi pomyslným počátkem léta. Hudba vibrovala napříč Holešovicemi, pivko teklo proudem (v rámci rozumné hydratace, samozřejmě 😉 ), já trávila čas se skvělými lidmi a hlavně jsem si při tom bezmyšlenkovitém podupávání pod pódiem připomněla, že leckdy je méně známá kapela lepší než hlavní „tahoun“ celé akce. Jako ano, Alanis Morissette byla fajn, ale byla to sázka na jistotu starých fláků a jistou nostalgii. Také Die Antwoord předvedli očekáva(tel)nou show a vlastě už neměli čím překvapit. A nejspíš proto mne mnohem více uchvátili britští punk rockeři proFESSional či nejvtipnější tuzemský rapper, který si říká MC Gey. Pravda, mám pro něj slabost, protože je to můj spolužák ze střední a vždycky to byl neuvěřitelně originální člověk, ale věřte mi: tenhle týpek je živoucím důkazem toho, že se rappovat dá i o jiných věcech než jen o děvkách a fetu. A nepřeháním, jeho texty jsou chytré, vtipné a je v nich přesah.
Počátkem července bylo každopádně mým cílem přežít zkurvené Vary. To je terminus technikus, který pojímá týden karlovarského filmového festivalu, pro mě osobně nejhorší pracovní týden v roce. A to přitom fyzicky ani ve Varech nejsem (a ani bych nechtěla!). „Zlepšit“ náladu jsem proto vyrazila do Chotěboře na Festival fantazie. Člověk tu vypne a je mezi svými. Přestože tentokrát jsem tam korzovala mezi jinými partičkami přátel než obvykle (jako tady s mými oblíbenými Řehánky), užila jsem si tento svátek nerdů i tak naplno. FFko je totiž už po třicet let (!!!) zárukou zábavné klasiky nejenom se spoustou geekovských (i méně geekovských) debat nad žejdlíkem, ale i tematických přednášek na programových liniích. Došlo i na nějaké ty hry, ať už videohry či deskovky, popíjení z kyblíků nekonečně dlouhými brčky… a letos mne také čekala nová zkušenost v podobě bydlení v chatičce kousek za městem, kde byly kozy a prasátka (fakt). Shrnuto a podtrženo, FFko prostě nezklamalo.
Nezklamaly ani návštěvy čajoven, kde jsem si po dlouhé době dala vodnici, nebo koncert skupiny Čtvrt na smrt, na který jsem šla na Letnou. Nenechala jsem se odradit počasím (chvílemi fakt lilo… což na venkovní vystoupení nebylo nic moc 😀 ) a opět se pokusila rozšířit své sociální vazby. Vzdor své divnopovaze jsem se totiž seznámila s novými fajn lidmi. A ráda se s nimi potkávám i nadále. Někteří se možná rádi potkávají se mnou. A jiné jsem zase odradila, ale za to si asi můžu sama, takový je (můj) život. Přesto to bylo velké vykročení z mé komfortní zóny a každá zkušenost, i ta špatná, je vlastně dobrá. Šmarjá, to zní ezo! 😀
S Neruškem jsem oslavila její třinácté přineseniny. Těžko uvěřit, že je to už tak dlouho, co jsem si ji dovezla z útulku… a když se na tuhle psí seniorku dnes dívám, cítím stejně intenzivní lásku, takovou tu, co svírá srdce až to bolí, jako když ještě byla tím maličkým štěňátkem, co se vešlo do dlaní. Moje zachráněná obludka z množírny. Originální svéhlavička. Pes s povahou kočky. Ušatý skřítek Dobby i protivná babuša v jednom chlupatém tělíčku.
Jinak pohodový srpen poznamenala i její další operace nádůrků. Trpěla jsem, když pak byla hadrová a jako chcíplinka prospala celý den… a pak ji zlobil plastový límec, co jsem jí musela nandávat, aby si neškrábala svou ještě větší „jokerovskou“ jizvu. Podle veterináře to byl poslední takový zákrok, další už prý nebude možný… a bohužel všichni víme, co to znamená. Ach jo. Snad nám osud dopřeje ještě spoustu společných chvil. Pořád má totiž Neroušek radost ze života… a náramně jí chutná! Narozeninový „dortík“ ozdobený syrovými kuřecími křidýlky zhltla jako nic.
Došlo i na nějaké ty výlety a návštěvy zámků, za což jsem byla moc ráda, jelikož jsem se už skoro bála, že mi tenhle dotek kultury letos v létě vůbec nevyjde. V rámci jednoho jediného, leč náramně nabitého víkendu s mou milou Džejňulkou na jihu Čech jsme toho stihly opravdu hodně: zašly jsme na jindřichohradecký a třeboňský zámek, navštívily jsme Schwarzenberskou hrobku, a pak jsme si u ní počkaly, jak bude vypadat při západu slunce, v červánkovém světle. To bylo hodně stylové… jenže bohužel na fotce to vůbec nevyznělo, z toho jsem byla trochu smutná. Zato kapří hranolky očekávání splnily, ty všem, co se chystají navštívit Třeboň, doporučuji všemi deseti. A je jedno, kde si je tam dáte – v tomhle ráji rybníků je mají snad v každé restauraci či hospodě.
A to je tak nějak všechno – byť je pravda, že do toho musím ještě započítat hlídání jedné velmi nevrlé čičiny, co kdyby uměla pohledem zabíjet, tak dneska tyhle řádky nepíšu, neustálé přejíždění vlakem semo tamo, kdy jsem do sebe lila litry kafe a užívala si působivě zbarvené nebe v nekřesťanskou ranní hodinu, další nezdokumentované procházky, vycházky a nečekaně punkové srazíky a sedánky. Vlastně to bylo náramně příjemné, a i když jsem tedy nebyla nikde u moře, rozhodně jsem se nenudila.
A o tom to je.
