Všichni se mě ptají, jak bylo v zemi vycházejícího slunce. No, jak… Bylo to tam úplně jiné! Tak nějak jinak jiné, ale v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Japonsko je navíc místem plným pozoruhodných kontrastů, z nichž nejvíce fascinující mi připadaly všechny ty nádherné historické památky obklopené moderními mrakodrapy a zářícími neony. Je to úplně jiný svět. Najednou chápete fascinaci Asiatů našimi středověkými hrady a zámky. To je totiž zase pro ně úplně jiný svět a mají nepochybně pocit stejného sci-fi jako my, co žasneme nad jejich digitálním záchodem. Ale k tomu se ještě dostaneme 😉 .
Heh. Doufám, že to nezní jako výhrůžka! 😀
Nejprve je třeba uvést na pravou míru, že jsem v podstatě Japonsko neviděla. Měla jsem možnost prohlédnout si kus Tokia a kousek Ósaky. Měla jsem možnost zajít do buddhistického chrámu na obřad a do bloku mi byl udělaný „goshuin“ (což je pečeť s kaligraficky vyvedeným jménem chrámu, někdy i s datem nebo modlitbou, jenže samozřejmě neumím japonsky, takže to klidně může být sprosťárna… nebo název nějaké nudlové polévky…, ale je to boží 😀 ). Poseděla jsem pod Tokyo Tower, která vypadá jako vytuněná Eiffelovka. Nechala jsem se oslnit Akihabarou, dojímala se u sochy věrného psa Hačika, a ochutnala vyhlášené takoyaki i ósacký jiggly cake, který jsme pro jeho konzistenci překřtili na „wiggly cake“. Viděla jsem na vlastní oči v Tokiu císařský palác a v Ósace hrad. U svatyně Hōkoku obdivovala sochou lvího démona v šatičkách (fakt 😀 ) i samuraje a vladaře Hidejošiho Tojotomiho. Podlehla jsem (naštěstí až na poslední chvíli 😀 ) závislosti nakupování mystery boxů a tisknutí pamětních mincí. Pobyla jsem v zábavních parcích a také na Star Wars Celebration, což bylo primární záminkou zamířit na druhou stranu zeměkoule.
Tedy, pro ostatní – já jsem po návštěvě Japonska toužila tak moc, že jsem byla ochotná jít na Celebration, jenom abych se mohla k ostatním „přifařit“. Upřímně řečeno, klidně bych jela i na turnaj v tichém zírání do zdi, jenom abych tam jela! Sama bych to ale nedala, já nezvládnu dojet ani přes Vypich na letiště, neb jsem člověk v reálném životě zcela nepoužitelný… a takový těžko sám dobývá Tokio.
Splnila jsem si každopádně svůj velký, prakticky celoživotní sen, co se mě držel už od chvíle, kdy jsem v teenagerském věku objevila mangu a animé. Vždycky jsem říkala, že než natáhnu bačkory, chci vidět něco málo světa.
1) Že chci navštívit Ameriku. To jsem si už splnila, a to hned dvakrát, ale ještě bych ráda viděla vánoční New York, chápeme se, milovníci těch nejkrásnějších svátků v roce a zároveň fanoušci komedie Sám doma 2, že jo? 😉
2) Že chci jet do Japonska. To mám odškrtnuto nyní.
3) A že toužím prozkoumat krásy Nového Zélandu. To mám zatím v kategorii „snění“. Třeba… někdy… jednou… Až si našetřím… nebo až vykradu banku 😀 . Okouzlující Aotearoa je totiž ještě mnohem dražší špás nežli USA s Japonskem dohromady.
No. Ale zpátky do východní Asie.
Nejsem žádný zcestovalý světák, spíš naopak, ale tady je pár mých ryze naivních a lehce zmatených postřehů :).
JINÝ SVĚT
Japonci jsou velmi slušně vychovaní, milí, ohleduplní a úslužní. Když do vás omylem strčí, stokrát se vám s omluvou pokloní. Když je problém, ochotně se k vám seběhne na pomoc hned několik Japonců. Je to opravdu milé. Akorát je tu jeden zásadní problém, že skoro nikdo neumí anglicky! Nerozumí vám, jen se na vás usmívají. A když použijete překladač… tak si nijak nepomůžete. S angličtinou nemají problém snad jenom v zábavních parcích. Tedy… taky mají, ne až tak velký. „Small talk“ o smyslu života z toho nebude, ale domluvíte se a vystačíte si se základními frázemi.
A ano. Připravte se na to, že lidí je v Tokiu hodně. Jakože, fakt hodně. Jakože, fakt HODNĚ hodně. Já to sice čekala, ale i tak mě to stejně nepříjemně zaskočilo.
V Japonsku se člověk nebojí krádeže. Na to jsou taky lidé příliš slušní. Jak vtipně podotkl kamarád, když necháte na lavičce peněženku, mobil a tašku se špinavým oblečením, zmizí vám leda použité kalhotky (čehož si nejprve beztak nevšimnete, tak co 😀 ). Nesoudím. Jiný kraj, jiný fetiš 😉 .
Mladičké Japonky se skutečně líčí tak, aby měly evropské rysy. Pomocí make-upu si vytvářejí viditelná horní i dolní víčka, barví si vlasy na nepřirozené odstíny a nosí světlé čočky. Vypadá to bizarně a uměle. Občas jsem měla chuť s dotyčnou Japonkou zatřepat a zařvat jí do tváře „proč to děláš?! vždyť jsi Asiatka, a Asiatky jsou tak krásné!“.
A japonští mládežníci? Opravdu chodí neustále ve školních uniformách, a to i o víkendu a v zábavních parcích. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřím tomu. Realita, ne cosplay!
Manga a animé je kawaii a je všude. A myslím tím opravdu všude, v reklamách, ve výlohách, dokonce i hromadná doprava má maskoty, co vypadají jako sexy bishouneni. Varování před pádem do kolejiště vám ukazuje růžová kočička s mašlí a vtipné jsou i obrázky ve stylu chibi, co varují před skřípnutím prstů do dveří výtahu. U nás bychom místo toho měli maximálně nas*aného chlapa v oranžové vestě… 😉
Maid café si my Evropani hrozně idealizujeme. Speciální typ kavárny, kde servírky v rozkošných kostýmech služtiček splní zákazníkům vše, co jim na očích vidí, a ještě je u toho oslovují s tím nejvyšším respektem jako „mistře“ nebo „princezno“, se ale podle všeho v Japonsku posunuly trochu… jinam. Zdálo se, že s tím plněním jakéhokoliv přání zákazníka to myslí doslovně, jelikož před podniky postávaly maidky, co už nevypadaly jako čerstvě utržená broskev, a lákaly dovnitř zákazníky podobně jako levné děvy s příslibem… no, asi něčeho trochu víc, než jen čaje s dortíkem. Nebudu lhát, já byla vysloveně zklamaná!
Auta tu mají krátké čumáky a vypadají jako malé krabice. To proto, že je v Japonsku všechno malé a úsporné. I hotelové pokoje. I toalety.
Záchodové intermezzo
Ostatně, když už jsme u toho… Toalety jsou v Japonsku chytřejší jak průměrný laptop a mají víc čudlíků než kokpit Boeingu. Všechna ta tlačítka, funkce, zvuky… Někdy si spláchnutí musíte vybojovat jako další level v RPG. Japonský záchod vás pozdraví, nahřeje vám prkénko, zahraje vám serenádu či ptačí zpěv, aby vaše fyzické projevy nikoho nepohoršovaly, a rozloučí se s vámi pak polibkem samotného Neptuna. Anebo se s vámi snaží komunikovat na vyšší úrovni vědomí. Nikdy nevíte.
DO / DON’T
Odpadkové koše jsou v Tokiu vzácnější než jednorožec a jejich absence na ulicích je notně otravná. Musíte mít s sebou totiž neustále pytlík, do kterého celý den cpete své odpadky, a těch se pak slavnostně zbavíte až po návratu na ubytko. Na druhou stranu, tady nikoho ani nenapadne odhodit obal od jídla nebo vajgl od cigarety na zem, protože to se prostě nedělá. I z tohoto důvodu je v Japonsku velice čisto a uklizeno. Kuřáci jsou navíc vyobcovaní do speciálních „buněk“, kde kouř nikomu nevadí, a vypadají v nich trochu jako rybičky v akváriích. Zapálit si na ulici? Neexistuje. To by přece mohlo obtěžovat ostatní!
Snadno se zapomíná na to, že se nesmí, respektive, nemá, neb je to neslušné, jíst a pít za chůze. Evropani jsou na to zkrátka zvyklí, zatímco v zemi zapadajícího slunce se na takové „gaidžiny“ dívají místňáci notně pohoršeně. Když si koupíte něco na zub, sníte to prostě „na stojáka“ před obchodem. Takhle jsme do sebe například nasoukali naprosto nejlepší sushi na jednom děsně hnusném rybím trhu, na Tsukiji marketu. O kus dál jsem si však koupila ledovou kávu a než mi došlo, že jsem za burana, co právě pobouřil minimálně deset Japonců a dvě desítky duchů jejich předků, vyžunkla jsem jí během proplétání se davem aspoň půlku 🙁 .
Ještě snáze se zapomíná na to, že v Japonsku není zvykem přijímat komplimenty. Je slušné všechna hezká slova odmítnout, popřít nebo vyvrátit. To jsem se ovšem dozvěděla až v půli svého pobytu v Tokiu a dodatečně jsem se zastyděla. Jak jsem již psala, Japonci jsou skutečně velmi milí, takže to málo, co umí anglicky, mělo tendence člověku třeba jen tak mezi markováním nákupu pochválit účes nebo tričko. A já z všechny lichotky suverénně děkovala, protože mě v mé bezbřehé naivitě potěšilo, že někdo ocenil volbu mého outfitu… Jenže jsem tak v očích všech, co udělali tu hloupost a kvůli něčemu mi pochlebovali, musela působit jako nehorázně domýšlivý narcis! 😀
V hromadné dopravě se nesmí hlučet. To jsme věděli. Ale i tak si zkuste představit dvě Jihočešky, jak varovně syčí na dva bodré Valachy… a k tomu jim řve v kočárku dítě. Nikdo nás za celou dobu nikdy neokřikl, ale to tiché odsouzení v očích našich spolucestujících nás dusilo jako pára v přetopené sauně. Mimochodem, dětí jsme v mhd potkali naprosto minimálně. To bylo také dost zvláštní…
Cestovní intermezzo
Rychlovlak shinkansen je jako teleportace, jen s větší elegancí a menší nevolností. My se pomocí něj přesunuli z Tokia do Ósaky a byl to zážitek. Dokonce jsme viděli i horu Fuji. Vše zde navíc funguje, a to přesně na čas. Pokud se vlak zpozdí o 45 vteřin, personál se za to oficiálně omlouvá. V Česku by to byl zázrak, kdyby šlo jenom o 45 vteřin, v Japonsku je ale takové zpoždění už skandál, kvůli kterému ředitel železnice spáchá japonskou rituální sebevraždu seppuku. Né, to samozřejmě přeháním. Tedy… doufám, že přeháním!
Jízda nočním metrem byla také zážitková. Víte, jak jsou na v animé, případně na sociálních sítích taková ta legrační videa, ve kterých narvaným půlnočním tokijským metrem jedou celé zástupy kravaťáků, co po těžkém dni stráveným v práci usínají a padají na lidi, co sedí vedle nich? Tak… to se opravdu dělo. Pozoruhodným okamžikem byl i moment, kdy někdo z těch, co nespali, začal hrát jakousi erotickou hru. K mobilům se v tu chvíli ve vagonu sklánělo několik hlav, ale jistě jenom z jednoho přístroje vycházelo hlasité vzdychání. V různé kadenci, v různé intenzitě. A nikomu na tom nepřišlo nic divného!! Jenom my turisti jsme se neubránili smíchu…
GURMÁNSKÝ KOUTEK
A pak je tu ještě taková ta obligátní otázka, co bylo na Japonsku nejlepší. Bez výjimky vám na to každý odpoví, že to bylo jídlo. A já s tím plně souhlasím, jelikož jenom minimum z toho, co jsme ochutnali (a že jsme toho ochutnali fakt hodně!), nebylo dobré. Japonské verze evropských pokrmů byly spíš komické parodie, ale jinak to byly všechno lahůdky. Jejich sushi, a to i to, které jste si koupili v konbini (tedy tamní sámošce), bylo gurmánským zážitkem lepším než cokoliv, co v tuzemsku seženete v drahých sushi restauracích. Pro mě osobně bylo nejlepším pokrmem čerstvě připravené nigiri z tuňáka s různými druhy tučnosti masa. To nejtučnější bylo jak dort a já poznala, co je to chuťový orgasmus 😉 . Panebože, sliny mi tečou, jen si na to vzpomenu!
Blbé je, že ve většině jídel a nápojů je matcha. Pokud ji nemáte rádi tak jako já, dost to omezí váš jídelníček. Také milovníci kávy budou v Japonsku trpět, jelikož slušné kafe tu seženete leda ve Starbucks. Ačkoli tady v Evropě považuji kafe ze Starbucks za průměrné, tam jsem za něj byla ochotna platit zlatem 🙂 . Kupodivu pivo z plechovky ušlo…
Udělala jsem si ovšem seznam toho, čemu se v Japonsku (příště?) vyhnout:
– kafe!!! (to je něco tak hrozného, že to musím zmínit dvakrát 😀 )
– „kouřové“ čaje (což říkám jako člověk, který přitom čaje miluje…)
– kousky želé v pití a vlastně i v čemkoliv jiném
– jakýkoliv popcorn, jelikož všechny jsou dosladka, a to i třeba příchuť roastbeef nebo cheddar
KULTURNÍ KOCOVINA?
No, tak ta je po návratu domů nevyhnutelná. Já osobně jsem vlastně vůbec nepocítila nějak bolestivý kulturní střet po příletu, jak nás všichni varovali. Rozhodně ne tak jako třeba při návštěvě USA. Spíš jsem ale ten rozdíl pochopila až po návratu zpátky do Česka, kdy hned na letišti dostanete políček od hlučného, zamračeného světa. Zaručuji vám, že se vám bude stýskat:
– po extrémně vychovaných a ohleduplných lidech
– po uklizených ulicích
– po automatech na všecko
– po soustředěném tichu v metru
– po sushi za stovku, které chutná jako od šéfkuchaře s Michelinkou
